Autor: Radek Ocelák

Donedávna doktorand FF UK s odbornými zájmy na pomezí filosofie a lingvistiky, v současnosti rádoby vědec na volné noze se zájmem mj. o genealogii, starou fotografii a Open Access. Především z těchto hledisek se zde chci příležitostně vyjadřovat k odborným a společenským tématům.

Výprodej na Sněžníku i pod ním

Moje aktualizované shrnutí problematické výstavby v okolí Králického Sněžníku vyšlo v Listech, dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, v čísle 4/2022.

Časopis Listy je ke koupi např. v Olomouci v prodejně Vydavatelství UP nebo v Praze v knihkupectvích Karolinum, Academia, Ostrov a v Infocentru Kampus Hybernská.

Lidová architektura na Šumpersku aneb Jak se tu kdysi stavělo

V šumperském Vlastivědném muzeu od června do září probíhá výstava „Lidová architektura na Šumpersku“, kterou ve dnech 9.–10. června doplnil workshop „Tváře venkova“ s přednáškovou a praktickou částí. Praktické části jsem se bohužel zúčastnit nemohl, o tom ostatním tu ale rád podávám zprávu doplněnou o pár osobnějších úvah.

Přednáškovou část workshopu bylo možno vnímat jako zhuštěnou, dynamičtější prezentaci témat výstavy, tu a tam s jinými důrazy. Skladba přednášejících přinesla podnětnou konfrontaci tří odlišných pohledů na ochranu lidového architektonického dědictví: z veřejných institucí tu Jiří Kaláb zastupoval olomoucké pracoviště Národního památkového ústavu, Jakub Černoch Správu CHKO Jeseníky, Jan Tomíček pak ztělesňoval občanský podnik jménem Společnost Isidora Korgera.

Přístupy k ochraně lidové architektury

 

Památkáři jako Jiří Kaláb vyhlašují kulturní památky či památkové zóny a svádějí boje s rozpočty, projekty a někdy i vlastníky nemovitostí o to, aby památková ochrana smysluplně udržovala kulturní hodnoty vtělené v dochovaných stavbách minulosti. Vesnické památkové zóny jsou v bývalém šumperském okrese čtyři: Jakubovice, Dlouhomilov, Palonín a Třeština. Solitérních chráněných památek lidové architektury je několik desítek, více než jedna se nachází třeba v Bludově, Kosově, Sudkově a v Rovensku.

Správa CHKO se v rámci ochrany přírody věnuje i ochraně kulturní krajiny. Vzhledem k omezenému rozsahu CHKO se to jednak týká jen části Šumperska, jednak na rozdíl od památkářů tato instituce nedbá o uchování konkrétní historické matérie, nýbrž se pokouší vymáhat to, aby se nová výstavba v krajině držela v hrubých výrazových mantinelech tradičních jesenických staveb. A to svým umístěním v intravilánu, proporcemi domu i vzhledem použitých materiálů. (Nabízejí se zde různé kulturně-ekologické úvahy, a to zvlášť v kontextu aktuální energetické krize. Tradice zpravidla v historii nebývala dodržována samoúčelně, proměňovala se pod tlakem okolností. Ovlivní současná energetika třeba to, jakým způsobem v naší krajinné estetice přijímáme fotovoltaiku nebo větrníky?)

Tradiční stavební materiály Jeseníků – kámen, dřevo – na odkryté stěně. Sobotín.

Korgerovská společnost v sobě zčásti spojuje obé, zčásti se liší. Spojuje předchozí pohledy v tom, že je schopna jak přísného památkářského restaurování historických pozůstatků, tak z nich zároveň pečlivým probádáním destiluje dobovou regionální estetiku. Tu neváhá znovu uplatnit v nové, „volné“ tvorbě – ve fasádových realizacích na starších stavbách v památkově nechráněném terénu, případně i na novostavbách. Styl tedy v podání korgerovců překračuje historickou materii. Jan Tomíček, zjevný spiritus agens Společnosti, svůj program označil jako „realizaci reminiscencí s tvorbou vlastního rukopisu navazujícího na lokální vzory“. Nejikoničtějšími vzory jsou právě práce stavebního mistra Isidora Korgera a jeho zednické party, která v době kolem roku 1840 intenzivně stavěla a fasádničila v okruhu Sudkova, Kolšova, Dlouhomilova, Postřelmova i v širším okolí.

Zásadní rozdíl mezi Společností a prvně jmenovanými dvěma institucemi je právě v jejich institučním charakteru, oproti aktivismu a nadšenectví Tomíčka a spol. Domnívám se, a mám to podložené zkušenostmi z různých oborů, že obojí je nezastupitelné a doplňuje se. Nadšení aktivistů dokáže netušené věci právě po tu dobu, po kterou z omezených lidských zdrojů trvá. Instituce jsou od přírody pomalé, zkostnatělé, neefektivní – ale obyčejně nás všechny přečkají. Bez institucí by věci nepřetrvávaly, bez aktivismu by nevznikaly. Právě hluboké prozkoumání tématu a zaujetí přeměněné v čin (spíše než neúčinný konzervativní moralismus v duchu „zpytujme svědomí, co po nás jednou zůstane“) jsou tím nejpřesvědčivějším ospravedlněním pro Společnost a její pracné replikování vesnické estetiky poloviny 19. století. (Jak zaznělo z úst Jana Tomíčka: „18 metrů obloučkového vlysu. Bylo to nekonečné.“)

Nová realizace štukové fasády podle vzoru Isidora Korgera. Bludov.

Typologie domů na Šumpersku

 

Tradiční národopisný výklad spatřuje v šumperském okrese rozhraní tří typů vesnického domu, související též s národnostní hranicí. Ve všech třech oblastech během 18. a 19. století probíhá posun od dřevěného ke zděnému stavitelství, daný požadavky na požární odolnost. Od severu tak vzniká typ „jesenického domu“ (s typickým soustředěním obytných i hospodářských prostor pod jednu střechu a s relativně největším dochováním roubených konstrukcí), od jihu „hornohanácký dům“ (od klasického hanáckého se liší štítovou orientací do ulice a často sloupovými arkádami v podélné linii), od jihozápadu „hřebečský dům“ (typická je zde usedlost v podobě uzavřeného čtverce obytných a hospodářských staveb). I toto členění korgerovská společnost poněkud přemazává poznatkem (s odkazem na historika Drahomíra Polácha), že rozvinuté fasádní tvarosloví Isidora Korgera, jakož i jeho žáků a konkurentů, takovou hranici nerespektuje a do nějaké míry přesáhlo do všech zmíněných oblastí.

Mladší, zděná podoba jesenického „jednotného“ domu – obydlí i hospodářské prostory (chlév, stáj) pod společnou střechou. Vernířovice.

Hospodářská část téhož domu.

Hornohanácký arkádový dům – „Divišův“ statek v Bludově.

Sama výstava, sestavená kurátorkou Márií Kudelovou za vydatného přispění výše jmenovaných lidí a institucí, přináší ohromující množství obrazového materiálu s detailním popisem. Tříděn je s dobrým porozuměním podle jednotlivých témat regionální architektury (tvar usedlosti, stavební materiály, střecha, podoba štítu, štuková výzdoba…). Pro laika nepolíbeného tímto tématem bude objem materiálu v monotónní struktuře „foto stavby, lokace, terminologický popis“ pravděpodobně poněkud ubíjející. Mně osobně – prohlásil bych se za laika mírně poučeného – však výstava ve spojení s worskhopem naplnila dlouhodobé přání podrobněji se seznámit s regionální lidovou architekturou.

Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší „zapadákov“, tím hodnotnější stavební doklady minulosti. Právě na periferiích byly totiž staré formy nejméně převálcovány novými potřebami ekonomiky a bydlení. Nejarchaičtější vesnické domy byly svého času objevovány na chudém, zastrčeném Valašsku, v nedávnější minulosti třeba na Vysočině, kde dendrochronologické sondy v některých nenápadných stavbách překvapivě ukázaly na rané 17. století. Takové „štěstí“ na Šumpersku, které ekonomicky rozkvetlo především během 19. století, nemáme – nejstarší dochované domy jsou tu aspoň o sto let mladší, typicky už zděné. Přesto by měly být hýčkány. Není toho jinak moc, co by zpohodlnělého měšťana přimělo navštívit Dlouhomilov, Svébohov nebo Jedlí…

Psáno pro Olomouckou Drbnu.

 

V Šumperku padla ulice vzrostlých stromů. Bez upozornění, v zájmu parkování

Část rodin s dětmi odjela na jarní prázdniny. Ostatní obyvatele Erbenovy ulice v Šumperku čekalo v pondělí 21. února nemilé překvapení. Bez předchozího upozornění – vyhlášen byl pouze zákaz parkování – se do vzrostlých a zjevně zdravých stromů před jejich okny zakously motorové pily. Během tří dnů jich padlo přes dvacet, tedy všechny stromy z obou uličních stran. Jak uvádí město, vše se děje v rámci další etapy revitalizace sídliště Sever.

Pro řadu místních obyvatel bylo šokující dozvídat se o tomto masovém kácení teprve za běhu, případně až z pařezů. „Dva dny jsem brečela. Tady byly stromy překrásně kvetoucí, a to zdravé,“ říká 83letá žena z přilehlé Šumavské. „Lidé chodili kolem a koukali, ptali se jeden druhého, co se děje, že oni zde stromy sázeli a teď na to museli koukat, jak se ničí,“ dodává další dlouholetá obyvatelka.

Jistě, nejsme v centru Prahy. V Temenici, kde je na obě strany v dohledu rozsáhlý les, si nemusíme hrát zrovna na to, že jsou všechny stromy posvátné a že při úpravách veřejných prostranství na ně nelze sáhnout. Od města to ale vyžaduje jiný, mnohem citlivější přístup. Asi pro všechny obyvatele bez výjimky je sídlištní zeleň obohacením prostoru, který je jinak stále ještě málo lákavý (ačkoliv se postoj společnosti k panelovým sídlištím postupně proměňuje). Někteří mají ke stromům ve svém okolí blízký vztah, stejně jako ho jiní mají třeba ke svým psům nebo autům. Město by se tomu nemělo smát, mělo by tyto potřeby vnímat a pracovat s nimi. Skácet desítky zdravých stromů dříve, než si někdo stihne stěžovat a nedejbože tuto nevratnou akci pozdržet, je technokratické řešení, které do moderního a přívětivého města nepatří. Dobrou praxí je oznamovat podobné záměry v místě předem. Nejen někde na úřední desce, ale opravdu v místě – třeba přímo na dotčených stromech. Že to může celý proces zpomalit? Ano – ale reálná možnost žádat o přezkum rozhodnutí, které nás hrozí negativně ovlivnit, je přece jedním z pilířů právního státu.

Automobily nejsou v předchozím odstavci zmíněny náhodou. Jádrem sporu jsou totiž ve skutečnosti parkovací místa, jejichž tvorba mnoha obyvatelům v zásadě vyhovuje i na úkor veřejné zeleně a která stojí v centru takzvané revitalizace. Vizualizace stavebních úprav v Erbenově ulici, poskytnutá městem na jeho facebookové stránce, potvrzuje, že v jejím rámci má vzniknout několik desítek nových parkovacích míst. Cizí slovo „revitalizace“ lze přeložit českým „oživení“. Akci, jejímž hlavním cílem je tvorba dalšího parkování na sídlišti, lze ale takto nazývat leda v uvozovkách. Zaskládat prostor větším množstvím aut než dřív může třeba být z určité perspektivy potřebné, k jeho oživení to ale v žádném případě nepovede.

O charakteru budoucí prostorové úpravy nám může napovědět předchozí etapa „revitalizace“ uskutečněná přes silnici o kus dál, mezi Šumavskou a koupalištěm. Na šedesát nových parkovacích míst tu připadla – jedna dětská skluzavka a kolotoč v koutě u komína… Oproti někdejší územní studii se tu plocha pro dětské hřiště ve finále zmenšila na necelou třetinu (!). Zvláštní představa oživení, zvláštní představa o životě na sídlišti: totiž, hlavně z něj rychle vypadnout pryč. Dlužno říci, že je to představa sdílená mnoha občany, jež město nabídkou nového parkování takto odrazuje od smělejších požadavků na veřejný prostor.

Problémem individuálního parkování zdarma je, že ho nikdy nebude dost. Města na západ od našich hranic už to většinou pochopila. Veřejný prostor nově vyčleněný pro auta zásadně přivádí pouze další a další auta. Dostatek parkování si obyvatelé Erbenovy ulice užijí možná prvních pár měsíců. Pak se tu naučí parkovat přespolní a část místních si do rodiny pořídí druhé auto „pro manželku“. Proč ne, když ho konečně bude kam odložit? Těžko si to ještě představujeme, ale ve světle klimatických i ekonomických proměn naší doby není vyloučeno, že budeme časem volat po zrušení přebujelých parkovacích ploch a po skutečné revitalizaci daného prostoru. Mimo jiné výsadbou stromů.

Radek Ocelák

Autor je členem krajské rady Zelených.