Vzpomínky na Koryčany, Kyjov, Vladivostok

Paměti Františka Novotného (1886–1961) z Koryčan, gymnazisty, úředníka a československého legionáře v Rusku, vydalo nakladatelství Burian a Tichák roku 2015, tedy krátce po úmrtí Václava Buriana, který se ještě v předchozím roce podílel na redakční přípravě knihy. Jedná se o titul zajímavý zejména z hlediska každodenního života na Koryčansku a obecněji ve studentském a zemědělském prostředí jižní Moravy kolem přelomu 19. a 20. století.

Novotného vzpomínky a zápisky pokrývají dobu od nejzazších útržků z rodinné paměti, sahající k autorovým prarodičům, do roku 1925, tedy několik let po jeho návratu ze známé legionářské anabáze. Počátek i konec vzpomínek tvoří rám, který je zajímavý v podstatě jen úzce genealogicky, a i celkově kniha sestává z několika pasáží výrazně odlišných. Za podnětnější z nich považuji – samozřejmě i díky své rodové vazbě na daný mikroregion – zachycení autorových školských let a poměrů v Koryčanech, a blízkém okolí (Mouchnice, Blišice, Nemotice, Jestřabice…) a následujících roků gymnaziálního studia v Kyjově. Koryčany: městečko Thonetů (s jejich továrnou na slavný ohýbaný nábytek) a Wittgensteinů (velkostatkář Ludwig Wittgenstein, strýc slavného filosofa). Detailní, deníkově podložené vzpomínky stálého premianta Novotného z raných dekád kyjovského gymnázia jsou pro mě v knize tím nejzajímavějším: popis elitního českého vzdělávání okolo roku 1900 i pozice málo majetného studenta v tomto prostředí vybízejí ke srovnávání s našimi zkušenostmi o století pozdějšími.

Následuje etapa vysokého zemědělského studia v jinonárodních kruzích Vídně a po ní období prvního zaměstnání, poněkud deziluzivního, v pozici adjunkta (pomocného úředníka) na velkostatku ve zlínských Malenovicích. A tím se už schyluje k letům válečným, která Novotný stráví v řadách nejprve rakouských, brzy však v ruském zajetí a pak po tři roky v řadách československých legií (konkrétněji dělostřelectva).

V průběhu těchto válečných záznamů se poněkud mění žánr – ze vzpomínkového vyprávění autor v jistém momentě přechází do úsečného, kalendářně a mechanicky odpočítávaného výčtu frontových a cestovních událostí, jak je zachoval jeho deník. Přibývá obtížně srozumitelných reálií sibiřské fronty a vysvětlující poznámky nejsou k dispozici. Důležitost tohoto podání pro vojenskou historii nemůžu posoudit, z pozice čtenáře však vnímám tyto pasáže jako autorsky i edičně provizorní. Ke konci tohoto období se autor opět vrací k vyprávěcímu tónu, zbývá však již poznámky k několika letům víceméně tuctového začleňování do civilního života, podstatné jen z hlediska personální a rodinné historie.

Novotného lze chápat jako intelektuálního pěšáka své doby – člověka, který chápáním převyšuje své blízké okolí stejně tak bezpečně, jako nikterak nevyčnívá z roviny běžného dobového intelektu a morálky. Pozorovatelem svých kontextů se však zdá svědomitým, a můžeme ho tedy bez obav přibrat ke studiu kteréhokoli z nich.

Pozitivem je doplnění pamětní o jmenný rejstřík, který čtenářům-pátračům umožňuje probírat se řadou regionálně obvyklých jmen jako Budík, Cagášek, Jurčička, Kapounek, Klásek, Klvaňa, Kudlička, Profota, Sonevend, Stokláska, Vanderka, Všetička, Zbořil, Žižlavský.


František Novotný: Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány. Vzpomínky československého legionáře. Olomouc, Burian a Tichák, 2015.

Pohraničí vždy znova ztracené a opuštěné: nad reportážemi Wenzela Jaksche

Wenzel Jaksch (1896–1966) byl v mládí sociálnědemokratickým novinářem a později předsedou německé sociálně demokratické strany v Československu, díky svým antinacistickým postojům asi nejuznávanějším z oponentů nacionální politiky exilového prezidenta Beneše a poválečné Národní fronty. Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší jeho sociálně laděné, výrazně agitační reportáže z německého pohraničí prvorepublikových Čech, a to konkrétně z let 1924–1928. V některých svých rozměrech je to nanejvýš současné čtení.

Na knize zaujímá především dvojí. Tím prvním je pochopitelně národnostní rozměr všude tam, kde brutální bída, ignorance postavení nezaměstnaných či paběrkujicích německy mluvících rodin a ukrajování z pracovních práv nízkokvalifikovaných dělníků vyplývaly kromě obecné hospodářské situace tak či onak i ze státní preference českého národního živlu. Tento motiv není v knize dominantní a Jaksch ho ani nestaví do popředí; je však trvalou poznámkou na okraj všech idealizací československé první republiky a jejích pravicových vlád.

Ještě zajímavější a originálnější ale pro mě na celém svazku je, co vypovídá o dopadech abstraktních ekonomických principů a dějů do nejhmatatelnější reality pracovníků, pracovních podmínek, výdělků a zaměstnanosti. Kdo by v reportážích z nejzazšího čtyřročí před vypuknutím velké hospodářské krize roku 1929 očekával obraz konjunktury, kvetoucího průmyslu všude po vlastech, bude překvapen. Velkou roli pochopitelně hraje výběr levicového reportéra a agitátora. I s tím vědomím však pohraniční podhorský pás od jihu po východ Čech z líčení vychází jako řetězec neuralgických bodů chudoby, které i v „předkrizových“ letech jen stěží dokázaly reagovat na turbulentní obchodní změny vyvolané rozpadem mocnářství.

Výčet odvětví, které v pohraničí stagnují nebo se hroutí vlivem tržních změn, u Jaksche sahá od hornictví a sklářství přes tkalcovství a přadláctví po archaickou domáckou výrobu dřevěných škatulek, nitěných knoflíků a paličkovaných krajek. Vyjevuje se v tom tragika lidského postavení na volném trhu, který je namnoze nejefektivnější organizací ekonomických vztahů, avšak z téhož důvodu vždy kohosi nechává bez varování na holičkách. Jaksch pochopitelně ukazuje především to druhé, je však třeba fixovat zrakem obojí bez rozdílu a vytrvale. Zájem trhu o paličkovanou krajku, lněné textilie, o vinuté skleněné perle nebo o vrtané knoflíčky z perleťových lastur opadl – a co tedy se má dít tam, kde jedno z těchto odvětví, jakkoli groteskních, jakž takž živilo několik tisíc rodin (v tomto případě německých)? Wenzel Jaksch snad málo vidí, že produkce zboží, které nikdo nechce, sotva může někoho živit; stejně tak málo ale jím vyzývané pravicové měšťanstvo je ochotno připustit, že škatulkáři, paličkářky a horníci byli po léta a desetiletí právě tam, kde byl o jejich práci zájem a kde se jí dokázali živit sami, bez nároků na ostatní. Rada „nevyráběj nitěné knoflíky, když je nikdo nechce“ je málo účinná tam, kde se dlouho a různými způsoby (v neposlední řadě vzděláváním či spíše nevzděláváním a zanedbáváním dopravní infrastruktury) optimalizovalo právě na domáckou výrobu nitěných knoflíků.

Čtenář s prediktivními sklony se tu může zamýšlet, která odvětví ekonomické činnosti pro roky nyní očekávané ekonomické krize stihne osud nového paličkářství, rukavičkářství a lamačství lnu. Pomyšlení na průmysl spalovacích motorů je tu nasnadě. Jsme-li ale stále více ekonomikou služeb, nebude snad příští velká krize především krizí jejich? Dnes je ještě obtížné si představit úpadek v donedávna se prudce rozvíjejících oborech webdesignu, copywritingu, e-marketingu; v programátorství, které má už několik roků pověst nového útočiště pro kohokoli, kdo je schopen a ochoten naučit se základy některého z programovacích jazyků. Zákon nabídky a poptávky se ale netýká jen nitěných knoflíků.

Rovněž téma dostupného a důstojného bydlení je z Jakschových reportáží možno přes téměř stoletý odstup, s příslušným zjemněním přenášet do čiré současnosti. „Mnoho vlastníků své činžovní domky raději zbourá nebo je nechává zchátrat, než by je pronajali za únosnou cenu.“ – Jak aktuálně to zní v době, kdy se volný kapitál s oblibou a více než dříve ukládá do nemovitostí určených – původně – k bydlení!

A ještě cosi k pracovním podmínkám. Zní to vpravdě matoucně a ironicky dnes, kdy se „home office“ pojímá v prvé řadě jako benefit solidnějších zaměstnání: „V [krušnohorských rukavičkářských] podnicích vládnou relativně volné poměry, neboť mzda se počítá od kusu a práci je možno si brát i domů. Odbory však v těchto patriarchálních vztazích, které znemožňují dodržování osmihodinové pracovní doby, vidí nevýhody. […] chtějí skončit s odnášením materiálu a doděláváním různých dílčích prací doma, chtějí koncentrovat práci v továrnách a dosáhnout tak lepší kontroly nad pracovní dobou.

Aktuálnost Jakschových stoletých reportáží nám znovu staví před oči, co je trvale podnětného na mezinárodní sociálnědemokratické myšlence, navzdory tuposti a mizivému rozhledu řady jejích domácích představitelů. Obecněji se v tom vyjevuje rozdíl mezi stranami stojícími na skutečné politické myšlence (sociální demokracie, zelení), která jim umožňuje přežít i dlouholetá oslabení, a stranami či hnutími stavěnými na nepolitických univerzáliích slušnosti, výkonnosti nebo správních a technologických schopností (viz i aktuální sbližování STAN a Pirátů). Každé skutečné politické zastoupení je totiž zastoupením někoho proti ostatním.

Pro zájemce o téma rumunských Slováků dodávám, že v knize se mezi jinými ne náhodou mluví o celé řádce pohraničních míst, která se coby ta nejzapadlejší a hospodářsky nejproblematičtější po válce dočkala právě osídlení krajany z Rumunska. Tedy těmi, kdo přicházeli nejpozději, s nejslabším zázemím a nejméně si mohli vybírat. Posuďte: Rokytnice v Orlických Horách, Nebeská Rybná, Kraslice, Rotava, Plesná, Luby, Hora sv. Šebestiána, Železná Ruda, Nýrsko, Hamry, Hojsova Stráž… V některých z nich – týká se to hlavně Orlicka a Chomutovska – dokonce ani oni nevydrželi.


Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé. Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Praha, Academia, 2017.

Snít o modré a oranžové zemi

Zprávy a úvahy Poláka Zbigniewa Herberta o řecké a nizozemské kulturní minulosti mi česká vydavatelka těchto textů vlastníma rukama zaslala z jedné zapadlé pošty v broumovském výběžku. V čase letadel připoutaných k zemi, prázdných hotelů po celém světě, ale zároveň už i nesmělých, „neodolatelných“ nabídek k opětovnému velikému roztočení turistického stroje mě Herbertovy texty ze svazků Labyrint u moře a Zátiší s udidlem mají k myšlence, že milovat cizí krajiny je lepší z povzdálí.

Autor, kterému se v předválečném Lvově ještě stihlo dostat ukázky klasického gymnaziálního vzdělání s jeho důstojností i nepraktičností, v Labyrintu u moře prochází se čtenářem kanonická místa řecké antiky. Coby osobní vykladač dějin a archeologických nálezů i coby zapisovatel svých vlastních cest a s nimi spjatých očekávání, postupuje v úhledně dějepisném pořadí od vzdušných krétských paláců přes kyklopské hrobky a kobky Mykén, přes posvátná místa archaického a klasického Řecka s athénskou Akropolí jako korunou až k Římany umlčeným Etruskům. Teprve nakonec, jakoby neochotně, vstupuje do své latinské intelektuální domoviny zprávou o tom, jak si římský řád s disciplínou na samém západním okraji světa podmaňovaly chladnou Británii.

Mít dávné Řecko za jeden ze svých kulturních domovů je skutečně možné zcela mimoběžně s tím, zda naše noha spočinula na půdě řeckých letišť, přístavů a muzeí. Jako Herbert, napjatě očekávající, zda se Akropole jeho letitých představ konečným fyzickým shledáním v kulisách rodícího se masového turismu podtrhne, dotvoří, anebo roztříští, tak i já nasávám touhu po Řecku s léty, od gymnaziálních, mírně snobských výběrových seminářů nad Sofoklem, přes povinnou a zároveň eticky vtahující antickou filosofii, a bez ohledu na to, zda a kolikrát se mi mezitím podařilo navštívit Athény, Delfy, Samothráké, Faistos a Délos. Samy tyto návštěvy znamenají málo, protože obcování s mytickou kulturní kolébkou se při nich odehrává jen v trhlinách praktického shonu cizinců v turistické destinaci: kudy tam, kde kdy být, co si zapamatovat prakticky, co jako zážitek a humanitní plod vytoužené dovolené, co k tomu jíst a pít a v neposlední řadě co za to dávat, aby nebyla uražena čest lidí ani bohů. Čas příběhů o Řecku je jiný než čas řecké turistiky. Mezi Akropolí doby bronzové, Perikleovy, Akropolí florentských kupců, Turků, západoevropských romantiků a archeologů se rozprostírají tři tisíciletí nacpaná přestavbami, dělovými výstřely, výbuchy a pasením koz. Evans se Schliemannem dodnes kopou, a to, co nalezli, nám předávají obalené v záhadách a interpretacích.

Herbert příběhy a interpretace nejen předává, ale také hodnotí znaménky. Je si současně vědom, že je to skutečně příběh, na co lepíme své kulturní posudky, neboť historická materie se kritickému pozorovateli často rozplývá v prstech na prach tak jako právě odkryté trámy Knóssu. Neokázalá, rozverně lidská kultura předřeckých Kréťanů, vyčítaná z palácových mozaik, dochází tak u Herberta ocenění v porovnání s mykénskými, některými athénskými a zvláště pak římskými projevy megalomanie a nezájmu o jedince. Některé mozaiky lze ale dokreslovat po libosti, sběrač šafránu může být ve skutečnosti opicí v zámecké zahradě a tenkostěnné mínojské paláce, nechráněné před útoky z moře, jsou podle jiného výkladu donekonečna slepovanými pohřebními síňkami, zdobenými městy mrtvých. Athéňané jsou hrdiny před východní despocii, a sami despoty vůči svéhlavému ostrovu Samu. „Okupanti vracející se z války přinášejí v záhybech uniforem, na podešvích bot – nákazu, která způsobí onemocnění jejich vlastní společnosti, jejich vlastní svobody,“ píše Herbert v 70. letech.

V tom, že neváhá poučení z antických příběhů přenášet do své současnosti, se Zbigniew Herbert shoduje s jiným polským milovníkem řeckých dějin, Ryszardem Kapuścińskim. Ten ve své pozdní knize Cesty s Hérodotem popisuje, kterak mu dílo řeckého dějepisce bylo po desetiletí průvodcem a zdrojem inspirací i úvah na reportérských cestách po Africe i Asii. Hérodotos v jeho aktualizujícím podání je ten, kdo vždy váží, ověřuje tvrzení lidí a zjišťuje, že jen v odhodlaném a metodickém pohybu za další a další horizonty spočívá naděje na obsáhnutí celé šíře známého světa. (V milé, interaktivní formě si to čtenář může vyzkoušet v jedné z epizod sofistikovaného komiksu Xkcd.)

Obracet se k Řecku, intelektuální kolébce, je snad jakousi přirozeností evropského intelektuála. Pohled do zlatého věku nizozemského měšťanstva, jemuž se – především prostřednictvím holandského malířství – věnuje Herbertovo Zátiší s udidlem, může být už vnímán jako cosi kulturně speciálnějšího, s cedulkou „pro vážné zájemce“. O „kolébku“ jde ale svým způsobem taky – po úspěšném odporu vůči silnějším uzurpátorům, za relativně tolerantního reformačního ducha a za stálého ohrožení ploché země vodami se tu v peřinkách kvetoucího obchodu rodí sebevědomé měšťanstvo, blahobytný občan nepokořeného státu, který se sám před nikým a ničím zbytečně nepokořuje, ale ani netouží po výpadech za hranice svého prostoru, obchodního klidu a každodennosti. I když není od věci mít na paměti, jako má i Herbert, čím vším – od obchodních ztroskotání, přes výlevy kalvínského fundamentalismu po koloniální krutosti v zámoří – je blahobyt holandského měšťanstva vykupován.

Obrazy jsou, zdá se, pro tuto třídu denní samozřejmostí. Malířství severního Nizozemí na rozdíl od vlámského není malířstvím božských věcí, mučedníků, mytologií a historii, ale malířstvím měšťanů, obchodnických a rodinných portrétů, solidních oděvů, nedalekých krajin, domácích a hospodských scének, náznakových milostných příběhů v interiérech, květin, potravin a předmětů. Předmět, hmatatelná věc každodenního použití, má v této kultuře plnoprávné a důstojné postavení; je-li však něco lepší než džbán a ryba, je to mistrovský obraz džbánu a ryby, po kterých se chce nevěřícně sáhnout. K mistrovství patří odedávna ocenění a obchod, k obchodu – šance, zisk a riziko. Malířů v 17. století neuvěřitelně přibývá, obrazy jsou artikl, který podle rozmarů trhu může vydělat sotva na své plátno anebo taky vynést zlaté tisícovky, to první ale spíš. Korelace mezi dobovým hmotným zajištěním malíře a jeho dnešním oceněním je nevelká. Vermeer zemřel v dluzích, Hals v chudobinci, od vyobcovaného buřiče Torrentia se dochoval jediný obraz – tajemné Zátiší s udidlem jako snad vážná a snad ironická apotéoza míry ve všech věcech.

Holandský „zlatý věk“ si můžeme představovat i podle historie slavné „tulpenwoede“, tulipánové horečky. Obchod s cibulkami exotických, ceněných tulipánů se tu ve 30. letech 17. století zcela vymkl mezím daným rozumnou potřebou tohoto luxusního zboží a stal se opojným hazardem. Cibule nejvzácnějšího druhu, jímž byl dle podivné, neosobní dohody trhu žíhaný „Semper Augustus“, se na vrcholu horečky prodávala za cenu domu se zahradou. Roku 1637 bublina splaskla. Šťastní držitelé cibulí, pořízených za výhodnou cenu na tajnůstkářském trhu, zjistili, že mají v ruce spekulativního černého petra, a utopili se v dluzích.

Také Nizozemsko, přívětivou zemi svých studií, se nyní nerozpakuji obdivovat z odstupu, připoután k struně rozepjaté mezi východočeským pohraničím, jež je adresou Herbertova českého vydavatele, a tím severomoravským, kde sídlí čtenář; zaujat myšlenkou, že cestování do cizích krajin nemusí být nezbytně denním chlebem pro zbytek našeho století. Jako přítomnost experimentátora mění podmínky pokusu, tak i turista mění svou destinaci. Necestovat do míst, která se přílivu turistů brání (jako Amsterdam, zvažující dnes zdanit hotely fixním poplatkem ve snaze odradit nejchudší z turistů) je nepochybně jednou z lepších věcí, jež můžeme dělat pro sebe i pro ně.

Zátiší s udidlem i Labyrint u moře přeložil Jan Linka a to, že jsem během čtení na jeho úlohu snad ani jedinkrát nepomyslel, mluví o ní bezpochyby jazykem chvály.


Zbigniew Herbert: Labyrint u moře. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2016.

Zbigniew Herbert: Zátiší s udidlem. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2012.

Za starý New York

Metropole mrakodrapů a světel, která nespí? Světová finanční hřídel zalidněná burziány a odosobněným provozem korporací? Aktuálně snad dystopické centrum prázdných ulic a zahlcených nemocničních příjmů? New York v reportážích Josepha Mitchella ze 40. a 50. let 20. století je ještě něco jiného: je to město, v němž se dá tu a tam ještě vyškrábnout vzpomínka na dobu, kdy jeho rozměr byl naposled přehlédnutelný a lidský. Na dobu, kdy po ulicích chodili stálí obyvatelé od nuzáků po nejlepší rodiny odvozující svůj původ od samých zakladatelů někdejšího „Nového Amsterdamu“. Kdy se pohostinské podniky provozovaly půlku života a jejich malá tajemství si dřívější majitelé odnášeli s sebou do hrobu.

Je to zvláštní opravdu hlavně tím, že jde o New York, takřka druhé jméno moderní euroamerické civilizace, o překot se vyvíjející pořád kamsi jinam. Mohlo se v něm opravdu někdy žít jako někde v Olomouci, Havlíčkově Brodě nebo Vodňanech (to jen z nedostatku přímořštějších příměrů u nás doma)? I kdyby to dnes byla už jen po sedmdesáti letech vydaná vzpomínka starce na vyprávění starců o sběru ústřic v časech po osvobození otroků?

Joseph Mitchell (1908–1996) byl zakladatel americké „feature story“, tedy beletristické, fakty a výzkumem podložené reportáže. Sám sběratel relikvií starého New Yorku, v šesti textech svazku Nahoře ve starém hotelu stopuje právě tyto hmotné i nehmotné zbytky minulých podob pulsující megalopole. Přeložila je Tereza Límanová, vydalo nakladatelství Opus – překlad i vydání jsou veskrze vkusné. Bez ohledu na náš vztah k místům, jako je New York, lze kterémukoli z nich popřát, aby vedle obyvatel starajících se o místně přiměřený výdělek nalezlo i takové, kteří budou dychtivi sledovat a spřádat vlákna tamní minulosti podobně jako novinář Mitchell.


Joseph Mitchell: Nahoře ve starém hotelu. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2015. Přeložila Tereza Límanová.

Faunovy názory

Arno Schmidt (1914–1979) je jeden, patrně ten nejjedovatější, z německojazyčných solitérů průřezově vydávaných východočeským nakladatelstvím Opus. Jeho krátký román z roku 1953 Ze života fauna přináší sžíravý pohled na německou těsně předválečnou a válečnou společnost očima klasicky vzdělaného, nikoli však hrdinského hrdiny, ale také temně a originálně lyrické popisy přírodních dějů nad Lüneburským vřesovištěm, plochou krajinou slatí a močálů mezi Hannoverem a Hamburkem.

Faun z titulu knihy, vypravěč Düring s částečně autobiografickými rysy, je osobnost z vlastní vůle rozdělená na poloviny. Veřejná polovina je svědomitým drobným úředníkem, postarším manželem a otcem. Z té soukromé je Düring nenávistně kritickým intelektuálem, který se střeží projevit své vlohy, znalosti a úsudky tváří v tvář okolí, přibližujícímu se bodře a neodvratně spolu s celým národem nové ničivé válce. Místo toho se ukrývá do studia regionální historie a jako faun tu a tam mizí ve slatích s milenkou odnaproti, školačku Käthe. Nehrdinskost spočívá vlastně už v jeho přežití do doby zhroucení velkoněmeckého snu: je jistě jaksi defektní hluboká vzdělanost, která se v krizi v zájmu svého zachování neodvažuje konat.

Schmidtův jazyk činí z románu leccos, jen ne snadnou četbu. Vyhraněná až hypertrofovaná je především práce s interpunkcí: ta v podobě dvojteček, pomlček a závorek přebírá i syntaktické funkce a přispívá k mimořádné sevřenosti vět. Delších souvětí je vypravěčově řeči minimum; krátké větné konstrukce neodrážejí přímočarost děje, nýbrž hutnost představ a popisů. A klidně aktualizujme: V době tržní prodejnosti slov, copywriterů a manažerů obsahu, jejichž krédem je jeden příspěvek denně pro optimální dosah – jakkkoli není o čem –, se autorův konstruovaný jazyk zdá drsnou, ale nezbytnou školou; kamenitým řečištěm a stylistickým struhadlem. Stejně tak jím je i líčení Düringových periodických cest z domova do úřadu a zpět: prvotřídní, zlověstně lyrický katalog podnebních úkazů a podob měsíce – betonové, větrem splavované holé lebky nad sinalým šátkem luk. I tato lyrika při čtení drhne nesamozřejmostí a tíhou obrazů. Vše je nám zprostředkováno ve vynalézavém, výrazově nadmíru bohatém překladu Michaely Jacobsenové.

Nejméně stejným oříškem – ve skutečnosti pytlem ořechů k rozlouskání – musela být až drastická intertextovost románu, odkazujícího explicitně i aluzivně na tradici antickou, osvícenskou i romantickou, na literární podhoubí německé, francouzské i anglo-americké, zpravidla na texty těžce historické už za Schmidtových-Düringových časů. Značně nápomocna tu naštěstí byla díla německých vykladačů Schmidtova díla: poznámkový aparát tak množství těchto odkazů stopuje vyčerpávajícím způsobem, na vzdálenost místy až úsměvnou. Ke slovu každopádně přichází zadní klopa obálky coby záložka: předběžné a průběžné studium vysvětlivek umožňuje z románu vytěžit víc. Je to ovšem na úkor skromného dějového proudu, který – přiznejme si – v houštinách podobných textů může znamenat jedinou průchozí pěšinku pro čtenáře, nízkého literárního uživatele a – slovy Düringovými – pouhou „vlasatou káď z masa“. Ze všeho odkazování zbývá otázka bez odpovědi: je tahle literární tradice, korpus jmen jako Wieland nebo Chamisso, v jiných, přetavených podobách dosud s námi? Nebo můžeme u Schmidta nad těmito věkovitými referencemi mávnout rukou jako nad manýrou, která umírá nejpozději s ním?

Navzdory prošpikování odkazy se román skládá z poznámek jakoby deníkového charakteru; deníkové je i ojedinělé vložení delšího výpisku z četby, vlastního dopisu nebo delší úvahy. Leckterý z odstavců by se mohl bez podezření objevit v jiné knize i u jiného autora; v našem kontextu může jejich hořká stručnost upomenout třeba na poznámky Jana Hanče. Rozhodně se pak v dobách civilizačních krizí nabízejí další a přímočaré aktualizace: zkušenosti hroutících se společenských uspořádání jsou znepokojivé a nezastupitelné.

23. 8. 1939 : Pakt se sovětským Ruskem : ? ! – : teď už je to jen otázka dní ! Přemýšlel jsem : co mělo v minulé válce stejnou cenu jako peníze ? : káva, čaj, kakao; tabák. Tak jsem to přivezl s sebou z Fallingbostelu a k tomu vzduchotěsnou plechovku s jemným tabákem. Cigarety v balení do tropů. Rum a kořalku. Ještě 2 400 ve spořitelně : vyzvedl jsem z toho dvě třetiny a nakupoval dál (projev nedůvěry vůči státu : Jawohl, mein Führer ! !) ! kůži na podrážky a gumové podpatky Conti. Drobnosti ze železářství; také novou hlavu sekyry a dva listy k obloukové pile. Tkaničky, zápalky : „Herr Pfeiffer ? : Můžete mi ještě dnes dodat 80 metráků uhlí ? […]“ Olej, cukr, dopisní obálky, papír; jádrové mýdlo. – Pozor: obutí na kolo […] „Všecko, všecko, všecko,” křičel jsem nervózně : Boty, vložky, pasta na zuby : spolehni se : do 14 dnů bude všechno už je na lístky ! Ach ty nevíš, jak to bylo, Käthe!“


Arno Schmidt: Ze života fauna. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2013. Překlad a doslov Michaela Jacobsenová.