Byli jste sečteni

Vydal jsem novou knihu: I. díl Transylvánské trilogie Mikuláše Bánffyho, pod titulem “Byli jste sečteni”. Soumrak monarchie, šlechta, plesy, lovy, hazard a hory. Romantika a politika. Více o ní tady: http://reemigranti.ocelak.cz/prvni-dil-transylvanske-trilogie-vysel/

Už na ni taky dorazila první recenze a je docela potěšující!

http://reemigranti.ocelak.cz/tento-svet-jaky-je-jiz-stejne-dlouho-nepotrva-recenze-knihy/

Knižní tipy pro nejmladší

Zapíšu si sem pár tipů a postřehů k dětským knížkám pro nejmladší věkovou kategorii. Čtenářským vzorkem jsou dva rodiče a jediné dítě, vše je tedy zcela neodborné a neobjektivní. Soudím nicméně, že dobrá knížka má jednak bavit a rozvíjet dítě, jednak se předčítajícímu nemá protivit ani při čtyřicátém opakování… Syn je jazykově trochu napřed proti průměru (to není chlubení, on si to vynahradí zase jinde), takže si k uvedeným věkovým údajům můžete podle úvahy pro svou potřebu přidat čtvrt nebo i půl roku.

Za valnou část dobrých tipů vděčím Janě Segi Lukavské, která se dětskou literaturou a čtením zabývá na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Chris Haughton: Ztracená sovička, nakladatelství Zelený kocúr, 2021.

Klasický minipříběh o ztraceném a navráceném mláďátku. Zvířátka na hranici karikatury a rané počítačové grafiky, sovička je velmi roztomilá, přečtena mnohokrát dokola ve věku 1–2 roky. Náš výtisk je omylem zkompletován z českých a slovenských listů – „Neboj se, ptáčátko, tvoji maminku najdeme. (…) – Nezájdete k nam do hniezda na keksíky? – Ó, ano, ďakujeme, odvetila Veverica.“

Robin Král a Ester Nemjó: Jsou tam kuny!, nakladatelství Meander, 2021.

Chytré a vtipné básničky o kunách; spíš tak pro předškoláky, nicméně je to z přihrádky „říkačky, které jsou rodiče ochotni opakovat pořád dokola, takže batole to nakonec začne bavit taky“. Obrazový doprovod je pro použití v nejmladší kategorii trochu moc avantgardní, synek se na něm zrakem neměl moc kde zachytit, přesto máme knížku rádi.

Robin Král a Andrea Tachezy: Ferdinande!, nakladatelství Běžíliška, 2013.

Jednoduchý příběh o ztrátě a hledání netopýra sám o sobě není výjimečný ztvárněním ani zveršováním. Leporelo je ale úžasně propracované v tom, že se dá sestavit do domečku se stříškou a odehrávající se příběh k tomu ze všech stran nadále prostorově sedí. Při oboustranných „průhledech“ okny, dveřmi, na půdu i pod podlahu – netopýři jsou stále tam, kde mají být. Čteme rádi od půldruhého roku věku, stavíme domeček a chlapečka pak věšíme za nožičky jako netopýra.

Robin Král a Tereza Šedivá: Jeje jeje jeje, něco se mi děje!, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2020.

Skvělé, obrazem přiměřeně doprovázané veršovánky z perspektivy dítěte, které se potýká se zásadními životními situacemi jako koupání, ztráta ponožky a papání kaše. Zábavné pro rodiče i pro dítě už kolem jednoho roku jako čtení i jako doprovod daných aktivit, možná i pro staršího sourozence jako zábavný komentář k tomu mladšímu (neověřeno).

Katarína Macurová: Kde je ten pravý balon?, vydala Albatros Media, 2016.

Celkem roztomilý medvídek potřebuje ideální balón a seznamuje se s kulatými věcmi, které balón nejsou. Text by mohl být vybroušenější, ale zásadní výhrady nemám. Nakladatelem doporučeno od 3 let, čteno už od jednoho a čtvrt roku a kniha je u synka oblíbená. Ovšem není to leporelo, takže pozor na stránky.

Jméno Petr Horáček máme spojeno s kvalitním obrazem a nepříliš podstatným textem, „přečtení“ knížky tedy netrvá příliš dlouho. Konkrétně Kdopak tu spí? (Portál, 2022), klidně už od 1 roku (ale má snadno odtržitelné části), a Kamarád pro medvěda (Albatros Media, 2022), čteme kolem dvou let věku (pozor, nemá tvrdé listy).

Tereza Marianová: Jak se koník ztratil a zase našel, vydal Meander, 2020.

Na Meander slabá knížka – fádní, amatérsky působící obraz a nedopracované vyprávění. Má ambici být poučením o mnohoznačnosti slov a „příběhem o jinakosti“ (!), ale i vinou poněkud odbyté textové stránky neplní dobře ani jedno z toho. Malý objem textu v dětských knihách neznamená, že na jeho kvalitě nezáleží. Naopak. Dvouletého synka sice knížka opakovaně zabavila, to ale není jediné měřítko. (P. S. Od stejné autorky nepotěšilo ani Květolelo, důvody jsou velmi podobné.)

Rotraut Susanne Bernerová: Jaro, Léto, Podzim, Zima, Noc, vydalo Nakladatelství Paseka, 2012–15.

Velkoformátová leporela, stále totéž město s týmiž obyvateli v různých obdobích roku a dne, množství obsahu a děje ke zkoumání a popisování. Začali jsme s nimi po prvním roce, kolem druhého už je má synek nastudovaná a ztrácí zájem. S posledními dvěma díly byl dost rychle hotový. Využitelné ale asi i ve vyšší věku, snad se k nim půjde sezónně vracet.

Daisy Mrázková: Můj medvěd Flóra, vydal Baobab, 2007.

Reedice dětské knížky ze 70. let v reáliích nezapře normalizační Prahu jako dobu a místo vzniku, promlouvá to do atmosféry i koncepce (obojí je tedy mírně zastaralé). Začali jsme číst po půldruhém roce věku, opakovaně čteme dojemný začátek, rozbředlejší druhou polovinou se obvykle už neprokoušeme.

Jakub Plachý: Je ráno, vydal Baobab, 2019.

Drobná knížečka s polotvrdými listy a přiznaně amatérskou kresbou i typografií celkem vtipně rozvíjí představu o tom, že sluníčko ráno zaspalo a co že musí všechno stihnout. Nečekejte zázraky, některé stránky nedávají dokonalý smysl, přesto ji od půldruhého roku čteme opakovaně a úspěšně.

Marianne Dubuc: Pošťák Myšák doručuje, vydal Host, 2018.

Obsažné obrázky domácností jednotlivých zvířátek, adresátů zásilek, s množstvím odkazů a vtípků. S úspěchem čteme po druhém roce, zafungovalo by jistě i později.

Marta Galewska-Kustra: Péťa se učí mluvit, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2021.

Prudce normální rodinka s tátou, mámou a třemi dětmi v přitažlivých obrázcích a s dobře fungujícím zaměřením na zvukomalebná slova. Naše oblíbené je citoslovce hrnce: bubly bubly! Dostat knihu v půldruhém roce bylo zbytečně pozdě, nebál bych se ji zkoušet už před prvním rokem.

A ještě dvě vzpomínky na vlastní dětství:

Alena Málková, Luděk Vimr: Říkadla z klokaní kapsy, vydal Albatros, 1988.

Čtyřverší o exotičtějších zvířátkách. Na dnešním trhu by to asi byl šedý průměr, ale pořád ještě neurazí a já jsem holt na těchto říkačkách vyrostl. Lama nemá nikdy rýmu, želví prapraprababička, paní zebro na slovíčko, no a můj vzorový pelikán je prostě tenhle.

Gottfried Herold, Gerhard Rappus: O myši Alici, vydal Junge Welt Berlin, 1990.

Zpětně zajímavý doklad o porevolučním kolonizování východního knižního trhu – lehce moralistní, mile nakreslené drobné leporelo (harmonika) patřilo zřejmě ve své době na špici dětské knižní grafiky. Ačkoliv písmo je snad čistý Times New Roman a překladové veršíky v češtině drhnou. Ve funkční podobě dnes knížečku uchovávají jen tuny izolepy.

Hledáte-li dětskou knížku jako dárek, raději se vyhněte nakladatelství Svojtka & Co. – obyčejně je to spotřební zboží bez nápadu, často špatně přeložené z jiných jazyků (násilně sestavené rýmovačky), nedostatek grafické a obsahové péče se kompenzuje nepříliš funkčními efekty (hýbací, zvukové, hmatové). Odstrašujícím příkladem je třeba knížka Axel Scheffler: 1, 2, 3 v džungli. Svojtkovy četné tituly často po pár letech končí v Levných knihách – není problém si tam zajít pro něco podle konkrétní výukové potřeby (zvířátka atd.), ale srdcovka pro rodiče a dítě z toho pravděpodobně nebude. Zkuste radši produkci uvedených menších nakladatelů a značek. Ekonomicky vzato jde o rozdíl mezi knížkami, které po letech nikdo nechce ani zadarmo, a těmi, o které se rodiče později hlásí v antikvariátech a přeplácejí na internetu…

P. S. Zjistili jsme, že pro někoho „leporelo“ znamená prostě jen listy z tvrdého kartonu, pro někoho ještě navíc skládání na způsob harmoniky. Zde slovo používám spíš prvním způsobem.

Revolverem na á dvojku

V Revolver Revue č. 120 spojuje Lukáš Holeček do jednoho kritického článku své komentáře k rozhovoru Vojtěcha Filipa pro ruský armádní deník Krasnaja Zvezda a k číslu 11/2020 časopisu A2, které se věnuje protinacistickému odboji. První část jsem v detailu nečetl, druhá se vymezuje vůči obecné touze přispěvatelů A2 revidovat historii z pozice levicové kritiky vůči polistopadovému režimu. Zaměřme se tu jen na část posledního odstavce: „Tvrzení, že „dějiny píší vítězové“ [chybí čárka] je velmi komfortní a zbavuje jakékoliv odpovědnosti, umožňuje libovolně si dezinterpretovat minulost k vlastnímu obrazu světa a předem diktovat nejen otázky, ale i okamžité odpovědi. V dnešní společnosti však nejsou vítězové, ani poražení [kurzíva R. O.], a pokud se historik domnívá, že je nějakému tématu věnováno málo pozornosti, měl by se nejprve zamyslet sám nad sebou a přijmout vlastní odpovědnost.

Nehodlám tu zkoumat, kde přesně se dnes pohybuje míč pravdy na hřišti dlouhodobé historiografické debaty. Jaký má ale proboha smysl uzavřít polemiku s levicovou A2 tvrzením o neexistenci vítězů a poražených, kterému se každý správný levicový intelektuál vysměje a které se i pro řadu těch ostatních bude blížit faktické nepravdě (třeba s poukazem na exekuce, digitální globalizaci a vzdělávací nerovnosti v regionech)? Jaká je to pak polemika a tříbení pozic, namísto pouhého víření vody v předem určených nádobách?

Přivádí mě to k myšlence, že by se společensko-politicko-kulturní časopisy měly inspirovat soudobým vývojem na politické scéně a podobně jako strany se před zánikem chránit tvorbou koalic. Zatím si ty spřízněné navzájem aspoň přetiskují inzerci, možná by to ale chtělo užší integraci. Ze zavedených tištěných časopisů a revuí stíhám alespoň občas pročíst asi tři: právě Ádvojku s Revolverkou a ještě olomoucké Listy. Ani jedno z periodik netoužím sledovat soustavně, neboť mě vždy znovu překvapí podíl řídkého, ideologického psaní při nutnosti naplnit číslo. Psaní z profese (v Ádvojce je to tedy někdy spíš získávání ostruh), jež za štítem grantů a jiných veřejných podpor ani příliš neusiluje oslovit čtenáře a předplatitele, pro které by sledování těchto textů nebylo opět – profesní záležitostí.

V případě Ádvojky a Listů je spojení málem nabíledni. Opravdu by se při současném stavu české levice měli mladí socialisté a starší socialisté (obojí v mých očích poměrně solidní, na rozdíl od postkomunistických konzerv reprezentovaných Vojtěchem Filipem) jedni od druhých izolovat na svých tištěných platformách? Revolverce ženicha nenabízím, třeba by se ale nějaký našel v seznamu domácích literárně-kulturních periodik, z nichž některá jsem ke své – ale nejen ke své – škodě nezvládl v životě dosud ani prolistovat a některá asi už docela zanikla: Souvislosti, Prostor, Pandora, Weles, Babylon, Analogon, Aluze, Tvar, Plav, Host, Psí víno, Lógr… nevím ani. Že je to nesmysl? Že by to bolelo? Ano, tak jako v politice, smysluplné spojování bolí a vyžaduje oběti od všech zúčastněných. Nabízí ale prémii v podobě protříděného obsahu a sečteného, možná i znásobeného čtenářského zájmu. To vše pro dobu, kdy veřejného nenárokového financování kultury bude se vší pravděpodobností jen ubývat.

Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.

POST: neslavný konec publikačního portálu

POST – Portál odborných studentských textů vznikl roku 2013 jako publikační platforma pro kvalitní odborné práce studentů a studentek. Jeho oborový profil (politologie, historie, sociologie, lingvistika…) byl dán složením dobrovolnické redakce různých oborů. Projekt se prezentoval záštitou Katedry amerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK a v letech 2013–2016 byly skutečně na stránkách http://postnito.cz publikovány desítky redigovaných odborných prací.

V letech 2016–2017 provoz POSTu postupně utichl, pravděpodobně především vinou vyčerpání dobrovolnických sil, na nichž fungování portálu stálo. Dnes, v prosinci 2019, jsou webové stránky portálu již delší dobu mimo provoz, na dané adrese nacházíme pouze reklamu na komerční pojištění. Odborné texty, jež autoři a autorky portálu poskytli, jsou ve své publikované podobě nedostupné a pravděpodobně ztracené.

I při vědomí, že zálohování vlastní práce má být v elektronickém prostředí samozřejmostí, a při respektu k minulé dobrovolnické práci pro chvályhodnou věc, je nutno tento konec portálu POST považovat za vážné selhání a porušení nepsaných závazků vydavatele vůči dalším stranám, především autorům publikovaných textů, ale také např. dobrovolnickým redaktorům, jejichž někdejší práce přichází takto vniveč.

Problémem tu není absence dalšího aktivního fungování portálu (ta je při vyčerpání zdrojů naprosto pochopitelná), ale skutečnost, že portál v současnosti nefunguje ani jako archiv dříve zveřejněných prací. Seriózní akademické publikování totiž bezpochyby obnáší určitý závazek dostupnosti textu do budoucna, na který není možné s přechodem od tištěných k elektronickým médiím rezignovat. Ukončení provozu POSTu staví autory a autorky do odborně nepříjemné situace: akademická etika zavazuje nepublikovat jeden text vícekrát, navíc i kdybychom to uznali v našem případě za přípustné, po více letech od vytvoření je publikování textu většinou už z řady důvodů bezpředmětné. Pominout nelze ani rozdíly mezi verzí textu, která byla podána k redakčnímu řízení (a jejíž zálohování je jistě zodpovědností autora samého), a výsledným publikovaným textem coby výstupem odborné a technické redakce – i tyto rozdíly končí bohužel v našem případě na elektronickém smetišti.

Někdejší tvůrce a provozovatel projektu Maxim Kucer, který dnes pracuje v komerčním sektoru, se při prvním oslovení k projektu s hrdostí přihlásil, po vyjasnění problému však přestal komunikovat. Katedra severoamerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK na e-mailový dotaz ohledně smyslu udělené záštity neodpověděla.

Případ POSTu – Portálu odborných studentských textů může posloužit jako varování před nepromyšlenými, byť idealistickými plány v oblasti odborného publikování (které v důsledku kazí značku přístupu Open Access), a zároveň před neuváženě udělovanými a přijímanými odbornými „záštitami“.

EDIT 26. 3. 2020: Tvůrce a provozovatel POSTu Maxim Kucer se podle vlastního vyjádření od neúspěšného projektu nedistancuje, avšak komunikuje málo vzhledem k pracovnímu vytížení. Na jeho prosbu doplňuji, že portál svého času podpořilo také nakladatelství Argo knižními odměnami autorům.

O vědě neakademické: Quod erat demonstrandum

Na okraj diskuse, zda je, nebo není mimoakademická věda možná.

I z těch, kteří se k současnému systému organizované vědy založené na soutěžení a vykazování staví podezřívavě, málokdo věří, že by bylo možné relevantní vědu provozovat takříkajíc na vlastní triko. Bez podrobení se ponižujícím, vědu znehodnocujícím institučním procesům, které jsou pravidelnou podmínkou přístupu k veřejnému financování. (Projevy jsou mnohé, ale kořen je jediný: poptávka vědců a vědkyň po veřejném financování jejich činnosti je dnes v celém euroatlantickém světě v hrubém nesouladu s nabídkou – vposledku s představou společnosti o vhodném rozsahu této podpory.)

Inu, kdyby to mimo instituce nešlo, tak by to nešlo, jenže ono to jde. Nejlepším důkazem možnosti je… skutečnost.

Na základě svojí dlouhodobější odborné – a zcela mimoakademické – práce jsem letos napsal knihu, sám si ji vydal a během dvou měsíců celý náklad úspěšně rozprodal. Sebechvála neplatí, a tak jen zmíním své přesvědčení, že odborně i společenským dopadem je to kniha důležitější než devět z deseti knih vznikajících u nás za veřejné peníze pod tlakem grantových výkazů a termínů. (Absence těchto tlaků je pro něco takového přinejmenším dobrým předpokladem – alespoň v tom se se mnou jistě většina akademiků ráda shodne.)

Zajímavé by na tom mohlo pro čtenáře být hlavně to, že kniha a celý předchůdný výzkum nezískaly ani pětník přímé veřejné podpory – především proto, že jsem si už před drahnou dobou zakázal o ni usilovat. (Nepočítám zde ovšem součinnost zaměstnanců státních institucí, nákup knihy některými veřejnými knihovnami a v nejširším ohledu třeba také autorovo vzdělání nabyté na veřejných školách. To vše rád přiznávám, neboť toto není žádný libertariánský manifest…)

Pro případ, že by někdo chtěl vzhledem k uvedenému alespoň pozměnit svou představu o tom, co je a není ve vědě možné, doplním pár dalších skutečností, které nastíněný obraz učiní plastičtějším a o něco méně černobílým.

  1. Rychle udaný náklad 1000 výtisků knihy, který pro velkou většinu odborných publikací patří do říše pohádek, jde ruku v ruce s povahou výzkumu, od počátku neakademickou. Bez postupně budované obce příznivců, která mě po celou dobu dokázala přesvědčovat o důležitosti tématu, by kniha především sotva kdy vznikla. Rozebrání nákladu, třebaže jeho rychlost výrazně předčila moje původní očekávání, je už jen důsledkem. Orientace na uvedené publikum logicky vedla k zesílení popularizačního rozměru knihy. Dosažený poměr odborného a popularizačního momentu subjektivně hodnotím jako uspokojivý.
  2. Výtěžek z rozebraného nákladu pokryl náklady s vydáním knihy včetně celé vlastní nakladatelské práce. Lze říci, že velmi skromným způsobem zaplatil také čas vlastního psaní a kompletování knihy. Rozhodně zde ale není zahrnuto několik předchozích badatelských let, včetně tvorby některých v knize opětovně využitých textů.
  3. Tematicky kniha patří do oblasti historie a etnografie. Sám výzkum byl v ranější fázi umožněn především dostatkem zákazníků ochotných platit za genealogické služby související s jeho tématem. K faktu názorový dodatek: Je pochopitelné, že možnosti rozdílných oborů ohledně podobného získání soukromého financování se různí. Je to nesporné, a přesto to neznamená, že za vědce „znevýhodněných“ oborů je v hledání těchto možností zodpovědný někdo jiný. Vždycky totiž bude zbývat otázka, do jaké míry se tyto obory svým skrýváním před společností znevýhodňují samy.
  4. Doba vlastního psaní a vydávání knihy byla již souběžná s mým výdělečným zaměstnáním v soukromé sféře (IT). To sice můj odborný podnik nemuselo bezprostředně dotovat, bezesporu však přispívalo podstatným psychickým „polštářem“: pocitem existenčního zajištění v kontrastu k prekérním vyhlídkám práce vědecké. K faktu názorový dodatek: v kombinaci dobře placeného zaměstnání v soukromé sféře a nezávislé vědecké práce i nadále spatřuji nejobecnější reálnou možnost mimoakademické vědy. A to s vědomím všech kompromisů a nejednoznačností, které s sebou taková kombinace nese.

Nakolik mi čtenář důvěřuje v celém popisu situace, o podrobnosti zmíněné knihy zde vlastně příliš nejde, ale pokud by někoho zajímaly, najde je tady.

Tento příspěvek s díky věnuji Lucii Gramelové a Miroslavu Poštovi, jejichž návod mi dodal odvahu vydat knihu vlastním nákladem, a celou záležitost tak učinil velmi uspokojující.