Souvislosti Open Access (2)

V předchozí části článku jsme se zaměřili na smysl požadavku Open Access, na obvyklé způsoby jeho naplňování, a konečně na jeho roli v současných proměnách mezinárodního vědeckého a publikačního provozu.

Pokusme se nyní o zamyšlení, jaké důsledky by mohlo zavedení povinného publikování v režimu Open Access mít pro českou vědu. Vyjdeme přitom z této premisy: „Zelená cesta“ OA je krátkodobě a lokálně přímočarým řešením, a dokonce je v mezinárodním měřítku dnes již téměř nezbytností pro autora usilujícího o širokou viditelnost své práce. Je však zároveň řešením globálně nestabilním (viz předchozí část článku), a tedy dlouhodobě nespolehlivým; nelze na ně nakládat hlavní váhu otevřeného přístupu. Je proto třeba přemýšlet především o možnostech a podobách „zlaté cesty“ – tj. primárního publikování vědeckých výsledků jakožto otevřeně přístupných.

Co se týče publikací domácích, požadavek povinně otevřeného publikování by zřejmě nemusel představovat vážné komplikace. Vydávání téměř všech domácích odborných periodik a sborníků je zajišťováno vědecko-výzkumnými institucemi a financováno z veřejných prostředků. Stát tu tedy má pohodlnou vyjednávací pozici. Je téměř nepředstavitelné, že by v dnešní době vznikající publikace neprocházela fází elektronického dokumentu, byť se třeba nakonec jedná o publikaci tištěnou. Náklady na otevřené zpřístupnění takového dokumentu by byly zanedbatelné, zvláště v případě, že by technickou stránku celé věci stát sejmul z beder jednotlivých vydavatelů, např. formou centrálního repozitáře vědeckých výsledků.

Protože naprostá většina vědecky podřadných článků vykazovaných u nás coby výstupy vědecko-výzkumných projektů se ukrývá právě v domácích časopisech a sbornících, jednalo by se zajisté o prospěšný krok. Odhalení pochybných vědeckých výsledků samozřejmě není jen věcí jejich otevřeného zpřístupnění, nýbrž i vůle a v neposlední řadě odborné kompetence k tomuto posuzování nezbytné. Otevřený přístup, namísto (nebo spíše vedle) publikování v tištěných exemplářích, mnohdy obtížně dohledatelných již nedlouho po vydání, se však zdá být pro veřejnou kontrolu nad veřejně podporovanou vědou důležitým nástrojem. Leckterá univerzita dnes u nás otevřeně zpřístupňuje kvalifikační (bakalářské, diplomové) práce svých studentů, a v případě do očí bijící nekvality je tak vystavuje možnému veřejnému posměchu. Za této situace lze těžko obhájit myšlenku, že by práce profesionálních vědeckých pracovníků měla být před podobnou veřejnou kontrolou skryta.

Systémově mnohem problematičtější se zdá být otevřené publikování prací mezinárodního dosahu, o které by měli vědci jistě usilovat především. Mám obavu, že přenos publikačních nákladů „ze čtenáře na autora“, typicky spojený se „zlatou cestou“ OA, by mohl být za jistých okolností velmi kontraproduktivní.

Starý model placeného přístupu je z hlediska vědeckého provozu racionální v tom ohledu, že o způsobu publikování rozhoduje v prvé řadě kvalita práce. S originálním, objevným, inspirativním vědeckým výsledkem má autor či autorka naději na publikaci v prvotřídním mezinárodním časopisu, a pouze tyto charakteristiky – alespoň ideálně – rozhodují. Jsou bezpochyby mnohé lokální výkyvy, vlivy jiných faktorů, než je kvalita výsledku. Celkem vzato si však mezinárodní vědecká komunita udržuje dostatečně určité vědomí hierarchie periodik z daného vědního oboru, resp. jejich prestiže. O publikaci na určité úrovni této hierarchie se může autor pokoušet bez ohledu na to, jak bohatá je jeho země nebo instituce. (Finanční kondice autorovy instituce ovšem samozřejmě v některých oborech výrazně určuje jeho výzkumné možnosti; to je však problém jiný.) To je možné proto, že publikační náklady ve starém modelu nese strana čtenáře, nikoli strana autora. O návratnosti těchto nákladů a o případném vydavatelově zisku v principu rozhoduje poptávka po titulu ze strany institučních knihoven. Je tedy ve vydavatelově zájmu nabízet pod touto značkou co možná nejkvalitnější (resp. vědecky nejpřitažlivější) obsah, na jehož poskytování se autor může soustředit. (To však, nutno říci, nejspíše přestává platit, pokud vydavatelé jako Elsevier prakticky znemožňují knihovnám předplácet konkrétní tituly a nahrazují tuto možnost takzvanými „big deals“, jakýmisi balíky titulů za „výhodnou“ cenu.)

„Zlatá cesta“ OA tento rozumně nastavený systém (dále) rozkládá a vnáší do rozhodování o způsobu publikování mimovědeckou motivaci. Předpokládejme, že autorův odborný článek může být vzhledem ke své kvalitě přijat v některém špičkovém nebo aspoň nadprůměrně prestižním žurnálu autorova oboru. V tom případě se bude s největší pravděpodobností jednat o „hybridní“ časopis z portfolia velkých evropských publikačních domů. Otevřené publikování je obvykle v těchto časopisech možné – je ovšem podmíněno uhrazením publikačního poplatku (APC) ve výši okolo 2000 EUR. (To je sice překvapivě vysoká částka, obrovské jsou však i částky, které za placený přístup k vědeckému obsahu vydávají instituční knihovny a které hnutí OA slibuje zredukovat – v tomto kontextu se tedy může jevit jako obhajitelná.)

Nebude-li autorova instituce mít tyto prostředky k dispozici, musí se autor – za předpokladu, že je pro něj otevřené publikování povinné – poohlédnout jinde. Další volbou zřejmě bude některý z plně otevřených mezinárodních časopisů, často nově vzniklých, dosud nepříliš zavedených, a tudíž málo prestižních, kde se poplatky pohybují od nuly (v případě institucionálně dotovaných časopisů) po stovky eur. Jindy se podaří článek prosadit do časopisu prestižnějšího, s přijatelnými poplatky, jenž však svým zaměřením nebude pro daný článek tak vhodný jako žurnál první volby. Nevýhoda tohoto nastavení je zřejmá: místo nerušeného usilování o prestižní publikaci s optimálním zacílením může být autor z mimovědeckých příčin nucen odmítnout první (druhou, třetí…) volbu a vzít zavděk některým z dostupných kompromisů.

Každopádně se s fenoménem OA úvahy o kvalitě vědeckého výsledku a místě jeho publikace komplikují; hierarchie možností se stává nepřehlednější. (Je dnes „uzavřená“ publikace v prvotřídním žurnálu stále dostatečně efektivní? Jak dlouho ještě bude?) Plně otevřené žurnály se do stávajících hierarchií začínají teprve zapojovat: dokud se nerozprostřou po celém jejich spektru, hrozí, že otevřené publikování bude pro autory vynuceným altruismem (případně pouhým apelem na altruismus dobrovolný). To je pro šíření OA zajisté méně příznivé, než kdyby bylo jejich primární volbou, racionálním krokem v budování vědecké kariéry.

Především však samotný princip, podle nějž o toku veřejných prostředků určených na publikační náklady rozhodují namísto dlouhodobě agregované „čtenářské“ poptávky sami autoři a autorky v jednotlivých konkrétních případech, vnímám jako povážlivý a náchylný ke zneužití. Jedná se o zřejmý konflikt zájmů. Obecným zájmem, jejž by tu autor měl zastupovat, je vydávat veřejné prostředky na účelné, zacílené zpřístupnění kvalitních vědeckých výstupů. Týž autor má však přirozeně motivaci utratit maximum veřejných prostředků výměnou za co možná nejlepší postavení svého příspěvku v rámci trhu odborné prestiže a v rámci hodnocení vědeckého výkonu, bez ohledu na skutečné kvality příspěvku a případně i bez ohledu na objektivní účelnost příslušného způsobu publikace.

V dostatečně prestižních žurnálech je naštěstí podle všeho víceméně vyloučeno, aby autorova ochota zaplatit APC ve výši stovek nebo tisíců eur měla vliv na rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí článku k publikaci. To je závislé výlučně na odborném posouzení a přijetí si – aspoň nakolik je obecně známo – nelze koupit.

Na opačném konci spektra ovšem nacházíme tzv. vydavatelské predátory. Ti se v posledních letech značně množí a bez skrupulí se obohacují na ochotě vědců utrácet institucionální prostředky za APC, která souvisí právě s postupným prosazováním požadavku na otevřený přístup. Publikování u těchto „predátorů“ mnohdy neznamená v podstatě nic jiného, než že si vědec za několik set eur nebo dolarů zakoupí otevřenou publikaci v některém z množství pochybných žurnálů s honosně znějícím titulem typu „International/European Journal of …“. Aniž o tom třeba autor ví, uhrazení těchto APC je jedinou podmínkou publikace; peer-review posouzení se nekoná nebo je zcela formální. Logická je pak existence těžko kontrolovatelné šedé zóny mezi solidními vědeckými periodiky a čistě predátorskými podniky. Posouzení, zda konkrétní žurnál hodnotí příspěvky skutečně nezávisle na vyhlídce publikačních poplatků, může být velmi obtížné.

Skokový nárůst publikací v predátorských žurnálech nám v případě zavedení povinně otevřeného publikování zřejmě nehrozí: současná metodika hodnocení české vědy uznává jako vykazatelné pouze zahraniční publikace v časopisech obsažených v žebříčcích Scopus a Thomson Reuters. Není nicméně vyloučeno, že i do nich, především do jejich spodních pater, budou do nějaké míry pronikat predátorské praktiky, a poskytovat tak domácím autorům možnost přímočarého „nákupu“ prestižních „výsledků“. Minimálně je třeba se mít v tomto ohledu na pozoru.

Tragickou chybou by ale podle mého soudu bylo vzdát se hierarchizace zahraničních odborných periodik, poskytované zmíněnými světově využívanými žebříčky nebo nějakou jejich alternativou, totiž pod tlakem námitky, že žurnály v nich obsažené nedávají dostatečný prostor otevřenému přístupu. Ta je sice do značné míry pravdivá, nivelizace zahraničních periodik pro účely hodnocení vědy by však bezpochyby vedla k rychlému a nesmyslnému odlivu prostředků právě do kapes publikačních predátorů. (Zárodek takové nivelizace snad obsahuje zmíněná politika britské vědecké rady, když stanoví, že se vědecké projekty hodnotí primárně podle kvality výzkumu, nikoli podle místa publikace výsledků. To sice vypadá na první pohled nekontroverzně, je ale třeba si uvědomit, že místo publikace je z principu významným indikátorem této kvality, kterou lze těžko posoudit jinak než prostřednictvím důkladné peer-review. Právě tu přitom informace o prestižním místě publikace implikuje. Odmítnutí tohoto indikátoru by s sebou neslo potřebu vlastních peer-review v rozsahu, jaký si sotva která vědecká grantová agentura může dovolit.)

Idea objektivního hodnocení vědeckého výkonu je sama o sobě na pováženou. Nelze-li se jí ovšem vyhnout – a to je ve společnosti, kde je věda prostě jedním z možných lidských zaměstnání, velice těžké –, pak žebříčky citovanosti a prestiže časopisů jsou vodítky, která je třeba brát s rezervou, kterých by však bylo bláhové se zcela zbavovat. Hierarchie jimi zachycované dávají domácím vědcům a vědkyním (mnohdy stále poněkud vyčleněným z mezinárodního kontextu) cennou orientaci v otázkách kvality vědecké práce a zacílenosti jejího publikování. To jsou právě ty vědecké hodnoty, jež by bezhlavé přijetí idejí otevřeného přístupu mohlo případně ohrožovat. Domnívám se proto, že povědomí a diskuse o výše načrtnutých, jistě však i dalších souvislostech Open Access jsou nanejvýš na místě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Věda se štítky a jeho autorem je Radek Ocelák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *