Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

Studenti a studentky humanitních fakult jsou v mnoha civilizovaných krajích nejen předvojem společnosti, ale i nadějí akademického světa na světlejší zítřky – viz role studentů v současném demokratizačním hnutí na nizozemských univerzitách. Nakolik se angažují v akademickém dění FF UK, nejvýznamnější humanitní fakulty v zemi, je ovšem jejich hlas v daných podmínkách paradoxně spíše hlasem konzervativním – dost možná nevědomky, platí-li jinak skoro z definice, že se mládí vrhá za každým pokrokem v dohledu.

Mohli by chtít moderní otevřenou evropskou fakultu. Fakultu, kde pedagogové jsou zároveň respektovanými vědci, jejichž práce zajímá i leckoho mimo naše hranice, mimo okruh spřízněných odborníků od Ostravy po Plzeň, a kteří považují za přirozené k takovéto práci obecného dosahu přivádět ostatní. Jejichž práce jsou plodem životního zápalu spíše než pachtění za výsledky podle aktuálně platného katalogu. Kteří výstupy své práce zcela samozřejmě zveřejňují v takové formě, aby oslovili co možná nejvíc čtenářů, nikoli co nejméně. Kteří dokáží student(k)y vést v odborné činnosti tak, že se její úroveň s každým dalším stupněm studia zásadně promění; že disertační práce nebude (zaměřením ani kvalitou) pouhou nadvakrát rozšířenou prací bakalářskou. Kteří dovedou svým budoucím pokračovatelům vštípit, že ne každý popis nahodilých empirických uspořádání je už sám o sobě relevantní vědeckou prací, jakož i to, že uzavírání oboru do sebe sama, odmítání posouzení a argumentačního tlaku zvnějšku, vede častěji k parodii na vědu než k vynikající vědecké specializaci. Mohli by chtít fakultu, kde výukové zatížení pedagogů odpovídá tomu, že jsou ve stejné míře i vědci a vědkyněmi, jejichž odborná činnost se neobejde bez příslušného času a adekvátních pracovních podmínek. Kde vybrané kvalitní obory jsou akreditovány a vyučovány v angličtině a zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů. Kde se přiměřeně zajištění doktorandi a doktorandky věnují náročnému a výběrovému doktorskému studiu ze všech sil (nikoli po večerech vedle plného úvazku mimo odbornou sféru), a do tohoto studia lze tedy reálně přilákat i podstatnější množství zahraničních uchazečů. Fakultu, kde se odborné pozice obsazují bez výjimky v otevřených výběrových řízeních, neboť jde o místa zřizovaná z veřejných zdrojů a jejich kvalitní obsazení je ve veřejném zájmu. Fakultu, kde existenční jistoty zasloužilých pracovníků jsou v rovnováze s existenčními přiležitostmi pro ty, kteří do akademického života vstupují – perspektiva, která se části studentek a studentů bezprostředně týká. Kde definitiva je nejvyšším stupněm akademické kariéry, jehož se dosahuje v konkurzu, ne jinak a ne ani privilegiem z minulých dob (leda snad v nepočetných a dobře odůvodněných případech); kde na katedrách působí nezanedbatelný počet zahraničních odborníků, jež fakulta dokáže svými podmínkami přitáhnout a udržet; kde významnou část pedagogického sboru tvoří někdo jiný než odchovanci fakulty samé.

Že by takovou fakultu chtěli, se ale nezdá – nevědí možná, že by mohli. Chtějí tu, kterou znají, a ty, které znají; především za jejich jistoty se berou. (Suplují tak vlastně roli odborů, jež jediné jsou jednoznačně tím, komu mají být zájmy stávajících zaměstnanců drahé nade vše ostatní. Nefungující odbory jsou ale přirozeně problémem zaměstnanců, nikoli studentů.) Jsou hrdí na svou přináležitost k akademické obci a na její práva a svobody, citliví na omezování nezávislosti univerzit. Mlhavější je ale možná jejich představa o tom, jak tuto akademickou svobodu naplňovat, aby nebyla pro obec především svobodou ke stagnaci a k udržování příjemně nízkých nároků, svobodou od čerstvého vzduchu a vší nejistoty, již s sebou otvírání pomyslných oken nese.

4 komentáře u „Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

  1. „…zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů…“ – chápu to správně, že naší snahou má být učit i nadále v podstatě zadarno? Tak dík.

    • Ani omylem. Tím zlomkem, pravda, nemyslím setiny, ale zlomek zvíci několika desetin – potom pokud bych srovnával s extrémem, Británií (školné a životní náklady), dává to pořád spoustu prostoru pro to, aby nikdo zadarmo učit nemusel.

      • Právěže v Británii se platí školné – to v důsledku dělá podstatný rozdíl.
        Část textu jsou pusté ideologémy, které jako slogany kolují v diskurzu o VŠ (zahraniční odborníci, inbreeding, výuka v angličtině atd., jako by to automaticky znamenalo nějaké zlepšení, jako by někteří zahr. odborníci nebyli špatní, jako by inbred nemel lepsi znalosti situace, jako by nebylo treba rozsirovat personální kapacity, když se má vyučovat zároveň ve víc jazycích, atd.)

      • Jistě, všech těchto věcí se dá dosáhnout i násilně a tak, aby to instituci samé nijak neprospělo. To ale nic nemění na tom, že se jedná o rysy, jimiž se zdravé akademické instituce vyznačují. „Univerzita“ má tuším něco společného s „univerzální“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *