Za starý New York

Metropole mrakodrapů a světel, která nespí? Světová finanční hřídel zalidněná burziány a odosobněným provozem korporací? Aktuálně snad dystopické centrum prázdných ulic a zahlcených nemocničních příjmů? New York v reportážích Josepha Mitchella ze 40. a 50. let 20. století je ještě něco jiného: je to město, v němž se dá tu a tam ještě vyškrábnout vzpomínka na dobu, kdy jeho rozměr byl naposled přehlédnutelný a lidský. Na dobu, kdy po ulicích chodili stálí obyvatelé od nuzáků po nejlepší rodiny odvozující svůj původ od samých zakladatelů někdejšího „Nového Amsterdamu“. Kdy se pohostinské podniky provozovaly půlku života a jejich malá tajemství si dřívější majitelé odnášeli s sebou do hrobu.

Je to zvláštní opravdu hlavně tím, že jde o New York, takřka druhé jméno moderní euroamerické civilizace, o překot se vyvíjející pořád kamsi jinam. Mohlo se v něm opravdu někdy žít jako někde v Olomouci, Havlíčkově Brodě nebo Vodňanech (to jen z nedostatku přímořštějších příměrů u nás doma)? I kdyby to dnes byla už jen po sedmdesáti letech vydaná vzpomínka starce na vyprávění starců o sběru ústřic v časech po osvobození otroků?

Joseph Mitchell (1908–1996) byl zakladatel americké „feature story“, tedy beletristické, fakty a výzkumem podložené reportáže. Sám sběratel relikvií starého New Yorku, v šesti textech svazku Nahoře ve starém hotelu stopuje právě tyto hmotné i nehmotné zbytky minulých podob pulsující megalopole. Přeložila je Tereza Límanová, vydalo nakladatelství Opus – překlad i vydání jsou veskrze vkusné. Bez ohledu na náš vztah k místům, jako je New York, lze kterémukoli z nich popřát, aby vedle obyvatel starajících se o místně přiměřený výdělek nalezlo i takové, kteří budou dychtivi sledovat a spřádat vlákna tamní minulosti podobně jako novinář Mitchell.


Joseph Mitchell: Nahoře ve starém hotelu. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2015. Přeložila Tereza Límanová.

Faunovy názory

Arno Schmidt (1914–1979) je jeden, patrně ten nejjedovatější, z německojazyčných solitérů průřezově vydávaných východočeským nakladatelstvím Opus. Jeho krátký román z roku 1953 Ze života fauna přináší sžíravý pohled na německou těsně předválečnou a válečnou společnost očima klasicky vzdělaného, nikoli však hrdinského hrdiny, ale také temně a originálně lyrické popisy přírodních dějů nad Lüneburským vřesovištěm, plochou krajinou slatí a močálů mezi Hannoverem a Hamburkem.

Faun z titulu knihy, vypravěč Düring s částečně autobiografickými rysy, je osobnost z vlastní vůle rozdělená na poloviny. Veřejná polovina je svědomitým drobným úředníkem, postarším manželem a otcem. Z té soukromé je Düring nenávistně kritickým intelektuálem, který se střeží projevit své vlohy, znalosti a úsudky tváří v tvář okolí, přibližujícímu se bodře a neodvratně spolu s celým národem nové ničivé válce. Místo toho se ukrývá do studia regionální historie a jako faun tu a tam mizí ve slatích s milenkou odnaproti, školačku Käthe. Nehrdinskost spočívá vlastně už v jeho přežití do doby zhroucení velkoněmeckého snu: je jistě jaksi defektní hluboká vzdělanost, která se v krizi v zájmu svého zachování neodvažuje konat.

Schmidtův jazyk činí z románu leccos, jen ne snadnou četbu. Vyhraněná až hypertrofovaná je především práce s interpunkcí: ta v podobě dvojteček, pomlček a závorek přebírá i syntaktické funkce a přispívá k mimořádné sevřenosti vět. Delších souvětí je vypravěčově řeči minimum; krátké větné konstrukce neodrážejí přímočarost děje, nýbrž hutnost představ a popisů. A klidně aktualizujme: V době tržní prodejnosti slov, copywriterů a manažerů obsahu, jejichž krédem je jeden příspěvek denně pro optimální dosah – jakkkoli není o čem –, se autorův konstruovaný jazyk zdá drsnou, ale nezbytnou školou; kamenitým řečištěm a stylistickým struhadlem. Stejně tak jím je i líčení Düringových periodických cest z domova do úřadu a zpět: prvotřídní, zlověstně lyrický katalog podnebních úkazů a podob měsíce – betonové, větrem splavované holé lebky nad sinalým šátkem luk. I tato lyrika při čtení drhne nesamozřejmostí a tíhou obrazů. Vše je nám zprostředkováno ve vynalézavém, výrazově nadmíru bohatém překladu Michaely Jacobsenové.

Nejméně stejným oříškem – ve skutečnosti pytlem ořechů k rozlouskání – musela být až drastická intertextovost románu, odkazujícího explicitně i aluzivně na tradici antickou, osvícenskou i romantickou, na literární podhoubí německé, francouzské i anglo-americké, zpravidla na texty těžce historické už za Schmidtových-Düringových časů. Značně nápomocna tu naštěstí byla díla německých vykladačů Schmidtova díla: poznámkový aparát tak množství těchto odkazů stopuje vyčerpávajícím způsobem, na vzdálenost místy až úsměvnou. Ke slovu každopádně přichází zadní klopa obálky coby záložka: předběžné a průběžné studium vysvětlivek umožňuje z románu vytěžit víc. Je to ovšem na úkor skromného dějového proudu, který – přiznejme si – v houštinách podobných textů může znamenat jedinou průchozí pěšinku pro čtenáře, nízkého literárního uživatele a – slovy Düringovými – pouhou „vlasatou káď z masa“. Ze všeho odkazování zbývá otázka bez odpovědi: je tahle literární tradice, korpus jmen jako Wieland nebo Chamisso, v jiných, přetavených podobách dosud s námi? Nebo můžeme u Schmidta nad těmito věkovitými referencemi mávnout rukou jako nad manýrou, která umírá nejpozději s ním?

Navzdory prošpikování odkazy se román skládá z poznámek jakoby deníkového charakteru; deníkové je i ojedinělé vložení delšího výpisku z četby, vlastního dopisu nebo delší úvahy. Leckterý z odstavců by se mohl bez podezření objevit v jiné knize i u jiného autora; v našem kontextu může jejich hořká stručnost upomenout třeba na poznámky Jana Hanče. Rozhodně se pak v dobách civilizačních krizí nabízejí další a přímočaré aktualizace: zkušenosti hroutících se společenských uspořádání jsou znepokojivé a nezastupitelné.

23. 8. 1939 : Pakt se sovětským Ruskem : ? ! – : teď už je to jen otázka dní ! Přemýšlel jsem : co mělo v minulé válce stejnou cenu jako peníze ? : káva, čaj, kakao; tabák. Tak jsem to přivezl s sebou z Fallingbostelu a k tomu vzduchotěsnou plechovku s jemným tabákem. Cigarety v balení do tropů. Rum a kořalku. Ještě 2 400 ve spořitelně : vyzvedl jsem z toho dvě třetiny a nakupoval dál (projev nedůvěry vůči státu : Jawohl, mein Führer ! !) ! kůži na podrážky a gumové podpatky Conti. Drobnosti ze železářství; také novou hlavu sekyry a dva listy k obloukové pile. Tkaničky, zápalky : „Herr Pfeiffer ? : Můžete mi ještě dnes dodat 80 metráků uhlí ? […]“ Olej, cukr, dopisní obálky, papír; jádrové mýdlo. – Pozor: obutí na kolo […] „Všecko, všecko, všecko,” křičel jsem nervózně : Boty, vložky, pasta na zuby : spolehni se : do 14 dnů bude všechno už je na lístky ! Ach ty nevíš, jak to bylo, Käthe!“


Arno Schmidt: Ze života fauna. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2013. Překlad a doslov Michaela Jacobsenová.

Narychlo sešitý slon

Kniha Andreje Bána Slon na Zemplíně by byla výborným výkladem o Slovensku pro zvědavého a nepoučeného českého čtenáře, kdyby byla bývala v celém svém úhrnu dokázala udržet kvalitu a koncepci svých nejlepších částí.

Moje generace má nepochybně dluh v poznání toho, co oproti těm předchozím nedostávala už každodenním talíři zpravodajství a hospodářského provozu, totiž v samé historicko-kulturní geografii Slovenska. Zemplín, Spiš, Gemer, Liptov? Dychtivě sahám po svazku, který by mi tyto dávnověké názvy od sousedů ověsil náležitými znalostmi, a třeba zprvu jen stereotypy, jaké od mládí přirozeně nasávám ohledně regionů českých. Úvodní mapka Bánovy „roadmovie“ od Čierné nad Tisou po Bratislavu, s důkladným prokřižováním slovenského východu a středu, něco takového slibuje. Slib je ale splněn jen částečně.

Možná je to konjunkturou reportážní literatury, zprvu zejména polské, vydávané v nakladatelstvích Dokořán, Máj a Absynt; úspěchem, který velí kout železo zavčasu. Buď jak buď, Bánova kniha vyšla z mého pohledu dříve, než měla, dříve, než se redaktorka odhodlala do ní zakrojit a jinde si naopak vyžádat doplnění.

Nevadí, že to není jedna skutečná roadmovie, ale záznamy z Bánových třiceti let cestování po Slovensku. Prvním ohrožením soudržnosti knihy se stává teprve přidání třetí proměnné kromě geografie a času: totiž různorodosti tématu a přístupu. Ze Zemplína jsou to hlavně reportážní pohledy z „divokého východu“, rozparcelovaného za časů pozdního Směru na podvodně inkasované agrodotace; na Spiši a Gemeru nám Andrej Bán ukazuje etnickou realitu s jejími konflikty a vymíráním kdysi kvetoucích míst; méně „exotický“ západ Slovenska je tu trochu do počtu (jeho kapitolkám shodou okolností schází jakákoliv podstatnější místní vazba). Mezi tím vším se míhají krátké, tematicky zacílené pohledy orientované převážně historicky: Dukla, Andrej Hlinka, arizace, Jánošík…

Tematická různorodost ale ještě není hlavním úskalím. Tím jsou jednak reportážní drobty typu „na co si ještě autor vzpomněl“ (svazek místy skutečně připomíná soubor zbytků po prvotřídních reportážích, které jako by zůstaly otištěny jinde) , jednak po knize roztroušená nejčerstvější slovenská politika, namnoze jen pěna dní, která si v českém kontextu říká o vysvětlivky už teď – v druhém roce po vydání originálu. (Musím jako čtenář nutně už vědět, co je SDKÚ, kdo je Andrej Danko a co znamenala jakási epizoda s líbáním kapitánských výložek? A pokud to vím, je právě toto kniha pro mě?) Obojí ze Slona na Zemplíně činí dosti nahonem spíchnutého chobotnatce.

Kapitolka z Humenného je nevýznamný pohled „z druhé ruky“ na osobu místní primátorky, byť jistě politicky odpudivou. Následuje pár odstavců o stoupencích permakultury, o rusínských vesnicích zaplavených přehradou, o pytláctví v okolí Brezna, o rodném domě Andreje Hlinky, nepříliš souvisle o měšťanské tradici liptovské, o komunitním psu Ťapkovi a jazykových inspektorech v Partizánském a v Galantě (anebo naopak, anebo kdekoliv jinde). Po důkladném – vzhledem k vážnosti věci se nehodí napsat „zdlouhavém“ – vykreslení zemplínských agromachinací je to najednou čtení jako projížďka vlakem. Věci mizí dřív, než je stačíte postřehnout a zařadit si. Dorostenci z Jelšavy nastoupili k mistrovskému utkání v deseti a dostali nakládačku 7:0. No a co?

Slon na Zemplíně jako celek nesestává z nepodstatností – o současném Slovensku se tu nejspíš vypovídá hodně. Ten celek ale nedrží, neříká víc než jeho jednotlivosti. Jazykem empirických věd by se o tom dalo říct: poněkud řídká data přes příliš mnoho proměnných.


Andrej Bán: Slon na Zemplíně. Příběhy Slovenska. Absynt, 2019.