Za co si humanitní vědy mohou samy

Většina veřejnosti a jejích volených zástupců povážlivě nedoceňuje význam humanitních a společenských věd pro dnešní svět a společnost. Naše pohoršení nad tímto faktem přechází v průběhu času z chronických stesků do akutních nářků a zpět, především v souvislosti s tím, jak se ono nepochopení aktuálně promítá do rozhodnutí o financování vědeckého provozu v příslušných disciplínách. Jak hlasitě bychom si ale měli stěžovat, jestliže si v těchto vědách tak málo dovedeme zamést před vlastním prahem?

Možná že potíž není ani tak v nezájmu společnosti o ideje a hodnoty, které se jí naše disciplíny snaží nabízet. Zabývaje se již menší řádku let filosofií, mohu ze své zkušenosti říct, že na přiznání tohoto podivného zájmu mnozí lidé spíše než výrazem pohrdání reagují s jakýmsi nezasvěceným, nicméně chápavým přitakáním ve smyslu „já taky občas přemýšlím, o čem to všechno je…“. Jiní téměř omluvně přiznávají, že jen nával prozaičtějších pracovních povinností u nich pohřbil někdejší touhu věnovat se skutečně podstatným lidským záležitostem. V „nejateističtějším národě světa“ jsou desítky procent lidí ochotny připustit víru v „něco“ (i když se často neobtěžují ono „něco“ jasněji definovat). Nezdá se, že by tu vážné zaobírání se smyslem věcí, od básní přes historické události až po společenské instituce, mělo až tak špatnou živnou půdu.

Možná že problém tkví spíše v obrazu humanitních a společenských věd, jehož vybudování jsme dopustili a na kterém je bohužel zřejmě o trochu víc pravdy než jen příslovečné zrnko. Je to obraz těchto věd jako pole, kde lze říkat cokoliv a kde vše má stejnou váhu – totiž žádnou váhu. Pole, kde si člověk pouhým osvojením dovednosti říkat ve správných chvílích (a na správných místech věty) slova jako „paradigma“ a „interpretace“ zajistí na zbytek života solidní, veřejně dotovanou obživu a úkryt před skutečností. Pole, v němž odborná práce namnoze spočívá v psaní nesrozumitelných textů čtených pouze těmi, kdo na jejich základě píší další nesrozumitelné texty na tatáž pitoreskní témata. Pole, na které jsme se v životě pustili poté, co jsme zjistili, že nám „nejde matematika“.

O skutečném vědeckém provozu v našich disciplínách toho veřejnost mnoho netuší. Kdyby ale tušila, sotva by to její stereotypy změnilo. Realita za nimi totiž leckdy příliš nezaostává. Píšeme články a pohříchu celé knihy na témata, jejichž důležitost v kulturním nebo vědeckém ohledu bychom nemohli obhájit před nikým, kdo není na jejím předstírání podobně jako my existenčně zainteresován. Své příspěvky na obecněji zajímavá specializovaná témata publikujeme v češtině, kde mohou mnohdy najít pouhé jednotky čtenářů, a v informačním věku je ukrýváme do zastrčených tištěných publikací, jejichž dostupnost pro domácí publikum je nevalná, pro mimočeské pak v podstatě nulová. O dopad své práce se tedy příliš nestaráme – možná vlastně ani moc nestojíme o to, aby ji po nás někdo četl. („Národní význam“ našeho výzkumu je tak někdy jen eufemismem pro skutečnost, že naše práce na obecně významná témata nedosahuje úrovně, na níž by mohla oslovit čtenáře v mezinárodním měřítku.) Sjíždíme se na konferencích, od nichž nečekáme nic odborně podnětného, neboť ani my sami se nechystáme kolegům nic podstatného sdělit – chceme jen připomenout vlastní existenci a utratit dostupné výjezdní prostředky. Z dob státně organizované vědy jsme zdědili vědecké instituce, v nichž kromě jiných sedí i množství lidí s nulovou motivací a nulovými schopnostmi ke společensky relevantnímu vědeckému výkonu, a to s trochou štěstí a loajality i po desítky let. Část u nás udělovaných docentur a profesur zdaleka neodpovídá nárokům kladeným na odpovídající pozice v zahraničí, aniž se to ovšem odráží na straně kariérních možností a jistot, jež s sebou tyto vědecké hodnosti nesou.

Na všech těchto nešvarech se ani zdaleka aktivně nepodílejí všichni humanitní vědci a vědkyně. Mnozí a mnohé z nich odvádějí vynikající odbornou práci, jež má pozitivní dopad na život domácí společnosti nebo úspěšně vstupuje do mezinárodní vědecké diskuse, přispívajíc k lidskému poznání i výkladu světa. Humanitní kolegialita, s níž zmíněné negativní jevy vespolek tolerujeme, je však únavná a ubírá na legitimitě všem našim apelům na vyšší ocenění našich disciplín ze strany společnosti a jejích reprezentantů.

Tato loajalita k oborovému provozu je zároveň do značné míry pochopitelná: od kolegů a kolegyň, jejichž platové a další pracovní podmínky jsou ve srovnání s jinými vědními obory nevalné až mizerné, je těžko požadovat špičkové, mezinárodně srovnatelné odborné výkony. Dnešní diskutabilní podmínky vědeckého hodnocení a financování, běžné fungování od jednoho grantu k druhému atd. pak k odborně nedůstojným ústupkům vybízejí, ba dokonce snad jimi někdy přímo podmiňují pracovníkovu další vědeckou existenci. Pokud si ale humanitní vědy opravdu nárokují společenské ocenění a morální kredit, o jaké se často verbálně hlásí, nemohou svůj vývoj k žádoucím způsobům vědeckého obcování prostě odkládat na dobu, kdy pro odbornou činnost nastanou ideální podmínky. (Pokud pak v daném prostředí jednoduše není možno existovat důstojně, je nejdůstojnější z něj vůbec vystoupit. Takové je alespoň poučení někdejšího disentu, který byl nucen vyrovnávat se s podmínkami o mnoho složitějšími.)

Naše apely k veřejnosti i politické reprezentaci musejí být kryty vlastním úsilím o zlepšení stavu i veřejného obrazu našich disciplín, a to tak nerozlučně, jako je líc kryt rubem. V humanitních a společenských vědách bychom měli aktivněji přijmout a vyžadovat určité standardy, pro ně samé i v zájmu naší veřejné důvěryhodnosti.

Z absence přímočarých metod k potvrzení hypotézy či ke zhodnocení výsledku výzkumu, jakými jsou v jiných disciplínách objektivní měření nebo třeba posouzení prosté funkčnosti produktu, nevyplývá, že je v humanitních vědách dovoleno říkat cokoliv. Oč prchavější jsou objekty, jimiž se v nich zkoumavě zabýváme, o to větší důležitost mají – nikoli překvapivě – odvěké ctnosti rozumového souzení: korektní zdůvodňování a argumentace. Dospívat k netriviálním, originálním, a zároveň dobře zdůvodněným závěrům je v humanitních vědách, stejně jako kdekoliv jinde, obtížná a kvalifikovaná práce. Tak jako by nikoho nenapadlo popírat, že práce projektanta nebo obkladače může být prvotřídní, obstojná, ale také mizerná, nelze ani v zájmu oborové kolegiality přehlížet to, že existující příspěvky k humanitním oborům mají různou váhu. V jejich mase nacházíme práce průlomové a zásadní, práce provokativní a kontroverzní, příspěvky, které představují solidní rozšíření smysluplných vědeckých projektů, ale také množství nesmyslného, nebo aspoň v každém rozumném ohledu nepotřebného balastu. Je možná lokálně a krátkodobě výhodné, dlouhodobě však rozhodně kontraproduktivní tuto rozrůzněnost relativizovat nebo ji navenek tajit.