Faulknerova genealogie Jihu

Román Absolone, Absolone je první z knih Williama Faulknera, kterou jsem před lety přečetl a první, ke které jsem se ještě jednou vrátil. Byl poprvé vydán roku 1936, tedy v ranějším období Faulknerovy tvorby; je to jeden z balvanů modernistické literatury, ve srovnání s jinými celkem nedoceněný. Výzvu samozřejmě klade čtenáři ne tím, co se vypráví, ale jak se to říká. „Dokážeš mě učíst?“ ptá se, a těm, kdo odpovědí kladně, slibuje víc než jen příběh, i když těžko přesně říct, co je tím „navíc“. U některých pozdějších Faulknerových knih pak můžete být paradoxně zklamáni, že dostáváte „jen“ ten příběh – takto jsem v půlce odložil jeho Město.

Příběh sám se svým prostředím tedy nijak zvlášť exkluzivní není. Absolone, Absolone je v tomto smyslu klasická jižanská sága: příběh Thomase Sutpena, muže, jehož odhodlanost a bezohlednost jako by byla spíše přírodním než morálním faktem. Vzestup a pád jeho domu a plantáže – následek původní viny, do jehož víru jsou staženy i generace potomků a těch, které jeho zjev přitáhl příliš těsně k sobě. Mluvíme o plantáži v prostředí amerického Jihu v 19. století. To znamená otrokářskou společnost, jež se dělí na úzkou vrstvu plantážníků, masu černých otroků a „bílou chátru“, o jejíž životní podmínky se „dobrá společnost“ stará o to méně, oč méně je jakožto osobně svobodné může považovat za výrobní nástroj. A právě tak samozřejmě to poté znamená občanskou válku, epický a tragický svár, jehož výsledek nezvratně podlomil jižanskou ekonomiku stojící na brutálním, nereflektovaném rasismu a z Jihu na zbytek století udělal – alespoň ve Faulknerově podání – scénu přízraků spíše než živoucích lidí; pódium vyrudlých důstojnických uniforem a panoptikum dam, jejichž prostředky k obživě neodpovídají jejich „dobrému původu“. (Autoři a autorky věnující se svébytnosti amerického Jihu ještě sto let po porážce jsou ostatně v americké literatuře samostatnou kapitolou: odkažme zde aspoň na povídkovou antologii Vypravěči amerického Jihu z roku 2006.)

Tou zjevnější neobvyklostí na způsobu podání příběhu je délka vět. Lépe řečeno nekončících, mnohdy poetizovaných period, které (třicet let před Hrabalem) zřetelně nežádají větný rozbor, nýbrž míří na jistý druh čtenářského transu – jedině v něm lze s potěšením trávit, zažívat souvětí, u nichž si už nepamatujeme začátek a ještě nedohlížíme konec:

Potom zemřela Ellen, motýl ze zapomenutého léta, teď už dva roky mrtvý – ta nehmotná skořápka, duch nepřístupný jakékoliv změně při svém zániku právě pro svou beztížnost: žádné tělo, které by mohli pohřbít: jenom tvar, vzpomínka přenesená jednoho pokojného odpoledne bez vyzvánění i bez katafalku do toho cedrového háje, aby ležela v prachu – lehoučký paradox pod tisícilibrovým mramorovým pomníkem, který Sutpen (teď plukovník Sutpen, neboť Sartoris byl minulého roku při každoročních volbách důstojníků pluku sesazen) přivezl v plukovním pícním voze z Charlestonu v Jižní Karolíně a postavil nad nezřetelnou travnatou proláklinou, kterou mu Judith označila jako Ellenin hrob.“

Kdo chce, může Faulknera číst i jako výsměch době, která se zbláznila do obrazu na úkor slova; době, která skrze své copywritery nedoporučuje věty delší než jeden řádek; která za vylepšení textu považuje přidání anonymní ilustrační fotografie z fotobanky; která stále častěji prokládá obrázky (na způsob slabikáře) i samotná slova ve větách. Slovo a věta stačí, s obrazem není co počít, říkají knihy jako tato.

To, čím se Absolone, Absolone staví před čtenáře jako skutečná modernistická výzva, je ale především způsob podání příběhu na způsob opakovaného, váhavého ohledávání, popisovaného někdy jako „loupání cibule“. Tímto způsobem promlouvá postupně několik vypravěčů, jejichž perspektiva se od nejomezenějšího, bezprostředně účastnického pohledu slečny Rosy Coldfieldové rozšiřuje až po závěrečné, nejrozkrytější (ale stále perspektivní?) podání z úst o dvě generace mladšího Quentina a Shreva. Tatáž fakta, tytéž kulisy poměrně prostého děje se opět a opět vracejí, v násvitu vždy jen mírně odlišném. Nová sdělení nejsou označena ani zdůrazněna, vkládají se bez upozornění do proudu řeči. Chce-li se čtenář včas dozvídat, co a proč se událo, musí mít své vlečné sítě stále v pohotovosti. Výrazové prostředky se navíc nerozrůzňují úměrně k rozdílnosti vypravěčských perspektiv, což může být trochu s podivem: ať mluví stará slečna Rosa, Sutpen, dědeček a otec Compsonovi nebo studenti Quentin a Shreve v mono/dialogu situovaném na novoanglickou kolej, to, co zaznívá, je stále Faulknerova poetizovaná velevěta; jedná se tedy o poněkud nedovršené mnohohlasí.

Česky vyšel román dosud právě jednou, roku 1966 v překladu Jiřího Valji, z nějž pochází i výše uvedená citace. V pýše 21. století, obklopeného na každém kroku angličtinou, jsem zkusil v rychlosti porovnat vydání s originálem a nachytat překladatele na švestkách. Samozřejmě jsem hanebně selhal – překlad je to pečlivý, i když snad ještě trochu svázaný dobovými ohledy na politickou průchodnost; mohl by možná důsledněji převést Faulknerovu „mluvenou“ radikálnost, např. zásadní vynechávání apostrofu v don’t a silnou dialektičnost jazyka „bílé chátry“. Nedá se ale říct, že by překlad po půl století nějak podstatně zastaral. Trvanlivost autorské češtiny 60. let je svým způsobem fascinující; anebo je to tím, že ve starých knihách dosud žijeme a že obraz, který si ve městech tvoříme o venkovské jednoduchosti dřevních dob, se za tu dobu nijak zvlášť neposunul.

Povrchní čtení se dnes jistě může zarazit o bohatý výskyt povážlivého jména „negr“ napříč románem. Bylo by však chybou nechat si kvůli tomu ujít, že právě rasismus je jeho nejhlubším tématem a nejtemnějším z hříchů Thomase Sutpena. Otevřenější otázkou je snad téma homosexuality; kritikové je v souvislosti s knihou běžně nezmiňují a závěrečná třetina mě vlastně nechala v nejistotě i ohledně toho, zda je téma vůbec přítomno. Protože postavy a místa yoknapatawphského okresu na severu Mississippi přechází občas z jedné Faulknerovy knihy do druhé, je možné, že klíč zejména k postavě Quentina Compsona je ve skutečnosti třeba hledat zcela mimo román samotný.

Denně jedna věta Chrudoše Valouška

V nedávno vydaném sešitě Jedna věta se výtvarník Chrudoš Valoušek vyjadřuje formou deníkovou, čistě textovou, avšak s nadsázkou a mystifikací sobě vlastní.

Útlé knižní sešity se společným titulem Jedna věta jsou ediční řadou časopisu Revolver Revue, kterou pojí jednoduchá myšlenka. Oslovená osobnost je požádána, aby po dobu jednoho roku zaznamenávala jednu větu denně. Ne méně a ne více, právě jednu.

Jeví se to jako šťastný nápad. Nechává to dostatek prostoru k naplnění formy a třeba i k jejímu ohnutí (jedna věta se dá natáhnout na celé stránky; do věty se dají zapojit věty jiné coby citáty z přečteného nebo zaslechnutého; některý den se dá v deníku prostě vynechat a basta – přimhuřte oči, redaktoři). Je to ale i dostatečně jednotící. Formát jedné věty den co den působí, že se do knížek této řady samovolně vlévá autorská i lidská každodennost tvůrců a tvůrkyň. Muselo by pro ně být obtížné stavět v tomto formátu cosi fiktivního; odskakují si do něj naopak denně jen na skok z toho, čím přes rok žijí. Vzniká tak jistý kondenzát jejich celoročního prožívání, který lze dobře číst i jako medailonek dané osobnosti a úvod do jejího díla.

V půlce třetí desítky těchto svazečků, vycházejících od roku 2010, přišla s Jednou větou řada na grafika, ilustrátora a muzejního kustoda Chrudoše Valouška. S předchůdci této řady jej spojuje deníková útržkovitost zápisů, náhodné postřehy z okolí, reflexe problémů vlastního tvůrčího oboru, střípky z rodinného dění, odkazy na přátele (navenek často málo srozumitelné). Oproti většině autorů z okruhu Revolver Revue, kteří svůj deníkový rok pojímají ve vážném duchu, ale u Chrudoše Valouška – řečeného též Chlupoš Svaloušek – vystupuje do popředí humor, mystifikace a fantaskní prožívání, do něhož jsou láskyplně vtahováni i ostatní lidé kolem, táta Chrudoš91 a máma Marie86, manželka Renata nebo dcera Anna, jejíž chovatelská vášeň je jedním z častých motivů.

Aničce se narodil z kokonu, z larvy, překrásný brouk, jsem pyšný dědeček, okamžitě jsem na něj přepsal všechna svá autorská práva a půl nemovitosti ve Slezsku, rodina to jistě pochopí.“

Zapsal jsem manželku Renatu na seznam teroristů, tři roky se nemohla vrátit domů a byl klid.“

Tady u vás, babičko, roste jenom hlávkové zelí, kyselému by se tu nedařilo?“

Jeho prostředím jsou jihočeská Mladá Vožice, pracoviště v suterénu pražského Veletržního paláce, kde se na klasických malířských dílech pod jeho kuratelou odehrávají podvratné vylomeniny –

vtom naráz z prudké zatáčky Preislerova obrazu se na čtyřkolkách vyřítí Josef Váchal s Michaelem Rittsteinem, koně jsou neklidní“

Zdenka Braunerová se tři roky po své smrti pochlubila fotkou s novým přítelem, raperem Antonínem Chitussim, laškovali v Roztokách u Prahy v bazénu a ve vířivce“

– ale také chalupa v Dolní Moravici – jedno z korespondenčních dějišť tragického, nenaplněného milostného vzplanutí mezi autorem a Simonou Krainovou – a Rýmařov, jehož některé postavy možná zájemce v záznamech dokáže dešifrovat.

Usmažil jsem mámě Marii86 candáta obecného, Sander lucioperca, odloveného ve sladkých vodách ve vodním útvaru: jezero Zajsan, země původu Kazachstán, kategorie lovného zařízení: vlečné sítě, byl výborný a byl z rýmařovského Lidlu.“

Je tu i množství denních, takříkajíc provozních poznámek a nekomentovaných komentářů („Mladé pušky, staré terče.“), jako v každém poctivém deníku. Z nadsázky se ale vychází a netrvá nikdy dlouho, než se do ní Chrudoš Valoušek opět vrátí. Jsou to spíš zápisky na okraj jednoho roku života než velká literatura, rozhodně však nabízí nový vhled do Valouškovy výtvarné práce, jejíž věhlas je dnes bez diskuse mezinárodní.

Zácpa je zbytečné tabu, už se nebojím o ní mluvit a rád ji někomu přenechám nebo zašlu na dobírku.“

psáno pro Rýmařovský Horizont 01/2021

Vzpomínky na Koryčany, Kyjov, Vladivostok

Paměti Františka Novotného (1886–1961) z Koryčan, gymnazisty, úředníka a československého legionáře v Rusku, vydalo nakladatelství Burian a Tichák roku 2015, tedy krátce po úmrtí Václava Buriana, který se ještě v předchozím roce podílel na redakční přípravě knihy. Jedná se o titul zajímavý zejména z hlediska každodenního života na Koryčansku a obecněji ve studentském a zemědělském prostředí jižní Moravy kolem přelomu 19. a 20. století.

Novotného vzpomínky a zápisky pokrývají dobu od nejzazších útržků z rodinné paměti, sahající k autorovým prarodičům, do roku 1925, tedy několik let po jeho návratu ze známé legionářské anabáze. Počátek i konec vzpomínek tvoří rám, který je zajímavý v podstatě jen úzce genealogicky, a i celkově kniha sestává z několika pasáží výrazně odlišných. Za podnětnější z nich považuji – samozřejmě i díky své rodové vazbě na daný mikroregion – zachycení autorových školských let a poměrů v Koryčanech, a blízkém okolí (Mouchnice, Blišice, Nemotice, Jestřabice…) a následujících roků gymnaziálního studia v Kyjově. Koryčany: městečko Thonetů (s jejich továrnou na slavný ohýbaný nábytek) a Wittgensteinů (velkostatkář Ludwig Wittgenstein, strýc slavného filosofa). Detailní, deníkově podložené vzpomínky stálého premianta Novotného z raných dekád kyjovského gymnázia jsou pro mě v knize tím nejzajímavějším: popis elitního českého vzdělávání okolo roku 1900 i pozice málo majetného studenta v tomto prostředí vybízejí ke srovnávání s našimi zkušenostmi o století pozdějšími.

Následuje etapa vysokého zemědělského studia v jinonárodních kruzích Vídně a po ní období prvního zaměstnání, poněkud deziluzivního, v pozici adjunkta (pomocného úředníka) na velkostatku ve zlínských Malenovicích. A tím se už schyluje k letům válečným, která Novotný stráví v řadách nejprve rakouských, brzy však v ruském zajetí a pak po tři roky v řadách československých legií (konkrétněji dělostřelectva).

V průběhu těchto válečných záznamů se poněkud mění žánr – ze vzpomínkového vyprávění autor v jistém momentě přechází do úsečného, kalendářně a mechanicky odpočítávaného výčtu frontových a cestovních událostí, jak je zachoval jeho deník. Přibývá obtížně srozumitelných reálií sibiřské fronty a vysvětlující poznámky nejsou k dispozici. Důležitost tohoto podání pro vojenskou historii nemůžu posoudit, z pozice čtenáře však vnímám tyto pasáže jako autorsky i edičně provizorní. Ke konci tohoto období se autor opět vrací k vyprávěcímu tónu, zbývají však již poznámky k několika letům víceméně tuctového začleňování do civilního života, podstatné jen z hlediska personální a rodinné historie.

Novotného lze chápat jako intelektuálního pěšáka své doby – člověka, který chápáním převyšuje své blízké okolí stejně tak bezpečně, jako nikterak nevyčnívá z roviny běžného dobového intelektu a morálky. Pozorovatelem svých kontextů se však zdá svědomitým, a můžeme ho tedy bez obav přibrat ke studiu kteréhokoli z nich.

Pozitivem je doplnění pamětí o jmenný rejstřík, který čtenářům-pátračům umožňuje probírat se řadou regionálně obvyklých jmen jako Budík, Cagášek, Jurčička, Kapounek, Klásek, Klvaňa, Kudlička, Profota, Sonevend, Stokláska, Vanderka, Všetička, Zbořil, Žižlavský.


František Novotný: Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány. Vzpomínky československého legionáře. Olomouc, Burian a Tichák, 2015.

Pohraničí vždy znova ztracené a opuštěné: nad reportážemi Wenzela Jaksche

Wenzel Jaksch (1896–1966) byl v mládí sociálnědemokratickým novinářem a později předsedou německé sociálně demokratické strany v Československu, díky svým antinacistickým postojům asi nejuznávanějším z oponentů nacionální politiky exilového prezidenta Beneše a poválečné Národní fronty. Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší jeho sociálně laděné, výrazně agitační reportáže z německého pohraničí prvorepublikových Čech, a to konkrétně z let 1924–1928. V některých svých rozměrech je to nanejvýš současné čtení.

Na knize zaujímá především dvojí. Tím prvním je pochopitelně národnostní rozměr všude tam, kde brutální bída, ignorance postavení nezaměstnaných či paběrkujicích německy mluvících rodin a ukrajování z pracovních práv nízkokvalifikovaných dělníků vyplývaly kromě obecné hospodářské situace tak či onak i ze státní preference českého národního živlu. Tento motiv není v knize dominantní a Jaksch ho ani nestaví do popředí; je však trvalou poznámkou na okraj všech idealizací československé první republiky a jejích pravicových vlád.

Ještě zajímavější a originálnější ale pro mě na celém svazku je, co vypovídá o dopadech abstraktních ekonomických principů a dějů do nejhmatatelnější reality pracovníků, pracovních podmínek, výdělků a zaměstnanosti. Kdo by v reportážích z nejzazšího čtyřročí před vypuknutím velké hospodářské krize roku 1929 očekával obraz konjunktury, kvetoucího průmyslu všude po vlastech, bude překvapen. Velkou roli pochopitelně hraje výběr levicového reportéra a agitátora. I s tím vědomím však pohraniční podhorský pás od jihu po východ Čech z líčení vychází jako řetězec neuralgických bodů chudoby, které i v „předkrizových“ letech jen stěží dokázaly reagovat na turbulentní obchodní změny vyvolané rozpadem mocnářství.

Výčet odvětví, které v pohraničí stagnují nebo se hroutí vlivem tržních změn, u Jaksche sahá od hornictví a sklářství přes tkalcovství a přadláctví po archaickou domáckou výrobu dřevěných škatulek, nitěných knoflíků a paličkovaných krajek. Vyjevuje se v tom tragika lidského postavení na volném trhu, který je namnoze nejefektivnější organizací ekonomických vztahů, avšak z téhož důvodu vždy kohosi nechává bez varování na holičkách. Jaksch pochopitelně ukazuje především to druhé, je však třeba fixovat zrakem obojí bez rozdílu a vytrvale. Zájem trhu o paličkovanou krajku, lněné textilie, o vinuté skleněné perle nebo o vrtané knoflíčky z perleťových lastur opadl – a co tedy se má dít tam, kde jedno z těchto odvětví, jakkoli groteskních, jakž takž živilo několik tisíc rodin (v tomto případě německých)? Wenzel Jaksch snad málo vidí, že produkce zboží, které nikdo nechce, sotva může někoho živit; stejně tak málo ale jím vyzývané pravicové měšťanstvo je ochotno připustit, že škatulkáři, paličkářky a horníci byli po léta a desetiletí právě tam, kde byl o jejich práci zájem a kde se jí dokázali živit sami, bez nároků na ostatní. Rada „nevyráběj nitěné knoflíky, když je nikdo nechce“ je málo účinná tam, kde se dlouho a různými způsoby (v neposlední řadě vzděláváním či spíše nevzděláváním a zanedbáváním dopravní infrastruktury) optimalizovalo právě na domáckou výrobu nitěných knoflíků.

Čtenář s prediktivními sklony se tu může zamýšlet, která odvětví ekonomické činnosti pro roky nyní očekávané ekonomické krize stihne osud nového paličkářství, rukavičkářství a lamačství lnu. Pomyšlení na průmysl spalovacích motorů je tu nasnadě. Jsme-li ale stále více ekonomikou služeb, nebude snad příští velká krize především krizí jejich? Dnes je ještě obtížné si představit úpadek v donedávna se prudce rozvíjejících oborech webdesignu, copywritingu, e-marketingu; v programátorství, které má už několik roků pověst nového útočiště pro kohokoli, kdo je schopen a ochoten naučit se základy některého z programovacích jazyků. Zákon nabídky a poptávky se ale netýká jen nitěných knoflíků.

Rovněž téma dostupného a důstojného bydlení je z Jakschových reportáží možno přes téměř stoletý odstup, s příslušným zjemněním přenášet do čiré současnosti. „Mnoho vlastníků své činžovní domky raději zbourá nebo je nechává zchátrat, než by je pronajali za únosnou cenu.“ – Jak aktuálně to zní v době, kdy se volný kapitál s oblibou a více než dříve ukládá do nemovitostí určených – původně – k bydlení!

A ještě cosi k pracovním podmínkám. Zní to vpravdě matoucně a ironicky dnes, kdy se „home office“ pojímá v prvé řadě jako benefit solidnějších zaměstnání: „V [krušnohorských rukavičkářských] podnicích vládnou relativně volné poměry, neboť mzda se počítá od kusu a práci je možno si brát i domů. Odbory však v těchto patriarchálních vztazích, které znemožňují dodržování osmihodinové pracovní doby, vidí nevýhody. […] chtějí skončit s odnášením materiálu a doděláváním různých dílčích prací doma, chtějí koncentrovat práci v továrnách a dosáhnout tak lepší kontroly nad pracovní dobou.

Aktuálnost Jakschových stoletých reportáží nám znovu staví před oči, co je trvale podnětného na mezinárodní sociálnědemokratické myšlence, navzdory tuposti a mizivému rozhledu řady jejích domácích představitelů. Obecněji se v tom vyjevuje rozdíl mezi stranami stojícími na skutečné politické myšlence (sociální demokracie, zelení), která jim umožňuje přežít i dlouholetá oslabení, a stranami či hnutími stavěnými na nepolitických univerzáliích slušnosti, výkonnosti nebo správních a technologických schopností (viz i aktuální sbližování STAN a Pirátů). Každé skutečné politické zastoupení je totiž zastoupením někoho proti ostatním.

Pro zájemce o téma rumunských Slováků dodávám, že v knize se mezi jinými ne náhodou mluví o celé řádce pohraničních míst, která se coby ta nejzapadlejší a hospodářsky nejproblematičtější po válce dočkala právě osídlení krajany z Rumunska. Tedy těmi, kdo přicházeli nejpozději, s nejslabším zázemím a nejméně si mohli vybírat. Posuďte: Rokytnice v Orlických Horách, Nebeská Rybná, Kraslice, Rotava, Plesná, Luby, Hora sv. Šebestiána, Železná Ruda, Nýrsko, Hamry, Hojsova Stráž… V některých z nich – týká se to hlavně Orlicka a Chomutovska – dokonce ani oni nevydrželi.


Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé. Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Praha, Academia, 2017.

Snít o modré a oranžové zemi – Zbigniew Herbert

Zprávy a úvahy Poláka Zbigniewa Herberta o řecké a nizozemské kulturní minulosti mi česká vydavatelka těchto textů vlastníma rukama zaslala z jedné zapadlé pošty v broumovském výběžku. V čase letadel připoutaných k zemi, prázdných hotelů po celém světě, ale zároveň už i nesmělých, „neodolatelných“ nabídek k opětovnému velikému roztočení turistického stroje mě Herbertovy texty ze svazků Labyrint u moře a Zátiší s udidlem mají k myšlence, že milovat cizí krajiny je lepší z povzdálí.

Autor, kterému se v předválečném Lvově ještě stihlo dostat ukázky klasického gymnaziálního vzdělání s jeho důstojností i nepraktičností, v Labyrintu u moře prochází se čtenářem kanonická místa řecké antiky. Coby osobní vykladač dějin a archeologických nálezů i coby zapisovatel svých vlastních cest a s nimi spjatých očekávání, postupuje v úhledně dějepisném pořadí od vzdušných krétských paláců přes kyklopské hrobky a kobky Mykén, přes posvátná místa archaického a klasického Řecka s athénskou Akropolí jako korunou až k Římany umlčeným Etruskům. Teprve nakonec, jakoby neochotně, vstupuje do své latinské intelektuální domoviny zprávou o tom, jak si římský řád s disciplínou na samém západním okraji světa podmaňovaly chladnou Británii.

Mít dávné Řecko za jeden ze svých kulturních domovů je skutečně možné zcela mimoběžně s tím, zda naše noha spočinula na půdě řeckých letišť, přístavů a muzeí. Jako Herbert, napjatě očekávající, zda se Akropole jeho letitých představ konečným fyzickým shledáním v kulisách rodícího se masového turismu podtrhne, dotvoří, anebo roztříští, tak i já nasávám touhu po Řecku s léty, od gymnaziálních, mírně snobských výběrových seminářů nad Sofoklem, přes povinnou a zároveň eticky vtahující antickou filosofii, a bez ohledu na to, zda a kolikrát se mi mezitím podařilo navštívit Athény, Delfy, Samothráké, Faistos a Délos. Samy tyto návštěvy znamenají málo, protože obcování s mytickou kulturní kolébkou se při nich odehrává jen v trhlinách praktického shonu cizinců v turistické destinaci: kudy tam, kde kdy být, co si zapamatovat prakticky, co jako zážitek a humanitní plod vytoužené dovolené, co k tomu jíst a pít a v neposlední řadě co za to dávat, aby nebyla uražena čest lidí ani bohů. Čas příběhů o Řecku je jiný než čas řecké turistiky. Mezi Akropolí doby bronzové, Perikleovy, Akropolí florentských kupců, Turků, západoevropských romantiků a archeologů se rozprostírají tři tisíciletí nacpaná přestavbami, dělovými výstřely, výbuchy a pasením koz. Evans se Schliemannem dodnes kopou, a to, co nalezli, nám předávají obalené v záhadách a interpretacích.

Herbert příběhy a interpretace nejen předává, ale také hodnotí znaménky. Je si současně vědom, že je to skutečně příběh, na co lepíme své kulturní posudky, neboť historická materie se kritickému pozorovateli často rozplývá v prstech na prach tak jako právě odkryté trámy Knóssu. Neokázalá, rozverně lidská kultura předřeckých Kréťanů, vyčítaná z palácových mozaik, dochází tak u Herberta ocenění v porovnání s mykénskými, některými athénskými a zvláště pak římskými projevy megalomanie a nezájmu o jedince. Některé mozaiky lze ale dokreslovat po libosti, sběrač šafránu může být ve skutečnosti opicí v zámecké zahradě a tenkostěnné mínojské paláce, nechráněné před útoky z moře, jsou podle jiného výkladu donekonečna slepovanými pohřebními síňkami, zdobenými městy mrtvých. Athéňané jsou hrdiny před východní despocii, a sami despoty vůči svéhlavému ostrovu Samu. „Okupanti vracející se z války přinášejí v záhybech uniforem, na podešvích bot – nákazu, která způsobí onemocnění jejich vlastní společnosti, jejich vlastní svobody,“ píše Herbert v 70. letech.

V tom, že neváhá poučení z antických příběhů přenášet do své současnosti, se Zbigniew Herbert shoduje s jiným polským milovníkem řeckých dějin, Ryszardem Kapuścińskim. Ten ve své pozdní knize Cesty s Hérodotem popisuje, kterak mu dílo řeckého dějepisce bylo po desetiletí průvodcem a zdrojem inspirací i úvah na reportérských cestách po Africe i Asii. Hérodotos v jeho aktualizujícím podání je ten, kdo vždy váží, ověřuje tvrzení lidí a zjišťuje, že jen v odhodlaném a metodickém pohybu za další a další horizonty spočívá naděje na obsáhnutí celé šíře známého světa. (V milé, interaktivní formě si to čtenář může vyzkoušet v jedné z epizod sofistikovaného komiksu Xkcd.)

Obracet se k Řecku, intelektuální kolébce, je snad jakousi přirozeností evropského intelektuála. Pohled do zlatého věku nizozemského měšťanstva, jemuž se – především prostřednictvím holandského malířství – věnuje Herbertovo Zátiší s udidlem, může být už vnímán jako cosi kulturně speciálnějšího, s cedulkou „pro vážné zájemce“. O „kolébku“ jde ale svým způsobem taky – po úspěšném odporu vůči silnějším uzurpátorům, za relativně tolerantního reformačního ducha a za stálého ohrožení ploché země vodami se tu v peřinkách kvetoucího obchodu rodí sebevědomé měšťanstvo, blahobytný občan nepokořeného státu, který se sám před nikým a ničím zbytečně nepokořuje, ale ani netouží po výpadech za hranice svého prostoru, obchodního klidu a každodennosti. I když není od věci mít na paměti, jako má i Herbert, čím vším – od obchodních ztroskotání, přes výlevy kalvínského fundamentalismu po koloniální krutosti v zámoří – je blahobyt holandského měšťanstva vykupován.

Obrazy jsou, zdá se, pro tuto třídu denní samozřejmostí. Malířství severního Nizozemí na rozdíl od vlámského není malířstvím božských věcí, mučedníků, mytologií a historii, ale malířstvím měšťanů, obchodnických a rodinných portrétů, solidních oděvů, nedalekých krajin, domácích a hospodských scének, náznakových milostných příběhů v interiérech, květin, potravin a předmětů. Předmět, hmatatelná věc každodenního použití, má v této kultuře plnoprávné a důstojné postavení; je-li však něco lepší než džbán a ryba, je to mistrovský obraz džbánu a ryby, po kterých se chce nevěřícně sáhnout. K mistrovství patří odedávna ocenění a obchod, k obchodu – šance, zisk a riziko. Malířů v 17. století neuvěřitelně přibývá, obrazy jsou artikl, který podle rozmarů trhu může vydělat sotva na své plátno anebo taky vynést zlaté tisícovky, to první ale spíš. Korelace mezi dobovým hmotným zajištěním malíře a jeho dnešním oceněním je nevelká. Vermeer zemřel v dluzích, Hals v chudobinci, od vyobcovaného buřiče Torrentia se dochoval jediný obraz – tajemné Zátiší s udidlem jako snad vážná a snad ironická apotéoza míry ve všech věcech.

Holandský „zlatý věk“ si můžeme představovat i podle historie slavné „tulpenwoede“, tulipánové horečky. Obchod s cibulkami exotických, ceněných tulipánů se tu ve 30. letech 17. století zcela vymkl mezím daným rozumnou potřebou tohoto luxusního zboží a stal se opojným hazardem. Cibule nejvzácnějšího druhu, jímž byl dle podivné, neosobní dohody trhu žíhaný „Semper Augustus“, se na vrcholu horečky prodávala za cenu domu se zahradou. Roku 1637 bublina splaskla. Šťastní držitelé cibulí, pořízených za výhodnou cenu na tajnůstkářském trhu, zjistili, že mají v ruce spekulativního černého petra, a utopili se v dluzích.

Také Nizozemsko, přívětivou zemi svých studií, se nyní nerozpakuji obdivovat z odstupu, připoután k struně rozepjaté mezi východočeským pohraničím, jež je adresou Herbertova českého vydavatele, a tím severomoravským, kde sídlí čtenář; zaujat myšlenkou, že cestování do cizích krajin nemusí být nezbytně denním chlebem pro zbytek našeho století. Jako přítomnost experimentátora mění podmínky pokusu, tak i turista mění svou destinaci. Necestovat do míst, která se přílivu turistů brání (jako Amsterdam, zvažující dnes zdanit hotely fixním poplatkem ve snaze odradit nejchudší z turistů) je nepochybně jednou z lepších věcí, jež můžeme dělat pro sebe i pro ně.

Zátiší s udidlem i Labyrint u moře přeložil Jan Linka a to, že jsem během čtení na jeho úlohu snad ani jedinkrát nepomyslel, mluví o ní bezpochyby jazykem chvály.


Zbigniew Herbert: Labyrint u moře. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2016.

Zbigniew Herbert: Zátiší s udidlem. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2012.