Archiv štítku: antikvární

Stanislav Struhar: Hledání štěstí

Publikováno | Autor:

Knihu jsem si vyhlédl čistě díky jejímu zařazení ve vkusné nakladatelské edici Symposium. Autor je předlistopadový emigrant do Rakouska (domestikací vypadlo z jeho příjmení původní “ř”) a novela, přeložená z němčiny Nikolou Zejkanovou, se vypráví z pozice jeho alter ega, žijícího ve Vídni a protloukajícího se v literárních, nakladatelských a knihkupeckých kruzích. Autorské jsou bezpochyby i postoje odcizení od rodné země a jazyka, spojené s touhou začlenit se a být uznán jako rakouský autor. Přiměřeně poetická a mírně banální “vztahovka” je ozvláštněna tím, že navzdory první osobě vyprávění a nestandardnímu jednání hlavní postavy nejsou osvětlovány její motivace a psychologické pochody. Ve čtenáři to může vyvolávat průběžnou pochybnost o žánru. Zamlčuje tu hrdina svůj stud a pochyby v touze po obyčejné lidské blízkosti, nebo děj sledujeme z pozice sociopata? Směřuje snad ke kriminálnímu rozuzlení? Nejistá identita emigranta, který navíc nemůže najít práci ve svém oboru, je tematizována v kulisách knižního provozu, které z dnešního pohledu působí zvláštně starosvětsky. Krátce po roce 2000 tu ještě práci buď máte, anebo ne, a pokud ji máte, tak do ní docházíte a normálně vás živí. Po dvaceti letech jsme v situaci, kdy není zvykem být “nezaměstnaný”, zato vztahy mezi prací, pracovištěm a penězi se zdají být mnohem méně přímočaré.

Společně vydalo nakladatelství Volvox Globator a nakladatelství KGB, Praha, 2007.

Knižní tipy pro nejmladší

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Zapíšu si sem pár tipů a postřehů k dětským knížkám pro nejmladší věkovou kategorii. Čtenářským vzorkem jsou dva rodiče a jediné dítě, vše je tedy zcela neodborné a neobjektivní. Soudím nicméně, že dobrá knížka má jednak bavit a rozvíjet dítě, jednak se předčítajícímu nemá protivit ani při čtyřicátém opakování… Syn je jazykově trochu napřed proti průměru (to není chlubení, on si to vynahradí zase jinde), takže si k uvedeným věkovým údajům můžete podle úvahy pro svou potřebu přidat čtvrt nebo i půl roku.

Za valnou část dobrých tipů vděčím Janě Segi Lukavské, která se dětskou literaturou a čtením zabývá na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Chris Haughton: Ztracená sovička, nakladatelství Zelený kocúr, 2021.

Klasický minipříběh o ztraceném a navráceném mláďátku. Zvířátka na hranici karikatury a rané počítačové grafiky, sovička je velmi roztomilá, přečtena mnohokrát dokola ve věku 1–2 roky. Náš výtisk je omylem zkompletován z českých a slovenských listů – „Neboj se, ptáčátko, tvoji maminku najdeme. (…) – Nezájdete k nam do hniezda na keksíky? – Ó, ano, ďakujeme, odvetila Veverica.“

Robin Král a Ester Nemjó: Jsou tam kuny!, nakladatelství Meander, 2021.

Chytré a vtipné básničky o kunách; spíš tak pro předškoláky, nicméně je to z přihrádky „říkačky, které jsou rodiče ochotni opakovat pořád dokola, takže batole to nakonec začne bavit taky“. Obrazový doprovod je pro použití v nejmladší kategorii trochu moc avantgardní, synek se na něm zrakem neměl moc kde zachytit, přesto máme knížku rádi.

Robin Král a Andrea Tachezy: Ferdinande!, nakladatelství Běžíliška, 2013.

Jednoduchý příběh o ztrátě a hledání netopýra sám o sobě není výjimečný ztvárněním ani zveršováním. Leporelo je ale úžasně propracované v tom, že se dá sestavit do domečku se stříškou a odehrávající se příběh k tomu ze všech stran nadále prostorově sedí. Při oboustranných „průhledech“ okny, dveřmi, na půdu i pod podlahu – netopýři jsou stále tam, kde mají být. Čteme rádi od půldruhého roku věku, stavíme domeček a chlapečka pak věšíme za nožičky jako netopýra.

Robin Král a Tereza Šedivá: Jeje jeje jeje, něco se mi děje!, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2020.

Skvělé, obrazem přiměřeně doprovázané veršovánky z perspektivy dítěte, které se potýká se zásadními životními situacemi jako koupání, ztráta ponožky a papání kaše. Zábavné pro rodiče i pro dítě už kolem jednoho roku jako čtení i jako doprovod daných aktivit, možná i pro staršího sourozence jako zábavný komentář k tomu mladšímu (neověřeno).

Katarína Macurová: Kde je ten pravý balon?, vydala Albatros Media, 2016.

Celkem roztomilý medvídek potřebuje ideální balón a seznamuje se s kulatými věcmi, které balón nejsou. Text by mohl být vybroušenější, ale zásadní výhrady nemám. Nakladatelem doporučeno od 3 let, čteno už od jednoho a čtvrt roku a kniha je u synka oblíbená. Ovšem není to leporelo, takže pozor na stránky.

Jméno Petr Horáček máme spojeno s kvalitním obrazem a nepříliš podstatným textem, „přečtení“ knížky tedy netrvá příliš dlouho. Konkrétně Kdopak tu spí? (Portál, 2022), klidně už od 1 roku (ale má snadno odtržitelné části), a Kamarád pro medvěda (Albatros Media, 2022), čteme kolem dvou let věku (pozor, nemá tvrdé listy).

Tereza Marianová: Jak se koník ztratil a zase našel, vydal Meander, 2020.

Na Meander slabá knížka – fádní, amatérsky působící obraz a nedopracované vyprávění. Má ambici být poučením o mnohoznačnosti slov a „příběhem o jinakosti“ (!), ale i vinou poněkud odbyté textové stránky neplní dobře ani jedno z toho. Malý objem textu v dětských knihách neznamená, že na jeho kvalitě nezáleží. Naopak. Dvouletého synka sice knížka opakovaně zabavila, to ale není jediné měřítko. (P. S. Od stejné autorky nepotěšilo ani Květolelo, důvody jsou velmi podobné.)

Rotraut Susanne Bernerová: Jaro, Léto, Podzim, Zima, Noc, vydalo Nakladatelství Paseka, 2012–15.

Velkoformátová leporela, stále totéž město s týmiž obyvateli v různých obdobích roku a dne, množství obsahu a děje ke zkoumání a popisování. Začali jsme s nimi po prvním roce, kolem druhého už je má synek nastudovaná a ztrácí zájem. S posledními dvěma díly byl dost rychle hotový. Využitelné ale asi i ve vyšší věku, snad se k nim půjde sezónně vracet.

Daisy Mrázková: Můj medvěd Flóra, vydal Baobab, 2007.

Reedice dětské knížky ze 70. let v reáliích nezapře normalizační Prahu jako dobu a místo vzniku, promlouvá to do atmosféry i koncepce (obojí je tedy mírně zastaralé). Začali jsme číst po půldruhém roce věku, opakovaně čteme dojemný začátek, rozbředlejší druhou polovinou se obvykle už neprokoušeme.

Jakub Plachý: Je ráno, vydal Baobab, 2019.

Drobná knížečka s polotvrdými listy a přiznaně amatérskou kresbou i typografií celkem vtipně rozvíjí představu o tom, že sluníčko ráno zaspalo a co že musí všechno stihnout. Nečekejte zázraky, některé stránky nedávají dokonalý smysl, přesto ji od půldruhého roku čteme opakovaně a úspěšně.

Marianne Dubuc: Pošťák Myšák doručuje, vydal Host, 2018.

Obsažné obrázky domácností jednotlivých zvířátek, adresátů zásilek, s množstvím odkazů a vtípků. S úspěchem čteme po druhém roce, zafungovalo by jistě i později.

Marta Galewska-Kustra: Péťa se učí mluvit, vydala Euromedia Group v edici Pikola, 2021.

Prudce normální rodinka s tátou, mámou a třemi dětmi v přitažlivých obrázcích a s dobře fungujícím zaměřením na zvukomalebná slova. Naše oblíbené je citoslovce hrnce: bubly bubly! Dostat knihu v půldruhém roce bylo zbytečně pozdě, nebál bych se ji zkoušet už před prvním rokem.

A ještě dvě vzpomínky na vlastní dětství:

Alena Málková, Luděk Vimr: Říkadla z klokaní kapsy, vydal Albatros, 1988.

Čtyřverší o exotičtějších zvířátkách. Na dnešním trhu by to asi byl šedý průměr, ale pořád ještě neurazí a já jsem holt na těchto říkačkách vyrostl. Lama nemá nikdy rýmu, želví prapraprababička, paní zebro na slovíčko, no a můj vzorový pelikán je prostě tenhle.

Gottfried Herold, Gerhard Rappus: O myši Alici, vydal Junge Welt Berlin, 1990.

Zpětně zajímavý doklad o porevolučním kolonizování východního knižního trhu – lehce moralistní, mile nakreslené drobné leporelo (harmonika) patřilo zřejmě ve své době na špici dětské knižní grafiky. Ačkoliv písmo je snad čistý Times New Roman a překladové veršíky v češtině drhnou. Ve funkční podobě dnes knížečku uchovávají jen tuny izolepy.

Hledáte-li dětskou knížku jako dárek, raději se vyhněte nakladatelství Svojtka & Co. – obyčejně je to spotřební zboží bez nápadu, často špatně přeložené z jiných jazyků (násilně sestavené rýmovačky), nedostatek grafické a obsahové péče se kompenzuje nepříliš funkčními efekty (hýbací, zvukové, hmatové). Odstrašujícím příkladem je třeba knížka Axel Scheffler: 1, 2, 3 v džungli. Svojtkovy četné tituly často po pár letech končí v Levných knihách – není problém si tam zajít pro něco podle konkrétní výukové potřeby (zvířátka atd.), ale srdcovka pro rodiče a dítě z toho pravděpodobně nebude. Zkuste radši produkci uvedených menších nakladatelů a značek. Ekonomicky vzato jde o rozdíl mezi knížkami, které po letech nikdo nechce ani zadarmo, a těmi, o které se rodiče později hlásí v antikvariátech a přeplácejí na internetu…

P. S. Zjistili jsme, že pro někoho „leporelo“ znamená prostě jen listy z tvrdého kartonu, pro někoho ještě navíc skládání na způsob harmoniky. Zde slovo používám spíš prvním způsobem.

Knihobot neustále vyrůstá ze svých bot

Publikováno | Autor:

Tenhle článek o Knihobotu mi přijde zajímavý z mnoha úhlů pohledu – jak to vypadá, když se startupová mentalita (tj. rychle vyrůst, ovládnout trh a pak teprve řešit výnosnost a udržitelnost byznysu) střetne s něčím tak zaprášeným, jako je trh použitých knih. Navíc majitel v rozhovorech dává docela otevřeně nahlédnout do fungování podniku.

Růst se daří, Knihobot je objemem nabídky dneska už bezpečně největší internetový antikvariát (aspoň podle dat Muj-antikvariat.cz), navíc v tom za tři roky z nuly předstihl antikvariáty budované od devadesátých let. Pro zákazníky je to řekl bych extrémně pohodlné na straně prodeje (tj. jak se zbavit nepotřebných knížek z knihovny a něco rozumného za ně dostat), standardní e-shopová zkušenost na straně nákupu. Devizou Knihobotu je využívání technologií na výši doby – ve fyzickém zpracování přijatých knih, v operativním naceňování podle unikátní a stále rostoucí datové základny. Pro konkurenci je to, řekl bych, celkem hororová vyhlídka – ze standardního krámku s knihami se s tímhle nedá soutěžit. Leda snad expertní znalostí konkrétních knižních oborů, jenže i tam bude Knihobot náskok stahovat. Když dokážete denně vystavit pět tisíc knih a inteligentně sbírat data o tom, jak se prodávají, časem pokryjete i lecjaké speciality.

Šance pro konkurenci je v tom, že Knihobot tenhle růst třeba nezvládne. Že použité knihy nenabízejí pro tak moderní přístup dostatečně lukrativní marži. Že z velkoprodeje antikvárního zboží vposledku nepůjde zaplatit technické specialisty a převážně mladé lidi v Praze, na jejichž práci to stojí. (Mimochodem propustit třetinu lidí bez šrámu na reputaci u zaměstnanců nejspíš nelze ani ve startupové ekonomice.) Že přístup zpracovávat víceméně naslepo knihy a kupit je ve skladu s tím, že na většině z nich prodejce utrží čtyřicet, šedesát korun (jen střílím od pasu, přibližně půlka prodejní ceny jde ale každopádně původnímu majiteli), dlouhodobě neudrží tenhle knižní kolotoč v chodu. Ale taky je možné, že to podnik ustojí. Tipuju, že i pro majitele je to jeden veliký experiment.

Riziko je pro ně taky v tom, že se u nich lidi nenaučí nakupovat – totiž najdou si u Knihobota hledanou knížku (zvlášť když nikde jinde nebude), ale nezvyknou si prolistovat nabídku a vybrat si do zásilky ještě šest dalších. Na prodeji knížek za stovku, pokud každou musíte jednotlivě zabalit a expedovat, se rýžuje těžko.

Zábavný spíše detail: k dnešku mají v nabídce 58 (!) exemplářů Hartlových 15 roků lásky, což byl před pouhým rokem vánoční marketingový trhák, ale teď se ho lidi evidentně houfně zbavují. Aktuálně kus za 220 Kč, ale z tohohle počtu většina bezpochyby zůstane  Knihobotu na krku, i kdyby šel s cenou na čtvrtinu. Jsou to tedy desítky knih, které přijali, nafotili (opravdu každou zvlášť!), zaevidovali, uložili do skladu a ze kterých nebude vůbec žádný zisk. Je to jen jeden případ, ale naznačuje, jaká může být slabina celého podniku.

Zda chcete na antikvárním trhu podporovat spíš to malé, tradiční a lokální, nebo vám vyhovuje pohodlí nabízené novým velkým hráčem, to už nechávám na vás.

Když zubař dělá do knih: Škeříkova edice Plejada

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Prvorepubliková knižní edice Plejada soukromého vydavatele Rudolfa Škeříka, civilním povoláním zubního lékaře v Praze na Perštýně, je splněným snem každého seriózního nakladatele. Který z nás by se nechtěl pochlubit edicí, ve které by vycházely samé podstatné knihy, navíc v nadčasově elegantní úpravě, po které milovníci knih rádi sáhnou ještě téměř po sto letech?

Co se týče toho prvního, posuďte výběr autorů Plejady. Samá literární esa, od avantgardy po katolíky: Nezval (Akrobat i Edison), Halas (Kohout plaší smrt), Vančura, Deml (Mé svědectví o Otokaru Březinovi), Klíma (Utrpení knížete Sternenhocha), Durych, Seifert (Poštovní holub), Čep (Vigilie). Všechna díla zmíněná v závorkách v prvním vydání právě v Plejadě. Vše tedy vysoce aktuální, až na Máchu (ale ten opět v novém, ambiciózním uspořádání). Až je to podezřelé – měl Rudolf Škeřík na přelomu 20. a 30. let tak zázračný čich, že mezi 13 (resp. 15) svazky Plejady nenajdete literárně druhořadé jméno? Anebo se naopak do kánonů a čítanek pronikalo na základě publikování u Škeříka?!

S tím sporným počtem svazků v edici se to má tak: v letech 1927–33 vyšlo 13 svazků v jednotné úpravě. Po válce, v letech 1946–47, přidal Škeřík již pod hlavičkou nakladatelství Symposion (dříve název jeho nejrozsáhlejší edice) ještě svazek čtrnáctý (Jiřina Hauková: Cizí pokoj) a patnáctý (Josef Kainar: Osudy). Úprava knih těchto generačně mladších autorů je už jiná; rovněž je otázkou, zda tehdy ještě měl Škeřík možnost inzerovat předválečné tituly (včetně politicky prekérních katolíků). Shodněme se tedy na charakteristice Plejady jakožto edice o 13 svazcích a dvou dodatečných.

V dobré tradici prvorepublikových nakladatelů nabízel Škeřík tituly Plejady v různě honosných vazbách: od brožované přes pevnou plátěnou po celokoženou vazbu. Bibliofilní orientaci pak prozrazují různé varianty papíru u každé knihy: kolem tisícovky kusů bylo tištěno na běžnější papír „Antik“, dvě až tři stovky na lepší „Japan Banzay“ nebo jeho domácí variantu „Simili Japan“, a konečně 50 kusů exkluzivně na holandský „Van Gelder“ (výtisky na lepších papírech jsou číslovány). Výtisky z prostřední úrovně tu a tam některý antikvariát inzeruje, na Van Gelderu jsem ještě žádný neviděl. Kombinatorika vazby a papíru není úplně jasná, dá se ale asi předpokládat, že se měkká vazba nepojila s lepším papírem a do celokožené se naopak nevázaly výtisky na Antiku. Z vazeb Plejady si moje estetické cítění bez debat vybírá tu plátěnou podle návrhu Víta Obrtela: jednoduchý design se zlatými, střídmě stylizovanými iniciálami je trefou do černého. A to zvlášť na některých svazcích, které se při dobrém uchování dodnes vyznačují úžasně živou barvou plátna (vynikne zvlášť na denním světle).

Tiráž Klímova Sternenhocha prozrazuje nakladatelskou péči a bibliofilskou zálibu Rudolfa Škeříka.

Škeříkova nakladatelská nabídka z roku 1933, Plejada dole.