Jděte mi k šípku se svými zážitky

„Vychutnejte si luxusní prožitek ve značkových obchodech galerie Myslbek.“

Už poněkolikáté toto čtu na eskalátorech pražského metra a upřímně řečeno vůbec nevím, proč by slovní zvratky tohoto druhu měly ve veřejném prostoru požívat více naší tolerance než reklama na drogovou závislost nebo na holocaust.

Aniž jsme si toho všimli, zážitek se v posledních několika letech stal univerzální prodejní mantrou; hlavní berličkou copywriterů a sloganistů. (Sama existence těchto povolání by možná v biblických časech stačila na zkázu příslušného velkoměsta.) Schválně si zkuste jeden den všímat, co vše je vám dnes i těmi nejserióznějšími aktéry nabízeno pod hlavičkou zážitku: od oběda přes automobil po muzejní prohlídku a cestu vlakem. Ne funkčnost vzhledem k účelu, ne prosté nasycení nebo jiné naplnění existující potřeby, ne krása mající ospravedlnění sama v sobě, ne rozšíření rozhledu a obohacení intelektu. Zážitek.

Nejen to: zážitek se stává, pomaleji než v reklamě, ale přesto jistě, hlavním majákem našeho svobodného liberálně městského života. Společnost, která se zbavila jak Boha v podobě veřejné i soukromé religiozity, tak Národa v podobě nacionalismu i nepodmíněné služby vlasti, nenašla nic lepšího než – prožitek. Místo povinnosti – rumpsteak z argentinského býčka. Místo věrnosti – víkend ve wellness hotelu. Místo poznání a chápání – Maledivy. Místo duchovní péče – lyžování v Alpách. Místo služby bližnímu – Paříž. Místo pokory – Milán. Místo zvelebování obce – Londýn. (Paříž, Milán, Londýn jsou totiž pochopitelně každé úplně jiný zážitek.) Místo smyslu – pohodička na festivalu. Místo víry výběrová etiopská káva, místo naděje rozšířená nabídka jamajských rumů, místo lásky čtyřchodové degustační menu. Honba za zážitkem se z dřívější soukromé úchylky stává veřejnou normou a v některých případech i naší pýchou ve světě, kde jsme pro sebe neobjevili nic lepšího na práci. Užijte si, vychutnejte si, dopřejte si.

Prožitek je z definice to, co ihned po odeznění přestává platit. Požitek, který už není, má přibližně takovou váhu, jako by nebyl nikdy. Snad proto ta zoufalá selfíčka a focení všeho, to tisíceré zmnožování světa; zážitky, které prožíváme rovnou už skrze jejich zaznamenávání v naději, že jejich digitální ozvěna za oslňování přátel přehluší inherentní marnost celé věci. Jenže nepřehluší. Na vaše zážitky sere pes. Ze zážitku zůstává to, čím nás proměňuje; zážitky seřazené na týdenním programu ale nikoho neproměňují, mimo jiné proto, že většinou v takovém případě není moc co proměňovat. Náš nový hédonismus dělá svým způsobem z měst Sodomu blízkou té, jakou má sklon v nich vidět venkov, i když většinou z důvodů dosti pomýlených.

Zážitek se patří vykázat do pozice „guilty pleasure“, provinilé radosti. Něčeho, čeho snad není nutno ani žádoucí se docela vzdávat, avšak jen – a to je neméně důležité – v nekončícím hledání náhrad za veliké a moderní době již obtížně přístupné pojmy minulosti. Povýšení zážitků do pozice těchto náhrad samých je prohra, kterou bychom před Čapky, Masaryky, Palachy a jinými veřejnými idoly této země snad ani nemohli chtít vážně hájit.

Mezi bibliometrií a peer-review (poznámky z konference)

Konference „Mezi bibliometrií a peer-review“, pořádaná 18. 11. 2016 Sociologickým ústavem AV ČR, naznačila, že v reflexi organizace vědy, jejího hodnocení a financování jsme v ČR do velké míry ostrovem pro sebe sama. Ten i ve svých rozumných a progresivních projevech přednostně řeší bezprostřední obtíže svého vnitřního uspořádání. Jen omezeně se vztahuje k mezinárodnímu vědeckého kontextu a jeho globálním potížím.

Program konference začal zvanou přednáškou „Responsible research evaluation: lessons and perspectives“ Paula Wouterse, který podle mého soudu nabídl vzorek kvalitního současného myšlení o situaci mezinárodní akademické vědy. Mají na tohle myšlení koneckonců v nizozemském Leidenu celé samostatné centrum… Wouters si všímá kritických momentů dnešní organizované euroamerické vědy, mj.:

  • produkce vysoce kvalifikovaných specialistů v počtech nesrovnatelných s počtem odpovídajících pozic v akademické i soukromé sféře;
  • související hyperkompetitivnosti tohoto prostředí – stále intenzívnější soutěže o výzkumné zdroje a o samu možnost akademické existence, vedoucí k tomu, že „time for reflection is a disappearing luxury“;
  • globálně zaběhlých metod hodnocení, které se zcela míjí s úkolem hodnotit to, co by se od vědy ve vztahu k celku společnosti mělo požadovat;
  • plynoucích motivací k takovému publikačnímu jednání, jímž je fatálně deformován kooperativní proces vědeckého poznávání;
  • nezvládnutého přechodu do věku přemíry dat všeho druhu, jež jsou vědeckému procesu k dispozici.

Od těchto obecných charakteristik se Wouters přesunul ke konkrétnější otázce hodnocení vědy, jehož pole je dnes prakticky vymezeno oběma pojmy z titulu konference: „objektivní“ a mechanickou, byť třeba vynalézavou, bibliometrií (dosud především citační analýzy jednotlivých prací, autorů a žurnálů), a potenciálně adekvátnější, avšak z principu hůře kontrolovatelnou peer-review. Razí tezi, sám jsa mj. právě designérem bibliometrických technik, že bibliometrie je obecně silně nadužívána v hodnocení vědecké produkce osob a institucí, a naopak nedostatečně využita ve svých možnostech vypovídání o vědecké a publikační praxi. Tvrdí dosti jednoznačně, že ve zodpovědném hodnocení vědy může být bibliometrie vždy jen informativním podkladem pro věci a oboru znalou posuzující osobu; na bibliometrii není radno přenášet váhu celého hodnocení a s ním spojenou zodpovědnost. Wouters je také jedním z autorů Leidenského manifestu zodpovědných bibliometrických metod. K jím propagovaným principům patří kromě striktně podpůrné role bibliometrie mj. též:

  • průhlednost konstrukce těchto metrik a podkladových dat
  • pochopení, že způsob měření proměňuje realitu prostřednictvím na něj navázaných motivací k jednání
  • diverzita hodnocení zohledňující rozdílné cíle institucí (i z jiných příspěvků na konferenci se zdá, že klíčovým slovem pro příští roky bude instituční „mission“, mise) a rozdílné typy společenské relevance na různých úrovních lokálnosti („protect excellence in locally relevant research“)

Omezený čas věnoval Wouters i dalším mezinárodně živým otázkám, těm souvisejícím s ideou otevřené vědy (jejíž výsledky mají být maximálně přístupné všem, pro které jsou relevantní), jakož i zkušenostem s aktuálním nizozemským modelem hodnocení. Jeho příspěvek ale zanechal také otázky. Navzdory svorně vyjádřovanému optimismu Woutersovu i pozdějších mluvčích mám vážné pochybnosti o jejich řešitelnosti v rámci stávajícího vědecko-institučního prostředí. Lze smířit princip transparentnosti s principem diverzity hodnocení? (Vyžadujeme-li pro legitimitu hodnocení to, aby bylo měřeno všem stejně, jak zajistíme legitimitu rozhodnutí o tom, komu se má měřit jak?) Jak zaručit, že obec expertů peer-recenzujících si vzájemně svou činnost, jimž má dle Wouterse bibliometrie jako dobrý sluha pomáhat, se ve svých partikulárních zájmech neodchýlí od zájmů společnosti, na jejíž objednávku pracují? A zcela zeširoka: lze nastavit férové a nejobecněji prospěšné hodnocení vědy tam, kde není vyřešen zásadní fakt rostoucí a stále masivněji deformující soutěživosti vědeckého provozu?

Po přednášce zahraničního hosta následovaly dva diskusní panely (Eva Zažímalová, Petr Dvořák, Mirjam Friedová; Kateřina Miholová, Daniel Münich, Jitka Moravcová), jimiž se debata vrátila mezi praktické hranice domácího hodnocení a financování. Dáno to bylo odborností a zkušenostmi mluvčích, jimiž jsou – mimo samu konkrétní vědu – jednak řízení českých vědeckovýzkumných institucí, jednak práce v komisích a úředních orgánech připravujících nové podoby řízení a financování české institucionální vědy. Dojem ztráty globální perspektivy byl bohužel – a snad nevyhnutelně – dosti výrazný. Domácím problémem k řešení je mezinárodní konkurenceschopnost české vědy a s ní různými způsoby spjatá otázka financování institucí; silná je potřeba odlišení schopného zrna od vědecky okrajových, podvádějících a jinak se „vezoucích“ plev. Tato defektní složka vědy se pociťuje, asi nikoli neprávem, jako závažná, a jí úměrná je potřeba vyrovnat se v tomto ohledu západnímu vědeckému prostředí, které chápeme jako pokročilejší. O to méně prostoru ovšem pak zůstává pro pozornost k aktuálním nástrahám právě tohoto prostředí, k němuž se orientujeme. Naše věda se nachází v opravdu nezáviděníhodné situaci: jako by se těm schopným a úspěšným dařilo z domácího couráčku přestupovat na západní rychlovlak, aniž jsme se však dosud stihli ptát, kam přesně se řítí ten.

Optikou pro posouzení toho, jak si v mezinárodním měřítku stojíme, jsou nám metriky a ukazatele, nad nimiž se v tomtéž měřítku začíná smrákat. V promluvách panelistů bylo možno zaznamenat např. vyjádření, že více publikací je lépe než méně publikací (což se dá dnes tvrdit leda ve velmi dobře vymezeném kontextu); že ti vědecky nejzdatnější jsou i těmi nejzaneprázdněnějšími (neznáme snad všichni dostatek vysoce zaneprázdněných pitomců? srov. též Woutersův výrok o potřebě času na reflexi, výše) nebo že stanoveným cílem procesu hodnocení je posun českých univerzit ve světových žebříčcích (s vědomím možných výhrad, přesto takto jednoznačně). Navzdory všobecnému přisvědčování Woutersovu tvrzení o bibliometrii jakožto dobrém sluhovi a špatném pánu se zdá, že nová ministerská metodika hodnocení 2017+ ponechá bibliometrii roli pána nad částí vědeckých výstupů – totiž nad těmi „bibliometrizovatelnými“. (Pokud ovšem tyto plány s nejbližšími volbami nespadnou pod stůl, jak skepticky předpokládá D. Münich.)

Horizontem české vědy je dosud úspěch v kritériích, která globálně ztrácejí na kreditu (získané grantové prostředky, ulovené „impakty“ a umístění v žebříčcích, které je stále těžší brát vážně). Není bohužel přitom vůbec jisté, zda si v našich podmínkách můžeme dovolit nádavkem i reflexi toho, co tento úspěch obnáší (např. s pomocí zrcadla nabídnutého Woutersem). Víme, že vědecké výsledky k vykazování lze fixlovat nebo lovit nečestně. Bude potřeba postupně dorůst také k pochopení, že i „prvojakostní“ výsledky, které bychom z takového původu ani ve snu nechtěli obvinit, můžou koneckonců vyrůstat z pokřiveného vědeckého provozu a ztrácet na hodnotě s ním jako celkem. Těžko však cílit na druhý, rafinovanější problém, dokud ten první – relativně přímočarý – pociťujeme jako palčivý. Vnucuje se v tomto smyslu otázka, jestli má země na periferii vědeckého dění jinou možnost než se zpožděním opakovat vývoj těch centrálnějších, včetně opětovného procházení jeho slepých uliček.

Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

Studenti a studentky humanitních fakult jsou v mnoha civilizovaných krajích nejen předvojem společnosti, ale i nadějí akademického světa na světlejší zítřky – viz role studentů v současném demokratizačním hnutí na nizozemských univerzitách. Nakolik se angažují v akademickém dění FF UK, nejvýznamnější humanitní fakulty v zemi, je ovšem jejich hlas v daných podmínkách paradoxně spíše hlasem konzervativním – dost možná nevědomky, platí-li jinak skoro z definice, že se mládí vrhá za každým pokrokem v dohledu.

Mohli by chtít moderní otevřenou evropskou fakultu. Fakultu, kde pedagogové jsou zároveň respektovanými vědci, jejichž práce zajímá i leckoho mimo naše hranice, mimo okruh spřízněných odborníků od Ostravy po Plzeň, a kteří považují za přirozené k takovéto práci obecného dosahu přivádět ostatní. Jejichž práce jsou plodem životního zápalu spíše než pachtění za výsledky podle aktuálně platného katalogu. Kteří výstupy své práce zcela samozřejmě zveřejňují v takové formě, aby oslovili co možná nejvíc čtenářů, nikoli co nejméně. Kteří dokáží student(k)y vést v odborné činnosti tak, že se její úroveň s každým dalším stupněm studia zásadně promění; že disertační práce nebude (zaměřením ani kvalitou) pouhou nadvakrát rozšířenou prací bakalářskou. Kteří dovedou svým budoucím pokračovatelům vštípit, že ne každý popis nahodilých empirických uspořádání je už sám o sobě relevantní vědeckou prací, jakož i to, že uzavírání oboru do sebe sama, odmítání posouzení a argumentačního tlaku zvnějšku, vede častěji k parodii na vědu než k vynikající vědecké specializaci. Mohli by chtít fakultu, kde výukové zatížení pedagogů odpovídá tomu, že jsou ve stejné míře i vědci a vědkyněmi, jejichž odborná činnost se neobejde bez příslušného času a adekvátních pracovních podmínek. Kde vybrané kvalitní obory jsou akreditovány a vyučovány v angličtině a zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů. Kde se přiměřeně zajištění doktorandi a doktorandky věnují náročnému a výběrovému doktorskému studiu ze všech sil (nikoli po večerech vedle plného úvazku mimo odbornou sféru), a do tohoto studia lze tedy reálně přilákat i podstatnější množství zahraničních uchazečů. Fakultu, kde se odborné pozice obsazují bez výjimky v otevřených výběrových řízeních, neboť jde o místa zřizovaná z veřejných zdrojů a jejich kvalitní obsazení je ve veřejném zájmu. Fakultu, kde existenční jistoty zasloužilých pracovníků jsou v rovnováze s existenčními přiležitostmi pro ty, kteří do akademického života vstupují – perspektiva, která se části studentek a studentů bezprostředně týká. Kde definitiva je nejvyšším stupněm akademické kariéry, jehož se dosahuje v konkurzu, ne jinak a ne ani privilegiem z minulých dob (leda snad v nepočetných a dobře odůvodněných případech); kde na katedrách působí nezanedbatelný počet zahraničních odborníků, jež fakulta dokáže svými podmínkami přitáhnout a udržet; kde významnou část pedagogického sboru tvoří někdo jiný než odchovanci fakulty samé.

Že by takovou fakultu chtěli, se ale nezdá – nevědí možná, že by mohli. Chtějí tu, kterou znají, a ty, které znají; především za jejich jistoty se berou. (Suplují tak vlastně roli odborů, jež jediné jsou jednoznačně tím, komu mají být zájmy stávajících zaměstnanců drahé nade vše ostatní. Nefungující odbory jsou ale přirozeně problémem zaměstnanců, nikoli studentů.) Jsou hrdí na svou přináležitost k akademické obci a na její práva a svobody, citliví na omezování nezávislosti univerzit. Mlhavější je ale možná jejich představa o tom, jak tuto akademickou svobodu naplňovat, aby nebyla pro obec především svobodou ke stagnaci a k udržování příjemně nízkých nároků, svobodou od čerstvého vzduchu a vší nejistoty, již s sebou otvírání pomyslných oken nese.