Autor: Radek Ocelák

Donedávna doktorand FF UK s odbornými zájmy na pomezí filosofie a lingvistiky, v současnosti rádoby vědec na volné noze se zájmem mj. o genealogii, starou fotografii a Open Access. Především z těchto hledisek se zde chci příležitostně vyjadřovat k odborným a společenským tématům.

Kdo je pohraničí: z minulosti jednoho etnika

Na jaře letošního roku Sudety, bývalé německé pohraničí českých zemí, opět vstoupily do mediálního prostoru jako téma. A to především téma ekonomické. Pohled na mapy ekonomických ukazatelů (nezaměstnanost, exekuce…) vypovídá o tom, že pohraniční kraje si svou historii poválečného vysídlování, osídlování a dosídlování nesou i po 70 letech dál s sebou jako zátěž. V diskusích se objevují náhodné i podloženější dohady o mechanismech, kterými se dávné události překlápějí do současné ekonomického zaostávání daných regionů. Volební mapy posledních parlamentních voleb palčivost tohoto tématu jen posilují.

V tomto článku chci přispět jen velmi částečnou, avšak daty podepřenou odpovědí na jednoduché otázky: Kdo jsou to dnes, v roce 2017, obyvatelé pohraničí? A jak toto dnešní obyvatelstvo souvisí s poválečnými procesy, jimiž v příslušných regionech došlo k téměř úplně výměně obyvatelstva? Opřu se o svůj dlouhodobý výzkum předválečné i poválečné historie jednoho z etnik, která se rozhodnutím vyšších míst důležitou měrou podílela na náhradě vyhnaného německého obyvatelstva: rumunských Slováků. Ze samotného tohoto etnického zaměření již plyne, že nepůjde o reprezentativní obraz poválečného obyvatelstva těchto krajů; pokouším se spíše o zachycení typické podoby jednoho extrému.

Zatímco etnická skupina banátských Čechů je dnes naší veřejnosti dobře známá, mnohem méně se ví o výrazně početnější skupině rumunských Slováků, jejíž velká část se po generacích života v Rumunsku zúčastnila poválečného osídlování a dosídlování českého a moravského pohraničí.

Do několika oblastí někdejšího Uherska, jež po roce 1918 připadly rumunskému království, slovenské rodiny přicházely většinou v 1. polovině 19. století. Žily pak většinou odděleně od maďarsko-rumunské majority, a tím si po celé generace zachovaly víceméně neporušenou slovenštinu i mnoho původních zvyků. Zhruba o jedno století později poválečnému československému státu akutně scházely pracovní síly pro vysídlené pohraničí. A tak se v letech 1946–49 na jeho výzvu vydalo na cestu přes 20 tisíc těchto rumunských Slováků – nejprve na vlastní pěst, později v rámci organizované „reemigrační“ akce. Navzdory slibům o „návratu“ na Slovensko jich valná většina byla odeslána do vylidněných pohraničních regionů Čech a Moravy a umístěna především v malých zemědělských vsích, osadách a samotách. Někteří na relativně soběstačných usedlostech, jiní v lesních podnicích, zemědělských a pastvinářských družstvech nebo na státních statcích. Přes velkou míru fluktuace a vnitřní migrace ještě hluboko do 50. let jich většina natrvalo zakotvila v českých zemích. (Menší počet rodin našel dodatečně útočiště na Slovensku, do Rumunska se nevrátil téměř nikdo.) Po volyňských Češích a maďarských Slovácích byli Slováci z Rumunska třetí největší krajanskou skupinou podílející se na osídlení pohraničí.

Mladé Slovenky v Rumunsku, Nová Huta (Șinteu), cca 1930.

Chudá slovenská rodina (vdova s dětmi) v rumunském Novém Šasteleku (Sacalaşău Nou), cca 1939.

V pátrání po těchto slovenských rodinách jsem za poslední čtyři roky procestoval slušnou část českého pohraničí, z toho některé regiony (Šumava, Jeseníky) takříkajíc křížem krážem. O některé poznatky a dojmy – zajímavé snad ne jen etnograficky, ale právě z hlediska dnešní obecnější sudetské situace – bych se rád podělil. Pro názornost si dovolím nejprve představit 6 konkrétních obcí. Nepůjde opět o reprezentativnost a průměr, ale spíš o jistý extrém rumunskoslovenského osídlení: o místa, kde pováleční reemigranti z Rumunska tvořili svého času velkou část (někde i naprostou většinu) obyvatelstva. Od příchodu osídlenců dnes tyto obce dělí 70 let a dvě až tři generace, které zažívaly snad bez výjimky kulturní despekt ostatního obyvatelstva (včetně opovržení od „vnitrozemských“ Slováků), odkládaly své specifické zvyklosti a snažily se většinou o rychlou asimilaci k „domácím“. Větší rozdíly jsou dnes setřeny, v drobnostech lze však dědictví tohoto původu pozorovat a předpokládat dodnes. Snad všechny uvedené obce, v prostoru široce rozprostřené, avšak obyvatelsky spřízněné, v minulosti spojovala hanlivá přezdívka „Rumunsko“ či „Rumunov“. Ani sedm desetiletí mnohde nestačilo k tomu, aby „domácí“ sousedé přestali rumunské Slováky nazývat nerespektujícím a etnicky mylným označením „Rumuni“.

Rodina rumunských Slováků na Prachaticku, 50. léta.

Šest obcí

Benešov nad Černou. 3631 obyvatel k roku 1930, 1764 k roku 1950, 1323 k roku 2011.1 Novohradské Hory, vůbec největší naše komunita rumunských Slováků, resp. jejich potomků. Podíl tohoto etnika na původu dnešních obyvatel Benešova – bez záruky a při vědomí všech úskalí takového počítání – odhaduji na 60 %.2

Stará Ves u Rýmařova. 1635 obyvatel k roku 1930, 908 k roku 1950, 534 k roku 2010. V minulosti jedna z největších komunit rumunských Slováků na severní Moravě (další např. v okolí Moravského Berouna, Javorníku, Vidnavy, Mikulovic…). Původní osídlenci přišli z Rumunska namnoze na vlastní pěst ještě před započetím organizovaných transportů. „Pohraničí“ je v případě Rýmařovska a celého Nízkého Jeseníku pochopitelně kategorií geograficky dosti nepřiléhavou. Odhad podílu rumunských Slováků (RS) na původu dnešního obyvatelstva Staré Vsi: 60 %.

Valtrovice. 607 obyvatel k roku 1930, 415 k roku 2007. Jedna z velkých komunit ve znojemském příhraničí. Rumunští Slováci sem přicházeli sekundárně odjinud z pohraničí, často za teplejším klimatem a příhodnějšími podmínkami k zemědělství. Odhad podílu RS: 70 %.

Šest vybraných obcí na mapě ČR, obloukem od Staré Vsi, přes Valtrovice, Benešov nad Černou, Malšín po Hošťku a Lesnou.  S použitím http://mapy.cz.

Malšín. 154 obyvatel k 2016. Vylidňující se pozůstatek Ostrova-Malšína, někdejší dvojité spádové obce pro četné zemědělské osady a samoty v prostoru na severovýchod od pozdější lipenské přehradní nádrže. Tato oblast byla osídlena téměř výhradně rumunskými Slováky. Odhad podílu RS: 90 %.

Hošťka. 429 obyvatel k 2006. Součást izolovaného ostrůvku rumunskoslovenského osídlení na Tachovsku, téměř výhradně osídlená tímto etnikem. Odhad podílu RS: 90 %.

Lesná. 509 obyvatel k 2006. V blízkosti výše zmíněné Hošťky, avšak případ jen zdánlivě etnicky podobný. Obec osídlená v naprosté většině Rusíny z oblasti rumunského Tarna Mare, kteří roku 1947 využili příležitosti prohlásit se za Slováky a odcestovat v rámci reemigrace do ČSR. V okolí se dodnes mluví o obyvatelstvu Lesné jako o mimořádně soudržném uvnitř a nepřátelském navenek. Odhad podílu zmíněného původu u dnešního obyvatelstva: 90 %.

Kterákoli z těchto obcí nutí v mediálním kontextu posledních let k poznámce, že dlouhotrvajících případových studií integrace ekonomických migrantů je ve skutečnosti plné české i moravské pohraničí… (Majitel auta s výrazným polepem skupiny Ortel, symptomaticky parkujícího při mé letošní návštěvě na návsi v Lesné, by se mnou ovšem asi nesouhlasil.)

Kde žijí potomci rumunských Slováků?

Následující série grafů (vytvořených pomocí stránky Kdejsme.cz) nasvěcuje problém z jiného úhlu. Zobrazena je současná relativní četnost častých a zároveň typických příjmení rumunských Slováků v jednotlivých regionech (konkrétně v okruhu jednotlivých obcí s rozšířenou působností). Příjmení jsou anonymizována, aby článek nemohl přispívat případné další stigmatizaci tohoto etnického původu.3 Tmavší odstíny červené odpovídají výskytu 1 nositele příslušného příjmení (pouze v mužské podobě) na 1500 až 5000 obyvatel. Nejsvětlejší žlutý odstín odpovídá 1 výskytu příjmení na vyšší desítky až stovky tisíc obyvatel.

Příjmení 1 – 289 nositelů

Příjmení 2 – 129 nositelů

 

Příjmení 3 v pravopisné variantě a) – 147 nositelů

Příjmení 3 v pravopisné variantě b) – 103 nositelů

Příjmení 4 – 252 nositelů

Příjmení 5 – 195 nositelů

Příjmení 6 – 266 nositelů

Příjmení 7 – 114 nositelů

Příjmení 8 – 279 nositelů

Příjmení 9 – 268 nositelů

Příjmení 10 – 160 nositelů

Co nám tyto grafy říkají? Při počtu 103 až 289 nositelů u jednotlivých sledovaných příjmení pozorujeme pochopitelný rozptyl jejich výskytu po celé ČR. Světlejší žlutá pole často odrážejí výskyt jediné rodiny v daném (mikro)regionu, kteréžto výskyty můžeme považovat za více či méně náhodné. Některé regiony vystupují však z grafů vystupují jako dosti charakteristické výskytem rumunských Slováků, resp. jejich potomků (pochopitelně jen v linii předávání příjmení). Jde především o: Rýmařovsko, Jesenicko, Šumpersko, Králicko, Šternbersko (přesněji jde o oblast Moravského Berouna), Znojemsko, Mikulovsko, Trhovosvinensko, Kaplicko, Českokrumlovsko, Prachaticko, Sušicko, Chebsko, Ašsko, Mariánskolázeňsko, Sokolovsko, Broumovsko. Geografické rozmístění našeho vzorku potomstva rumunských Slováků se tak ve velké míře a nepříliš překvapivě kryje s tím, co víme o poválečném osídlování Sudet tímto etnikem. Není to překvapení, je to však nové, datově podložené (i když zatím jen zběžně) a zdaleka ne triviální poznání: potomstvo jedné početné a specifické skupiny osídlenců dnes, po 70 letech, stále z největší části žije v oblastech tehdejšího osídlování. (Je to, pravda, tvrzení poměrně vágní a vybízí k pokusům o upřesnění. Jak velká část přesně? A skutečně žije právě v konkrétním předky osídleném mikroregionu? A jakého druhu jsou sídla, do nichž se toto obyvatelstvo z původně osídlených osad a samot přesunulo? A jaké je dnes jeho typické postavení tam?)

Mladí Slováci z Rumunska, oblast vojenského újezdu Boletice, 50. léta. Pánská saka se v době nedostatku materiálu stala běžným doplňkem postupně zanikajícího ženského kroje.

Rumunští Slováci v oblasti Frymburka, 50. léta

Sedmdesátileté souvislosti

Máme-li se pokoušet o zkratkovité překlenutí mezi poválečným a dnešním obyvatelstvem Sudet, nabízí se logicky nejprve otázka: jaká je tedy historicko-ekonomická specifičnost slovenských osídlenců z Rumunska? Můžeme s jistotou – i když při pominutí mnoha etnografických detailů – říct, že jí byl majetkový a vzdělanostní deficit. Přicházeli většinou téměř s ničím a byli především v prvních letech hmotně zcela závislí na libovůli státu. (Ten z jejich tradičních orientací oceňoval tu na lesnictví nebo na sklářství, po Únoru však naprosto ne jejich touhu po soukromém zemědělství.) Ještě vážnější byla zřejmě zaostalost vzdělanostní. V době reemigrace v letech 1946–49 byli rumunští Slováci nejméně z poloviny negramotní. Ještě generace dorůstající do školního věku během školsky nejpokrokovějších třicátých let nechodila v Rumunsku do školy zčásti vůbec (pro velkou docházkovou vzdálenost); z větší části pak absolvovala několik málo roků nesoustavné školní docházky ustavičně omezované potřebami rodinného hospodářství; v případě osvícených rodičů absolvovala čtyři víceméně soustavné školní roky. (Vyšší vzdělání bylo již naprostou výjimkou.) I když v Československu se situace relativně rychle měnila (včetně doplňujícího vzdělávání mimoškolních ročníků), výchozí stav tím byl dán. Slovenští reemigranti vesměs přicházeli do pohraničí jako zástupci spodního decilu ekonomického i vzdělanostního rozvrstvení. Není vůbec přehnané mluvit o závanu devatenáctého století, který s těmito rodinami nakrátko do pohraničí přišel, a o vpravdě generačním zpoždění v mnoha ekonomicky relevantních ohledech. (Samozřejmě se tím nijak nepopírají jednotlivé světlé výjimky a rodiny vymykající se tomuto zobecňujícímu popisu.)

Alespoň v jistém segmentu poválečné „sudetské“ společnosti tak náš rozbor předběžně potvrzuje intuitivní souvislost stavu výchozího s různými projevy dnešního stavu daných regionů. Odtud mohou již docela přímo následovat úvahy o sociálně-geografické prostupnosti v posledním půlstoletí.

Jednou optikou můžeme tvrdit, že „kdo chce, může“, a i předložené grafy naznačují, že opuštění pohraničí jakožto existenčního východiska není v demografické skupině rumunských Slováků a jejich potomků nikterak výjimečným jevem.

V jiném vidění se budeme ptát, jaká je praktická váha onoho „může“, totiž jakou výjimečnost prokazuje ten, kdo na ně reálně dosáhne, a jaké přirozené stupně jsou na této cestě k dispozici. V této souvislosti se k přemýšlení nabízejí třeba aktuální případy rušení nebo postupného redukování mikroregionálních vzdělanostních center v zájmu výukové „efektivity“, viz gymnázia v Kaplici, Mikulově, Rýmařově.

Budeme se ptát, na čem ohledně tohoto „může“ se mohou a mají shodnout ti, jejichž děti jsou už při zápisu do školky více způsoby předurčeny ke studiu na prestižních metropolitních gymnáziích, s těmi, jejichž prarodiče měli zamlada boty jen na neděli a podepisovali se třemi křížky. (I při vědomí, že mezi těmito skupinami je nepochybně překryv.) Ti, jejichž děti znají základní domácí zvířectvo především z obrázkových knížek, agroparků a vánočních trhů, s těmi, pro které je zemědělství rodově i individuálně původní a možná dodnes jedinou kvalifikací. Kterých se bezprostředně a citelně dotýkají hluboké proměny, jimiž regionální zemědělství v posledních desetiletích prochází.

Budeme ptát na to, zda pro naše pohraničí existuje budoucnost bez obřích injekcí finančních a  lidských, ještě větších, než je současné nemalé evropské rozvojové dotování regionů. Bez skutečného Marshallova plánu pro Sudety, bez plánovitého a masivního pumpování nové krve, bez dosídlovací agendy pobídek a náborových příspěvků, která by pamětníky upomenula na dobu dávno minulou.


1 Všechny údaje podle české Wikipedie k 26. 11. 2017.

2 Myšlen je skutečně podíl předků tohoto původu (na úrovni předválečné doby) pro jednotlivé obyvatele; představa neimplikuje biologický determinismus ani mystiku krve, ale má střízlivě aproximovat historický vliv rozdílných kulturních okruhů na současný život v daných místech.

3 Na základě údajů z oficiální reemigrační akce je zvoleno deset nejčastějších příjmení z oblasti tzv. sedmihradského Rudohoří (odkud pocházela největší část reemigrantů), která lze považovat pro toto etnikum za charakteristická – tj. příjmení, která jednoznačně odkazují na rumunskoslovenský původ nositele (v linii předávání příjmení). Vyloučena jsou tedy ta častá příjmení, která jsou běžná i mezi „domácím“ obyvatelstvem.

Když predátoři chtějí výš: k volbě děkanky FSV UK

Akademická věda v našem domácím měřítku trpí bezpochyby větším množstvím neduhů, snad nejvážnějším je ale ten následující. Při vysoké soutěživosti a silném požadavku na objektivitu každého hodnocení je toto hodnocení nuceno stavět na standardizovaných, dobře měřitelných „kusech“ vědecké produkce – typicky na časopiseckých publikacích. Při rozsahu hodnocení, které je z různých stran požadováno, není reálné hodnotit vlastní obsah publikací, a ten se pro tyto účely nahrazuje charakteristikami „nádoby“, ve které se objevuje – typicky jde o časopisecký titul a jeho postavení v rozličných žebříčcích a databázích. Nádoba a obsah nejsou totéž, a hodnotíme-li obsah trvale jen podle nádoby, pochopitelně to tvůrce obsahu motivuje ne tvořit kvalitní obsah, nýbrž jen opatřit dobře hodnocenou nádobu jakémukoli obsahu, který je zrovna po ruce. Každý lidmi nastavený systém je také lidmi zneužitelný. V případě systému hodnocení vědy a veřejného financování vědy založeného na posuzování „nádob“ spíše než obsahů je takovým zneužitím každá systematická výroba publikací, jejichž hlavním účelem namísto vědeckého poznání je vykazatelnost ve správné kolonce. Je konkrétněji řečeno zneužitím vzájemné důvěry vědecké obce a především zneužitím důvěry veřejnosti, z jejíhož pověření a prostředků je akademická věda provozována.

Potřebou „dobře“ opublikovat, cokoli je možno, je dnešní akademické prostředí prostoupeno. „Dobré“ (rozuměj dobře vykazatelné) publikace mají bezprostřední vliv na akademické přežití jednotlivců a institucí. Na hraně se tu do nějaké míry pohybuje téměř každý. Šedý a tolerovatelný akademický průměr se snaží na hraně přijatelnosti balancovat a nesklouznout za ni, jakkoli to pro něj občas má citelné existenční dopady. Úctyhodní vědci a úctyhodné vědkyně se této logice publikačního vykazování nepřizpůsobují: provozují vědu i publikování jejích výsledků způsobem odpovídajícím potřebám věci samé, kterou lze těžko svázat apriorními regulemi. (Tento segment se ovšem může vyskytnout tak leda na úrovni trvalých profesorských míst, v ostatních věkových a kariérních kategoriích pro něj akademický systém skutečně mnoho prostoru nedává.)

Jedním z extrémů v opačném duchu je tzv. predátorské publikování. Z perspektivy akademika jde o možnost zaplatit si internetovou prezentaci článku tvořící dojem publikace v seriózním, recenzovaném (byť internetovém) periodiku. Účelem je zpravidla vykázání článku v některé z použitelných kolonek, a tím získání relativní výhody při hodnocení vědeckého výkonu a dělení budoucích zdrojů. Vědomé predátorské publikování znamená v kontextu veřejně financované vědy podvod, nic více a nic méně. Není to zdaleka jediný způsob, jak ve vědě podvádět kolegy, kolegyně a veřejnost; není ani z těch nejnebezpečnějších, protože je aspoň relativně dobře viditelný. Z toho důvodu také u nás není (aspoň podle dostupných studií z okruhu CERGE-EI) predátorské publikování nijak zvlášť rozsáhlým  fenoménem. Dalo by se dokonce spekulovat, že je predátorské téma uměle „přifukováno“ zájmy velkých tradičních komerčních vydavatelů (Elsevier aj.) – pro ty totiž znamená vítanou diskreditaci hnutí Open Access ohrožujícího jejich solidní zisky plynoucí z veřejných rozpočtů.

Přesto je systematické zapletení do predátorských praktik deliktem povážlivým a neobvykle křiklavým. Co jiného totiž potřebujete o svém vědeckém kolegovi vědět, než že v zájmu získání bezprostřední výhody pro sebe a okruh spolupracovníků byl ochoten jednoznačně podvodným vykazováním výsledků upozadit principy vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti. (Veřejnosti, která, zopakujme to, je zřizovatelem i konečným adresátem výstupů akademické vědy.)

Děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy byla minulý týden zvolena Alice Němcová Tejkalová, vědkyně a pedagožka nikoli nepodstatným způsobem v druhé polovině roku 2015 „namočená“ do známé predátorské kauzy Wadima Strielkowského. Tedy do zaběhlého systému vykazování podvodných publikací, z nichž na domovskou instituci za tichého souhlasu spoluautorů a nadřízených plynuly nemalé prostředky.

Neznám jinak dr. Němcovou Tejkalovou ani její působení na FSV a dovoluji si to přiznat, neboť vzhledem k její pouze pobočné úloze ve Strielkowského kauze pro ni také nežádám nic na způsob akademického zatracení. Mezi zatracením a draním se výš je však celá škála stupňů. Ohrazuji se proti nepřítomnosti vědeckého studu a soudnosti zúčastněných, již dopustili, aby se osoba prokazatelně v posledních letech zatažená do křiklavé akademické nevychovanosti, do naprostého opaku vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti, do extrémní podoby jednoho z nejvážnějších problémů dnešní akademické vědy (viz úvod blogu), ujala vedení společenskovědní fakulty univerzity, jíž jsem absolventem. Absolventem dosud přece jen po většinu času hrdým.

Podle mého názoru tato volba děkanky představuje výsměch veřejnosti, útok na křehký a dlouhodobě narušený vztah důvěry mezi společností a jejími společensko- a humanitněvědnými institucemi. Dopad podobného rozhodnutí sahá nepochybně dál než na samu FSV UK. Až zase budou vědci a vědkyně těchto oborů vznášet svůj periodický apel na navýšení veřejného financování vědy a výzkumu, možná že si veřejnost vzpomene – a nelze koneckonců než jí to doporučit.


P. S. – V diskusi kolem Strielkowského kauzy se místy jako argument zmiňuje, že na podzim roku 2015 v ČR o predátorských praktikách „nikdo nic nevěděl“. Dovoluji si k tomu podotknout, že predátorským vydavatelům jsem osobně věnoval několik odstavců už ve svém blogu z 8. 1. 2015, přičemž si v tomto nečiním žádný nárok na prvenství.

Science not competition

People like to talk about crises rather often, so I’m not going to call what we now experience “the crisis of academia”. Instead I’ll mention just a handful of symptoms and the reader can pick his or her own term for what is going on. All the following points are admittedly very vague and could be (or better, have been) inspected, supported and opposed in much greater detail; also, field-specific differences are neglected. Even so, I believe there is a whole to notice, be it from a particular perspective, and to draw conclusions from. In this post, the term „science“ is used very broadly, also to include humanities.

  • Ever-growing numbers of people, motivated by scholarly teaching, project their career ambitions in the Euro-American academic world. The academic budgets, in general, are not growing. As a result, competition is running out of control.
  • For any postgraduate academic position that comes with at least remotely decent funding, hundreds of applications are apparently standard nowadays.
  • It has become more or less a rule that a young scientist spends a couple of project intervals in various places around the world, each spanning over a couple of years, before a lucky few find a tenured position. (Often this mobility is phrased as an actual intellectual benefit, of which I am more or less skeptical, personally preferring life in a community in whose life I can genuinely participate, not being merely a guest. In my understanding such engagement is an important part of being a decent person, and at least for the disciplines I know, I doubt one can be a decent scientist without being that.) For many academic pairs (and of course for a scientist academia is often the primary milieu for seeking a life partner) the above involves virtual impossibility of coordinating their life and career so that it can be spent in one chosen place by both persons.
  • Severe distortions introduced into science by current publication mechanisms are well-known. Despite loud warnings, little seems to be happening. Novel results go on being preferred and hunted for in tricky ways, because behavior is not likely to change when the incentives don’t. (In my opinion it is merely an illusion that peer review, even very thorough, can reveal all inadequacies in the work of an author whose motivations are systematically crooked.)
  • Open Access does not permeate as we optimistically thought it would. Most of the publicly funded scientific production, in most of the influential publication venues, is still officially hidden behind paywalls. After two decades of the Internet, we still cannot freely access the scientific results we fund with our taxes. The broad access offered by SciHub is illegal – and bound to stay this way, unless we agree that what should be illegal in the first place is for a scientist to give up copyright to publicly funded work in exchange for the prestige associated with publishing in a particular journal. Given SciHub, a massive change from Reader Pay to Author Pay publishing model may be inevitable. However, the position of commercial publishers and the extent to which scientists depend on the prestigious brands owned by these publishers leave little hope that the resulting model will be a reasonable one.
  • Vast majority of scientific papers nowadays do not get read by anyone except at best the circle of people whose careers depend on producing papers on the same problematic. (Again one could argue this is a natural state of science, but I would instead ask the radical question whether what we are left with under such conditions is science at all. At least, science as a social effort aimed at gaining knowledge in the interest of our common welfare, in the widest sense. The open-hearted reader can perhaps think of esoteric fields in which such a definition of science is very hard to apply.)

Provided that you agree there is a lot to cure in the current academic science, there is only one cure I can see. The other would be an enormous increase in finance allotted to science by the public. As we are talking hundreds of percents, amounts that would ensure a reasonable income for at least a majority of those who have been led to seek their future in academic science, we can consider it a given that this is not going to happen.

My only cure is a simple and very painful one: do not compete. Refuse all sorts of competition in science that bear on how the limited budgets are split. Knowing that true science has never ceased to be a cooperative effort, and knowing where excessive competition leads, refuse to compete with your peers and colleagues. Find the dignity not to struggle for sources the public is not willing to provide you with; in particular not against someone who you think is every bit as good a scientist as yourself.

To be clear, in most if not all cases this involves leaving academic science. In case you happen to enjoy some sort of institutional funding, not competing for extra grants is not enough. Permanent positions are positions in the competition just as well: peers against peers, the old against the young. (And the young are beginning to note, mind you.)

Leaving academic science, surely within the philosophically and language-oriented fields I am personally acquainted with, is not the same as leaving science altogether. On the contrary, my idealistic claim would be that what a scientist leaves when leaving academic positions might not have been science at all: for real science is not so easy to give up. Without our won share of public budget, we will certainly produce much less in quantity. But maybe that is the only science that actually counts in the end.

I dare claim that competition for drastically restricted sources is the root of all major troubles we experience with academic publishing. Once we deprive publications of their career implications, all current incentives for publishing against the interests of science itself disappear as if by magic. There is no more need to speed up publishing before results are ripe, or to publish pieces with no content disguised as content, or to clash with our peers in the unfriendly setting of anonymous peer review, or to publish in venues that in 2017 still do not make their scientific content universally available at a single mouse-click. One could object that depriving publications of their implications for careers does not necessarily involve canceling those careers. But I am skeptical of this, since it was precisely the preconditioning of careers by publications that was devised in order to guarantee the fair and objective management of careers under the conditions of increased competition.

The commitment of not competing in science is perhaps naive, but can be very real. Taking advantage of the fact that I have neither children to feed nor a mortgage to pay up, I decided to give up my (admittedly rather early-stage) academic career. Give up academic science and competition, not science altogether. For I believe science and academia have now got further away from each other than ever before. And neither in this belief, nor in the commitment am I alone. In a sense, me and my companions have been doing you, the other academics, a tiny, infinitesimal amount of good by not competing for the same funding you do. It will be great if you can pass this good forward in whichever way is available to you.