Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.

Jak jsme odcházeli od ČEZu

Jsme elektřina, jsme teplo. Jsme lidé.

Letos v květnu jsme se nastěhovali do nájemního bytu v novém bydlišti. Součástí nájemní smlouvy bylo přepsat si na sebe dodávky elektřiny a plynu, o což jsme se neprodleně, a dosud zcela nepoučeně, začali snažit. Nastalo několikatýdenní martyrium, způsobené tím, že jsme si na rozdíl od všech předchozích nájemníků dovolili nechtít odebírat elektřinu od společnosti ČEZ Prodej. A to na takzvaně liberalizovaném trhu s energiemi.

Následující příběh bude mít hned šest aktérů:

  • my, tedy mladí manželé v cizím městě;
  • majitelka bytu;
  • předchozí nájemník, který z bytu odešel několik týdnů před naším nastěhováním;
  • společnost ČEZ Prodej, s.r.o., jako jeden z prodejců energie, mezi nimiž si zákazník může – aspoň na papíře – svobodně volit; s touto společností jsme jednali prostřednictvím zaměstnanců jejích zákaznických linek a především kamenné pobočky v Šumperku
  • nový dodavatel, tedy prodejce energie, k němuž jsme si usmysleli přejít
  • společnost ČEZ Distribuce, a.s., coby distributor energie (provozovatel distribuční sítě, který je ustanoven pro dané území, a kterého si tak zákazník zvolit nemůže).

ČEZ Prodej a ČEZ Distribuce jsou tak trochu odlišné podniky, tak trochu ale ne. Oba totiž patří pod obří energetickou skupinu ČEZ, a.s., a to také zákazník v jednání ČEZ Prodej může na vlastní kůži zakusit.

Jistá neobvyklost naší situace, určitě však ne zásadní mimořádnost, spočívala v tom, že jsme se rozhodli přejít k jinému dodavateli elektřiny s bytem, který jsme právě přebírali. Náš důvod pro tuto změnu byl především ekologický, nehraje zde však v zásadě roli: zákazník-odběratel by měl mít možnost přiměřeně jednoduché změny dodavatele, i kdyby motivací k ní měl být třeba dárek v podobě plyšové žirafy. Náš přechod by pravděpodobně skutečně býval byl jednoduchý, kdybychom se rozhodli k novému dodavateli přejít v situaci našeho vlastního smluvního vztahu s dosavadním dodavatelem. V takovém případě by nový dodavatel na základě naší plné moci zřejmě bez problémů dokázal vyřídit všechny náležitosti (pochopitelně s ohledem na naše stávající smluvní závazky, fixace apod.). Situace, kdy jsme se stávajícím dodavatelem sami žádnou smlouvu neměli ani ji nehodlali uzavřít, se však ukázala být Achillovou patou údajně plně liberalizovaného systému.

Následující odstavce popisují celý proces z perspektivy těch, kdo jím už prošli a aspoň přibližně se v jeho praktických a právních stránkách zorientovali. Podávají ho tedy relativně přehledně a redukovaný na jádro problémů. Autentickým zážitkem z procesu ale bylo několik dní naprostého komunikačního chaosu, naší dezorientace, neschopnosti se dobrat spolehlivých informací, neschopnosti nového dodavatele za nás problém plně převzít, jakož i aktivní snahy ČEZ Prodej nám přechod k jinému dodavateli ztížit. Po těchto několika dnech pak následovaly týdny nejistoty, zda nás naše trvání na možnosti volby náhodou nebude stát tisíce nebo desítky tisíc korun navíc oproti situaci, kdy bychom s odběrem elektřiny poslušně zůstali u ČEZu.

Zájmem majitelky bytu bylo mít se záležitostí co nejméně starostí, jak by tomu bezpochyby bylo, kdybychom se drželi stávajícího dodavatele. U dodávek plynu, na rozdíl od elektřiny, jsme také po jistém zvažování učinili přesně to. Ukončení smlouvy předchozího nájemníka a uzavření naší smlouvy k danému odběrnému místu se na pobočce ČEZ Prodej odehrálo téměř lusknutím prstu. Společnost získávala nového zákazníka namísto starého zákazníka a nebyl důvod cokoli komplikovat. Jinak tomu ale bylo s elektřinou.

Nový dodavatel se po našem vyjádření zájmu o přechod choval vstřícně, jak se u nového a perspektivního zákazníka patří. Aby však mohl u distributora vznést nárok na dané odběrné místo, žádal od nás doklad o tom, že stávající smlouva s prodejcem je ukončena. V tom byl kámen úrazu.

My jako noví obyvatelé bytu jsme totiž se společností ČEZ Prodej ve smluvním vztahu nebyli. Jakmile se ukázalo, že nám jde o přechod k jinému dodavateli, nebyla nám společnost ochotna k dosavadní smlouvě cokoliv jasného sdělit ústně, natož vystavit potvrzení. To je snad pochopitelné, nakolik jsme nebyli smluvní stranou, ne však nakolik jsme byli novými uživateli odběrného místa, k němuž se smlouva vázala. Ze strany zaměstnanců společnosti, někdy různých a někdy dokonce týchž, zaznívaly protichůdné údaje o stavu smlouvy, zpravidla ale s ujištěním, že když si s vyřízením převodu odběrného místa k novému dodavateli značně nepospíšíme, nejspíš nám distributor brzy odpojí elektroměr.

Samo odkazování na předchozího odběratele jako na toho, komu jedině může ČEZ Prodej o smlouvě poskytnout informace, bylo značně absurdní. Předchozího nájemníka k nám jakožto novým nájemníkům neváže zhola nic, a my tedy neměli, jak se domoci kontaktu – natož spolupráce a sdílení informací. Jen díky ochotě majitelky a předchozího nájemníka ke spolupráci přece jen došlo. Když si ovšem předchozí nájemník na naši prosbu na šumperské pobočce ČEZ Prodej osobně požádal o informaci a doklad k ukončení smlouvy, nebylo mu vyhověno a vymohl si jen potvrzení o tom, že výpověď smlouvy byla z jeho strany podána před třemi týdny. Pracovníci pobočky nedokázali nebo nebyli ochotni ani předchozímu nájemníkovi, jakožto druhé smluvní straně, sdělit, kdy byla/bude smlouva fakticky ukončena. Zároveň však předchozího nájemníka a zároveň přítomnou majitelku bytu sugestivně, z našeho pohledu nátlakově, přesvědčovali, že okamžitě po ukončení smlouvy nastává odmontování elektroměru se všemi důsledky (přerušení dodávky, nemalý poplatek za opětovné namontování a za související revizi).

V situaci informačního zmatku jsme se rozhodli důvěřovat informaci nového dodavatele, že 1) na ukončení smlouvy z důvodu stěhování odběratele má prodejce lhůtu 30 dní od odběratelova podání výpovědi, 2) k odmontování elektroměru distributorem podle zkušenosti nedochází hned s okamžikem ukončení smlouvy na odběrné místo, nýbrž až během 2–3 týdnů a po písemném upozornění. Majitelce bytu, která byla nátlakem prodejce rozrušena a připravena přepsat odběr elektřiny na sebe se zachováním stávajícího dodavatele ČEZ Prodej, jsme se v tu chvíli zavázali vzít riziko následných komplikací s elektroměrem na sebe. Vedlo nás odhodlání dokončit převod odběrného místa k novému dodavateli, teď už z důvodů nejen ekologických, ale zejména v reakci na predátorské jednání společnosti ČEZ Prodej. Pokud by informace nového dodavatele nebyly pravdivé, náklady pro nás se snadno mohly vyšplhat do nižších desítek tisíc korun, a to vzhledem k tomu, že pro novou revizi by byla pravděpodobně nutná úprava elektroinstalace v bytě.

Po našem doložení, že smlouva předchozího nájemníka byla před třemi týdny vypovězena, vyvození, že podle zákona musí tedy být přibližně do týdne ukončena, a prohlášení, že nemáme žádnou možnost ukončení smlouvy doložit přesněji, nový dodavatel záležitost konečně převzal. Byť ji za tohoto stavu přebíral neochotně, nenastaly pro nás další komplikace, elektroměr zůstal na svém místě a asi po dvou týdnech jsme začali oficiálně odebírat elektřinu od nového dodavatele.

Z jednání se společností ČEZ Prodej jsme si odnesli nejhorší možnou zkušenost. Bezproblémovost střídání nájemníků v odběrném místě a termíny, k nimž se má něco stát (evidentně termíny interní a nezávazné), přestávají platit, jakmile se nový nájemník u dodavatele rozhodně nesetrvat. Zaměstnanci a zaměstnankyně šumperské pobočky se nás systematicky snažili znejistit a přimět k domněnce, že přechod k jinému dodavateli je v naší situaci objektivně spojen s vysokým rizikem. Chytře přitom využívali dvojakého vztahu prodejce a distributora, zde dvou různých společností („My vám chceme pomoct, ale distributor vám ten elektroměr odmontuje…“) z téže skupiny ČEZ („My dobře víme, že vám to kolegové z distribuce odmontují“ – do čehož si zákazník může snadno vložit: „a dovedeme to uspíšit“). To vše pod slupkou vstřícného vystupování („máte svobodu si vybrat, my vás jen informujeme“) a se žoviální třešničkou na dortu: „Máme demokracii, každý si může dodavatele zvolit podle chuti.“ (!)

Můžeme příběh uzavřít. V celkem běžné situaci přebírání bytu po jiném nájemníkovi, předchozím odběrateli, jsme jako vysokoškolsky vzdělaný pár nedokázali změnit dodavatele elektřiny snadněji než

  • po několikadenním studiu nepřehledné situace,
  • za cenu komunikace se čtyřmi dalšími stranami, včetně nepříjemných lidských interakcí, a při spolupráci někoho, kdo nám jí nebyl povinován,
  • za cenu podrobení se riziku desetitisícové ztráty, jakkoli už reálné nebo nereálné toto riziko objektivně bylo.

Není těžké si domyslet, že velká většina rodin by si tyto těžkosti raději ušetřila a zůstala v naší situaci u dosavadního dodavatele, navzdory případným motivacím k odchodu. Náš případ je svědectvím, že trh s energiemi má přinejmenším v některých situacích k praktické liberalizaci velmi daleko.

Radek a Zuzana Ocelákovi

Eva Peña se z Erasmu domů nevrátí

Eva Peña, dvacetiletá studentka mezinárodních vztahů na madridské Autonomní univerzitě, původem ze španělského Castellónu, přijela na podzim loňského roku do Prahy na studijní pobyt.

Nejspíš to byl zcela běžný Erasmus: trocha studia, hodně nočního života ve společnosti pražských internacionálních studentů, nepříliš kontaktu s místními. Měla velice ráda hudbu a kdokoli z nás ji mohl ten podzim potkat v některém ze zavedených podniků od Crossu po Lucernu nebo v Zázemí v Bartolomějské. Měla ale přehled i o nejnovějších trendy prostorech, o kterých se domácí peciválové ještě ani nedoslechli.

Skončilo by to pravděpodobně splněním umírněných studijních povinností, velkou párty na rozloučenou a posléze milou, vágní vzpomínkou na erasmácké družení, Českou republiku a Prahu, metropoli napůl svébytnou a napůl globálně zaměnitelnou.

Nestalo se. Jednou pozdě večer srazil řidič příliš rychle jedoucí dodávky sloup veřejného osvětlení. Eva se tamtudy zrovna vracela na kolej v hloučku španělských přátel. Stála v tu chvíli na nejhorším možném místě a na místě zemřela. Stalo se to 25. ledna 2019 před kolejí Na Větrníku.

Druhého dne o neštěstí informovalo několik médií. U silnice vzniklo pietní místo, ostrůvek svíček a vzkazů – španělských a anglických. „Stop your engine. – It did not have to be like this.“ Týden na to je zasypal sníh v množství, jaké Praha 6 už několik zim nepamatovala.

Je pět týdnů po události. Sníh odtál, zimní semestr se překlopil do letního, erasmovští studenti z podzimní várky jsou vesměs pryč. Nikdo jiný jako by tady Evu neznal. Dozvídáme se o ní jen ze španělského internetu. I samo její jméno zjišťujeme teprve tam.

Pietní místo je zválené, rozfoukané větrem a osiřelé. Vzkazy jsou rozpité, svíčky už nehoří. Pochopitelné, a přesto tak skličující. Tato smrt hosta vyvolává intenzívní dojem symbolu. Čeho ale?

zdroj 1

zdroj 2

zdroj 3

zdroj 4

zdroj 5

 

 

 

Jděte mi k šípku se svými zážitky

„Vychutnejte si luxusní prožitek ve značkových obchodech galerie Myslbek.“

Už poněkolikáté toto čtu na eskalátorech pražského metra a upřímně řečeno vůbec nevím, proč by slovní zvratky tohoto druhu měly ve veřejném prostoru požívat více naší tolerance než reklama na drogovou závislost nebo na holocaust.

Aniž jsme si toho všimli, zážitek se v posledních několika letech stal univerzální prodejní mantrou; hlavní berličkou copywriterů a sloganistů. (Sama existence těchto povolání by možná v biblických časech stačila na zkázu příslušného velkoměsta.) Schválně si zkuste jeden den všímat, co vše je vám dnes i těmi nejserióznějšími aktéry nabízeno pod hlavičkou zážitku: od oběda přes automobil po muzejní prohlídku a cestu vlakem. Ne funkčnost vzhledem k účelu, ne prosté nasycení nebo jiné naplnění existující potřeby, ne krása mající ospravedlnění sama v sobě, ne rozšíření rozhledu a obohacení intelektu. Zážitek.

Nejen to: zážitek se stává, pomaleji než v reklamě, ale přesto jistě, hlavním majákem našeho svobodného liberálně městského života. Společnost, která se zbavila jak Boha v podobě veřejné i soukromé religiozity, tak Národa v podobě nacionalismu i nepodmíněné služby vlasti, nenašla nic lepšího než – prožitek. Místo povinnosti – rumpsteak z argentinského býčka. Místo věrnosti – víkend ve wellness hotelu. Místo poznání a chápání – Maledivy. Místo duchovní péče – lyžování v Alpách. Místo služby bližnímu – Paříž. Místo pokory – Milán. Místo zvelebování obce – Londýn. (Paříž, Milán, Londýn jsou totiž pochopitelně každé úplně jiný zážitek.) Místo smyslu – pohodička na festivalu. Místo víry výběrová etiopská káva, místo naděje rozšířená nabídka jamajských rumů, místo lásky čtyřchodové degustační menu. Honba za zážitkem se z dřívější soukromé úchylky stává veřejnou normou a v některých případech i naší pýchou ve světě, kde jsme pro sebe neobjevili nic lepšího na práci. Užijte si, vychutnejte si, dopřejte si.

Prožitek je z definice to, co ihned po odeznění přestává platit. Požitek, který už není, má přibližně takovou váhu, jako by nebyl nikdy. Snad proto ta zoufalá selfíčka a focení všeho, to tisíceré zmnožování světa; zážitky, které prožíváme rovnou už skrze jejich zaznamenávání v naději, že jejich digitální ozvěna za oslňování přátel přehluší inherentní marnost celé věci. Jenže nepřehluší. Na vaše zážitky sere pes. Ze zážitku zůstává to, čím nás proměňuje; zážitky seřazené na týdenním programu ale nikoho neproměňují, mimo jiné proto, že většinou v takovém případě není moc co proměňovat. Náš nový hédonismus dělá svým způsobem z měst Sodomu blízkou té, jakou má sklon v nich vidět venkov, i když většinou z důvodů dosti pomýlených.

Zážitek se patří vykázat do pozice „guilty pleasure“, provinilé radosti. Něčeho, čeho snad není nutno ani žádoucí se docela vzdávat, avšak jen – a to je neméně důležité – v nekončícím hledání náhrad za veliké a moderní době již obtížně přístupné pojmy minulosti. Povýšení zážitků do pozice těchto náhrad samých je prohra, kterou bychom před Čapky, Masaryky, Palachy a jinými veřejnými idoly této země snad ani nemohli chtít vážně hájit.

Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

Studenti a studentky humanitních fakult jsou v mnoha civilizovaných krajích nejen předvojem společnosti, ale i nadějí akademického světa na světlejší zítřky – viz role studentů v současném demokratizačním hnutí na nizozemských univerzitách. Nakolik se angažují v akademickém dění FF UK, nejvýznamnější humanitní fakulty v zemi, je ovšem jejich hlas v daných podmínkách paradoxně spíše hlasem konzervativním – dost možná nevědomky, platí-li jinak skoro z definice, že se mládí vrhá za každým pokrokem v dohledu.

Mohli by chtít moderní otevřenou evropskou fakultu. Fakultu, kde pedagogové jsou zároveň respektovanými vědci, jejichž práce zajímá i leckoho mimo naše hranice, mimo okruh spřízněných odborníků od Ostravy po Plzeň, a kteří považují za přirozené k takovéto práci obecného dosahu přivádět ostatní. Jejichž práce jsou plodem životního zápalu spíše než pachtění za výsledky podle aktuálně platného katalogu. Kteří výstupy své práce zcela samozřejmě zveřejňují v takové formě, aby oslovili co možná nejvíc čtenářů, nikoli co nejméně. Kteří dokáží student(k)y vést v odborné činnosti tak, že se její úroveň s každým dalším stupněm studia zásadně promění; že disertační práce nebude (zaměřením ani kvalitou) pouhou nadvakrát rozšířenou prací bakalářskou. Kteří dovedou svým budoucím pokračovatelům vštípit, že ne každý popis nahodilých empirických uspořádání je už sám o sobě relevantní vědeckou prací, jakož i to, že uzavírání oboru do sebe sama, odmítání posouzení a argumentačního tlaku zvnějšku, vede častěji k parodii na vědu než k vynikající vědecké specializaci. Mohli by chtít fakultu, kde výukové zatížení pedagogů odpovídá tomu, že jsou ve stejné míře i vědci a vědkyněmi, jejichž odborná činnost se neobejde bez příslušného času a adekvátních pracovních podmínek. Kde vybrané kvalitní obory jsou akreditovány a vyučovány v angličtině a zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů. Kde se přiměřeně zajištění doktorandi a doktorandky věnují náročnému a výběrovému doktorskému studiu ze všech sil (nikoli po večerech vedle plného úvazku mimo odbornou sféru), a do tohoto studia lze tedy reálně přilákat i podstatnější množství zahraničních uchazečů. Fakultu, kde se odborné pozice obsazují bez výjimky v otevřených výběrových řízeních, neboť jde o místa zřizovaná z veřejných zdrojů a jejich kvalitní obsazení je ve veřejném zájmu. Fakultu, kde existenční jistoty zasloužilých pracovníků jsou v rovnováze s existenčními přiležitostmi pro ty, kteří do akademického života vstupují – perspektiva, která se části studentek a studentů bezprostředně týká. Kde definitiva je nejvyšším stupněm akademické kariéry, jehož se dosahuje v konkurzu, ne jinak a ne ani privilegiem z minulých dob (leda snad v nepočetných a dobře odůvodněných případech); kde na katedrách působí nezanedbatelný počet zahraničních odborníků, jež fakulta dokáže svými podmínkami přitáhnout a udržet; kde významnou část pedagogického sboru tvoří někdo jiný než odchovanci fakulty samé.

Že by takovou fakultu chtěli, se ale nezdá – nevědí možná, že by mohli. Chtějí tu, kterou znají, a ty, které znají; především za jejich jistoty se berou. (Suplují tak vlastně roli odborů, jež jediné jsou jednoznačně tím, komu mají být zájmy stávajících zaměstnanců drahé nade vše ostatní. Nefungující odbory jsou ale přirozeně problémem zaměstnanců, nikoli studentů.) Jsou hrdí na svou přináležitost k akademické obci a na její práva a svobody, citliví na omezování nezávislosti univerzit. Mlhavější je ale možná jejich představa o tom, jak tuto akademickou svobodu naplňovat, aby nebyla pro obec především svobodou ke stagnaci a k udržování příjemně nízkých nároků, svobodou od čerstvého vzduchu a vší nejistoty, již s sebou otvírání pomyslných oken nese.