Mezi bibliometrií a peer-review (poznámky z konference)

Konference „Mezi bibliometrií a peer-review“, pořádaná 18. 11. 2016 Sociologickým ústavem AV ČR, naznačila, že v reflexi organizace vědy, jejího hodnocení a financování jsme v ČR do velké míry ostrovem pro sebe sama. Ten i ve svých rozumných a progresivních projevech přednostně řeší bezprostřední obtíže svého vnitřního uspořádání. Jen omezeně se vztahuje k mezinárodnímu vědeckého kontextu a jeho globálním potížím.

Program konference začal zvanou přednáškou „Responsible research evaluation: lessons and perspectives“ Paula Wouterse, který podle mého soudu nabídl vzorek kvalitního současného myšlení o situaci mezinárodní akademické vědy. Mají na tohle myšlení koneckonců v nizozemském Leidenu celé samostatné centrum… Wouters si všímá kritických momentů dnešní organizované euroamerické vědy, mj.:

  • produkce vysoce kvalifikovaných specialistů v počtech nesrovnatelných s počtem odpovídajících pozic v akademické i soukromé sféře;
  • související hyperkompetitivnosti tohoto prostředí – stále intenzívnější soutěže o výzkumné zdroje a o samu možnost akademické existence, vedoucí k tomu, že „time for reflection is a disappearing luxury“;
  • globálně zaběhlých metod hodnocení, které se zcela míjí s úkolem hodnotit to, co by se od vědy ve vztahu k celku společnosti mělo požadovat;
  • plynoucích motivací k takovému publikačnímu jednání, jímž je fatálně deformován kooperativní proces vědeckého poznávání;
  • nezvládnutého přechodu do věku přemíry dat všeho druhu, jež jsou vědeckému procesu k dispozici.

Od těchto obecných charakteristik se Wouters přesunul ke konkrétnější otázce hodnocení vědy, jehož pole je dnes prakticky vymezeno oběma pojmy z titulu konference: „objektivní“ a mechanickou, byť třeba vynalézavou, bibliometrií (dosud především citační analýzy jednotlivých prací, autorů a žurnálů), a potenciálně adekvátnější, avšak z principu hůře kontrolovatelnou peer-review. Razí tezi, sám jsa mj. právě designérem bibliometrických technik, že bibliometrie je obecně silně nadužívána v hodnocení vědecké produkce osob a institucí, a naopak nedostatečně využita ve svých možnostech vypovídání o vědecké a publikační praxi. Tvrdí dosti jednoznačně, že ve zodpovědném hodnocení vědy může být bibliometrie vždy jen informativním podkladem pro věci a oboru znalou posuzující osobu; na bibliometrii není radno přenášet váhu celého hodnocení a s ním spojenou zodpovědnost. Wouters je také jedním z autorů Leidenského manifestu zodpovědných bibliometrických metod. K jím propagovaným principům patří kromě striktně podpůrné role bibliometrie mj. též:

  • průhlednost konstrukce těchto metrik a podkladových dat
  • pochopení, že způsob měření proměňuje realitu prostřednictvím na něj navázaných motivací k jednání
  • diverzita hodnocení zohledňující rozdílné cíle institucí (i z jiných příspěvků na konferenci se zdá, že klíčovým slovem pro příští roky bude instituční „mission“, mise) a rozdílné typy společenské relevance na různých úrovních lokálnosti („protect excellence in locally relevant research“)

Omezený čas věnoval Wouters i dalším mezinárodně živým otázkám, těm souvisejícím s ideou otevřené vědy (jejíž výsledky mají být maximálně přístupné všem, pro které jsou relevantní), jakož i zkušenostem s aktuálním nizozemským modelem hodnocení. Jeho příspěvek ale zanechal také otázky. Navzdory svorně vyjádřovanému optimismu Woutersovu i pozdějších mluvčích mám vážné pochybnosti o jejich řešitelnosti v rámci stávajícího vědecko-institučního prostředí. Lze smířit princip transparentnosti s principem diverzity hodnocení? (Vyžadujeme-li pro legitimitu hodnocení to, aby bylo měřeno všem stejně, jak zajistíme legitimitu rozhodnutí o tom, komu se má měřit jak?) Jak zaručit, že obec expertů peer-recenzujících si vzájemně svou činnost, jimž má dle Wouterse bibliometrie jako dobrý sluha pomáhat, se ve svých partikulárních zájmech neodchýlí od zájmů společnosti, na jejíž objednávku pracují? A zcela zeširoka: lze nastavit férové a nejobecněji prospěšné hodnocení vědy tam, kde není vyřešen zásadní fakt rostoucí a stále masivněji deformující soutěživosti vědeckého provozu?

Po přednášce zahraničního hosta následovaly dva diskusní panely (Eva Zažímalová, Petr Dvořák, Mirjam Friedová; Kateřina Miholová, Daniel Münich, Jitka Moravcová), jimiž se debata vrátila mezi praktické hranice domácího hodnocení a financování. Dáno to bylo odborností a zkušenostmi mluvčích, jimiž jsou – mimo samu konkrétní vědu – jednak řízení českých vědeckovýzkumných institucí, jednak práce v komisích a úředních orgánech připravujících nové podoby řízení a financování české institucionální vědy. Dojem ztráty globální perspektivy byl bohužel – a snad nevyhnutelně – dosti výrazný. Domácím problémem k řešení je mezinárodní konkurenceschopnost české vědy a s ní různými způsoby spjatá otázka financování institucí; silná je potřeba odlišení schopného zrna od vědecky okrajových, podvádějících a jinak se „vezoucích“ plev. Tato defektní složka vědy se pociťuje, asi nikoli neprávem, jako závažná, a jí úměrná je potřeba vyrovnat se v tomto ohledu západnímu vědeckému prostředí, které chápeme jako pokročilejší. O to méně prostoru ovšem pak zůstává pro pozornost k aktuálním nástrahám právě tohoto prostředí, k němuž se orientujeme. Naše věda se nachází v opravdu nezáviděníhodné situaci: jako by se těm schopným a úspěšným dařilo z domácího couráčku přestupovat na západní rychlovlak, aniž jsme se však dosud stihli ptát, kam přesně se řítí ten.

Optikou pro posouzení toho, jak si v mezinárodním měřítku stojíme, jsou nám metriky a ukazatele, nad nimiž se v tomtéž měřítku začíná smrákat. V promluvách panelistů bylo možno zaznamenat např. vyjádření, že více publikací je lépe než méně publikací (což se dá dnes tvrdit leda ve velmi dobře vymezeném kontextu); že ti vědecky nejzdatnější jsou i těmi nejzaneprázdněnějšími (neznáme snad všichni dostatek vysoce zaneprázdněných pitomců? srov. též Woutersův výrok o potřebě času na reflexi, výše) nebo že stanoveným cílem procesu hodnocení je posun českých univerzit ve světových žebříčcích (s vědomím možných výhrad, přesto takto jednoznačně). Navzdory všobecnému přisvědčování Woutersovu tvrzení o bibliometrii jakožto dobrém sluhovi a špatném pánu se zdá, že nová ministerská metodika hodnocení 2017+ ponechá bibliometrii roli pána nad částí vědeckých výstupů – totiž nad těmi „bibliometrizovatelnými“. (Pokud ovšem tyto plány s nejbližšími volbami nespadnou pod stůl, jak skepticky předpokládá D. Münich.)

Horizontem české vědy je dosud úspěch v kritériích, která globálně ztrácejí na kreditu (získané grantové prostředky, ulovené „impakty“ a umístění v žebříčcích, které je stále těžší brát vážně). Není bohužel přitom vůbec jisté, zda si v našich podmínkách můžeme dovolit nádavkem i reflexi toho, co tento úspěch obnáší (např. s pomocí zrcadla nabídnutého Woutersem). Víme, že vědecké výsledky k vykazování lze fixlovat nebo lovit nečestně. Bude potřeba postupně dorůst také k pochopení, že i „prvojakostní“ výsledky, které bychom z takového původu ani ve snu nechtěli obvinit, můžou koneckonců vyrůstat z pokřiveného vědeckého provozu a ztrácet na hodnotě s ním jako celkem. Těžko však cílit na druhý, rafinovanější problém, dokud ten první – relativně přímočarý – pociťujeme jako palčivý. Vnucuje se v tomto smyslu otázka, jestli má země na periferii vědeckého dění jinou možnost než se zpožděním opakovat vývoj těch centrálnějších, včetně opětovného procházení jeho slepých uliček.

Příspěvek byl publikován v rubrice Věda a jeho autorem je Radek Ocelák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *