Olomoucký kraj – politické nominace do výborů a komisí

Výbory a komise jsou poradní orgány krajských (i obecních) zastupitelstev, resp. rad. Jsou šedou zónou zastupitelské demokracie v tom smyslu, že

  • jsou specializované
  • jsou jmenované (nikoli volené)
  • členství v nich se neomezuje na zvolené zastupitele
  • v součtu mívají tyto orgány několikrát více členů než zastupitelstvo coby základní volený orgán
  • málokdy stojí v centru pozornosti a jejich dobré nebo špatné fungování většinou stojí na dlouhodobě zažitém úzu daného konkrétního orgánu, územněsprávního celku i jeho politické reprezentace

Členství ve výborech a komisích je v Olomouckém kraji mírně honorováno (aktuálně max. 20 tisíc Kč ročně, maxima je zpravidla i dosaženo). Od členů a členek tedy lze (a je vhodné) požadovat určitý objem práce. Zároveň je složení těchto orgánů dáno politickým klíčem podle dohody zastupitelských klubů – každá strana či koalice v zastupitelstvu obsazuje určitý počet pozic. Politické nominace do honorovaných veřejných funkcí podle mého názoru spadají pod veřejnou kontrolu moci; údaj o straně/koalici, která osobu do funkce nominovala, nelze v tomto kontextu považovat za chráněný osobní údaj.

Olomoucký kraj zveřejnil politické nominace pouze u výborů (orgánů zastupitelstva). Ke konci června 2021 podle mých informací platil následující stav:

Výbory kromě finančního výboru: https://www.olkraj.cz/zok/21-12-2020/005/Usneseni.html

(viz Příloha 5.-P1)

Finanční výbor: https://www.olkraj.cz/zok/30-10-2020/009/Usneseni.html

(viz Důvodová zpráva 13, později výměna jednoho nominanta za SPD: https://www.olkraj.cz/zok/21-12-2020/005/Usneseni.html)

Celkové počty členů výborů za jednotlivé strany/koalice v zastupitelstvu:

Finanční Kontrolní Výchova, vzdělávání a zaměstnanost Regionální rozvoj Cestovní ruch Zdravotnictví
ANO 2011 5 4 4 5 5 5
PirSTAN 5 3 5 6 4 4
Spojenci – KpOK 4 4 5 4 4 5
ODS 3 3 4 3 3 3
SPD 2 1 1 1 1 2
celkem 19 15 19 19 17 19

U komisí, které jsou orgánem krajské rady (nikoli zastupitelstva), politické nominace krajem oficiálně nezveřejněny nejsou. O jejich zveřejňování hodlám z výše uvedených důvodů do budoucna usilovat. Počty členů komisí za jednotlivé strany/koalice jsou k červnu 2021 následující:

Doprava Informatika a SmartRegion Kultura a památková péče Legislativa Majetkoprávní záležitosti
ANO 2011 5 4 4 4 5
PirSTAN 5 3 4 3 4
Spojenci – KpOK 4 4 4 4 4
ODS 3 3 4 3 3
SPD 2 1 1 1 1
celkem 19 15 17 15 17

 

Prevence kriminality a drogových závislostí Rozvoj strukturálně znevýhodněných oblastí Rozvoj venkova a zemědělství Vnější vztahy Životní prostředí
ANO 2011 4 3 4 5 4
PirSTAN 3 4 6 3 5
Spojenci – KpOK 4 4 4 3 5
ODS 3 3 4 3 3
SPD 1 1 1 1 2
celkem 15 15 19 15 19

Autor je člen kontrolního výboru zastupitelstva Olomouckého kraje za Stranu zelených v rámci koalice Spojenci – SpOK.

ČR jako pakt vlastníků nemovitostí

S vývojem na trhu bydlení a souvisejícími sentimenty se Česká republika v různých ohledech stává paktem vlastníků nemovitostí určených k bydlení. Ten zahrnuje jak stávajíci, tak aspirující či hypotékou zatížené vlastníky a je účinně namířen proti všem ostatním – napříč sociálními vrstvami.

<tady by mohl být irelevantní obrázek ze Shutterstocku nebo Pixabaye, tzv. ilustrační>

Ve světě, který by většina z nás považovala za normální (byť žádný ideál), by se to s majetkem a jeho politickými implikacemi mělo zjednodušeně takto:

  • Někteří lidé vlastní nemovitosti určené k bydlení, někteří vlastní jiné věci, někteří nevlastní nic. Nezávisle na tomto dělení jsou navíc někteří zadlužení a někteří ne.
  • Podle celkového stavu aktiv lze lidi seřadit od velmi majetných ke zcela nemajetným. Politické síly v zemi se orientují na různé výseky této škály, a každý se tak může dočkat reprezentace svých bezprostředních ekonomických zájmů (snad s výjimkou extrémně chudých, z nichž málokdo volí).
  • Majetek je jako majetek, vlastníci nemovitostí jsou proto s ostatními zámožnými občany takříkajíc na jedné lodi.
  • Je přirozenou potřebou méně majetných, aby stát nesanoval soukromé bohatství z veřejných rozpočtů (na nichž jejich blaho spočívá relativně více než blaho těch majetnějších) a aby se v případě velkých majetkových nerovností stal objektem významného zdanění nejen příjem, ale i majetek. Je naopak potřebou majetných neodvádět ze svého příjmu a majetku příliš velký podíl na udržování veřejných rozpočtů v kondici.

V České republice, kterou si tu dovoluji nazvat paktem vlastníků nemovitostí, většina těchto věcí neplatí. Touha po vlastnickém bydlení a identifikace s ním se u nás – jistě vlivem tržního vývoje posledních let – zdá být natolik dominantní, že se ekonomická osa věci touto silou pomalu rozdrolila.

Ve chvíli, kdy státní rozpočet trpí obrovským schodkem a kdy cenový vzestup nemovitostí je po léta jedním z nejvýznamnějších zdrojů růstu soukromého bohatství, bylo by logické, aby po skutečném zdanění nemovitostí volali všichni jejich nevlastníci. Totiž jak ti málo majetní, tak ti, kteří mají zkrátka investováno jinde. Jenže jako by dnes neexistovali ani jedni. Setrvalý růst nemovitostních cen v posledních letech zřejmě vytvořil iluzi, že relativně majetní jsme díky nemovitostem víceméně všichni: majitelé realit v Praze, vlastníci chalup v málo perspektivních regionech, „vlastníci“ zatížení vysokou hypotékou, dokonce ti, kdo se teprve po dostupné nemovitosti ohlížejí, anebo blízké příbuzenstvo šťastných majitelů – všichni na jedné lodi. Jak jinak vysvětlit, že nepříliš radikální nápady středolevých Pirátů ohledně zdanění nemovitostí ve své kampani roznesla na kopytech středolevá SPD i středolevé ANO 2011, zatímco deklaratorní pravice si nestihla ještě ani natáhnout rukavice? Jak vysvětlit, že nikdo na politické scéně dnes nebrojí proti velkorysým daňovým odpisům z hypotečních úroků, pakliže ne tím, že už jaksi nezbyl nikdo, kdo by nevlastnil, na vlastnictví ani neaspiroval a zároveň se ještě dovedl politicky zorganizovat? A jak vysvětlit, že živým politickým tématem jsou staré exekuce, ne však nové hypoteční zadlužení domácností, které prý láme rekordy skoro měsíc od měsíce?

Varovným signálem o paktu vlastníků je i dění po nedávném řádění tornáda na jižní Moravě. Stát se tu rozhodl pro nahrazování nepojištěného soukromého majetku ve zcela bezprecedentní výši, a to za mlčení údajných politických konzervativců (druhdy strážců státní pokladny a osobní i rozpočtové finanční zodpovědnosti). Jistě v tom hrála roli mediální síla události, předvolební období (kdy je jistější vyjet pomáhat na traktoru než pokoušet masy konzervativní zásadovostí) i celonárodní solidarita s odlehlým kusem Moravy. Má a bude to ale mít důsledky i mimo tento časový kontext. Nutně plynoucí paradoxy se započtením řádného pojistného plnění a sbírkových darů jsou jen první z nich.

Oprávněně se budou rozhořčovat ti, kdo v budoucnu přijdou o nemovitý majetek méně spektakulárně, a nejspíš s tím budou do nějaké míry úspěšní. (Když to bude zrovna ve středních Čechách, kde je cenová hladina mnohem vyšší, asi nezůstane u dvoumilionového stropu.) K pojmu nemovitého vlastnictví tu tiše, ale efektivně přibývá jakési bezplatné státní pojištění. A jak jinak pojmenovat zavádění něčeho takového než jako pakt vlastníků uzavřený na úkor všech ostatních?

Oprávněně se budou ptát i ti, kdo nešťastně přijdou o majetek jiného druhu, než je nemovitost určená k bydlení. Kdy přesně bylo stanoveno, že má občan sebe a svou rodinu zajišťovat vlastnickým bydlením, a ne kupříkladu investicemi do své firmy, do východoevropských dluhopisů nebo nakrásně třeba do sbírky známek? Majetek jako majetek. Je bláznovství (anebo spíš opět důsledek paktu vlastníků) dnes ještě státně přifukovat realitní bublinu zvýhodňováním nemovitého vlastnictví.

Předchozí odstavce se mohou jevit jako nevkusný útok na skutečné oběti velmi hmatatelného neštěstí. Prosím ale o zamyšlení. Bydlení není totéž co majetek. Je nanejvýš patřičné, aby stát obětem živelné pohromy zajistil bydlení a všestrannou hmotnou podporu do prvních měsíců a let. To ale bohužel neznamená do významné výše kompenzovat ztracený majetek, a kdyby nešlo právě o vlastnické bydlení, sotva by to vůbec někoho napadlo. Možná to zní silně, ale nejde to asi ani říct tak silně, aby to dolehlo ke společnosti omámené zhodnocováním nemovitostí: lidské právo je bydlet, ne požadovat kompenzaci špatně rozloženého majetkového portfolia.

U reakcí na tornádo však netřeba prodlévat déle. Je to jen symptom a snad určité prohloubení problému s vlastnickým paktem. Jeho podstatou je však to, že se oproti obvyklému rozvrstvení společnosti stávají zájmovou skupinou společně všichni ti, kdo „jedou“ ve vlastnictví nemovitostí – od superbohatých po zadlužené; od Ořechovky po Orlovou. Nebezpečí tohoto stavu není jen to, že nemovitostní a hypoteční bublina praskne. S tím rozumný investor počítá a někteří se na to třeba i těší. Nebezpečí tkví v tom, že až se tak stane, pakt vlastníků zajistí, aby náklady nesl stát jako celek – nikoli ti, kdo (si) iracionálně půjčovali. V tu chvíli se možná dozvíme, že dluhy nejsou dluhy (hypotéka se totiž změnila v bonton), závazky nejsou závazky, rodiny nelze připravit o bydlení (čti majetek), banky nelze nechat padnout, všechno proto zaplatí stát. Tedy v disproporční míře všichni ti, kdo se nemovitostního šílenství neúčastnili.

Mimochodem, předseda vlády prý investuje výhradně v zahraničních měnách.

Až bude pirát u vesla

Politické naděje mnoha lidí z mého okolí se v této době upínají ke koalici Pirátů a STAN. Vznáší se nevyřčená (někdy i vyřčená otázka), jaký smysl ještě mají samostatně kandidující Zelení? Neměli by v zájmu, řekněme, mocenské obrody v ČR, podpořit jim relativně blízkou koalici i přes to, že s nimi odmítla o spolupráci jednat? Moje odpověď je, že ne, a chci ji tady obhájit.

Jeden důvod je takříkajíc formální – politická strana z definice usiluje o podíl na moci, aby mohla do té či oné míry realizovat své názory na řízení veřejných věcí. Nabízet svou podporu bez mocenské protihodnoty jde proti smyslu politiky. Logičtější by v tu chvíli bylo hlasovat pro zánik strany, politická kapitulace s tím, že si Zelení dál půjdou každý a každá po svých.

Druhý důvod je podstatnější, týká se názorového ukotvení všech subjektů. Podle mě nejpravděpodobnější scénář podzimu je slavné vítězství tábora, který nebude stát o pokračování Babišovy vlády – a pak pomalé vystřízlivění. Babiš už nebude tématem, ale politika bude pokračovat, mj. nad vším tím, co jeho správa země natropila. Piráti se STAN budou působit přívětivě, občansky, jako svěží vítr, narazí ale na limity své „ekologie bez ideologie“ a v mnoha podstatných věcech dost možná couvnou – taková bude cena za aspoň částečné udržení voličské přízně.

Ano, mají některé vynikající lidi. Jejich letitý růst ale probíhá v relativním závětří opozice a jejich preference plynou spíš z dobrého dojmu a z kulturní identity části obyvatel, než z politických postojů, které by měly šanci přetrvat do doby pobabišovské a pozemanovské. Do jisté míry je to další hledání svěžího a nepošpiněného politického projektu. Tento je jistě lepší než leckteré „hnutí“ před tím. Jako k demokratickému ideálu k němu ale může vzhlížet jen ten, kdo neví, že STAN je exkluzivní mocenská organizace, která už svého času České republice jednoho ministra do vlády dodala. Byl jím směšný Jiří Besser, stomatolog v křesle ministra kultury.

Nemusíme na sebe nicméně navzájem vytahovat deset let staré vládní angažmá, na Zelené bychom v tomto duchu taky něco našli. Mluvme o tématech dneška, o těch skutečně politických – ne o těch, která jsou ideově už rozhodnuta a pouze mocensky ještě dobíhají (jako např. zajetí státu premiérovým podnikáním či nadbíhání nechutnému režimu Vladimira Putina). Bavme se o tom, zda koalice rozkročená od progresivních radikálů po konzervativní venkov (a to spíše v té lépe zajištěné části populace) je věrohodným garantem toho, že osobní svoboda nebude v budoucnu znamenat plnou svobodu k jednání zhoršujícímu naše sdílené prostředí, přírodní i společenské. Část věcí, které středostavovský občan bude považovat málem za útok na svá základní práva, se totiž dnes už zdá pro snesitelnou budoucnost nezbytná. Je otázkou, zda subjekt závislý na takovém množství neurčitých nadějí jako dnes koalice Pirátů a STAN bude mít dost síly je prosadit.

Stát pro budoucnost se nebude vyznačovat jen efektivní, digitalizovanou a přívětivou státní správou (tu by chtěli všichni), ale třeba taky tím, že

  • energie v něm nebudou levné jako dnes
  • segregace vzdělání (alias možnost oddělit své děti od dětí „lůzrů“ a předurčit je pro úspěch) se sníží
  • obrovská pandemická sekyra veřejných rozpočtů a problém s dostupností bydlení si společně vyžádají zásadní zdanění nemovitostí i zvýšení dědické daně
  • skladování vlastního majetku ve veřejném prostoru se nebude považovat za přirozené právo automobilisty

To vše bude ale téměř nemožné vysvětlit voličům, na které koalice ve svém současném růstu míří – zajištěné a prosystémové, nicméně apolitické střední třídě s jejím ideálem domku se zahradou v klidné lokalitě a dalším bytem ve městě na pronájem (do budoucna pak pro děti). Jakékoli radikálnější úvahy Pirátů, kteří byli pod tlakem absurdní nálepky „neomarxismu“ nuceni vycouvat i z myšlenky na identifikací prázdných bytů podle elektroměrů, se o tuto voličskou vrstvu rozbijí, a to paradoxně tím víc, čím větší napřed bude jejich volební úspěch.

Je velká šance, že hned s volebními výsledky zapomeneme na léta nevinnosti, kdy k progresivitě stačilo být proti dvojici podivných mužů okupujících funkce českého premiéra a prezidenta. Domnívám se, že v tu chvíli začnou být silní Zelení nanejvýš potřeba.

Příští období už nebude o těch dvou, a pokud k tomu bude jen trochu prostoru, ani volby by neměly být jen o nich. Respektuju ty, kteří to teď vidí jinak, ale na mém angažmá v Zelených to nezanechává ani stín pochybnosti. Nebyla by demokratická, ale jen „demokratická“.

KV ZOK 2020–2024 I

Včera se sešel Kontrolní výbor Zastupitelstva Olomouckého kraje. Byla to už třetí schůze tohoto období, což je pomalu příležitost k prvnímu shrnutí. Předsedovi výboru dr. Lichnovskému za opoziční ANO, Michalu Drozdovi a sám sobě (on z TOP09, já ze Zelených, oba v rámci Spojenci – Koalice pro Olomoucký kraj) si troufám připsat většinu zásluh o to, že výbor už od svého jmenování něco reálného probíral a nezabili jsme první půlrok pouhou organizací. Ne že by tomu bezprostředně odpovídaly výstupy, ale i diskuse se počítá…
Trvale přítomným politickým tématem se zdá být to, jak hluboko do akcí minulého vedení kraje má kontrolní výbor sahat. Pan předseda opakovaně zmiňuje a hájí „úzus“, že kontrolní výbor kontroluje především akce z období toho zastupitelstva, které ho ustavilo – s umírněnou výjimkou, že nás má zajímat i závěr minulého období, jenž by jinak z časové logiky nepodléhal kontrole výboru. V tom má, zdá se, podporu většiny. Já jsem naopak na včerejším jednání upozornil, že ze zákona bez dalšího omezení kontrolujeme plnění usnesení rady a zastupitelstva plus dodržování právních předpisů krajským úřadem na úseku samostatné působnosti. O časových nebo funkčních obdobích zákon nemluví. Tvrzení, že se máme omezovat na současné období (případně závěr minulého), tedy považuji prostě za politický postoj (byť i většinový), přirozený především pro strany zúčastněné v minulých vedeních kraje.
Prvním projevem těchto principů v praxi výboru je starší případ dotace pro spolek Odpady Olomouckého kraje, která byla udělena v roce 2017 na právní služby a pořízení prováděcí studie k nakládání s odpady. Dotaci kontroloval již minulý výbor a vzhledem ke zvláštním podmínkám jejího udělení formuloval některá doporučení pro budoucí administraci dotací. Zastupitelstvo vzalo tehdy zápis na vědomí a nic dalšího se nestalo. Novou kontrolu v této věci náš stávající výbor odmítl. Na včerejším zasedání byl s oporou v názoru krajských úřednic odmítnut rovněž můj návrh na úpravu dotačních pravidel, který by zohlednil poučení z někdejší dotace pro spolek Odpady. Záležitost je tím zřejmě u konce – výbor se nepřiklonil k mému názoru, že by kraj měl lépe než v roce 2017 kontrolovat, kdo bude dodavatelem zakázek, na které přispívá svými dotačními statisíci nebo miliony. Na tomto postoji jsme bohužel nenašli shodu dokonce ani v rámci nominantů za Spojence. Dopady rozhodnutí jsou zmírněny skutečností, že v nastávajících „hubených letech“ bude balík prostředků na individuální dotace tak jako tak velmi redukovaný.
Výbor také včera schválil provedení prvních tří kontrol ve svém funkčním období a jmenoval kontrolní skupiny, první výsledky lze čekat na dalším zasedání začátkem června.

Nizozemští zelení a jejich volební neúspěch

Nizozemští zelení (GroeneLinks) v předvčerejších volbách do sněmovny (Tweede Kamer) výrazně ztratili (ze 14 na 8 mandátů).

O nic lépe nedopadla ani levice jako celek – podobně ztratila SP (socalistická strana) a PvdA (sociální demokracie) se sice udržela na stejném počtu mandátů, který ale přestavuje historické minimum. Nepolepšily si ani PvdD (strana za zvířata) a DENK (etnicky profilovaná strana). Objevují se nové drobné strany nalevo; jediným limitem pro vstup do sněmovny je totiž procento odpovídající jednomu ze 150 poslaneckých mandátů a nová sněmovna bude čítat rekordních 17 subjektů.

V Nizozemsku je hlavní zelená strana GroeneLinks jednoznačně levicového zařazení, plyne to už z její geneze – nevznikla v 90. letech z ekologických kruhů, ale fúzí socialistických pacifistů, reformních komunistů a radikálních kalvinistů.

Vítězem voleb jsou vládní strany VVD (umírněná pravice premiéra Rutteho) a především progresivně liberální D66. Protest/populismus/antisystém mírně posílil, rozdělen ovšem rovnoměrně do dvou stran (Wildersova PVV, a nová FvD, více napravo a s významnou agendou proti covidovým opatřením).

Co nejspíš uškodilo zelené straně:

  • malé programové a prezentační rozdíly mezi ní, SP a PvdA – všechny subjekty hodně mluvily o bydlení, rovném vzdělávání, prekérní práci, dostupném zdravotnictví
  • schopnost progresivních liberálů D66 osvojit si klimatické, vzdělávací téma, možná i zdravotnictví a bydlení, a to při větším koaličním potenciálu resp. vnímané akceschopnosti a vládní zkušenosti. I Rutteho VVD je na hlavní pravicovou stranu v těchto věcech překvapivě umírněná.
  • nejvíce získaly strany vyhraněné ve věci pandemie – D66 jako jediná jednoznačně pro očkovací průkazy; FvD jako popírači a uvolňovači
  • středopravá vláda podala dva měsíce před volbami demisi kvůli vlastní aféře s přídavky na děti (přílišná tvrdost a etnické profilování v kontrole příjemců) – ostentativní vyvození zodpovědnosti ve chvíli, kdy už reálně nešlo o pád vlády; ukázalo se, že většinu Nizozemců nespravedlnost vůči obyvatelům většinově cizího původu zas tak nevyburcovala.

Dá se tedy říct, že tyto volby v bohaté zemi dál umenšují roli ekonomické levice, pravice, environmentalismu i konfesionálních stran, a to řekněme ve prospěch fúzního progresivismu a naopak protestního konzervativismu.