Mozartovo Requiem po letech v Šumperku (recenze koncertu)

Klášterní hudební slavnosti 2021 se v pondělí 13. 9. uzavřely Mozartovým Requiem d moll a premiérovaným Oratoriem Václava Horálka v provedení festivalového rezidenčního souboru Musica Florea, sboru Collegium Floreum a sólistů pod taktovkou Marka Štryncla. Slavné Requiem, veledílo evropské duchovní hudby, se do Šumperka vrátilo po osmi letech a je to víc než dobře: akustika klášterního kostela nechává složitou skladbu důstojně vyniknout a hlediště se zaplnilo téměř zcela.

Srovnání Horálkovy práce s Mozartovou, jež zaznělo v úvodu koncertu, bylo snad trochu přehnané. Dílo českého barokního autora, o němž máme jen minimum životopisných informací, samozřejmě mozartovské komplexity zdaleka nedosahuje – pouze se jí trochu přiblížilo v závěrečném chóru. Vzorové, jaksi školometské barokní pojednání tématu Duše, českojazyčně trápené Svědomím a Zoufalstvím a konečně nasměrované Naději na cestu pravé spásy, prokládané hudebně nepříliš ústrojnými recitativy, je dnes těžké doopravdy hudebně prožít. Spojení s Mozartem bylo přesto vhodné – porovnávat tato dvě díla by totiž byl žánrový omyl. Je-li Mozart superhvězda, pak nově v celek sestavený Horálek byl přednesen ve světové premiéře a uvedení tím získává v podstatě charakter odborného příspěvku. Jako knižní vydavatel si dovolím učinit paralelu z oboru: Uvést Requiem je jako znovu vydat Máchův Máj – dá se to udělat výtečně nebo mizerně, kvalitu rozpozná jen část publika a své zákazníky si kniha nejspíš najde. Uvést Horálka je jako publikovat nikdy nevydaný Máchův text nebo dopisy současníkům – pravděpodobně zůstane u jediného vydání, zaujati budou jen odborníci, ale snadno se to může stát větší oborovou událostí než dvěstěčtyřicáté vydání Máje.

Mozartovo Requiem patří pro mě k vrcholům intenzity, s níž je možno hudebně ztvárnit starý a závažný duchovní text. Je velmi vhodné vnímat skladbu spolu s textem, a oceňuji tedy, že se podle dobrého zvyku posluchačům dostalo i celého latinského textového znění spolu s českým překladem. Doporučuji jen napříště pečlivější korekturu latiny (řada překlepů v textu) a volil bych spíše překlad nebásnický. Ten, který se po vzoru originálu pokouší o trojité rýmy, se totiž v jednotlivých verších nutně odchyluje od významu originálu a posluchači tím občas ztěžuje rozpoznání míst, na nichž vrcholí dynamika hudební i významová – míst jako „cuncta stricte discussurus“ („[Bůh coby soudce] rozpráší, co je spojeno“), „ne perenni cremer igne“ („abych neshořel věčným plamenem“), „rex tremendae majestatis“ („králi hrůzné velebnosti“), „libera eas de ore leonis“ („vysvoboď je ze lví tlamy“ a konečné vroucné „lux aeterna luceat eis“ („ať jim svítí věčné světlo“). Sbor Collegium Floreum, poloprofesionální, spíše projektově sestavované a obměňované nežli stálé těleso, se s podobnými vypjatými místy, jakož i s obtížným mnohohlasem Kyrie vypořádal dosti přesně a znamenitě.

Pokud jsme výše, byť jen váhavě, srovnávali Horálka s Mozartem, je nutno zmínit i kvalitativní rozdíly v samém Requiem. Je totiž veřejným tajemstvím, že autor své dílo nestihl před smrtí dokončit. Běžně uváděná verze je ve skutečnosti dovedena k úplnosti Franzem X. Süssmayrem (s předchozím příspěním J. Eyblera) a jeho příspěvek není vůbec zanedbatelný. Tvoří nejméně třetinu rozsahu Requiem, a v detailní orchestraci (toho, co v základních rysech rozvrhl Mozart) dokonce ještě více. Snad je to dáno i pietním přístupem Süssmayra k dílu zemřelého mistra, ale rozdíl je skutečně ohromný: je-li Requiem strhující ve svém průběhu od Introitu až po Lacrimosu, okolo části Hostias nastává šeď bez nápadu. Sanctus, Benedictus i Agnus Dei, jakkoli liturgicky významné v pořadí mše, se mi zdají být jen výplňovou vatou. Následuje pouze mírné vzepětí závěrečné Communio, jež v obměnách opakuje úvodní, opět vlastní Mozartovy motivy; na grandiózní finále dlouhého koncertu to ale nestačí. Spíš nežli chyba dramaturgie nebo provedení je to chyba hudební tradice, jež si oblíbila jen jediné z neautorských dokončení slavné skladby.

Výkon orchestru, na rozdíl od sboru plně profesionálního, nedovedu jako laik docela posoudit, stojí však za zmínku, že Musica Florea usiluje o přiblížení dobové interpretaci a estetice uváděných děl. Souvisí s tím celkový měkký, „dřevěný“ zvuk s nepříliš průraznými dobovými žesti. Projev sólistů se mi zdál mírně nevyrovnaný, ani ne tak úrovní jako spíše stylem: soprán Michaely Šrůmové jako by akademicky přednášel, zatímco mezzosoprán/alt Anety Patrasové se vciťuje a posluchače objímá; podobně tenor Jaroslava Březiny tentokrát plně nestačil pevnějšímu basu Miloše Horáka. Prubířským kamenem sólistického obsazení v Requiem je basem otvíraná sekvence sól Tuba mirum; zde v Šumperku maxima dokonalosti dosaženo nebylo, to je však jen malý kaz na velmi zdařilém koncertu. Celý soubor odcestoval pozdním večerním autobusem, aby tentýž program mohl o následujících dvou večerech provést v Praze a Karlových Varech.

Radek Ocelák

Autor je sborový pěvec.

Dona nobis pacem: nahrávka šumperských Motýlů vybalená po 27 letech

Během posledního nešťastného roku je v Šumperku snadné podlehnout dojmu kulturní pouště, zvlášť v některých ohledech, mezi něž patří i ten hudební. Ti, kdo se za mimořádně složitých podmínek snaží nerezignovat na umělecké aktivity, prominou a pochopí. Pohled na plakátovací plochy, na nichž se slibuje jen pár mírně zašlých hudebních veličin – a i k těm zpravidla přibývá cedulka „Odloženo“ – zkrátka není zrovna optimistický. Taková chvíle je ale příležitostí k obrácení nazpět.

Když jsem se začátkem minulého roku do města stěhoval, přátelé v Čechách mi k Šumperku zmiňovali různé své asociace. Některé byly lichotivé a některé ne, jedna z nich mi ale utkvěla zvlášť: „Mají tam vynikající dětský sbor.“ Trvalo nějakou dobu, než se mi dostal do ruky důkazní materiál, a to v podobě cédéčka Dona nobis pacem z roku 1994, které z nějakého důvodu přežilo čtvrtstoletí v originální folii. Byl trochu problém nosič po takové době přehrát, ale povedlo se a původní poznámce teď musím přisvědčit.

Motýli Šumperk – CD „Dona nobis pacem“, 1994.

Častým omezením dětských uměleckých aktivit je to, že vystoupení navštěvujeme především kvůli dětem samotným, ne tolik kvůli umění. Taková výhrada tady ale není na místě. Bez ohledu na to, zda ve sboru někoho z rodiny máte; bez ohledu na to, že zavedený pěvecký sbor je i forma setkávání a navazování mezilidských vztahů, které jsou možná důležitější než umělecký výkon; bez ohledu na to, že Motýli se svými několika věkovými odděleními jsou jako celek víc než jen jejich nejpokročilejší, koncertní sbor; tedy bez ohledu na to vše – Dona nobis pacem je nahrávka velmi vysoké hudební úrovně. Je radost ji opakovaně poslouchat a nemuselo by se za ni stydět ani dospělejší těleso z mnohem většího města nežli zrovna šumperští Motýli.

Nahrávku lze rozdělit na čtvrtiny, z nichž opakovaný poslech se u mě popravdě týká především té první a poslední (prostředek tvoří české a evropské koledy, na které ve velikonočním čase nějak nemám „morál“ a nechám si je radši na zimu). Uvádějí ji skladby Otmara Máchy („Hymnus, Cantata Piccola“, Francise Poulenca („Litanies à la Vierge Noire“) a Jana Nováka („Gloria“) s varhanním doprovodem Kamily Klugarové. Uzavírá ji naopak slavný cyklus „A Ceremony of Carols“ Benjamina Brittena na texty staroanglické duchovní lyriky, v doprovodu Jany Bouškové na harfu. Obé pod taktovkou Tomáše Motýla.

Volba to byla pro vyspělejší dětský sbor jednoduše skvělá – skladby technicky dostupné, ale nepodbízivé, obohacující interpreta i posluchače lecčím z rejstříku novější vážné hudby i ochutnávkou z historie evropských jazyků. Provedení pak za volbou skladeb nijak nezaostává. Melodická intonace je perfektní, harmonie „zařezávají“, disonance bolí přesně tak, jak se to od nich očekává, jednohlasy jsou skutečně jednohlasné. Výslovnost je pečlivá a dokonale načasovaná, takže texty nezanikají v beztvarém hláskovém „amarounu“. (Slitá výslovnost je častá bolest amatérských sborů a lze se jí vyhnout hlavně dokonalým nacvičením skladby tak, aby pěvci a pěvkyně během výkonu mohli namísto not plně sledovat sbormistra. Motýli to zjevně dokážou.) Škoda snad jen toho, že sólisté z jednotlivých čísel Brittena zůstali tehdy na obalu cédéčka anonymní!

Ano, Motýli jsou opravdu sborová špička. Nebo byli? CD vypovídá o první polovině 90. let, naživo jsem ještě s nimi neměl tu čest. Novější záznamy na YouTube ale naznačují, že jejich koncertní sbor, logicky za tu dobu vícekrát obměněný a pod novou taktovkou, z tehdejší kvality nikam neuhnul. Brittena by možná vystřihli ještě dnes, dávali ho prý od té doby ještě nejméně jednou. Těším se na další živou příležitost – na zazelenání naší současné pandemické pouště.

Psáno pro kulturní přílohu Šumperského zpravodaje, duben 2021.

 

Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.

Jak jsme odcházeli od ČEZu

Jsme elektřina, jsme teplo. Jsme lidé.

Letos v květnu jsme se nastěhovali do nájemního bytu v novém bydlišti. Součástí nájemní smlouvy bylo přepsat si na sebe dodávky elektřiny a plynu, o což jsme se neprodleně, a dosud zcela nepoučeně, začali snažit. Nastalo několikatýdenní martyrium, způsobené tím, že jsme si na rozdíl od všech předchozích nájemníků dovolili nechtít odebírat elektřinu od společnosti ČEZ Prodej. A to na takzvaně liberalizovaném trhu s energiemi.

Následující příběh bude mít hned šest aktérů:

  • my, tedy mladí manželé v cizím městě;
  • majitelka bytu;
  • předchozí nájemník, který z bytu odešel několik týdnů před naším nastěhováním;
  • společnost ČEZ Prodej, s.r.o., jako jeden z prodejců energie, mezi nimiž si zákazník může – aspoň na papíře – svobodně volit; s touto společností jsme jednali prostřednictvím zaměstnanců jejích zákaznických linek a především kamenné pobočky v Šumperku
  • nový dodavatel, tedy prodejce energie, k němuž jsme si usmysleli přejít
  • společnost ČEZ Distribuce, a.s., coby distributor energie (provozovatel distribuční sítě, který je ustanoven pro dané území, a kterého si tak zákazník zvolit nemůže).

ČEZ Prodej a ČEZ Distribuce jsou tak trochu odlišné podniky, tak trochu ale ne. Oba totiž patří pod obří energetickou skupinu ČEZ, a.s., a to také zákazník v jednání ČEZ Prodej může na vlastní kůži zakusit.

Jistá neobvyklost naší situace, určitě však ne zásadní mimořádnost, spočívala v tom, že jsme se rozhodli přejít k jinému dodavateli elektřiny s bytem, který jsme právě přebírali. Náš důvod pro tuto změnu byl především ekologický, nehraje zde však v zásadě roli: zákazník-odběratel by měl mít možnost přiměřeně jednoduché změny dodavatele, i kdyby motivací k ní měl být třeba dárek v podobě plyšové žirafy. Náš přechod by pravděpodobně skutečně býval byl jednoduchý, kdybychom se rozhodli k novému dodavateli přejít v situaci našeho vlastního smluvního vztahu s dosavadním dodavatelem. V takovém případě by nový dodavatel na základě naší plné moci zřejmě bez problémů dokázal vyřídit všechny náležitosti (pochopitelně s ohledem na naše stávající smluvní závazky, fixace apod.). Situace, kdy jsme se stávajícím dodavatelem sami žádnou smlouvu neměli ani ji nehodlali uzavřít, se však ukázala být Achillovou patou údajně plně liberalizovaného systému.

Následující odstavce popisují celý proces z perspektivy těch, kdo jím už prošli a aspoň přibližně se v jeho praktických a právních stránkách zorientovali. Podávají ho tedy relativně přehledně a redukovaný na jádro problémů. Autentickým zážitkem z procesu ale bylo několik dní naprostého komunikačního chaosu, naší dezorientace, neschopnosti se dobrat spolehlivých informací, neschopnosti nového dodavatele za nás problém plně převzít, jakož i aktivní snahy ČEZ Prodej nám přechod k jinému dodavateli ztížit. Po těchto několika dnech pak následovaly týdny nejistoty, zda nás naše trvání na možnosti volby náhodou nebude stát tisíce nebo desítky tisíc korun navíc oproti situaci, kdy bychom s odběrem elektřiny poslušně zůstali u ČEZu.

Zájmem majitelky bytu bylo mít se záležitostí co nejméně starostí, jak by tomu bezpochyby bylo, kdybychom se drželi stávajícího dodavatele. U dodávek plynu, na rozdíl od elektřiny, jsme také po jistém zvažování učinili přesně to. Ukončení smlouvy předchozího nájemníka a uzavření naší smlouvy k danému odběrnému místu se na pobočce ČEZ Prodej odehrálo téměř lusknutím prstu. Společnost získávala nového zákazníka namísto starého zákazníka a nebyl důvod cokoli komplikovat. Jinak tomu ale bylo s elektřinou.

Nový dodavatel se po našem vyjádření zájmu o přechod choval vstřícně, jak se u nového a perspektivního zákazníka patří. Aby však mohl u distributora vznést nárok na dané odběrné místo, žádal od nás doklad o tom, že stávající smlouva s prodejcem je ukončena. V tom byl kámen úrazu.

My jako noví obyvatelé bytu jsme totiž se společností ČEZ Prodej ve smluvním vztahu nebyli. Jakmile se ukázalo, že nám jde o přechod k jinému dodavateli, nebyla nám společnost ochotna k dosavadní smlouvě cokoliv jasného sdělit ústně, natož vystavit potvrzení. To je snad pochopitelné, nakolik jsme nebyli smluvní stranou, ne však nakolik jsme byli novými uživateli odběrného místa, k němuž se smlouva vázala. Ze strany zaměstnanců společnosti, někdy různých a někdy dokonce týchž, zaznívaly protichůdné údaje o stavu smlouvy, zpravidla ale s ujištěním, že když si s vyřízením převodu odběrného místa k novému dodavateli značně nepospíšíme, nejspíš nám distributor brzy odpojí elektroměr.

Samo odkazování na předchozího odběratele jako na toho, komu jedině může ČEZ Prodej o smlouvě poskytnout informace, bylo značně absurdní. Předchozího nájemníka k nám jakožto novým nájemníkům neváže zhola nic, a my tedy neměli, jak se domoci kontaktu – natož spolupráce a sdílení informací. Jen díky ochotě majitelky a předchozího nájemníka ke spolupráci přece jen došlo. Když si ovšem předchozí nájemník na naši prosbu na šumperské pobočce ČEZ Prodej osobně požádal o informaci a doklad k ukončení smlouvy, nebylo mu vyhověno a vymohl si jen potvrzení o tom, že výpověď smlouvy byla z jeho strany podána před třemi týdny. Pracovníci pobočky nedokázali nebo nebyli ochotni ani předchozímu nájemníkovi, jakožto druhé smluvní straně, sdělit, kdy byla/bude smlouva fakticky ukončena. Zároveň však předchozího nájemníka a zároveň přítomnou majitelku bytu sugestivně, z našeho pohledu nátlakově, přesvědčovali, že okamžitě po ukončení smlouvy nastává odmontování elektroměru se všemi důsledky (přerušení dodávky, nemalý poplatek za opětovné namontování a za související revizi).

V situaci informačního zmatku jsme se rozhodli důvěřovat informaci nového dodavatele, že 1) na ukončení smlouvy z důvodu stěhování odběratele má prodejce lhůtu 30 dní od odběratelova podání výpovědi, 2) k odmontování elektroměru distributorem podle zkušenosti nedochází hned s okamžikem ukončení smlouvy na odběrné místo, nýbrž až během 2–3 týdnů a po písemném upozornění. Majitelce bytu, která byla nátlakem prodejce rozrušena a připravena přepsat odběr elektřiny na sebe se zachováním stávajícího dodavatele ČEZ Prodej, jsme se v tu chvíli zavázali vzít riziko následných komplikací s elektroměrem na sebe. Vedlo nás odhodlání dokončit převod odběrného místa k novému dodavateli, teď už z důvodů nejen ekologických, ale zejména v reakci na predátorské jednání společnosti ČEZ Prodej. Pokud by informace nového dodavatele nebyly pravdivé, náklady pro nás se snadno mohly vyšplhat do nižších desítek tisíc korun, a to vzhledem k tomu, že pro novou revizi by byla pravděpodobně nutná úprava elektroinstalace v bytě.

Po našem doložení, že smlouva předchozího nájemníka byla před třemi týdny vypovězena, vyvození, že podle zákona musí tedy být přibližně do týdne ukončena, a prohlášení, že nemáme žádnou možnost ukončení smlouvy doložit přesněji, nový dodavatel záležitost konečně převzal. Byť ji za tohoto stavu přebíral neochotně, nenastaly pro nás další komplikace, elektroměr zůstal na svém místě a asi po dvou týdnech jsme začali oficiálně odebírat elektřinu od nového dodavatele.

Z jednání se společností ČEZ Prodej jsme si odnesli nejhorší možnou zkušenost. Bezproblémovost střídání nájemníků v odběrném místě a termíny, k nimž se má něco stát (evidentně termíny interní a nezávazné), přestávají platit, jakmile se nový nájemník u dodavatele rozhodně nesetrvat. Zaměstnanci a zaměstnankyně šumperské pobočky se nás systematicky snažili znejistit a přimět k domněnce, že přechod k jinému dodavateli je v naší situaci objektivně spojen s vysokým rizikem. Chytře přitom využívali dvojakého vztahu prodejce a distributora, zde dvou různých společností („My vám chceme pomoct, ale distributor vám ten elektroměr odmontuje…“) z téže skupiny ČEZ („My dobře víme, že vám to kolegové z distribuce odmontují“ – do čehož si zákazník může snadno vložit: „a dovedeme to uspíšit“). To vše pod slupkou vstřícného vystupování („máte svobodu si vybrat, my vás jen informujeme“) a se žoviální třešničkou na dortu: „Máme demokracii, každý si může dodavatele zvolit podle chuti.“ (!)

Můžeme příběh uzavřít. V celkem běžné situaci přebírání bytu po jiném nájemníkovi, předchozím odběrateli, jsme jako vysokoškolsky vzdělaný pár nedokázali změnit dodavatele elektřiny snadněji než

  • po několikadenním studiu nepřehledné situace,
  • za cenu komunikace se čtyřmi dalšími stranami, včetně nepříjemných lidských interakcí, a při spolupráci někoho, kdo nám jí nebyl povinován,
  • za cenu podrobení se riziku desetitisícové ztráty, jakkoli už reálné nebo nereálné toto riziko objektivně bylo.

Není těžké si domyslet, že velká většina rodin by si tyto těžkosti raději ušetřila a zůstala v naší situaci u dosavadního dodavatele, navzdory případným motivacím k odchodu. Náš případ je svědectvím, že trh s energiemi má přinejmenším v některých situacích k praktické liberalizaci velmi daleko.

Radek a Zuzana Ocelákovi

Eva Peña se z Erasmu domů nevrátí

Eva Peña, dvacetiletá studentka mezinárodních vztahů na madridské Autonomní univerzitě, původem ze španělského Castellónu, přijela na podzim loňského roku do Prahy na studijní pobyt.

Nejspíš to byl zcela běžný Erasmus: trocha studia, hodně nočního života ve společnosti pražských internacionálních studentů, nepříliš kontaktu s místními. Měla velice ráda hudbu a kdokoli z nás ji mohl ten podzim potkat v některém ze zavedených podniků od Crossu po Lucernu nebo v Zázemí v Bartolomějské. Měla ale přehled i o nejnovějších trendy prostorech, o kterých se domácí peciválové ještě ani nedoslechli.

Skončilo by to pravděpodobně splněním umírněných studijních povinností, velkou párty na rozloučenou a posléze milou, vágní vzpomínkou na erasmácké družení, Českou republiku a Prahu, metropoli napůl svébytnou a napůl globálně zaměnitelnou.

Nestalo se. Jednou pozdě večer srazil řidič příliš rychle jedoucí dodávky sloup veřejného osvětlení. Eva se tamtudy zrovna vracela na kolej v hloučku španělských přátel. Stála v tu chvíli na nejhorším možném místě a na místě zemřela. Stalo se to 25. ledna 2019 před kolejí Na Větrníku.

Druhého dne o neštěstí informovalo několik médií. U silnice vzniklo pietní místo, ostrůvek svíček a vzkazů – španělských a anglických. „Stop your engine. – It did not have to be like this.“ Týden na to je zasypal sníh v množství, jaké Praha 6 už několik zim nepamatovala.

Je pět týdnů po události. Sníh odtál, zimní semestr se překlopil do letního, erasmovští studenti z podzimní várky jsou vesměs pryč. Nikdo jiný jako by tady Evu neznal. Dozvídáme se o ní jen ze španělského internetu. I samo její jméno zjišťujeme teprve tam.

Pietní místo je zválené, rozfoukané větrem a osiřelé. Vzkazy jsou rozpité, svíčky už nehoří. Pochopitelné, a přesto tak skličující. Tato smrt hosta vyvolává intenzívní dojem symbolu. Čeho ale?

zdroj 1

zdroj 2

zdroj 3

zdroj 4

zdroj 5

 

 

 

Kdo je pohraničí: z minulosti jednoho etnika

Na jaře letošního roku Sudety, bývalé německé pohraničí českých zemí, opět vstoupily do mediálního prostoru jako téma. A to především téma ekonomické. Pohled na mapy ekonomických ukazatelů (nezaměstnanost, exekuce…) vypovídá o tom, že pohraniční kraje si svou historii poválečného vysídlování, osídlování a dosídlování nesou i po 70 letech dál s sebou jako zátěž. V diskusích se objevují náhodné i podloženější dohady o mechanismech, kterými se dávné události překlápějí do současné ekonomického zaostávání daných regionů. Volební mapy posledních parlamentních voleb palčivost tohoto tématu jen posilují.

V tomto článku chci přispět jen velmi částečnou, avšak daty podepřenou odpovědí na jednoduché otázky: Kdo jsou to dnes, v roce 2017, obyvatelé pohraničí? A jak toto dnešní obyvatelstvo souvisí s poválečnými procesy, jimiž v příslušných regionech došlo k téměř úplně výměně obyvatelstva? Opřu se o svůj dlouhodobý výzkum předválečné i poválečné historie jednoho z etnik, která se rozhodnutím vyšších míst důležitou měrou podílela na náhradě vyhnaného německého obyvatelstva: rumunských Slováků. Ze samotného tohoto etnického zaměření již plyne, že nepůjde o reprezentativní obraz poválečného obyvatelstva těchto krajů; pokouším se spíše o zachycení typické podoby jednoho extrému.

Zatímco etnická skupina banátských Čechů je dnes naší veřejnosti dobře známá, mnohem méně se ví o výrazně početnější skupině rumunských Slováků, jejíž velká část se po generacích života v Rumunsku zúčastnila poválečného osídlování a dosídlování českého a moravského pohraničí.

Do několika oblastí někdejšího Uherska, jež po roce 1918 připadly rumunskému království, slovenské rodiny přicházely většinou v 1. polovině 19. století. Žily pak většinou odděleně od maďarsko-rumunské majority, a tím si po celé generace zachovaly víceméně neporušenou slovenštinu i mnoho původních zvyků. Zhruba o jedno století později poválečnému československému státu akutně scházely pracovní síly pro vysídlené pohraničí. A tak se v letech 1946–49 na jeho výzvu vydalo na cestu přes 20 tisíc těchto rumunských Slováků – nejprve na vlastní pěst, později v rámci organizované „reemigrační“ akce. Navzdory slibům o „návratu“ na Slovensko jich valná většina byla odeslána do vylidněných pohraničních regionů Čech a Moravy a umístěna především v malých zemědělských vsích, osadách a samotách. Někteří na relativně soběstačných usedlostech, jiní v lesních podnicích, zemědělských a pastvinářských družstvech nebo na státních statcích. Přes velkou míru fluktuace a vnitřní migrace ještě hluboko do 50. let jich většina natrvalo zakotvila v českých zemích. (Menší počet rodin našel dodatečně útočiště na Slovensku, do Rumunska se nevrátil téměř nikdo.) Po volyňských Češích a maďarských Slovácích byli Slováci z Rumunska třetí největší krajanskou skupinou podílející se na osídlení pohraničí.

Mladé Slovenky v Rumunsku, Nová Huta (Șinteu), cca 1930.

Chudá slovenská rodina (vdova s dětmi) v rumunském Novém Šasteleku (Sacalaşău Nou), cca 1939.

V pátrání po těchto slovenských rodinách jsem za poslední čtyři roky procestoval slušnou část českého pohraničí, z toho některé regiony (Šumava, Jeseníky) takříkajíc křížem krážem. O některé poznatky a dojmy – zajímavé snad ne jen etnograficky, ale právě z hlediska dnešní obecnější sudetské situace – bych se rád podělil. Pro názornost si dovolím nejprve představit 6 konkrétních obcí. Nepůjde opět o reprezentativnost a průměr, ale spíš o jistý extrém rumunskoslovenského osídlení: o místa, kde pováleční reemigranti z Rumunska tvořili svého času velkou část (někde i naprostou většinu) obyvatelstva. Od příchodu osídlenců dnes tyto obce dělí 70 let a dvě až tři generace, které zažívaly snad bez výjimky kulturní despekt ostatního obyvatelstva (včetně opovržení od „vnitrozemských“ Slováků), odkládaly své specifické zvyklosti a snažily se většinou o rychlou asimilaci k „domácím“. Větší rozdíly jsou dnes setřeny, v drobnostech lze však dědictví tohoto původu pozorovat a předpokládat dodnes. Snad všechny uvedené obce, v prostoru široce rozprostřené, avšak obyvatelsky spřízněné, v minulosti spojovala hanlivá přezdívka „Rumunsko“ či „Rumunov“. Ani sedm desetiletí mnohde nestačilo k tomu, aby „domácí“ sousedé přestali rumunské Slováky nazývat nerespektujícím a etnicky mylným označením „Rumuni“.

Rodina rumunských Slováků na Prachaticku, 50. léta.

Šest obcí

Benešov nad Černou. 3631 obyvatel k roku 1930, 1764 k roku 1950, 1323 k roku 2011.1 Novohradské Hory, vůbec největší naše komunita rumunských Slováků, resp. jejich potomků. Podíl tohoto etnika na původu dnešních obyvatel Benešova – bez záruky a při vědomí všech úskalí takového počítání – odhaduji na 60 %.2

Stará Ves u Rýmařova. 1635 obyvatel k roku 1930, 908 k roku 1950, 534 k roku 2010. V minulosti jedna z největších komunit rumunských Slováků na severní Moravě (další např. v okolí Moravského Berouna, Javorníku, Vidnavy, Mikulovic…). Původní osídlenci přišli z Rumunska namnoze na vlastní pěst ještě před započetím organizovaných transportů. „Pohraničí“ je v případě Rýmařovska a celého Nízkého Jeseníku pochopitelně kategorií geograficky dosti nepřiléhavou. Odhad podílu rumunských Slováků (RS) na původu dnešního obyvatelstva Staré Vsi: 60 %.

Valtrovice. 607 obyvatel k roku 1930, 415 k roku 2007. Jedna z velkých komunit ve znojemském příhraničí. Rumunští Slováci sem přicházeli sekundárně odjinud z pohraničí, často za teplejším klimatem a příhodnějšími podmínkami k zemědělství. Odhad podílu RS: 70 %.

Šest vybraných obcí na mapě ČR, obloukem od Staré Vsi, přes Valtrovice, Benešov nad Černou, Malšín po Hošťku a Lesnou.  S použitím http://mapy.cz.

Malšín. 154 obyvatel k 2016. Vylidňující se pozůstatek Ostrova-Malšína, někdejší dvojité spádové obce pro četné zemědělské osady a samoty v prostoru na severovýchod od pozdější lipenské přehradní nádrže. Tato oblast byla osídlena téměř výhradně rumunskými Slováky. Odhad podílu RS: 90 %.

Hošťka. 429 obyvatel k 2006. Součást izolovaného ostrůvku rumunskoslovenského osídlení na Tachovsku, téměř výhradně osídlená tímto etnikem. Odhad podílu RS: 90 %.

Lesná. 509 obyvatel k 2006. V blízkosti výše zmíněné Hošťky, avšak případ jen zdánlivě etnicky podobný. Obec osídlená v naprosté většině Rusíny z oblasti rumunského Tarna Mare, kteří roku 1947 využili příležitosti prohlásit se za Slováky a odcestovat v rámci reemigrace do ČSR. V okolí se dodnes mluví o obyvatelstvu Lesné jako o mimořádně soudržném uvnitř a nepřátelském navenek. Odhad podílu zmíněného původu u dnešního obyvatelstva: 90 %.

Kterákoli z těchto obcí nutí v mediálním kontextu posledních let k poznámce, že dlouhotrvajících případových studií integrace ekonomických migrantů je ve skutečnosti plné české i moravské pohraničí… (Majitel auta s výrazným polepem skupiny Ortel, symptomaticky parkujícího při mé letošní návštěvě na návsi v Lesné, by se mnou ovšem asi nesouhlasil.)

Kde žijí potomci rumunských Slováků?

Následující série grafů (vytvořených pomocí stránky Kdejsme.cz) nasvěcuje problém z jiného úhlu. Zobrazena je současná relativní četnost častých a zároveň typických příjmení rumunských Slováků v jednotlivých regionech (konkrétně v okruhu jednotlivých obcí s rozšířenou působností). Příjmení jsou anonymizována, aby článek nemohl přispívat případné další stigmatizaci tohoto etnického původu.3 Tmavší odstíny červené odpovídají výskytu 1 nositele příslušného příjmení (pouze v mužské podobě) na 1500 až 5000 obyvatel. Nejsvětlejší žlutý odstín odpovídá 1 výskytu příjmení na vyšší desítky až stovky tisíc obyvatel.

Příjmení 1 – 289 nositelů

Příjmení 2 – 129 nositelů

 

Příjmení 3 v pravopisné variantě a) – 147 nositelů

Příjmení 3 v pravopisné variantě b) – 103 nositelů

Příjmení 4 – 252 nositelů

Příjmení 5 – 195 nositelů

Příjmení 6 – 266 nositelů

Příjmení 7 – 114 nositelů

Příjmení 8 – 279 nositelů

Příjmení 9 – 268 nositelů

Příjmení 10 – 160 nositelů

Co nám tyto grafy říkají? Při počtu 103 až 289 nositelů u jednotlivých sledovaných příjmení pozorujeme pochopitelný rozptyl jejich výskytu po celé ČR. Světlejší žlutá pole často odrážejí výskyt jediné rodiny v daném (mikro)regionu, kteréžto výskyty můžeme považovat za více či méně náhodné. Některé regiony vystupují však z grafů vystupují jako dosti charakteristické výskytem rumunských Slováků, resp. jejich potomků (pochopitelně jen v linii předávání příjmení). Jde především o: Rýmařovsko, Jesenicko, Šumpersko, Králicko, Šternbersko (přesněji jde o oblast Moravského Berouna), Znojemsko, Mikulovsko, Trhovosvinensko, Kaplicko, Českokrumlovsko, Prachaticko, Sušicko, Chebsko, Ašsko, Mariánskolázeňsko, Sokolovsko, Broumovsko. Geografické rozmístění našeho vzorku potomstva rumunských Slováků se tak ve velké míře a nepříliš překvapivě kryje s tím, co víme o poválečném osídlování Sudet tímto etnikem. Není to překvapení, je to však nové, datově podložené (i když zatím jen zběžně) a zdaleka ne triviální poznání: potomstvo jedné početné a specifické skupiny osídlenců dnes, po 70 letech, stále z největší části žije v oblastech tehdejšího osídlování. (Je to, pravda, tvrzení poměrně vágní a vybízí k pokusům o upřesnění. Jak velká část přesně? A skutečně žije právě v konkrétním předky osídleném mikroregionu? A jakého druhu jsou sídla, do nichž se toto obyvatelstvo z původně osídlených osad a samot přesunulo? A jaké je dnes jeho typické postavení tam?)

Mladí Slováci z Rumunska, oblast vojenského újezdu Boletice, 50. léta. Pánská saka se v době nedostatku materiálu stala běžným doplňkem postupně zanikajícího ženského kroje.

Rumunští Slováci v oblasti Frymburka, 50. léta

Sedmdesátileté souvislosti

Máme-li se pokoušet o zkratkovité překlenutí mezi poválečným a dnešním obyvatelstvem Sudet, nabízí se logicky nejprve otázka: jaká je tedy historicko-ekonomická specifičnost slovenských osídlenců z Rumunska? Můžeme s jistotou – i když při pominutí mnoha etnografických detailů – říct, že jí byl majetkový a vzdělanostní deficit. Přicházeli většinou téměř s ničím a byli především v prvních letech hmotně zcela závislí na libovůli státu. (Ten z jejich tradičních orientací oceňoval tu na lesnictví nebo na sklářství, po Únoru však naprosto ne jejich touhu po soukromém zemědělství.) Ještě vážnější byla zřejmě zaostalost vzdělanostní. V době reemigrace v letech 1946–49 byli rumunští Slováci nejméně z poloviny negramotní. Ještě generace dorůstající do školního věku během školsky nejpokrokovějších třicátých let nechodila v Rumunsku do školy zčásti vůbec (pro velkou docházkovou vzdálenost); z větší části pak absolvovala několik málo roků nesoustavné školní docházky ustavičně omezované potřebami rodinného hospodářství; v případě osvícených rodičů absolvovala čtyři víceméně soustavné školní roky. (Vyšší vzdělání bylo již naprostou výjimkou.) I když v Československu se situace relativně rychle měnila (včetně doplňujícího vzdělávání mimoškolních ročníků), výchozí stav tím byl dán. Slovenští reemigranti vesměs přicházeli do pohraničí jako zástupci spodního decilu ekonomického i vzdělanostního rozvrstvení. Není vůbec přehnané mluvit o závanu devatenáctého století, který s těmito rodinami nakrátko do pohraničí přišel, a o vpravdě generačním zpoždění v mnoha ekonomicky relevantních ohledech. (Samozřejmě se tím nijak nepopírají jednotlivé světlé výjimky a rodiny vymykající se tomuto zobecňujícímu popisu.)

Alespoň v jistém segmentu poválečné „sudetské“ společnosti tak náš rozbor předběžně potvrzuje intuitivní souvislost stavu výchozího s různými projevy dnešního stavu daných regionů. Odtud mohou již docela přímo následovat úvahy o sociálně-geografické prostupnosti v posledním půlstoletí.

Jednou optikou můžeme tvrdit, že „kdo chce, může“, a i předložené grafy naznačují, že opuštění pohraničí jakožto existenčního východiska není v demografické skupině rumunských Slováků a jejich potomků nikterak výjimečným jevem.

V jiném vidění se budeme ptát, jaká je praktická váha onoho „může“, totiž jakou výjimečnost prokazuje ten, kdo na ně reálně dosáhne, a jaké přirozené stupně jsou na této cestě k dispozici. V této souvislosti se k přemýšlení nabízejí třeba aktuální případy rušení nebo postupného redukování mikroregionálních vzdělanostních center v zájmu výukové „efektivity“, viz gymnázia v Kaplici, Mikulově, Rýmařově.

Budeme se ptát, na čem ohledně tohoto „může“ se mohou a mají shodnout ti, jejichž děti jsou už při zápisu do školky více způsoby předurčeny ke studiu na prestižních metropolitních gymnáziích, s těmi, jejichž prarodiče měli zamlada boty jen na neděli a podepisovali se třemi křížky. (I při vědomí, že mezi těmito skupinami je nepochybně překryv.) Ti, jejichž děti znají základní domácí zvířectvo především z obrázkových knížek, agroparků a vánočních trhů, s těmi, pro které je zemědělství rodově i individuálně původní a možná dodnes jedinou kvalifikací. Kterých se bezprostředně a citelně dotýkají hluboké proměny, jimiž regionální zemědělství v posledních desetiletích prochází.

Budeme ptát na to, zda pro naše pohraničí existuje budoucnost bez obřích injekcí finančních a  lidských, ještě větších, než je současné nemalé evropské rozvojové dotování regionů. Bez skutečného Marshallova plánu pro Sudety, bez plánovitého a masivního pumpování nové krve, bez dosídlovací agendy pobídek a náborových příspěvků, která by pamětníky upomenula na dobu dávno minulou.


1 Všechny údaje podle české Wikipedie k 26. 11. 2017.

2 Myšlen je skutečně podíl předků tohoto původu (na úrovni předválečné doby) pro jednotlivé obyvatele; představa neimplikuje biologický determinismus ani mystiku krve, ale má střízlivě aproximovat historický vliv rozdílných kulturních okruhů na současný život v daných místech.

3 Na základě údajů z oficiální reemigrační akce je zvoleno deset nejčastějších příjmení z oblasti tzv. sedmihradského Rudohoří (odkud pocházela největší část reemigrantů), která lze považovat pro toto etnikum za charakteristická – tj. příjmení, která jednoznačně odkazují na rumunskoslovenský původ nositele (v linii předávání příjmení). Vyloučena jsou tedy ta častá příjmení, která jsou běžná i mezi „domácím“ obyvatelstvem.