Olomoucký kraj – politické nominace do výborů a komisí

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Výbory a komise jsou poradní orgány krajských (i obecních) zastupitelstev, resp. rad. Jsou šedou zónou zastupitelské demokracie v tom smyslu, že

  • jsou specializované
  • jsou jmenované (nikoli volené)
  • členství v nich se neomezuje na zvolené zastupitele
  • v součtu mívají tyto orgány několikrát více členů než zastupitelstvo coby základní volený orgán
  • málokdy stojí v centru pozornosti a jejich dobré nebo špatné fungování většinou stojí na dlouhodobě zažitém úzu daného konkrétního orgánu, územněsprávního celku i jeho politické reprezentace

Členství ve výborech a komisích je v Olomouckém kraji mírně honorováno (aktuálně max. 20 tisíc Kč ročně, maxima je zpravidla i dosaženo). Od členů a členek tedy lze (a je vhodné) požadovat určitý objem práce. Zároveň je složení těchto orgánů dáno politickým klíčem podle dohody zastupitelských klubů – každá strana či koalice v zastupitelstvu obsazuje určitý počet pozic. Politické nominace do honorovaných veřejných funkcí podle mého názoru spadají pod veřejnou kontrolu moci; údaj o straně/koalici, která osobu do funkce nominovala, nelze v tomto kontextu považovat za chráněný osobní údaj.

Olomoucký kraj zveřejnil politické nominace pouze u výborů (orgánů zastupitelstva). Ke konci června 2021 podle mých informací platil následující stav:

Výbory kromě finančního výboru: https://www.olkraj.cz/zok/21-12-2020/005/Usneseni.html

(viz Příloha 5.-P1)

Finanční výbor: https://www.olkraj.cz/zok/30-10-2020/009/Usneseni.html

(viz Důvodová zpráva 13, později výměna jednoho nominanta za SPD: https://www.olkraj.cz/zok/21-12-2020/005/Usneseni.html)

Celkové počty členů výborů za jednotlivé strany/koalice v zastupitelstvu:

Finanční Kontrolní Výchova, vzdělávání a zaměstnanost Regionální rozvoj Cestovní ruch Zdravotnictví
ANO 2011 5 4 4 5 5 5
PirSTAN 5 3 5 6 4 4
Spojenci – KpOK 4 4 5 4 4 5
ODS 3 3 4 3 3 3
SPD 2 1 1 1 1 2
celkem 19 15 19 19 17 19

U komisí, které jsou orgánem krajské rady (nikoli zastupitelstva), politické nominace krajem oficiálně nezveřejněny nejsou. O jejich zveřejňování hodlám z výše uvedených důvodů do budoucna usilovat. Počty členů komisí za jednotlivé strany/koalice jsou k červnu 2021 následující:

Doprava Informatika a SmartRegion Kultura a památková péče Legislativa Majetkoprávní záležitosti
ANO 2011 5 4 4 4 5
PirSTAN 5 3 4 3 4
Spojenci – KpOK 4 4 4 4 4
ODS 3 3 4 3 3
SPD 2 1 1 1 1
celkem 19 15 17 15 17

 

Prevence kriminality a drogových závislostí Rozvoj strukturálně znevýhodněných oblastí Rozvoj venkova a zemědělství Vnější vztahy Životní prostředí
ANO 2011 4 3 4 5 4
PirSTAN 3 4 6 3 5
Spojenci – KpOK 4 4 4 3 5
ODS 3 3 4 3 3
SPD 1 1 1 1 2
celkem 15 15 19 15 19

Autor je člen kontrolního výboru zastupitelstva Olomouckého kraje za Stranu zelených v rámci koalice Spojenci – SpOK.

ČR jako pakt vlastníků nemovitostí

Publikováno | Autor:
Odpovědět

S vývojem na trhu bydlení a souvisejícími sentimenty se Česká republika v různých ohledech stává paktem vlastníků nemovitostí určených k bydlení. Ten zahrnuje jak stávajíci, tak aspirující či hypotékou zatížené vlastníky a je účinně namířen proti všem ostatním – napříč sociálními vrstvami.

<tady by mohl být irelevantní obrázek ze Shutterstocku nebo Pixabaye, tzv. ilustrační>

Ve světě, který by většina z nás považovala za normální (byť žádný ideál), by se to s majetkem a jeho politickými implikacemi mělo zjednodušeně takto:

  • Někteří lidé vlastní nemovitosti určené k bydlení, někteří vlastní jiné věci, někteří nevlastní nic. Nezávisle na tomto dělení jsou navíc někteří zadlužení a někteří ne.
  • Podle celkového stavu aktiv lze lidi seřadit od velmi majetných ke zcela nemajetným. Politické síly v zemi se orientují na různé výseky této škály, a každý se tak může dočkat reprezentace svých bezprostředních ekonomických zájmů (snad s výjimkou extrémně chudých, z nichž málokdo volí).
  • Majetek je jako majetek, vlastníci nemovitostí jsou proto s ostatními zámožnými občany takříkajíc na jedné lodi.
  • Je přirozenou potřebou méně majetných, aby stát nesanoval soukromé bohatství z veřejných rozpočtů (na nichž jejich blaho spočívá relativně více než blaho těch majetnějších) a aby se v případě velkých majetkových nerovností stal objektem významného zdanění nejen příjem, ale i majetek. Je naopak potřebou majetných neodvádět ze svého příjmu a majetku příliš velký podíl na udržování veřejných rozpočtů v kondici.

V České republice, kterou si tu dovoluji nazvat paktem vlastníků nemovitostí, většina těchto věcí neplatí. Touha po vlastnickém bydlení a identifikace s ním se u nás – jistě vlivem tržního vývoje posledních let – zdá být natolik dominantní, že se ekonomická osa věci touto silou pomalu rozdrolila.

Ve chvíli, kdy státní rozpočet trpí obrovským schodkem a kdy cenový vzestup nemovitostí je po léta jedním z nejvýznamnějších zdrojů růstu soukromého bohatství, bylo by logické, aby po skutečném zdanění nemovitostí volali všichni jejich nevlastníci. Totiž jak ti málo majetní, tak ti, kteří mají zkrátka investováno jinde. Jenže jako by dnes neexistovali ani jedni. Setrvalý růst nemovitostních cen v posledních letech zřejmě vytvořil iluzi, že relativně majetní jsme díky nemovitostem víceméně všichni: majitelé realit v Praze, vlastníci chalup v málo perspektivních regionech, „vlastníci“ zatížení vysokou hypotékou, dokonce ti, kdo se teprve po dostupné nemovitosti ohlížejí, anebo blízké příbuzenstvo šťastných majitelů – všichni na jedné lodi. Jak jinak vysvětlit, že nepříliš radikální nápady středolevých Pirátů ohledně zdanění nemovitostí ve své kampani roznesla na kopytech středolevá SPD i středolevé ANO 2011, zatímco deklaratorní pravice si nestihla ještě ani natáhnout rukavice? Jak vysvětlit, že nikdo na politické scéně dnes nebrojí proti velkorysým daňovým odpisům z hypotečních úroků, pakliže ne tím, že už jaksi nezbyl nikdo, kdo by nevlastnil, na vlastnictví ani neaspiroval a zároveň se ještě dovedl politicky zorganizovat? A jak vysvětlit, že živým politickým tématem jsou staré exekuce, ne však nové hypoteční zadlužení domácností, které prý láme rekordy skoro měsíc od měsíce?

Varovným signálem o paktu vlastníků je i dění po nedávném řádění tornáda na jižní Moravě. Stát se tu rozhodl pro nahrazování nepojištěného soukromého majetku ve zcela bezprecedentní výši, a to za mlčení údajných politických konzervativců (druhdy strážců státní pokladny a osobní i rozpočtové finanční zodpovědnosti). Jistě v tom hrála roli mediální síla události, předvolební období (kdy je jistější vyjet pomáhat na traktoru než pokoušet masy konzervativní zásadovostí) i celonárodní solidarita s odlehlým kusem Moravy. Má a bude to ale mít důsledky i mimo tento časový kontext. Nutně plynoucí paradoxy se započtením řádného pojistného plnění a sbírkových darů jsou jen první z nich.

Oprávněně se budou rozhořčovat ti, kdo v budoucnu přijdou o nemovitý majetek méně spektakulárně, a nejspíš s tím budou do nějaké míry úspěšní. (Když to bude zrovna ve středních Čechách, kde je cenová hladina mnohem vyšší, asi nezůstane u dvoumilionového stropu.) K pojmu nemovitého vlastnictví tu tiše, ale efektivně přibývá jakési bezplatné státní pojištění. A jak jinak pojmenovat zavádění něčeho takového než jako pakt vlastníků uzavřený na úkor všech ostatních?

Oprávněně se budou ptát i ti, kdo nešťastně přijdou o majetek jiného druhu, než je nemovitost určená k bydlení. Kdy přesně bylo stanoveno, že má občan sebe a svou rodinu zajišťovat vlastnickým bydlením, a ne kupříkladu investicemi do své firmy, do východoevropských dluhopisů nebo nakrásně třeba do sbírky známek? Majetek jako majetek. Je bláznovství (anebo spíš opět důsledek paktu vlastníků) dnes ještě státně přifukovat realitní bublinu zvýhodňováním nemovitého vlastnictví.

Předchozí odstavce se mohou jevit jako nevkusný útok na skutečné oběti velmi hmatatelného neštěstí. Prosím ale o zamyšlení. Bydlení není totéž co majetek. Je nanejvýš patřičné, aby stát obětem živelné pohromy zajistil bydlení a všestrannou hmotnou podporu do prvních měsíců a let. To ale bohužel neznamená do významné výše kompenzovat ztracený majetek, a kdyby nešlo právě o vlastnické bydlení, sotva by to vůbec někoho napadlo. Možná to zní silně, ale nejde to asi ani říct tak silně, aby to dolehlo ke společnosti omámené zhodnocováním nemovitostí: lidské právo je bydlet, ne požadovat kompenzaci špatně rozloženého majetkového portfolia.

U reakcí na tornádo však netřeba prodlévat déle. Je to jen symptom a snad určité prohloubení problému s vlastnickým paktem. Jeho podstatou je však to, že se oproti obvyklému rozvrstvení společnosti stávají zájmovou skupinou společně všichni ti, kdo „jedou“ ve vlastnictví nemovitostí – od superbohatých po zadlužené; od Ořechovky po Orlovou. Nebezpečí tohoto stavu není jen to, že nemovitostní a hypoteční bublina praskne. S tím rozumný investor počítá a někteří se na to třeba i těší. Nebezpečí tkví v tom, že až se tak stane, pakt vlastníků zajistí, aby náklady nesl stát jako celek – nikoli ti, kdo (si) iracionálně půjčovali. V tu chvíli se možná dozvíme, že dluhy nejsou dluhy (hypotéka se totiž změnila v bonton), závazky nejsou závazky, rodiny nelze připravit o bydlení (čti majetek), banky nelze nechat padnout, všechno proto zaplatí stát. Tedy v disproporční míře všichni ti, kdo se nemovitostního šílenství neúčastnili.

Mimochodem, předseda vlády prý investuje výhradně v zahraničních měnách.

Kontrolní výbor, přehrada pod Paprskem

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Z poslední doby dva mé články ke krajským zeleným tématům:

Radek Ocelák: Hlídáme dodržování zákonů Olomouckým krajem

A dále s kolegou Danem Řezníčkem ke kauze nelegálně stavěné přehrady pod Paprskem na Staroměstsku:

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/zeleni-nelegalni-prehrada-pod-paprskem-prosadi-si-exekutor-svou

Až bude pirát u vesla

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Politické naděje mnoha lidí z mého okolí se v této době upínají ke koalici Pirátů a STAN. Vznáší se nevyřčená (někdy i vyřčená otázka), jaký smysl ještě mají samostatně kandidující Zelení? Neměli by v zájmu, řekněme, mocenské obrody v ČR, podpořit jim relativně blízkou koalici i přes to, že s nimi odmítla o spolupráci jednat? Moje odpověď je, že ne, a chci ji tady obhájit.

Jeden důvod je takříkajíc formální – politická strana z definice usiluje o podíl na moci, aby mohla do té či oné míry realizovat své názory na řízení veřejných věcí. Nabízet svou podporu bez mocenské protihodnoty jde proti smyslu politiky. Logičtější by v tu chvíli bylo hlasovat pro zánik strany, politická kapitulace s tím, že si Zelení dál půjdou každý a každá po svých.

Druhý důvod je podstatnější, týká se názorového ukotvení všech subjektů. Podle mě nejpravděpodobnější scénář podzimu je slavné vítězství tábora, který nebude stát o pokračování Babišovy vlády – a pak pomalé vystřízlivění. Babiš už nebude tématem, ale politika bude pokračovat, mj. nad vším tím, co jeho správa země natropila. Piráti se STAN budou působit přívětivě, občansky, jako svěží vítr, narazí ale na limity své „ekologie bez ideologie“ a v mnoha podstatných věcech dost možná couvnou – taková bude cena za aspoň částečné udržení voličské přízně.

Ano, mají některé vynikající lidi. Jejich letitý růst ale probíhá v relativním závětří opozice a jejich preference plynou spíš z dobrého dojmu a z kulturní identity části obyvatel, než z politických postojů, které by měly šanci přetrvat do doby pobabišovské a pozemanovské. Do jisté míry je to další hledání svěžího a nepošpiněného politického projektu. Tento je jistě lepší než leckteré „hnutí“ před tím. Jako k demokratickému ideálu k němu ale může vzhlížet jen ten, kdo neví, že STAN je exkluzivní mocenská organizace, která už svého času České republice jednoho ministra do vlády dodala. Byl jím směšný Jiří Besser, stomatolog v křesle ministra kultury.

Nemusíme na sebe nicméně navzájem vytahovat deset let staré vládní angažmá, na Zelené bychom v tomto duchu taky něco našli. Mluvme o tématech dneška, o těch skutečně politických – ne o těch, která jsou ideově už rozhodnuta a pouze mocensky ještě dobíhají (jako např. zajetí státu premiérovým podnikáním či nadbíhání nechutnému režimu Vladimira Putina). Bavme se o tom, zda koalice rozkročená od progresivních radikálů po konzervativní venkov (a to spíše v té lépe zajištěné části populace) je věrohodným garantem toho, že osobní svoboda nebude v budoucnu znamenat plnou svobodu k jednání zhoršujícímu naše sdílené prostředí, přírodní i společenské. Část věcí, které středostavovský občan bude považovat málem za útok na svá základní práva, se totiž dnes už zdá pro snesitelnou budoucnost nezbytná. Je otázkou, zda subjekt závislý na takovém množství neurčitých nadějí jako dnes koalice Pirátů a STAN bude mít dost síly je prosadit.

Stát pro budoucnost se nebude vyznačovat jen efektivní, digitalizovanou a přívětivou státní správou (tu by chtěli všichni), ale třeba taky tím, že

  • energie v něm nebudou levné jako dnes
  • segregace vzdělání (alias možnost oddělit své děti od dětí „lůzrů“ a předurčit je pro úspěch) se sníží
  • obrovská pandemická sekyra veřejných rozpočtů a problém s dostupností bydlení si společně vyžádají zásadní zdanění nemovitostí i zvýšení dědické daně
  • skladování vlastního majetku ve veřejném prostoru se nebude považovat za přirozené právo automobilisty

To vše bude ale téměř nemožné vysvětlit voličům, na které koalice ve svém současném růstu míří – zajištěné a prosystémové, nicméně apolitické střední třídě s jejím ideálem domku se zahradou v klidné lokalitě a dalším bytem ve městě na pronájem (do budoucna pak pro děti). Jakékoli radikálnější úvahy Pirátů, kteří byli pod tlakem absurdní nálepky „neomarxismu“ nuceni vycouvat i z myšlenky na identifikací prázdných bytů podle elektroměrů, se o tuto voličskou vrstvu rozbijí, a to paradoxně tím víc, čím větší napřed bude jejich volební úspěch.

Je velká šance, že hned s volebními výsledky zapomeneme na léta nevinnosti, kdy k progresivitě stačilo být proti dvojici podivných mužů okupujících funkce českého premiéra a prezidenta. Domnívám se, že v tu chvíli začnou být silní Zelení nanejvýš potřeba.

Příští období už nebude o těch dvou, a pokud k tomu bude jen trochu prostoru, ani volby by neměly být jen o nich. Respektuju ty, kteří to teď vidí jinak, ale na mém angažmá v Zelených to nezanechává ani stín pochybnosti. Nebyla by demokratická, ale jen „demokratická“.

Dona nobis pacem: nahrávka šumperských Motýlů vybalená po 27 letech

Publikováno | Autor:

Během posledního nešťastného roku je v Šumperku snadné podlehnout dojmu kulturní pouště, zvlášť v některých ohledech, mezi něž patří i ten hudební. Ti, kdo se za mimořádně složitých podmínek snaží nerezignovat na umělecké aktivity, prominou a pochopí. Pohled na plakátovací plochy, na nichž se slibuje jen pár mírně zašlých hudebních veličin – a i k těm zpravidla přibývá cedulka „Odloženo“ – zkrátka není zrovna optimistický. Taková chvíle je ale příležitostí k obrácení nazpět.

Když jsem se začátkem minulého roku do města stěhoval, přátelé v Čechách mi k Šumperku zmiňovali různé své asociace. Některé byly lichotivé a některé ne, jedna z nich mi ale utkvěla zvlášť: „Mají tam vynikající dětský sbor.“ Trvalo nějakou dobu, než se mi dostal do ruky důkazní materiál, a to v podobě cédéčka Dona nobis pacem z roku 1994, které z nějakého důvodu přežilo čtvrtstoletí v originální folii. Byl trochu problém nosič po takové době přehrát, ale povedlo se a původní poznámce teď musím přisvědčit.

Motýli Šumperk – CD „Dona nobis pacem“, 1994.

Častým omezením dětských uměleckých aktivit je to, že vystoupení navštěvujeme především kvůli dětem samotným, ne tolik kvůli umění. Taková výhrada tady ale není na místě. Bez ohledu na to, zda ve sboru někoho z rodiny máte; bez ohledu na to, že zavedený pěvecký sbor je i forma setkávání a navazování mezilidských vztahů, které jsou možná důležitější než umělecký výkon; bez ohledu na to, že Motýli se svými několika věkovými odděleními jsou jako celek víc než jen jejich nejpokročilejší, koncertní sbor; tedy bez ohledu na to vše – Dona nobis pacem je nahrávka velmi vysoké hudební úrovně. Je radost ji opakovaně poslouchat a nemuselo by se za ni stydět ani dospělejší těleso z mnohem většího města nežli zrovna šumperští Motýli.

Nahrávku lze rozdělit na čtvrtiny, z nichž opakovaný poslech se u mě popravdě týká především té první a poslední (prostředek tvoří české a evropské koledy, na které ve velikonočním čase nějak nemám „morál“ a nechám si je radši na zimu). Uvádějí ji skladby Otmara Máchy („Hymnus, Cantata Piccola“, Francise Poulenca („Litanies à la Vierge Noire“) a Jana Nováka („Gloria“) s varhanním doprovodem Kamily Klugarové. Uzavírá ji naopak slavný cyklus „A Ceremony of Carols“ Benjamina Brittena na texty staroanglické duchovní lyriky, v doprovodu Jany Bouškové na harfu. Obé pod taktovkou Tomáše Motýla.

Volba to byla pro vyspělejší dětský sbor jednoduše skvělá – skladby technicky dostupné, ale nepodbízivé, obohacující interpreta i posluchače lecčím z rejstříku novější vážné hudby i ochutnávkou z historie evropských jazyků. Provedení pak za volbou skladeb nijak nezaostává. Melodická intonace je perfektní, harmonie „zařezávají“, disonance bolí přesně tak, jak se to od nich očekává, jednohlasy jsou skutečně jednohlasné. Výslovnost je pečlivá a dokonale načasovaná, takže texty nezanikají v beztvarém hláskovém „amarounu“. (Slitá výslovnost je častá bolest amatérských sborů a lze se jí vyhnout hlavně dokonalým nacvičením skladby tak, aby pěvci a pěvkyně během výkonu mohli namísto not plně sledovat sbormistra. Motýli to zjevně dokážou.) Škoda snad jen toho, že sólisté z jednotlivých čísel Brittena zůstali tehdy na obalu cédéčka anonymní!

Ano, Motýli jsou opravdu sborová špička. Nebo byli? CD vypovídá o první polovině 90. let, naživo jsem ještě s nimi neměl tu čest. Novější záznamy na YouTube ale naznačují, že jejich koncertní sbor, logicky za tu dobu vícekrát obměněný a pod novou taktovkou, z tehdejší kvality nikam neuhnul. Brittena by možná vystřihli ještě dnes, dávali ho prý od té doby ještě nejméně jednou. Těším se na další živou příležitost – na zazelenání naší současné pandemické pouště.

Psáno pro kulturní přílohu Šumperského zpravodaje, duben 2021.

 

Román a škvár (Vycpaný barbar; Deník šílené markraběnky)

Publikováno | Autor:

Výšiny a dno maďarské literatury.

Historický román Vycpaný barbar Gergelye Péterfyho v pečlivém a nápaditém českém překladu Roberta Svobody stojí na autorově letitém výzkumu, bílá místa historie ale doplňuje svobodnou, barvitou, nanejvýš čtivou fikcí. (Ve svém doslovu pak obé na vysvětlenou rozhraničuje Evžen Gál.) Román je příběhem především dvou historických postav. První z nich je Angelo Soliman, vídeňský černoch, který v knížecích službách došel vysokého evropského vzdělání a společenských kontaktů, a přesto nikdy, ani po smrti, nepřestal být násilně využívanou kuriozitou a exponátem pro vídeňské zvědavce. Druhým je maďarský osvícenec Ferencz Kazinczy se svými vzdělaneckými kontakty i ambicemi a kontrastními útrapami života na maďarském venkově v kruhu odmítavé rodiny, v době reakčního potlačení osvícenských ideálů. Afrika. Vídeň. Horní Uhry. Drastické období cholery. Zednáři. Muzejní expozice. Kdo že je vlastně barbar? A komu patří lidská těla?

To Deník šílené markraběnky Zity Pallavicini je úkazem z úplně opačného konce spektra. Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie […] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost. „Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla – být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“… Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já… […] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec… Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud… […] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela… Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.

Pak je tu ještě jeden, znepokojivější rozměr. Barbar vyšel s přispěním tří institucí, Markraběnka za vlastní. Opravdu to dnes už jinak nejde?

Gergely Péterfy: Vycpaný barbar. Praha, dybbuk: 2017.

Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Praha, Garamond: 2019.