Až bude pirát u vesla

Politické naděje mnoha lidí z mého okolí se v této době upínají ke koalici Pirátů a STAN. Vznáší se nevyřčená (někdy i vyřčená otázka), jaký smysl ještě mají samostatně kandidující Zelení? Neměli by v zájmu, řekněme, mocenské obrody v ČR, podpořit jim relativně blízkou koalici i přes to, že s nimi odmítla o spolupráci jednat? Moje odpověď je, že ne, a chci ji tady obhájit.

Jeden důvod je takříkajíc formální – politická strana z definice usiluje o podíl na moci, aby mohla do té či oné míry realizovat své názory na řízení veřejných věcí. Nabízet svou podporu bez mocenské protihodnoty jde proti smyslu politiky. Logičtější by v tu chvíli bylo hlasovat pro zánik strany, politická kapitulace s tím, že si Zelení dál půjdou každý a každá po svých.

Druhý důvod je podstatnější, týká se názorového ukotvení všech subjektů. Podle mě nejpravděpodobnější scénář podzimu je slavné vítězství tábora, který nebude stát o pokračování Babišovy vlády – a pak pomalé vystřízlivění. Babiš už nebude tématem, ale politika bude pokračovat, mj. nad vším tím, co jeho správa země natropila. Piráti se STAN budou působit přívětivě, občansky, jako svěží vítr, narazí ale na limity své „ekologie bez ideologie“ a v mnoha podstatných věcech dost možná couvnou – taková bude cena za aspoň částečné udržení voličské přízně.

Ano, mají některé vynikající lidi. Jejich letitý růst ale probíhá v relativním závětří opozice a jejich preference plynou spíš z dobrého dojmu a z kulturní identity části obyvatel, než z politických postojů, které by měly šanci přetrvat do doby pobabišovské a pozemanovské. Do jisté míry je to další hledání svěžího a nepošpiněného politického projektu. Tento je jistě lepší než leckteré „hnutí“ před tím. Jako k demokratickému ideálu k němu ale může vzhlížet jen ten, kdo neví, že STAN je exkluzivní mocenská organizace, která už svého času České republice jednoho ministra do vlády dodala. Byl jím směšný Jiří Besser, stomatolog v křesle ministra kultury.

Nemusíme na sebe nicméně navzájem vytahovat deset let staré vládní angažmá, na Zelené bychom v tomto duchu taky něco našli. Mluvme o tématech dneška, o těch skutečně politických – ne o těch, která jsou ideově už rozhodnuta a pouze mocensky ještě dobíhají (jako např. zajetí státu premiérovým podnikáním či nadbíhání nechutnému režimu Vladimira Putina). Bavme se o tom, zda koalice rozkročená od progresivních radikálů po konzervativní venkov (a to spíše v té lépe zajištěné části populace) je věrohodným garantem toho, že osobní svoboda nebude v budoucnu znamenat plnou svobodu k jednání zhoršujícímu naše sdílené prostředí, přírodní i společenské. Část věcí, které středostavovský občan bude považovat málem za útok na svá základní práva, se totiž dnes už zdá pro snesitelnou budoucnost nezbytná. Je otázkou, zda subjekt závislý na takovém množství neurčitých nadějí jako dnes koalice Pirátů a STAN bude mít dost síly je prosadit.

Stát pro budoucnost se nebude vyznačovat jen efektivní, digitalizovanou a přívětivou státní správou (tu by chtěli všichni), ale třeba taky tím, že

  • energie v něm nebudou levné jako dnes
  • segregace vzdělání (alias možnost oddělit své děti od dětí „lůzrů“ a předurčit je pro úspěch) se sníží
  • obrovská pandemická sekyra veřejných rozpočtů a problém s dostupností bydlení si společně vyžádají zásadní zdanění nemovitostí i zvýšení dědické daně
  • skladování vlastního majetku ve veřejném prostoru se nebude považovat za přirozené právo automobilisty

To vše bude ale téměř nemožné vysvětlit voličům, na které koalice ve svém současném růstu míří – zajištěné a prosystémové, nicméně apolitické střední třídě s jejím ideálem domku se zahradou v klidné lokalitě a dalším bytem ve městě na pronájem (do budoucna pak pro děti). Jakékoli radikálnější úvahy Pirátů, kteří byli pod tlakem absurdní nálepky „neomarxismu“ nuceni vycouvat i z myšlenky na identifikací prázdných bytů podle elektroměrů, se o tuto voličskou vrstvu rozbijí, a to paradoxně tím víc, čím větší napřed bude jejich volební úspěch.

Je velká šance, že hned s volebními výsledky zapomeneme na léta nevinnosti, kdy k progresivitě stačilo být proti dvojici podivných mužů okupujících funkce českého premiéra a prezidenta. Domnívám se, že v tu chvíli začnou být silní Zelení nanejvýš potřeba.

Příští období už nebude o těch dvou, a pokud k tomu bude jen trochu prostoru, ani volby by neměly být jen o nich. Respektuju ty, kteří to teď vidí jinak, ale na mém angažmá v Zelených to nezanechává ani stín pochybnosti. Nebyla by demokratická, ale jen „demokratická“.

KV ZOK 2020–2024 I

Včera se sešel Kontrolní výbor Zastupitelstva Olomouckého kraje. Byla to už třetí schůze tohoto období, což je pomalu příležitost k prvnímu shrnutí. Předsedovi výboru dr. Lichnovskému za opoziční ANO, Michalu Drozdovi a sám sobě (on z TOP09, já ze Zelených, oba v rámci Spojenci – Koalice pro Olomoucký kraj) si troufám připsat většinu zásluh o to, že výbor už od svého jmenování něco reálného probíral a nezabili jsme první půlrok pouhou organizací. Ne že by tomu bezprostředně odpovídaly výstupy, ale i diskuse se počítá…
Trvale přítomným politickým tématem se zdá být to, jak hluboko do akcí minulého vedení kraje má kontrolní výbor sahat. Pan předseda opakovaně zmiňuje a hájí „úzus“, že kontrolní výbor kontroluje především akce z období toho zastupitelstva, které ho ustavilo – s umírněnou výjimkou, že nás má zajímat i závěr minulého období, jenž by jinak z časové logiky nepodléhal kontrole výboru. V tom má, zdá se, podporu většiny. Já jsem naopak na včerejším jednání upozornil, že ze zákona bez dalšího omezení kontrolujeme plnění usnesení rady a zastupitelstva plus dodržování právních předpisů krajským úřadem na úseku samostatné působnosti. O časových nebo funkčních obdobích zákon nemluví. Tvrzení, že se máme omezovat na současné období (případně závěr minulého), tedy považuji prostě za politický postoj (byť i většinový), přirozený především pro strany zúčastněné v minulých vedeních kraje.
Prvním projevem těchto principů v praxi výboru je starší případ dotace pro spolek Odpady Olomouckého kraje, která byla udělena v roce 2017 na právní služby a pořízení prováděcí studie k nakládání s odpady. Dotaci kontroloval již minulý výbor a vzhledem ke zvláštním podmínkám jejího udělení formuloval některá doporučení pro budoucí administraci dotací. Zastupitelstvo vzalo tehdy zápis na vědomí a nic dalšího se nestalo. Novou kontrolu v této věci náš stávající výbor odmítl. Na včerejším zasedání byl s oporou v názoru krajských úřednic odmítnut rovněž můj návrh na úpravu dotačních pravidel, který by zohlednil poučení z někdejší dotace pro spolek Odpady. Záležitost je tím zřejmě u konce – výbor se nepřiklonil k mému názoru, že by kraj měl lépe než v roce 2017 kontrolovat, kdo bude dodavatelem zakázek, na které přispívá svými dotačními statisíci nebo miliony. Na tomto postoji jsme bohužel nenašli shodu dokonce ani v rámci nominantů za Spojence. Dopady rozhodnutí jsou zmírněny skutečností, že v nastávajících „hubených letech“ bude balík prostředků na individuální dotace tak jako tak velmi redukovaný.
Výbor také včera schválil provedení prvních tří kontrol ve svém funkčním období a jmenoval kontrolní skupiny, první výsledky lze čekat na dalším zasedání začátkem června.

Nizozemští zelení a jejich volební neúspěch

Nizozemští zelení (GroeneLinks) v předvčerejších volbách do sněmovny (Tweede Kamer) výrazně ztratili (ze 14 na 8 mandátů).

O nic lépe nedopadla ani levice jako celek – podobně ztratila SP (socalistická strana) a PvdA (sociální demokracie) se sice udržela na stejném počtu mandátů, který ale přestavuje historické minimum. Nepolepšily si ani PvdD (strana za zvířata) a DENK (etnicky profilovaná strana). Objevují se nové drobné strany nalevo; jediným limitem pro vstup do sněmovny je totiž procento odpovídající jednomu ze 150 poslaneckých mandátů a nová sněmovna bude čítat rekordních 17 subjektů.

V Nizozemsku je hlavní zelená strana GroeneLinks jednoznačně levicového zařazení, plyne to už z její geneze – nevznikla v 90. letech z ekologických kruhů, ale fúzí socialistických pacifistů, reformních komunistů a radikálních kalvinistů.

Vítězem voleb jsou vládní strany VVD (umírněná pravice premiéra Rutteho) a především progresivně liberální D66. Protest/populismus/antisystém mírně posílil, rozdělen ovšem rovnoměrně do dvou stran (Wildersova PVV, a nová FvD, více napravo a s významnou agendou proti covidovým opatřením).

Co nejspíš uškodilo zelené straně:

  • malé programové a prezentační rozdíly mezi ní, SP a PvdA – všechny subjekty hodně mluvily o bydlení, rovném vzdělávání, prekérní práci, dostupném zdravotnictví
  • schopnost progresivních liberálů D66 osvojit si klimatické, vzdělávací téma, možná i zdravotnictví a bydlení, a to při větším koaličním potenciálu resp. vnímané akceschopnosti a vládní zkušenosti. I Rutteho VVD je na hlavní pravicovou stranu v těchto věcech překvapivě umírněná.
  • nejvíce získaly strany vyhraněné ve věci pandemie – D66 jako jediná jednoznačně pro očkovací průkazy; FvD jako popírači a uvolňovači
  • středopravá vláda podala dva měsíce před volbami demisi kvůli vlastní aféře s přídavky na děti (přílišná tvrdost a etnické profilování v kontrole příjemců) – ostentativní vyvození zodpovědnosti ve chvíli, kdy už reálně nešlo o pád vlády; ukázalo se, že většinu Nizozemců nespravedlnost vůči obyvatelům většinově cizího původu zas tak nevyburcovala.

Dá se tedy říct, že tyto volby v bohaté zemi dál umenšují roli ekonomické levice, pravice, environmentalismu i konfesionálních stran, a to řekněme ve prospěch fúzního progresivismu a naopak protestního konzervativismu.

Revolverem na á dvojku

V Revolver Revue č. 120 spojuje Lukáš Holeček do jednoho kritického článku své komentáře k rozhovoru Vojtěcha Filipa pro ruský armádní deník Krasnaja Zvezda a k číslu 11/2020 časopisu A2, které se věnuje protinacistickému odboji. První část jsem v detailu nečetl, druhá se vymezuje vůči obecné touze přispěvatelů A2 revidovat historii z pozice levicové kritiky vůči polistopadovému režimu. Zaměřme se tu jen na část posledního odstavce: „Tvrzení, že „dějiny píší vítězové“ [chybí čárka] je velmi komfortní a zbavuje jakékoliv odpovědnosti, umožňuje libovolně si dezinterpretovat minulost k vlastnímu obrazu světa a předem diktovat nejen otázky, ale i okamžité odpovědi. V dnešní společnosti však nejsou vítězové, ani poražení [kurzíva R. O.], a pokud se historik domnívá, že je nějakému tématu věnováno málo pozornosti, měl by se nejprve zamyslet sám nad sebou a přijmout vlastní odpovědnost.

Nehodlám tu zkoumat, kde přesně se dnes pohybuje míč pravdy na hřišti dlouhodobé historiografické debaty. Jaký má ale proboha smysl uzavřít polemiku s levicovou A2 tvrzením o neexistenci vítězů a poražených, kterému se každý správný levicový intelektuál vysměje a které se i pro řadu těch ostatních bude blížit faktické nepravdě (třeba s poukazem na exekuce, digitální globalizaci a vzdělávací nerovnosti v regionech)? Jaká je to pak polemika a tříbení pozic, namísto pouhého víření vody v předem určených nádobách?

Přivádí mě to k myšlence, že by se společensko-politicko-kulturní časopisy měly inspirovat soudobým vývojem na politické scéně a podobně jako strany se před zánikem chránit tvorbou koalic. Zatím si ty spřízněné navzájem aspoň přetiskují inzerci, možná by to ale chtělo užší integraci. Ze zavedených tištěných časopisů a revuí stíhám alespoň občas pročíst asi tři: právě Ádvojku s Revolverkou a ještě olomoucké Listy. Ani jedno z periodik netoužím sledovat soustavně, neboť mě vždy znovu překvapí podíl řídkého, ideologického psaní při nutnosti naplnit číslo. Psaní z profese (v Ádvojce je to tedy někdy spíš získávání ostruh), jež za štítem grantů a jiných veřejných podpor ani příliš neusiluje oslovit čtenáře a předplatitele, pro které by sledování těchto textů nebylo opět – profesní záležitostí.

V případě Ádvojky a Listů je spojení málem nabíledni. Opravdu by se při současném stavu české levice měli mladí socialisté a starší socialisté (obojí v mých očích poměrně solidní, na rozdíl od postkomunistických konzerv reprezentovaných Vojtěchem Filipem) jedni od druhých izolovat na svých tištěných platformách? Revolverce ženicha nenabízím, třeba by se ale nějaký našel v seznamu domácích literárně-kulturních periodik, z nichž některá jsem ke své – ale nejen ke své – škodě nezvládl v životě dosud ani prolistovat a některá asi už docela zanikla: Souvislosti, Prostor, Pandora, Weles, Babylon, Analogon, Aluze, Tvar, Plav, Host, Psí víno, Lógr… nevím ani. Že je to nesmysl? Že by to bolelo? Ano, tak jako v politice, smysluplné spojování bolí a vyžaduje oběti od všech zúčastněných. Nabízí ale prémii v podobě protříděného obsahu a sečteného, možná i znásobeného čtenářského zájmu. To vše pro dobu, kdy veřejného nenárokového financování kultury bude se vší pravděpodobností jen ubývat.

Je facebooková stránka Hnutí ducha jen přejmenovaný Greenpiss?

Na dlouhou otázku krátká odpověď: ano, je.

Facebooková stránka Greenpiss se před časem mocně navážela do ekologických aktivit a hnutí všeho druhu. S konzistencí argumentů si hlavu příliš nelámala, ráda si zakoketovala s dezinformačními zdroji, vše pokud možno k očernění všeho “zeleného”. Zpětně se prokázal uhelný charakter tohoto očerňování: krátkodobá chyba Facebooku totiž ukázala, že stránka Greenpiss je přímo personálně propojena s hnědouhelnou elektrárnou Chvaletice, vlastněnou miliardářem Pavlem Tykačem. Stránka podporovaná někým, kdo má eminentní zájem na co nejdelším provozu uhelné energetiky u nás, se tím pochopitelně diskvalifikovala jako zdroj informací i místo pro seriózní diskusi.

Tvůrci však nelenili a přikročili k “rebrandingu”. Nová stránka “Hnutí ducha”, názvem odkazující na ekologickou organizaci, vystupuje na pohled o něco kultivovaněji. Neuráží přímočaře, dokáže si udržet i seriózní zájemce o diskusi např. nad jadernou energetikou, na přímé dotazy po tykačovském zázemí odpovídá zásadně v hraném žertu o tryskajících penězích uhlobaronů. Že to je legrace, ovšem neznamená, že to není zároveň pravda. Tedy že na přejmenované stránce neprobíhá stále tatáž PR aktivita fosilní společnosti Severní energetická. Podle známé strategie většiny dezinformátorů nejde ani tak o ražení pozitivního obrazu, jako spíš o mnohostranný, chaotický útok na veškeré ekologické aktivity. A obecněji pak na představy o čistějším, spravedlivějším, méně konzumním a vzájemně více spolupracujícím světě, spojené například s evropskou integrací.

Jednoduchým důkazem o původu stránky jsou některé odkazy v původních článcích věnujících se Greenpissu: vedou totiž na videa youtubeového kanálu, přejmenovaného mezitím na Hnutí ducha. V dnešním zobrazení článku z 10. 6. 2019 se to projeví třeba takto:

Dnešní (14. 1. 2021) zobrazení zpravodajského článku o aktivitách facebookové stránky Greenpiss odkazuje na mezitím přejmenovaný youtubeový kanál. Bez přímé návaznosti projektů Greenpiss a Hnutí ducha by takové zobrazení bylo těžko vysvětlitelné.

 

Pohraničí vždy znova ztracené a opuštěné: nad reportážemi Wenzela Jaksche

Wenzel Jaksch (1896–1966) byl v mládí sociálnědemokratickým novinářem a později předsedou německé sociálně demokratické strany v Československu, díky svým antinacistickým postojům asi nejuznávanějším z oponentů nacionální politiky exilového prezidenta Beneše a poválečné Národní fronty. Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší jeho sociálně laděné, výrazně agitační reportáže z německého pohraničí prvorepublikových Čech, a to konkrétně z let 1924–1928. V některých svých rozměrech je to nanejvýš současné čtení.

Na knize zaujímá především dvojí. Tím prvním je pochopitelně národnostní rozměr všude tam, kde brutální bída, ignorance postavení nezaměstnaných či paběrkujicích německy mluvících rodin a ukrajování z pracovních práv nízkokvalifikovaných dělníků vyplývaly kromě obecné hospodářské situace tak či onak i ze státní preference českého národního živlu. Tento motiv není v knize dominantní a Jaksch ho ani nestaví do popředí; je však trvalou poznámkou na okraj všech idealizací československé první republiky a jejích pravicových vlád.

Ještě zajímavější a originálnější ale pro mě na celém svazku je, co vypovídá o dopadech abstraktních ekonomických principů a dějů do nejhmatatelnější reality pracovníků, pracovních podmínek, výdělků a zaměstnanosti. Kdo by v reportážích z nejzazšího čtyřročí před vypuknutím velké hospodářské krize roku 1929 očekával obraz konjunktury, kvetoucího průmyslu všude po vlastech, bude překvapen. Velkou roli pochopitelně hraje výběr levicového reportéra a agitátora. I s tím vědomím však pohraniční podhorský pás od jihu po východ Čech z líčení vychází jako řetězec neuralgických bodů chudoby, které i v „předkrizových“ letech jen stěží dokázaly reagovat na turbulentní obchodní změny vyvolané rozpadem mocnářství.

Výčet odvětví, které v pohraničí stagnují nebo se hroutí vlivem tržních změn, u Jaksche sahá od hornictví a sklářství přes tkalcovství a přadláctví po archaickou domáckou výrobu dřevěných škatulek, nitěných knoflíků a paličkovaných krajek. Vyjevuje se v tom tragika lidského postavení na volném trhu, který je namnoze nejefektivnější organizací ekonomických vztahů, avšak z téhož důvodu vždy kohosi nechává bez varování na holičkách. Jaksch pochopitelně ukazuje především to druhé, je však třeba fixovat zrakem obojí bez rozdílu a vytrvale. Zájem trhu o paličkovanou krajku, lněné textilie, o vinuté skleněné perle nebo o vrtané knoflíčky z perleťových lastur opadl – a co tedy se má dít tam, kde jedno z těchto odvětví, jakkoli groteskních, jakž takž živilo několik tisíc rodin (v tomto případě německých)? Wenzel Jaksch snad málo vidí, že produkce zboží, které nikdo nechce, sotva může někoho živit; stejně tak málo ale jím vyzývané pravicové měšťanstvo je ochotno připustit, že škatulkáři, paličkářky a horníci byli po léta a desetiletí právě tam, kde byl o jejich práci zájem a kde se jí dokázali živit sami, bez nároků na ostatní. Rada „nevyráběj nitěné knoflíky, když je nikdo nechce“ je málo účinná tam, kde se dlouho a různými způsoby (v neposlední řadě vzděláváním či spíše nevzděláváním a zanedbáváním dopravní infrastruktury) optimalizovalo právě na domáckou výrobu nitěných knoflíků.

Čtenář s prediktivními sklony se tu může zamýšlet, která odvětví ekonomické činnosti pro roky nyní očekávané ekonomické krize stihne osud nového paličkářství, rukavičkářství a lamačství lnu. Pomyšlení na průmysl spalovacích motorů je tu nasnadě. Jsme-li ale stále více ekonomikou služeb, nebude snad příští velká krize především krizí jejich? Dnes je ještě obtížné si představit úpadek v donedávna se prudce rozvíjejících oborech webdesignu, copywritingu, e-marketingu; v programátorství, které má už několik roků pověst nového útočiště pro kohokoli, kdo je schopen a ochoten naučit se základy některého z programovacích jazyků. Zákon nabídky a poptávky se ale netýká jen nitěných knoflíků.

Rovněž téma dostupného a důstojného bydlení je z Jakschových reportáží možno přes téměř stoletý odstup, s příslušným zjemněním přenášet do čiré současnosti. „Mnoho vlastníků své činžovní domky raději zbourá nebo je nechává zchátrat, než by je pronajali za únosnou cenu.“ – Jak aktuálně to zní v době, kdy se volný kapitál s oblibou a více než dříve ukládá do nemovitostí určených – původně – k bydlení!

A ještě cosi k pracovním podmínkám. Zní to vpravdě matoucně a ironicky dnes, kdy se „home office“ pojímá v prvé řadě jako benefit solidnějších zaměstnání: „V [krušnohorských rukavičkářských] podnicích vládnou relativně volné poměry, neboť mzda se počítá od kusu a práci je možno si brát i domů. Odbory však v těchto patriarchálních vztazích, které znemožňují dodržování osmihodinové pracovní doby, vidí nevýhody. […] chtějí skončit s odnášením materiálu a doděláváním různých dílčích prací doma, chtějí koncentrovat práci v továrnách a dosáhnout tak lepší kontroly nad pracovní dobou.

Aktuálnost Jakschových stoletých reportáží nám znovu staví před oči, co je trvale podnětného na mezinárodní sociálnědemokratické myšlence, navzdory tuposti a mizivému rozhledu řady jejích domácích představitelů. Obecněji se v tom vyjevuje rozdíl mezi stranami stojícími na skutečné politické myšlence (sociální demokracie, zelení), která jim umožňuje přežít i dlouholetá oslabení, a stranami či hnutími stavěnými na nepolitických univerzáliích slušnosti, výkonnosti nebo správních a technologických schopností (viz i aktuální sbližování STAN a Pirátů). Každé skutečné politické zastoupení je totiž zastoupením někoho proti ostatním.

Pro zájemce o téma rumunských Slováků dodávám, že v knize se mezi jinými ne náhodou mluví o celé řádce pohraničních míst, která se coby ta nejzapadlejší a hospodářsky nejproblematičtější po válce dočkala právě osídlení krajany z Rumunska. Tedy těmi, kdo přicházeli nejpozději, s nejslabším zázemím a nejméně si mohli vybírat. Posuďte: Rokytnice v Orlických Horách, Nebeská Rybná, Kraslice, Rotava, Plesná, Luby, Hora sv. Šebestiána, Železná Ruda, Nýrsko, Hamry, Hojsova Stráž… V některých z nich – týká se to hlavně Orlicka a Chomutovska – dokonce ani oni nevydrželi.


Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé. Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Praha, Academia, 2017.