O vědě neakademické: Quod erat demonstrandum

Na okraj diskuse, zda je, nebo není mimoakademická věda možná.

I z těch, kteří se k současnému systému organizované vědy založené na soutěžení a vykazování staví podezřívavě, málokdo věří, že by bylo možné relevantní vědu provozovat takříkajíc na vlastní triko. Bez podrobení se ponižujícím, vědu znehodnocujícím institučním procesům, které jsou pravidelnou podmínkou přístupu k veřejnému financování. (Projevy jsou mnohé, ale kořen je jediný: poptávka vědců a vědkyň po veřejném financování jejich činnosti je dnes v celém euroatlantickém světě v hrubém nesouladu s nabídkou – vposledku s představou společnosti o vhodném rozsahu této podpory.)

Inu, kdyby to mimo instituce nešlo, tak by to nešlo, jenže ono to jde. Nejlepším důkazem možnosti je… skutečnost.

Na základě svojí dlouhodobější odborné – a zcela mimoakademické – práce jsem letos napsal knihu, sám si ji vydal a během dvou měsíců celý náklad úspěšně rozprodal. Sebechvála neplatí, a tak jen zmíním své přesvědčení, že odborně i společenským dopadem je to kniha důležitější než devět z deseti knih vznikajících u nás za veřejné peníze pod tlakem grantových výkazů a termínů. (Absence těchto tlaků je pro něco takového přinejmenším dobrým předpokladem – alespoň v tom se se mnou jistě většina akademiků ráda shodne.)

Zajímavé by na tom mohlo pro čtenáře být hlavně to, že kniha a celý předchůdný výzkum nezískaly ani pětník přímé veřejné podpory – především proto, že jsem si už před drahnou dobou zakázal o ni usilovat. (Nepočítám zde ovšem součinnost zaměstnanců státních institucí, nákup knihy některými veřejnými knihovnami a v nejširším ohledu třeba také autorovo vzdělání nabyté na veřejných školách. To vše rád přiznávám, neboť toto není žádný libertariánský manifest…)

Pro případ, že by někdo chtěl vzhledem k uvedenému alespoň pozměnit svou představu o tom, co je a není ve vědě možné, doplním pár dalších skutečností, které nastíněný obraz učiní plastičtějším a o něco méně černobílým.

  1. Rychle udaný náklad 1000 výtisků knihy, který pro velkou většinu odborných publikací patří do říše pohádek, jde ruku v ruce s povahou výzkumu, od počátku neakademickou. Bez postupně budované obce příznivců, která mě po celou dobu dokázala přesvědčovat o důležitosti tématu, by kniha především sotva kdy vznikla. Rozebrání nákladu, třebaže jeho rychlost výrazně předčila moje původní očekávání, je už jen důsledkem. Orientace na uvedené publikum logicky vedla k zesílení popularizačního rozměru knihy. Dosažený poměr odborného a popularizačního momentu subjektivně hodnotím jako uspokojivý.
  2. Výtěžek z rozebraného nákladu pokryl náklady s vydáním knihy včetně celé vlastní nakladatelské práce. Lze říci, že velmi skromným způsobem zaplatil také čas vlastního psaní a kompletování knihy. Rozhodně zde ale není zahrnuto několik předchozích badatelských let, včetně tvorby některých v knize opětovně využitých textů.
  3. Tematicky kniha patří do oblasti historie a etnografie. Sám výzkum byl v ranější fázi umožněn především dostatkem zákazníků ochotných platit za genealogické služby související s jeho tématem. K faktu názorový dodatek: Je pochopitelné, že možnosti rozdílných oborů ohledně podobného získání soukromého financování se různí. Je to nesporné, a přesto to neznamená, že za vědce „znevýhodněných“ oborů je v hledání těchto možností zodpovědný někdo jiný. Vždycky totiž bude zbývat otázka, do jaké míry se tyto obory svým skrýváním před společností znevýhodňují samy.
  4. Doba vlastního psaní a vydávání knihy byla již souběžná s mým výdělečným zaměstnáním v soukromé sféře (IT). To sice můj odborný podnik nemuselo bezprostředně dotovat, bezesporu však přispívalo podstatným psychickým „polštářem“: pocitem existenčního zajištění v kontrastu k prekérním vyhlídkám práce vědecké. K faktu názorový dodatek: v kombinaci dobře placeného zaměstnání v soukromé sféře a nezávislé vědecké práce i nadále spatřuji nejobecnější reálnou možnost mimoakademické vědy. A to s vědomím všech kompromisů a nejednoznačností, které s sebou taková kombinace nese.

Nakolik mi čtenář důvěřuje v celém popisu situace, o podrobnosti zmíněné knihy zde vlastně příliš nejde, ale pokud by někoho zajímaly, najde je tady.

Tento příspěvek s díky věnuji Lucii Gramelové a Miroslavu Poštovi, jejichž návod mi dodal odvahu vydat knihu vlastním nákladem, a celou záležitost tak učinil velmi uspokojující.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *