POST – Portál odborných studentských textů vznikl roku 2013 jako publikační platforma pro kvalitní odborné práce studentů a studentek. Jeho oborový profil (politologie, historie, sociologie, lingvistika…) byl dán složením dobrovolnické redakce různých oborů. Projekt se prezentoval záštitou Katedry amerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK a v letech 2013–2016 byly skutečně na stránkách http://postnito.cz publikovány desítky redigovaných odborných prací.

V letech 2016–2017 provoz POSTu postupně utichl, pravděpodobně především vinou vyčerpání dobrovolnických sil, na nichž fungování portálu stálo. Dnes, v prosinci 2019, jsou webové stránky portálu již delší dobu mimo provoz, na dané adrese nacházíme pouze reklamu na komerční pojištění. Odborné texty, jež autoři a autorky portálu poskytli, jsou ve své publikované podobě nedostupné a pravděpodobně ztracené.

I při vědomí, že zálohování vlastní práce má být v elektronickém prostředí samozřejmostí, a při respektu k minulé dobrovolnické práci pro chvályhodnou věc, je nutno tento konec portálu POST považovat za vážné selhání a porušení nepsaných závazků vydavatele vůči dalším stranám, především autorům publikovaných textů, ale také např. dobrovolnickým redaktorům, jejichž někdejší práce přichází takto vniveč.

Problémem tu není absence dalšího aktivního fungování portálu (ta je při vyčerpání zdrojů naprosto pochopitelná), ale skutečnost, že portál v současnosti nefunguje ani jako archiv dříve zveřejněných prací. Seriózní akademické publikování totiž bezpochyby obnáší určitý závazek dostupnosti textu do budoucna, na který není možné s přechodem od tištěných k elektronickým médiím rezignovat. Ukončení provozu POSTu staví autory a autorky do odborně nepříjemné situace: akademická etika zavazuje nepublikovat jeden text vícekrát, navíc i kdybychom to uznali v našem případě za přípustné, po více letech od vytvoření je publikování textu většinou už z řady důvodů bezpředmětné. Pominout nelze ani rozdíly mezi verzí textu, která byla podána k redakčnímu řízení (a jejíž zálohování je jistě zodpovědností autora samého), a výsledným publikovaným textem coby výstupem odborné a technické redakce – i tyto rozdíly končí bohužel v našem případě na elektronickém smetišti.

Někdejší tvůrce a provozovatel projektu Maxim Kucer, který dnes pracuje v komerčním sektoru, se při prvním oslovení k projektu s hrdostí přihlásil, po vyjasnění problému však přestal komunikovat. Katedra severoamerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK na e-mailový dotaz ohledně smyslu udělené záštity neodpověděla.

Případ POSTu – Portálu odborných studentských textů může posloužit jako varování před nepromyšlenými, byť idealistickými plány v oblasti odborného publikování (které v důsledku kazí značku přístupu Open Access), a zároveň před neuváženě udělovanými a přijímanými odbornými „záštitami“.

EDIT 26. 3. 2020: Tvůrce a provozovatel POSTu Maxim Kucer se podle vlastního vyjádření od neúspěšného projektu nedistancuje, avšak komunikuje málo vzhledem k pracovnímu vytížení. Na jeho prosbu doplňuji, že portál svého času podpořilo také nakladatelství Argo knižními odměnami autorům.

Akademická věda v našem domácím měřítku trpí bezpochyby větším množstvím neduhů, snad nejvážnějším je ale ten následující. Při vysoké soutěživosti a silném požadavku na objektivitu každého hodnocení je toto hodnocení nuceno stavět na standardizovaných, dobře měřitelných „kusech“ vědecké produkce – typicky na časopiseckých publikacích. Při rozsahu hodnocení, které je z různých stran požadováno, není reálné hodnotit vlastní obsah publikací, a ten se pro tyto účely nahrazuje charakteristikami „nádoby“, ve které se objevuje – typicky jde o časopisecký titul a jeho postavení v rozličných žebříčcích a databázích. Nádoba a obsah nejsou totéž, a hodnotíme-li obsah trvale jen podle nádoby, pochopitelně to tvůrce obsahu motivuje ne tvořit kvalitní obsah, nýbrž jen opatřit dobře hodnocenou nádobu jakémukoli obsahu, který je zrovna po ruce. Každý lidmi nastavený systém je také lidmi zneužitelný. V případě systému hodnocení vědy a veřejného financování vědy založeného na posuzování „nádob“ spíše než obsahů je takovým zneužitím každá systematická výroba publikací, jejichž hlavním účelem namísto vědeckého poznání je vykazatelnost ve správné kolonce. Je konkrétněji řečeno zneužitím vzájemné důvěry vědecké obce a především zneužitím důvěry veřejnosti, z jejíhož pověření a prostředků je akademická věda provozována.

Potřebou „dobře“ opublikovat, cokoli je možno, je dnešní akademické prostředí prostoupeno. „Dobré“ (rozuměj dobře vykazatelné) publikace mají bezprostřední vliv na akademické přežití jednotlivců a institucí. Na hraně se tu do nějaké míry pohybuje téměř každý. Šedý a tolerovatelný akademický průměr se snaží na hraně přijatelnosti balancovat a nesklouznout za ni, jakkoli to pro něj občas má citelné existenční dopady. Úctyhodní vědci a úctyhodné vědkyně se této logice publikačního vykazování nepřizpůsobují: provozují vědu i publikování jejích výsledků způsobem odpovídajícím potřebám věci samé, kterou lze těžko svázat apriorními regulemi. (Tento segment se ovšem může vyskytnout tak leda na úrovni trvalých profesorských míst, v ostatních věkových a kariérních kategoriích pro něj akademický systém skutečně mnoho prostoru nedává.)

Jedním z extrémů v opačném duchu je tzv. predátorské publikování. Z perspektivy akademika jde o možnost zaplatit si internetovou prezentaci článku tvořící dojem publikace v seriózním, recenzovaném (byť internetovém) periodiku. Účelem je zpravidla vykázání článku v některé z použitelných kolonek, a tím získání relativní výhody při hodnocení vědeckého výkonu a dělení budoucích zdrojů. Vědomé predátorské publikování znamená v kontextu veřejně financované vědy podvod, nic více a nic méně. Není to zdaleka jediný způsob, jak ve vědě podvádět kolegy, kolegyně a veřejnost; není ani z těch nejnebezpečnějších, protože je aspoň relativně dobře viditelný. Z toho důvodu také u nás není (aspoň podle dostupných studií z okruhu CERGE-EI) predátorské publikování nijak zvlášť rozsáhlým  fenoménem. Dalo by se dokonce spekulovat, že je predátorské téma uměle „přifukováno“ zájmy velkých tradičních komerčních vydavatelů (Elsevier aj.) – pro ty totiž znamená vítanou diskreditaci hnutí Open Access ohrožujícího jejich solidní zisky plynoucí z veřejných rozpočtů.

Přesto je systematické zapletení do predátorských praktik deliktem povážlivým a neobvykle křiklavým. Co jiného totiž potřebujete o svém vědeckém kolegovi vědět, než že v zájmu získání bezprostřední výhody pro sebe a okruh spolupracovníků byl ochoten jednoznačně podvodným vykazováním výsledků upozadit principy vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti. (Veřejnosti, která, zopakujme to, je zřizovatelem i konečným adresátem výstupů akademické vědy.)

Děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy byla minulý týden zvolena Alice Němcová Tejkalová, vědkyně a pedagožka nikoli nepodstatným způsobem v druhé polovině roku 2015 „namočená“ do známé predátorské kauzy Wadima Strielkowského. Tedy do zaběhlého systému vykazování podvodných publikací, z nichž na domovskou instituci za tichého souhlasu spoluautorů a nadřízených plynuly nemalé prostředky.

Neznám jinak dr. Němcovou Tejkalovou ani její působení na FSV a dovoluji si to přiznat, neboť vzhledem k její pouze pobočné úloze ve Strielkowského kauze pro ni také nežádám nic na způsob akademického zatracení. Mezi zatracením a draním se výš je však celá škála stupňů. Ohrazuji se proti nepřítomnosti vědeckého studu a soudnosti zúčastněných, již dopustili, aby se osoba prokazatelně v posledních letech zatažená do křiklavé akademické nevychovanosti, do naprostého opaku vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti, do extrémní podoby jednoho z nejvážnějších problémů dnešní akademické vědy (viz úvod blogu), ujala vedení společenskovědní fakulty univerzity, jíž jsem absolventem. Absolventem dosud přece jen po většinu času hrdým.

Podle mého názoru tato volba děkanky představuje výsměch veřejnosti, útok na křehký a dlouhodobě narušený vztah důvěry mezi společností a jejími společensko- a humanitněvědnými institucemi. Dopad podobného rozhodnutí sahá nepochybně dál než na samu FSV UK. Až zase budou vědci a vědkyně těchto oborů vznášet svůj periodický apel na navýšení veřejného financování vědy a výzkumu, možná že si veřejnost vzpomene – a nelze koneckonců než jí to doporučit.

P. S. – V diskusi kolem Strielkowského kauzy se místy jako argument zmiňuje, že na podzim roku 2015 v ČR o predátorských praktikách „nikdo nic nevěděl“. Dovoluji si k tomu podotknout, že predátorským vydavatelům jsem osobně věnoval několik odstavců už ve svém blogu z 8. 1. 2015, přičemž si v tomto nečiním žádný nárok na prvenství.

People like to talk about crises rather often, so I’m not going to call what we now experience “the crisis of academia”. Instead I’ll mention just a handful of symptoms and the reader can pick his or her own term for what is going on. All the following points are admittedly very vague and could be (or better, have been) inspected, supported and opposed in much greater detail; also, field-specific differences are neglected. Even so, I believe there is a whole to notice, be it from a particular perspective, and to draw conclusions from. In this post, the term “science” is used very broadly, also to include humanities.

• Ever-growing numbers of people, motivated by scholarly teaching, project their career ambitions in the Euro-American academic world. The academic budgets, in general, are not growing. As a result, competition is running out of control.
• For any postgraduate academic position that comes with at least remotely decent funding, hundreds of applications are apparently standard nowadays.
• It has become more or less a rule that a young scientist spends a couple of project intervals in various places around the world, each spanning over a couple of years, before a lucky few find a tenured position. (Often this mobility is phrased as an actual intellectual benefit, of which I am more or less skeptical, personally preferring life in a community in whose life I can genuinely participate, not being merely a guest. In my understanding such engagement is an important part of being a decent person, and at least for the disciplines I know, I doubt one can be a decent scientist without being that.) For many academic pairs (and of course for a scientist academia is often the primary milieu for seeking a life partner) the above involves virtual impossibility of coordinating their life and career so that it can be spent in one chosen place by both persons.
• Severe distortions introduced into science by current publication mechanisms are well-known. Despite loud warnings, little seems to be happening. Novel results go on being preferred and hunted for in tricky ways, because behavior is not likely to change when the incentives don’t. (In my opinion it is merely an illusion that peer review, even very thorough, can reveal all inadequacies in the work of an author whose motivations are systematically crooked.)
• Open Access does not permeate as we optimistically thought it would. Most of the publicly funded scientific production, in most of the influential publication venues, is still officially hidden behind paywalls. After two decades of the Internet, we still cannot freely access the scientific results we fund with our taxes. The broad access offered by SciHub is illegal – and bound to stay this way, unless we agree that what should be illegal in the first place is for a scientist to give up copyright to publicly funded work in exchange for the prestige associated with publishing in a particular journal. Given SciHub, a massive change from Reader Pay to Author Pay publishing model may be inevitable. However, the position of commercial publishers and the extent to which scientists depend on the prestigious brands owned by these publishers leave little hope that the resulting model will be a reasonable one.
• Vast majority of scientific papers nowadays do not get read by anyone except at best the circle of people whose careers depend on producing papers on the same problematic. (Again one could argue this is a natural state of science, but I would instead ask the radical question whether what we are left with under such conditions is science at all. At least, science as a social effort aimed at gaining knowledge in the interest of our common welfare, in the widest sense. The open-hearted reader can perhaps think of esoteric fields in which such a definition of science is very hard to apply.)

Provided that you agree there is a lot to cure in the current academic science, there is only one cure I can see. The other would be an enormous increase in finance allotted to science by the public. As we are talking hundreds of percents, amounts that would ensure a reasonable income for at least a majority of those who have been led to seek their future in academic science, we can consider it a given that this is not going to happen.

My only cure is a simple and very painful one: do not compete. Refuse all sorts of competition in science that bear on how the limited budgets are split. Knowing that true science has never ceased to be a cooperative effort, and knowing where excessive competition leads, refuse to compete with your peers and colleagues. Find the dignity not to struggle for sources the public is not willing to provide you with; in particular not against someone who you think is every bit as good a scientist as yourself.

To be clear, in most if not all cases this involves leaving academic science. In case you happen to enjoy some sort of institutional funding, not competing for extra grants is not enough. Permanent positions are positions in the competition just as well: peers against peers, the old against the young. (And the young are beginning to note, mind you.)

Leaving academic science, surely within the philosophically and language-oriented fields I am personally acquainted with, is not the same as leaving science altogether. On the contrary, my idealistic claim would be that what a scientist leaves when leaving academic positions might not have been science at all: for real science is not so easy to give up. Without our won share of public budget, we will certainly produce much less in quantity. But maybe that is the only science that actually counts in the end.

I dare claim that competition for drastically restricted sources is the root of all major troubles we experience with academic publishing. Once we deprive publications of their career implications, all current incentives for publishing against the interests of science itself disappear as if by magic. There is no more need to speed up publishing before results are ripe, or to publish pieces with no content disguised as content, or to clash with our peers in the unfriendly setting of anonymous peer review, or to publish in venues that in 2017 still do not make their scientific content universally available at a single mouse-click. One could object that depriving publications of their implications for careers does not necessarily involve canceling those careers. But I am skeptical of this, since it was precisely the preconditioning of careers by publications that was devised in order to guarantee the fair and objective management of careers under the conditions of increased competition.

The commitment of not competing in science is perhaps naive, but can be very real. Taking advantage of the fact that I have neither children to feed nor a mortgage to pay up, I decided to give up my (admittedly rather early-stage) academic career. Give up academic science and competition, not science altogether. For I believe science and academia have now got further away from each other than ever before. And neither in this belief, nor in the commitment am I alone. In a sense, me and my companions have been doing you, the other academics, a tiny, infinitesimal amount of good by not competing for the same funding you do. It will be great if you can pass this good forward in whichever way is available to you.