Knížky atd.

Odkazy na pár mých nedávných textů:

Není před čím smekat – recenze jedné špatné odborné publikace na téma historických fotografií

V kulturně-politickém obtýdeníku A2 poznámka o starší dětské literatuře.

Pustil jsem se do občasného komentování starších titulů na Databázi knih. Jednotlivé komentáře a recenze sem asi moc kopírovat nebudu, pospolu všechno najdete tady.

Ve dvouměsíčníku Listy 4/2024 je moje recenze na knihu Jana Hýska “Obrazový knihopis českých erotic”. Online to zatím není, kupte si je.

Stěhujeme se v Šumperku na jinou adresu. Kdo si z mojí Edice Sedmihradsko objedná nějaké knížky dřív, než je budu muset přestěhovat, udělá mi radost a možná dostane i slevu.

 

Čevengur (recenze knihy)

Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka.

K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností.

Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století.

Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“.

Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být… Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde.

Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení.

V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.

Stanislav Struhar: Hledání štěstí

Knihu jsem si vyhlédl čistě díky jejímu zařazení ve vkusné nakladatelské edici Symposium. Autor je předlistopadový emigrant do Rakouska (domestikací vypadlo z jeho příjmení původní “ř”) a novela, přeložená z němčiny Nikolou Zejkanovou, se vypráví z pozice jeho alter ega, žijícího ve Vídni a protloukajícího se v literárních, nakladatelských a knihkupeckých kruzích. Autorské jsou bezpochyby i postoje odcizení od rodné země a jazyka, spojené s touhou začlenit se a být uznán jako rakouský autor. Přiměřeně poetická a mírně banální “vztahovka” je ozvláštněna tím, že navzdory první osobě vyprávění a nestandardnímu jednání hlavní postavy nejsou osvětlovány její motivace a psychologické pochody. Ve čtenáři to může vyvolávat průběžnou pochybnost o žánru. Zamlčuje tu hrdina svůj stud a pochyby v touze po obyčejné lidské blízkosti, nebo děj sledujeme z pozice sociopata? Směřuje snad ke kriminálnímu rozuzlení? Nejistá identita emigranta, který navíc nemůže najít práci ve svém oboru, je tematizována v kulisách knižního provozu, které z dnešního pohledu působí zvláštně starosvětsky. Krátce po roce 2000 tu ještě práci buď máte, anebo ne, a pokud ji máte, tak do ní docházíte a normálně vás živí. Po dvaceti letech jsme v situaci, kdy není zvykem být “nezaměstnaný”, zato vztahy mezi prací, pracovištěm a penězi se zdají být mnohem méně přímočaré.

Společně vydalo nakladatelství Volvox Globator a nakladatelství KGB, Praha, 2007.

Byli jste sečteni

Vydal jsem novou knihu: I. díl Transylvánské trilogie Mikuláše Bánffyho, pod titulem “Byli jste sečteni”. Soumrak monarchie, šlechta, plesy, lovy, hazard a hory. Romantika a politika. Více o ní tady: http://reemigranti.ocelak.cz/prvni-dil-transylvanske-trilogie-vysel/

Už na ni taky dorazila první recenze a je docela potěšující!

http://reemigranti.ocelak.cz/tento-svet-jaky-je-jiz-stejne-dlouho-nepotrva-recenze-knihy/

Knižní tipy pro nejmladší

Zapíšu si sem pár tipů a postřehů k dětským knížkám pro nejmladší věkovou kategorii. Čtenářským vzorkem jsou dva rodiče a jediné dítě, vše je tedy zcela neodborné a neobjektivní. Soudím nicméně, že dobrá knížka má jednak bavit a rozvíjet dítě, jednak se předčítajícímu nemá protivit ani při čtyřicátém opakování… Syn je jazykově trochu napřed proti průměru (to není chlubení, on si to vynahradí zase jinde), takže si k uvedeným věkovým údajům můžete podle úvahy pro svou potřebu přidat čtvrt nebo i půl roku.

Za valnou část dobrých tipů vděčím Janě Segi Lukavské, která se dětskou literaturou a čtením zabývá na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Chris Haughton: Ztracená sovička, nakladatelství Zelený kocúr, 2021.

Klasický minipříběh o ztraceném a navráceném mláďátku. Zvířátka na hranici karikatury a rané počítačové grafiky, sovička je velmi roztomilá, přečtena mnohokrát dokola ve věku 1–2 roky. Náš výtisk je omylem zkompletován z českých a slovenských listů – „Neboj se, ptáčátko, tvoji maminku najdeme. (…) – Nezájdete k nam do hniezda na keksíky? – Ó, ano, ďakujeme, odvetila Veverica.“

Robin Král a Ester Nemjó: Jsou tam kuny!, nakladatelství Meander, 2021.

Chytré a vtipné básničky o kunách; spíš tak pro předškoláky, nicméně je to z přihrádky „říkačky, které jsou rodiče ochotni opakovat pořád dokola, takže batole to nakonec začne bavit taky“. Obrazový doprovod je pro použití v nejmladší kategorii trochu moc avantgardní, synek se na něm zrakem neměl moc kde zachytit, přesto máme knížku rádi.

Robin Král a Andrea Tachezy: Ferdinande!, nakladatelství Běžíliška, 2013.

Jednoduchý příběh o ztrátě a hledání netopýra sám o sobě není výjimečný ztvárněním ani zveršováním. Leporelo je ale úžasně propracované v tom, že se dá sestavit do domečku se stříškou a odehrávající se příběh k tomu ze všech stran nadále prostorově sedí. Při oboustranných „průhledech“ okny, dveřmi, na půdu i pod podlahu – netopýři jsou stále tam, kde mají být. Čteme rádi od půldruhého roku věku, stavíme domeček a chlapečka pak věšíme za nožičky jako netopýra.

Robin Král a Tereza Šedivá: Jeje jeje jeje, něco se mi děje!, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2020.

Skvělé, obrazem přiměřeně doprovázané veršovánky z perspektivy dítěte, které se potýká se zásadními životními situacemi jako koupání, ztráta ponožky a papání kaše. Zábavné pro rodiče i pro dítě už kolem jednoho roku jako čtení i jako doprovod daných aktivit, možná i pro staršího sourozence jako zábavný komentář k tomu mladšímu (neověřeno).

Katarína Macurová: Kde je ten pravý balon?, vydala Albatros Media, 2016.

Celkem roztomilý medvídek potřebuje ideální balón a seznamuje se s kulatými věcmi, které balón nejsou. Text by mohl být vybroušenější, ale zásadní výhrady nemám. Nakladatelem doporučeno od 3 let, čteno už od jednoho a čtvrt roku a kniha je u synka oblíbená. Ovšem není to leporelo, takže pozor na stránky.

Jméno Petr Horáček máme spojeno s kvalitním obrazem a nepříliš podstatným textem, „přečtení“ knížky tedy netrvá příliš dlouho. Konkrétně Kdopak tu spí? (Portál, 2022), klidně už od 1 roku (ale má snadno odtržitelné části), a Kamarád pro medvěda (Albatros Media, 2022), čteme kolem dvou let věku (pozor, nemá tvrdé listy, a P.S., nakonec mládence moc nezaujal).

Tereza Marianová: Jak se koník ztratil a zase našel, vydal Meander, 2020.

Na Meander slabá knížka – fádní, amatérsky působící obraz a nedopracované vyprávění. Má ambici být poučením o mnohoznačnosti slov a „příběhem o jinakosti“ (!), ale i vinou poněkud odbyté textové stránky neplní dobře ani jedno z toho. Malý objem textu v dětských knihách neznamená, že na jeho kvalitě nezáleží. Naopak. Dvouletého synka sice knížka opakovaně zabavila, to ale není jediné měřítko. (P. S. Od stejné autorky nepotěšilo ani Květolelo, důvody jsou velmi podobné. Ve Stromolelu udeřil do očí gramatický nonsens “pod třešní plné květů”.)

Rotraut Susanne Bernerová: Jaro, Léto, Podzim, Zima, Noc, vydalo Nakladatelství Paseka, 2012–15.

Velkoformátová leporela, stále totéž město s týmiž obyvateli v různých obdobích roku a dne, množství obsahu a děje ke zkoumání a popisování. Začali jsme s nimi po prvním roce, kolem druhého už je má synek nastudovaná a ztrácí zájem. S posledními dvěma díly byl dost rychle hotový. Využitelné ale asi i ve vyšší věku, snad se k nim půjde sezónně vracet.

Daisy Mrázková: Můj medvěd Flóra, vydal Baobab, 2007.

Reedice dětské knížky ze 70. let v reáliích nezapře normalizační Prahu jako dobu a místo vzniku, promlouvá to do atmosféry i koncepce (obojí je tedy mírně zastaralé). Začali jsme číst po půldruhém roce věku, opakovaně čteme dojemný začátek, rozbředlejší druhou polovinou se obvykle už neprokoušeme.

Jakub Plachý: Je ráno, vydal Baobab, 2019.

Drobná knížečka s polotvrdými listy a přiznaně amatérskou kresbou i typografií celkem vtipně rozvíjí představu o tom, že sluníčko ráno zaspalo a co že musí všechno stihnout. Nečekejte zázraky, některé stránky nedávají dokonalý smysl, přesto ji od půldruhého roku čteme opakovaně a úspěšně.

Marianne Dubuc: Pošťák Myšák doručuje, vydal Host, 2018.

Obsažné obrázky domácností jednotlivých zvířátek, adresátů zásilek, s množstvím odkazů a vtípků. S úspěchem čteme po druhém roce, zafungovalo by jistě i později.

Marta Galewska-Kustra: Péťa se učí mluvit, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2021.

Prudce normální rodinka s tátou, mámou a třemi dětmi v přitažlivých obrázcích a s dobře fungujícím zaměřením na zvukomalebná slova. Naše oblíbené je citoslovce hrnce: bubly bubly! Dostat knihu v půldruhém roce bylo zbytečně pozdě, nebál bych se ji zkoušet už před prvním rokem.

A ještě dvě vzpomínky na vlastní dětství:

Alena Málková, Luděk Vimr: Říkadla z klokaní kapsy, vydal Albatros, 1988.

Čtyřverší o exotičtějších zvířátkách. Na dnešním trhu by to asi byl šedý průměr, ale pořád ještě neurazí a já jsem holt na těchto říkačkách vyrostl. Lama nemá nikdy rýmu, želví prapraprababička, paní zebro na slovíčko, no a můj vzorový pelikán je prostě tenhle.

Gottfried Herold, Gerhard Rappus: O myši Alici, vydal Junge Welt Berlin, 1990.

Zpětně zajímavý doklad o porevolučním kolonizování východního knižního trhu – lehce moralistní, mile nakreslené drobné leporelo (harmonika) patřilo zřejmě ve své době na špici dětské knižní grafiky. Ačkoliv písmo je snad čistý Times New Roman a překladové veršíky v češtině drhnou. Ve funkční podobě dnes knížečku uchovávají jen tuny izolepy.

Hledáte-li dětskou knížku jako dárek, raději se vyhněte nakladatelství Svojtka & Co. – obyčejně je to spotřební zboží bez nápadu, často špatně přeložené z jiných jazyků (násilně sestavené rýmovačky), nedostatek grafické a obsahové péče se kompenzuje nepříliš funkčními efekty (hýbací, zvukové, hmatové). Odstrašujícím příkladem je třeba knížka Axel Scheffler: 1, 2, 3 v džungli. Svojtkovy četné tituly často po pár letech končí v Levných knihách – není problém si tam zajít pro něco podle konkrétní výukové potřeby (zvířátka atd.), ale srdcovka pro rodiče a dítě z toho pravděpodobně nebude. Zkuste radši produkci uvedených menších nakladatelů a značek. Ekonomicky vzato jde o rozdíl mezi knížkami, které po letech nikdo nechce ani zadarmo, a těmi, o které se rodiče později hlásí v antikvariátech a přeplácejí na internetu…

P. S. Zjistili jsme, že pro někoho „leporelo“ znamená prostě jen listy z tvrdého kartonu, pro někoho ještě navíc skládání na způsob harmoniky. Zde slovo používám spíš prvním způsobem.