Autor: Radek Ocelák

Donedávna doktorand FF UK s odbornými zájmy na pomezí filosofie a lingvistiky, v současnosti rádoby vědec na volné noze se zájmem mj. o genealogii, starou fotografii a Open Access. Především z těchto hledisek se zde chci příležitostně vyjadřovat k odborným a společenským tématům.

Vlastnictví bytu za doby inflace. Jiný pohled

Na příspěvky o cenách nemovitostí se hodně kliká, tu je tedy návod k vytvoření jednoho takového: Odcitujte některou metriku cenového vývoje za poslední kvartál, rok nebo pětiletku. Požádejte o vyjádření a o předpověď několik realitních a hypotečních makléřů. To jest těch, jejichž blahobyt přímo souvisí s růstem cen, ideálně přímo ve formě procent z dosahované ceny. S tím, aby byla zastoupena strana poptávky – těch, kdo nemovitosti kupují, chystají se k tomu nebo o nich aspoň sní – si nedělejte hlavu. Nedělají to ani seriózní ekonomické deníky, reprezentanti této strany trhu se totiž hledají těžko. (Čest žurnalistickým výjimkám.) Připusťte rostoucí úrokové sazby hypoték – můžete se za to odškodnit třeba titulkem ve stylu „ČNB zdražuje Čechům bydlení“ (lhostejno, že bydlet není tak úplně totéž co vlastnit na hypotéku). Zdůrazněte pomalost stavebního řízení, drahotu materiálů a zejména meziroční míru inflace, která z nemovitostí činí bezpečný investiční přístav. Připomeňte rekordní pandemické úspory obyvatel (odpustit si návštěvu kina, dovolenou na Krétě a ušetřit tím na byt, že to nikoho nenapadlo dřív!). Zachovejte dekorum mainstreamového názoru, že všichni normální lidé si své vlastnické bydlení pořizují na hypotéku a že dát dohromady 10–20procentní akontaci je pro mladé dospělé v zásadě již dosažením cíle. Vhodné je v tom opět dát prostor pro vyjádření někomu z bankovních činitelů, vždyť kdo toho ví o průběhu lidského života víc než lidé z vedení hypotečních bank?

Pokud jste postupovali podle náhodu, gratuluji – svým úspěšným článkem jste zase trochu přifoukli bublinu. Když budete si sami dáte pozor a budete mít štěstí, při svém prasknutí nebouchne do obličeje zrovna vám.

Těm, kteří by snad o komplexitě bytového trhu chtěli referovat s otevřenějším hledím, nabízím ke zvážení několik bodů.

1. Že sazby hypotečních úroků míří aktuálně k pěti procentům, zaregistroval asi každý. Neuškodí si to ale propočítat ještě o krok dál. Pokud si na byt půjčíte třeba tři milióny s touto úrokovou sazbou, zaplatíte v prvním roce 12,5 tisíce měsíčně jenom na úrocích. (Za to se dá skoro všude slušně bydlet v nájmu.) Další solidní sumu potřebujete vydávat na splátku samotné jistiny, tak aby další rok byly ty úroky aspoň o chlup nižší. Zaplacené úroky si, pravda, můžete odečíst od základu daně z příjmu, aspoň dokud zadlužený stát bude mít chuť tuto podporu vlastnickému bydlení poskytovat. Pomůže to ale jen trochu – není to totiž vůbec totéž jako odečíst si je od daně samotné.

2. Matematika příjmů z pronájmu vzhledem ke kupní ceně bytu nevychází už dlouho. Výnos i mimo Prahu klesá ke třem procentům ročně nebo níž, a to pokud počítáte jen s dosti skromnou průběžnou obnovou opotřebovávaného majetku. Stará investorská poučka, že investiční byt by se měl na pronájmech zaplatit za dvacet let, je zapomenuta: dnes je to nejméně 35 let, spíš 40. Představa, že nájmy půjdou nahoru ruku v ruce s prodejními cenami, je spíš jen přáním. Se zdražováním vás jako pronajímatele bytu předběhly energie i potraviny. Pokud znáte hodnotu korektních vztahů s prověřenými nájemníky, tušíte asi i to, že vaše možnost zdražit nájemné neodpovídá tak úplně tomu, co za poslední roky udělaly prodejní ceny bytů. Za těchto podmínek ledaskdo na pronajímání vůbec rezignuje nebo už to udělal. V tu chvíli se ale investice mění v čistou spekulaci – aspoň pokud si investici definujeme jako majetkový vklad, který slibuje přinést zisk skrze zprostředkované uspokojování něčích potřeb. Spekulovat na vzestup ceny nevyužívaných nemovitostí, to lze bezpochyby s Dominikem Stroukalem, vycházející hvězdou české populární ekonomie, nazvat hrou v kasinu. A jelikož nemovitost pro většinu rodin znamená významnou část jejich majetku, minimálně těmto všem lze doporučit, aby s ní v kasinu nehrály. Mluví o tom jiná investorská poučka, ta o diverzifikaci portfolia neboli neukládání všech vajíček do jednoho košíku. Oblíbený lidový argument, že ceny bytů odjakživa jenom stoupají, je snad zbytečné zde vyvracet – není to prostě pravda.

3. Druhou stranou mince málo výhodných pronájmů jsou samozřejmě výhodné nájmy. Dosud nebyl tento fakt příliš na očích: panující sentimenty spojené se sociálním statusem a postoje v duchu „nebudu platit za bydlení někomu jinému, když můžu splácet vlastní“ jsou silné. (Je to záležitost kultury a perspektivy: srovnej „přece nebudu někomu platit za mléko, když si můžu pořídit krávu“.) Jenže změny úroků znamenají i zde výraznou změnu dynamiky. Vklad hotovosti už dnes může i u zavedených institucí a bez výpovědní lhůty vynášet ročně přes dvě procenta. Jistě, není to moc, srovnejme ale dvě procenta bez práce, doslova na pár kliknutí myši, se třemi procenty z pronájmu bytu v příslušné ceně (s příslušným vloženým časem a nervy). Když to podáme ještě jinou optikou, výnos z ceny bytu, uložené na spořicí účet, je dnes schopen zaplatit zhruba polovinu nájmu v daném bytě. Není to celý nájem, likvidita prostředků je zato nesrovnatelná. Celou hru to mění a do budoucna může ještě víc.

4. Zprávy o šesti- nebo osmiprocentní meziroční inflaci se na nás ze stránek tištěných i internetových valí den co den a leckoho zřejmě přimějí k akci. Žádná univerzální inflace vyjádřitelná jediným výstižným číslem pro všechny ale neexistuje. To, jak zdražování statků a služeb dopadá na každého z nás, závisí na jeho konkrétních potřebách – na tom, jakou spotřebu si dopřává a jakou si odpírá. Pro ty, kteří by se dlouhodobě a vážně zajímali o koupi bytu k pokrytí své potřeby bydlení, tato „reálná osobní“ inflace už pátým nebo šestým rokem přesahuje deset procent. To je na jednu stranu povážlivé, na druhou nedává pro takovéto zájemce příliš smysl znepokojovat se tím, že zrovna v sezóně 2021/22 touto měrou zdražil celý spotřební koš (okurky, auta, kadeřníci atd.).

5. Ve většině českých měst (střední Čechy vynechme) obyvatel nijak zvlášť nepřibývá a životnost panelových sídlišť – základní bytové varianty u nás – se zdaleka neblíží svému konci. Udává se zároveň, že pandemie covidu snížila seniorům (mnohdy původním obyvatelům těchto sídlišť) průměrnou naději dožití zhruba o rok. V tomto demografickém kontextu se argumenty délkou a cenou nové výstavby zdají spíše nepodstatné. Nové byty nejsou v zásadě potřeba. Pokud by se právě teď nějakým kouzlem objevily, budou rozebrány na spekulaci, tj. stejným mechanismem, kterým jsou mimo trh bydlení drženy již stávající volné bytové kapacity. – Pokud nové byty někde přece jen potřeba jsou, můžeme si posilující korunu zapsat jako významný faktor proti obávanému zdražování materiálů. Nikdo ale už asi nevěří, že by na cenu nemovitostí měly příznivý vliv podobné drobnosti. Zlevní je teprve významný otřes našich obvyklých očekávání a sentimentů, toto zlevnění může pak ale být masivní.

6. Z okruhu svých blízkých jsem nedávno zaslechl: „Nikdo nepřepokládá, že by byty měly zlevňovat.“ Je-li to argument poukazem na moudrost davu, je lichý. Tyto dvě věci totiž za dnešního stavu trhu nejspíše nejsou oddělené: jakmile se to začne ve významnější míře předpokládat, bude se to zároveň už dít.

Autor je genealog. O aktuální poptávce po bankovních produktech toho příliš neví. O lidských postojích k majetku na rozměru desítek a stovek let by něco vědět měl.

Jestřabice Heleny Pěnčíkové aneb kus sousedské historie

Jestřabice jsou malá vesnička na rozhraní Chřibů a Ždánického lesa, na severním Kyjovsku, v blízkosti městečka Koryčan. Jako většina míst jsou důležité asi jen pro ty, kdo s nimi mají nebo někdy měli co do činění, a právě pro ně letos vyšla kniha místní rodačky Heleny Pěnčíkové nazvaná jednoduše Jestřabice (střípky z historie). Můžeme ji z knihovědného hlediska charakterizovat jako soukromý tisk – objemná brožura nemá tiráž, ISBN ani uvedeného nakladatele (podle internetu jím je město Koryčany spolu s místní knihovnou). Svou obsahovou úrovní ale většinu podobných amatérských publikací předčí. Distribuce jistě nebude široká; chcete-li svůj vlastní výtisk, ptejte se prostě v Jestřabicích (anebo zkuste koryčanskou knihovnu, už mají ale asi rozebráno).

Paní Helena Pěnčíková je v historii samouk (rovnou však řekněme, že dosti talentovaný) a píše pro sousedy a rodáky. To jest pro tu skupinu, která má k paměti tohoto konkrétního místa dostatečný vztah na to, aby tvorba knižní publikace dávala autorsko-čtenářský smysl i mimo struktury odborných institucí. Tomu je do velké míry přizpůsoben její charakter.

V mém případě byl rodákem děda; po 2. sv. válce z Jestřabic odešel osídlovat severomoravské pohraničí. Přestávají tak pro mě být zajímavé celé dlouhé pasáže k novější historii a její četné fotografické doklady. Jiní ale bezpochyby studují především tyto. Takový už je úděl komunitní historie – někteří příjemci se závratí zírají do hloubky času, další raději hledají na fotkách své známé současníky.

Nároky čistě odborné publikace byl z celé velké brožury o pěti stech stranách splňovalo jen několik málo desítek. Jenže čistě odbornou publikaci by asi málokdo ze sousedů chtěl číst. Helena Pěnčíková spojuje historii místa, někdy jen spoře doloženou, s populárním a obecnějším historickým poučením, které si vzala odjinud a které poctivě tlumočí. Píše-li o jestřabickém (správně místňácky ale: jestřabském!) znaku, začíná obecným heraldickým poučením, a své tázání po místním kroji obšírně zakládá v Josefu Klvaňovi a jeho klasifikaci slováckých krojů. Místy je to až úsměvné: jestřabický hasičský sbor je pojednán i se stručnou historií ohně od antiky dále… Autorčino kusé odkazování na tištěné a internetové zdroje a přejímání obrázků bez starostí o případná autorská práva jsou pak tím hlavním, co publikaci drží v mezích soukromého tisku. Kdo z nás se ale pro praktický účel nespokojí s uvedením zdroje jen tak přesným, jaký situace žádá?

Důvěru, že jsou zdroje voleny dobře a zacházeno s nimi správně, budí výborný jazykový i myšlenkový styl knihy. Právě tím Helena Pěnčíková vysoce vyčnívá nad většinu historických amatérů, amatérských historiků, kteří jen tak pro své bližní něco napsali. A skutečnou historičkou se stává tím, jaké otázky si volí, jak pečlivě váží odpovědi na základě probádaných zdrojů, a v důsledku pak tím, že její odpovědi jsou obvykle ty nejlepší, které dosud k těmto otázkám máme. Svou velikosti jsou samozřejmě tyto otázky úměrné velikosti a významu vísky u Koryčan: jen váš osobní vztah k tomuto místu určuje, jaký budete mít zájem o původní umístění jestřabické tvrze, o původ obecní pečeti, o hypotetickou podobu a dobu zániku jestřabického kroje, o identitu světců vyobrazených v místním kostele nebo o první obyvatele vsi po třicetileté válce. Pokud ale takový vztah máte, kniha Heleny Pěnčíkové se stává nejlepším shrnujícím zdrojem informací, jinde jen velmi roztroušených. A zdaleka jím není jen proto, že je to o Jestřabicích kniha vůbec první. Každému lidmi obývanému místu můžeme upřímně přát dějepisce, jako je Jestřabicím paní Pěnčíková.

Přihřeju si svoji genealogickou polívčičku jednou jestřabickou fotografií, v knize paní Pěnčíkové neobsaženou. Svatbu zřejmě z rodiny Kovaříkových lze datovat do první poloviny 20. let minulého století. Můžeme jí ilustrovat autorčinu tezi, že v Jestřabicích na rozdíl od jiných míst jihovýchodní Moravy zanikl lidový kroj už před začátkem 20. století, asi v souvislosti s továrnou koryčanských Thonetů a modernizací, kterou s sebou přinášela. Pokud by někdo dokázal identifikovat někoho z účastníků svatby, nechť mě kontaktuje na e-mailu radioc@seznam.cz.

Jsme civilizace, která přetváří hory na lunapark

Pozornost světa se už nějakou dobu upírá do Brazílie, kde v dlouho nebývalé míře dochází k likvidaci amazonského pralesa: k drancování přírodního dědictví s planetárně rozpoznatelnými důsledky. V malém českém měřítku se aktuálně cosi podobného děje v oblasti horského masivu Králický Sněžník. Jeho smůlou je, že kromě svých nejvyšších partií je před ambicemi turistických podnikatelů a jejich klientů chráněn pouze ve formě tzv. přírodního parku (tj. méně než CHKO). Oportunní ziskuchtivost se ovšem nevyhýbá ani dosud přísně chráněnému vrcholu. Sněžnicko se stalo divokým severovýchodem, odkud v poslední době přichází jedna chmurná zpráva za druhou.

Rozhledna na vrcholu Sněžníku, s despektem podle svého tvaru nazývaná „mixér“, už z větší části stojí. Projekt a výstavbu provází obcházení předpisů a lhaní o klíčových parametrech, zejména v režii polské strany, avšak s příspěvkem té české, jenž byl trefně označen za „perverzní dotaci“.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095913550-nedej-se/421235100161013-mlha-kolem-rozhledny/

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/miroslav-vinkler-navstivil-jsem-vrchol-kralickeho-snezniku-a-bylo-to-stejne-jako-koupit-si-vstupenku-do-pekla

Nelegálně započatá přehrada ve Velkém Vrbně pod známým turistickým střediskem Paprsek zdárně a bezpečně vzniká, likvidujíc kriticky ohrožené kapradiny a motýly. Za vydatné pomoci MěÚ Šumperk i krajského úřadu v Olomouci přitom střídá fáze legální s nelegálními. Investor nádrže s odporným cynismem prohlašuje zasněžování svých přilehlých sjezdovek za pouhý sekundární účel stavby, zatímco primárním účelem má být biodiverzita a zádrž vody v krajině. (Co koneckonců čekat, když si zaklínadlo vody v krajině přisvojila už i ODS?)

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095913550-nedej-se/221562248410026-prehrada-exekuce-prirody/

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/zeleni-nelegalni-prehrada-pod-paprskem-prosadi-si-exekutor-svou

Na blízkém vrchu Větrov letos tentýž stavitel, pyšnící se mj. celostátním titulem „bronzový Ropák 2020“, otevřel jinou rozhlednu, pojmenovanou skromně po sobě samém. Dalimilova rozhledna je zvnějšku replikou původní, zaniklé rozhledny z vrcholu Sněžníku, což jí ve srovnání s „mixérem“ u části návštěvníků přidává na popularitě. Zbytečně. Stavět dnešními technologiemi kopie něčeho, co bylo ve své době skutečným výkonem a turistickým fenoménem v kontextu velmi vzdáleném od toho dnešního, je jen historizující kýč. Z mohutné propagace, kterou si tato atrakce v letních měsících kupovala na sociálních sítích, lze vytušit nervozitu, že návštěvnost z úvodní sezóny se při povážlivě vysoko nasazeném vstupném nepovede v dalších letech zopakovat.

Nejnovější zprávy z oblasti Sněžníku pak mluví o rekordně dlouhém visutém mostě. Ten má v příští sezóně protnout hranici dvou krajů ve výšce až 95 metrů nad terénem a pro povyražení turistů spojit vrcholy Slamník a Chlum. Stavbu v pokročilé fázi realizace najdeme nedaleko obludné konstrukce tzv. stezky v oblacích v katastru obce Dolní Morava.

https://magazin.aktualne.cz/bydleni/architektura/dolni-morava-bude-mit-nejdelsi-visuty-most-na-svete-preklene/r~8cf5612a536011ec8a900cc47ab5f122/

Některé z těchto staveb v horské krajině jsou samy o sobě povážlivé, výrazně větší dopad na přírodní prostředí se však dá očekávat skrze jimi přilákané zástupy turistů. Atrakce zpravidla otevírají cestu infrastruktuře, kterou si naši turisté přece rovněž zaslouží. A tak v dalších sezónách zákonitě přibývají občerstvovny, toalety, příjezdové cesty, parkoviště, nabíječky na elektrokola. Nasnadě jsou pak i nějaké ty pobočné atrakce, třeba půjčovna koloběžek pro pořádný horský sešup.

„Běžní lidé a rodiny s dětmi nechtějí chodit po horách s batůžkem, chtějí něco zažít,“ vysvětluje místostarosta Dolní Moravy. „A my jim to umožníme, protože nám v tom zrovna nikdo nezabránil,“ můžeme dodat. Pak už v tom bude vše, celá bezohlednost naší civilizace, která pro své víkendové pobavení neváhá dál a dál ukrajovat ze zbytků toho, co nevytvořila. K atrakci ať se dá pokud možno dojet dvoutunovým SUV (základem bezpečí na silnici je totiž být těžší než ostatní) a z parkoviště budiž blízko i na sjezdovku a horské kolo. Pak je outdoor úplný.

„Díky cestovnímu ruchu se několikanásobně zvedly ceny nemovitostí,“ kvituje rovněž místostarosta třísethlavé obce, která výprodej hor statisícům návštěvníků považuje za své přirozené právo na rozvoj. Můžeme tedy Dolnomoravským přát aspoň takovou tržní spokojenost jako v nedalekém Starém Městě s jeho chatovými satelity, městě s nadbytkem osobních exekucí, kde je možno bydlet za věru slušných 65 tisíc za čtvereční metr a WC přitom sdílet se sousedy na chodbě.

Doufejme, že přejmenovaný Facebook už brzo představí svůj virtuální vesmír Metaverse, aby se do něj lovci zážitků konečně mohli natrvalo zanořit. Příroda Králického Sněžníku to má stále více zapotřebí.

Autor je člen krajské rady Zelených v Olomouckém kraji a kontrolního výboru krajského zastupitelstva.

Dočasné struktury Jana Balabána

Narození v Šumperku, po němž za pouhý rok následovalo stěhování do Ostravy, asi nestačí na to, abychom Jana Balabána (1961–2010) prohlásili za šumperského spisovatele. Jeho dílo je skutečně spjato především s Ostravskem. Záminka k tomu, abychom v Šumperku o jednom z nejvýznamnějších českých prozaiků posledních dekád mluvili, je to ale dobrá.

Balabánovy povídky a romány, jež všechny vyšly během posledních 15 let autorova života, se zpravidla odehrávají na neutěšeně vykresleném Ostravsku s jeho narušenou přírodou i mezilidskými vztahy. Hrdinové, jako i Balabán sám, často pocházejí ze starého evangelického prostředí: víra a domnělá neochvějnost starších generací je v těchto postavách naředěná, je podemílána bezútěšnou denní realitou, vzájemným nepochopením členů rodin, nepodnětnou pracovní rutinou, každodenním zápasem o existenci v podmínkách, jež jsou dány – zatímco ona sama je s trvalým otazníkem. Smysl toho všeho lze zahlédnout jen zřídkakdy, jako slunce v náhodné trhlině mezi mraky.

„S tímhle mužem jsem vždycky na dosah úzkosti. Když jsem s ním, vždycky se ptám, jak může být vůbec něco v pořádku. A když to konečně na chvíli do pořádku dáme a obemkneme to svýma rukama, tak ten ničemný chlap řekne něco tak hnusného jako: dočasná struktura. U něho smrt předchází životu. Jako by nikdy nemohlo jít o nic jiného než o rozchod. Každý den a každá hodina by měly být jen dalším opuštěným tábořištěm. Kam tě to, Jeny, ten Emil táhne? Jen do dalších vystěhovaných prostor, kde domov nebyl nalezen nebo přestal být. (…) – To jsi celý ty. Ty vidíš konec už na začátku. Jak můžeš takhle žít? – Jedině tak.“

Není to oddechová četba, není to vzpruha do časů mizérie (to je pak lepší se Balabánovi obloukem vyhnout), není ani napínavá – děje se v ní toho jen málo. Je to spíš rozjímání četbou, zacílení na to podstatné v našem životě – možný ekvivalent návštěvy kostela v neděli dopoledne; zvyku, jehož se většina z nás vzdala už před generacemi.

Jana Balabána je třeba znovu a znovu oceňovat za odvahu, se kterou vynechává všechny hlučné iluze a nepodstatnosti, jimiž mají naše životy sklon se zaplňovat. V jeho knihách není nic o kariérách, technologiích, statusech, hypotékách, požitcích, zážitcích, sexu a investicích, ale dokonce ani o historii (jíž česká próza v poslední době překypuje a místy jako by si tím něco ulehčovala). Anebo lépe, to vše je tam připuštěno jen tak na okraj, je u Balabána podřízeno holému a nechráněnému žití, které se snaží být k samo k sobě pravdivé. Zlomy a překračování mezí probíhají kdesi uvnitř.

„Magda si sedne na plastikovou židli, kterou tu nechal předchozí nájemník. Zapálí si cigaretu a celá se schoulí do intimního prostoru ohraničeného rameny a koleny, klíčními kostmi, malými prsy, klínem a pažemi. Tady jsem doma. Tady ti ustelu postýlku, chlapečku. Kouří a trochu brečí. Nakupovat spolu budeme chodit do discontu v bývalém hangáru, ty oblouky se ti budou líbit. A na procházku si zajdeme tady do toho dubového lesíka, který tu mezi paneláky celý olámaný a poničený zůstal. Tam nás nikdo nenajde.“

Za povídkovou sbírku Možná že odcházíme (2004) a posmrtně vydaný román Zeptej se táty (2010), z nichž pochází výše uvedené úryvky, obdržel Balabán dvojí ocenění Magnesia Litera. Ale i to by sám asi řadil k nepodstatnostem.

Článek vyšel v Šumperském Reji.

Mozartovo Requiem po letech v Šumperku (recenze koncertu)

Klášterní hudební slavnosti 2021 se v pondělí 13. 9. uzavřely Mozartovým Requiem d moll a premiérovaným Oratoriem Václava Horálka v provedení festivalového rezidenčního souboru Musica Florea, sboru Collegium Floreum a sólistů pod taktovkou Marka Štryncla. Slavné Requiem, veledílo evropské duchovní hudby, se do Šumperka vrátilo po osmi letech a je to víc než dobře: akustika klášterního kostela nechává složitou skladbu důstojně vyniknout a hlediště se zaplnilo téměř zcela.

Srovnání Horálkovy práce s Mozartovou, jež zaznělo v úvodu koncertu, bylo snad trochu přehnané. Dílo českého barokního autora, o němž máme jen minimum životopisných informací, samozřejmě mozartovské komplexity zdaleka nedosahuje – pouze se jí trochu přiblížilo v závěrečném chóru. Vzorové, jaksi školometské barokní pojednání tématu Duše, českojazyčně trápené Svědomím a Zoufalstvím a konečně nasměrované Naději na cestu pravé spásy, prokládané hudebně nepříliš ústrojnými recitativy, je dnes těžké doopravdy hudebně prožít. Spojení s Mozartem bylo přesto vhodné – porovnávat tato dvě díla by totiž byl žánrový omyl. Je-li Mozart superhvězda, pak nově v celek sestavený Horálek byl přednesen ve světové premiéře a uvedení tím získává v podstatě charakter odborného příspěvku. Jako knižní vydavatel si dovolím učinit paralelu z oboru: Uvést Requiem je jako znovu vydat Máchův Máj – dá se to udělat výtečně nebo mizerně, kvalitu rozpozná jen část publika a své zákazníky si kniha nejspíš najde. Uvést Horálka je jako publikovat nikdy nevydaný Máchův text nebo dopisy současníkům – pravděpodobně zůstane u jediného vydání, zaujati budou jen odborníci, ale snadno se to může stát větší oborovou událostí než dvěstěčtyřicáté vydání Máje.

Mozartovo Requiem patří pro mě k vrcholům intenzity, s níž je možno hudebně ztvárnit starý a závažný duchovní text. Je velmi vhodné vnímat skladbu spolu s textem, a oceňuji tedy, že se podle dobrého zvyku posluchačům dostalo i celého latinského textového znění spolu s českým překladem. Doporučuji jen napříště pečlivější korekturu latiny (řada překlepů v textu) a volil bych spíše překlad nebásnický. Ten, který se po vzoru originálu pokouší o trojité rýmy, se totiž v jednotlivých verších nutně odchyluje od významu originálu a posluchači tím občas ztěžuje rozpoznání míst, na nichž vrcholí dynamika hudební i významová – míst jako „cuncta stricte discussurus“ („[Bůh coby soudce] rozpráší, co je spojeno“), „ne perenni cremer igne“ („abych neshořel věčným plamenem“), „rex tremendae majestatis“ („králi hrůzné velebnosti“), „libera eas de ore leonis“ („vysvoboď je ze lví tlamy“ a konečné vroucné „lux aeterna luceat eis“ („ať jim svítí věčné světlo“). Sbor Collegium Floreum, poloprofesionální, spíše projektově sestavované a obměňované nežli stálé těleso, se s podobnými vypjatými místy, jakož i s obtížným mnohohlasem Kyrie vypořádal dosti přesně a znamenitě.

Pokud jsme výše, byť jen váhavě, srovnávali Horálka s Mozartem, je nutno zmínit i kvalitativní rozdíly v samém Requiem. Je totiž veřejným tajemstvím, že autor své dílo nestihl před smrtí dokončit. Běžně uváděná verze je ve skutečnosti dovedena k úplnosti Franzem X. Süssmayrem (s předchozím příspěním J. Eyblera) a jeho příspěvek není vůbec zanedbatelný. Tvoří nejméně třetinu rozsahu Requiem, a v detailní orchestraci (toho, co v základních rysech rozvrhl Mozart) dokonce ještě více. Snad je to dáno i pietním přístupem Süssmayra k dílu zemřelého mistra, ale rozdíl je skutečně ohromný: je-li Requiem strhující ve svém průběhu od Introitu až po Lacrimosu, okolo části Hostias nastává šeď bez nápadu. Sanctus, Benedictus i Agnus Dei, jakkoli liturgicky významné v pořadí mše, se mi zdají být jen výplňovou vatou. Následuje pouze mírné vzepětí závěrečné Communio, jež v obměnách opakuje úvodní, opět vlastní Mozartovy motivy; na grandiózní finále dlouhého koncertu to ale nestačí. Spíš nežli chyba dramaturgie nebo provedení je to chyba hudební tradice, jež si oblíbila jen jediné z neautorských dokončení slavné skladby.

Výkon orchestru, na rozdíl od sboru plně profesionálního, nedovedu jako laik docela posoudit, stojí však za zmínku, že Musica Florea usiluje o přiblížení dobové interpretaci a estetice uváděných děl. Souvisí s tím celkový měkký, „dřevěný“ zvuk s nepříliš průraznými dobovými žesti. Projev sólistů se mi zdál mírně nevyrovnaný, ani ne tak úrovní jako spíše stylem: soprán Michaely Šrůmové jako by akademicky přednášel, zatímco mezzosoprán/alt Anety Patrasové se vciťuje a posluchače objímá; podobně tenor Jaroslava Březiny tentokrát plně nestačil pevnějšímu basu Miloše Horáka. Prubířským kamenem sólistického obsazení v Requiem je basem otvíraná sekvence sól Tuba mirum; zde v Šumperku maxima dokonalosti dosaženo nebylo, to je však jen malý kaz na velmi zdařilém koncertu. Celý soubor odcestoval pozdním večerním autobusem, aby tentýž program mohl o následujících dvou večerech provést v Praze a Karlových Varech.

Radek Ocelák

Autor je sborový pěvec.

Když zubař dělá do knih: Škeříkova edice Plejada

Prvorepubliková knižní edice Plejada soukromého vydavatele Rudolfa Škeříka, civilním povoláním zubního lékaře v Praze na Perštýně, je splněným snem každého seriózního nakladatele. Který z nás by se nechtěl pochlubit edicí, ve které by vycházely samé podstatné knihy, navíc v nadčasově elegantní úpravě, po které milovníci knih rádi sáhnou ještě téměř po sto letech?

Co se týče toho prvního, posuďte výběr autorů Plejady. Samá literární esa, od avantgardy po katolíky: Nezval (Akrobat i Edison), Halas (Kohout plaší smrt), Vančura, Deml (Mé svědectví o Otokaru Březinovi), Klíma (Utrpení knížete Sternenhocha), Durych, Seifert (Poštovní holub), Čep (Vigilie). Všechna díla zmíněná v závorkách v prvním vydání právě v Plejadě. Vše tedy vysoce aktuální, až na Máchu (ale ten opět v novém, ambiciózním uspořádání). Až je to podezřelé – měl Rudolf Škeřík na přelomu 20. a 30. let tak zázračný čich, že mezi 13 (resp. 15) svazky Plejady nenajdete literárně druhořadé jméno? Anebo se naopak do kánonů a čítanek pronikalo na základě publikování u Škeříka?!

S tím sporným počtem svazků v edici se to má tak: v letech 1927–33 vyšlo 13 svazků v jednotné úpravě. Po válce, v letech 1946–47, přidal Škeřík již pod hlavičkou nakladatelství Symposion (dříve název jeho nejrozsáhlejší edice) ještě svazek čtrnáctý (Jiřina Hauková: Cizí pokoj) a patnáctý (Josef Kainar: Osudy). Úprava knih těchto generačně mladších autorů je už jiná; rovněž je otázkou, zda tehdy ještě měl Škeřík možnost inzerovat předválečné tituly (včetně politicky prekérních katolíků). Shodněme se tedy na charakteristice Plejady jakožto edice o 13 svazcích a dvou dodatečných.

V dobré tradici prvorepublikových nakladatelů nabízel Škeřík tituly Plejady v různě honosných vazbách: od brožované přes pevnou plátěnou po celokoženou vazbu. Bibliofilní orientaci pak prozrazují různé varianty papíru u každé knihy: kolem tisícovky kusů bylo tištěno na běžnější papír „Antik“, dvě až tři stovky na lepší „Japan Banzay“ nebo jeho domácí variantu „Simili Japan“, a konečně 50 kusů exkluzivně na holandský „Van Gelder“ (výtisky na lepších papírech jsou číslovány). Výtisky z prostřední úrovně tu a tam některý antikvariát inzeruje, na Van Gelderu jsem ještě žádný neviděl. Kombinatorika vazby a papíru není úplně jasná, dá se ale asi předpokládat, že se měkká vazba nepojila s lepším papírem a do celokožené se naopak nevázaly výtisky na Antiku. Z vazeb Plejady si moje estetické cítění bez debat vybírá tu plátěnou podle návrhu Víta Obrtela: jednoduchý design se zlatými, střídmě stylizovanými iniciálami je trefou do černého. A to zvlášť na některých svazcích, které se při dobrém uchování dodnes vyznačují úžasně živou barvou plátna (vynikne zvlášť na denním světle).

Tiráž Klímova Sternenhocha prozrazuje nakladatelskou péči a bibliofilskou zálibu Rudolfa Škeříka.

Škeříkova nakladatelská nabídka z roku 1933, Plejada dole.