Zapíšu si sem pár tipů a postřehů k dětským knížkám pro nejmladší věkovou kategorii. Čtenářským vzorkem jsou dva rodiče a jediné dítě, vše je tedy zcela neodborné a neobjektivní. Soudím nicméně, že dobrá knížka má jednak bavit a rozvíjet dítě, jednak se předčítajícímu nemá protivit ani při čtyřicátém opakování… Syn je jazykově trochu napřed proti průměru (to není chlubení, on si to vynahradí zase jinde), takže si k uvedeným věkovým údajům můžete podle úvahy pro svou potřebu přidat čtvrt nebo i půl roku.

Za valnou část dobrých tipů vděčím Janě Segi Lukavské, která se dětskou literaturou a čtením zabývá na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Chris Haughton: Ztracená sovička, nakladatelství Zelený kocúr, 2021.

Klasický minipříběh o ztraceném a navráceném mláďátku. Zvířátka na hranici karikatury a rané počítačové grafiky, sovička je velmi roztomilá, přečtena mnohokrát dokola ve věku 1–2 roky. Náš výtisk je omylem zkompletován z českých a slovenských listů – „Neboj se, ptáčátko, tvoji maminku najdeme. (…) – Nezájdete k nam do hniezda na keksíky? – Ó, ano, ďakujeme, odvetila Veverica.“

Robin Král a Ester Nemjó: Jsou tam kuny!, nakladatelství Meander, 2021.

Chytré a vtipné básničky o kunách; spíš tak pro předškoláky, nicméně je to z přihrádky „říkačky, které jsou rodiče ochotni opakovat pořád dokola, takže batole to nakonec začne bavit taky“. Obrazový doprovod je pro použití v nejmladší kategorii trochu moc avantgardní, synek se na něm zrakem neměl moc kde zachytit, přesto máme knížku rádi.

Robin Král a Andrea Tachezy: Ferdinande!, nakladatelství Běžíliška, 2013.

Jednoduchý příběh o ztrátě a hledání netopýra sám o sobě není výjimečný ztvárněním ani zveršováním. Leporelo je ale úžasně propracované v tom, že se dá sestavit do domečku se stříškou a odehrávající se příběh k tomu ze všech stran nadále prostorově sedí. Při oboustranných „průhledech“ okny, dveřmi, na půdu i pod podlahu – netopýři jsou stále tam, kde mají být. Čteme rádi od půldruhého roku věku, stavíme domeček a chlapečka pak věšíme za nožičky jako netopýra.

Robin Král a Tereza Šedivá: Jeje jeje jeje, něco se mi děje!, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2020.

Skvělé, obrazem přiměřeně doprovázané veršovánky z perspektivy dítěte, které se potýká se zásadními životními situacemi jako koupání, ztráta ponožky a papání kaše. Zábavné pro rodiče i pro dítě už kolem jednoho roku jako čtení i jako doprovod daných aktivit, možná i pro staršího sourozence jako zábavný komentář k tomu mladšímu (neověřeno).

Katarína Macurová: Kde je ten pravý balon?, vydala Albatros Media, 2016.

Celkem roztomilý medvídek potřebuje ideální balón a seznamuje se s kulatými věcmi, které balón nejsou. Text by mohl být vybroušenější, ale zásadní výhrady nemám. Nakladatelem doporučeno od 3 let, čteno už od jednoho a čtvrt roku a kniha je u synka oblíbená. Ovšem není to leporelo, takže pozor na stránky.

Jméno Petr Horáček máme spojeno s kvalitním obrazem a nepříliš podstatným textem, „přečtení“ knížky tedy netrvá příliš dlouho. Konkrétně Kdopak tu spí? (Portál, 2022), klidně už od 1 roku (ale má snadno odtržitelné části), a Kamarád pro medvěda (Albatros Media, 2022), čteme kolem dvou let věku (pozor, nemá tvrdé listy).

Tereza Marianová: Jak se koník ztratil a zase našel, vydal Meander, 2020.

Na Meander slabá knížka – fádní, amatérsky působící obraz a nedopracované vyprávění. Má ambici být poučením o mnohoznačnosti slov a „příběhem o jinakosti“ (!), ale i vinou poněkud odbyté textové stránky neplní dobře ani jedno z toho. Malý objem textu v dětských knihách neznamená, že na jeho kvalitě nezáleží. Naopak. Dvouletého synka sice knížka opakovaně zabavila, to ale není jediné měřítko. (P. S. Od stejné autorky nepotěšilo ani Květolelo, důvody jsou velmi podobné.)

Rotraut Susanne Bernerová: Jaro, Léto, Podzim, Zima, Noc, vydalo Nakladatelství Paseka, 2012–15.

Velkoformátová leporela, stále totéž město s týmiž obyvateli v různých obdobích roku a dne, množství obsahu a děje ke zkoumání a popisování. Začali jsme s nimi po prvním roce, kolem druhého už je má synek nastudovaná a ztrácí zájem. S posledními dvěma díly byl dost rychle hotový. Využitelné ale asi i ve vyšší věku, snad se k nim půjde sezónně vracet.

Daisy Mrázková: Můj medvěd Flóra, vydal Baobab, 2007.

Reedice dětské knížky ze 70. let v reáliích nezapře normalizační Prahu jako dobu a místo vzniku, promlouvá to do atmosféry i koncepce (obojí je tedy mírně zastaralé). Začali jsme číst po půldruhém roce věku, opakovaně čteme dojemný začátek, rozbředlejší druhou polovinou se obvykle už neprokoušeme.

Jakub Plachý: Je ráno, vydal Baobab, 2019.

Drobná knížečka s polotvrdými listy a přiznaně amatérskou kresbou i typografií celkem vtipně rozvíjí představu o tom, že sluníčko ráno zaspalo a co že musí všechno stihnout. Nečekejte zázraky, některé stránky nedávají dokonalý smysl, přesto ji od půldruhého roku čteme opakovaně a úspěšně.

Marianne Dubuc: Pošťák Myšák doručuje, vydal Host, 2018.

Obsažné obrázky domácností jednotlivých zvířátek, adresátů zásilek, s množstvím odkazů a vtípků. S úspěchem čteme po druhém roce, zafungovalo by jistě i později.

Marta Galewska-Kustra: Péťa se učí mluvit, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2021.

Prudce normální rodinka s tátou, mámou a třemi dětmi v přitažlivých obrázcích a s dobře fungujícím zaměřením na zvukomalebná slova. Naše oblíbené je citoslovce hrnce: bubly bubly! Dostat knihu v půldruhém roce bylo zbytečně pozdě, nebál bych se ji zkoušet už před prvním rokem.

A ještě dvě vzpomínky na vlastní dětství:

Alena Málková, Luděk Vimr: Říkadla z klokaní kapsy, vydal Albatros, 1988.

Čtyřverší o exotičtějších zvířátkách. Na dnešním trhu by to asi byl šedý průměr, ale pořád ještě neurazí a já jsem holt na těchto říkačkách vyrostl. Lama nemá nikdy rýmu, želví prapraprababička, paní zebro na slovíčko, no a můj vzorový pelikán je prostě tenhle.

Gottfried Herold, Gerhard Rappus: O myši Alici, vydal Junge Welt Berlin, 1990.

Zpětně zajímavý doklad o porevolučním kolonizování východního knižního trhu – lehce moralistní, mile nakreslené drobné leporelo (harmonika) patřilo zřejmě ve své době na špici dětské knižní grafiky. Ačkoliv písmo je snad čistý Times New Roman a překladové veršíky v češtině drhnou. Ve funkční podobě dnes knížečku uchovávají jen tuny izolepy.

Hledáte-li dětskou knížku jako dárek, raději se vyhněte nakladatelství Svojtka & Co. – obyčejně je to spotřební zboží bez nápadu, často špatně přeložené z jiných jazyků (násilně sestavené rýmovačky), nedostatek grafické a obsahové péče se kompenzuje nepříliš funkčními efekty (hýbací, zvukové, hmatové). Odstrašujícím příkladem je třeba knížka Axel Scheffler: 1, 2, 3 v džungli. Svojtkovy četné tituly často po pár letech končí v Levných knihách – není problém si tam zajít pro něco podle konkrétní výukové potřeby (zvířátka atd.), ale srdcovka pro rodiče a dítě z toho pravděpodobně nebude. Zkuste radši produkci uvedených menších nakladatelů a značek. Ekonomicky vzato jde o rozdíl mezi knížkami, které po letech nikdo nechce ani zadarmo, a těmi, o které se rodiče později hlásí v antikvariátech a přeplácejí na internetu…

P. S. Zjistili jsme, že pro někoho „leporelo“ znamená prostě jen listy z tvrdého kartonu, pro někoho ještě navíc skládání na způsob harmoniky. Zde slovo používám spíš prvním způsobem.