Ceny bytů v okresních městech jsou na sestupu: jak se to stalo a co bude dál?

Fakta

Nabídkové ceny bytů v okresních městech Olomouckého kraje začaly postupně klesat ze svých jarních či letních maxim. Jedná se zatím o průměrný pokles v jednotkách procent. Rychle naopak roste počet bytů v nabídce. Vyplývá to ze statistik zveřejňovaných největším českým realitním serverem Sreality.cz. Rozšiřování nabídky představuje další tlak na snížení cen a znamená postupně komfortnější pozici pro stranu kupujících.

Zatímco růst nabídky lze pozorovat napříč krajem (oproti druhé polovině roku 2021, kdy byl její rozsah na minimu, se prakticky všude ztrojnásobila), doložené zlevňování se týká okresních měst Šumperka, Prostějova a Přerova. V Olomouci a Jeseníku je přesnější mluvit o stagnaci, obě tato města se nicméně kategorii běžného okresního města poněkud vymykají. To třeba v šumperské nabídce lze najít byty, jejichž majitelé byli nuceni ze svých letních představ slevit už o 20–25 procent (dosud bez úspěchu). Průměrná sleva není sice zatím velká, za touto statistikou se však snadno schová skutečnost, že kdo neslevil podstatněji, neprodal.

Vztah nabídkové a reálně dosažené ceny není nutně přímočarý. Prakticky je ale nabídková cena horním limitem pro cenu skutečnou (výjimkou je licitování při přetlaku zájemců, který ovšem dnes už není pravděpodobný). Snižování veřejné nabídkové ceny přitom ponechává prostor pro další slevu ve fázi neveřejného smlouvání. I reálné ceny jsou v principu přes katastr nemovitostí ověřitelné a o mírném zlevňování se v médiích mluví už nějakou dobu, trh se ovšem zatím příliš nehýbe a údajů je málo. Z dostupných dat se zdá, že v září a říjnu ještě nebyla reálně dosahovaná cena zásadně níže než poslední nabídková. Pochopitelně se to však týká jen toho, co se skutečně prodalo, nikoli „ležáků“ za přestřelené ceny – jakých je ve fázi zamrzlého trhu většina.

V kontextu vysoké inflace nabývá na významu také rozlišení mezi nominální cenou v korunách a cenou v přepočtu na jiné hodnoty. Zatímco donedávna ceny nemovitostí setrvale rostly při stabilitě cen téměř všeho ostatního, dnes jsme v naprosto jiné situaci. I pouhá nominální stagnace, nemluvě o poklesu, znamená podstatné roční znehodnocení v přepočtu na ostatní životní potřeby (typicky potraviny, energie atd.). Také těm, kdo si zajistili navýšení platu, případně jim stát valorizuje důchod apod., nemovitosti po řadě let opět reálně zlevňují.

Inflace se, pravda, drží vysoko, a má-li přesahovat patnáct procent už druhým rokem v řadě, začíná celkové číslo být hrozivé (neboť se jedná ještě o víc než o prostý součet patnácti a patnácti). Jako motivace k realitnímu nákupu to ale nefunguje. Pokud už držíte hotovost v jednotkách milionů, může vám být celkem lhostejná míra inflace vypočtená na potravinách a spol. Se svými úsporami totiž pravděpodobně nemíříte na milion rohlíků s máslem, ale právě na nemovitosti – a ty zlevňují.

Cesta k současnosti

Jak jsme dospěli do stavu, v němž je pokles cen bytů víceméně hotovou věcí a otazníky visí jen nad jeho velikostí? Klíčové byly zejména dva momenty: jednak rychlý nárůst úrokových sazeb, jednak horentně stoupající ceny energií a následně ceny na ně navázaného zboží a služeb.

Neméně důležitý je ale kontext, do něhož tyto impulsy vstoupily, totiž letité přecenění bytových nemovitostí, opakovaně potvrzované národní bankou. To se živilo vírou v nezvratný růst hodnoty nemovitostí a hypetrofovaným investičním rozměrem nemovitostního trhu (tj. odpojením investiční úlohy bytů od jejich funkce uspokojovat něčí potřebu bydlení), přinejmenším v myšlení řady naivních investorů. Zásadní roli hrála též nadměrná tolerance české společnosti k hypotečnímu zadlužení (hypotéky bez ohledu na výši se staly bontonem a zaznívaly dokonce návrhy na hypotéky tzv. dvougenerační), a to paradoxně navzdory široké debatě o exekucích plynoucích ze starších spotřebních dluhů. Už v letech 2020–2021 přestala vycházet investiční aritmetika pořizovací ceny bytu oproti možnému výnosu z nájemného. Nejpozději od této doby lze další růst cen označit za jasnou spekulativní bublinu.

V reakci na zdražené půjčky se objem poskytnutých hypoték letos na podzim propadl meziročně o čtyři pětiny. Do té doby mělo přitom hypoteční financování zhruba poloviční podíl na počtu prodaných bytů. Jednoduchý výpočet nás už pak zpraví o tom, jak náhle se za dosud nedostatkovými nemovitostmi přestaly na trhu hnát vypůjčené peníze a jak rychle začalo opět jít o aktuální stav zájemcova konta. Navíc hypotéky od prvního stálého zaměstnání se za poslední dekádu staly takovým standardem, že zbyl dnes jen málokdo, kdo by pro vlastní rodinnou potřebu chtěl a zároveň mohl kupovat za vlastní. To znamená, že hotovost, která si dnes na trhu brousí zuby na nemovitosti, drží v prvé řadě investoři. Jenže ti mají jednak čas, jednak další možnosti – i pouhý spořicí účet s pětiprocentním úročením aktuálně znamená zajímavou alternativu.

Inflace tažená energiemi a potravinami pak vedle vysokých úroků ze zadlužení představuje další hřebík do rakve představy, že pro domácnost je normální vydat se z největší části příjmů už na pouhé zajištění místa k bydlení. Vracíme se k nesamozřejmému pochopení mnoha předchozích generací, že kromě bydlení je potřeba přinejmenším ještě jíst a topit (vařit, ohřívat) a že bydlet není totéž co vlastnit svůj obývaný prostor. Na vlastnění, respektive vlastnickou aspiraci prostřednictvím značně zdražené hypotéky, najednou leckomu přestalo zbývat.

Není vlastně až tak důležité zkoumat úlohu konkrétních světových událostí (pandemie, ruská agrese na Ukrajině…) jako spouštěčů těchto změn v naší ekonomice. Navzdory své důraznosti a tragičnosti byly zřejmě jen jednou z řady možných teček za světem mimořádně levných peněz a mimořádně levných energií. Nejde v tomto smyslu o „černé labutě“ – dá se argumentovat, že v extrému jsme se naopak pohybovali předtím. V čem však domácí trh nemovitostí válku na Ukrajině povážlivě nedoceňuje, je podle mě – další paradox – její inherentní bezpečnostní rozměr. Čtyři sta kilometrů od našich hranic dopadají ruské rakety. Nemovitost je nemovitá, tj. nepohyblivá (a proti válce mimochodem zpravidla nepojistitelná). Když je potřeba utíkat, tak si ji s sebou nevezmete. Údajná druhá nejsilnější armáda světa sice teď už měsíce buší do Bachmutu, o kterém jste dříve ani neslyšeli, i tak jde ale o situaci před rokem těžko představitelnou. Užitné hodnoty věcí se letos 24. února zásadně proměnily.

Kdo za to může a kdo na to doplatí

Předpokládejme, že pokles cen v nižších desítkách procent je pro nejbližší dobu již skutečnost. Kdo na ni nejvíce doplatí? Obecně ti, kdo si v posledních letech pořídili bytovou nemovitost, kterou nepotřebují, za peníze, které neměli. Pravděpodobně to bylo pod vlivem letité společenské masírky o nemovitostech jakožto zaručené investici – právě tuto podobu na sebe naposled vzala tradiční česká „jistota desetinásobku“. Nechat si špatně poradit bývá drahé, zvlášť když přitom člověk zapomene i na základní poučky: stromy nerostou do nebe a není dobré ukládat všechna vajíčka do jednoho košíku. Zvlášť na to druhé se při milionových cenovkách zapomíná snadno. Leckterý „investor“ se tak ocitá s jediným velikým vejcem v košíku vystlaném spoustou nervozity.

V přiměřeně menší míře nemovitostní pokles zabolí ty, kterých se týká jen některá z uvedených podmínek. Buď si za krvavé peníze a za cenu dluhu pořídili bydlení, které nicméně opravdu potřebují, a při splácení nezměněného dluhu budou tedy především litovat špatně vybrané doby. Anebo do nemovitosti uložili skutečně volné prostředky, které se tímto pod hrozbou ztráty staly nadlouho vázanými.

Početně významná je zřejmě skupina těch, kdo podědili byt v kritických dvou letech pandemie. (Připomeňme, že u nás během ní zemřelo několik desítek tisíc lidí nad předchozí dlouhodobý průměr.) Oč méně vlastních prostředků do takového bytu investovali, o to méně ho zpravidla mohou využít k vlastnímu bydlení, a tak bude zajímavé sledovat osud této množiny nemovitostí. I z těchto vlastníků leckdo ještě stihl zaujmout postoj „investora“ – v nevhodnou dobu, a tedy ke své škodě. Je třeba si uvědomit, že nemovitost držená zcela mimo trh bydlení (byť i nájemního) degraduje z investice na obyčejnou spekulaci. A spekulace na pohyb cen na rozdíl od skutečných funkčních investic nezaslouží zvláštní ochranu.

Koho pak řadit na stranu viníků, ne snad viníků toho, že bublina praská, nýbrž toho, že vůbec mohla vzniknout? V prvé řadě ty, kdo zdražování bytů s vlastním obohacením aktivně popoháněli: realitní makléře pracující za provizi na straně prodávajících, hypoteční bankéře s množstvím prostředků na reklamu, která z hypotéky poznenáhlu udělala sociální normu. Ale také média, včetně renomovaných, která po léta nechávala vystupovat bankéře a realiťáky v roli nezávislých expertů, bez ohledu na jejich střet zájmů a jasnou motivaci nepřipustit jiný vývoj nežli stálé zdražování. Politiky, kteří bytovou situaci naivně nebo zištně zjednodušovali na developerskou mantru o tom, že se málo staví. V neposlední řadě patří k viníkům stát, který svou podporou (zrušené zdanění, daňové odpisy úroků) rozdmýchával vlastnické aspirace bez ohledu na stav trhu. A také obce, které se neodvážily sáhnout na poplatky z nemovitostí coby svůj nejsilnější nástroj. Na úrovni státu i obcí se to koneckonců dělo pod tlakem obyvatel, a tak se v druhém sledu stáváme viníky všichni společně. Jak už to tak bývá, mezi viníky a oběťmi je rozsáhlá šedá zóna.

Prognóza

Pokud se mám dopouštět prognózy na příští rok nebo několik roků, musím zdůraznit především rozdíly užitné hodnoty, které byly v cenách nemovitostí posledních let do jisté míry opomenuty a které se podle mého soudu opět silně hlásí o slovo.

Zaprvé půjde v situaci drahých stavebních materiálů o stav bytu – o to, zda je ve stávající kondici vhodný k letitému obývání bez zásadních úprav. Nemusí být čerstvě po rekonstrukci, ale v prožívání důstojnosti bydlení je obrovský rozdíl mezi bytem rozumně adaptovaným před patnácti lety a osmdesátkovým panelákovým „originálem“ s plechovými umyvadly a pohledovým umakartem v kuchyni i koupelně. Samozřejmostí je i energetická úvaha, zejména ta o zateplení. Tedy zda s sebou byt nese měsíční náklady ve výši dvou, anebo spíš šesti tisíc.

Co naopak patrně bude dál slábnout, je odrazující potenciál sídlišť oproti výlučnějším typům bydlení. Paneláková estetika našla v posledním desetiletí ve společnosti silné zastání a dobře fungující sídliště se vzrostlou zelení a patřičnou vybaveností, včetně té dopravní, může být do budoucna vyloženě dobrou adresou. Pochopitelně však s ohledem na blízkou, nebo naopak periferní polohu vůči městskému centru.

Druhým skutečně zásadním faktorem je pak poloha v rámci ČR. Při maximálním zjednodušení půjde o opozici univerzitních center (s jejich dojezdovým okolím) na jedné straně a periferních regionů na druhé. Právě na periferiích bylo zdražení posledních roků nejprudší, v rozporu s demografickou a výdělkovou charakteristikou těchto oblastí. To lze právě považovat za projev spekulativního chování, který se ve změněné situaci manifestuje rychlým růstem bytové nabídky, a je proto zvlášť otevřen radikálním korekcím. Demografii, která některým lokalitám přidává jedno či dvě procenta obyvatel ročně, zatímco jiným, méně atraktivním, podobná procenta za rok ubere, nelze ignorovat věčně.

Házet čísly je ošemetné. Před rokem jsem se ale odvážil odhadnout, že nemovitosti určené k bydlení se v lednu 2023 budou pohybovat někde mezi plus deseti a mínus dvaceti procenty. Tehdy ještě značně disentní odhad nebyl zas tak špatný, zkusím to tedy znovu. Domnívám se, že kvalitní (rozumně položené a bez problémů ihned obyvatelné) byty v univerzitních centrech z obecného poklesu vyváznou poměrně lacino, řekněme nanejvýš 20procentním pádem z reálné jarní úrovně roku 2022. Naopak nemovitosti problematické svou polohou (v rámci města, ale především státu) anebo svým technickým a energetickým stavem mají nakročeno k výrazně většímu propadu. Nezrekonstruovaný panelákový byt nacházející se někde na široce pojaté periferii republiky, navíc s nevalným zateplením, má svůj propad o 50 % prakticky zaručený.

Takový vývoj považuji ovšem za pozitivní. Dává příležitost těm, kdo si ji – když už žijeme v té „zásluhové“ společnosti – zaslouží. Těm, kteří ve vlastních nemovitostech chtějí bydlet (ne jen ukládat peníze) a zároveň si k tomu zvládli vytvořit finanční základ i bez naivního zadlužení. Ale zároveň obcím, jimž se otvírá cesta k novému posílení bytového fondu, neopatrně rozpuštěného v privatizačním opojení dřívějších dekád.

Nejistotu do celého procesu ovšem vnášejí dva dosud spíše opomíjené zdroje: válka a měna. Bezpečnostní důsledky války na Ukrajině jsem už zmiňoval a bylo by bláhové si jich nevšímat. Pokud Ukrajinci v příštím roce nebo dvou dosáhnou praktického osvobození svého území, nebo zprostředkovaně dokonce rozpadu ruského imperiálního státu, nemovitostní vývoj v celé středovýchodní Evropě pravděpodobně naváže na bezpečnostní předpoklady platné do února 2022. Pokud ale naopak Putinův režim do významné míry naplní své původní cíle na Ukrajině, bude i o bezpečnosti našich sídel nutno přemýšlet v mnohem širším historickém kontextu.

K riziku měnového propadu pak jen na základě nedávných zpráv, aniž bych se chtěl pasovat na měnového ekonoma: zahraniční aktéři prý na doporučení japonských analytiků sázejí proti koruně, domácí instituce si pospíšily prohlásit to za neopodstatněné. I prostý selský rozum může být tímto obrazem poněkud zneklidněn – pro objektivní zhodnocení sparťanských fotbalistů byste si také nešli za fanouškem Sparty…

Výhled

Co se týče výhledu na delší léta dopředu, je z mého pohledu otevřená otázka, zda se osvědčí dosud neochvějná poučka o tom, že nemovitosti se navzdory omezeným propadům vždy vrací k růstu a dlouhodobě jen vynášejí. Je to poučka stavějící na vývoji západního světa po druhé světové válce, a tedy z definice předpokládá dobu víceméně kontinuálního růstu. Kouzlo ekonomie je navíc v tom, že širokou znalostí jejích pravidel se trh proměňuje. Trh, na němž bylo pravidlo formulováno, je zcela jiný trh než ten, na kterém většina investorů jedná s jeho znalostí. Je tu i varovný protipříklad z Japonska: nemovitostní bublina tam praskla roku 1990, kontinuální pokles trval třináct let (!) a ještě déle potom návrat na výchozí hladinu. Jedna věc je mluvit o „dlouhodobém horizontu“, jiná je být skutečně připraven třeba na 20 let ve ztrátě.

Co je naopak výhledově téměř jasné – a vracím se zde k tomu, jak se v čase mění cena nutných životních potřeb běžné rodiny –, je to, že český stát v dlouhodobém horizontu nezvládne garantovat relativní úroveň poskytovaných služeb, na kterou jsme byli zvyklí. Ani nominálně středopravá vláda dnes nedokáže odolávat politickému pokušení kompenzovat občanům (a firmám) celé spektrum reálných či domnělých nepříjemností a takzvaně „nechávat peníze lidem“. Je nasnadě, že se to projeví jinde, způsobem, který už dnes vidíme třeba v oblasti zubařských služeb – zdravotnický standard se v nich prakticky úplně vytrhl ze systému veřejného pojištění a mnozí z nás si zvykají odkládat si z příjmu pravidelně stranou „na zuby“. Zbytek zdravotnictví je zřejmě v závěsu, jakož třeba i školství, počínajíc z obou směrů od předškolního i od vysokého. Pravděpodobně se už nevrátíme do stavu, kdy dominantním životním nákladem domácnosti bude moci být samo místo k bydlení, a to klade jistý limit na ceny nemovitostí v dlouhém výhledu. K triádě „bydlet – jíst – topit“ přistoupí pilíře „léčit se“, „vzdělávat se“, a ani to nebude ještě všechno. Stále méně samozřejmá je v dnešním světle třeba levná doprava (v souvislosti s energiemi a klimatickou změnou) nebo třeba prostá realizace člověka jako platného člena společnosti (v kontextu hospodářské recese, nezaměstnanosti a rozvoje umělé inteligence).

Autor je nezávislý analytik. Části tohoto textu byly publikovány na Olomoucké Drbně.

Výprodej na Sněžníku i pod ním

Moje aktualizované shrnutí problematické výstavby v okolí Králického Sněžníku vyšlo v Listech, dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, v čísle 4/2022.

Časopis Listy je ke koupi např. v Olomouci v prodejně Vydavatelství UP nebo v Praze v knihkupectvích Karolinum, Academia, Ostrov a v Infocentru Kampus Hybernská.

Lidová architektura na Šumpersku aneb Jak se tu kdysi stavělo

V šumperském Vlastivědném muzeu od června do září probíhá výstava „Lidová architektura na Šumpersku“, kterou ve dnech 9.–10. června doplnil workshop „Tváře venkova“ s přednáškovou a praktickou částí. Praktické části jsem se bohužel zúčastnit nemohl, o tom ostatním tu ale rád podávám zprávu doplněnou o pár osobnějších úvah.

Přednáškovou část workshopu bylo možno vnímat jako zhuštěnou, dynamičtější prezentaci témat výstavy, tu a tam s jinými důrazy. Skladba přednášejících přinesla podnětnou konfrontaci tří odlišných pohledů na ochranu lidového architektonického dědictví: z veřejných institucí tu Jiří Kaláb zastupoval olomoucké pracoviště Národního památkového ústavu, Jakub Černoch Správu CHKO Jeseníky, Jan Tomíček pak ztělesňoval občanský podnik jménem Společnost Isidora Korgera.

Přístupy k ochraně lidové architektury

 

Památkáři jako Jiří Kaláb vyhlašují kulturní památky či památkové zóny a svádějí boje s rozpočty, projekty a někdy i vlastníky nemovitostí o to, aby památková ochrana smysluplně udržovala kulturní hodnoty vtělené v dochovaných stavbách minulosti. Vesnické památkové zóny jsou v bývalém šumperském okrese čtyři: Jakubovice, Dlouhomilov, Palonín a Třeština. Solitérních chráněných památek lidové architektury je několik desítek, více než jedna se nachází třeba v Bludově, Kosově, Sudkově a v Rovensku.

Správa CHKO se v rámci ochrany přírody věnuje i ochraně kulturní krajiny. Vzhledem k omezenému rozsahu CHKO se to jednak týká jen části Šumperska, jednak na rozdíl od památkářů tato instituce nedbá o uchování konkrétní historické matérie, nýbrž se pokouší vymáhat to, aby se nová výstavba v krajině držela v hrubých výrazových mantinelech tradičních jesenických staveb. A to svým umístěním v intravilánu, proporcemi domu i vzhledem použitých materiálů. (Nabízejí se zde různé kulturně-ekologické úvahy, a to zvlášť v kontextu aktuální energetické krize. Tradice zpravidla v historii nebývala dodržována samoúčelně, proměňovala se pod tlakem okolností. Ovlivní současná energetika třeba to, jakým způsobem v naší krajinné estetice přijímáme fotovoltaiku nebo větrníky?)

Tradiční stavební materiály Jeseníků – kámen, dřevo – na odkryté stěně. Sobotín.

Korgerovská společnost v sobě zčásti spojuje obé, zčásti se liší. Spojuje předchozí pohledy v tom, že je schopna jak přísného památkářského restaurování historických pozůstatků, tak z nich zároveň pečlivým probádáním destiluje dobovou regionální estetiku. Tu neváhá znovu uplatnit v nové, „volné“ tvorbě – ve fasádových realizacích na starších stavbách v památkově nechráněném terénu, případně i na novostavbách. Styl tedy v podání korgerovců překračuje historickou materii. Jan Tomíček, zjevný spiritus agens Společnosti, svůj program označil jako „realizaci reminiscencí s tvorbou vlastního rukopisu navazujícího na lokální vzory“. Nejikoničtějšími vzory jsou právě práce stavebního mistra Isidora Korgera a jeho zednické party, která v době kolem roku 1840 intenzivně stavěla a fasádničila v okruhu Sudkova, Kolšova, Dlouhomilova, Postřelmova i v širším okolí.

Zásadní rozdíl mezi Společností a prvně jmenovanými dvěma institucemi je právě v jejich institučním charakteru, oproti aktivismu a nadšenectví Tomíčka a spol. Domnívám se, a mám to podložené zkušenostmi z různých oborů, že obojí je nezastupitelné a doplňuje se. Nadšení aktivistů dokáže netušené věci právě po tu dobu, po kterou z omezených lidských zdrojů trvá. Instituce jsou od přírody pomalé, zkostnatělé, neefektivní – ale obyčejně nás všechny přečkají. Bez institucí by věci nepřetrvávaly, bez aktivismu by nevznikaly. Právě hluboké prozkoumání tématu a zaujetí přeměněné v čin (spíše než neúčinný konzervativní moralismus v duchu „zpytujme svědomí, co po nás jednou zůstane“) jsou tím nejpřesvědčivějším ospravedlněním pro Společnost a její pracné replikování vesnické estetiky poloviny 19. století. (Jak zaznělo z úst Jana Tomíčka: „18 metrů obloučkového vlysu. Bylo to nekonečné.“)

Nová realizace štukové fasády podle vzoru Isidora Korgera. Bludov.

Typologie domů na Šumpersku

 

Tradiční národopisný výklad spatřuje v šumperském okrese rozhraní tří typů vesnického domu, související též s národnostní hranicí. Ve všech třech oblastech během 18. a 19. století probíhá posun od dřevěného ke zděnému stavitelství, daný požadavky na požární odolnost. Od severu tak vzniká typ „jesenického domu“ (s typickým soustředěním obytných i hospodářských prostor pod jednu střechu a s relativně největším dochováním roubených konstrukcí), od jihu „hornohanácký dům“ (od klasického hanáckého se liší štítovou orientací do ulice a často sloupovými arkádami v podélné linii), od jihozápadu „hřebečský dům“ (typická je zde usedlost v podobě uzavřeného čtverce obytných a hospodářských staveb). I toto členění korgerovská společnost poněkud přemazává poznatkem (s odkazem na historika Drahomíra Polácha), že rozvinuté fasádní tvarosloví Isidora Korgera, jakož i jeho žáků a konkurentů, takovou hranici nerespektuje a do nějaké míry přesáhlo do všech zmíněných oblastí.

Mladší, zděná podoba jesenického „jednotného“ domu – obydlí i hospodářské prostory (chlév, stáj) pod společnou střechou. Vernířovice.

Hospodářská část téhož domu.

Hornohanácký arkádový dům – „Divišův“ statek v Bludově.

Sama výstava, sestavená kurátorkou Márií Kudelovou za vydatného přispění výše jmenovaných lidí a institucí, přináší ohromující množství obrazového materiálu s detailním popisem. Tříděn je s dobrým porozuměním podle jednotlivých témat regionální architektury (tvar usedlosti, stavební materiály, střecha, podoba štítu, štuková výzdoba…). Pro laika nepolíbeného tímto tématem bude objem materiálu v monotónní struktuře „foto stavby, lokace, terminologický popis“ pravděpodobně poněkud ubíjející. Mně osobně – prohlásil bych se za laika mírně poučeného – však výstava ve spojení s worskhopem naplnila dlouhodobé přání podrobněji se seznámit s regionální lidovou architekturou.

Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší „zapadákov“, tím hodnotnější stavební doklady minulosti. Právě na periferiích byly totiž staré formy nejméně převálcovány novými potřebami ekonomiky a bydlení. Nejarchaičtější vesnické domy byly svého času objevovány na chudém, zastrčeném Valašsku, v nedávnější minulosti třeba na Vysočině, kde dendrochronologické sondy v některých nenápadných stavbách překvapivě ukázaly na rané 17. století. Takové „štěstí“ na Šumpersku, které ekonomicky rozkvetlo především během 19. století, nemáme – nejstarší dochované domy jsou tu aspoň o sto let mladší, typicky už zděné. Přesto by měly být hýčkány. Není toho jinak moc, co by zpohodlnělého měšťana přimělo navštívit Dlouhomilov, Svébohov nebo Jedlí…

Psáno pro Olomouckou Drbnu.

 

Literární buřiči na Mírově. Kocourek, Mareš, Sonnenschein

Mírov, kdysi městys, pak už jen hradem ozvláštněná vesnice na jedné z vnitřních periferií severozápadní Moravy, postupně ve svých zdech „hostil“ tři pozoruhodné literáty. Tři někdejší bohémy anarchisticko-komunistické scény, z nichž ani jeden se navzdory jasné levicové orientaci nekvalifikoval na čítankového autora československého státního socialismu. Snad proto – další, co tyto tři spojuje – že verbální internacionalismus tohoto režimu přesáhli svojí vlastní, každodenní česko-německou realitou. Josef Kocourek, Michal Mareš, Hugo Sonnenschein. Na to, aby tyto tři, v různém poměru světácky protřelé i chlapecky naivní spisovatelské postavy prošly toutéž „dírou“ čtyři kilometry za Mohelnicí, musely se náhoda a nutnost promísit způsobem, jakým to umělo zařídit asi jen prekérní a děsivé 20. století. Náhoda to byla potud, že tu Kocourek za první republiky byl na čas pomocným učitelem. Nutnost potud, že Mareš a Sonnenschein se tu později sešli jako nucení, komunistickému režimu nepohodlní obyvatelé zdejší známé trestnice.

Josef Kocourek (1909–1933), zemřelý na tuberkulózu v pouhých čtyřiadvaceti letech, je už pro sám tento smutný fakt odsouzen být jakousi opožděnou variantou Wolkera. Je variantou méně pražskou, s menším darem tělesné přitažlivosti i horším hmotným zázemím, a úměrně tedy s větší dávkou životní syrovosti. Ale také s košatou bohémskou sebestylizací a temným juvenilním erotismem, díky nimž je Kocourek pro jisté tvůrčí kruhy dodnes – anebo dnes znovu – téměř kultovní inspirací. (Viz loňské vydání jeho raných próz pod titulem „Jensen a lilie“ i několik dalších polistopadových reedicí a publikací z pozůstalosti, od deníků „Marto…“ po román „Srdce“.) Na severní Moravu Josefa Kocourka zavála jeho nevalná kariéra jako učitele „na menšině“, rozuměj na českých menšinových školách v převážně německém pohraničí, resp. v německém jazykovém ostrově, k němuž patřil mj. právě Mírov. V místní škole Kocourek působil půl roku. Následovaly dva roky ve vzdálenějším Šilperku (dnes Štíty; za kulturou odsud zajížděl do Šumperka, kde je dnes také uložena jeho literární pozůstalost). Na poslední, prý nejhorší, nejbezútěšnější štaci se vrátil k Mírovu, do sousední Řepové. Situace státně protežovaných českých škol v nevlídném prostředí chudé německé periferie je z perspektivy vyděděnce, bohéma a internacionálně smyšlejícího socialistického radikála zpodobena v Kocourkově polemickém románu „Zapadlí vlastenci 1932“.

„Nediv se ničemu, to neznáš menšiny. Tady se nežije tak jako u nás. Tady žijí jenom ti, kteří jsou honorováni za vůdcovství národního života. Co my? Jsi dobrý, hraješ-li jim zadarmo v kině, oddřeš všechna divadla, přispěješ-li na každou volovinu. […] To není život, to je mrzačení všeho. […] A tady v Arnau, tady to ještě jde. Ale kdybys znal Bukovany, Hrabišín, Schwarzwald, Schumwald a podobná pekla, takové liščí pelechy v lesích nebo v ryze německých územích, to bys plakal. A taky tam jsou přidělováni učitelé.“ […] „Proč se tam zakládají školy, vzdyť tam nemůže být ani minimální počet českých dětí?“ – „Nemusí být. Stačí, aby v ryze českém městě byl disciplinárně potrestán třebas poštmistr, přeloží ho do německého území, má náhodou dvě děti, a aby si to nahoře spravil, začne agitovat pro českou školu. […] Přemluví dvě nebo tři indiferentní rodiny, sepíše se seznam patnácti dětí, i kdyby česky mluvily právě jen ty poštmistrovy, předá se Ústředí Národní jednoty a po prázdninách můžeš být jist, že bude škola otevřena. Ve Schwarzwaldě udělali školu pro tři děti pana lesního a několik dřevařských rodin, usedlých jen na několik sezón. Byl tam ustanoven jakýsi Kalina, mladý kluk, mluvil jsem s ním nedávno. […] A vyučovat děti, které česky nikdy nemluvily a zoufale se bránily naučit se několika větám a číslicím! A ten člověk tam žil dva roky! […] Mohl bys už vědět, že na menšinu se hlásí ti nejmenší, anebo se tam překládá z trestu. […] Ten, kdo je na krajíčku, nebude si kazit budoucnost, však oni ho zas vrátí, až sehraje na menšině čtyři divadla a deset akademií na oslavu republiky.“

Řepová u Mírova, předobraz Kocourkovy Rašpavy ze „Zapadlých vlastenců 1932“. Samotný Mírov čtenář v románu najde pod jménem Arnoštov, Štíty jako Arnau, Mohelnici jako Lochenici, Šumperk jako Sonnenburg.

O Josefu Kocourkovi se v Řepové ví.

Navzdory své nedopracovanosti a literární i myšlenkové nevyrovnanosti tato kniha, podepřená palčivě konkrétní zkušeností, představuje dodnes otazník k národnostní politice první československé republiky.

Michal Mareš (1893–1971) se na rozdíl od Kocourka dožil věku stařeckého, dlouhý závěr jeho života lze však těžko považovat za výhru nad osudem a severomoravské období patřilo bezpochyby k těm nejhorším. Mareš byl od raného mládí jedním z aktivních anarchistů ve společnosti Jaroslava Haška, S. K. Neumanna či Michala Káchy – oč méně školsky vzdělaný (za své aktivity byl roku 1909 vyloučen ze všech rakouských škol), o to podle vzpomínek srdečnější i činorodější. Po 1. světové válce a dělnicko-bohémských toulkách Evropou se nadále zapojoval do pražské levicově orientované literatury, především však se stal novinářem v „Tribuně“ Ferdinanda Peroutky a ve 30. letech pak v demokratickém deníku pražských Němců „Prager Tagblatt“. Německé kontakty odtud se mu staly osudnými. Když jej hned v květnu 1945 zatkla v Praze sovětská NKVD, dokázal to ještě obhájit jako omyl a na rozdíl od většiny jiných byl – coby průkazně zasloužilý soudruh z předválečných časů – po dvouměsíčních útrapách propuštěn. Nový rozsudek si ale podepsal svou až naivně neohroženou novinařinou v Peroutkově „Dnešku“, kde v letech 1946–47 otiskl sérii reportáží o nespravedlnostech, násilí, vraždách a samozvaných místních diktátorech v pohraničí i vnitrozemí.

Nejde jen o to, že byl odstraněn tento národní výbor a že jeho členové byli nejen zesměšňováni, ale i surově týráni; ale jde hlavně o to, že tím byla instituce […] odstraněna čistě nacistickým způsobem, pomocí gestapáckých metod. Jako na výsměch naší demokracii byla v České Kamenici nastolena diktatura, jejíž představitel zahájil úřad při prvním zasedání, třímaje v ruce býkovec, slovy „Pánové, toto je naše lidová demokracie a touto budu zde vládnout!“ Tento svůj slib pak také doslova plnil.“

Poté, co Mareš takto pošlapal kuří oka své „staré milence“ – komunistické straně, byl hned na podzim 1948 oživen jeho případ válečných německých styků a po zmanipulovaném procesu byl odsouzen k 7 letům vězení. „Z Pankráce byl odvezen do Šumperku (pobočka velitelství trestního ústavu pro muže na Mírově), odkud jej s ostatními vězni posílali na těžkou práci do skláren v R[a]potíně. V žáru pecí začal trpět vážnou oční chorobou a musel se podrobit operaci na oční klinice v Olomouci. V roce 1950 byl přeložen na Mírov, kde žil pod vězeňským číslem 3381 a až do zimy pracoval na poli.“ V mírovském vězení Mareš zůstal do roku 1953. Krátce předtím, než jej znovu přeložili, „zde pohřbil do jámy, kterou sám vykopal, dávného kolegu Hugo Sonnenscheina“. (Viz dále). Dožíval pak pod tíhou ztráty občanských práv. Teprve v roce 1991 při posmrtném přezkumu byl původní rozsudek v plném rozsahu zrušen jakožto nezákonný. Roku 1999 vyšly jeho masivně kompilované, z různých zdrojů a jazyků edičně skládané memoáry („Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince“). O dekádu později byl pak vydán objemnější soubor jeho reportáží pod originálním titulem „Přicházím z periferie republiky“. (Zcela původně šlo ovšem o název Marešovy sbírky sociální poezie, později takto recyklovaný.) Shodou okolností je editor svazku Michal Jareš, jehož jméno se od autora odlišuje v jediném písmeni, zároveň i editorem nejnověji vydané knihy Josefa Kocourka.

Hugo Sonnenschein (1889–1953): tulák po Evropě jako Mareš, sebetvůrce jako Kocourek, solitér a socialistický buřič jako oba dva jmenovaní, to vše pod značkou „bratr Sonka“ (odkaz na sv. Františka z Assisi a jeho modlitbu Píseň bratra Slunce). Na rozdíl od předešlých však také playboy a cynik, česko-německo-židovský (podle vlastních slov) „kulturní bastard“: ze všech tří mírovských nešťastníků je Hugo Sonnenschein rozhodně tím nejzáhadnějším zjevem. A i zde za to namísto „pouhé“ literatury nese odpovědnost jeho poslední životní etapa, situovaná z největší části do mírovského vězení. Přeživší osvětimský vězeň, jehož manželka zahynula v plynové komoře – a konfident gestapa? S tímto obviněním byl alespoň hned po válce zatčen a v dubnu 1947 odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Přežil z nich jen šest. V životopisné literatuře se k tomu objevují divoké historky Sonnenschein byl prý takto umlčen coby nepohodlný svědek selhání budoucího vzorového hrdiny Julia Fučíka… Asi to tak nebylo. Pravda je zřejmě dodnes ukrytá v sovětských archivech. Že nevíme, kam literáta Sonku ze závěru jeho života zařadit – zda mezi viníky, oběti, nebo prostě jen ty, kteří neunesli tíhu svojí doby –, je jedním z dráždivých kulturních tajemství naší země. Poněkud komplikované je však i řazení jeho dřívějších, tehdy ještě dokonale svobodných, básnických počinů.

Ti ubožáci jsou jak čísla, která sami psali –

já, já jsem zůstal tak, jak jste mě znali:

Sonka,

pošetilec, jemuž je cizí každá zem,

běs v boží ruce jsem.

Je rodákem z Kyjova a jeho tvorba se napájí především z českého prostředí, píše ale ve své mateřštině, německy, a pro koho tedy vlastně? Výrazově a tematicky čerpá z anarchisticko-buřičského prostředí, ale také prý z březinovské spirituality, sverázně „říznuté“ Slováckem a socialismem. V časově řadě jeho sbírek a básní nacházíme výrazové propojení s Friedrichem Nietzschem i Jaroslavem Durychem, s Adolfem Heydukem i Karlem Hlaváčkem. Z dnešního pohledu jistě nevyrovnaný mišmaš – jak ale vyčítat tvůrci, že nepronikl do kánonu, na jehož pozadí ho dnes čteme? Dlouho bylo vše pohřbeno v těžko dostupných původních vydáních, po oživení zájmu prvotně v Německu přišel roku 2009 též výběr básní v českém překladu Radka Malého a v elegantní úpravě básnického nakladatelství dybbuk. Překlad z pera olomouckého básníka, z něhož je zde citováno, nezapře souvislost s jeho oblíbeným německým expresionismem; zároveň jako by tu z prvních básní výboru po více než sto letech na čtenáře pomrkával František Gellner.

Já nemám nic než svoje skřipky

a matku, co mě proklíná;

nic nehledal jsem – těch pár přátel?

Sami mi spadli do klína.

Nehledám nic, vždy potkám štěstí

a vedu život tuláka.

Mě líbá čas, já líbám děvky

a studuji si oblaka.

Na druhé straně oblouku stvořeného putováním bratra Sonky se pak nachází sevřená a svíravá vězeňská poezie, k níž bychom v poválečné době našli opět řadu paralel.

Ztracený svět, jejž šest stěn drtí

ve tmě a v mrazu. Život – zeď.

Rozežrán nouzí, líbán smrtí.

Život, v němž chybí slůvko „teď“.

[…]

Zdi šedé jako krysy v kleci;

beton, prach, prkna – to je zem.

A přesně šestadvacet věcí:

židle – jak jinak – se stolem,

železná kostra s roštem z drátů,

slamník a polštář – krásný byt.

Dobře se vyspí, kdo to zná tu,

kdo deku má a nemá cit.

Oč romantičtější je zmizet jako Gellner navždy v blátě Haliče nežli dožívat ve stínu mírovských zdí.

Autor je knižní nakladatel, vystudovaný bohemista. Psáno pro Olomouckou drbnu.

Silueta dnešního Mírova.

Knižní zdroje:

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

  • Vydání Praha, Mladá fronta, 1961, v edici Miloslava Jirdy a s doslovem Zdeňka Filipa.
  • Vydání Ostrava, Profil, 1982, v edici a s doslovem Jiřího Skaličky.

Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy. V překladu a s doslovem Radka Malého. Praha, dybbuk, 2009.

Michal Mareš: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. S předmluvou Pavla Koukala a překlady Jany Zoubkové. Praha, Prostor, 1999.

 

Podezření na účelové dělení zakázky krajský úřad odmítl. A to je všechno?

O podezření, že olomoucký krajský úřad pod předchozím politickým vedením účelově rozdělil zakázku na akci Dny kraje 2020, aby se vyhnul povinnosti vést výběrové řízení s více uchazeči, se v minulosti už psalo. Čtyři akce ve čtyřech okresních městech se odehrály v rámci dvou navazujících víkendů (bylo tehdy krátce před krajskými volbami), dodávala je tatáž agentura, měly velmi podobný program i společnou propagaci a stály každá 397 tisíc Kč bez DPH. Jednotlivě se tím vešly do limitu 400 tisíc, nad který už podle vlastní směrnice kraje nebylo možné zadat akci „z ruky“ vybranému dodavateli.

Celá záležitost nyní konečně prošla kontrolním výborem krajského zastupitelstva a je postoupena v rámci podkladů na jeho zasedání 14. února. (Jde o zápis z 6. zasedání kontrolního výboru dne 8. 12. 2021, předposlední dokument na odkazované stránce.) Pro kraj se tedy jedná o šanci zaujmout vlastní stanovisko, pojmenovat pochybení – pokud k němu došlo – a vyvodit z něj případně zodpovědnost. Kontrolní skupina, která se věcí zabývala, svojí většinou zopakovala podezření na účelové rozdělení zakázky. Krajský úřad, který standardně dostává příležitost se k výsledkům kontrol vyjádřit, vznesené podezření ústy svého ředitele Lubomíra Baláše odmítl. Učinil tak s rozvláčným, ale chabým odůvodněním, vycházejícím v zásadě jen z toho, že 1) akce byly plánovány postupně, 2) neměly místní souvislost, a tudíž prý nemusely být zadávány společně. Postupnému plánování hned čtyř skoro identických akcí je dokonce i v prvním covidovém roce těžko uvěřit. Místní souvislost tyto události jistě neměly (těžko ji také mohly mít, měl-li se hejtman Ladislav Okleštěk ukázat občanům ve čtyřech okresních městech Olomouckého kraje), časová a funkční souvislost akcí je zato zřejmá.

Předseda současného kontrolního výboru Vladimír Lichnovský (ANO), shodou okolností tehdejší tajemník hejtmana Oklešťka, se postaral o to, aby byly nejkřiklavější skutečnosti v těle zápisu potlačeny. Viz bod 4.2 výše odkazovaného zápisu; moje námitky v tomto smyslu předseda výboru odmítl zohlednit. Přílohy č. 11 a 12 daného dokumentu, tedy sám kontrolní zápis a vyjádření úřadu k němu, ale celou věc nasvěcují dostatečně. Když ji rozebereme až na samý základ, zbude nám asi toto: Krajští úředníci se v minulém období na zadání politiků jednoznačně dopustili pochybení. Ti samí úředníci je teď s podporou týchž politiků zametají pod koberec. Jednání zastupitelstva 14. 2. je pravděpodobně poslední příležitostí se s tímto stavem věcí nesmířit.

Autor je člen Kontrolního výboru Zastupitelstva Olomouckého kraje, nominovaný za koalici Spojenci, a člen krajské rady Zelených.

Programy čtyř „samostatných kulturních akcí“, které podle úřadu „neměly žádné funkční propojení“. Najděte sedm rozdílů.