Rodokmeny na zakázku – co máte chtít od profesionálního genealoga?

Jako genealog se specializuju jen na jednu konkrétní oblast a jednu technologii. Pokud ode mě budete chtít zpracovat cokoli jiného, obyčejně vás odmítnu s tím, že bych to na profesionální úrovni nezvládl.

Kdybych ale chtěl svůj rodokmen zadat jako zakázku někomu jinému, věděl bych, co od něj chtít a jak poznat, že odvádí kvalitní práci. Sám totiž vím, jaké jsou v  genealogii moje limity a čím vším je možné si ulehčit práci, když se nikdo nedívá (ne že bych to dělal, pochopitelně…!). Zde jsou tedy moje doporučení k výběru profesionála nebo profesionálky pro vaši genealogickou zakázku.

Co určitě chtít

Za posledních patnáct let se genealogický svět velmi proměnil skrze širokou internetovou dostupnost historického materiálu, především matričního. Svými rodovými stromy se na vlastní pěst zaobírá řada zájemců, a někteří se do toho ponoří natolik soustavně, že si pak přirozeně začínají přibírat i zakázkovou práci pro jiné. Nic proti tomu, se vším se musí nějak začít! Odborník či odbornice v rodopisu, kterým se nemusíte bát zadat placenou práci, by se ale měli vyznačovat některými vlastnostmi navíc.

Zaprvé, minimálně o třídu lépe než vy by se měli orientovat aspoň ve dvou z následujících tří témat:

  • genealogie a existující prameny daného regionu (např. na úrovni Haná, Valašsko, východní Čechy; v případě ciziny konkrétní stát)
  • jazyk a písmo zápisků dané doby a oblasti (podle okolností čeština, latina, němčina včetně laikům obtížně čitelného kurentního písma, na Slovensku maďarština…)
  • dobové sociální, majetkové, hospodářské, rodinné zvyklosti

Schválně říkám jen „minimálně o třídu lépe“. Přesněji to totiž jako laik těžko posoudíte, ale není to vlastně ani potřeba. Radost z nového poznání je totiž relativní. Nepotřebujete nutně profesora pomocných věd historických. Je bezpochyby na místě platit coby odborníkovi někomu, kdo vám dokáže na vaše otázky dávat zajímavá a přesvědčivá vysvětlení bez logických rozporů.

Ochota vysvětlovat to, na co se budete doptávat, a schopnost dělat to přesvědčivě jsou naprosto zásadní. Dobrá genealožka bude mít z vašich dotazů radost. Budou pro ni známkou, že se zabývá něčím, co druhá strana chápe, oceňuje a co není jen položkou, prapředkem k odškrtnutí a uložení bez dalšího zájmu. Špatná genealožka se bude naopak bát, že svými dotazy odhalíte nekvalitu její práce.

K ochotě a schopnosti vysvětlovat patří i schopnost genealoga přiznat, že neví, zápisku nerozumí nebo ho nedokáže rozluštit. To není v historii ostuda. Pokud vám jako zákazníkovi zrovna na dané věci mimořádně záleží, měl by mít genealog v záloze ještě nějaké způsoby, jak ji stopovat a kde se o ní informovat.

Genealogičtí profesionálové by rozhodně měli být na požádání schopni konkrétními originálními záznamy doložit drtivou většinu zjištění. Ideálně by tyto záznamy měly v kopii být rovnou součástí dodávky, a to pro pohodlnou kontrolu v čase dodání i v budoucnu. Jen zcela okrajově a spíše v závěrečných než v úvodních fázích zkoumání, jako věc vybudované důvěry, lze připustit zjištění, která stojí na intuici a zkušenosti genealoga s konkrétní oblastí, záležitostí apod. spíše než na konkrétním důkazu. Mimo jiné proto, že chyba v počátcích zkoumání může celý následný proces odklonit na chybnou kolej.

U zjištění, která jsou vinou nedostatečných záznamů pouze pravděpodobná, by měla genealožka věrohodně popsat okolnosti a rozhodnutí o dalším pokračování na tomto základě přenechat klientovi. Vezměme si případ: hledáme praprapradědečka Alfonse Vomáčku, který se měl narodit kolem roku 1840 dosud neznámým rodičům; jediný Alfons Vomáčka mezi lety 1830–1850 se přitom v dané farnosti rodí roku 1837 Sebastianu Vomáčkovi a jeho ženě Filoméně. Ztotožníme ho s hledaným Alfonsem? Rozhodnutí pro/proti záleží na řadě věcí: jak časté je v okolí příjmení Vomáčka? Jak spolehlivý byl původní odhad narození kolem roku 1840? Z jakého záznamu vyplynul a jak chybové typicky jsou záznamy toho druhu?

Je na genealožce popsat záležitost a navrhnout klientovi řešení, a to vždy s respektem k principu, že u pochybných větví je na místě ukončit pátrání. Je pak na klientovi o záležitosti rozhodnout s vědomím rizika, které je v pokračování na daném základě obsaženo. Jen takovou otevřeností se dá vybalancovat konflikt zájmů, který mezi genealožkou a klientem zpravidla panuje. Totiž ten, který genealožce velí zajišťovat si další práci pokud možno hladkým pokračováním do minulosti, zatímco klienta nabádá neplatit za zkoumání rodů, které se ho ve skutečnosti netýkají.

Další požadavky na seriózního genealoga se týkají rozsahu pátrání a způsobu účtování. Ne nutně ceny – ta je na dohodě obou stran a podle okolností se může významně lišit. Profesionál jako zkušenější strana je ale zodpovědný za nekonfliktní a realistické nastavení klientova očekávání ohledně poskytnuté služby a její ceny. Měl by společně s klientem, s respektem k jeho preferencím a rozpočtu, jasněji definovat rozsah pátrání – pouhým slovem „rodokmen“ totiž různí lidé míní velmi různé věci. Solidní genealog vám neoznámí hned na úvod, že od něj zpracovaný rodokmen stojí třicet tisíc, nýbrž s respektem přistupuje i k těm, jejichž rozpočet je desetinový, a i jim je schopen dát konkrétní – byť pochopitelně omezenou – nabídku. Především pak má zavedený takový způsob prezentování výsledků práce, který zaručí, že jejich případné nevyhovování potřebám klienta se projeví dřív, než účet neúnosně naroste. Pokud jste jako klient již zavázáni k platbě přes 4–5 tisíc korun a netušíte ještě, co za ni dostanete, je načase zbystřit.

Konečně, české prostředí laické genealogie je poněkud nezdravě posedlé hledáním „modré krve“. Seriózní genealog ani genealožka toho nezneužívá, neslibuje vám šlechtický původ a tyto sklony ve vás nebude neopodstatněně živit. Ví totiž, že potomků vyšší aristokracie, kteří by o tomto původu nevěděli, je v populaci zanedbatelné procento a že vágní rodinné historky o šlechtických levobočcích se zpravidla zakládají spíše na lidské potřebě přikrášlování a romantizování všednosti, nežli na pravdě.

Co je na dohodě…

… resp. často spíš na fixní nabídce genealoga a na vaší ochotě ji přijmout, ber nebo nech být.

V prvé řadě je na dohodě cena zakázky, případně způsob, jak se k výsledné ceně postupně dospěje. Cena, za kterou jsme ochotni pracovat nebo si práci naopak kupovat, je u každého z nás jiná a je většinou zbytečné se o ni příliš handrkovat. Strana, které návrh nevyhovuje, se zkrátka poohlédne někde jinde. Cenu je možno počítat jak od času, tak od výsledku práce a obojí má nějakou nevýhodu:

Čas strávený prací se špatně vykazuje a snadno může být předmětem nedůvěry ze strany zákazníka. Negativní pocity může také vyvolávat optický rozdíl mezi hodinovým výdělkem zaměstnanců a hodinovou sazbou živnostníků. Kupříkladu zákazník, který v zaměstnání pobírá na hodinu 160 Kč, může obtížně přijímat hodinovou sazbu genealoga-živnostníka ve výši 400 Kč. Ta přitom vzhledem k celkové organizaci práce třeba vede ještě k nižším měsíčním příjmům, než na jaké je zvyklý zákazník ze zaměstnání; tyto souvislosti jsou ale méně na očích. – Účtování od hodiny genealoga chrání před neúspěšným hledáním; je však otázka, kolik neúspěšného hledání dokáže klient tolerovat a zda není účelnější, aby genealog vzal toto riziko na sebe, jako je tomu při následující možnosti.

Přinejmenším pro úvodní fáze vztahu se dá doporučit spíše účtování od výsledku – např. od každého zjištěného předka (na určité úrovni detailu). To klientovi poskytuje od začátku jasnější představu o tom, co si kupuje. Zde se genealožka nastavením cen potřebuje chránit před situací, kdy přes více záznamů a pramenů bude sledovat rodinnou situaci, nedá ji ale nakonec uspokojivě dohromady, a nedostane proto za práci zaplaceno. Jinými slovy, ceny budou takové, aby se neúspěchy a zádrhele v jedné části hledání pokryly úspěchem v jiné části. Levná práce od jednotky výsledku může genealožku motivovat, aby si vymýšlela neprokázané souvislosti a naopak zatajovala fakta, která na spolehlivost výsledku vrhají špatné světlo – není tedy v zájmu klienta, aby genealožka pracovala příliš lacino. Na druhou stranu vysoká sazba od jednotky není sama o sobě žádnou zárukou kvality. Důvěru v dobrou práci je třeba budovat všemi ostatními způsoby zmíněnými v tomto článku.

Věcí dohody je též finální rozsah a struktura pátrání. Jak už bylo řečeno, seriózní genealožka na vás nenahrne výsledky do 16. století za čtyřicet tisíc i s fakturou, pokud předem dostatečně jasně zaznělo, že váš limit je deset; nenaúčtuje vám rozpracování babiččina rodokmenu, pokud jste si jasně objednali dědečkův. Dále pak k dohodě patří použité metody. Ty se většinou odvíjí od schopností a možností genealožky. Bude za vás vystupovat i v jednání s matričními úřady, včetně plné moci k případnému dokládání příbuznosti? Bude pracovat se vzdáleně dostupnými zdroji, nebo pro vás – zpravidla nákladněji – vyrazí „do terénu“ a za fyzickými prameny v archivech? Omezíte se na matriční prameny, nebo bádání rozšíříte i na pozemkové prameny, sčítací operáty a další alternativní rodopisné zdroje? Bude vycházet jen z psaných záznamů, nebo jako novinku posledních let zapojíte i genetiku?

V neposlední řadě byste pak měli spolu s profesionálem mít jasno o formátu výsledků. Stačí vám výsledek ve formě textu o učiněných zjištěních, s přepisem záznamů a poučeným výkladem o tom, co pro váš rodinný původ znamenají? Potřebujete výsledky zanést do konkrétního genealogického programu nebo databáze? (Rozhodnutí o zveřejnění dat vašeho rodu, vámi placených, je pochopitelně čistě na vás.) Požadujete vizualizaci? Pokud ano, má být jen orientační pro lepší pochopení vztahů, nebo má jít o graficky reprezentativní – zpravidla nákladnější – rodový strom, který budete dávat veřejně na odiv?

Rada na závěr. Pokud to není řešeno přímo formátem výsledků dodaných genealogem, myslete vždy u těchto výsledků (které nejspíš mají být rodinným dokumentem pro celé generace) na zálohu a uchování. Každý počítač se jednou pokazí: může se to stát za deset let anebo hned zítra. Placená genealogická zjištění patří k datům, která byste pravděpodobně postrádali nejvíce. Pamatujte, že jedním z nejlepších datových formátů co do praktičnosti a srozumitelnosti napříč dlouhými časovými úseky je i ve 21. století – písmo na papíře.

Denně jedna věta Chrudoše Valouška

V nedávno vydaném sešitě Jedna věta se výtvarník Chrudoš Valoušek vyjadřuje formou deníkovou, čistě textovou, avšak s nadsázkou a mystifikací sobě vlastní.

Útlé knižní sešity se společným titulem Jedna věta jsou ediční řadou časopisu Revolver Revue, kterou pojí jednoduchá myšlenka. Oslovená osobnost je požádána, aby po dobu jednoho roku zaznamenávala jednu větu denně. Ne méně a ne více, právě jednu.

Jeví se to jako šťastný nápad. Nechává to dostatek prostoru k naplnění formy a třeba i k jejímu ohnutí (jedna věta se dá natáhnout na celé stránky; do věty se dají zapojit věty jiné coby citáty z přečteného nebo zaslechnutého; některý den se dá v deníku prostě vynechat a basta – přimhuřte oči, redaktoři). Je to ale i dostatečně jednotící. Formát jedné věty den co den působí, že se do knížek této řady samovolně vlévá autorská i lidská každodennost tvůrců a tvůrkyň. Muselo by pro ně být obtížné stavět v tomto formátu cosi fiktivního; odskakují si do něj naopak denně jen na skok z toho, čím přes rok žijí. Vzniká tak jistý kondenzát jejich celoročního prožívání, který lze dobře číst i jako medailonek dané osobnosti a úvod do jejího díla.

V půlce třetí desítky těchto svazečků, vycházejících od roku 2010, přišla s Jednou větou řada na grafika, ilustrátora a muzejního kustoda Chrudoše Valouška. S předchůdci této řady jej spojuje deníková útržkovitost zápisů, náhodné postřehy z okolí, reflexe problémů vlastního tvůrčího oboru, střípky z rodinného dění, odkazy na přátele (navenek často málo srozumitelné). Oproti většině autorů z okruhu Revolver Revue, kteří svůj deníkový rok pojímají ve vážném duchu, ale u Chrudoše Valouška – řečeného též Chlupoš Svaloušek – vystupuje do popředí humor, mystifikace a fantaskní prožívání, do něhož jsou láskyplně vtahováni i ostatní lidé kolem, táta Chrudoš91 a máma Marie86, manželka Renata nebo dcera Anna, jejíž chovatelská vášeň je jedním z častých motivů.

Aničce se narodil z kokonu, z larvy, překrásný brouk, jsem pyšný dědeček, okamžitě jsem na něj přepsal všechna svá autorská práva a půl nemovitosti ve Slezsku, rodina to jistě pochopí.“

Zapsal jsem manželku Renatu na seznam teroristů, tři roky se nemohla vrátit domů a byl klid.“

Tady u vás, babičko, roste jenom hlávkové zelí, kyselému by se tu nedařilo?“

Jeho prostředím jsou jihočeská Mladá Vožice, pracoviště v suterénu pražského Veletržního paláce, kde se na klasických malířských dílech pod jeho kuratelou odehrávají podvratné vylomeniny –

vtom naráz z prudké zatáčky Preislerova obrazu se na čtyřkolkách vyřítí Josef Váchal s Michaelem Rittsteinem, koně jsou neklidní“

Zdenka Braunerová se tři roky po své smrti pochlubila fotkou s novým přítelem, raperem Antonínem Chitussim, laškovali v Roztokách u Prahy v bazénu a ve vířivce“

– ale také chalupa v Dolní Moravici – jedno z korespondenčních dějišť tragického, nenaplněného milostného vzplanutí mezi autorem a Simonou Krainovou – a Rýmařov, jehož některé postavy možná zájemce v záznamech dokáže dešifrovat.

Usmažil jsem mámě Marii86 candáta obecného, Sander lucioperca, odloveného ve sladkých vodách ve vodním útvaru: jezero Zajsan, země původu Kazachstán, kategorie lovného zařízení: vlečné sítě, byl výborný a byl z rýmařovského Lidlu.“

Je tu i množství denních, takříkajíc provozních poznámek a nekomentovaných komentářů („Mladé pušky, staré terče.“), jako v každém poctivém deníku. Z nadsázky se ale vychází a netrvá nikdy dlouho, než se do ní Chrudoš Valoušek opět vrátí. Jsou to spíš zápisky na okraj jednoho roku života než velká literatura, rozhodně však nabízí nový vhled do Valouškovy výtvarné práce, jejíž věhlas je dnes bez diskuse mezinárodní.

Zácpa je zbytečné tabu, už se nebojím o ní mluvit a rád ji někomu přenechám nebo zašlu na dobírku.“

psáno pro Rýmařovský Horizont 01/2021

Revolverem na á dvojku

V Revolver Revue č. 120 spojuje Lukáš Holeček do jednoho kritického článku své komentáře k rozhovoru Vojtěcha Filipa pro ruský armádní deník Krasnaja Zvezda a k číslu 11/2020 časopisu A2, které se věnuje protinacistickému odboji. První část jsem v detailu nečetl, druhá se vymezuje vůči obecné touze přispěvatelů A2 revidovat historii z pozice levicové kritiky vůči polistopadovému režimu. Zaměřme se tu jen na část posledního odstavce: „Tvrzení, že „dějiny píší vítězové“ [chybí čárka] je velmi komfortní a zbavuje jakékoliv odpovědnosti, umožňuje libovolně si dezinterpretovat minulost k vlastnímu obrazu světa a předem diktovat nejen otázky, ale i okamžité odpovědi. V dnešní společnosti však nejsou vítězové, ani poražení [kurzíva R. O.], a pokud se historik domnívá, že je nějakému tématu věnováno málo pozornosti, měl by se nejprve zamyslet sám nad sebou a přijmout vlastní odpovědnost.

Nehodlám tu zkoumat, kde přesně se dnes pohybuje míč pravdy na hřišti dlouhodobé historiografické debaty. Jaký má ale proboha smysl uzavřít polemiku s levicovou A2 tvrzením o neexistenci vítězů a poražených, kterému se každý správný levicový intelektuál vysměje a které se i pro řadu těch ostatních bude blížit faktické nepravdě (třeba s poukazem na exekuce, digitální globalizaci a vzdělávací nerovnosti v regionech)? Jaká je to pak polemika a tříbení pozic, namísto pouhého víření vody v předem určených nádobách?

Přivádí mě to k myšlence, že by se společensko-politicko-kulturní časopisy měly inspirovat soudobým vývojem na politické scéně a podobně jako strany se před zánikem chránit tvorbou koalic. Zatím si ty spřízněné navzájem aspoň přetiskují inzerci, možná by to ale chtělo užší integraci. Ze zavedených tištěných časopisů a revuí stíhám alespoň občas pročíst asi tři: právě Ádvojku s Revolverkou a ještě olomoucké Listy. Ani jedno z periodik netoužím sledovat soustavně, neboť mě vždy znovu překvapí podíl řídkého, ideologického psaní při nutnosti naplnit číslo. Psaní z profese (v Ádvojce je to tedy někdy spíš získávání ostruh), jež za štítem grantů a jiných veřejných podpor ani příliš neusiluje oslovit čtenáře a předplatitele, pro které by sledování těchto textů nebylo opět – profesní záležitostí.

V případě Ádvojky a Listů je spojení málem nabíledni. Opravdu by se při současném stavu české levice měli mladí socialisté a starší socialisté (obojí v mých očích poměrně solidní, na rozdíl od postkomunistických konzerv reprezentovaných Vojtěchem Filipem) jedni od druhých izolovat na svých tištěných platformách? Revolverce ženicha nenabízím, třeba by se ale nějaký našel v seznamu domácích literárně-kulturních periodik, z nichž některá jsem ke své – ale nejen ke své – škodě nezvládl v životě dosud ani prolistovat a některá asi už docela zanikla: Souvislosti, Prostor, Pandora, Weles, Babylon, Analogon, Aluze, Tvar, Plav, Host, Psí víno, Lógr… nevím ani. Že je to nesmysl? Že by to bolelo? Ano, tak jako v politice, smysluplné spojování bolí a vyžaduje oběti od všech zúčastněných. Nabízí ale prémii v podobě protříděného obsahu a sečteného, možná i znásobeného čtenářského zájmu. To vše pro dobu, kdy veřejného nenárokového financování kultury bude se vší pravděpodobností jen ubývat.

Je facebooková stránka Hnutí ducha jen přejmenovaný Greenpiss?

Na dlouhou otázku krátká odpověď: ano, je.

Facebooková stránka Greenpiss se před časem mocně navážela do ekologických aktivit a hnutí všeho druhu. S konzistencí argumentů si hlavu příliš nelámala, ráda si zakoketovala s dezinformačními zdroji, vše pokud možno k očernění všeho “zeleného”. Zpětně se prokázal uhelný charakter tohoto očerňování: krátkodobá chyba Facebooku totiž ukázala, že stránka Greenpiss je přímo personálně propojena s hnědouhelnou elektrárnou Chvaletice, vlastněnou miliardářem Pavlem Tykačem. Stránka podporovaná někým, kdo má eminentní zájem na co nejdelším provozu uhelné energetiky u nás, se tím pochopitelně diskvalifikovala jako zdroj informací i místo pro seriózní diskusi.

Tvůrci však nelenili a přikročili k “rebrandingu”. Nová stránka “Hnutí ducha”, názvem odkazující na ekologickou organizaci, vystupuje na pohled o něco kultivovaněji. Neuráží přímočaře, dokáže si udržet i seriózní zájemce o diskusi např. nad jadernou energetikou, na přímé dotazy po tykačovském zázemí odpovídá zásadně v hraném žertu o tryskajících penězích uhlobaronů. Že to je legrace, ovšem neznamená, že to není zároveň pravda. Tedy že na přejmenované stránce neprobíhá stále tatáž PR aktivita fosilní společnosti Severní energetická. Podle známé strategie většiny dezinformátorů nejde ani tak o ražení pozitivního obrazu, jako spíš o mnohostranný, chaotický útok na veškeré ekologické aktivity. A obecněji pak na představy o čistějším, spravedlivějším, méně konzumním a vzájemně více spolupracujícím světě, spojené například s evropskou integrací.

Jednoduchým důkazem o původu stránky jsou některé odkazy v původních článcích věnujících se Greenpissu: vedou totiž na videa youtubeového kanálu, přejmenovaného mezitím na Hnutí ducha. V dnešním zobrazení článku z 10. 6. 2019 se to projeví třeba takto:

Dnešní (14. 1. 2021) zobrazení zpravodajského článku o aktivitách facebookové stránky Greenpiss odkazuje na mezitím přejmenovaný youtubeový kanál. Bez přímé návaznosti projektů Greenpiss a Hnutí ducha by takové zobrazení bylo těžko vysvětlitelné.

 

Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.

Vzpomínky na Koryčany, Kyjov, Vladivostok

Paměti Františka Novotného (1886–1961) z Koryčan, gymnazisty, úředníka a československého legionáře v Rusku, vydalo nakladatelství Burian a Tichák roku 2015, tedy krátce po úmrtí Václava Buriana, který se ještě v předchozím roce podílel na redakční přípravě knihy. Jedná se o titul zajímavý zejména z hlediska každodenního života na Koryčansku a obecněji ve studentském a zemědělském prostředí jižní Moravy kolem přelomu 19. a 20. století.

Novotného vzpomínky a zápisky pokrývají dobu od nejzazších útržků z rodinné paměti, sahající k autorovým prarodičům, do roku 1925, tedy několik let po jeho návratu ze známé legionářské anabáze. Počátek i konec vzpomínek tvoří rám, který je zajímavý v podstatě jen úzce genealogicky, a i celkově kniha sestává z několika pasáží výrazně odlišných. Za podnětnější z nich považuji – samozřejmě i díky své rodové vazbě na daný mikroregion – zachycení autorových školských let a poměrů v Koryčanech, a blízkém okolí (Mouchnice, Blišice, Nemotice, Jestřabice…) a následujících roků gymnaziálního studia v Kyjově. Koryčany: městečko Thonetů (s jejich továrnou na slavný ohýbaný nábytek) a Wittgensteinů (velkostatkář Ludwig Wittgenstein, strýc slavného filosofa). Detailní, deníkově podložené vzpomínky stálého premianta Novotného z raných dekád kyjovského gymnázia jsou pro mě v knize tím nejzajímavějším: popis elitního českého vzdělávání okolo roku 1900 i pozice málo majetného studenta v tomto prostředí vybízejí ke srovnávání s našimi zkušenostmi o století pozdějšími.

Následuje etapa vysokého zemědělského studia v jinonárodních kruzích Vídně a po ní období prvního zaměstnání, poněkud deziluzivního, v pozici adjunkta (pomocného úředníka) na velkostatku ve zlínských Malenovicích. A tím se už schyluje k letům válečným, která Novotný stráví v řadách nejprve rakouských, brzy však v ruském zajetí a pak po tři roky v řadách československých legií (konkrétněji dělostřelectva).

V průběhu těchto válečných záznamů se poněkud mění žánr – ze vzpomínkového vyprávění autor v jistém momentě přechází do úsečného, kalendářně a mechanicky odpočítávaného výčtu frontových a cestovních událostí, jak je zachoval jeho deník. Přibývá obtížně srozumitelných reálií sibiřské fronty a vysvětlující poznámky nejsou k dispozici. Důležitost tohoto podání pro vojenskou historii nemůžu posoudit, z pozice čtenáře však vnímám tyto pasáže jako autorsky i edičně provizorní. Ke konci tohoto období se autor opět vrací k vyprávěcímu tónu, zbývají však již poznámky k několika letům víceméně tuctového začleňování do civilního života, podstatné jen z hlediska personální a rodinné historie.

Novotného lze chápat jako intelektuálního pěšáka své doby – člověka, který chápáním převyšuje své blízké okolí stejně tak bezpečně, jako nikterak nevyčnívá z roviny běžného dobového intelektu a morálky. Pozorovatelem svých kontextů se však zdá svědomitým, a můžeme ho tedy bez obav přibrat ke studiu kteréhokoli z nich.

Pozitivem je doplnění pamětí o jmenný rejstřík, který čtenářům-pátračům umožňuje probírat se řadou regionálně obvyklých jmen jako Budík, Cagášek, Jurčička, Kapounek, Klásek, Klvaňa, Kudlička, Profota, Sonevend, Stokláska, Vanderka, Všetička, Zbořil, Žižlavský.


František Novotný: Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány. Vzpomínky československého legionáře. Olomouc, Burian a Tichák, 2015.