Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

Studenti a studentky humanitních fakult jsou v mnoha civilizovaných krajích nejen předvojem společnosti, ale i nadějí akademického světa na světlejší zítřky – viz role studentů v současném demokratizačním hnutí na nizozemských univerzitách. Nakolik se angažují v akademickém dění FF UK, nejvýznamnější humanitní fakulty v zemi, je ovšem jejich hlas v daných podmínkách paradoxně spíše hlasem konzervativním – dost možná nevědomky, platí-li jinak skoro z definice, že se mládí vrhá za každým pokrokem v dohledu.

Mohli by chtít moderní otevřenou evropskou fakultu. Fakultu, kde pedagogové jsou zároveň respektovanými vědci, jejichž práce zajímá i leckoho mimo naše hranice, mimo okruh spřízněných odborníků od Ostravy po Plzeň, a kteří považují za přirozené k takovéto práci obecného dosahu přivádět ostatní. Jejichž práce jsou plodem životního zápalu spíše než pachtění za výsledky podle aktuálně platného katalogu. Kteří výstupy své práce zcela samozřejmě zveřejňují v takové formě, aby oslovili co možná nejvíc čtenářů, nikoli co nejméně. Kteří dokáží student(k)y vést v odborné činnosti tak, že se její úroveň s každým dalším stupněm studia zásadně promění; že disertační práce nebude (zaměřením ani kvalitou) pouhou nadvakrát rozšířenou prací bakalářskou. Kteří dovedou svým budoucím pokračovatelům vštípit, že ne každý popis nahodilých empirických uspořádání je už sám o sobě relevantní vědeckou prací, jakož i to, že uzavírání oboru do sebe sama, odmítání posouzení a argumentačního tlaku zvnějšku, vede častěji k parodii na vědu než k vynikající vědecké specializaci. Mohli by chtít fakultu, kde výukové zatížení pedagogů odpovídá tomu, že jsou ve stejné míře i vědci a vědkyněmi, jejichž odborná činnost se neobejde bez příslušného času a adekvátních pracovních podmínek. Kde vybrané kvalitní obory jsou akreditovány a vyučovány v angličtině a zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů. Kde se přiměřeně zajištění doktorandi a doktorandky věnují náročnému a výběrovému doktorskému studiu ze všech sil (nikoli po večerech vedle plného úvazku mimo odbornou sféru), a do tohoto studia lze tedy reálně přilákat i podstatnější množství zahraničních uchazečů. Fakultu, kde se odborné pozice obsazují bez výjimky v otevřených výběrových řízeních, neboť jde o místa zřizovaná z veřejných zdrojů a jejich kvalitní obsazení je ve veřejném zájmu. Fakultu, kde existenční jistoty zasloužilých pracovníků jsou v rovnováze s existenčními přiležitostmi pro ty, kteří do akademického života vstupují – perspektiva, která se části studentek a studentů bezprostředně týká. Kde definitiva je nejvyšším stupněm akademické kariéry, jehož se dosahuje v konkurzu, ne jinak a ne ani privilegiem z minulých dob (leda snad v nepočetných a dobře odůvodněných případech); kde na katedrách působí nezanedbatelný počet zahraničních odborníků, jež fakulta dokáže svými podmínkami přitáhnout a udržet; kde významnou část pedagogického sboru tvoří někdo jiný než odchovanci fakulty samé.

Že by takovou fakultu chtěli, se ale nezdá – nevědí možná, že by mohli. Chtějí tu, kterou znají, a ty, které znají; především za jejich jistoty se berou. (Suplují tak vlastně roli odborů, jež jediné jsou jednoznačně tím, komu mají být zájmy stávajících zaměstnanců drahé nade vše ostatní. Nefungující odbory jsou ale přirozeně problémem zaměstnanců, nikoli studentů.) Jsou hrdí na svou přináležitost k akademické obci a na její práva a svobody, citliví na omezování nezávislosti univerzit. Mlhavější je ale možná jejich představa o tom, jak tuto akademickou svobodu naplňovat, aby nebyla pro obec především svobodou ke stagnaci a k udržování příjemně nízkých nároků, svobodou od čerstvého vzduchu a vší nejistoty, již s sebou otvírání pomyslných oken nese.

Za co si humanitní vědy mohou samy

Většina veřejnosti a jejích volených zástupců povážlivě nedoceňuje význam humanitních a společenských věd pro dnešní svět a společnost. Naše pohoršení nad tímto faktem přechází v průběhu času z chronických stesků do akutních nářků a zpět, především v souvislosti s tím, jak se ono nepochopení aktuálně promítá do rozhodnutí o financování vědeckého provozu v příslušných disciplínách. Jak hlasitě bychom si ale měli stěžovat, jestliže si v těchto vědách tak málo dovedeme zamést před vlastním prahem?

Možná že potíž není ani tak v nezájmu společnosti o ideje a hodnoty, které se jí naše disciplíny snaží nabízet. Zabývaje se již menší řádku let filosofií, mohu ze své zkušenosti říct, že na přiznání tohoto podivného zájmu mnozí lidé spíše než výrazem pohrdání reagují s jakýmsi nezasvěceným, nicméně chápavým přitakáním ve smyslu „já taky občas přemýšlím, o čem to všechno je…“. Jiní téměř omluvně přiznávají, že jen nával prozaičtějších pracovních povinností u nich pohřbil někdejší touhu věnovat se skutečně podstatným lidským záležitostem. V „nejateističtějším národě světa“ jsou desítky procent lidí ochotny připustit víru v „něco“ (i když se často neobtěžují ono „něco“ jasněji definovat). Nezdá se, že by tu vážné zaobírání se smyslem věcí, od básní přes historické události až po společenské instituce, mělo až tak špatnou živnou půdu.

Možná že problém tkví spíše v obrazu humanitních a společenských věd, jehož vybudování jsme dopustili a na kterém je bohužel zřejmě o trochu víc pravdy než jen příslovečné zrnko. Je to obraz těchto věd jako pole, kde lze říkat cokoliv a kde vše má stejnou váhu – totiž žádnou váhu. Pole, kde si člověk pouhým osvojením dovednosti říkat ve správných chvílích (a na správných místech věty) slova jako „paradigma“ a „interpretace“ zajistí na zbytek života solidní, veřejně dotovanou obživu a úkryt před skutečností. Pole, v němž odborná práce namnoze spočívá v psaní nesrozumitelných textů čtených pouze těmi, kdo na jejich základě píší další nesrozumitelné texty na tatáž pitoreskní témata. Pole, na které jsme se v životě pustili poté, co jsme zjistili, že nám „nejde matematika“.

O skutečném vědeckém provozu v našich disciplínách toho veřejnost mnoho netuší. Kdyby ale tušila, sotva by to její stereotypy změnilo. Realita za nimi totiž leckdy příliš nezaostává. Píšeme články a pohříchu celé knihy na témata, jejichž důležitost v kulturním nebo vědeckém ohledu bychom nemohli obhájit před nikým, kdo není na jejím předstírání podobně jako my existenčně zainteresován. Své příspěvky na obecněji zajímavá specializovaná témata publikujeme v češtině, kde mohou mnohdy najít pouhé jednotky čtenářů, a v informačním věku je ukrýváme do zastrčených tištěných publikací, jejichž dostupnost pro domácí publikum je nevalná, pro mimočeské pak v podstatě nulová. O dopad své práce se tedy příliš nestaráme – možná vlastně ani moc nestojíme o to, aby ji po nás někdo četl. („Národní význam“ našeho výzkumu je tak někdy jen eufemismem pro skutečnost, že naše práce na obecně významná témata nedosahuje úrovně, na níž by mohla oslovit čtenáře v mezinárodním měřítku.) Sjíždíme se na konferencích, od nichž nečekáme nic odborně podnětného, neboť ani my sami se nechystáme kolegům nic podstatného sdělit – chceme jen připomenout vlastní existenci a utratit dostupné výjezdní prostředky. Z dob státně organizované vědy jsme zdědili vědecké instituce, v nichž kromě jiných sedí i množství lidí s nulovou motivací a nulovými schopnostmi ke společensky relevantnímu vědeckému výkonu, a to s trochou štěstí a loajality i po desítky let. Část u nás udělovaných docentur a profesur zdaleka neodpovídá nárokům kladeným na odpovídající pozice v zahraničí, aniž se to ovšem odráží na straně kariérních možností a jistot, jež s sebou tyto vědecké hodnosti nesou.

Na všech těchto nešvarech se ani zdaleka aktivně nepodílejí všichni humanitní vědci a vědkyně. Mnozí a mnohé z nich odvádějí vynikající odbornou práci, jež má pozitivní dopad na život domácí společnosti nebo úspěšně vstupuje do mezinárodní vědecké diskuse, přispívajíc k lidskému poznání i výkladu světa. Humanitní kolegialita, s níž zmíněné negativní jevy vespolek tolerujeme, je však únavná a ubírá na legitimitě všem našim apelům na vyšší ocenění našich disciplín ze strany společnosti a jejích reprezentantů.

Tato loajalita k oborovému provozu je zároveň do značné míry pochopitelná: od kolegů a kolegyň, jejichž platové a další pracovní podmínky jsou ve srovnání s jinými vědními obory nevalné až mizerné, je těžko požadovat špičkové, mezinárodně srovnatelné odborné výkony. Dnešní diskutabilní podmínky vědeckého hodnocení a financování, běžné fungování od jednoho grantu k druhému atd. pak k odborně nedůstojným ústupkům vybízejí, ba dokonce snad jimi někdy přímo podmiňují pracovníkovu další vědeckou existenci. Pokud si ale humanitní vědy opravdu nárokují společenské ocenění a morální kredit, o jaké se často verbálně hlásí, nemohou svůj vývoj k žádoucím způsobům vědeckého obcování prostě odkládat na dobu, kdy pro odbornou činnost nastanou ideální podmínky. (Pokud pak v daném prostředí jednoduše není možno existovat důstojně, je nejdůstojnější z něj vůbec vystoupit. Takové je alespoň poučení někdejšího disentu, který byl nucen vyrovnávat se s podmínkami o mnoho složitějšími.)

Naše apely k veřejnosti i politické reprezentaci musejí být kryty vlastním úsilím o zlepšení stavu i veřejného obrazu našich disciplín, a to tak nerozlučně, jako je líc kryt rubem. V humanitních a společenských vědách bychom měli aktivněji přijmout a vyžadovat určité standardy, pro ně samé i v zájmu naší veřejné důvěryhodnosti.

Z absence přímočarých metod k potvrzení hypotézy či ke zhodnocení výsledku výzkumu, jakými jsou v jiných disciplínách objektivní měření nebo třeba posouzení prosté funkčnosti produktu, nevyplývá, že je v humanitních vědách dovoleno říkat cokoliv. Oč prchavější jsou objekty, jimiž se v nich zkoumavě zabýváme, o to větší důležitost mají – nikoli překvapivě – odvěké ctnosti rozumového souzení: korektní zdůvodňování a argumentace. Dospívat k netriviálním, originálním, a zároveň dobře zdůvodněným závěrům je v humanitních vědách, stejně jako kdekoliv jinde, obtížná a kvalifikovaná práce. Tak jako by nikoho nenapadlo popírat, že práce projektanta nebo obkladače může být prvotřídní, obstojná, ale také mizerná, nelze ani v zájmu oborové kolegiality přehlížet to, že existující příspěvky k humanitním oborům mají různou váhu. V jejich mase nacházíme práce průlomové a zásadní, práce provokativní a kontroverzní, příspěvky, které představují solidní rozšíření smysluplných vědeckých projektů, ale také množství nesmyslného, nebo aspoň v každém rozumném ohledu nepotřebného balastu. Je možná lokálně a krátkodobě výhodné, dlouhodobě však rozhodně kontraproduktivní tuto rozrůzněnost relativizovat nebo ji navenek tajit.

Význam, tektogramatika, FGP

Následující text se kriticky otírá o teorii Funkčního generativního popisu, a zprostředkovaně tedy i o Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK, resp. jeho pracovníky a pracovnice relevantních specializací, zvláště na projektu závislostního korpusu PDT (k nimž musím ovšem zčásti počítat i sebe sama). Rád bych výslovně předeslal, že se navzdory nedostatku servítků má jednat o přátelskou a věcnou kritiku zaměřenou k naší mezinárodně nejvěhlasnější lingvistické instituci.

K povrchovějším rovinám jazykového popisu v rámci FGP toho nemohu říci mnoho. Rád bych se však vyjádřil k tomu, jak se v tomto teoretickém okruhu zachází se sémantikou, tj. oblastí, v níž se cítím do jisté míry oprávněn soudit. Moje zamyšlení se tak týká především tzv. roviny tektogramatické, o níž se v rámci FGP mluví též jako o rovině podkladové větné struktury nebo o rovině jazykového významu. Právě tektogramatické reprezentace jsou vrstvou Funkčního generativního popisu, která se nejblíže dotýká fenoménů, o nichž se běžně – mimo specifický kontext pražské školy – mluví jako o sémantických. Tyto fenomény ovšem tektogramatika nevyčerpává: mimo ni (nebo pod ní, budeme-li se držet tektonické metafory) se předpokládá rovina „(kognitivního, ontologického) obsahu“. (Sic: tuto formulaci se závorkami, prozrazujícími jistou bezradnost, doslova nalézáme v oficiálních formulacích přístupu.) Tato obsahová rovina však v rámci FGP zůstává právě jen předpokladem, nevypracovává se.

Je zarážející, jak neurčité a těžko postižitelné formulace jsou matematičtí a komputační lingvisté ochotni tolerovat v teoretických základech svého přístupu, jde-li o sémantiku. Udává se – s odkazem na starou strukturalistickou metaforu o významu jakožto „obsahu v zrcadlení jazykové formy“ – že tektogramatika je rovinou jazykově strukturovaného významu, v opozici k jazykově nezávislému, univerzálnímu obsahu. V době (a místě) ustavování FGP se toto dělení mohlo přirozeně nabízet, dnes se však zdá být značně problematické a obtížně srozumitelné. Dichotomie obsahu a významu ve své strukturalistické podobě je sotva obhajitelná před novější filosofii jazyka, v dnešním mezinárodním kontextu sémantiky jako lingvistické disciplíny je pak dosti osamocená. Názory vyšlé z módy není jistě třeba rovnou zavrhovat, je však otázka, zda na nich lze stavět bez průběžného promýšlení a obhajování.

V rámci FGP zřejmě dodnes platí dobový optimismus, s nímž se otázka obsahové roviny odsouvala z bezprostředního dohledu. Tektogramatické reprezentace mají být v principu interpretovatelné (ve smyslu rovinného funkčního pojetí, v němž se jednotky nižších rovin chápou jako označující jednotek rovin vyšších) pomocí „reprezentací konečného obsahu“, formulovaných aparátem tehdy aktuální intenzionální sémantiky. Vypracování těchto reprezentací je úkolem logiků, s nimiž si lingvisté takto úhledně rozdělili práci: tektogramatika má být jakousi styčnou plochou mezi nimi a logiky, poslední rovinou jazyka zajímavou pro lingvisty a první rovinou zajímavou pro logiky (bráno z opět z „tektonického“ hlediska, z hlediska postupu „hlouběji“). Po desetiletích vývojové stagnace intenzionální sémantiky (jejiž praktické napojení na ostatní lingvistické disciplíny se ukázalo být velmi obtížné) se nicméně dnes zdá zřejmé, že její užitečnost pro potřeby FGP je víceméně nulová a že připisovat právě tomuto směru úlohu komplementární k tektogramatice bylo spíše jen dobově nahodilou nadějí.

Nechci nikterak tvrdit, že fenomény v současnosti pojednávané na tektogramatické rovině si nezaslouží označení „sémantické“. Tektogramatické reprezentace FGP naopak podle mého soudu zachycují v jistém smyslu více reálné sémantiky než obvyklé reprezentace formálněsémantické. Zcela neuspokojivá jsou ale současná teoretická vymezení toho, co na tektogramatickou rovinu klademe, co přesně od tektogramatických reprezentací v sémantickém ohledu očekáváme, a co v nich – a proč – naopak není třeba zachycovat. Je mimo jiné zvláštní, že ačkoli strukturalistická sémantika aplikovala distinkci obsahu a jazykového významu především v lexikální doméně, právě význam lexikální jednotky se na tektogramatické úrovni FGP reprezentuje dosti triviálně a nezajímavě, totiž uvedením lemmatu (respektive tzv. t-lemmatu). Dlouho přehlížené pojmové nejasnosti ohledně přístupu FGP k sémantickým fenoménům se pak musejí nutně promítat i do sémantických oblastí pojednávaných na ÚFALu a v rámci PDT nověji, např. do studia sémanticky relevantních nadvětných textových vztahů, jako je koreference a mezivýpovědní vztahy.

Podobně základní úvahy se dnes, zdá se, v rámci FGP neodehrávají. Práce, probíhají-li ještě, se omezují na extenzivní popis v původním teoretickém rámci a na návazné anotace lingvistických dat, tj. na trpělivé rozvíjení někdejších vědeckých rozhodnutí, bez ochoty k zásadním, třeba i fatálním revizím. Zásadní roli nepochybně sehrává objem práce již investované – ta, obávám se, je pro zúčastněné závažím v dalším teoretickém rozletu.

Lze jistě namítnout, že teoretický rozlet není dnes pro matematické a komputační lingvisty na pořadu dne a v popisu práce. Autorovi tohoto textu se ovšem stýská – nakolik je to vzhledem k jeho věku možné – po dobách, kdy se malostranští lingvisté a lingvistky ještě pouštěli do nejobecnějších debat o povaze jazyka. Po dobách, kdy se jednalo o celkové nastavování shrnující teorie, a to v kontaktu s předními osobnostmi snažícími se ve světě o totéž. Od té doby se např. teorie GPSG proměnila v teorii HPSG, ta pak před nedávnem v tzv. Sign-based construction grammar. Těžko se oproti tomu domnívat, že FGP, nakolik je dnes ještě živým pojetím, se měnit nemusí, protože už od začátku „je správně“.

Fundamentální otázky je nanejvýš vhodné průběžně řešit, nemá-li se vůbec ztratit ponětí o tom, že stále nebyly vyřešeny. Teorii a – chcete-li – filosofii sémantiky se nelze vyhýbat, pokud chceme doufat v kvalitativní posun v pochopení fungování jazyka (a snad i v řešení praktických úloh ve chvíli, kdy se vyčerpá potenciál současného praktického odklonu od lingvistické teorie k sémantice založené na automatickém zpracování velkých objemů dat). Dobrá řešení nejsou nikterak nasnadě a vyplynou, troufám si tvrdit, jedině z důsledného moderního záběru přes relevantní disciplíny lingvistické, kognitivní, komputační a filosofické, upomínajícího svou šíří na raná léta FGP. Nebudou, bohužel, výsledkem trpělivé a extenzivní deskripce v zastaralém pojmovém rámci.

Autor vděčí Janu Hajičovi ml. za některé zásadní připomínky. Za výslednou podobu textu zodpovídá výhradně autor sám.