Archiv rubriky: Knihy

Když zubař dělá do knih: Škeříkova edice Plejada

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Prvorepubliková knižní edice Plejada soukromého vydavatele Rudolfa Škeříka, civilním povoláním zubního lékaře v Praze na Perštýně, je splněným snem každého seriózního nakladatele. Který z nás by se nechtěl pochlubit edicí, ve které by vycházely samé podstatné knihy, navíc v nadčasově elegantní úpravě, po které milovníci knih rádi sáhnou ještě téměř po sto letech?

Co se týče toho prvního, posuďte výběr autorů Plejady. Samá literární esa, od avantgardy po katolíky: Nezval (Akrobat i Edison), Halas (Kohout plaší smrt), Vančura, Deml (Mé svědectví o Otokaru Březinovi), Klíma (Utrpení knížete Sternenhocha), Durych, Seifert (Poštovní holub), Čep (Vigilie). Všechna díla zmíněná v závorkách v prvním vydání právě v Plejadě. Vše tedy vysoce aktuální, až na Máchu (ale ten opět v novém, ambiciózním uspořádání). Až je to podezřelé – měl Rudolf Škeřík na přelomu 20. a 30. let tak zázračný čich, že mezi 13 (resp. 15) svazky Plejady nenajdete literárně druhořadé jméno? Anebo se naopak do kánonů a čítanek pronikalo na základě publikování u Škeříka?!

S tím sporným počtem svazků v edici se to má tak: v letech 1927–33 vyšlo 13 svazků v jednotné úpravě. Po válce, v letech 1946–47, přidal Škeřík již pod hlavičkou nakladatelství Symposion (dříve název jeho nejrozsáhlejší edice) ještě svazek čtrnáctý (Jiřina Hauková: Cizí pokoj) a patnáctý (Josef Kainar: Osudy). Úprava knih těchto generačně mladších autorů je už jiná; rovněž je otázkou, zda tehdy ještě měl Škeřík možnost inzerovat předválečné tituly (včetně politicky prekérních katolíků). Shodněme se tedy na charakteristice Plejady jakožto edice o 13 svazcích a dvou dodatečných.

V dobré tradici prvorepublikových nakladatelů nabízel Škeřík tituly Plejady v různě honosných vazbách: od brožované přes pevnou plátěnou po celokoženou vazbu. Bibliofilní orientaci pak prozrazují různé varianty papíru u každé knihy: kolem tisícovky kusů bylo tištěno na běžnější papír „Antik“, dvě až tři stovky na lepší „Japan Banzay“ nebo jeho domácí variantu „Simili Japan“, a konečně 50 kusů exkluzivně na holandský „Van Gelder“ (výtisky na lepších papírech jsou číslovány). Výtisky z prostřední úrovně tu a tam některý antikvariát inzeruje, na Van Gelderu jsem ještě žádný neviděl. Kombinatorika vazby a papíru není úplně jasná, dá se ale asi předpokládat, že se měkká vazba nepojila s lepším papírem a do celokožené se naopak nevázaly výtisky na Antiku. Z vazeb Plejady si moje estetické cítění bez debat vybírá tu plátěnou podle návrhu Víta Obrtela: jednoduchý design se zlatými, střídmě stylizovanými iniciálami je trefou do černého. A to zvlášť na některých svazcích, které se při dobrém uchování dodnes vyznačují úžasně živou barvou plátna (vynikne zvlášť na denním světle).

Tiráž Klímova Sternenhocha prozrazuje nakladatelskou péči a bibliofilskou zálibu Rudolfa Škeříka.

Škeříkova nakladatelská nabídka z roku 1933, Plejada dole.

Román a škvár (Vycpaný barbar; Deník šílené markraběnky)

Publikováno | Autor:

Výšiny a dno maďarské literatury.

Historický román Vycpaný barbar Gergelye Péterfyho v pečlivém a nápaditém českém překladu Roberta Svobody stojí na autorově letitém výzkumu, bílá místa historie ale doplňuje svobodnou, barvitou, nanejvýš čtivou fikcí. (Ve svém doslovu pak obé na vysvětlenou rozhraničuje Evžen Gál.) Román je příběhem především dvou historických postav. První z nich je Angelo Soliman, vídeňský černoch, který v knížecích službách došel vysokého evropského vzdělání a společenských kontaktů, a přesto nikdy, ani po smrti, nepřestal být násilně využívanou kuriozitou a exponátem pro vídeňské zvědavce. Druhým je maďarský osvícenec Ferencz Kazinczy se svými vzdělaneckými kontakty i ambicemi a kontrastními útrapami života na maďarském venkově v kruhu odmítavé rodiny, v době reakčního potlačení osvícenských ideálů. Afrika. Vídeň. Horní Uhry. Drastické období cholery. Zednáři. Muzejní expozice. Kdo že je vlastně barbar? A komu patří lidská těla?

To Deník šílené markraběnky Zity Pallavicini je úkazem z úplně opačného konce spektra. Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie […] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost. „Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla – být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“… Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já… […] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec… Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud… […] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela… Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.

Pak je tu ještě jeden, znepokojivější rozměr. Barbar vyšel s přispěním tří institucí, Markraběnka za vlastní. Opravdu to dnes už jinak nejde?

Gergely Péterfy: Vycpaný barbar. Praha, dybbuk: 2017.

Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Praha, Garamond: 2019.

Faulknerova genealogie Jihu

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Román Absolone, Absolone je první z knih Williama Faulknera, kterou jsem před lety přečetl a první, ke které jsem se ještě jednou vrátil. Byl poprvé vydán roku 1936, tedy v ranějším období Faulknerovy tvorby; je to jeden z balvanů modernistické literatury, ve srovnání s jinými celkem nedoceněný. Výzvu samozřejmě klade čtenáři ne tím, co se vypráví, ale jak se to říká. „Dokážeš mě učíst?“ ptá se, a těm, kdo odpovědí kladně, slibuje víc než jen příběh, i když těžko přesně říct, co je tím „navíc“. U některých pozdějších Faulknerových knih pak můžete být paradoxně zklamáni, že dostáváte „jen“ ten příběh – takto jsem v půlce odložil jeho Město.

Příběh sám se svým prostředím tedy nijak zvlášť exkluzivní není. Absolone, Absolone je v tomto smyslu klasická jižanská sága: příběh Thomase Sutpena, muže, jehož odhodlanost a bezohlednost jako by byla spíše přírodním než morálním faktem. Vzestup a pád jeho domu a plantáže – následek původní viny, do jehož víru jsou staženy i generace potomků a těch, které jeho zjev přitáhl příliš těsně k sobě. Mluvíme o plantáži v prostředí amerického Jihu v 19. století. To znamená otrokářskou společnost, jež se dělí na úzkou vrstvu plantážníků, masu černých otroků a „bílou chátru“, o jejíž životní podmínky se „dobrá společnost“ stará o to méně, oč méně je jakožto osobně svobodné může považovat za výrobní nástroj. A právě tak samozřejmě to poté znamená občanskou válku, epický a tragický svár, jehož výsledek nezvratně podlomil jižanskou ekonomiku stojící na brutálním, nereflektovaném rasismu a z Jihu na zbytek století udělal – alespoň ve Faulknerově podání – scénu přízraků spíše než živoucích lidí; pódium vyrudlých důstojnických uniforem a panoptikum dam, jejichž prostředky k obživě neodpovídají jejich „dobrému původu“. (Autoři a autorky věnující se svébytnosti amerického Jihu ještě sto let po porážce jsou ostatně v americké literatuře samostatnou kapitolou: odkažme zde aspoň na povídkovou antologii Vypravěči amerického Jihu z roku 2006.)

Tou zjevnější neobvyklostí na způsobu podání příběhu je délka vět. Lépe řečeno nekončících, mnohdy poetizovaných period, které (třicet let před Hrabalem) zřetelně nežádají větný rozbor, nýbrž míří na jistý druh čtenářského transu – jedině v něm lze s potěšením trávit, zažívat souvětí, u nichž si už nepamatujeme začátek a ještě nedohlížíme konec:

„Potom zemřela Ellen, motýl ze zapomenutého léta, teď už dva roky mrtvý – ta nehmotná skořápka, duch nepřístupný jakékoliv změně při svém zániku právě pro svou beztížnost: žádné tělo, které by mohli pohřbít: jenom tvar, vzpomínka přenesená jednoho pokojného odpoledne bez vyzvánění i bez katafalku do toho cedrového háje, aby ležela v prachu – lehoučký paradox pod tisícilibrovým mramorovým pomníkem, který Sutpen (teď plukovník Sutpen, neboť Sartoris byl minulého roku při každoročních volbách důstojníků pluku sesazen) přivezl v plukovním pícním voze z Charlestonu v Jižní Karolíně a postavil nad nezřetelnou travnatou proláklinou, kterou mu Judith označila jako Ellenin hrob.“

Kdo chce, může Faulknera číst i jako výsměch době, která se zbláznila do obrazu na úkor slova; době, která skrze své copywritery nedoporučuje věty delší než jeden řádek; která za vylepšení textu považuje přidání anonymní ilustrační fotografie z fotobanky; která stále častěji prokládá obrázky (na způsob slabikáře) i samotná slova ve větách. Slovo a věta stačí, s obrazem není co počít, říkají knihy jako tato.

To, čím se Absolone, Absolone staví před čtenáře jako skutečná modernistická výzva, je ale především způsob podání příběhu na způsob opakovaného, váhavého ohledávání, popisovaného někdy jako „loupání cibule“. Tímto způsobem promlouvá postupně několik vypravěčů, jejichž perspektiva se od nejomezenějšího, bezprostředně účastnického pohledu slečny Rosy Coldfieldové rozšiřuje až po závěrečné, nejrozkrytější (ale stále perspektivní?) podání z úst o dvě generace mladšího Quentina a Shreva. Tatáž fakta, tytéž kulisy poměrně prostého děje se opět a opět vracejí, v násvitu vždy jen mírně odlišném. Nová sdělení nejsou označena ani zdůrazněna, vkládají se bez upozornění do proudu řeči. Chce-li se čtenář včas dozvídat, co a proč se událo, musí mít své vlečné sítě stále v pohotovosti. Výrazové prostředky se navíc nerozrůzňují úměrně k rozdílnosti vypravěčských perspektiv, což může být trochu s podivem: ať mluví stará slečna Rosa, Sutpen, dědeček a otec Compsonovi nebo studenti Quentin a Shreve v mono/dialogu situovaném na novoanglickou kolej, to, co zaznívá, je stále Faulknerova poetizovaná velevěta; jedná se tedy o poněkud nedovršené mnohohlasí.

Česky vyšel román dosud právě jednou, roku 1966 v překladu Jiřího Valji, z nějž pochází i výše uvedená citace. V pýše 21. století, obklopeného na každém kroku angličtinou, jsem zkusil v rychlosti porovnat vydání s originálem a nachytat překladatele na švestkách. Samozřejmě jsem hanebně selhal – překlad je to pečlivý, i když snad ještě trochu svázaný dobovými ohledy na politickou průchodnost; mohl by možná důsledněji převést Faulknerovu „mluvenou“ radikálnost, např. zásadní vynechávání apostrofu v don’t a silnou dialektičnost jazyka „bílé chátry“. Nedá se ale říct, že by překlad po půl století nějak podstatně zastaral. Trvanlivost autorské češtiny 60. let je svým způsobem fascinující; anebo je to tím, že ve starých knihách dosud žijeme a že obraz, který si ve městech tvoříme o venkovské jednoduchosti dřevních dob, se za tu dobu nijak zvlášť neposunul.

Povrchní čtení se dnes jistě může zarazit o bohatý výskyt povážlivého jména „negr“ napříč románem. Bylo by však chybou nechat si kvůli tomu ujít, že právě rasismus je jeho nejhlubším tématem a nejtemnějším z hříchů Thomase Sutpena. Otevřenější otázkou je snad téma homosexuality; kritikové je v souvislosti s knihou běžně nezmiňují a závěrečná třetina mě vlastně nechala v nejistotě i ohledně toho, zda je téma vůbec přítomno. Protože postavy a místa yoknapatawphského okresu na severu Mississippi přechází občas z jedné Faulknerovy knihy do druhé, je možné, že klíč zejména k postavě Quentina Compsona je ve skutečnosti třeba hledat zcela mimo román samotný.

Denně jedna věta Chrudoše Valouška

Publikováno | Autor:

V nedávno vydaném sešitě Jedna věta se výtvarník Chrudoš Valoušek vyjadřuje formou deníkovou, čistě textovou, avšak s nadsázkou a mystifikací sobě vlastní.

Útlé knižní sešity se společným titulem Jedna věta jsou ediční řadou časopisu Revolver Revue, kterou pojí jednoduchá myšlenka. Oslovená osobnost je požádána, aby po dobu jednoho roku zaznamenávala jednu větu denně. Ne méně a ne více, právě jednu.

Jeví se to jako šťastný nápad. Nechává to dostatek prostoru k naplnění formy a třeba i k jejímu ohnutí (jedna věta se dá natáhnout na celé stránky; do věty se dají zapojit věty jiné coby citáty z přečteného nebo zaslechnutého; některý den se dá v deníku prostě vynechat a basta – přimhuřte oči, redaktoři). Je to ale i dostatečně jednotící. Formát jedné věty den co den působí, že se do knížek této řady samovolně vlévá autorská i lidská každodennost tvůrců a tvůrkyň. Muselo by pro ně být obtížné stavět v tomto formátu cosi fiktivního; odskakují si do něj naopak denně jen na skok z toho, čím přes rok žijí. Vzniká tak jistý kondenzát jejich celoročního prožívání, který lze dobře číst i jako medailonek dané osobnosti a úvod do jejího díla.

V půlce třetí desítky těchto svazečků, vycházejících od roku 2010, přišla s Jednou větou řada na grafika, ilustrátora a muzejního kustoda Chrudoše Valouška. S předchůdci této řady jej spojuje deníková útržkovitost zápisů, náhodné postřehy z okolí, reflexe problémů vlastního tvůrčího oboru, střípky z rodinného dění, odkazy na přátele (navenek často málo srozumitelné). Oproti většině autorů z okruhu Revolver Revue, kteří svůj deníkový rok pojímají ve vážném duchu, ale u Chrudoše Valouška – řečeného též Chlupoš Svaloušek – vystupuje do popředí humor, mystifikace a fantaskní prožívání, do něhož jsou láskyplně vtahováni i ostatní lidé kolem, táta Chrudoš91 a máma Marie86, manželka Renata nebo dcera Anna, jejíž chovatelská vášeň je jedním z častých motivů.

„Aničce se narodil z kokonu, z larvy, překrásný brouk, jsem pyšný dědeček, okamžitě jsem na něj přepsal všechna svá autorská práva a půl nemovitosti ve Slezsku, rodina to jistě pochopí.“

„Zapsal jsem manželku Renatu na seznam teroristů, tři roky se nemohla vrátit domů a byl klid.“

„Tady u vás, babičko, roste jenom hlávkové zelí, kyselému by se tu nedařilo?“

Jeho prostředím jsou jihočeská Mladá Vožice, pracoviště v suterénu pražského Veletržního paláce, kde se na klasických malířských dílech pod jeho kuratelou odehrávají podvratné vylomeniny –

„vtom naráz z prudké zatáčky Preislerova obrazu se na čtyřkolkách vyřítí Josef Váchal s Michaelem Rittsteinem, koně jsou neklidní“

„Zdenka Braunerová se tři roky po své smrti pochlubila fotkou s novým přítelem, raperem Antonínem Chitussim, laškovali v Roztokách u Prahy v bazénu a ve vířivce“

– ale také chalupa v Dolní Moravici – jedno z korespondenčních dějišť tragického, nenaplněného milostného vzplanutí mezi autorem a Simonou Krainovou – a Rýmařov, jehož některé postavy možná zájemce v záznamech dokáže dešifrovat.

„Usmažil jsem mámě Marii86 candáta obecného, Sander lucioperca, odloveného ve sladkých vodách ve vodním útvaru: jezero Zajsan, země původu Kazachstán, kategorie lovného zařízení: vlečné sítě, byl výborný a byl z rýmařovského Lidlu.“

Je tu i množství denních, takříkajíc provozních poznámek a nekomentovaných komentářů („Mladé pušky, staré terče.“), jako v každém poctivém deníku. Z nadsázky se ale vychází a netrvá nikdy dlouho, než se do ní Chrudoš Valoušek opět vrátí. Jsou to spíš zápisky na okraj jednoho roku života než velká literatura, rozhodně však nabízí nový vhled do Valouškovy výtvarné práce, jejíž věhlas je dnes bez diskuse mezinárodní.

„Zácpa je zbytečné tabu, už se nebojím o ní mluvit a rád ji někomu přenechám nebo zašlu na dobírku.“

psáno pro Rýmařovský Horizont 01/2021

Vzpomínky na Koryčany, Kyjov, Vladivostok

Publikováno | Autor:

Paměti Františka Novotného (1886–1961) z Koryčan, gymnazisty, úředníka a československého legionáře v Rusku, vydalo nakladatelství Burian a Tichák roku 2015, tedy krátce po úmrtí Václava Buriana, který se ještě v předchozím roce podílel na redakční přípravě knihy. Jedná se o titul zajímavý zejména z hlediska každodenního života na Koryčansku a obecněji ve studentském a zemědělském prostředí jižní Moravy kolem přelomu 19. a 20. století.

Novotného vzpomínky a zápisky pokrývají dobu od nejzazších útržků z rodinné paměti, sahající k autorovým prarodičům, do roku 1925, tedy několik let po jeho návratu ze známé legionářské anabáze. Počátek i konec vzpomínek tvoří rám, který je zajímavý v podstatě jen úzce genealogicky, a i celkově kniha sestává z několika pasáží výrazně odlišných. Za podnětnější z nich považuji – samozřejmě i díky své rodové vazbě na daný mikroregion – zachycení autorových školských let a poměrů v Koryčanech, a blízkém okolí (Mouchnice, Blišice, Nemotice, Jestřabice…) a následujících roků gymnaziálního studia v Kyjově. Koryčany: městečko Thonetů (s jejich továrnou na slavný ohýbaný nábytek) a Wittgensteinů (velkostatkář Ludwig Wittgenstein, strýc slavného filosofa). Detailní, deníkově podložené vzpomínky stálého premianta Novotného z raných dekád kyjovského gymnázia jsou pro mě v knize tím nejzajímavějším: popis elitního českého vzdělávání okolo roku 1900 i pozice málo majetného studenta v tomto prostředí vybízejí ke srovnávání s našimi zkušenostmi o století pozdějšími.

Následuje etapa vysokého zemědělského studia v jinonárodních kruzích Vídně a po ní období prvního zaměstnání, poněkud deziluzivního, v pozici adjunkta (pomocného úředníka) na velkostatku ve zlínských Malenovicích. A tím se už schyluje k letům válečným, která Novotný stráví v řadách nejprve rakouských, brzy však v ruském zajetí a pak po tři roky v řadách československých legií (konkrétněji dělostřelectva).

V průběhu těchto válečných záznamů se poněkud mění žánr – ze vzpomínkového vyprávění autor v jistém momentě přechází do úsečného, kalendářně a mechanicky odpočítávaného výčtu frontových a cestovních událostí, jak je zachoval jeho deník. Přibývá obtížně srozumitelných reálií sibiřské fronty a vysvětlující poznámky nejsou k dispozici. Důležitost tohoto podání pro vojenskou historii nemůžu posoudit, z pozice čtenáře však vnímám tyto pasáže jako autorsky i edičně provizorní. Ke konci tohoto období se autor opět vrací k vyprávěcímu tónu, zbývají však již poznámky k několika letům víceméně tuctového začleňování do civilního života, podstatné jen z hlediska personální a rodinné historie.

Novotného lze chápat jako intelektuálního pěšáka své doby – člověka, který chápáním převyšuje své blízké okolí stejně tak bezpečně, jako nikterak nevyčnívá z roviny běžného dobového intelektu a morálky. Pozorovatelem svých kontextů se však zdá svědomitým, a můžeme ho tedy bez obav přibrat ke studiu kteréhokoli z nich.

Pozitivem je doplnění pamětí o jmenný rejstřík, který čtenářům-pátračům umožňuje probírat se řadou regionálně obvyklých jmen jako Budík, Cagášek, Jurčička, Kapounek, Klásek, Klvaňa, Kudlička, Profota, Sonevend, Stokláska, Vanderka, Všetička, Zbořil, Žižlavský.

František Novotný: Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány. Vzpomínky československého legionáře. Olomouc, Burian a Tichák, 2015.

Pohraničí vždy znova ztracené a opuštěné: nad reportážemi Wenzela Jaksche

Publikováno | Autor:

Wenzel Jaksch (1896–1966) byl v mládí sociálnědemokratickým novinářem a později předsedou německé sociálně demokratické strany v Československu, díky svým antinacistickým postojům asi nejuznávanějším z oponentů nacionální politiky exilového prezidenta Beneše a poválečné Národní fronty. Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší jeho sociálně laděné, výrazně agitační reportáže z německého pohraničí prvorepublikových Čech, a to konkrétně z let 1924–1928. V některých svých rozměrech je to nanejvýš současné čtení.

Na knize zaujímá především dvojí. Tím prvním je pochopitelně národnostní rozměr všude tam, kde brutální bída, ignorance postavení nezaměstnaných či paběrkujicích německy mluvících rodin a ukrajování z pracovních práv nízkokvalifikovaných dělníků vyplývaly kromě obecné hospodářské situace tak či onak i ze státní preference českého národního živlu. Tento motiv není v knize dominantní a Jaksch ho ani nestaví do popředí; je však trvalou poznámkou na okraj všech idealizací československé první republiky a jejích pravicových vlád.

Ještě zajímavější a originálnější ale pro mě na celém svazku je, co vypovídá o dopadech abstraktních ekonomických principů a dějů do nejhmatatelnější reality pracovníků, pracovních podmínek, výdělků a zaměstnanosti. Kdo by v reportážích z nejzazšího čtyřročí před vypuknutím velké hospodářské krize roku 1929 očekával obraz konjunktury, kvetoucího průmyslu všude po vlastech, bude překvapen. Velkou roli pochopitelně hraje výběr levicového reportéra a agitátora. I s tím vědomím však pohraniční podhorský pás od jihu po východ Čech z líčení vychází jako řetězec neuralgických bodů chudoby, které i v „předkrizových“ letech jen stěží dokázaly reagovat na turbulentní obchodní změny vyvolané rozpadem mocnářství.

Výčet odvětví, které v pohraničí stagnují nebo se hroutí vlivem tržních změn, u Jaksche sahá od hornictví a sklářství přes tkalcovství a přadláctví po archaickou domáckou výrobu dřevěných škatulek, nitěných knoflíků a paličkovaných krajek. Vyjevuje se v tom tragika lidského postavení na volném trhu, který je namnoze nejefektivnější organizací ekonomických vztahů, avšak z téhož důvodu vždy kohosi nechává bez varování na holičkách. Jaksch pochopitelně ukazuje především to druhé, je však třeba fixovat zrakem obojí bez rozdílu a vytrvale. Zájem trhu o paličkovanou krajku, lněné textilie, o vinuté skleněné perle nebo o vrtané knoflíčky z perleťových lastur opadl – a co tedy se má dít tam, kde jedno z těchto odvětví, jakkoli groteskních, jakž takž živilo několik tisíc rodin (v tomto případě německých)? Wenzel Jaksch snad málo vidí, že produkce zboží, které nikdo nechce, sotva může někoho živit; stejně tak málo ale jím vyzývané pravicové měšťanstvo je ochotno připustit, že škatulkáři, paličkářky a horníci byli po léta a desetiletí právě tam, kde byl o jejich práci zájem a kde se jí dokázali živit sami, bez nároků na ostatní. Rada „nevyráběj nitěné knoflíky, když je nikdo nechce“ je málo účinná tam, kde se dlouho a různými způsoby (v neposlední řadě vzděláváním či spíše nevzděláváním a zanedbáváním dopravní infrastruktury) optimalizovalo právě na domáckou výrobu nitěných knoflíků.

Čtenář s prediktivními sklony se tu může zamýšlet, která odvětví ekonomické činnosti pro roky nyní očekávané ekonomické krize stihne osud nového paličkářství, rukavičkářství a lamačství lnu. Pomyšlení na průmysl spalovacích motorů je tu nasnadě. Jsme-li ale stále více ekonomikou služeb, nebude snad příští velká krize především krizí jejich? Dnes je ještě obtížné si představit úpadek v donedávna se prudce rozvíjejících oborech webdesignu, copywritingu, e-marketingu; v programátorství, které má už několik roků pověst nového útočiště pro kohokoli, kdo je schopen a ochoten naučit se základy některého z programovacích jazyků. Zákon nabídky a poptávky se ale netýká jen nitěných knoflíků.

Rovněž téma dostupného a důstojného bydlení je z Jakschových reportáží možno přes téměř stoletý odstup, s příslušným zjemněním přenášet do čiré současnosti. „Mnoho vlastníků své činžovní domky raději zbourá nebo je nechává zchátrat, než by je pronajali za únosnou cenu.“ – Jak aktuálně to zní v době, kdy se volný kapitál s oblibou a více než dříve ukládá do nemovitostí určených – původně – k bydlení!

A ještě cosi k pracovním podmínkám. Zní to vpravdě matoucně a ironicky dnes, kdy se „home office“ pojímá v prvé řadě jako benefit solidnějších zaměstnání: „V [krušnohorských rukavičkářských] podnicích vládnou relativně volné poměry, neboť mzda se počítá od kusu a práci je možno si brát i domů. Odbory však v těchto patriarchálních vztazích, které znemožňují dodržování osmihodinové pracovní doby, vidí nevýhody. […] chtějí skončit s odnášením materiálu a doděláváním různých dílčích prací doma, chtějí koncentrovat práci v továrnách a dosáhnout tak lepší kontroly nad pracovní dobou.“

Aktuálnost Jakschových stoletých reportáží nám znovu staví před oči, co je trvale podnětného na mezinárodní sociálnědemokratické myšlence, navzdory tuposti a mizivému rozhledu řady jejích domácích představitelů. Obecněji se v tom vyjevuje rozdíl mezi stranami stojícími na skutečné politické myšlence (sociální demokracie, zelení), která jim umožňuje přežít i dlouholetá oslabení, a stranami či hnutími stavěnými na nepolitických univerzáliích slušnosti, výkonnosti nebo správních a technologických schopností (viz i aktuální sbližování STAN a Pirátů). Každé skutečné politické zastoupení je totiž zastoupením někoho proti ostatním.

Pro zájemce o téma rumunských Slováků dodávám, že v knize se mezi jinými ne náhodou mluví o celé řádce pohraničních míst, která se coby ta nejzapadlejší a hospodářsky nejproblematičtější po válce dočkala právě osídlení krajany z Rumunska. Tedy těmi, kdo přicházeli nejpozději, s nejslabším zázemím a nejméně si mohli vybírat. Posuďte: Rokytnice v Orlických Horách, Nebeská Rybná, Kraslice, Rotava, Plesná, Luby, Hora sv. Šebestiána, Železná Ruda, Nýrsko, Hamry, Hojsova Stráž… V některých z nich – týká se to hlavně Orlicka a Chomutovska – dokonce ani oni nevydrželi.

Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé. Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Praha, Academia, 2017.