ČR jako pakt vlastníků nemovitostí

S vývojem na trhu bydlení a souvisejícími sentimenty se Česká republika v různých ohledech stává paktem vlastníků nemovitostí určených k bydlení. Ten zahrnuje jak stávajíci, tak aspirující či hypotékou zatížené vlastníky a je účinně namířen proti všem ostatním – napříč sociálními vrstvami.

<tady by mohl být irelevantní obrázek ze Shutterstocku nebo Pixabaye, tzv. ilustrační>

Ve světě, který by většina z nás považovala za normální (byť žádný ideál), by se to s majetkem a jeho politickými implikacemi mělo zjednodušeně takto:

  • Někteří lidé vlastní nemovitosti určené k bydlení, někteří vlastní jiné věci, někteří nevlastní nic. Nezávisle na tomto dělení jsou navíc někteří zadlužení a někteří ne.
  • Podle celkového stavu aktiv lze lidi seřadit od velmi majetných ke zcela nemajetným. Politické síly v zemi se orientují na různé výseky této škály, a každý se tak může dočkat reprezentace svých bezprostředních ekonomických zájmů (snad s výjimkou extrémně chudých, z nichž málokdo volí).
  • Majetek je jako majetek, vlastníci nemovitostí jsou proto s ostatními zámožnými občany takříkajíc na jedné lodi.
  • Je přirozenou potřebou méně majetných, aby stát nesanoval soukromé bohatství z veřejných rozpočtů (na nichž jejich blaho spočívá relativně více než blaho těch majetnějších) a aby se v případě velkých majetkových nerovností stal objektem významného zdanění nejen příjem, ale i majetek. Je naopak potřebou majetných neodvádět ze svého příjmu a majetku příliš velký podíl na udržování veřejných rozpočtů v kondici.

V České republice, kterou si tu dovoluji nazvat paktem vlastníků nemovitostí, většina těchto věcí neplatí. Touha po vlastnickém bydlení a identifikace s ním se u nás – jistě vlivem tržního vývoje posledních let – zdá být natolik dominantní, že se ekonomická osa věci touto silou pomalu rozdrolila.

Ve chvíli, kdy státní rozpočet trpí obrovským schodkem a kdy cenový vzestup nemovitostí je po léta jedním z nejvýznamnějších zdrojů růstu soukromého bohatství, bylo by logické, aby po skutečném zdanění nemovitostí volali všichni jejich nevlastníci. Totiž jak ti málo majetní, tak ti, kteří mají zkrátka investováno jinde. Jenže jako by dnes neexistovali ani jedni. Setrvalý růst nemovitostních cen v posledních letech zřejmě vytvořil iluzi, že relativně majetní jsme díky nemovitostem víceméně všichni: majitelé realit v Praze, vlastníci chalup v málo perspektivních regionech, „vlastníci“ zatížení vysokou hypotékou, dokonce ti, kdo se teprve po dostupné nemovitosti ohlížejí, anebo blízké příbuzenstvo šťastných majitelů – všichni na jedné lodi. Jak jinak vysvětlit, že nepříliš radikální nápady středolevých Pirátů ohledně zdanění nemovitostí ve své kampani roznesla na kopytech středolevá SPD i středolevé ANO 2011, zatímco deklaratorní pravice si nestihla ještě ani natáhnout rukavice? Jak vysvětlit, že nikdo na politické scéně dnes nebrojí proti velkorysým daňovým odpisům z hypotečních úroků, pakliže ne tím, že už jaksi nezbyl nikdo, kdo by nevlastnil, na vlastnictví ani neaspiroval a zároveň se ještě dovedl politicky zorganizovat? A jak vysvětlit, že živým politickým tématem jsou staré exekuce, ne však nové hypoteční zadlužení domácností, které prý láme rekordy skoro měsíc od měsíce?

Varovným signálem o paktu vlastníků je i dění po nedávném řádění tornáda na jižní Moravě. Stát se tu rozhodl pro nahrazování nepojištěného soukromého majetku ve zcela bezprecedentní výši, a to za mlčení údajných politických konzervativců (druhdy strážců státní pokladny a osobní i rozpočtové finanční zodpovědnosti). Jistě v tom hrála roli mediální síla události, předvolební období (kdy je jistější vyjet pomáhat na traktoru než pokoušet masy konzervativní zásadovostí) i celonárodní solidarita s odlehlým kusem Moravy. Má a bude to ale mít důsledky i mimo tento časový kontext. Nutně plynoucí paradoxy se započtením řádného pojistného plnění a sbírkových darů jsou jen první z nich.

Oprávněně se budou rozhořčovat ti, kdo v budoucnu přijdou o nemovitý majetek méně spektakulárně, a nejspíš s tím budou do nějaké míry úspěšní. (Když to bude zrovna ve středních Čechách, kde je cenová hladina mnohem vyšší, asi nezůstane u dvoumilionového stropu.) K pojmu nemovitého vlastnictví tu tiše, ale efektivně přibývá jakési bezplatné státní pojištění. A jak jinak pojmenovat zavádění něčeho takového než jako pakt vlastníků uzavřený na úkor všech ostatních?

Oprávněně se budou ptát i ti, kdo nešťastně přijdou o majetek jiného druhu, než je nemovitost určená k bydlení. Kdy přesně bylo stanoveno, že má občan sebe a svou rodinu zajišťovat vlastnickým bydlením, a ne kupříkladu investicemi do své firmy, do východoevropských dluhopisů nebo nakrásně třeba do sbírky známek? Majetek jako majetek. Je bláznovství (anebo spíš opět důsledek paktu vlastníků) dnes ještě státně přifukovat realitní bublinu zvýhodňováním nemovitého vlastnictví.

Předchozí odstavce se mohou jevit jako nevkusný útok na skutečné oběti velmi hmatatelného neštěstí. Prosím ale o zamyšlení. Bydlení není totéž co majetek. Je nanejvýš patřičné, aby stát obětem živelné pohromy zajistil bydlení a všestrannou hmotnou podporu do prvních měsíců a let. To ale bohužel neznamená do významné výše kompenzovat ztracený majetek, a kdyby nešlo právě o vlastnické bydlení, sotva by to vůbec někoho napadlo. Možná to zní silně, ale nejde to asi ani říct tak silně, aby to dolehlo ke společnosti omámené zhodnocováním nemovitostí: lidské právo je bydlet, ne požadovat kompenzaci špatně rozloženého majetkového portfolia.

U reakcí na tornádo však netřeba prodlévat déle. Je to jen symptom a snad určité prohloubení problému s vlastnickým paktem. Jeho podstatou je však to, že se oproti obvyklému rozvrstvení společnosti stávají zájmovou skupinou společně všichni ti, kdo „jedou“ ve vlastnictví nemovitostí – od superbohatých po zadlužené; od Ořechovky po Orlovou. Nebezpečí tohoto stavu není jen to, že nemovitostní a hypoteční bublina praskne. S tím rozumný investor počítá a někteří se na to třeba i těší. Nebezpečí tkví v tom, že až se tak stane, pakt vlastníků zajistí, aby náklady nesl stát jako celek – nikoli ti, kdo (si) iracionálně půjčovali. V tu chvíli se možná dozvíme, že dluhy nejsou dluhy (hypotéka se totiž změnila v bonton), závazky nejsou závazky, rodiny nelze připravit o bydlení (čti majetek), banky nelze nechat padnout, všechno proto zaplatí stát. Tedy v disproporční míře všichni ti, kdo se nemovitostního šílenství neúčastnili.

Mimochodem, předseda vlády prý investuje výhradně v zahraničních měnách.