Petr Palma: Brouci v hlavě, Šumperk 2023

Výstava linorytů Petra Palmy (*1957) v soukromé šumperské Eagle Gallery stojí za vidění, i když do pozítří to už asi nestihnete… Linoryt mám rád, je to technika, která na sebe nabalila významy brakové literatury, dryáčnictví, absurdity, exprese. Nálady a jemné pastelové přechody v linorytu neuděláte. V žánru, který tato technika předurčuje, Palma bezpečně zůstává. Zčásti jsou to symbolické a expresivní výjevy, zčásti asi poznámky k osobní situaci, zčásti dobře vyrytý a prokreslený humor, mnohdy v parodii křiklavých inzerátů z doby před sto lety (podobně jako třeba v Nedokončeném kalendáři Eberhardta Hauptbahnhofa). Možná že je to „jen“ humor – teprve čas posoudí, zda okamžitému vtipnému nápadu poctivým materiálním propracováním něco přibude. Svou soustavnou vkusností mě oslovilo seřazení autorových péefek z poslední dekády. Svědčí o autorovi staré školy, který většinu aktivního života strávil v občanském povolání, a nemá tedy zapotřebí být ustavičně přítomen online jako kustod a manažer svých vlastních výtvarných aktivit. Má-li komu svá péefka posílat – a věřím že ano –, rok za rokem tím spřádá a udržuje sociální síť. Tu v jednotném čísle, která se na sociálních platformách v lepším případě aspoň manifestuje.

(Zdá se mimochodem, že výtvarníků jménem Petr Palma je víc. Tohle je ten s knírem a ne ten s vousem.)

Ceny bytů v okresních městech jsou na sestupu: jak se to stalo a co bude dál?

Fakta

Nabídkové ceny bytů v okresních městech Olomouckého kraje začaly postupně klesat ze svých jarních či letních maxim. Jedná se zatím o průměrný pokles v jednotkách procent. Rychle naopak roste počet bytů v nabídce. Vyplývá to ze statistik zveřejňovaných největším českým realitním serverem Sreality.cz. Rozšiřování nabídky představuje další tlak na snížení cen a znamená postupně komfortnější pozici pro stranu kupujících.

Zatímco růst nabídky lze pozorovat napříč krajem (oproti druhé polovině roku 2021, kdy byl její rozsah na minimu, se prakticky všude ztrojnásobila), doložené zlevňování se týká okresních měst Šumperka, Prostějova a Přerova. V Olomouci a Jeseníku je přesnější mluvit o stagnaci, obě tato města se nicméně kategorii běžného okresního města poněkud vymykají. To třeba v šumperské nabídce lze najít byty, jejichž majitelé byli nuceni ze svých letních představ slevit už o 20–25 procent (dosud bez úspěchu). Průměrná sleva není sice zatím velká, za touto statistikou se však snadno schová skutečnost, že kdo neslevil podstatněji, neprodal.

Vztah nabídkové a reálně dosažené ceny není nutně přímočarý. Prakticky je ale nabídková cena horním limitem pro cenu skutečnou (výjimkou je licitování při přetlaku zájemců, který ovšem dnes už není pravděpodobný). Snižování veřejné nabídkové ceny přitom ponechává prostor pro další slevu ve fázi neveřejného smlouvání. I reálné ceny jsou v principu přes katastr nemovitostí ověřitelné a o mírném zlevňování se v médiích mluví už nějakou dobu, trh se ovšem zatím příliš nehýbe a údajů je málo. Z dostupných dat se zdá, že v září a říjnu ještě nebyla reálně dosahovaná cena zásadně níže než poslední nabídková. Pochopitelně se to však týká jen toho, co se skutečně prodalo, nikoli „ležáků“ za přestřelené ceny – jakých je ve fázi zamrzlého trhu většina.

V kontextu vysoké inflace nabývá na významu také rozlišení mezi nominální cenou v korunách a cenou v přepočtu na jiné hodnoty. Zatímco donedávna ceny nemovitostí setrvale rostly při stabilitě cen téměř všeho ostatního, dnes jsme v naprosto jiné situaci. I pouhá nominální stagnace, nemluvě o poklesu, znamená podstatné roční znehodnocení v přepočtu na ostatní životní potřeby (typicky potraviny, energie atd.). Také těm, kdo si zajistili navýšení platu, případně jim stát valorizuje důchod apod., nemovitosti po řadě let opět reálně zlevňují.

Inflace se, pravda, drží vysoko, a má-li přesahovat patnáct procent už druhým rokem v řadě, začíná celkové číslo být hrozivé (neboť se jedná ještě o víc než o prostý součet patnácti a patnácti). Jako motivace k realitnímu nákupu to ale nefunguje. Pokud už držíte hotovost v jednotkách milionů, může vám být celkem lhostejná míra inflace vypočtená na potravinách a spol. Se svými úsporami totiž pravděpodobně nemíříte na milion rohlíků s máslem, ale právě na nemovitosti – a ty zlevňují.

Cesta k současnosti

Jak jsme dospěli do stavu, v němž je pokles cen bytů víceméně hotovou věcí a otazníky visí jen nad jeho velikostí? Klíčové byly zejména dva momenty: jednak rychlý nárůst úrokových sazeb, jednak horentně stoupající ceny energií a následně ceny na ně navázaného zboží a služeb.

Neméně důležitý je ale kontext, do něhož tyto impulsy vstoupily, totiž letité přecenění bytových nemovitostí, opakovaně potvrzované národní bankou. To se živilo vírou v nezvratný růst hodnoty nemovitostí a hypetrofovaným investičním rozměrem nemovitostního trhu (tj. odpojením investiční úlohy bytů od jejich funkce uspokojovat něčí potřebu bydlení), přinejmenším v myšlení řady naivních investorů. Zásadní roli hrála též nadměrná tolerance české společnosti k hypotečnímu zadlužení (hypotéky bez ohledu na výši se staly bontonem a zaznívaly dokonce návrhy na hypotéky tzv. dvougenerační), a to paradoxně navzdory široké debatě o exekucích plynoucích ze starších spotřebních dluhů. Už v letech 2020–2021 přestala vycházet investiční aritmetika pořizovací ceny bytu oproti možnému výnosu z nájemného. Nejpozději od této doby lze další růst cen označit za jasnou spekulativní bublinu.

V reakci na zdražené půjčky se objem poskytnutých hypoték letos na podzim propadl meziročně o čtyři pětiny. Do té doby mělo přitom hypoteční financování zhruba poloviční podíl na počtu prodaných bytů. Jednoduchý výpočet nás už pak zpraví o tom, jak náhle se za dosud nedostatkovými nemovitostmi přestaly na trhu hnát vypůjčené peníze a jak rychle začalo opět jít o aktuální stav zájemcova konta. Navíc hypotéky od prvního stálého zaměstnání se za poslední dekádu staly takovým standardem, že zbyl dnes jen málokdo, kdo by pro vlastní rodinnou potřebu chtěl a zároveň mohl kupovat za vlastní. To znamená, že hotovost, která si dnes na trhu brousí zuby na nemovitosti, drží v prvé řadě investoři. Jenže ti mají jednak čas, jednak další možnosti – i pouhý spořicí účet s pětiprocentním úročením aktuálně znamená zajímavou alternativu.

Inflace tažená energiemi a potravinami pak vedle vysokých úroků ze zadlužení představuje další hřebík do rakve představy, že pro domácnost je normální vydat se z největší části příjmů už na pouhé zajištění místa k bydlení. Vracíme se k nesamozřejmému pochopení mnoha předchozích generací, že kromě bydlení je potřeba přinejmenším ještě jíst a topit (vařit, ohřívat) a že bydlet není totéž co vlastnit svůj obývaný prostor. Na vlastnění, respektive vlastnickou aspiraci prostřednictvím značně zdražené hypotéky, najednou leckomu přestalo zbývat.

Není vlastně až tak důležité zkoumat úlohu konkrétních světových událostí (pandemie, ruská agrese na Ukrajině…) jako spouštěčů těchto změn v naší ekonomice. Navzdory své důraznosti a tragičnosti byly zřejmě jen jednou z řady možných teček za světem mimořádně levných peněz a mimořádně levných energií. Nejde v tomto smyslu o „černé labutě“ – dá se argumentovat, že v extrému jsme se naopak pohybovali předtím. V čem však domácí trh nemovitostí válku na Ukrajině povážlivě nedoceňuje, je podle mě – další paradox – její inherentní bezpečnostní rozměr. Čtyři sta kilometrů od našich hranic dopadají ruské rakety. Nemovitost je nemovitá, tj. nepohyblivá (a proti válce mimochodem zpravidla nepojistitelná). Když je potřeba utíkat, tak si ji s sebou nevezmete. Údajná druhá nejsilnější armáda světa sice teď už měsíce buší do Bachmutu, o kterém jste dříve ani neslyšeli, i tak jde ale o situaci před rokem těžko představitelnou. Užitné hodnoty věcí se letos 24. února zásadně proměnily.

Kdo za to může a kdo na to doplatí

Předpokládejme, že pokles cen v nižších desítkách procent je pro nejbližší dobu již skutečnost. Kdo na ni nejvíce doplatí? Obecně ti, kdo si v posledních letech pořídili bytovou nemovitost, kterou nepotřebují, za peníze, které neměli. Pravděpodobně to bylo pod vlivem letité společenské masírky o nemovitostech jakožto zaručené investici – právě tuto podobu na sebe naposled vzala tradiční česká „jistota desetinásobku“. Nechat si špatně poradit bývá drahé, zvlášť když přitom člověk zapomene i na základní poučky: stromy nerostou do nebe a není dobré ukládat všechna vajíčka do jednoho košíku. Zvlášť na to druhé se při milionových cenovkách zapomíná snadno. Leckterý „investor“ se tak ocitá s jediným velikým vejcem v košíku vystlaném spoustou nervozity.

V přiměřeně menší míře nemovitostní pokles zabolí ty, kterých se týká jen některá z uvedených podmínek. Buď si za krvavé peníze a za cenu dluhu pořídili bydlení, které nicméně opravdu potřebují, a při splácení nezměněného dluhu budou tedy především litovat špatně vybrané doby. Anebo do nemovitosti uložili skutečně volné prostředky, které se tímto pod hrozbou ztráty staly nadlouho vázanými.

Početně významná je zřejmě skupina těch, kdo podědili byt v kritických dvou letech pandemie. (Připomeňme, že u nás během ní zemřelo několik desítek tisíc lidí nad předchozí dlouhodobý průměr.) Oč méně vlastních prostředků do takového bytu investovali, o to méně ho zpravidla mohou využít k vlastnímu bydlení, a tak bude zajímavé sledovat osud této množiny nemovitostí. I z těchto vlastníků leckdo ještě stihl zaujmout postoj „investora“ – v nevhodnou dobu, a tedy ke své škodě. Je třeba si uvědomit, že nemovitost držená zcela mimo trh bydlení (byť i nájemního) degraduje z investice na obyčejnou spekulaci. A spekulace na pohyb cen na rozdíl od skutečných funkčních investic nezaslouží zvláštní ochranu.

Koho pak řadit na stranu viníků, ne snad viníků toho, že bublina praská, nýbrž toho, že vůbec mohla vzniknout? V prvé řadě ty, kdo zdražování bytů s vlastním obohacením aktivně popoháněli: realitní makléře pracující za provizi na straně prodávajících, hypoteční bankéře s množstvím prostředků na reklamu, která z hypotéky poznenáhlu udělala sociální normu. Ale také média, včetně renomovaných, která po léta nechávala vystupovat bankéře a realiťáky v roli nezávislých expertů, bez ohledu na jejich střet zájmů a jasnou motivaci nepřipustit jiný vývoj nežli stálé zdražování. Politiky, kteří bytovou situaci naivně nebo zištně zjednodušovali na developerskou mantru o tom, že se málo staví. V neposlední řadě patří k viníkům stát, který svou podporou (zrušené zdanění, daňové odpisy úroků) rozdmýchával vlastnické aspirace bez ohledu na stav trhu. A také obce, které se neodvážily sáhnout na poplatky z nemovitostí coby svůj nejsilnější nástroj. Na úrovni státu i obcí se to koneckonců dělo pod tlakem obyvatel, a tak se v druhém sledu stáváme viníky všichni společně. Jak už to tak bývá, mezi viníky a oběťmi je rozsáhlá šedá zóna.

Prognóza

Pokud se mám dopouštět prognózy na příští rok nebo několik roků, musím zdůraznit především rozdíly užitné hodnoty, které byly v cenách nemovitostí posledních let do jisté míry opomenuty a které se podle mého soudu opět silně hlásí o slovo.

Zaprvé půjde v situaci drahých stavebních materiálů o stav bytu – o to, zda je ve stávající kondici vhodný k letitému obývání bez zásadních úprav. Nemusí být čerstvě po rekonstrukci, ale v prožívání důstojnosti bydlení je obrovský rozdíl mezi bytem rozumně adaptovaným před patnácti lety a osmdesátkovým panelákovým „originálem“ s plechovými umyvadly a pohledovým umakartem v kuchyni i koupelně. Samozřejmostí je i energetická úvaha, zejména ta o zateplení. Tedy zda s sebou byt nese měsíční náklady ve výši dvou, anebo spíš šesti tisíc.

Co naopak patrně bude dál slábnout, je odrazující potenciál sídlišť oproti výlučnějším typům bydlení. Paneláková estetika našla v posledním desetiletí ve společnosti silné zastání a dobře fungující sídliště se vzrostlou zelení a patřičnou vybaveností, včetně té dopravní, může být do budoucna vyloženě dobrou adresou. Pochopitelně však s ohledem na blízkou, nebo naopak periferní polohu vůči městskému centru.

Druhým skutečně zásadním faktorem je pak poloha v rámci ČR. Při maximálním zjednodušení půjde o opozici univerzitních center (s jejich dojezdovým okolím) na jedné straně a periferních regionů na druhé. Právě na periferiích bylo zdražení posledních roků nejprudší, v rozporu s demografickou a výdělkovou charakteristikou těchto oblastí. To lze právě považovat za projev spekulativního chování, který se ve změněné situaci manifestuje rychlým růstem bytové nabídky, a je proto zvlášť otevřen radikálním korekcím. Demografii, která některým lokalitám přidává jedno či dvě procenta obyvatel ročně, zatímco jiným, méně atraktivním, podobná procenta za rok ubere, nelze ignorovat věčně.

Házet čísly je ošemetné. Před rokem jsem se ale odvážil odhadnout, že nemovitosti určené k bydlení se v lednu 2023 budou pohybovat někde mezi plus deseti a mínus dvaceti procenty. Tehdy ještě značně disentní odhad nebyl zas tak špatný, zkusím to tedy znovu. Domnívám se, že kvalitní (rozumně položené a bez problémů ihned obyvatelné) byty v univerzitních centrech z obecného poklesu vyváznou poměrně lacino, řekněme nanejvýš 20procentním pádem z reálné jarní úrovně roku 2022. Naopak nemovitosti problematické svou polohou (v rámci města, ale především státu) anebo svým technickým a energetickým stavem mají nakročeno k výrazně většímu propadu. Nezrekonstruovaný panelákový byt nacházející se někde na široce pojaté periferii republiky, navíc s nevalným zateplením, má svůj propad o 50 % prakticky zaručený.

Takový vývoj považuji ovšem za pozitivní. Dává příležitost těm, kdo si ji – když už žijeme v té „zásluhové“ společnosti – zaslouží. Těm, kteří ve vlastních nemovitostech chtějí bydlet (ne jen ukládat peníze) a zároveň si k tomu zvládli vytvořit finanční základ i bez naivního zadlužení. Ale zároveň obcím, jimž se otvírá cesta k novému posílení bytového fondu, neopatrně rozpuštěného v privatizačním opojení dřívějších dekád.

Nejistotu do celého procesu ovšem vnášejí dva dosud spíše opomíjené zdroje: válka a měna. Bezpečnostní důsledky války na Ukrajině jsem už zmiňoval a bylo by bláhové si jich nevšímat. Pokud Ukrajinci v příštím roce nebo dvou dosáhnou praktického osvobození svého území, nebo zprostředkovaně dokonce rozpadu ruského imperiálního státu, nemovitostní vývoj v celé středovýchodní Evropě pravděpodobně naváže na bezpečnostní předpoklady platné do února 2022. Pokud ale naopak Putinův režim do významné míry naplní své původní cíle na Ukrajině, bude i o bezpečnosti našich sídel nutno přemýšlet v mnohem širším historickém kontextu.

K riziku měnového propadu pak jen na základě nedávných zpráv, aniž bych se chtěl pasovat na měnového ekonoma: zahraniční aktéři prý na doporučení japonských analytiků sázejí proti koruně, domácí instituce si pospíšily prohlásit to za neopodstatněné. I prostý selský rozum může být tímto obrazem poněkud zneklidněn – pro objektivní zhodnocení sparťanských fotbalistů byste si také nešli za fanouškem Sparty…

Výhled

Co se týče výhledu na delší léta dopředu, je z mého pohledu otevřená otázka, zda se osvědčí dosud neochvějná poučka o tom, že nemovitosti se navzdory omezeným propadům vždy vrací k růstu a dlouhodobě jen vynášejí. Je to poučka stavějící na vývoji západního světa po druhé světové válce, a tedy z definice předpokládá dobu víceméně kontinuálního růstu. Kouzlo ekonomie je navíc v tom, že širokou znalostí jejích pravidel se trh proměňuje. Trh, na němž bylo pravidlo formulováno, je zcela jiný trh než ten, na kterém většina investorů jedná s jeho znalostí. Je tu i varovný protipříklad z Japonska: nemovitostní bublina tam praskla roku 1990, kontinuální pokles trval třináct let (!) a ještě déle potom návrat na výchozí hladinu. Jedna věc je mluvit o „dlouhodobém horizontu“, jiná je být skutečně připraven třeba na 20 let ve ztrátě.

Co je naopak výhledově téměř jasné – a vracím se zde k tomu, jak se v čase mění cena nutných životních potřeb běžné rodiny –, je to, že český stát v dlouhodobém horizontu nezvládne garantovat relativní úroveň poskytovaných služeb, na kterou jsme byli zvyklí. Ani nominálně středopravá vláda dnes nedokáže odolávat politickému pokušení kompenzovat občanům (a firmám) celé spektrum reálných či domnělých nepříjemností a takzvaně „nechávat peníze lidem“. Je nasnadě, že se to projeví jinde, způsobem, který už dnes vidíme třeba v oblasti zubařských služeb – zdravotnický standard se v nich prakticky úplně vytrhl ze systému veřejného pojištění a mnozí z nás si zvykají odkládat si z příjmu pravidelně stranou „na zuby“. Zbytek zdravotnictví je zřejmě v závěsu, jakož třeba i školství, počínajíc z obou směrů od předškolního i od vysokého. Pravděpodobně se už nevrátíme do stavu, kdy dominantním životním nákladem domácnosti bude moci být samo místo k bydlení, a to klade jistý limit na ceny nemovitostí v dlouhém výhledu. K triádě „bydlet – jíst – topit“ přistoupí pilíře „léčit se“, „vzdělávat se“, a ani to nebude ještě všechno. Stále méně samozřejmá je v dnešním světle třeba levná doprava (v souvislosti s energiemi a klimatickou změnou) nebo třeba prostá realizace člověka jako platného člena společnosti (v kontextu hospodářské recese, nezaměstnanosti a rozvoje umělé inteligence).

Autor je nezávislý analytik. Části tohoto textu byly publikovány na Olomoucké Drbně.

Carmina Burana v Šumperku

Závěrečný koncert Klášterních hudebních slavností 2022 v Šumperku přinesl velmi důstojné provedení kantáty Carla Orffa Carmina Burana, pod taktovkou dirigenta Marka Šedivého. Oproti původnímu Orffovu dílu se jednalo o provedení koncertní (nikoli scénické, což je však dnes skoro pravidlem), v redukovaném obsazení pro dva klavíry a perkusní sekci namísto plného orchestru, spolu s dvěma sbory a sólisty. (Sluší se tedy k Orffovi uvést i jméno autora úpravy Wilhelma Killmayera.)

Už zvukové vyvážení tohoto komplexního tělesa v podmínkách klášterního kostela představuje nemalý úkol a účinkující se ho zhostili se ctí. I na kraji jedné ze zadních řad jsem pozoroval jen málo momentů vzájemného přehlušení některých partů (část In taberna quando sumus). Výborně spolu naopak jednotlivé sekce komunikovaly zejména v druhé části kantáty, v částech Circa mea pectora, Tempus est iocundum, Ave formosissima. Ale také ve vstupní i závěrečné O Fortuna. Bylo pro mě až překvapivé, jak ohromujícím zvukem tato skladba, chronicky nadužívaná Holywoodem, a tedy stále balancující na pokraji kýče, zazněla posledního zářijového večera v Šumperku. Přispělo k tomu nasvícení, ale především perfektní přesnost, nejen intonační, ale i výslovnostní, v podání obou sborů – Českého filharmonického sboru z Brna a koncertního sboru šumperských Motýlů. Především Motýli, třebaže tentokrát byli spíše tělesem pobočným, předvedli dokonale nacvičenou, vycepovanou výslovnost – právě tu, která je nutná k tomu, aby slova zpívaná dobrou stovkou mluvidel zazněla srozumitelně. Z výkonu dospělejšího sboru lze pak vyzvednout třeba suverénní, rytmicky nekompromisní Swaz hie gat umbe, nebo mužskou část sboru v zařezávajících trojhlasech Si puer cum puellula.

Zdařilý byl rovněž jak výběr, tak projev sólistů. Za excelentní bych označil baryton Martina Bárty, který po mírně nevýrazném úvodu rozepjal svůj výraz do šíře odpovídající tematickému rozpětí díla a jeho namnoze parodickému ladění. Právě do této polohy dobře zapadá i záměrné falzetové „trápení“ v částech jako Dies, nox et omnia. Věhlasnému kontratenoru Jana Mikuška bohužel Orffovo dílo poskytuje pouze jedinou, byť výraznou úlohu v podobě žalozpěvu pečené labutě (Olim lacus colueram). Povedené byly i lyrické party v podání sopránu Lucie Silkenové, s výjimkou – na můj vkus – silového a neladně zakončeného Dulcissime. Výkon instrumentalistů (klavíry Martin a Kristina Kasíkovi, bicí sekce Moravské filharmonie Olomouc) si jako obvykle neosobuju nijak hodnotit.

Jedinou zásadnější výtku jsem tak nucen směrovat za odbytou přípravou brožurky s textovým libretem pro potřebu posluchače. Zda text poskytovat i v originále, jen v překladu, anebo vůbec; zda v překladu rýmovat, nebo jít přesněji po významu latinského originálu – pro všechny tyto možnosti se dají najít legitimní důvody. Avšak okopírovat existující básnický překlad z prvního odkazu poskytnutého vyhledávačem a neobtěžovat se ani s dohledáním a uvedením autora, to by se u koncertu této třídy opravdu dít nemělo. Důkazem nedbalostního přečinu budiž překlep převzatý v názvu jedné z částí (In trutina). Doplňme proto poprávu, že autorem použitého rýmovaného (a významově poměrně věrného) překladu byl Rudolf Mertlík (1913–1985).

Autor je amatérský sborový pěvec.

Šumperský slovníček míst

Šumperk se už řadu let pomalu vylidňuje. Ale pro ten nepravděpodobný případ, že byste do něj naopak přibyli, stejně jako před časem já s rodinou, možná vám přijde k užitku následující tahák. Jsou v něm zdejší místní označení. Na mapě je mnohdy nenajdete, vycházejí často z historických reálií a používají je jen domorodci v běžném hovoru. Přidávám k nim oficiální název, případně vysvětlení. Pokusím se v budoucnu doplňovat další zaslechnuté.

Česká čtvrť: část města za nádražím, kterou v předválečném německém Šumperku obývaly české rodiny. Od zbytku města je oddělena železniční tratí, průmyslovými provozy a silničním průtahem Jesenická.

Čtyřka: ZŠ Sluneční

Dvojka: dnes již neexistující ZŠ, viz budova Komín.

Hluchák: ZŠ 8. května, též Trojka.

Krenišov: kdysi samostatná vesnice při dnešní výpadovce směrem na severovýchod, na rozhraní šumperského a rapotínského katastru. Dnešní Muzeum silnic sídlí v objektu tzv. Krenišovského dvora.

Gotvalďák: náměstí Republiky, dříve Gottwaldovo.

Hokejka: panelový blok Čajkovského 214, zahnutý do tupého úhlu.

Jednička: ZŠ na třídě Dr. E. Beneše.

Kasárna: dříve se nacházela v prostoru mezi dnešními ulicemi Gen. Krátkého, Gen. Svobody, Žižkova a Vítězná. Objekty vojenských ubytoven byly městem rekonstruovány na bytové domy a privatizovány.

Komín: budova SVČ Doris na rohu Komenského a Dr. E. Beneše.

Kotel: dnes už zaniklý motokrosový areál v prostoru mezi dnešními ulicemi Reisova a Vyhlídka.

Kotelna: objekt u kruhového objezdu Temenická-Šumavská-Prievidzská. Vysoký komín s reklamou Holba.

Luže: prostor zahrádkářské kolonie u přejezdu Vikýřovické přes železniční trať.

Na Vyhlídce: někdejší výletní restaurace severně nad Šumperkem, dnes objekt dětského domova se školou, symbolicky bez vyhlídky, zlověstně izolovaný od města

Mototechna: objekt Žerotínova 2, severní okraj Smetanových sadů.

Obchoďák: starší, dnes poloprázdný obchodní dům u křižovatky Hlavní třídy s Fialovou.

Pavlínin dvůr: někdejší statek a sídlo průmyslníků, dnešní objekt Vlastivědného muzea v Sadech 1. máje

Pětka: ZŠ Vrchlického

Pracák (bývalý): objekt Starobranská 17.

Skřivánčí dvůr: někdejší statek, objekt dnes již nefunkční velké pekárny na východním okraji města

Slovan: bývalý hotel Schneider, později Slovanský dům, na dnešní Hlavní třídě č. 3.

Šenkes: rybník Benátky.

Šestka: ZŠ Šumavská

Točák: Dnes oficiálně nepojmenované, ale rušné náměstíčko na styku Hlavní třídy a ulice Generála Svobody. V dobách, kdy tudy procházela hlavní městská silnice, tu prý byl kruhový objezd, otáčely se autobusy nebo tak něco. Místo se dříve jmenovalo Eichelbrennerovo náměstí a soudím, že by mu dnes velmi slušelo jméno „náměstí Marie Knitschke“!

Trojka: ZŠ 8. května, též Hluchák.

U Dacana: oficiálně restaurace Pod Kaštanem

U Grandu: náměstí Svobody, bývalý hotel Grand (nově Perk), křižovatka je oblíbeným místem instruktorů autoškol a zkušebních komisařů.

U koně: fontána se sochou hříběte v Sadech 1. máje.

U sovy: kašna před Vlastivědným muzeem (též Pavlínin dvůr) s plastikou sovy.

U Stalina: náměstí Svobody, dříve se sochou diktátora.