Literární buřiči na Mírově. Kocourek, Mareš, Sonnenschein

Mírov, kdysi městys, pak už jen hradem ozvláštněná vesnice na jedné z vnitřních periferií severozápadní Moravy, postupně ve svých zdech „hostil“ tři pozoruhodné literáty. Tři někdejší bohémy anarchisticko-komunistické scény, z nichž ani jeden se navzdory jasné levicové orientaci nekvalifikoval na čítankového autora československého státního socialismu. Snad proto – další, co tyto tři spojuje – že verbální internacionalismus tohoto režimu přesáhli svojí vlastní, každodenní česko-německou realitou. Josef Kocourek, Michal Mareš, Hugo Sonnenschein. Na to, aby tyto tři, v různém poměru světácky protřelé i chlapecky naivní spisovatelské postavy prošly toutéž „dírou“ čtyři kilometry za Mohelnicí, musely se náhoda a nutnost promísit způsobem, jakým to umělo zařídit asi jen prekérní a děsivé 20. století. Náhoda to byla potud, že tu Kocourek za první republiky byl na čas pomocným učitelem. Nutnost potud, že Mareš a Sonnenschein se tu později sešli jako nucení, komunistickému režimu nepohodlní obyvatelé zdejší známé trestnice.

Josef Kocourek (1909–1933), zemřelý na tuberkulózu v pouhých čtyřiadvaceti letech, je už pro sám tento smutný fakt odsouzen být jakousi opožděnou variantou Wolkera. Je variantou méně pražskou, s menším darem tělesné přitažlivosti i horším hmotným zázemím, a úměrně tedy s větší dávkou životní syrovosti. Ale také s košatou bohémskou sebestylizací a temným juvenilním erotismem, díky nimž je Kocourek pro jisté tvůrčí kruhy dodnes – anebo dnes znovu – téměř kultovní inspirací. (Viz loňské vydání jeho raných próz pod titulem „Jensen a lilie“ i několik dalších polistopadových reedicí a publikací z pozůstalosti, od deníků „Marto…“ po román „Srdce“.) Na severní Moravu Josefa Kocourka zavála jeho nevalná kariéra jako učitele „na menšině“, rozuměj na českých menšinových školách v převážně německém pohraničí, resp. v německém jazykovém ostrově, k němuž patřil mj. právě Mírov. V místní škole Kocourek působil půl roku. Následovaly dva roky ve vzdálenějším Šilperku (dnes Štíty; za kulturou odsud zajížděl do Šumperka, kde je dnes také uložena jeho literární pozůstalost). Na poslední, prý nejhorší, nejbezútěšnější štaci se vrátil k Mírovu, do sousední Řepové. Situace státně protežovaných českých škol v nevlídném prostředí chudé německé periferie je z perspektivy vyděděnce, bohéma a internacionálně smyšlejícího socialistického radikála zpodobena v Kocourkově polemickém románu „Zapadlí vlastenci 1932“.

„Nediv se ničemu, to neznáš menšiny. Tady se nežije tak jako u nás. Tady žijí jenom ti, kteří jsou honorováni za vůdcovství národního života. Co my? Jsi dobrý, hraješ-li jim zadarmo v kině, oddřeš všechna divadla, přispěješ-li na každou volovinu. […] To není život, to je mrzačení všeho. […] A tady v Arnau, tady to ještě jde. Ale kdybys znal Bukovany, Hrabišín, Schwarzwald, Schumwald a podobná pekla, takové liščí pelechy v lesích nebo v ryze německých územích, to bys plakal. A taky tam jsou přidělováni učitelé.“ […] „Proč se tam zakládají školy, vzdyť tam nemůže být ani minimální počet českých dětí?“ – „Nemusí být. Stačí, aby v ryze českém městě byl disciplinárně potrestán třebas poštmistr, přeloží ho do německého území, má náhodou dvě děti, a aby si to nahoře spravil, začne agitovat pro českou školu. […] Přemluví dvě nebo tři indiferentní rodiny, sepíše se seznam patnácti dětí, i kdyby česky mluvily právě jen ty poštmistrovy, předá se Ústředí Národní jednoty a po prázdninách můžeš být jist, že bude škola otevřena. Ve Schwarzwaldě udělali školu pro tři děti pana lesního a několik dřevařských rodin, usedlých jen na několik sezón. Byl tam ustanoven jakýsi Kalina, mladý kluk, mluvil jsem s ním nedávno. […] A vyučovat děti, které česky nikdy nemluvily a zoufale se bránily naučit se několika větám a číslicím! A ten člověk tam žil dva roky! […] Mohl bys už vědět, že na menšinu se hlásí ti nejmenší, anebo se tam překládá z trestu. […] Ten, kdo je na krajíčku, nebude si kazit budoucnost, však oni ho zas vrátí, až sehraje na menšině čtyři divadla a deset akademií na oslavu republiky.“

Řepová u Mírova, předobraz Kocourkovy Rašpavy ze „Zapadlých vlastenců 1932“. Samotný Mírov čtenář v románu najde pod jménem Arnoštov, Štíty jako Arnau, Mohelnici jako Lochenici, Šumperk jako Sonnenburg.

O Josefu Kocourkovi se v Řepové ví.

Navzdory své nedopracovanosti a literární i myšlenkové nevyrovnanosti tato kniha, podepřená palčivě konkrétní zkušeností, představuje dodnes otazník k národnostní politice první československé republiky.

Michal Mareš (1893–1971) se na rozdíl od Kocourka dožil věku stařeckého, dlouhý závěr jeho života lze však těžko považovat za výhru nad osudem a severomoravské období patřilo bezpochyby k těm nejhorším. Mareš byl od raného mládí jedním z aktivních anarchistů ve společnosti Jaroslava Haška, S. K. Neumanna či Michala Káchy – oč méně školsky vzdělaný (za své aktivity byl roku 1909 vyloučen ze všech rakouských škol), o to podle vzpomínek srdečnější i činorodější. Po 1. světové válce a dělnicko-bohémských toulkách Evropou se nadále zapojoval do pražské levicově orientované literatury, především však se stal novinářem v „Tribuně“ Ferdinanda Peroutky a ve 30. letech pak v demokratickém deníku pražských Němců „Prager Tagblatt“. Německé kontakty odtud se mu staly osudnými. Když jej hned v květnu 1945 zatkla v Praze sovětská NKVD, dokázal to ještě obhájit jako omyl a na rozdíl od většiny jiných byl – coby průkazně zasloužilý soudruh z předválečných časů – po dvouměsíčních útrapách propuštěn. Nový rozsudek si ale podepsal svou až naivně neohroženou novinařinou v Peroutkově „Dnešku“, kde v letech 1946–47 otiskl sérii reportáží o nespravedlnostech, násilí, vraždách a samozvaných místních diktátorech v pohraničí i vnitrozemí.

Nejde jen o to, že byl odstraněn tento národní výbor a že jeho členové byli nejen zesměšňováni, ale i surově týráni; ale jde hlavně o to, že tím byla instituce […] odstraněna čistě nacistickým způsobem, pomocí gestapáckých metod. Jako na výsměch naší demokracii byla v České Kamenici nastolena diktatura, jejíž představitel zahájil úřad při prvním zasedání, třímaje v ruce býkovec, slovy „Pánové, toto je naše lidová demokracie a touto budu zde vládnout!“ Tento svůj slib pak také doslova plnil.“

Poté, co Mareš takto pošlapal kuří oka své „staré milence“ – komunistické straně, byl hned na podzim 1948 oživen jeho případ válečných německých styků a po zmanipulovaném procesu byl odsouzen k 7 letům vězení. „Z Pankráce byl odvezen do Šumperku (pobočka velitelství trestního ústavu pro muže na Mírově), odkud jej s ostatními vězni posílali na těžkou práci do skláren v R[a]potíně. V žáru pecí začal trpět vážnou oční chorobou a musel se podrobit operaci na oční klinice v Olomouci. V roce 1950 byl přeložen na Mírov, kde žil pod vězeňským číslem 3381 a až do zimy pracoval na poli.“ V mírovském vězení Mareš zůstal do roku 1953. Krátce předtím, než jej znovu přeložili, „zde pohřbil do jámy, kterou sám vykopal, dávného kolegu Hugo Sonnenscheina“. (Viz dále). Dožíval pak pod tíhou ztráty občanských práv. Teprve v roce 1991 při posmrtném přezkumu byl původní rozsudek v plném rozsahu zrušen jakožto nezákonný. Roku 1999 vyšly jeho masivně kompilované, z různých zdrojů a jazyků edičně skládané memoáry („Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince“). O dekádu později byl pak vydán objemnější soubor jeho reportáží pod originálním titulem „Přicházím z periferie republiky“. (Zcela původně šlo ovšem o název Marešovy sbírky sociální poezie, později takto recyklovaný.) Shodou okolností je editor svazku Michal Jareš, jehož jméno se od autora odlišuje v jediném písmeni, zároveň i editorem nejnověji vydané knihy Josefa Kocourka.

Hugo Sonnenschein (1889–1953): tulák po Evropě jako Mareš, sebetvůrce jako Kocourek, solitér a socialistický buřič jako oba dva jmenovaní, to vše pod značkou „bratr Sonka“ (odkaz na sv. Františka z Assisi a jeho modlitbu Píseň bratra Slunce). Na rozdíl od předešlých však také playboy a cynik, česko-německo-židovský (podle vlastních slov) „kulturní bastard“: ze všech tří mírovských nešťastníků je Hugo Sonnenschein rozhodně tím nejzáhadnějším zjevem. A i zde za to namísto „pouhé“ literatury nese odpovědnost jeho poslední životní etapa, situovaná z největší části do mírovského vězení. Přeživší osvětimský vězeň, jehož manželka zahynula v plynové komoře – a konfident gestapa? S tímto obviněním byl alespoň hned po válce zatčen a v dubnu 1947 odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Přežil z nich jen šest. V životopisné literatuře se k tomu objevují divoké historky Sonnenschein byl prý takto umlčen coby nepohodlný svědek selhání budoucího vzorového hrdiny Julia Fučíka… Asi to tak nebylo. Pravda je zřejmě dodnes ukrytá v sovětských archivech. Že nevíme, kam literáta Sonku ze závěru jeho života zařadit – zda mezi viníky, oběti, nebo prostě jen ty, kteří neunesli tíhu svojí doby –, je jedním z dráždivých kulturních tajemství naší země. Poněkud komplikované je však i řazení jeho dřívějších, tehdy ještě dokonale svobodných, básnických počinů.

Ti ubožáci jsou jak čísla, která sami psali –

já, já jsem zůstal tak, jak jste mě znali:

Sonka,

pošetilec, jemuž je cizí každá zem,

běs v boží ruce jsem.

Je rodákem z Kyjova a jeho tvorba se napájí především z českého prostředí, píše ale ve své mateřštině, německy, a pro koho tedy vlastně? Výrazově a tematicky čerpá z anarchisticko-buřičského prostředí, ale také prý z březinovské spirituality, sverázně „říznuté“ Slováckem a socialismem. V časově řadě jeho sbírek a básní nacházíme výrazové propojení s Friedrichem Nietzschem i Jaroslavem Durychem, s Adolfem Heydukem i Karlem Hlaváčkem. Z dnešního pohledu jistě nevyrovnaný mišmaš – jak ale vyčítat tvůrci, že nepronikl do kánonu, na jehož pozadí ho dnes čteme? Dlouho bylo vše pohřbeno v těžko dostupných původních vydáních, po oživení zájmu prvotně v Německu přišel roku 2009 též výběr básní v českém překladu Radka Malého a v elegantní úpravě básnického nakladatelství dybbuk. Překlad z pera olomouckého básníka, z něhož je zde citováno, nezapře souvislost s jeho oblíbeným německým expresionismem; zároveň jako by tu z prvních básní výboru po více než sto letech na čtenáře pomrkával František Gellner.

Já nemám nic než svoje skřipky

a matku, co mě proklíná;

nic nehledal jsem – těch pár přátel?

Sami mi spadli do klína.

Nehledám nic, vždy potkám štěstí

a vedu život tuláka.

Mě líbá čas, já líbám děvky

a studuji si oblaka.

Na druhé straně oblouku stvořeného putováním bratra Sonky se pak nachází sevřená a svíravá vězeňská poezie, k níž bychom v poválečné době našli opět řadu paralel.

Ztracený svět, jejž šest stěn drtí

ve tmě a v mrazu. Život – zeď.

Rozežrán nouzí, líbán smrtí.

Život, v němž chybí slůvko „teď“.

[…]

Zdi šedé jako krysy v kleci;

beton, prach, prkna – to je zem.

A přesně šestadvacet věcí:

židle – jak jinak – se stolem,

železná kostra s roštem z drátů,

slamník a polštář – krásný byt.

Dobře se vyspí, kdo to zná tu,

kdo deku má a nemá cit.

Oč romantičtější je zmizet jako Gellner navždy v blátě Haliče nežli dožívat ve stínu mírovských zdí.

Autor je knižní nakladatel, vystudovaný bohemista. Psáno pro Olomouckou drbnu.

Silueta dnešního Mírova.

Knižní zdroje:

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

  • Vydání Praha, Mladá fronta, 1961, v edici Miloslava Jirdy a s doslovem Zdeňka Filipa.
  • Vydání Ostrava, Profil, 1982, v edici a s doslovem Jiřího Skaličky.

Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy. V překladu a s doslovem Radka Malého. Praha, dybbuk, 2009.

Michal Mareš: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. S předmluvou Pavla Koukala a překlady Jany Zoubkové. Praha, Prostor, 1999.

 

Jestřabice Heleny Pěnčíkové aneb kus sousedské historie

Jestřabice jsou malá vesnička na rozhraní Chřibů a Ždánického lesa, na severním Kyjovsku, v blízkosti městečka Koryčan. Jako většina míst jsou důležité asi jen pro ty, kdo s nimi mají nebo někdy měli co do činění, a právě pro ně letos vyšla kniha místní rodačky Heleny Pěnčíkové nazvaná jednoduše Jestřabice (střípky z historie). Můžeme ji z knihovědného hlediska charakterizovat jako soukromý tisk – objemná brožura nemá tiráž, ISBN ani uvedeného nakladatele (podle internetu jím je město Koryčany spolu s místní knihovnou). Svou obsahovou úrovní ale většinu podobných amatérských publikací předčí. Distribuce jistě nebude široká; chcete-li svůj vlastní výtisk, ptejte se prostě v Jestřabicích (anebo zkuste koryčanskou knihovnu, už mají ale asi rozebráno).

Paní Helena Pěnčíková je v historii samouk (rovnou však řekněme, že dosti talentovaný) a píše pro sousedy a rodáky. To jest pro tu skupinu, která má k paměti tohoto konkrétního místa dostatečný vztah na to, aby tvorba knižní publikace dávala autorsko-čtenářský smysl i mimo struktury odborných institucí. Tomu je do velké míry přizpůsoben její charakter.

V mém případě byl rodákem děda; po 2. sv. válce z Jestřabic odešel osídlovat severomoravské pohraničí. Přestávají tak pro mě být zajímavé celé dlouhé pasáže k novější historii a její četné fotografické doklady. Jiní ale bezpochyby studují především tyto. Takový už je úděl komunitní historie – někteří příjemci se závratí zírají do hloubky času, další raději hledají na fotkách své známé současníky.

Nároky čistě odborné publikace byl z celé velké brožury o pěti stech stranách splňovalo jen několik málo desítek. Jenže čistě odbornou publikaci by asi málokdo ze sousedů chtěl číst. Helena Pěnčíková spojuje historii místa, někdy jen spoře doloženou, s populárním a obecnějším historickým poučením, které si vzala odjinud a které poctivě tlumočí. Píše-li o jestřabickém (správně místňácky ale: jestřabském!) znaku, začíná obecným heraldickým poučením, a své tázání po místním kroji obšírně zakládá v Josefu Klvaňovi a jeho klasifikaci slováckých krojů. Místy je to až úsměvné: jestřabický hasičský sbor je pojednán i se stručnou historií ohně od antiky dále… Autorčino kusé odkazování na tištěné a internetové zdroje a přejímání obrázků bez starostí o případná autorská práva jsou pak tím hlavním, co publikaci drží v mezích soukromého tisku. Kdo z nás se ale pro praktický účel nespokojí s uvedením zdroje jen tak přesným, jaký situace žádá?

Důvěru, že jsou zdroje voleny dobře a zacházeno s nimi správně, budí výborný jazykový i myšlenkový styl knihy. Právě tím Helena Pěnčíková vysoce vyčnívá nad většinu historických amatérů, amatérských historiků, kteří jen tak pro své bližní něco napsali. A skutečnou historičkou se stává tím, jaké otázky si volí, jak pečlivě váží odpovědi na základě probádaných zdrojů, a v důsledku pak tím, že její odpovědi jsou obvykle ty nejlepší, které dosud k těmto otázkám máme. Svou velikosti jsou samozřejmě tyto otázky úměrné velikosti a významu vísky u Koryčan: jen váš osobní vztah k tomuto místu určuje, jaký budete mít zájem o původní umístění jestřabické tvrze, o původ obecní pečeti, o hypotetickou podobu a dobu zániku jestřabického kroje, o identitu světců vyobrazených v místním kostele nebo o první obyvatele vsi po třicetileté válce. Pokud ale takový vztah máte, kniha Heleny Pěnčíkové se stává nejlepším shrnujícím zdrojem informací, jinde jen velmi roztroušených. A zdaleka jím není jen proto, že je to o Jestřabicích kniha vůbec první. Každému lidmi obývanému místu můžeme upřímně přát dějepisce, jako je Jestřabicím paní Pěnčíková.

Přihřeju si svoji genealogickou polívčičku jednou jestřabickou fotografií, v knize paní Pěnčíkové neobsaženou. Svatbu zřejmě z rodiny Kovaříkových lze datovat do první poloviny 20. let minulého století. Můžeme jí ilustrovat autorčinu tezi, že v Jestřabicích na rozdíl od jiných míst jihovýchodní Moravy zanikl lidový kroj už před začátkem 20. století, asi v souvislosti s továrnou koryčanských Thonetů a modernizací, kterou s sebou přinášela. Pokud by někdo dokázal identifikovat někoho z účastníků svatby, nechť mě kontaktuje na e-mailu radioc@seznam.cz.

Dočasné struktury Jana Balabána

Narození v Šumperku, po němž za pouhý rok následovalo stěhování do Ostravy, asi nestačí na to, abychom Jana Balabána (1961–2010) prohlásili za šumperského spisovatele. Jeho dílo je skutečně spjato především s Ostravskem. Záminka k tomu, abychom v Šumperku o jednom z nejvýznamnějších českých prozaiků posledních dekád mluvili, je to ale dobrá.

Balabánovy povídky a romány, jež všechny vyšly během posledních 15 let autorova života, se zpravidla odehrávají na neutěšeně vykresleném Ostravsku s jeho narušenou přírodou i mezilidskými vztahy. Hrdinové, jako i Balabán sám, často pocházejí ze starého evangelického prostředí: víra a domnělá neochvějnost starších generací je v těchto postavách naředěná, je podemílána bezútěšnou denní realitou, vzájemným nepochopením členů rodin, nepodnětnou pracovní rutinou, každodenním zápasem o existenci v podmínkách, jež jsou dány – zatímco ona sama je s trvalým otazníkem. Smysl toho všeho lze zahlédnout jen zřídkakdy, jako slunce v náhodné trhlině mezi mraky.

„S tímhle mužem jsem vždycky na dosah úzkosti. Když jsem s ním, vždycky se ptám, jak může být vůbec něco v pořádku. A když to konečně na chvíli do pořádku dáme a obemkneme to svýma rukama, tak ten ničemný chlap řekne něco tak hnusného jako: dočasná struktura. U něho smrt předchází životu. Jako by nikdy nemohlo jít o nic jiného než o rozchod. Každý den a každá hodina by měly být jen dalším opuštěným tábořištěm. Kam tě to, Jeny, ten Emil táhne? Jen do dalších vystěhovaných prostor, kde domov nebyl nalezen nebo přestal být. (…) – To jsi celý ty. Ty vidíš konec už na začátku. Jak můžeš takhle žít? – Jedině tak.“

Není to oddechová četba, není to vzpruha do časů mizérie (to je pak lepší se Balabánovi obloukem vyhnout), není ani napínavá – děje se v ní toho jen málo. Je to spíš rozjímání četbou, zacílení na to podstatné v našem životě – možný ekvivalent návštěvy kostela v neděli dopoledne; zvyku, jehož se většina z nás vzdala už před generacemi.

Jana Balabána je třeba znovu a znovu oceňovat za odvahu, se kterou vynechává všechny hlučné iluze a nepodstatnosti, jimiž mají naše životy sklon se zaplňovat. V jeho knihách není nic o kariérách, technologiích, statusech, hypotékách, požitcích, zážitcích, sexu a investicích, ale dokonce ani o historii (jíž česká próza v poslední době překypuje a místy jako by si tím něco ulehčovala). Anebo lépe, to vše je tam připuštěno jen tak na okraj, je u Balabána podřízeno holému a nechráněnému žití, které se snaží být k samo k sobě pravdivé. Zlomy a překračování mezí probíhají kdesi uvnitř.

„Magda si sedne na plastikovou židli, kterou tu nechal předchozí nájemník. Zapálí si cigaretu a celá se schoulí do intimního prostoru ohraničeného rameny a koleny, klíčními kostmi, malými prsy, klínem a pažemi. Tady jsem doma. Tady ti ustelu postýlku, chlapečku. Kouří a trochu brečí. Nakupovat spolu budeme chodit do discontu v bývalém hangáru, ty oblouky se ti budou líbit. A na procházku si zajdeme tady do toho dubového lesíka, který tu mezi paneláky celý olámaný a poničený zůstal. Tam nás nikdo nenajde.“

Za povídkovou sbírku Možná že odcházíme (2004) a posmrtně vydaný román Zeptej se táty (2010), z nichž pochází výše uvedené úryvky, obdržel Balabán dvojí ocenění Magnesia Litera. Ale i to by sám asi řadil k nepodstatnostem.

Článek vyšel v Šumperském Reji.

Když zubař dělá do knih: Škeříkova edice Plejada

Prvorepubliková knižní edice Plejada soukromého vydavatele Rudolfa Škeříka, civilním povoláním zubního lékaře v Praze na Perštýně, je splněným snem každého seriózního nakladatele. Který z nás by se nechtěl pochlubit edicí, ve které by vycházely samé podstatné knihy, navíc v nadčasově elegantní úpravě, po které milovníci knih rádi sáhnou ještě téměř po sto letech?

Co se týče toho prvního, posuďte výběr autorů Plejady. Samá literární esa, od avantgardy po katolíky: Nezval (Akrobat i Edison), Halas (Kohout plaší smrt), Vančura, Deml (Mé svědectví o Otokaru Březinovi), Klíma (Utrpení knížete Sternenhocha), Durych, Seifert (Poštovní holub), Čep (Vigilie). Všechna díla zmíněná v závorkách v prvním vydání právě v Plejadě. Vše tedy vysoce aktuální, až na Máchu (ale ten opět v novém, ambiciózním uspořádání). Až je to podezřelé – měl Rudolf Škeřík na přelomu 20. a 30. let tak zázračný čich, že mezi 13 (resp. 15) svazky Plejady nenajdete literárně druhořadé jméno? Anebo se naopak do kánonů a čítanek pronikalo na základě publikování u Škeříka?!

S tím sporným počtem svazků v edici se to má tak: v letech 1927–33 vyšlo 13 svazků v jednotné úpravě. Po válce, v letech 1946–47, přidal Škeřík již pod hlavičkou nakladatelství Symposion (dříve název jeho nejrozsáhlejší edice) ještě svazek čtrnáctý (Jiřina Hauková: Cizí pokoj) a patnáctý (Josef Kainar: Osudy). Úprava knih těchto generačně mladších autorů je už jiná; rovněž je otázkou, zda tehdy ještě měl Škeřík možnost inzerovat předválečné tituly (včetně politicky prekérních katolíků). Shodněme se tedy na charakteristice Plejady jakožto edice o 13 svazcích a dvou dodatečných.

V dobré tradici prvorepublikových nakladatelů nabízel Škeřík tituly Plejady v různě honosných vazbách: od brožované přes pevnou plátěnou po celokoženou vazbu. Bibliofilní orientaci pak prozrazují různé varianty papíru u každé knihy: kolem tisícovky kusů bylo tištěno na běžnější papír „Antik“, dvě až tři stovky na lepší „Japan Banzay“ nebo jeho domácí variantu „Simili Japan“, a konečně 50 kusů exkluzivně na holandský „Van Gelder“ (výtisky na lepších papírech jsou číslovány). Výtisky z prostřední úrovně tu a tam některý antikvariát inzeruje, na Van Gelderu jsem ještě žádný neviděl. Kombinatorika vazby a papíru není úplně jasná, dá se ale asi předpokládat, že se měkká vazba nepojila s lepším papírem a do celokožené se naopak nevázaly výtisky na Antiku. Z vazeb Plejady si moje estetické cítění bez debat vybírá tu plátěnou podle návrhu Víta Obrtela: jednoduchý design se zlatými, střídmě stylizovanými iniciálami je trefou do černého. A to zvlášť na některých svazcích, které se při dobrém uchování dodnes vyznačují úžasně živou barvou plátna (vynikne zvlášť na denním světle).

Tiráž Klímova Sternenhocha prozrazuje nakladatelskou péči a bibliofilskou zálibu Rudolfa Škeříka.

Škeříkova nakladatelská nabídka z roku 1933, Plejada dole.

Román a škvár (Vycpaný barbar; Deník šílené markraběnky)

Výšiny a dno maďarské literatury.

Historický román Vycpaný barbar Gergelye Péterfyho v pečlivém a nápaditém českém překladu Roberta Svobody stojí na autorově letitém výzkumu, bílá místa historie ale doplňuje svobodnou, barvitou, nanejvýš čtivou fikcí. (Ve svém doslovu pak obé na vysvětlenou rozhraničuje Evžen Gál.) Román je příběhem především dvou historických postav. První z nich je Angelo Soliman, vídeňský černoch, který v knížecích službách došel vysokého evropského vzdělání a společenských kontaktů, a přesto nikdy, ani po smrti, nepřestal být násilně využívanou kuriozitou a exponátem pro vídeňské zvědavce. Druhým je maďarský osvícenec Ferencz Kazinczy se svými vzdělaneckými kontakty i ambicemi a kontrastními útrapami života na maďarském venkově v kruhu odmítavé rodiny, v době reakčního potlačení osvícenských ideálů. Afrika. Vídeň. Horní Uhry. Drastické období cholery. Zednáři. Muzejní expozice. Kdo že je vlastně barbar? A komu patří lidská těla?

To Deník šílené markraběnky Zity Pallavicini je úkazem z úplně opačného konce spektra. Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie […] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost.Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“… Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já… […] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec… Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud… […] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela… Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.

Pak je tu ještě jeden, znepokojivější rozměr. Barbar vyšel s přispěním tří institucí, Markraběnka za vlastní. Opravdu to dnes už jinak nejde?

Gergely Péterfy: Vycpaný barbar. Praha, dybbuk: 2017.

Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Praha, Garamond: 2019.

Faulknerova genealogie Jihu

Román Absolone, Absolone je první z knih Williama Faulknera, kterou jsem před lety přečetl a první, ke které jsem se ještě jednou vrátil. Byl poprvé vydán roku 1936, tedy v ranějším období Faulknerovy tvorby; je to jeden z balvanů modernistické literatury, ve srovnání s jinými celkem nedoceněný. Výzvu samozřejmě klade čtenáři ne tím, co se vypráví, ale jak se to říká. „Dokážeš mě učíst?“ ptá se, a těm, kdo odpovědí kladně, slibuje víc než jen příběh, i když těžko přesně říct, co je tím „navíc“. U některých pozdějších Faulknerových knih pak můžete být paradoxně zklamáni, že dostáváte „jen“ ten příběh – takto jsem v půlce odložil jeho Město.

Příběh sám se svým prostředím tedy nijak zvlášť exkluzivní není. Absolone, Absolone je v tomto smyslu klasická jižanská sága: příběh Thomase Sutpena, muže, jehož odhodlanost a bezohlednost jako by byla spíše přírodním než morálním faktem. Vzestup a pád jeho domu a plantáže – následek původní viny, do jehož víru jsou staženy i generace potomků a těch, které jeho zjev přitáhl příliš těsně k sobě. Mluvíme o plantáži v prostředí amerického Jihu v 19. století. To znamená otrokářskou společnost, jež se dělí na úzkou vrstvu plantážníků, masu černých otroků a „bílou chátru“, o jejíž životní podmínky se „dobrá společnost“ stará o to méně, oč méně je jakožto osobně svobodné může považovat za výrobní nástroj. A právě tak samozřejmě to poté znamená občanskou válku, epický a tragický svár, jehož výsledek nezvratně podlomil jižanskou ekonomiku stojící na brutálním, nereflektovaném rasismu a z Jihu na zbytek století udělal – alespoň ve Faulknerově podání – scénu přízraků spíše než živoucích lidí; pódium vyrudlých důstojnických uniforem a panoptikum dam, jejichž prostředky k obživě neodpovídají jejich „dobrému původu“. (Autoři a autorky věnující se svébytnosti amerického Jihu ještě sto let po porážce jsou ostatně v americké literatuře samostatnou kapitolou: odkažme zde aspoň na povídkovou antologii Vypravěči amerického Jihu z roku 2006.)

Tou zjevnější neobvyklostí na způsobu podání příběhu je délka vět. Lépe řečeno nekončících, mnohdy poetizovaných period, které (třicet let před Hrabalem) zřetelně nežádají větný rozbor, nýbrž míří na jistý druh čtenářského transu – jedině v něm lze s potěšením trávit, zažívat souvětí, u nichž si už nepamatujeme začátek a ještě nedohlížíme konec:

Potom zemřela Ellen, motýl ze zapomenutého léta, teď už dva roky mrtvý – ta nehmotná skořápka, duch nepřístupný jakékoliv změně při svém zániku právě pro svou beztížnost: žádné tělo, které by mohli pohřbít: jenom tvar, vzpomínka přenesená jednoho pokojného odpoledne bez vyzvánění i bez katafalku do toho cedrového háje, aby ležela v prachu – lehoučký paradox pod tisícilibrovým mramorovým pomníkem, který Sutpen (teď plukovník Sutpen, neboť Sartoris byl minulého roku při každoročních volbách důstojníků pluku sesazen) přivezl v plukovním pícním voze z Charlestonu v Jižní Karolíně a postavil nad nezřetelnou travnatou proláklinou, kterou mu Judith označila jako Ellenin hrob.“

Kdo chce, může Faulknera číst i jako výsměch době, která se zbláznila do obrazu na úkor slova; době, která skrze své copywritery nedoporučuje věty delší než jeden řádek; která za vylepšení textu považuje přidání anonymní ilustrační fotografie z fotobanky; která stále častěji prokládá obrázky (na způsob slabikáře) i samotná slova ve větách. Slovo a věta stačí, s obrazem není co počít, říkají knihy jako tato.

To, čím se Absolone, Absolone staví před čtenáře jako skutečná modernistická výzva, je ale především způsob podání příběhu na způsob opakovaného, váhavého ohledávání, popisovaného někdy jako „loupání cibule“. Tímto způsobem promlouvá postupně několik vypravěčů, jejichž perspektiva se od nejomezenějšího, bezprostředně účastnického pohledu slečny Rosy Coldfieldové rozšiřuje až po závěrečné, nejrozkrytější (ale stále perspektivní?) podání z úst o dvě generace mladšího Quentina a Shreva. Tatáž fakta, tytéž kulisy poměrně prostého děje se opět a opět vracejí, v násvitu vždy jen mírně odlišném. Nová sdělení nejsou označena ani zdůrazněna, vkládají se bez upozornění do proudu řeči. Chce-li se čtenář včas dozvídat, co a proč se událo, musí mít své vlečné sítě stále v pohotovosti. Výrazové prostředky se navíc nerozrůzňují úměrně k rozdílnosti vypravěčských perspektiv, což může být trochu s podivem: ať mluví stará slečna Rosa, Sutpen, dědeček a otec Compsonovi nebo studenti Quentin a Shreve v mono/dialogu situovaném na novoanglickou kolej, to, co zaznívá, je stále Faulknerova poetizovaná velevěta; jedná se tedy o poněkud nedovršené mnohohlasí.

Česky vyšel román dosud právě jednou, roku 1966 v překladu Jiřího Valji, z nějž pochází i výše uvedená citace. V pýše 21. století, obklopeného na každém kroku angličtinou, jsem zkusil v rychlosti porovnat vydání s originálem a nachytat překladatele na švestkách. Samozřejmě jsem hanebně selhal – překlad je to pečlivý, i když snad ještě trochu svázaný dobovými ohledy na politickou průchodnost; mohl by možná důsledněji převést Faulknerovu „mluvenou“ radikálnost, např. zásadní vynechávání apostrofu v don’t a silnou dialektičnost jazyka „bílé chátry“. Nedá se ale říct, že by překlad po půl století nějak podstatně zastaral. Trvanlivost autorské češtiny 60. let je svým způsobem fascinující; anebo je to tím, že ve starých knihách dosud žijeme a že obraz, který si ve městech tvoříme o venkovské jednoduchosti dřevních dob, se za tu dobu nijak zvlášť neposunul.

Povrchní čtení se dnes jistě může zarazit o bohatý výskyt povážlivého jména „negr“ napříč románem. Bylo by však chybou nechat si kvůli tomu ujít, že právě rasismus je jeho nejhlubším tématem a nejtemnějším z hříchů Thomase Sutpena. Otevřenější otázkou je snad téma homosexuality; kritikové je v souvislosti s knihou běžně nezmiňují a závěrečná třetina mě vlastně nechala v nejistotě i ohledně toho, zda je téma vůbec přítomno. Protože postavy a místa yoknapatawphského okresu na severu Mississippi přechází občas z jedné Faulknerovy knihy do druhé, je možné, že klíč zejména k postavě Quentina Compsona je ve skutečnosti třeba hledat zcela mimo román samotný.