Román a škvár (Vycpaný barbar; Deník šílené markraběnky)

Výšiny a dno maďarské literatury.

Historický román Vycpaný barbar Gergelye Péterfyho v pečlivém a nápaditém českém překladu Roberta Svobody stojí na autorově letitém výzkumu, bílá místa historie ale doplňuje svobodnou, barvitou, nanejvýš čtivou fikcí. (Ve svém doslovu pak obé na vysvětlenou rozhraničuje Evžen Gál.) Román je příběhem především dvou historických postav. První z nich je Angelo Soliman, vídeňský černoch, který v knížecích službách došel vysokého evropského vzdělání a společenských kontaktů, a přesto nikdy, ani po smrti, nepřestal být násilně využívanou kuriozitou a exponátem pro vídeňské zvědavce. Druhým je maďarský osvícenec Ferencz Kazinczy se svými vzdělaneckými kontakty i ambicemi a kontrastními útrapami života na maďarském venkově v kruhu odmítavé rodiny, v době reakčního potlačení osvícenských ideálů. Afrika. Vídeň. Horní Uhry. Drastické období cholery. Zednáři. Muzejní expozice. Kdo že je vlastně barbar? A komu patří lidská těla?

To Deník šílené markraběnky Zity Pallavicini je úkazem z úplně opačného konce spektra. Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie […] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost.Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“… Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já… […] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec… Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud… […] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela… Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.

Pak je tu ještě jeden, znepokojivější rozměr. Barbar vyšel s přispěním tří institucí, Markraběnka za vlastní. Opravdu to dnes už jinak nejde?

Gergely Péterfy: Vycpaný barbar. Praha, dybbuk: 2017.

Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Praha, Garamond: 2019.

KV ZOK 2020–2024 I

Včera se sešel Kontrolní výbor Zastupitelstva Olomouckého kraje. Byla to už třetí schůze tohoto období, což je pomalu příležitost k prvnímu shrnutí. Předsedovi výboru dr. Lichnovskému za opoziční ANO, Michalu Drozdovi a sám sobě (on z TOP09, já ze Zelených, oba v rámci Spojenci – Koalice pro Olomoucký kraj) si troufám připsat většinu zásluh o to, že výbor už od svého jmenování něco reálného probíral a nezabili jsme první půlrok pouhou organizací. Ne že by tomu bezprostředně odpovídaly výstupy, ale i diskuse se počítá…
Trvale přítomným politickým tématem se zdá být to, jak hluboko do akcí minulého vedení kraje má kontrolní výbor sahat. Pan předseda opakovaně zmiňuje a hájí „úzus“, že kontrolní výbor kontroluje především akce z období toho zastupitelstva, které ho ustavilo – s umírněnou výjimkou, že nás má zajímat i závěr minulého období, jenž by jinak z časové logiky nepodléhal kontrole výboru. V tom má, zdá se, podporu většiny. Já jsem naopak na včerejším jednání upozornil, že ze zákona bez dalšího omezení kontrolujeme plnění usnesení rady a zastupitelstva plus dodržování právních předpisů krajským úřadem na úseku samostatné působnosti. O časových nebo funkčních obdobích zákon nemluví. Tvrzení, že se máme omezovat na současné období (případně závěr minulého), tedy považuji prostě za politický postoj (byť i většinový), přirozený především pro strany zúčastněné v minulých vedeních kraje.
Prvním projevem těchto principů v praxi výboru je starší případ dotace pro spolek Odpady Olomouckého kraje, která byla udělena v roce 2017 na právní služby a pořízení prováděcí studie k nakládání s odpady. Dotaci kontroloval již minulý výbor a vzhledem ke zvláštním podmínkám jejího udělení formuloval některá doporučení pro budoucí administraci dotací. Zastupitelstvo vzalo tehdy zápis na vědomí a nic dalšího se nestalo. Novou kontrolu v této věci náš stávající výbor odmítl. Na včerejším zasedání byl s oporou v názoru krajských úřednic odmítnut rovněž můj návrh na úpravu dotačních pravidel, který by zohlednil poučení z někdejší dotace pro spolek Odpady. Záležitost je tím zřejmě u konce – výbor se nepřiklonil k mému názoru, že by kraj měl lépe než v roce 2017 kontrolovat, kdo bude dodavatelem zakázek, na které přispívá svými dotačními statisíci nebo miliony. Na tomto postoji jsme bohužel nenašli shodu dokonce ani v rámci nominantů za Spojence. Dopady rozhodnutí jsou zmírněny skutečností, že v nastávajících „hubených letech“ bude balík prostředků na individuální dotace tak jako tak velmi redukovaný.
Výbor také včera schválil provedení prvních tří kontrol ve svém funkčním období a jmenoval kontrolní skupiny, první výsledky lze čekat na dalším zasedání začátkem června.

Nizozemští zelení a jejich volební neúspěch

Nizozemští zelení (GroeneLinks) v předvčerejších volbách do sněmovny (Tweede Kamer) výrazně ztratili (ze 14 na 8 mandátů).

O nic lépe nedopadla ani levice jako celek – podobně ztratila SP (socalistická strana) a PvdA (sociální demokracie) se sice udržela na stejném počtu mandátů, který ale přestavuje historické minimum. Nepolepšily si ani PvdD (strana za zvířata) a DENK (etnicky profilovaná strana). Objevují se nové drobné strany nalevo; jediným limitem pro vstup do sněmovny je totiž procento odpovídající jednomu ze 150 poslaneckých mandátů a nová sněmovna bude čítat rekordních 17 subjektů.

V Nizozemsku je hlavní zelená strana GroeneLinks jednoznačně levicového zařazení, plyne to už z její geneze – nevznikla v 90. letech z ekologických kruhů, ale fúzí socialistických pacifistů, reformních komunistů a radikálních kalvinistů.

Vítězem voleb jsou vládní strany VVD (umírněná pravice premiéra Rutteho) a především progresivně liberální D66. Protest/populismus/antisystém mírně posílil, rozdělen ovšem rovnoměrně do dvou stran (Wildersova PVV, a nová FvD, více napravo a s významnou agendou proti covidovým opatřením).

Co nejspíš uškodilo zelené straně:

  • malé programové a prezentační rozdíly mezi ní, SP a PvdA – všechny subjekty hodně mluvily o bydlení, rovném vzdělávání, prekérní práci, dostupném zdravotnictví
  • schopnost progresivních liberálů D66 osvojit si klimatické, vzdělávací téma, možná i zdravotnictví a bydlení, a to při větším koaličním potenciálu resp. vnímané akceschopnosti a vládní zkušenosti. I Rutteho VVD je na hlavní pravicovou stranu v těchto věcech překvapivě umírněná.
  • nejvíce získaly strany vyhraněné ve věci pandemie – D66 jako jediná jednoznačně pro očkovací průkazy; FvD jako popírači a uvolňovači
  • středopravá vláda podala dva měsíce před volbami demisi kvůli vlastní aféře s přídavky na děti (přílišná tvrdost a etnické profilování v kontrole příjemců) – ostentativní vyvození zodpovědnosti ve chvíli, kdy už reálně nešlo o pád vlády; ukázalo se, že většinu Nizozemců nespravedlnost vůči obyvatelům většinově cizího původu zas tak nevyburcovala.

Dá se tedy říct, že tyto volby v bohaté zemi dál umenšují roli ekonomické levice, pravice, environmentalismu i konfesionálních stran, a to řekněme ve prospěch fúzního progresivismu a naopak protestního konzervativismu.

Faulknerova genealogie Jihu

Román Absolone, Absolone je první z knih Williama Faulknera, kterou jsem před lety přečetl a první, ke které jsem se ještě jednou vrátil. Byl poprvé vydán roku 1936, tedy v ranějším období Faulknerovy tvorby; je to jeden z balvanů modernistické literatury, ve srovnání s jinými celkem nedoceněný. Výzvu samozřejmě klade čtenáři ne tím, co se vypráví, ale jak se to říká. „Dokážeš mě učíst?“ ptá se, a těm, kdo odpovědí kladně, slibuje víc než jen příběh, i když těžko přesně říct, co je tím „navíc“. U některých pozdějších Faulknerových knih pak můžete být paradoxně zklamáni, že dostáváte „jen“ ten příběh – takto jsem v půlce odložil jeho Město.

Příběh sám se svým prostředím tedy nijak zvlášť exkluzivní není. Absolone, Absolone je v tomto smyslu klasická jižanská sága: příběh Thomase Sutpena, muže, jehož odhodlanost a bezohlednost jako by byla spíše přírodním než morálním faktem. Vzestup a pád jeho domu a plantáže – následek původní viny, do jehož víru jsou staženy i generace potomků a těch, které jeho zjev přitáhl příliš těsně k sobě. Mluvíme o plantáži v prostředí amerického Jihu v 19. století. To znamená otrokářskou společnost, jež se dělí na úzkou vrstvu plantážníků, masu černých otroků a „bílou chátru“, o jejíž životní podmínky se „dobrá společnost“ stará o to méně, oč méně je jakožto osobně svobodné může považovat za výrobní nástroj. A právě tak samozřejmě to poté znamená občanskou válku, epický a tragický svár, jehož výsledek nezvratně podlomil jižanskou ekonomiku stojící na brutálním, nereflektovaném rasismu a z Jihu na zbytek století udělal – alespoň ve Faulknerově podání – scénu přízraků spíše než živoucích lidí; pódium vyrudlých důstojnických uniforem a panoptikum dam, jejichž prostředky k obživě neodpovídají jejich „dobrému původu“. (Autoři a autorky věnující se svébytnosti amerického Jihu ještě sto let po porážce jsou ostatně v americké literatuře samostatnou kapitolou: odkažme zde aspoň na povídkovou antologii Vypravěči amerického Jihu z roku 2006.)

Tou zjevnější neobvyklostí na způsobu podání příběhu je délka vět. Lépe řečeno nekončících, mnohdy poetizovaných period, které (třicet let před Hrabalem) zřetelně nežádají větný rozbor, nýbrž míří na jistý druh čtenářského transu – jedině v něm lze s potěšením trávit, zažívat souvětí, u nichž si už nepamatujeme začátek a ještě nedohlížíme konec:

Potom zemřela Ellen, motýl ze zapomenutého léta, teď už dva roky mrtvý – ta nehmotná skořápka, duch nepřístupný jakékoliv změně při svém zániku právě pro svou beztížnost: žádné tělo, které by mohli pohřbít: jenom tvar, vzpomínka přenesená jednoho pokojného odpoledne bez vyzvánění i bez katafalku do toho cedrového háje, aby ležela v prachu – lehoučký paradox pod tisícilibrovým mramorovým pomníkem, který Sutpen (teď plukovník Sutpen, neboť Sartoris byl minulého roku při každoročních volbách důstojníků pluku sesazen) přivezl v plukovním pícním voze z Charlestonu v Jižní Karolíně a postavil nad nezřetelnou travnatou proláklinou, kterou mu Judith označila jako Ellenin hrob.“

Kdo chce, může Faulknera číst i jako výsměch době, která se zbláznila do obrazu na úkor slova; době, která skrze své copywritery nedoporučuje věty delší než jeden řádek; která za vylepšení textu považuje přidání anonymní ilustrační fotografie z fotobanky; která stále častěji prokládá obrázky (na způsob slabikáře) i samotná slova ve větách. Slovo a věta stačí, s obrazem není co počít, říkají knihy jako tato.

To, čím se Absolone, Absolone staví před čtenáře jako skutečná modernistická výzva, je ale především způsob podání příběhu na způsob opakovaného, váhavého ohledávání, popisovaného někdy jako „loupání cibule“. Tímto způsobem promlouvá postupně několik vypravěčů, jejichž perspektiva se od nejomezenějšího, bezprostředně účastnického pohledu slečny Rosy Coldfieldové rozšiřuje až po závěrečné, nejrozkrytější (ale stále perspektivní?) podání z úst o dvě generace mladšího Quentina a Shreva. Tatáž fakta, tytéž kulisy poměrně prostého děje se opět a opět vracejí, v násvitu vždy jen mírně odlišném. Nová sdělení nejsou označena ani zdůrazněna, vkládají se bez upozornění do proudu řeči. Chce-li se čtenář včas dozvídat, co a proč se událo, musí mít své vlečné sítě stále v pohotovosti. Výrazové prostředky se navíc nerozrůzňují úměrně k rozdílnosti vypravěčských perspektiv, což může být trochu s podivem: ať mluví stará slečna Rosa, Sutpen, dědeček a otec Compsonovi nebo studenti Quentin a Shreve v mono/dialogu situovaném na novoanglickou kolej, to, co zaznívá, je stále Faulknerova poetizovaná velevěta; jedná se tedy o poněkud nedovršené mnohohlasí.

Česky vyšel román dosud právě jednou, roku 1966 v překladu Jiřího Valji, z nějž pochází i výše uvedená citace. V pýše 21. století, obklopeného na každém kroku angličtinou, jsem zkusil v rychlosti porovnat vydání s originálem a nachytat překladatele na švestkách. Samozřejmě jsem hanebně selhal – překlad je to pečlivý, i když snad ještě trochu svázaný dobovými ohledy na politickou průchodnost; mohl by možná důsledněji převést Faulknerovu „mluvenou“ radikálnost, např. zásadní vynechávání apostrofu v don’t a silnou dialektičnost jazyka „bílé chátry“. Nedá se ale říct, že by překlad po půl století nějak podstatně zastaral. Trvanlivost autorské češtiny 60. let je svým způsobem fascinující; anebo je to tím, že ve starých knihách dosud žijeme a že obraz, který si ve městech tvoříme o venkovské jednoduchosti dřevních dob, se za tu dobu nijak zvlášť neposunul.

Povrchní čtení se dnes jistě může zarazit o bohatý výskyt povážlivého jména „negr“ napříč románem. Bylo by však chybou nechat si kvůli tomu ujít, že právě rasismus je jeho nejhlubším tématem a nejtemnějším z hříchů Thomase Sutpena. Otevřenější otázkou je snad téma homosexuality; kritikové je v souvislosti s knihou běžně nezmiňují a závěrečná třetina mě vlastně nechala v nejistotě i ohledně toho, zda je téma vůbec přítomno. Protože postavy a místa yoknapatawphského okresu na severu Mississippi přechází občas z jedné Faulknerovy knihy do druhé, je možné, že klíč zejména k postavě Quentina Compsona je ve skutečnosti třeba hledat zcela mimo román samotný.

Rodokmeny na zakázku – co máte chtít od profesionálního genealoga?

Jako genealog se specializuju jen na jednu konkrétní oblast a jednu technologii. Pokud ode mě budete chtít zpracovat cokoli jiného, obyčejně vás odmítnu s tím, že bych to na profesionální úrovni nezvládl.

Kdybych ale chtěl svůj rodokmen zadat jako zakázku někomu jinému, věděl bych, co od něj chtít a jak poznat, že odvádí kvalitní práci. Sám totiž vím, jaké jsou v  genealogii moje limity a čím vším je možné si ulehčit práci, když se nikdo nedívá (ne že bych to dělal, pochopitelně…!). Zde jsou tedy moje doporučení k výběru profesionála nebo profesionálky pro vaši genealogickou zakázku.

Co určitě chtít

Za posledních patnáct let se genealogický svět velmi proměnil skrze širokou internetovou dostupnost historického materiálu, především matričního. Svými rodovými stromy se na vlastní pěst zaobírá řada zájemců, a někteří se do toho ponoří natolik soustavně, že si pak přirozeně začínají přibírat i zakázkovou práci pro jiné. Nic proti tomu, se vším se musí nějak začít! Odborník či odbornice v rodopisu, kterým se nemusíte bát zadat placenou práci, by se ale měli vyznačovat některými vlastnostmi navíc.

Zaprvé, minimálně o třídu lépe než vy by se měli orientovat aspoň ve dvou z následujících tří témat:

  • genealogie a existující prameny daného regionu (např. na úrovni Haná, Valašsko, východní Čechy; v případě ciziny konkrétní stát)
  • jazyk a písmo zápisků dané doby a oblasti (podle okolností čeština, latina, němčina včetně laikům obtížně čitelného kurentního písma, na Slovensku maďarština…)
  • dobové sociální, majetkové, hospodářské, rodinné zvyklosti

Schválně říkám jen „minimálně o třídu lépe“. Přesněji to totiž jako laik těžko posoudíte, ale není to vlastně ani potřeba. Radost z nového poznání je totiž relativní. Nepotřebujete nutně profesora pomocných věd historických. Je bezpochyby na místě platit coby odborníkovi někomu, kdo vám dokáže na vaše otázky dávat zajímavá a přesvědčivá vysvětlení bez logických rozporů.

Ochota vysvětlovat to, na co se budete doptávat, a schopnost dělat to přesvědčivě jsou naprosto zásadní. Dobrá genealožka bude mít z vašich dotazů radost. Budou pro ni známkou, že se zabývá něčím, co druhá strana chápe, oceňuje a co není jen položkou, prapředkem k odškrtnutí a uložení bez dalšího zájmu. Špatná genealožka se bude naopak bát, že svými dotazy odhalíte nekvalitu její práce.

K ochotě a schopnosti vysvětlovat patří i schopnost genealoga přiznat, že neví, zápisku nerozumí nebo ho nedokáže rozluštit. To není v historii ostuda. Pokud vám jako zákazníkovi zrovna na dané věci mimořádně záleží, měl by mít genealog v záloze ještě nějaké způsoby, jak ji stopovat a kde se o ní informovat.

Genealogičtí profesionálové by rozhodně měli být na požádání schopni konkrétními originálními záznamy doložit drtivou většinu zjištění. Ideálně by tyto záznamy měly v kopii být rovnou součástí dodávky, a to pro pohodlnou kontrolu v čase dodání i v budoucnu. Jen zcela okrajově a spíše v závěrečných než v úvodních fázích zkoumání, jako věc vybudované důvěry, lze připustit zjištění, která stojí na intuici a zkušenosti genealoga s konkrétní oblastí, záležitostí apod. spíše než na konkrétním důkazu. Mimo jiné proto, že chyba v počátcích zkoumání může celý následný proces odklonit na chybnou kolej.

U zjištění, která jsou vinou nedostatečných záznamů pouze pravděpodobná, by měla genealožka věrohodně popsat okolnosti a rozhodnutí o dalším pokračování na tomto základě přenechat klientovi. Vezměme si případ: hledáme praprapradědečka Alfonse Vomáčku, který se měl narodit kolem roku 1840 dosud neznámým rodičům; jediný Alfons Vomáčka mezi lety 1830–1850 se přitom v dané farnosti rodí roku 1837 Sebastianu Vomáčkovi a jeho ženě Filoméně. Ztotožníme ho s hledaným Alfonsem? Rozhodnutí pro/proti záleží na řadě věcí: jak časté je v okolí příjmení Vomáčka? Jak spolehlivý byl původní odhad narození kolem roku 1840? Z jakého záznamu vyplynul a jak chybové typicky jsou záznamy toho druhu?

Je na genealožce popsat záležitost a navrhnout klientovi řešení, a to vždy s respektem k principu, že u pochybných větví je na místě ukončit pátrání. Je pak na klientovi o záležitosti rozhodnout s vědomím rizika, které je v pokračování na daném základě obsaženo. Jen takovou otevřeností se dá vybalancovat konflikt zájmů, který mezi genealožkou a klientem zpravidla panuje. Totiž ten, který genealožce velí zajišťovat si další práci pokud možno hladkým pokračováním do minulosti, zatímco klienta nabádá neplatit za zkoumání rodů, které se ho ve skutečnosti netýkají.

Další požadavky na seriózního genealoga se týkají rozsahu pátrání a způsobu účtování. Ne nutně ceny – ta je na dohodě obou stran a podle okolností se může významně lišit. Profesionál jako zkušenější strana je ale zodpovědný za nekonfliktní a realistické nastavení klientova očekávání ohledně poskytnuté služby a její ceny. Měl by společně s klientem, s respektem k jeho preferencím a rozpočtu, jasněji definovat rozsah pátrání – pouhým slovem „rodokmen“ totiž různí lidé míní velmi různé věci. Solidní genealog vám neoznámí hned na úvod, že od něj zpracovaný rodokmen stojí třicet tisíc, nýbrž s respektem přistupuje i k těm, jejichž rozpočet je desetinový, a i jim je schopen dát konkrétní – byť pochopitelně omezenou – nabídku. Především pak má zavedený takový způsob prezentování výsledků práce, který zaručí, že jejich případné nevyhovování potřebám klienta se projeví dřív, než účet neúnosně naroste. Pokud jste jako klient již zavázáni k platbě přes 4–5 tisíc korun a netušíte ještě, co za ni dostanete, je načase zbystřit.

Konečně, české prostředí laické genealogie je poněkud nezdravě posedlé hledáním „modré krve“. Seriózní genealog ani genealožka toho nezneužívá, neslibuje vám šlechtický původ a tyto sklony ve vás nebude neopodstatněně živit. Ví totiž, že potomků vyšší aristokracie, kteří by o tomto původu nevěděli, je v populaci zanedbatelné procento a že vágní rodinné historky o šlechtických levobočcích se zpravidla zakládají spíše na lidské potřebě přikrášlování a romantizování všednosti, nežli na pravdě.

Co je na dohodě…

… resp. často spíš na fixní nabídce genealoga a na vaší ochotě ji přijmout, ber nebo nech být.

V prvé řadě je na dohodě cena zakázky, případně způsob, jak se k výsledné ceně postupně dospěje. Cena, za kterou jsme ochotni pracovat nebo si práci naopak kupovat, je u každého z nás jiná a je většinou zbytečné se o ni příliš handrkovat. Strana, které návrh nevyhovuje, se zkrátka poohlédne někde jinde. Cenu je možno počítat jak od času, tak od výsledku práce a obojí má nějakou nevýhodu:

Čas strávený prací se špatně vykazuje a snadno může být předmětem nedůvěry ze strany zákazníka. Negativní pocity může také vyvolávat optický rozdíl mezi hodinovým výdělkem zaměstnanců a hodinovou sazbou živnostníků. Kupříkladu zákazník, který v zaměstnání pobírá na hodinu 160 Kč, může obtížně přijímat hodinovou sazbu genealoga-živnostníka ve výši 400 Kč. Ta přitom vzhledem k celkové organizaci práce třeba vede ještě k nižším měsíčním příjmům, než na jaké je zvyklý zákazník ze zaměstnání; tyto souvislosti jsou ale méně na očích. – Účtování od hodiny genealoga chrání před neúspěšným hledáním; je však otázka, kolik neúspěšného hledání dokáže klient tolerovat a zda není účelnější, aby genealog vzal toto riziko na sebe, jako je tomu při následující možnosti.

Přinejmenším pro úvodní fáze vztahu se dá doporučit spíše účtování od výsledku – např. od každého zjištěného předka (na určité úrovni detailu). To klientovi poskytuje od začátku jasnější představu o tom, co si kupuje. Zde se genealožka nastavením cen potřebuje chránit před situací, kdy přes více záznamů a pramenů bude sledovat rodinnou situaci, nedá ji ale nakonec uspokojivě dohromady, a nedostane proto za práci zaplaceno. Jinými slovy, ceny budou takové, aby se neúspěchy a zádrhele v jedné části hledání pokryly úspěchem v jiné části. Levná práce od jednotky výsledku může genealožku motivovat, aby si vymýšlela neprokázané souvislosti a naopak zatajovala fakta, která na spolehlivost výsledku vrhají špatné světlo – není tedy v zájmu klienta, aby genealožka pracovala příliš lacino. Na druhou stranu vysoká sazba od jednotky není sama o sobě žádnou zárukou kvality. Důvěru v dobrou práci je třeba budovat všemi ostatními způsoby zmíněnými v tomto článku.

Věcí dohody je též finální rozsah a struktura pátrání. Jak už bylo řečeno, seriózní genealožka na vás nenahrne výsledky do 16. století za čtyřicet tisíc i s fakturou, pokud předem dostatečně jasně zaznělo, že váš limit je deset; nenaúčtuje vám rozpracování babiččina rodokmenu, pokud jste si jasně objednali dědečkův. Dále pak k dohodě patří použité metody. Ty se většinou odvíjí od schopností a možností genealožky. Bude za vás vystupovat i v jednání s matričními úřady, včetně plné moci k případnému dokládání příbuznosti? Bude pracovat se vzdáleně dostupnými zdroji, nebo pro vás – zpravidla nákladněji – vyrazí „do terénu“ a za fyzickými prameny v archivech? Omezíte se na matriční prameny, nebo bádání rozšíříte i na pozemkové prameny, sčítací operáty a další alternativní rodopisné zdroje? Bude vycházet jen z psaných záznamů, nebo jako novinku posledních let zapojíte i genetiku?

V neposlední řadě byste pak měli spolu s profesionálem mít jasno o formátu výsledků. Stačí vám výsledek ve formě textu o učiněných zjištěních, s přepisem záznamů a poučeným výkladem o tom, co pro váš rodinný původ znamenají? Potřebujete výsledky zanést do konkrétního genealogického programu nebo databáze? (Rozhodnutí o zveřejnění dat vašeho rodu, vámi placených, je pochopitelně čistě na vás.) Požadujete vizualizaci? Pokud ano, má být jen orientační pro lepší pochopení vztahů, nebo má jít o graficky reprezentativní – zpravidla nákladnější – rodový strom, který budete dávat veřejně na odiv?

Rada na závěr. Pokud to není řešeno přímo formátem výsledků dodaných genealogem, myslete vždy u těchto výsledků (které nejspíš mají být rodinným dokumentem pro celé generace) na zálohu a uchování. Každý počítač se jednou pokazí: může se to stát za deset let anebo hned zítra. Placená genealogická zjištění patří k datům, která byste pravděpodobně postrádali nejvíce. Pamatujte, že jedním z nejlepších datových formátů co do praktičnosti a srozumitelnosti napříč dlouhými časovými úseky je i ve 21. století – písmo na papíře.

Denně jedna věta Chrudoše Valouška

V nedávno vydaném sešitě Jedna věta se výtvarník Chrudoš Valoušek vyjadřuje formou deníkovou, čistě textovou, avšak s nadsázkou a mystifikací sobě vlastní.

Útlé knižní sešity se společným titulem Jedna věta jsou ediční řadou časopisu Revolver Revue, kterou pojí jednoduchá myšlenka. Oslovená osobnost je požádána, aby po dobu jednoho roku zaznamenávala jednu větu denně. Ne méně a ne více, právě jednu.

Jeví se to jako šťastný nápad. Nechává to dostatek prostoru k naplnění formy a třeba i k jejímu ohnutí (jedna věta se dá natáhnout na celé stránky; do věty se dají zapojit věty jiné coby citáty z přečteného nebo zaslechnutého; některý den se dá v deníku prostě vynechat a basta – přimhuřte oči, redaktoři). Je to ale i dostatečně jednotící. Formát jedné věty den co den působí, že se do knížek této řady samovolně vlévá autorská i lidská každodennost tvůrců a tvůrkyň. Muselo by pro ně být obtížné stavět v tomto formátu cosi fiktivního; odskakují si do něj naopak denně jen na skok z toho, čím přes rok žijí. Vzniká tak jistý kondenzát jejich celoročního prožívání, který lze dobře číst i jako medailonek dané osobnosti a úvod do jejího díla.

V půlce třetí desítky těchto svazečků, vycházejících od roku 2010, přišla s Jednou větou řada na grafika, ilustrátora a muzejního kustoda Chrudoše Valouška. S předchůdci této řady jej spojuje deníková útržkovitost zápisů, náhodné postřehy z okolí, reflexe problémů vlastního tvůrčího oboru, střípky z rodinného dění, odkazy na přátele (navenek často málo srozumitelné). Oproti většině autorů z okruhu Revolver Revue, kteří svůj deníkový rok pojímají ve vážném duchu, ale u Chrudoše Valouška – řečeného též Chlupoš Svaloušek – vystupuje do popředí humor, mystifikace a fantaskní prožívání, do něhož jsou láskyplně vtahováni i ostatní lidé kolem, táta Chrudoš91 a máma Marie86, manželka Renata nebo dcera Anna, jejíž chovatelská vášeň je jedním z častých motivů.

Aničce se narodil z kokonu, z larvy, překrásný brouk, jsem pyšný dědeček, okamžitě jsem na něj přepsal všechna svá autorská práva a půl nemovitosti ve Slezsku, rodina to jistě pochopí.“

Zapsal jsem manželku Renatu na seznam teroristů, tři roky se nemohla vrátit domů a byl klid.“

Tady u vás, babičko, roste jenom hlávkové zelí, kyselému by se tu nedařilo?“

Jeho prostředím jsou jihočeská Mladá Vožice, pracoviště v suterénu pražského Veletržního paláce, kde se na klasických malířských dílech pod jeho kuratelou odehrávají podvratné vylomeniny –

vtom naráz z prudké zatáčky Preislerova obrazu se na čtyřkolkách vyřítí Josef Váchal s Michaelem Rittsteinem, koně jsou neklidní“

Zdenka Braunerová se tři roky po své smrti pochlubila fotkou s novým přítelem, raperem Antonínem Chitussim, laškovali v Roztokách u Prahy v bazénu a ve vířivce“

– ale také chalupa v Dolní Moravici – jedno z korespondenčních dějišť tragického, nenaplněného milostného vzplanutí mezi autorem a Simonou Krainovou – a Rýmařov, jehož některé postavy možná zájemce v záznamech dokáže dešifrovat.

Usmažil jsem mámě Marii86 candáta obecného, Sander lucioperca, odloveného ve sladkých vodách ve vodním útvaru: jezero Zajsan, země původu Kazachstán, kategorie lovného zařízení: vlečné sítě, byl výborný a byl z rýmařovského Lidlu.“

Je tu i množství denních, takříkajíc provozních poznámek a nekomentovaných komentářů („Mladé pušky, staré terče.“), jako v každém poctivém deníku. Z nadsázky se ale vychází a netrvá nikdy dlouho, než se do ní Chrudoš Valoušek opět vrátí. Jsou to spíš zápisky na okraj jednoho roku života než velká literatura, rozhodně však nabízí nový vhled do Valouškovy výtvarné práce, jejíž věhlas je dnes bez diskuse mezinárodní.

Zácpa je zbytečné tabu, už se nebojím o ní mluvit a rád ji někomu přenechám nebo zašlu na dobírku.“

psáno pro Rýmařovský Horizont 01/2021