Šumperský slovníček míst

Šumperk se už řadu let pomalu vylidňuje. Ale pro ten nepravděpodobný případ, že byste do něj naopak přibyli, stejně jako před časem já s rodinou, možná vám přijde k užitku následující tahák. Jsou v něm zdejší místní označení. Na mapě je zpravidla nenajdete, vycházejí často z historických reálií a používají je jen domorodci v běžném hovoru. Přidávám k nim oficiální název, případně vysvětlení.

Česká čtvrť: část města za nádražím, kterou v předválečném německém Šumperku obývaly české rodiny. Od zbytku města je oddělena železniční tratí, průmyslovými provozy a silničním průtahem Jesenická.

Čtyřka: ZŠ Sluneční

Dvojka: dnes již neexistující ZŠ, viz budova Komín.

Hluchák: ZŠ 8. května, též Trojka.

Krenišov: kdysi samostatná vesnice při dnešní výpadovce směrem na severovýchod, na rozhraní šumperského a rapotínského katastru.

Gotvalďák: náměstí Republiky, dříve Gottwaldovo.

Hokejka: panelový blok Čajkovského 214, zahnutý do tupého úhlu.

Jednička: ZŠ na třídě Dr. E. Beneše.

Kasárna: dříve se nacházela v prostoru mezi dnešními ulicemi Gen. Krátkého, Gen. Svobody, Žižkova a Vítězná. Objekty vojenských ubytoven byly městem rekonstruovány na bytové domy a privatizovány.

Komín: budova SVČ Doris na rohu Komenského a Dr. E. Beneše.

Kotel: dnes už zaniklý motokrosový areál v prostoru mezi dnešními ulicemi Reisova a Vyhlídka.

Kotelna: objekt u kruhového objezdu Temenická-Šumavská-Prievidzská. Vysoký komín s reklamou Holba.

Luže: prostor zahrádkářské kolonie u přejezdu Vikýřovické přes železniční trať.

Mototechna: objekt Žerotínova 2, severní okraj Smetanových sadů.

Obchoďák: starší, dnes poloprázdný obchodní dům u křižovatky Hlavní třídy s Fialovou.

Pětka: ZŠ Vrchlického

Pracák (bývalý): objekt Starobranská 17.

Slovan: bývalý hotel Schneider, později Slovanský dům, na dnešní Hlavní třídě č. 3.

Šenkes: rybník Benátky.

Šestka: ZŠ Šumavská

Točák: Dnes oficiálně nepojmenované, ale rušné náměstíčko na styku Hlavní třídy a ulice Generála Svobody. V dobách, kdy tudy procházela hlavní městská silnice, tu prý byl kruhový objezd, otáčely se autobusy nebo tak něco. Místo se dříve jmenovalo Eichelbrennerovo náměstí a soudím, že by mu dnes velmi slušelo jméno „náměstí Marie Knitschke“!

Trojka: ZŠ 8. května, též Hluchák.

U Grandu: náměstí Svobody, bývalý hotel Grand (nově Perk), křižovatka je oblíbeným místem instruktorů autoškol a zkušebních komisařů.

U koně: fontána se sochou hříběte v Sadech 1. máje.

U sovy: kašna před Vlastivědným muzeem (též Pavlínin dvůr) s plastikou sovy.

U Stalina: náměstí Svobody, dříve se sochou diktátora.

Mozartovo Requiem po letech v Šumperku (recenze koncertu)

Klášterní hudební slavnosti 2021 se v pondělí 13. 9. uzavřely Mozartovým Requiem d moll a premiérovaným Oratoriem Václava Horálka v provedení festivalového rezidenčního souboru Musica Florea, sboru Collegium Floreum a sólistů pod taktovkou Marka Štryncla. Slavné Requiem, veledílo evropské duchovní hudby, se do Šumperka vrátilo po osmi letech a je to víc než dobře: akustika klášterního kostela nechává složitou skladbu důstojně vyniknout a hlediště se zaplnilo téměř zcela.

Srovnání Horálkovy práce s Mozartovou, jež zaznělo v úvodu koncertu, bylo snad trochu přehnané. Dílo českého barokního autora, o němž máme jen minimum životopisných informací, samozřejmě mozartovské komplexity zdaleka nedosahuje – pouze se jí trochu přiblížilo v závěrečném chóru. Vzorové, jaksi školometské barokní pojednání tématu Duše, českojazyčně trápené Svědomím a Zoufalstvím a konečně nasměrované Naději na cestu pravé spásy, prokládané hudebně nepříliš ústrojnými recitativy, je dnes těžké doopravdy hudebně prožít. Spojení s Mozartem bylo přesto vhodné – porovnávat tato dvě díla by totiž byl žánrový omyl. Je-li Mozart superhvězda, pak nově v celek sestavený Horálek byl přednesen ve světové premiéře a uvedení tím získává v podstatě charakter odborného příspěvku. Jako knižní vydavatel si dovolím učinit paralelu z oboru: Uvést Requiem je jako znovu vydat Máchův Máj – dá se to udělat výtečně nebo mizerně, kvalitu rozpozná jen část publika a své zákazníky si kniha nejspíš najde. Uvést Horálka je jako publikovat nikdy nevydaný Máchův text nebo dopisy současníkům – pravděpodobně zůstane u jediného vydání, zaujati budou jen odborníci, ale snadno se to může stát větší oborovou událostí než dvěstěčtyřicáté vydání Máje.

Mozartovo Requiem patří pro mě k vrcholům intenzity, s níž je možno hudebně ztvárnit starý a závažný duchovní text. Je velmi vhodné vnímat skladbu spolu s textem, a oceňuji tedy, že se podle dobrého zvyku posluchačům dostalo i celého latinského textového znění spolu s českým překladem. Doporučuji jen napříště pečlivější korekturu latiny (řada překlepů v textu) a volil bych spíše překlad nebásnický. Ten, který se po vzoru originálu pokouší o trojité rýmy, se totiž v jednotlivých verších nutně odchyluje od významu originálu a posluchači tím občas ztěžuje rozpoznání míst, na nichž vrcholí dynamika hudební i významová – míst jako „cuncta stricte discussurus“ („[Bůh coby soudce] rozpráší, co je spojeno“), „ne perenni cremer igne“ („abych neshořel věčným plamenem“), „rex tremendae majestatis“ („králi hrůzné velebnosti“), „libera eas de ore leonis“ („vysvoboď je ze lví tlamy“ a konečné vroucné „lux aeterna luceat eis“ („ať jim svítí věčné světlo“). Sbor Collegium Floreum, poloprofesionální, spíše projektově sestavované a obměňované nežli stálé těleso, se s podobnými vypjatými místy, jakož i s obtížným mnohohlasem Kyrie vypořádal dosti přesně a znamenitě.

Pokud jsme výše, byť jen váhavě, srovnávali Horálka s Mozartem, je nutno zmínit i kvalitativní rozdíly v samém Requiem. Je totiž veřejným tajemstvím, že autor své dílo nestihl před smrtí dokončit. Běžně uváděná verze je ve skutečnosti dovedena k úplnosti Franzem X. Süssmayrem (s předchozím příspěním J. Eyblera) a jeho příspěvek není vůbec zanedbatelný. Tvoří nejméně třetinu rozsahu Requiem, a v detailní orchestraci (toho, co v základních rysech rozvrhl Mozart) dokonce ještě více. Snad je to dáno i pietním přístupem Süssmayra k dílu zemřelého mistra, ale rozdíl je skutečně ohromný: je-li Requiem strhující ve svém průběhu od Introitu až po Lacrimosu, okolo části Hostias nastává šeď bez nápadu. Sanctus, Benedictus i Agnus Dei, jakkoli liturgicky významné v pořadí mše, se mi zdají být jen výplňovou vatou. Následuje pouze mírné vzepětí závěrečné Communio, jež v obměnách opakuje úvodní, opět vlastní Mozartovy motivy; na grandiózní finále dlouhého koncertu to ale nestačí. Spíš nežli chyba dramaturgie nebo provedení je to chyba hudební tradice, jež si oblíbila jen jediné z neautorských dokončení slavné skladby.

Výkon orchestru, na rozdíl od sboru plně profesionálního, nedovedu jako laik docela posoudit, stojí však za zmínku, že Musica Florea usiluje o přiblížení dobové interpretaci a estetice uváděných děl. Souvisí s tím celkový měkký, „dřevěný“ zvuk s nepříliš průraznými dobovými žesti. Projev sólistů se mi zdál mírně nevyrovnaný, ani ne tak úrovní jako spíše stylem: soprán Michaely Šrůmové jako by akademicky přednášel, zatímco mezzosoprán/alt Anety Patrasové se vciťuje a posluchače objímá; podobně tenor Jaroslava Březiny tentokrát plně nestačil pevnějšímu basu Miloše Horáka. Prubířským kamenem sólistického obsazení v Requiem je basem otvíraná sekvence sól Tuba mirum; zde v Šumperku maxima dokonalosti dosaženo nebylo, to je však jen malý kaz na velmi zdařilém koncertu. Celý soubor odcestoval pozdním večerním autobusem, aby tentýž program mohl o následujících dvou večerech provést v Praze a Karlových Varech.

Radek Ocelák

Autor je sborový pěvec.

Dona nobis pacem: nahrávka šumperských Motýlů vybalená po 27 letech

Během posledního nešťastného roku je v Šumperku snadné podlehnout dojmu kulturní pouště, zvlášť v některých ohledech, mezi něž patří i ten hudební. Ti, kdo se za mimořádně složitých podmínek snaží nerezignovat na umělecké aktivity, prominou a pochopí. Pohled na plakátovací plochy, na nichž se slibuje jen pár mírně zašlých hudebních veličin – a i k těm zpravidla přibývá cedulka „Odloženo“ – zkrátka není zrovna optimistický. Taková chvíle je ale příležitostí k obrácení nazpět.

Když jsem se začátkem minulého roku do města stěhoval, přátelé v Čechách mi k Šumperku zmiňovali různé své asociace. Některé byly lichotivé a některé ne, jedna z nich mi ale utkvěla zvlášť: „Mají tam vynikající dětský sbor.“ Trvalo nějakou dobu, než se mi dostal do ruky důkazní materiál, a to v podobě cédéčka Dona nobis pacem z roku 1994, které z nějakého důvodu přežilo čtvrtstoletí v originální folii. Byl trochu problém nosič po takové době přehrát, ale povedlo se a původní poznámce teď musím přisvědčit.

Motýli Šumperk – CD „Dona nobis pacem“, 1994.

Častým omezením dětských uměleckých aktivit je to, že vystoupení navštěvujeme především kvůli dětem samotným, ne tolik kvůli umění. Taková výhrada tady ale není na místě. Bez ohledu na to, zda ve sboru někoho z rodiny máte; bez ohledu na to, že zavedený pěvecký sbor je i forma setkávání a navazování mezilidských vztahů, které jsou možná důležitější než umělecký výkon; bez ohledu na to, že Motýli se svými několika věkovými odděleními jsou jako celek víc než jen jejich nejpokročilejší, koncertní sbor; tedy bez ohledu na to vše – Dona nobis pacem je nahrávka velmi vysoké hudební úrovně. Je radost ji opakovaně poslouchat a nemuselo by se za ni stydět ani dospělejší těleso z mnohem většího města nežli zrovna šumperští Motýli.

Nahrávku lze rozdělit na čtvrtiny, z nichž opakovaný poslech se u mě popravdě týká především té první a poslední (prostředek tvoří české a evropské koledy, na které ve velikonočním čase nějak nemám „morál“ a nechám si je radši na zimu). Uvádějí ji skladby Otmara Máchy („Hymnus, Cantata Piccola“, Francise Poulenca („Litanies à la Vierge Noire“) a Jana Nováka („Gloria“) s varhanním doprovodem Kamily Klugarové. Uzavírá ji naopak slavný cyklus „A Ceremony of Carols“ Benjamina Brittena na texty staroanglické duchovní lyriky, v doprovodu Jany Bouškové na harfu. Obé pod taktovkou Tomáše Motýla.

Volba to byla pro vyspělejší dětský sbor jednoduše skvělá – skladby technicky dostupné, ale nepodbízivé, obohacující interpreta i posluchače lecčím z rejstříku novější vážné hudby i ochutnávkou z historie evropských jazyků. Provedení pak za volbou skladeb nijak nezaostává. Melodická intonace je perfektní, harmonie „zařezávají“, disonance bolí přesně tak, jak se to od nich očekává, jednohlasy jsou skutečně jednohlasné. Výslovnost je pečlivá a dokonale načasovaná, takže texty nezanikají v beztvarém hláskovém „amarounu“. (Slitá výslovnost je častá bolest amatérských sborů a lze se jí vyhnout hlavně dokonalým nacvičením skladby tak, aby pěvci a pěvkyně během výkonu mohli namísto not plně sledovat sbormistra. Motýli to zjevně dokážou.) Škoda snad jen toho, že sólisté z jednotlivých čísel Brittena zůstali tehdy na obalu cédéčka anonymní!

Ano, Motýli jsou opravdu sborová špička. Nebo byli? CD vypovídá o první polovině 90. let, naživo jsem ještě s nimi neměl tu čest. Novější záznamy na YouTube ale naznačují, že jejich koncertní sbor, logicky za tu dobu vícekrát obměněný a pod novou taktovkou, z tehdejší kvality nikam neuhnul. Brittena by možná vystřihli ještě dnes, dávali ho prý od té doby ještě nejméně jednou. Těším se na další živou příležitost – na zazelenání naší současné pandemické pouště.

Psáno pro kulturní přílohu Šumperského zpravodaje, duben 2021.

 

Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.