Logika domu: nad dílem Jiřího Škabrady

Někdy předloni mi padla do ruky kniha Jiřího Škabrady Lidové stavby. Do týdnů následujících poté se datuje původ mého obdivu k starobylým vesnickým domům a především k jejich novodobému poznávání, jehož je dnes Škabrada nepochybným nestorem. Coby naprostý architektonický laik jsem se následně prokousal i dalším jeho bezmála monumentálním kusem Konstrukce historických staveb. Třetí knihu jsem si už vyžádal pod vánoční stromeček: je jí nová publikace Škabrady ve spolupráci se Zuzanou Syrovou–Anýžovou a kolektivem autorů, pod jménem Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Kniha poněkud děsivých rozměrů (zvlášť pokud žijete v paneláku na dvaceti čtverečních meterech) a nesmírně důkladného obsahu.

Skromná věda s velkými výsledky: tak by se dala charakterizovat historie lidové architektury za časů Jiřího Škabrady. Anebo ještě stručněji: logika domu. Domu vesnického, tj. základního životního útočiště mnoha generací našich předků. Škabradovy výzkumy od pozdních 70. let dál s přispěním dalších rozvíjejících se disciplín posunuly tuto vědu od popisné katalogizace půdorysů, konstrukcí, štítových a trámových datací úplně jinam. Posunuly ji do stavu, kdy je vývoj našeho vesnického domu od pozdního středověku nahlédnutelný v železné logice uspořádání vnitřního prostoru v závislosti na topném systému a na konstrukčních materiálech s jejich požárně-ochrannými vlastnostmi.

Zní to abstraktně? Tak si představte kvádr roubené obytné místnosti sesazený z kuláčů, třeba i nehraněných, a jimi i zaklopený. Zimu nemá rád nikdo, a tak je potřeba ho zaizolovat vymazáním spár. Nikdo nemá rád ani to, když mu shoří stavení nad hlavou, nabízí se tedy i izolace pohledového dřeva omazáním. Tak či onak, vrchnost postupně vynucuje v zahušťujících se vesnicích protipožární opatření, a tak se roubené domy ve svých hospodářských částech postupně přezdívají kamenným (ještě později cihlovým) zdivem. Dřevo s hlíno-slámovou mazaninou ale lépe tepelně izoluje, a co tak zpravidla zůstává poslední roubenou částí domu? Správně, kvádr obytné místnosti pod hliněným „kožichem“. Někdy se dokonce rozsáhlé stavební úpravy dějí při zachování stávajícího krovu. Takový dům pak může být třeba skládankou pozdně středověkého obytného srubu s barokním přezděním, plackovou klenbou stáje a dobovým hambalkovým krovem, s přistavěným výměnkem z období historických slohů a s úpravami dveří a oken od pozdně gotických po moderně funkční.

Vraťme se ale k omazanému kvádru obytné místnosti, teď totiž přichází to hlavní. V pozdním středověku se v něm topí a vaří ještě ohněm zpola otevřeným, zpola (nebo spíš nárazově) vyhřívajícím chlebovou pec. Oheň plodí kouř; kouř stoupá, neboť je teplý; teplo je vzácné. Kouř je tedy třeba jímat v horním prostoru místnosti, nechat uklidnit a předat teplo. V místnosti je zároveň třeba žít a pokud možno i chodit. Je tedy nutná přinejmenším třímetrová, spíše ještě větší výška místnosti a zároveň otvor ve stěně umístěný na hlavou stojícího, kudy může chladnoucí kouř z místnosti unikat po vzoru obráceného vodního přepadu. Hle, koncept tzv. dymné jizby.

Následuje zavedení kamen – tedy nového, „čistého“ topného zařízení, které se už neobsluhuje z obytné místnosti, nýbrž ze síně (kde tím vzniká kuchyň a stává se tak přirozeným prvním kandidátem z celého domu na požárně odolné zděné provedení). Právě tato změna vytápění umožnila obytné místnosti se časem snížit na úroveň známou z většiny skanzenů, kde se vzrostlejší člověk naší doby sotva narovná. Pro světlou, nezakouřenou místnost se pak namísto „jizby“ prosadil nový termín „světnice“.

Je fascinující, jak tato zprvu jen hypotetická interpretace stavebního vývoje postupně nacházela ve výzkumech Jiřího Škabrady a kolegů potvrzení za potvrzením. Těmito důkazy jsou výšky místností v objevovaných stavbách (ano, pozdně středověkou chalupu lze zřejmě dodnes objevit, nehledáme-li malebnou roubenou chaloupku s doškovou střechou, ale spíš archaické rysy na podivných, nesouměrných, během staletí naněkolikrát přestavovaných „barabiznách“), kouřové zadehtování trámů po sejmutí staré omazávky, ale především horní větrací okna, jež se po ukončení dymného provozu místností stala nežádoucími a jež jsou Škabradovými neomylnými stěnovými sondami po staletích znovu odkrývána.

Koření pak dodává archivní průzkum, dohledávající v gruntovních knihách dějiny usedlostí, především jejich předávání – ačkoli se záznam o prodeji usedlosti obtížně spojuje s hmotnou podstatou dnes dochované stavby, může být velmi instruktivní třeba to, že mezi dvěma předávkami hodnota usedlosti při zachování výměry pole prudce narostla. A korunou všeho je dendrochronologie – věda, která dnes z dostatečného vzorku dřeva (jaký dřevěné prvky stavební konstrukce obyčejně dokážou poskytnout) umí podle tloušťky letokruhů určit dobu kácení daného stromu. Nejstarší naše vesnické domy nebo jejich části byly takto datovány do první poloviny 16. století. Takové určení zas často dokáže s pomocí archivních pramenů ukázat na osobu stavebníka a dobové hmotné podmínky. Pokroky několika věd tu do sebe šťastným způsobem zapadly a výsledkem je poznání kvalitativně nesrovnatelné s dobou 70. let, kdy Škabrada se svojí přelomovou prací začínal.

Nová publikace Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách toto vše demonstruje na vyčerpávajícím textovém i obrazovém popisu několika desítek staveb regionu, který je zřejmě u nás co do dochování dřevěných chalup nejbohatší. Je skoro nemožné se tímto bohatstvím dokladů v úplnosti pročíst, je to však skvělý studijní materiál pro pochopení škabradovské logiky vesnického domu. Stavebněhistorická interpretace se tu vzpíná i k některým novým vrcholům. Zvláště působivý je rozbor usedlosti v obci Lezník: zde autoři z kombinace způsobu roubení, tvaru a stavu odřezaných trámů, z trámových rozměrů a dalších prvků přesvědčivě vyvozují, že dům v minulosti prodělal zvláštní, materiálově úspornou adaptaci, při které se posunuly všechny jeho obvodové stěny a na místě zůstaly jen dvě stěny vnitřní. V podání Škabrady, Syrové-Anýžové a kolegů se zkrátka nejeden „barák na odstřel“ stává uspokojivě čitelnou detektivkou.

Dílo také může být inspirací pro kohokoli, na kom z toho či onoho důvodu leží zodpovědnost za budoucí život některé staré stavby. Jak dokládají mnohé příklady v knize (některé dnes již neexistující, neboť dílo je kompendiem řady analytických zpráv z daného regionu, vzniklých v průběhu dekád), rozumný přistup k památkám tohoto druhu je často uměním možného. Až na nejvzácnější objekty, za něž se veškerou odpovědnost odhodlá převzít veřejná zpráva, se vynucování památkové ochrany bez patřičné doplňující podpory a bez ohledu na využití stavby stávajícím majitelem zdá bezpečně nefunkční. Realistickou cestou je nejspíše to, je-li v průniku stavebněhistorického poznání a majitelových zájmů definováno, co patří ke klíčovým historickým – a v částečné souvislosti i estetickým – hodnotám stavby, jež by budoucí úpravy a rekonstrukce měly zachovat. Díky typickému charakteru starých staveb jako historických slepenců se nestává, že by na objektu bylo nutné chránit úplně všechno.

Za pozornost stojí i odvážná Škabradova teze, že koncepční podpora historických vesnických staveb, dnes chybějící, by znamenala řádově efektivnější památkovou péči, než jsou stamiliony vkládané mnohdy bez jasné myšlenky do zámeckých a dalších podobných areálů.


Jiří Škabrada, Zuzana Syrová-Anýžová (eds.): Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Univerzita Pardubice, 2018.

Bú, znělo dolinou – Chtěl jsem mlčet – Zapadlí vlastenci 1932

Jaroslav Černý: Bú, znělo dolinou.

Praha: Euromedia Group – Ikar, 2004.

Rychlá, spádná četba; část volné románové (?) trilogie; jeden z řady rodinných příběhů spjatých s poválečným pohraničím, vydaný – a zdá se i zapomenutý – ještě v době před vzedmutím současné české vlny beletristického zájmu o historii posledního století. Historie od začátku nepodařeného manželství, z jedné strany vytouženého, druhé straně vnuceného, jakož i rozporných představ o životě. O životě v konkrétním a násilném světě sudetského pohraničí, kam ústřední a ničím příliš nevybočující plebejský pár přichází z vnitrozemí, jako tolik jiných, hledat zajištěnější živobytí. To vše rámováno perspektivou potomka, obracejícího se do minulosti s klasickou potřebou porozumět čemusi zcela současnému.

Ke spádu příběhu, který se díky tomu stává prvotřídním, nepříliš náročným čtením k rychlému zhltnutí, nemálo přispívají baladicky stručné věty, archetypální podání lidských situací a reakcí. Jen tu a tam probleskne výraz, kterým je podání příběhu Jaroslava a Boženky pro čtenáře ukotveno do doby popřevratové – včetně surových erotických popisů, spíše okrajových, avšak beze všeho přesaditelných do kontextu řemeslné pornografie.

S pomocí jen malého vzepření se čtivému ději odhalíme i pár slabin knihy. Co je tu vlastně autentického a co je (jen?) umným sestavením zevšeobecnělých představ o pohraničním prostředí národních správců, pololegálních ozbrojených autorit, trpěných Němců, přídělů, cigaret, alkoholu, násilných zábav a tak dále? Proč se o pekárně provozované hlavním hrdinou dozvídáme v zásadě jen to, co už víme, totiž že se tam z mouky, vody, droždí, soli a kmína mísí těsto a peče chléb s houskami? Zmíněná archetypičnost a spád se v těchto ohledech posouvá na dohled určité prostomyslnosti a snad i kýče. Dlužno však říci, že do nich ve svém úhrnu nepřechází; knize z počátku tisíciletí můžeme také zřejmě odpustit o něco víc než současným variacím na tato témata. (Co jí ovšem odpouštíme hůře, jsou vypravěčova pseudobaladická a generalizující moudra, zvláště ta o milostném životě cikánek.)

Knihu s průměrnou antikvariátní cenou 40 Kč a dosti pochybným přebalem lze bez obav přibalit do letního zavazadla.

Sándor Márai: Chtěl jsem mlčet.

Praha: Academia, 2019.

Knížka vzpomínkových úvah, obhajob a obžalob z pera maďarského spisovatele, výsostného měšťanského intelektuála, z doby poválečného exilu v USA, pro mě cenným způsobem nasvěcuje komplikovanost meziválečných vztahů mezi státy střední a jihovýchodní Evropy. Konkrétněji: situaci jazykově izolovaného Maďarska v opozici k sousedům, z nichž Československo, Rumunsko i Jugoslávie si jako vítězně-nástupnické státy 1. sv. války Trianonskou smlouvou mocně ukously z těla maďarského národního živlu. Márai v českém překladu Adély Gálové nabízí obraz nesrovnatelně odstíněnější, než je běžná domácí představa o Maďarsku jako středoevropském klínu, vůči jehož nevraživosti se masarykovské a benešovské Československo chrání přes hlavy Maďarů spojenectvím v rámci tzv. Malé dohody. Jedná se přitom o obraz uvěřitelný, neboť tu národoveckému Československu nedává nic zadarmo právě Maďar sžíravě a zoufale kritický i vůči vlastnímu národu.

Maďarský revizionismus vůči rozsáhlým územím Slovenska a rumunského Sedmihradska se zde nezjevuje jako nepochopitelný nacionalistický relikt národa s nesrozumitelným jazykem, nýbrž jako zároveň logická i tragická pozice celé měšťanské třídy a liberální společenské vrstvy, jejíž hlavní vina spočívala v čemsi jiném: v připuštění toho, aby po celé meziválečné období zůstal v Maďarsku zachován zděděný polofeudální společenský řád. V tolerování společenského zřízení v pravém slova smyslu reakčního, protože paranoidně vytěsňujícího veškeré, třeba i ve smyslu liberalismu žádoucí, ideové připomínky krvavé a traumatické zkušenosti s maďarskou bolševickou republikou rad.

Rozhodně nezvykle, a snad i vratce, zní v našem prostředí například tvrzení, že útlak Slováků v rámci habsburských Horních Uher nebyl útlakem národnostním, nýbrž sociálním, útlakem celé sociální třídy v rámci uherského systému velkostatků. I takové teze si však zaslouží sluchu, přicházejí-li od autora, spravedlivě přiznávajícího, kterak mu radost ze slovenských a rumunských území navrácených Maďarsku druhou vídeňskou arbitráží roku 1940 vzápětí zhořkla: stalo se tak s poznáním, že Maďaři na těchto územích si v mezidobí stihli zvyknout na demokratismus neslučitelný s hulvátstvím vnitrozemských vztahů nad- a podřazenosti. Naplnění územně revizionistických tužeb formou daru z rukou německé říše bylo navíc jen krokem v posloupnosti neodvratné zkázy – ke konečnému nástupu sovětské nadvlády. K zániku maďarského měšťanstva jako kulturní třídy, za jehož svědka a snad i spoluviníka se Márai považuje.

Pro mě osobně jako člověka, jehož slovenští předkové ve 20. století – před poválečným příchodem do Československa – vlivem těchto dějin dvakrát vyměnili maďarskou státní příslušnost za rumunskou, aniž přitom opustili rodnou osadu, znamená české vydání těchto Máraiových textů podstatný objev a vhled.

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

Ostrava: Profil, 1982.

Román, prvně vydaný roku 1961, poslední životní a do značné míry autobiografické dílo poněkud neklasického socialistického autora, zemřelého roku 1933 na tuberkulózu v pouhých 24 letech. Název odráží autorovu polemiku s Raisovým pojetím vlastenectví ve změněných podmínkách první československé republiky, protežující českou národnost i v čistě německých oblastech. Je kritickým zachycením a zliterárněním zkušenosti učitele na menšinových českých školách v severomoravských německých obcích Štíty (v románu Arnau) a Řepová u Mírova (v románu Rašpava), jakož i v denním kontaktu s vlasteneckou – nebo spíš zištně vlastenčící – měšťanskou společností „na menšině“. Detailní výčet všeho, co knihu vzdaluje od vybroušeného románového tvaru, od pozice v literárních kánonech i od přijatelných pozic ideologických, by byl mnohořádkový. Najdeme ale i ohledy, v nichž je tato četba dodnes překvapivě relevantní.

Především: je to dílo sepsané horečně, bez škrtů a oprav, vyčerpaným a umírajícím autorem prý ani nepřečtené, natož zredigované. (Vydávání Kocourkova díla Miloslavem Jirdou a pozdějšími editory by bylo tématem pro samostatné pojednání.) Z toho nejspíš plyne mnoho dalších vad. Je tu spousta zbytečných slov, chrlení popisů, opisů, vnitřních stavů a nedořečeností, spojujících šrámkovskou rozcitlivělost s výrazovým siláctvím dobové levicové bohémy. Je to bezhlavá střelba výrazů a obrazů, která mnohokrát trefí a nejméně tolikrát i mine, série neproškrtaných okamžitých nápadů, tu a tam i dějových nejasností. Text se hemží žurnalistickými narážkami, ztrácejícími na srozumitelnosti nejpozději s mandátem vysmívaných poslanců národnědemokratických, národněsocialistických i agrárních. Vůbec je tu mnoho ideologie vytažené přímo z komunistických příruček a jen zběžně literárně maskované. Měšťané („paďouři“) masarykovského státu zploštění do pouhé parodie. O poznání životněji podaná je hrstka bohémských desperátů, která ve společnosti Národních jednot a Sokolů přežívá s cynickým odstupem, neschopna účastnit se kolektivního získávání národnostních ostruh.

A pak je tu jakási pevná vrstva, jejíž kousavost nelze přičíst sebevědomé ideologii a jež je příliš konkrétní i překvapivá na to, abychom ji podezřívali z napájení se něčím jiným nežli realitou výpomocných, řádných i definitivních učitelů „menšiny“. Menšiny v uvozovkách, neboť je do značné míry vyráběna: vesnické školy Zapadlých vlastenců 1932 jsou především prostředkem agresivního, systematicky motivovaného a dotovaného počešťování, ochotného napřít síly kdekoli, kde se dají třeba i za úplatu sehnat pro českou školu děti jedné nebo dvou lámaně mluvících rodin. Kocourek pak z první ruky nahlíží beznadějnost i nemravnost této praxe. První československá republika byla státem, který v první světové válce ani tak nezvítězil jako spíše spadl svému národu do klína, a přesto si troufl třetinu svých obyvatel podobnými prostředky postavit do národnostně druhořadé pozice a udržovat v ní. Internacionalismus dobových komunistů, byť i příručkový a se známými tragickými důsledky, je nepříjemným korektivem pro každé příliš ploché dojímání nad prvorepublikovým ideálem.

Severomoravské pohraničí počínajících 30. let je zároveň rejdištěm „hakenkrajzlerů“ a dějištěm vzdouvající se hospodářské krize, konkrétního hladu, nezaměstnanosti. Je scénou nepokojů v čele s tragickým „frývaldovským štrajkem“, střelbou do německých demonstrantů v Dolní Lipové u Jeseníka, událostí stejně tak skutečnou jako mnohokrát zneužitou. To vše je v Kocourkově textu živě, třebas místy plakátově a pamfletově, přítomno. V románu dopsaném v březnu 1933, který tedy můžeme těžko podezírat ze zpětných výkladů.

Komunismus té doby je dnes mrtvý, existuje jen jako skanzen, volební vzpomínka ne už ani důchodců jako celku, ale dokonce jen jejich starší vrstvy. Stojí však za připomínání, kterak jeho děsivá dravost vyrostla z hladu a pevné sebeorganizace jedné společenské vrstvy – právě z tohoto obojího.