Autor: Radek Ocelák

Donedávna doktorand FF UK s odbornými zájmy na pomezí filosofie a lingvistiky, v současnosti rádoby vědec na volné noze se zájmem mj. o genealogii, starou fotografii a Open Access. Především z těchto hledisek se zde chci příležitostně vyjadřovat k odborným a společenským tématům.

Knížky atd.

Odkazy na pár mých nedávných textů:

Není před čím smekat – recenze jedné špatné odborné publikace na téma historických fotografií

V kulturně-politickém obtýdeníku A2 poznámka o starší dětské literatuře.

Pustil jsem se do občasného komentování starších titulů na Databázi knih. Jednotlivé komentáře a recenze sem asi moc kopírovat nebudu, pospolu všechno najdete tady.

Ve dvouměsíčníku Listy 4/2024 je moje recenze na knihu Jana Hýska “Obrazový knihopis českých erotic”. Online to zatím není, kupte si je.

Stěhujeme se v Šumperku na jinou adresu. Kdo si z mojí Edice Sedmihradsko objedná nějaké knížky dřív, než je budu muset přestěhovat, udělá mi radost a možná dostane i slevu.

 

Tak jsme si koupili byt

Po letech úvah, vyčkávání a aktivní snahy o zenový klid navzdory tržním turbulencím, informacím a manipulacím jsme si s manželkou pořídili vlastní byt. Bez hypotéky, jen za pomoci menších půjček. Krátce zde popíšu náš příběh a zvolený přístup, který dnes není zrovna ortodoxní.

Přesídlit z Prahy do okresního města na severní Moravě, nedaleko mého místa původu, jsme se rozhodli začátkem roku 2020. Bylo to v domnění, že při třetinových cenách tamních nemovitostí dosáhneme na vlastní byt s převahou vlastních úspor a život bude o to snazší. Před covidovým nárůstem cen jsme už nic koupit nestihli a pak to přestalo dávat smysl – neměli bychom ani na dvě třetiny ceny něčeho, co by nám přitom do budoucna pro rodinnou potřebu stejně ani nevyhovovalo. V novém bydlišti jsme zůstali v nájmu.

Už předtím jsme se s manželkou dohodli na tom, že hypotéku nechceme. Vzhledem ke svým živnostem bychom ji možná vůbec nedostali, hlavně ale ani jeden z nás nemá jistotu, že mu nevyschnou příjmy z měsíce na měsíc. Jako přijatelnou úroveň zadlužení jsme si stanovili 25 % z ceny zakoupené nemovitosti. Ne 25 % vlastních prostředků, jak je běžné u hypoték, ale skutečně tři čtvrtiny vlastních prostředků oproti jedné čtvrtině dluhu. Praha s cenovkami začínajícími tehdy na pěti, šesti milionech byla tedy mimo naše zorné pole od začátku, ale i v novém bydlišti jsme si nadlouho museli nechat zajít chuť a usilovně praktikovat zenový klid, stoickou neotřesitelnost ducha.

Mediální prostor je totiž dlouhodobě zválcovaný realitními společnostmi a hypotečními makléři. Ti nikdy nepřiznají, že nejlepší doba je koupi by snad mohla být jindy než právě teď a že vzít si obrovitou hypotéku v ten moment, kdy na ni člověk u banky dosáhne, není jediná možná životní dráha. Na jejich rétoriku naskakuje i řada solidních médií, když například zaměňuje dostupnost bydlení s dostupností nemovitostního vlastnictví a jásá nad poklesem úrokových sazeb, jako by to nebyl jen parametrický pohyb, který v ekonomice některým prospívá a některým škodí. Konkrétně naše rodina by si bez předchozího nárůstu sazeb byla nemohla za vlastní peníze žádnou relevantní nemovitost pořídit, protože by úroveň našich úspor trvale zaostávala za vypůjčenými penězi jiných.

V létě 2022 ceny v úzké souvislosti s propadem hypoteční aktivity lehce poklesly a pak zamrzly. Bublina nepraskla, ale začala se mírně vyfukovat. Kdo měl další dva roky z čeho odkládat a nezačínal přitom od nuly, mohl se tím významně přiblížit k vlastnickému cíli. Inflace sice úsporám ubrala významně na hodnotě, co se týče téměř všeho, ne ale co se týče nemovitostí. Úroky z vkladů navíc pracovaly aspoň trochu proti ní. Tak jsme se i my s přelomem roku 2023/2024 dostali na dohled vytčeného kritéria, jímž byl zhruba vyhovující byt při celkovém zadlužení do 25 % jeho ceny. Vzhledem k narození syna přitom naše nároky na velikost a stav bytu oproti původnímu plánu mírně vzrostly. Přesto se v květnu letošního roku objevila vhodná nemovitost a rozhodnutí bylo v tu chvíli už téměř automatické.

Většinu chybějících prostředků nám půjčila rodina, 80 tisíc jsme si vzali jako řádný úvěr ze stavebního spoření. Nebyl tak podstatný, vzali jsme si ho tak trochu na just – dvacet let si ukládáme na stavební spoření, tak proč teď nevyužít zákonný nárok na levný úvěr, i když jen do výše cílové částky? Byli jsme za exoty, finanční poradkyně ani neměla příliš nacvičeno, jak takový úvěr zprocesovat: řádné úvěry ze stavebního spoření si dnes nikdo nebere, protože jejich výše dávno na nemovitosti nestačí. Stavební spoření je jako finanční produkt beznadějně zastaralé.

„Neberte si hypotéku, kupte za hotové“ bude samozřejmě znít jako knížecí rada někomu, kdo horko těžko splňuje alespoň podmínky pro to, aby si směl prostřednictvím hypotéky půjčit. Kdo ale v takové situaci zrovna je, měl by uvážit, že rozhodnutí splatit za třicet let při pětiprocentním úroku dvojnásobek vypůjčené částky nečiní primárně kvůli bydlení, ale kvůli vlastnění. Bydlet je možno i jinak. Já s manželkou jsme žili v poměrně skromných nájmech do svých 36, respektive 30 let. Šetřili jsme i v řadě dalších oblastí. Výhody a nevýhody si už musí zvážit každý sám. Netvrdím taky, že tu nabízím cestu pro každého. Jsou životní situace, v nichž není reálné opustit metropoli ve prospěch něčeho levnějšího, navíc takový přístup v regionech zvedá cenovou hladinu pro místní a to generuje další problémy. Jsou rovněž profese, v nichž na důstojnou vlastní nemovitost neušetříte, ani kdybyste se rozkrájeli. A cenový vývoj do budoucna vám stejně jako v minulosti nikdo nezaručí. To všechno je kapitalismus, ve kterém žijeme.

Čevengur (recenze knihy)

Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka.

K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností.

Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století.

Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“.

Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být… Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde.

Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení.

V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.

Uplácíme v Olomouckém kraji mládež?

Olomoucký kraj už přes deset let formou stipendií podporuje středoškolské student(k)y maturitních i výučních oborů. Ovšem pouze těch technických. V roce 2020 přibyla zvláštní podpora studia na Jesenicku, a to všech středoškolských oborů (tedy bez omezení na technické zaměření), s výjimkou oborů gymnaziálních.

Deklarovaným účelem všech tří větví stipendijního programu (tj. maturitní technické obory, výuční technické obory, Jesenicko) je zajistit příslušným oborům dostatek zájemců. Ačkoli výše poskytovaných stipendií není nijak závratná, domnívám se, že program znamená nerovnost v přístupu k mládeži a že ze strany kraje může jít o nemravnou pobídku vnášenou do rozhodování mladých lidí o své profesní budoucnosti. Vlastně o úplatek studentům či jejich rodinám, zejména těm nízkopříjmovým, aby za finanční příspěvek upozadili své vzdělávací ambice. Aby doslova přehodnotili svou budoucnost a spokojili se s oborem, který kraj potřebuje naplnit. Potřebuje, nebo si to aspoň po konzultaci s krajskými „kapitány průmyslu“ myslí… Nad smyslem těchto stipendií se nedávno zamýšlel i kontrolní výbor krajského zastupitelstva.

Technická stipendia jsou mírně odstupňována podle ročníků, podmíněna prospěchem i chováním a vyplácena v maturitní i výuční větvi programu s jinou periodicitou. V průměru ale student bez kázeňských a prospěchových potíží dosáhne zhruba na 400 Kč měsíčně, u výučních oborů v případě vyznamenání asi na 600 Kč za měsíc. Jesenické stipendium, což je zvlášť křiklavé, je de facto plošný náborový příspěvek do škol bývalého jesenického okresu. Žák, respektive jeho rodina, zde v říjnu nebo listopadu svého prvního ročníku obdrží jednorázově 5 tisíc Kč – bez vazby na prospěch nebo další setrvání na škole! Celý program podpory polytechnického vzdělávání včetně jesenického stipendia představoval loni v krajském rozpočtu výdajovou položku ve výši 9,1 milionu korun.

U výše technických stipendií nejde samozřejmě o to, že by byla příliš vysoká. Disponovat kapesným přinejmenším v řádu stokorun měsíčně by měl ke svému zdárnému rozvoji disponovat každý středoškolák. Proč ale některým oborům kraj přispívá a některým ne? Vychází to zřejmě z lidové, ovšem velmi problematické představy o užitečnosti jednotlivých oborů pro společnost a o jejich uplatnitelnosti na trhu práce. A jistě také z přání krajských průmyslových zaměstnavatelů, kteří se skrze profesní asociace podílejí na výběru podporovaných oborů.

Jenže krajské školství není nábor do výroby. Ze škol zřizovaných krajem mají vycházet lidé orientovaní v současném měnícím se světě, vnímaví ke svému okolí, spokojení se svými možnostmi v dalším vzdělávání a na současném i budoucím pracovním trhu. Spokojení a zapojení ve společnosti nejen dnes, ale také třeba za 25 let, kdy větší polovina současných pracovních míst pravděpodobně nebude existovat.

Ano, kvalitní vzdělávací obory se nebudují ze dne na den. Kraj má zajisté právo kromě jejich průběžného zkvalitňování usilovat i o naplnění jejich kapacity v případě dočasně nižšího zájmu. Nelze tím ale řešit trvalý nezájem uchazečů, nekvalitní podobu oboru ani kombinaci obojího. Nikdo nemá větší zájem dobře rozhodnout o pracovní budoucnosti žáků než tito žáci sami se svými rodinami. Platit jim za absolvování málo populárního oboru je ta nejhrubší, nejprimitivnější incentiva, jakou si vůbec můžeme představit. Co takhle investovat spíš do kvality a propagace daných škol, aby si své zájemce našly díky svému renomé?

Dopady těchto stipendií sice vzhledem k jejich nízké výši pravděpodobně nejsou velké, nikdo je ale přesně nezná a snadno mohou být sociálně kontraproduktivní. Pro střední třídu stokoruny měsíčně zpravidla nebudou pádným argumentem ohledně budoucnosti jejích potomků. Jenže střední třída míří úplně jinam než na učňáky. (Až budou zase politikové vychvalovat učňovské školství, nezapomeňte se zeptat, zda tam někdo z nich skutečně poslal své potomky.) Naopak při napjatém rozpočtu i stokoruny hrají roli a mohou být tím, co misky vah převáží směrem k nepreferované škole. Studium bez vlastní motivace ovšem není cesta k sociálnímu vzestupu. Svým způsobem zde uplácíme ekonomicky ohrožené vrstvy, aby se nepokoušely využít krajské školství ve svůj prospěch…

Zvlášť absurdní roli v tom může mít ono „Jesenické stipendium“, alias jednorázový náborový příspěvek, jehož výše může být v nouzi už celkem zajímavá. Úplatek pro místní, aby ani nezkoušeli vytáhnout paty z rodné hroudy, určitě k prosperitě regionu nepovede.

Má-li kraj svým studentům a studentkám vyplácet kapesné, tak bez rozdílu místa a oboru. Pokud by byly pochybnosti o účelnosti a rozpočtové náročnosti takového příspěvku, dá se to překlopit třeba na „volňásky“ do krajské kulturní, dopravní či turistické sítě. Přestaňme ale prosím vtahovat primitivní peněžní impuls do rozhodování mladých lidí o tom, kudy se v životě vydají.

Kontrolní výbor krajského zastupitelstva koncem minulého roku doporučil zastupitelům zvážit smysl a podobu tohoto stipendijního programu. (Viz příloha 2 tohoto podkladového dokumentu.) Konkrétněji, jednak zvážit navázání prostředků „Jesenického stipendia“ na průběh studia a kvalitu školy, jednak se věnovat vyhodnocení, zda program technických stipendií naplňuje zamýšlené cíle. Tímto doporučením by se zastupitelé měli zabývat na svém zasedání 26. 2. 2024.

Autor je předseda Zelených v oblasti Jeseníky, člen Kontrolního výboru Zastupitelstva Olomouckého kraje. Psáno pro Hanáckou Drbnu.

Nemovitosti aj.

Blogová sekce na Aktuálně.cz, kde se dala s obecně zaměřenými texty získat slušná čtenost, prý k dnešku končí. Možná se tedy budu zase o něco víc vystavovat tady. Zatím pár odkazů na mé tamní texty z posledních měsíců.

Trojice příspěvků k oblíbenému nemovitostnímu tématu:

Rádi vlastníme nemovistosti, ale starat se o ně nechceme

Nemovitosti a stáří. Majetek jako břímě

Válka, nemovitosti, Schillerová

A další jednotlivá témata:

Máte terénní auto? Čekejte terénní silnice

Dlouhodobě nefunkční výtah na nádraží Zábřeh na Moravě