Když predátoři chtějí výš: k volbě děkanky FSV UK

Akademická věda v našem domácím měřítku trpí bezpochyby větším množstvím neduhů, snad nejvážnějším je ale ten následující. Při vysoké soutěživosti a silném požadavku na objektivitu každého hodnocení je toto hodnocení nuceno stavět na standardizovaných, dobře měřitelných „kusech“ vědecké produkce – typicky na časopiseckých publikacích. Při rozsahu hodnocení, které je z různých stran požadováno, není reálné hodnotit vlastní obsah publikací, a ten se pro tyto účely nahrazuje charakteristikami „nádoby“, ve které se objevuje – typicky jde o časopisecký titul a jeho postavení v rozličných žebříčcích a databázích. Nádoba a obsah nejsou totéž, a hodnotíme-li obsah trvale jen podle nádoby, pochopitelně to tvůrce obsahu motivuje ne tvořit kvalitní obsah, nýbrž jen opatřit dobře hodnocenou nádobu jakémukoli obsahu, který je zrovna po ruce. Každý lidmi nastavený systém je také lidmi zneužitelný. V případě systému hodnocení vědy a veřejného financování vědy založeného na posuzování „nádob“ spíše než obsahů je takovým zneužitím každá systematická výroba publikací, jejichž hlavním účelem namísto vědeckého poznání je vykazatelnost ve správné kolonce. Je konkrétněji řečeno zneužitím vzájemné důvěry vědecké obce a především zneužitím důvěry veřejnosti, z jejíhož pověření a prostředků je akademická věda provozována.

Potřebou „dobře“ opublikovat, cokoli je možno, je dnešní akademické prostředí prostoupeno. „Dobré“ (rozuměj dobře vykazatelné) publikace mají bezprostřední vliv na akademické přežití jednotlivců a institucí. Na hraně se tu do nějaké míry pohybuje téměř každý. Šedý a tolerovatelný akademický průměr se snaží na hraně přijatelnosti balancovat a nesklouznout za ni, jakkoli to pro něj občas má citelné existenční dopady. Úctyhodní vědci a úctyhodné vědkyně se této logice publikačního vykazování nepřizpůsobují: provozují vědu i publikování jejích výsledků způsobem odpovídajícím potřebám věci samé, kterou lze těžko svázat apriorními regulemi. (Tento segment se ovšem může vyskytnout tak leda na úrovni trvalých profesorských míst, v ostatních věkových a kariérních kategoriích pro něj akademický systém skutečně mnoho prostoru nedává.)

Jedním z extrémů v opačném duchu je tzv. predátorské publikování. Z perspektivy akademika jde o možnost zaplatit si internetovou prezentaci článku tvořící dojem publikace v seriózním, recenzovaném (byť internetovém) periodiku. Účelem je zpravidla vykázání článku v některé z použitelných kolonek, a tím získání relativní výhody při hodnocení vědeckého výkonu a dělení budoucích zdrojů. Vědomé predátorské publikování znamená v kontextu veřejně financované vědy podvod, nic více a nic méně. Není to zdaleka jediný způsob, jak ve vědě podvádět kolegy, kolegyně a veřejnost; není ani z těch nejnebezpečnějších, protože je aspoň relativně dobře viditelný. Z toho důvodu také u nás není (aspoň podle dostupných studií z okruhu CERGE-EI) predátorské publikování nijak zvlášť rozsáhlým  fenoménem. Dalo by se dokonce spekulovat, že je predátorské téma uměle „přifukováno“ zájmy velkých tradičních komerčních vydavatelů (Elsevier aj.) – pro ty totiž znamená vítanou diskreditaci hnutí Open Access ohrožujícího jejich solidní zisky plynoucí z veřejných rozpočtů.

Přesto je systematické zapletení do predátorských praktik deliktem povážlivým a neobvykle křiklavým. Co jiného totiž potřebujete o svém vědeckém kolegovi vědět, než že v zájmu získání bezprostřední výhody pro sebe a okruh spolupracovníků byl ochoten jednoznačně podvodným vykazováním výsledků upozadit principy vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti. (Veřejnosti, která, zopakujme to, je zřizovatelem i konečným adresátem výstupů akademické vědy.)

Děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy byla minulý týden zvolena Alice Němcová Tejkalová, vědkyně a pedagožka nikoli nepodstatným způsobem v druhé polovině roku 2015 „namočená“ do známé predátorské kauzy Wadima Strielkowského. Tedy do zaběhlého systému vykazování podvodných publikací, z nichž na domovskou instituci za tichého souhlasu spoluautorů a nadřízených plynuly nemalé prostředky.

Neznám jinak dr. Němcovou Tejkalovou ani její působení na FSV a dovoluji si to přiznat, neboť vzhledem k její pouze pobočné úloze ve Strielkowského kauze pro ni také nežádám nic na způsob akademického zatracení. Mezi zatracením a draním se výš je však celá škála stupňů. Ohrazuji se proti nepřítomnosti vědeckého studu a soudnosti zúčastněných, již dopustili, aby se osoba prokazatelně v posledních letech zatažená do křiklavé akademické nevychovanosti, do naprostého opaku vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti, do extrémní podoby jednoho z nejvážnějších problémů dnešní akademické vědy (viz úvod blogu), ujala vedení společenskovědní fakulty univerzity, jíž jsem absolventem. Absolventem dosud přece jen po většinu času hrdým.

Podle mého názoru tato volba děkanky představuje výsměch veřejnosti, útok na křehký a dlouhodobě narušený vztah důvěry mezi společností a jejími společensko- a humanitněvědnými institucemi. Dopad podobného rozhodnutí sahá nepochybně dál než na samu FSV UK. Až zase budou vědci a vědkyně těchto oborů vznášet svůj periodický apel na navýšení veřejného financování vědy a výzkumu, možná že si veřejnost vzpomene – a nelze koneckonců než jí to doporučit.


P. S. – V diskusi kolem Strielkowského kauzy se místy jako argument zmiňuje, že na podzim roku 2015 v ČR o predátorských praktikách „nikdo nic nevěděl“. Dovoluji si k tomu podotknout, že predátorským vydavatelům jsem osobně věnoval několik odstavců už ve svém blogu z 8. 1. 2015, přičemž si v tomto nečiním žádný nárok na prvenství.

Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

Studenti a studentky humanitních fakult jsou v mnoha civilizovaných krajích nejen předvojem společnosti, ale i nadějí akademického světa na světlejší zítřky – viz role studentů v současném demokratizačním hnutí na nizozemských univerzitách. Nakolik se angažují v akademickém dění FF UK, nejvýznamnější humanitní fakulty v zemi, je ovšem jejich hlas v daných podmínkách paradoxně spíše hlasem konzervativním – dost možná nevědomky, platí-li jinak skoro z definice, že se mládí vrhá za každým pokrokem v dohledu.

Mohli by chtít moderní otevřenou evropskou fakultu. Fakultu, kde pedagogové jsou zároveň respektovanými vědci, jejichž práce zajímá i leckoho mimo naše hranice, mimo okruh spřízněných odborníků od Ostravy po Plzeň, a kteří považují za přirozené k takovéto práci obecného dosahu přivádět ostatní. Jejichž práce jsou plodem životního zápalu spíše než pachtění za výsledky podle aktuálně platného katalogu. Kteří výstupy své práce zcela samozřejmě zveřejňují v takové formě, aby oslovili co možná nejvíc čtenářů, nikoli co nejméně. Kteří dokáží student(k)y vést v odborné činnosti tak, že se její úroveň s každým dalším stupněm studia zásadně promění; že disertační práce nebude (zaměřením ani kvalitou) pouhou nadvakrát rozšířenou prací bakalářskou. Kteří dovedou svým budoucím pokračovatelům vštípit, že ne každý popis nahodilých empirických uspořádání je už sám o sobě relevantní vědeckou prací, jakož i to, že uzavírání oboru do sebe sama, odmítání posouzení a argumentačního tlaku zvnějšku, vede častěji k parodii na vědu než k vynikající vědecké specializaci. Mohli by chtít fakultu, kde výukové zatížení pedagogů odpovídá tomu, že jsou ve stejné míře i vědci a vědkyněmi, jejichž odborná činnost se neobejde bez příslušného času a adekvátních pracovních podmínek. Kde vybrané kvalitní obory jsou akreditovány a vyučovány v angličtině a zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů. Kde se přiměřeně zajištění doktorandi a doktorandky věnují náročnému a výběrovému doktorskému studiu ze všech sil (nikoli po večerech vedle plného úvazku mimo odbornou sféru), a do tohoto studia lze tedy reálně přilákat i podstatnější množství zahraničních uchazečů. Fakultu, kde se odborné pozice obsazují bez výjimky v otevřených výběrových řízeních, neboť jde o místa zřizovaná z veřejných zdrojů a jejich kvalitní obsazení je ve veřejném zájmu. Fakultu, kde existenční jistoty zasloužilých pracovníků jsou v rovnováze s existenčními přiležitostmi pro ty, kteří do akademického života vstupují – perspektiva, která se části studentek a studentů bezprostředně týká. Kde definitiva je nejvyšším stupněm akademické kariéry, jehož se dosahuje v konkurzu, ne jinak a ne ani privilegiem z minulých dob (leda snad v nepočetných a dobře odůvodněných případech); kde na katedrách působí nezanedbatelný počet zahraničních odborníků, jež fakulta dokáže svými podmínkami přitáhnout a udržet; kde významnou část pedagogického sboru tvoří někdo jiný než odchovanci fakulty samé.

Že by takovou fakultu chtěli, se ale nezdá – nevědí možná, že by mohli. Chtějí tu, kterou znají, a ty, které znají; především za jejich jistoty se berou. (Suplují tak vlastně roli odborů, jež jediné jsou jednoznačně tím, komu mají být zájmy stávajících zaměstnanců drahé nade vše ostatní. Nefungující odbory jsou ale přirozeně problémem zaměstnanců, nikoli studentů.) Jsou hrdí na svou přináležitost k akademické obci a na její práva a svobody, citliví na omezování nezávislosti univerzit. Mlhavější je ale možná jejich představa o tom, jak tuto akademickou svobodu naplňovat, aby nebyla pro obec především svobodou ke stagnaci a k udržování příjemně nízkých nároků, svobodou od čerstvého vzduchu a vší nejistoty, již s sebou otvírání pomyslných oken nese.

Za co si humanitní vědy mohou samy

Většina veřejnosti a jejích volených zástupců povážlivě nedoceňuje význam humanitních a společenských věd pro dnešní svět a společnost. Naše pohoršení nad tímto faktem přechází v průběhu času z chronických stesků do akutních nářků a zpět, především v souvislosti s tím, jak se ono nepochopení aktuálně promítá do rozhodnutí o financování vědeckého provozu v příslušných disciplínách. Jak hlasitě bychom si ale měli stěžovat, jestliže si v těchto vědách tak málo dovedeme zamést před vlastním prahem?

Možná že potíž není ani tak v nezájmu společnosti o ideje a hodnoty, které se jí naše disciplíny snaží nabízet. Zabývaje se již menší řádku let filosofií, mohu ze své zkušenosti říct, že na přiznání tohoto podivného zájmu mnozí lidé spíše než výrazem pohrdání reagují s jakýmsi nezasvěceným, nicméně chápavým přitakáním ve smyslu „já taky občas přemýšlím, o čem to všechno je…“. Jiní téměř omluvně přiznávají, že jen nával prozaičtějších pracovních povinností u nich pohřbil někdejší touhu věnovat se skutečně podstatným lidským záležitostem. V „nejateističtějším národě světa“ jsou desítky procent lidí ochotny připustit víru v „něco“ (i když se často neobtěžují ono „něco“ jasněji definovat). Nezdá se, že by tu vážné zaobírání se smyslem věcí, od básní přes historické události až po společenské instituce, mělo až tak špatnou živnou půdu.

Možná že problém tkví spíše v obrazu humanitních a společenských věd, jehož vybudování jsme dopustili a na kterém je bohužel zřejmě o trochu víc pravdy než jen příslovečné zrnko. Je to obraz těchto věd jako pole, kde lze říkat cokoliv a kde vše má stejnou váhu – totiž žádnou váhu. Pole, kde si člověk pouhým osvojením dovednosti říkat ve správných chvílích (a na správných místech věty) slova jako „paradigma“ a „interpretace“ zajistí na zbytek života solidní, veřejně dotovanou obživu a úkryt před skutečností. Pole, v němž odborná práce namnoze spočívá v psaní nesrozumitelných textů čtených pouze těmi, kdo na jejich základě píší další nesrozumitelné texty na tatáž pitoreskní témata. Pole, na které jsme se v životě pustili poté, co jsme zjistili, že nám „nejde matematika“.

O skutečném vědeckém provozu v našich disciplínách toho veřejnost mnoho netuší. Kdyby ale tušila, sotva by to její stereotypy změnilo. Realita za nimi totiž leckdy příliš nezaostává. Píšeme články a pohříchu celé knihy na témata, jejichž důležitost v kulturním nebo vědeckém ohledu bychom nemohli obhájit před nikým, kdo není na jejím předstírání podobně jako my existenčně zainteresován. Své příspěvky na obecněji zajímavá specializovaná témata publikujeme v češtině, kde mohou mnohdy najít pouhé jednotky čtenářů, a v informačním věku je ukrýváme do zastrčených tištěných publikací, jejichž dostupnost pro domácí publikum je nevalná, pro mimočeské pak v podstatě nulová. O dopad své práce se tedy příliš nestaráme – možná vlastně ani moc nestojíme o to, aby ji po nás někdo četl. („Národní význam“ našeho výzkumu je tak někdy jen eufemismem pro skutečnost, že naše práce na obecně významná témata nedosahuje úrovně, na níž by mohla oslovit čtenáře v mezinárodním měřítku.) Sjíždíme se na konferencích, od nichž nečekáme nic odborně podnětného, neboť ani my sami se nechystáme kolegům nic podstatného sdělit – chceme jen připomenout vlastní existenci a utratit dostupné výjezdní prostředky. Z dob státně organizované vědy jsme zdědili vědecké instituce, v nichž kromě jiných sedí i množství lidí s nulovou motivací a nulovými schopnostmi ke společensky relevantnímu vědeckému výkonu, a to s trochou štěstí a loajality i po desítky let. Část u nás udělovaných docentur a profesur zdaleka neodpovídá nárokům kladeným na odpovídající pozice v zahraničí, aniž se to ovšem odráží na straně kariérních možností a jistot, jež s sebou tyto vědecké hodnosti nesou.

Na všech těchto nešvarech se ani zdaleka aktivně nepodílejí všichni humanitní vědci a vědkyně. Mnozí a mnohé z nich odvádějí vynikající odbornou práci, jež má pozitivní dopad na život domácí společnosti nebo úspěšně vstupuje do mezinárodní vědecké diskuse, přispívajíc k lidskému poznání i výkladu světa. Humanitní kolegialita, s níž zmíněné negativní jevy vespolek tolerujeme, je však únavná a ubírá na legitimitě všem našim apelům na vyšší ocenění našich disciplín ze strany společnosti a jejích reprezentantů.

Tato loajalita k oborovému provozu je zároveň do značné míry pochopitelná: od kolegů a kolegyň, jejichž platové a další pracovní podmínky jsou ve srovnání s jinými vědními obory nevalné až mizerné, je těžko požadovat špičkové, mezinárodně srovnatelné odborné výkony. Dnešní diskutabilní podmínky vědeckého hodnocení a financování, běžné fungování od jednoho grantu k druhému atd. pak k odborně nedůstojným ústupkům vybízejí, ba dokonce snad jimi někdy přímo podmiňují pracovníkovu další vědeckou existenci. Pokud si ale humanitní vědy opravdu nárokují společenské ocenění a morální kredit, o jaké se často verbálně hlásí, nemohou svůj vývoj k žádoucím způsobům vědeckého obcování prostě odkládat na dobu, kdy pro odbornou činnost nastanou ideální podmínky. (Pokud pak v daném prostředí jednoduše není možno existovat důstojně, je nejdůstojnější z něj vůbec vystoupit. Takové je alespoň poučení někdejšího disentu, který byl nucen vyrovnávat se s podmínkami o mnoho složitějšími.)

Naše apely k veřejnosti i politické reprezentaci musejí být kryty vlastním úsilím o zlepšení stavu i veřejného obrazu našich disciplín, a to tak nerozlučně, jako je líc kryt rubem. V humanitních a společenských vědách bychom měli aktivněji přijmout a vyžadovat určité standardy, pro ně samé i v zájmu naší veřejné důvěryhodnosti.

Z absence přímočarých metod k potvrzení hypotézy či ke zhodnocení výsledku výzkumu, jakými jsou v jiných disciplínách objektivní měření nebo třeba posouzení prosté funkčnosti produktu, nevyplývá, že je v humanitních vědách dovoleno říkat cokoliv. Oč prchavější jsou objekty, jimiž se v nich zkoumavě zabýváme, o to větší důležitost mají – nikoli překvapivě – odvěké ctnosti rozumového souzení: korektní zdůvodňování a argumentace. Dospívat k netriviálním, originálním, a zároveň dobře zdůvodněným závěrům je v humanitních vědách, stejně jako kdekoliv jinde, obtížná a kvalifikovaná práce. Tak jako by nikoho nenapadlo popírat, že práce projektanta nebo obkladače může být prvotřídní, obstojná, ale také mizerná, nelze ani v zájmu oborové kolegiality přehlížet to, že existující příspěvky k humanitním oborům mají různou váhu. V jejich mase nacházíme práce průlomové a zásadní, práce provokativní a kontroverzní, příspěvky, které představují solidní rozšíření smysluplných vědeckých projektů, ale také množství nesmyslného, nebo aspoň v každém rozumném ohledu nepotřebného balastu. Je možná lokálně a krátkodobě výhodné, dlouhodobě však rozhodně kontraproduktivní tuto rozrůzněnost relativizovat nebo ji navenek tajit.