Mezi bibliometrií a peer-review (poznámky z konference)

Konference „Mezi bibliometrií a peer-review“, pořádaná 18. 11. 2016 Sociologickým ústavem AV ČR, naznačila, že v reflexi organizace vědy, jejího hodnocení a financování jsme v ČR do velké míry ostrovem pro sebe sama. Ten i ve svých rozumných a progresivních projevech přednostně řeší bezprostřední obtíže svého vnitřního uspořádání. Jen omezeně se vztahuje k mezinárodnímu vědeckého kontextu a jeho globálním potížím.

Program konference začal zvanou přednáškou „Responsible research evaluation: lessons and perspectives“ Paula Wouterse, který podle mého soudu nabídl vzorek kvalitního současného myšlení o situaci mezinárodní akademické vědy. Mají na tohle myšlení koneckonců v nizozemském Leidenu celé samostatné centrum… Wouters si všímá kritických momentů dnešní organizované euroamerické vědy, mj.:

  • produkce vysoce kvalifikovaných specialistů v počtech nesrovnatelných s počtem odpovídajících pozic v akademické i soukromé sféře;
  • související hyperkompetitivnosti tohoto prostředí – stále intenzívnější soutěže o výzkumné zdroje a o samu možnost akademické existence, vedoucí k tomu, že „time for reflection is a disappearing luxury“;
  • globálně zaběhlých metod hodnocení, které se zcela míjí s úkolem hodnotit to, co by se od vědy ve vztahu k celku společnosti mělo požadovat;
  • plynoucích motivací k takovému publikačnímu jednání, jímž je fatálně deformován kooperativní proces vědeckého poznávání;
  • nezvládnutého přechodu do věku přemíry dat všeho druhu, jež jsou vědeckému procesu k dispozici.

Od těchto obecných charakteristik se Wouters přesunul ke konkrétnější otázce hodnocení vědy, jehož pole je dnes prakticky vymezeno oběma pojmy z titulu konference: „objektivní“ a mechanickou, byť třeba vynalézavou, bibliometrií (dosud především citační analýzy jednotlivých prací, autorů a žurnálů), a potenciálně adekvátnější, avšak z principu hůře kontrolovatelnou peer-review. Razí tezi, sám jsa mj. právě designérem bibliometrických technik, že bibliometrie je obecně silně nadužívána v hodnocení vědecké produkce osob a institucí, a naopak nedostatečně využita ve svých možnostech vypovídání o vědecké a publikační praxi. Tvrdí dosti jednoznačně, že ve zodpovědném hodnocení vědy může být bibliometrie vždy jen informativním podkladem pro věci a oboru znalou posuzující osobu; na bibliometrii není radno přenášet váhu celého hodnocení a s ním spojenou zodpovědnost. Wouters je také jedním z autorů Leidenského manifestu zodpovědných bibliometrických metod. K jím propagovaným principům patří kromě striktně podpůrné role bibliometrie mj. též:

  • průhlednost konstrukce těchto metrik a podkladových dat
  • pochopení, že způsob měření proměňuje realitu prostřednictvím na něj navázaných motivací k jednání
  • diverzita hodnocení zohledňující rozdílné cíle institucí (i z jiných příspěvků na konferenci se zdá, že klíčovým slovem pro příští roky bude instituční „mission“, mise) a rozdílné typy společenské relevance na různých úrovních lokálnosti („protect excellence in locally relevant research“)

Omezený čas věnoval Wouters i dalším mezinárodně živým otázkám, těm souvisejícím s ideou otevřené vědy (jejíž výsledky mají být maximálně přístupné všem, pro které jsou relevantní), jakož i zkušenostem s aktuálním nizozemským modelem hodnocení. Jeho příspěvek ale zanechal také otázky. Navzdory svorně vyjádřovanému optimismu Woutersovu i pozdějších mluvčích mám vážné pochybnosti o jejich řešitelnosti v rámci stávajícího vědecko-institučního prostředí. Lze smířit princip transparentnosti s principem diverzity hodnocení? (Vyžadujeme-li pro legitimitu hodnocení to, aby bylo měřeno všem stejně, jak zajistíme legitimitu rozhodnutí o tom, komu se má měřit jak?) Jak zaručit, že obec expertů peer-recenzujících si vzájemně svou činnost, jimž má dle Wouterse bibliometrie jako dobrý sluha pomáhat, se ve svých partikulárních zájmech neodchýlí od zájmů společnosti, na jejíž objednávku pracují? A zcela zeširoka: lze nastavit férové a nejobecněji prospěšné hodnocení vědy tam, kde není vyřešen zásadní fakt rostoucí a stále masivněji deformující soutěživosti vědeckého provozu?

Po přednášce zahraničního hosta následovaly dva diskusní panely (Eva Zažímalová, Petr Dvořák, Mirjam Friedová; Kateřina Miholová, Daniel Münich, Jitka Moravcová), jimiž se debata vrátila mezi praktické hranice domácího hodnocení a financování. Dáno to bylo odborností a zkušenostmi mluvčích, jimiž jsou – mimo samu konkrétní vědu – jednak řízení českých vědeckovýzkumných institucí, jednak práce v komisích a úředních orgánech připravujících nové podoby řízení a financování české institucionální vědy. Dojem ztráty globální perspektivy byl bohužel – a snad nevyhnutelně – dosti výrazný. Domácím problémem k řešení je mezinárodní konkurenceschopnost české vědy a s ní různými způsoby spjatá otázka financování institucí; silná je potřeba odlišení schopného zrna od vědecky okrajových, podvádějících a jinak se „vezoucích“ plev. Tato defektní složka vědy se pociťuje, asi nikoli neprávem, jako závažná, a jí úměrná je potřeba vyrovnat se v tomto ohledu západnímu vědeckému prostředí, které chápeme jako pokročilejší. O to méně prostoru ovšem pak zůstává pro pozornost k aktuálním nástrahám právě tohoto prostředí, k němuž se orientujeme. Naše věda se nachází v opravdu nezáviděníhodné situaci: jako by se těm schopným a úspěšným dařilo z domácího couráčku přestupovat na západní rychlovlak, aniž jsme se však dosud stihli ptát, kam přesně se řítí ten.

Optikou pro posouzení toho, jak si v mezinárodním měřítku stojíme, jsou nám metriky a ukazatele, nad nimiž se v tomtéž měřítku začíná smrákat. V promluvách panelistů bylo možno zaznamenat např. vyjádření, že více publikací je lépe než méně publikací (což se dá dnes tvrdit leda ve velmi dobře vymezeném kontextu); že ti vědecky nejzdatnější jsou i těmi nejzaneprázdněnějšími (neznáme snad všichni dostatek vysoce zaneprázdněných pitomců? srov. též Woutersův výrok o potřebě času na reflexi, výše) nebo že stanoveným cílem procesu hodnocení je posun českých univerzit ve světových žebříčcích (s vědomím možných výhrad, přesto takto jednoznačně). Navzdory všobecnému přisvědčování Woutersovu tvrzení o bibliometrii jakožto dobrém sluhovi a špatném pánu se zdá, že nová ministerská metodika hodnocení 2017+ ponechá bibliometrii roli pána nad částí vědeckých výstupů – totiž nad těmi „bibliometrizovatelnými“. (Pokud ovšem tyto plány s nejbližšími volbami nespadnou pod stůl, jak skepticky předpokládá D. Münich.)

Horizontem české vědy je dosud úspěch v kritériích, která globálně ztrácejí na kreditu (získané grantové prostředky, ulovené „impakty“ a umístění v žebříčcích, které je stále těžší brát vážně). Není bohužel přitom vůbec jisté, zda si v našich podmínkách můžeme dovolit nádavkem i reflexi toho, co tento úspěch obnáší (např. s pomocí zrcadla nabídnutého Woutersem). Víme, že vědecké výsledky k vykazování lze fixlovat nebo lovit nečestně. Bude potřeba postupně dorůst také k pochopení, že i „prvojakostní“ výsledky, které bychom z takového původu ani ve snu nechtěli obvinit, můžou koneckonců vyrůstat z pokřiveného vědeckého provozu a ztrácet na hodnotě s ním jako celkem. Těžko však cílit na druhý, rafinovanější problém, dokud ten první – relativně přímočarý – pociťujeme jako palčivý. Vnucuje se v tomto smyslu otázka, jestli má země na periferii vědeckého dění jinou možnost než se zpožděním opakovat vývoj těch centrálnějších, včetně opětovného procházení jeho slepých uliček.

Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

Studenti a studentky humanitních fakult jsou v mnoha civilizovaných krajích nejen předvojem společnosti, ale i nadějí akademického světa na světlejší zítřky – viz role studentů v současném demokratizačním hnutí na nizozemských univerzitách. Nakolik se angažují v akademickém dění FF UK, nejvýznamnější humanitní fakulty v zemi, je ovšem jejich hlas v daných podmínkách paradoxně spíše hlasem konzervativním – dost možná nevědomky, platí-li jinak skoro z definice, že se mládí vrhá za každým pokrokem v dohledu.

Mohli by chtít moderní otevřenou evropskou fakultu. Fakultu, kde pedagogové jsou zároveň respektovanými vědci, jejichž práce zajímá i leckoho mimo naše hranice, mimo okruh spřízněných odborníků od Ostravy po Plzeň, a kteří považují za přirozené k takovéto práci obecného dosahu přivádět ostatní. Jejichž práce jsou plodem životního zápalu spíše než pachtění za výsledky podle aktuálně platného katalogu. Kteří výstupy své práce zcela samozřejmě zveřejňují v takové formě, aby oslovili co možná nejvíc čtenářů, nikoli co nejméně. Kteří dokáží student(k)y vést v odborné činnosti tak, že se její úroveň s každým dalším stupněm studia zásadně promění; že disertační práce nebude (zaměřením ani kvalitou) pouhou nadvakrát rozšířenou prací bakalářskou. Kteří dovedou svým budoucím pokračovatelům vštípit, že ne každý popis nahodilých empirických uspořádání je už sám o sobě relevantní vědeckou prací, jakož i to, že uzavírání oboru do sebe sama, odmítání posouzení a argumentačního tlaku zvnějšku, vede častěji k parodii na vědu než k vynikající vědecké specializaci. Mohli by chtít fakultu, kde výukové zatížení pedagogů odpovídá tomu, že jsou ve stejné míře i vědci a vědkyněmi, jejichž odborná činnost se neobejde bez příslušného času a adekvátních pracovních podmínek. Kde vybrané kvalitní obory jsou akreditovány a vyučovány v angličtině a zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů. Kde se přiměřeně zajištění doktorandi a doktorandky věnují náročnému a výběrovému doktorskému studiu ze všech sil (nikoli po večerech vedle plného úvazku mimo odbornou sféru), a do tohoto studia lze tedy reálně přilákat i podstatnější množství zahraničních uchazečů. Fakultu, kde se odborné pozice obsazují bez výjimky v otevřených výběrových řízeních, neboť jde o místa zřizovaná z veřejných zdrojů a jejich kvalitní obsazení je ve veřejném zájmu. Fakultu, kde existenční jistoty zasloužilých pracovníků jsou v rovnováze s existenčními přiležitostmi pro ty, kteří do akademického života vstupují – perspektiva, která se části studentek a studentů bezprostředně týká. Kde definitiva je nejvyšším stupněm akademické kariéry, jehož se dosahuje v konkurzu, ne jinak a ne ani privilegiem z minulých dob (leda snad v nepočetných a dobře odůvodněných případech); kde na katedrách působí nezanedbatelný počet zahraničních odborníků, jež fakulta dokáže svými podmínkami přitáhnout a udržet; kde významnou část pedagogického sboru tvoří někdo jiný než odchovanci fakulty samé.

Že by takovou fakultu chtěli, se ale nezdá – nevědí možná, že by mohli. Chtějí tu, kterou znají, a ty, které znají; především za jejich jistoty se berou. (Suplují tak vlastně roli odborů, jež jediné jsou jednoznačně tím, komu mají být zájmy stávajících zaměstnanců drahé nade vše ostatní. Nefungující odbory jsou ale přirozeně problémem zaměstnanců, nikoli studentů.) Jsou hrdí na svou přináležitost k akademické obci a na její práva a svobody, citliví na omezování nezávislosti univerzit. Mlhavější je ale možná jejich představa o tom, jak tuto akademickou svobodu naplňovat, aby nebyla pro obec především svobodou ke stagnaci a k udržování příjemně nízkých nároků, svobodou od čerstvého vzduchu a vší nejistoty, již s sebou otvírání pomyslných oken nese.

Za co si humanitní vědy mohou samy

Většina veřejnosti a jejích volených zástupců povážlivě nedoceňuje význam humanitních a společenských věd pro dnešní svět a společnost. Naše pohoršení nad tímto faktem přechází v průběhu času z chronických stesků do akutních nářků a zpět, především v souvislosti s tím, jak se ono nepochopení aktuálně promítá do rozhodnutí o financování vědeckého provozu v příslušných disciplínách. Jak hlasitě bychom si ale měli stěžovat, jestliže si v těchto vědách tak málo dovedeme zamést před vlastním prahem?

Možná že potíž není ani tak v nezájmu společnosti o ideje a hodnoty, které se jí naše disciplíny snaží nabízet. Zabývaje se již menší řádku let filosofií, mohu ze své zkušenosti říct, že na přiznání tohoto podivného zájmu mnozí lidé spíše než výrazem pohrdání reagují s jakýmsi nezasvěceným, nicméně chápavým přitakáním ve smyslu „já taky občas přemýšlím, o čem to všechno je…“. Jiní téměř omluvně přiznávají, že jen nával prozaičtějších pracovních povinností u nich pohřbil někdejší touhu věnovat se skutečně podstatným lidským záležitostem. V „nejateističtějším národě světa“ jsou desítky procent lidí ochotny připustit víru v „něco“ (i když se často neobtěžují ono „něco“ jasněji definovat). Nezdá se, že by tu vážné zaobírání se smyslem věcí, od básní přes historické události až po společenské instituce, mělo až tak špatnou živnou půdu.

Možná že problém tkví spíše v obrazu humanitních a společenských věd, jehož vybudování jsme dopustili a na kterém je bohužel zřejmě o trochu víc pravdy než jen příslovečné zrnko. Je to obraz těchto věd jako pole, kde lze říkat cokoliv a kde vše má stejnou váhu – totiž žádnou váhu. Pole, kde si člověk pouhým osvojením dovednosti říkat ve správných chvílích (a na správných místech věty) slova jako „paradigma“ a „interpretace“ zajistí na zbytek života solidní, veřejně dotovanou obživu a úkryt před skutečností. Pole, v němž odborná práce namnoze spočívá v psaní nesrozumitelných textů čtených pouze těmi, kdo na jejich základě píší další nesrozumitelné texty na tatáž pitoreskní témata. Pole, na které jsme se v životě pustili poté, co jsme zjistili, že nám „nejde matematika“.

O skutečném vědeckém provozu v našich disciplínách toho veřejnost mnoho netuší. Kdyby ale tušila, sotva by to její stereotypy změnilo. Realita za nimi totiž leckdy příliš nezaostává. Píšeme články a pohříchu celé knihy na témata, jejichž důležitost v kulturním nebo vědeckém ohledu bychom nemohli obhájit před nikým, kdo není na jejím předstírání podobně jako my existenčně zainteresován. Své příspěvky na obecněji zajímavá specializovaná témata publikujeme v češtině, kde mohou mnohdy najít pouhé jednotky čtenářů, a v informačním věku je ukrýváme do zastrčených tištěných publikací, jejichž dostupnost pro domácí publikum je nevalná, pro mimočeské pak v podstatě nulová. O dopad své práce se tedy příliš nestaráme – možná vlastně ani moc nestojíme o to, aby ji po nás někdo četl. („Národní význam“ našeho výzkumu je tak někdy jen eufemismem pro skutečnost, že naše práce na obecně významná témata nedosahuje úrovně, na níž by mohla oslovit čtenáře v mezinárodním měřítku.) Sjíždíme se na konferencích, od nichž nečekáme nic odborně podnětného, neboť ani my sami se nechystáme kolegům nic podstatného sdělit – chceme jen připomenout vlastní existenci a utratit dostupné výjezdní prostředky. Z dob státně organizované vědy jsme zdědili vědecké instituce, v nichž kromě jiných sedí i množství lidí s nulovou motivací a nulovými schopnostmi ke společensky relevantnímu vědeckému výkonu, a to s trochou štěstí a loajality i po desítky let. Část u nás udělovaných docentur a profesur zdaleka neodpovídá nárokům kladeným na odpovídající pozice v zahraničí, aniž se to ovšem odráží na straně kariérních možností a jistot, jež s sebou tyto vědecké hodnosti nesou.

Na všech těchto nešvarech se ani zdaleka aktivně nepodílejí všichni humanitní vědci a vědkyně. Mnozí a mnohé z nich odvádějí vynikající odbornou práci, jež má pozitivní dopad na život domácí společnosti nebo úspěšně vstupuje do mezinárodní vědecké diskuse, přispívajíc k lidskému poznání i výkladu světa. Humanitní kolegialita, s níž zmíněné negativní jevy vespolek tolerujeme, je však únavná a ubírá na legitimitě všem našim apelům na vyšší ocenění našich disciplín ze strany společnosti a jejích reprezentantů.

Tato loajalita k oborovému provozu je zároveň do značné míry pochopitelná: od kolegů a kolegyň, jejichž platové a další pracovní podmínky jsou ve srovnání s jinými vědními obory nevalné až mizerné, je těžko požadovat špičkové, mezinárodně srovnatelné odborné výkony. Dnešní diskutabilní podmínky vědeckého hodnocení a financování, běžné fungování od jednoho grantu k druhému atd. pak k odborně nedůstojným ústupkům vybízejí, ba dokonce snad jimi někdy přímo podmiňují pracovníkovu další vědeckou existenci. Pokud si ale humanitní vědy opravdu nárokují společenské ocenění a morální kredit, o jaké se často verbálně hlásí, nemohou svůj vývoj k žádoucím způsobům vědeckého obcování prostě odkládat na dobu, kdy pro odbornou činnost nastanou ideální podmínky. (Pokud pak v daném prostředí jednoduše není možno existovat důstojně, je nejdůstojnější z něj vůbec vystoupit. Takové je alespoň poučení někdejšího disentu, který byl nucen vyrovnávat se s podmínkami o mnoho složitějšími.)

Naše apely k veřejnosti i politické reprezentaci musejí být kryty vlastním úsilím o zlepšení stavu i veřejného obrazu našich disciplín, a to tak nerozlučně, jako je líc kryt rubem. V humanitních a společenských vědách bychom měli aktivněji přijmout a vyžadovat určité standardy, pro ně samé i v zájmu naší veřejné důvěryhodnosti.

Z absence přímočarých metod k potvrzení hypotézy či ke zhodnocení výsledku výzkumu, jakými jsou v jiných disciplínách objektivní měření nebo třeba posouzení prosté funkčnosti produktu, nevyplývá, že je v humanitních vědách dovoleno říkat cokoliv. Oč prchavější jsou objekty, jimiž se v nich zkoumavě zabýváme, o to větší důležitost mají – nikoli překvapivě – odvěké ctnosti rozumového souzení: korektní zdůvodňování a argumentace. Dospívat k netriviálním, originálním, a zároveň dobře zdůvodněným závěrům je v humanitních vědách, stejně jako kdekoliv jinde, obtížná a kvalifikovaná práce. Tak jako by nikoho nenapadlo popírat, že práce projektanta nebo obkladače může být prvotřídní, obstojná, ale také mizerná, nelze ani v zájmu oborové kolegiality přehlížet to, že existující příspěvky k humanitním oborům mají různou váhu. V jejich mase nacházíme práce průlomové a zásadní, práce provokativní a kontroverzní, příspěvky, které představují solidní rozšíření smysluplných vědeckých projektů, ale také množství nesmyslného, nebo aspoň v každém rozumném ohledu nepotřebného balastu. Je možná lokálně a krátkodobě výhodné, dlouhodobě však rozhodně kontraproduktivní tuto rozrůzněnost relativizovat nebo ji navenek tajit.