O vědě neakademické: Quod erat demonstrandum

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Na okraj diskuse, zda je, nebo není mimoakademická věda možná.

I z těch, kteří se k současnému systému organizované vědy založené na soutěžení a vykazování staví podezřívavě, málokdo věří, že by bylo možné relevantní vědu provozovat takříkajíc na vlastní triko. Bez podrobení se ponižujícím, vědu znehodnocujícím institučním procesům, které jsou pravidelnou podmínkou přístupu k veřejnému financování. (Projevy jsou mnohé, ale kořen je jediný: poptávka vědců a vědkyň po veřejném financování jejich činnosti je dnes v celém euroatlantickém světě v hrubém nesouladu s nabídkou – vposledku s představou společnosti o vhodném rozsahu této podpory.)

Inu, kdyby to mimo instituce nešlo, tak by to nešlo, jenže ono to jde. Nejlepším důkazem možnosti je… skutečnost.

Na základě svojí dlouhodobější odborné – a zcela mimoakademické – práce jsem letos napsal knihu, sám si ji vydal a během dvou měsíců celý náklad úspěšně rozprodal. Sebechvála neplatí, a tak jen zmíním své přesvědčení, že odborně i společenským dopadem je to kniha důležitější než devět z deseti knih vznikajících u nás za veřejné peníze pod tlakem grantových výkazů a termínů. (Absence těchto tlaků je pro něco takového přinejmenším dobrým předpokladem – alespoň v tom se se mnou jistě většina akademiků ráda shodne.)

Zajímavé by na tom mohlo pro čtenáře být hlavně to, že kniha a celý předchůdný výzkum nezískaly ani pětník přímé veřejné podpory – především proto, že jsem si už před drahnou dobou zakázal o ni usilovat. (Nepočítám zde ovšem součinnost zaměstnanců státních institucí, nákup knihy některými veřejnými knihovnami a v nejširším ohledu třeba také autorovo vzdělání nabyté na veřejných školách. To vše rád přiznávám, neboť toto není žádný libertariánský manifest…)

Pro případ, že by někdo chtěl vzhledem k uvedenému alespoň pozměnit svou představu o tom, co je a není ve vědě možné, doplním pár dalších skutečností, které nastíněný obraz učiní plastičtějším a o něco méně černobílým.

  1. Rychle udaný náklad 1000 výtisků knihy, který pro velkou většinu odborných publikací patří do říše pohádek, jde ruku v ruce s povahou výzkumu, od počátku neakademickou. Bez postupně budované obce příznivců, která mě po celou dobu dokázala přesvědčovat o důležitosti tématu, by kniha především sotva kdy vznikla. Rozebrání nákladu, třebaže jeho rychlost výrazně předčila moje původní očekávání, je už jen důsledkem. Orientace na uvedené publikum logicky vedla k zesílení popularizačního rozměru knihy. Dosažený poměr odborného a popularizačního momentu subjektivně hodnotím jako uspokojivý.
  2. Výtěžek z rozebraného nákladu pokryl náklady s vydáním knihy včetně celé vlastní nakladatelské práce. Lze říci, že velmi skromným způsobem zaplatil také čas vlastního psaní a kompletování knihy. Rozhodně zde ale není zahrnuto několik předchozích badatelských let, včetně tvorby některých v knize opětovně využitých textů.
  3. Tematicky kniha patří do oblasti historie a etnografie. Sám výzkum byl v ranější fázi umožněn především dostatkem zákazníků ochotných platit za genealogické služby související s jeho tématem. K faktu názorový dodatek: Je pochopitelné, že možnosti rozdílných oborů ohledně podobného získání soukromého financování se různí. Je to nesporné, a přesto to neznamená, že za vědce „znevýhodněných“ oborů je v hledání těchto možností zodpovědný někdo jiný. Vždycky totiž bude zbývat otázka, do jaké míry se tyto obory svým skrýváním před společností znevýhodňují samy.
  4. Doba vlastního psaní a vydávání knihy byla již souběžná s mým výdělečným zaměstnáním v soukromé sféře (IT). To sice můj odborný podnik nemuselo bezprostředně dotovat, bezesporu však přispívalo podstatným psychickým „polštářem“: pocitem existenčního zajištění v kontrastu k prekérním vyhlídkám práce vědecké. K faktu názorový dodatek: v kombinaci dobře placeného zaměstnání v soukromé sféře a nezávislé vědecké práce i nadále spatřuji nejobecnější reálnou možnost mimoakademické vědy. A to s vědomím všech kompromisů a nejednoznačností, které s sebou taková kombinace nese.

Nakolik mi čtenář důvěřuje v celém popisu situace, o podrobnosti zmíněné knihy zde vlastně příliš nejde, ale pokud by někoho zajímaly, najde je tady.

Tento příspěvek s díky věnuji Lucii Gramelové a Miroslavu Poštovi, jejichž návod mi dodal odvahu vydat knihu vlastním nákladem, a celou záležitost tak učinil velmi uspokojující.

Kdo je pohraničí: z minulosti jednoho etnika

Publikováno | Autor:
1

Na jaře letošního roku Sudety, bývalé německé pohraničí českých zemí, opět vstoupily do mediálního prostoru jako téma. A to především téma ekonomické. Pohled na mapy ekonomických ukazatelů (nezaměstnanost, exekuce…) vypovídá o tom, že pohraniční kraje si svou historii poválečného vysídlování, osídlování a dosídlování nesou i po 70 letech dál s sebou jako zátěž. V diskusích se objevují náhodné i podloženější dohady o mechanismech, kterými se dávné události překlápějí do současné ekonomického zaostávání daných regionů. Volební mapy posledních parlamentních voleb palčivost tohoto tématu jen posilují.

V tomto článku chci přispět jen velmi částečnou, avšak daty podepřenou odpovědí na jednoduché otázky: Kdo jsou to dnes, v roce 2017, obyvatelé pohraničí? A jak toto dnešní obyvatelstvo souvisí s poválečnými procesy, jimiž v příslušných regionech došlo k téměř úplně výměně obyvatelstva? Opřu se o svůj dlouhodobý výzkum předválečné i poválečné historie jednoho z etnik, která se rozhodnutím vyšších míst důležitou měrou podílela na náhradě vyhnaného německého obyvatelstva: rumunských Slováků. Ze samotného tohoto etnického zaměření již plyne, že nepůjde o reprezentativní obraz poválečného obyvatelstva těchto krajů; pokouším se spíše o zachycení typické podoby jednoho extrému.

Zatímco etnická skupina banátských Čechů je dnes naší veřejnosti dobře známá, mnohem méně se ví o výrazně početnější skupině rumunských Slováků, jejíž velká část se po generacích života v Rumunsku zúčastnila poválečného osídlování a dosídlování českého a moravského pohraničí.

Do několika oblastí někdejšího Uherska, jež po roce 1918 připadly rumunskému království, slovenské rodiny přicházely většinou v 1. polovině 19. století. Žily pak většinou odděleně od maďarsko-rumunské majority, a tím si po celé generace zachovaly víceméně neporušenou slovenštinu i mnoho původních zvyků. Zhruba o jedno století později poválečnému československému státu akutně scházely pracovní síly pro vysídlené pohraničí. A tak se v letech 1946–49 na jeho výzvu vydalo na cestu přes 20 tisíc těchto rumunských Slováků – nejprve na vlastní pěst, později v rámci organizované „reemigrační“ akce. Navzdory slibům o „návratu“ na Slovensko jich valná většina byla odeslána do vylidněných pohraničních regionů Čech a Moravy a umístěna především v malých zemědělských vsích, osadách a samotách. Někteří na relativně soběstačných usedlostech, jiní v lesních podnicích, zemědělských a pastvinářských družstvech nebo na státních statcích. Přes velkou míru fluktuace a vnitřní migrace ještě hluboko do 50. let jich většina natrvalo zakotvila v českých zemích. (Menší počet rodin našel dodatečně útočiště na Slovensku, do Rumunska se nevrátil téměř nikdo.) Po volyňských Češích a maďarských Slovácích byli Slováci z Rumunska třetí největší krajanskou skupinou podílející se na osídlení pohraničí.

Mladé Slovenky v Rumunsku, Nová Huta (Șinteu), cca 1930.

Chudá slovenská rodina (vdova s dětmi) v rumunském Novém Šasteleku (Sacalaşău Nou), cca 1939.

V pátrání po těchto slovenských rodinách jsem za poslední čtyři roky procestoval slušnou část českého pohraničí, z toho některé regiony (Šumava, Jeseníky) takříkajíc křížem krážem. O některé poznatky a dojmy – zajímavé snad ne jen etnograficky, ale právě z hlediska dnešní obecnější sudetské situace – bych se rád podělil. Pro názornost si dovolím nejprve představit 6 konkrétních obcí. Nepůjde opět o reprezentativnost a průměr, ale spíš o jistý extrém rumunskoslovenského osídlení: o místa, kde pováleční reemigranti z Rumunska tvořili svého času velkou část (někde i naprostou většinu) obyvatelstva. Od příchodu osídlenců dnes tyto obce dělí 70 let a dvě až tři generace, které zažívaly snad bez výjimky kulturní despekt ostatního obyvatelstva (včetně opovržení od „vnitrozemských“ Slováků), odkládaly své specifické zvyklosti a snažily se většinou o rychlou asimilaci k „domácím“. Větší rozdíly jsou dnes setřeny, v drobnostech lze však dědictví tohoto původu pozorovat a předpokládat dodnes. Snad všechny uvedené obce, v prostoru široce rozprostřené, avšak obyvatelsky spřízněné, v minulosti spojovala hanlivá přezdívka „Rumunsko“ či „Rumunov“. Ani sedm desetiletí mnohde nestačilo k tomu, aby „domácí“ sousedé přestali rumunské Slováky nazývat nerespektujícím a etnicky mylným označením „Rumuni“.

Rodina rumunských Slováků na Prachaticku, 50. léta.

Šest obcí

Benešov nad Černou. 3631 obyvatel k roku 1930, 1764 k roku 1950, 1323 k roku 2011.1 Novohradské Hory, vůbec největší naše komunita rumunských Slováků, resp. jejich potomků. Podíl tohoto etnika na původu dnešních obyvatel Benešova – bez záruky a při vědomí všech úskalí takového počítání – odhaduji na 60 %.2

Stará Ves u Rýmařova. 1635 obyvatel k roku 1930, 908 k roku 1950, 534 k roku 2010. V minulosti jedna z největších komunit rumunských Slováků na severní Moravě (další např. v okolí Moravského Berouna, Javorníku, Vidnavy, Mikulovic…). Původní osídlenci přišli z Rumunska namnoze na vlastní pěst ještě před započetím organizovaných transportů. „Pohraničí“ je v případě Rýmařovska a celého Nízkého Jeseníku pochopitelně kategorií geograficky dosti nepřiléhavou. Odhad podílu rumunských Slováků (RS) na původu dnešního obyvatelstva Staré Vsi: 60 %.

Valtrovice. 607 obyvatel k roku 1930, 415 k roku 2007. Jedna z velkých komunit ve znojemském příhraničí. Rumunští Slováci sem přicházeli sekundárně odjinud z pohraničí, často za teplejším klimatem a příhodnějšími podmínkami k zemědělství. Odhad podílu RS: 70 %.

Šest vybraných obcí na mapě ČR, obloukem od Staré Vsi, přes Valtrovice, Benešov nad Černou, Malšín po Hošťku a Lesnou.  S použitím http://mapy.cz.

Malšín. 154 obyvatel k 2016. Vylidňující se pozůstatek Ostrova-Malšína, někdejší dvojité spádové obce pro četné zemědělské osady a samoty v prostoru na severovýchod od pozdější lipenské přehradní nádrže. Tato oblast byla osídlena téměř výhradně rumunskými Slováky. Odhad podílu RS: 90 %.

Hošťka. 429 obyvatel k 2006. Součást izolovaného ostrůvku rumunskoslovenského osídlení na Tachovsku, téměř výhradně osídlená tímto etnikem. Odhad podílu RS: 90 %.

Lesná. 509 obyvatel k 2006. V blízkosti výše zmíněné Hošťky, avšak případ jen zdánlivě etnicky podobný. Obec osídlená v naprosté většině Rusíny z oblasti rumunského Tarna Mare, kteří roku 1947 využili příležitosti prohlásit se za Slováky a odcestovat v rámci reemigrace do ČSR. V okolí se dodnes mluví o obyvatelstvu Lesné jako o mimořádně soudržném uvnitř a nepřátelském navenek. Odhad podílu zmíněného původu u dnešního obyvatelstva: 90 %.

Kterákoli z těchto obcí nutí v mediálním kontextu posledních let k poznámce, že dlouhotrvajících případových studií integrace ekonomických migrantů je ve skutečnosti plné české i moravské pohraničí… (Majitel auta s výrazným polepem skupiny Ortel, symptomaticky parkujícího při mé letošní návštěvě na návsi v Lesné, by se mnou ovšem asi nesouhlasil.)

Kde žijí potomci rumunských Slováků?

Následující série grafů (vytvořených pomocí stránky Kdejsme.cz) nasvěcuje problém z jiného úhlu. Zobrazena je současná relativní četnost častých a zároveň typických příjmení rumunských Slováků v jednotlivých regionech (konkrétně v okruhu jednotlivých obcí s rozšířenou působností). Příjmení jsou anonymizována, aby článek nemohl přispívat případné další stigmatizaci tohoto etnického původu.3 Tmavší odstíny červené odpovídají výskytu 1 nositele příslušného příjmení (pouze v mužské podobě) na 1500 až 5000 obyvatel. Nejsvětlejší žlutý odstín odpovídá 1 výskytu příjmení na vyšší desítky až stovky tisíc obyvatel.

Příjmení 1 – 289 nositelů

Příjmení 2 – 129 nositelů

 

Příjmení 3 v pravopisné variantě a) – 147 nositelů

Příjmení 3 v pravopisné variantě b) – 103 nositelů

Příjmení 4 – 252 nositelů

Příjmení 5 – 195 nositelů

Příjmení 6 – 266 nositelů

Příjmení 7 – 114 nositelů

Příjmení 8 – 279 nositelů

Příjmení 9 – 268 nositelů

Příjmení 10 – 160 nositelů

Co nám tyto grafy říkají? Při počtu 103 až 289 nositelů u jednotlivých sledovaných příjmení pozorujeme pochopitelný rozptyl jejich výskytu po celé ČR. Světlejší žlutá pole často odrážejí výskyt jediné rodiny v daném (mikro)regionu, kteréžto výskyty můžeme považovat za více či méně náhodné. Některé regiony vystupují však z grafů vystupují jako dosti charakteristické výskytem rumunských Slováků, resp. jejich potomků (pochopitelně jen v linii předávání příjmení). Jde především o: Rýmařovsko, Jesenicko, Šumpersko, Králicko, Šternbersko (přesněji jde o oblast Moravského Berouna), Znojemsko, Mikulovsko, Trhovosvinensko, Kaplicko, Českokrumlovsko, Prachaticko, Sušicko, Chebsko, Ašsko, Mariánskolázeňsko, Sokolovsko, Broumovsko. Geografické rozmístění našeho vzorku potomstva rumunských Slováků se tak ve velké míře a nepříliš překvapivě kryje s tím, co víme o poválečném osídlování Sudet tímto etnikem. Není to překvapení, je to však nové, datově podložené (i když zatím jen zběžně) a zdaleka ne triviální poznání: potomstvo jedné početné a specifické skupiny osídlenců dnes, po 70 letech, stále z největší části žije v oblastech tehdejšího osídlování. (Je to, pravda, tvrzení poměrně vágní a vybízí k pokusům o upřesnění. Jak velká část přesně? A skutečně žije právě v konkrétním předky osídleném mikroregionu? A jakého druhu jsou sídla, do nichž se toto obyvatelstvo z původně osídlených osad a samot přesunulo? A jaké je dnes jeho typické postavení tam?)

Mladí Slováci z Rumunska, oblast vojenského újezdu Boletice, 50. léta. Pánská saka se v době nedostatku materiálu stala běžným doplňkem postupně zanikajícího ženského kroje.

Rumunští Slováci v oblasti Frymburka, 50. léta

Sedmdesátileté souvislosti

Máme-li se pokoušet o zkratkovité překlenutí mezi poválečným a dnešním obyvatelstvem Sudet, nabízí se logicky nejprve otázka: jaká je tedy historicko-ekonomická specifičnost slovenských osídlenců z Rumunska? Můžeme s jistotou – i když při pominutí mnoha etnografických detailů – říct, že jí byl majetkový a vzdělanostní deficit. Přicházeli většinou téměř s ničím a byli především v prvních letech hmotně zcela závislí na libovůli státu. (Ten z jejich tradičních orientací oceňoval tu na lesnictví nebo na sklářství, po Únoru však naprosto ne jejich touhu po soukromém zemědělství.) Ještě vážnější byla zřejmě zaostalost vzdělanostní. V době reemigrace v letech 1946–49 byli rumunští Slováci nejméně z poloviny negramotní. Ještě generace dorůstající do školního věku během školsky nejpokrokovějších třicátých let nechodila v Rumunsku do školy zčásti vůbec (pro velkou docházkovou vzdálenost); z větší části pak absolvovala několik málo roků nesoustavné školní docházky ustavičně omezované potřebami rodinného hospodářství; v případě osvícených rodičů absolvovala čtyři víceméně soustavné školní roky. (Vyšší vzdělání bylo již naprostou výjimkou.) I když v Československu se situace relativně rychle měnila (včetně doplňujícího vzdělávání mimoškolních ročníků), výchozí stav tím byl dán. Slovenští reemigranti vesměs přicházeli do pohraničí jako zástupci spodního decilu ekonomického i vzdělanostního rozvrstvení. Není vůbec přehnané mluvit o závanu devatenáctého století, který s těmito rodinami nakrátko do pohraničí přišel, a o vpravdě generačním zpoždění v mnoha ekonomicky relevantních ohledech. (Samozřejmě se tím nijak nepopírají jednotlivé světlé výjimky a rodiny vymykající se tomuto zobecňujícímu popisu.)

Alespoň v jistém segmentu poválečné „sudetské“ společnosti tak náš rozbor předběžně potvrzuje intuitivní souvislost stavu výchozího s různými projevy dnešního stavu daných regionů. Odtud mohou již docela přímo následovat úvahy o sociálně-geografické prostupnosti v posledním půlstoletí.

Jednou optikou můžeme tvrdit, že „kdo chce, může“, a i předložené grafy naznačují, že opuštění pohraničí jakožto existenčního východiska není v demografické skupině rumunských Slováků a jejich potomků nikterak výjimečným jevem.

V jiném vidění se budeme ptát, jaká je praktická váha onoho „může“, totiž jakou výjimečnost prokazuje ten, kdo na ně reálně dosáhne, a jaké přirozené stupně jsou na této cestě k dispozici. V této souvislosti se k přemýšlení nabízejí třeba aktuální případy rušení nebo postupného redukování mikroregionálních vzdělanostních center v zájmu výukové „efektivity“, viz gymnázia v Kaplici, Mikulově, Rýmařově.

Budeme se ptát, na čem ohledně tohoto „může“ se mohou a mají shodnout ti, jejichž děti jsou už při zápisu do školky více způsoby předurčeny ke studiu na prestižních metropolitních gymnáziích, s těmi, jejichž prarodiče měli zamlada boty jen na neděli a podepisovali se třemi křížky. (I při vědomí, že mezi těmito skupinami je nepochybně překryv.) Ti, jejichž děti znají základní domácí zvířectvo především z obrázkových knížek, agroparků a vánočních trhů, s těmi, pro které je zemědělství rodově i individuálně původní a možná dodnes jedinou kvalifikací. Kterých se bezprostředně a citelně dotýkají hluboké proměny, jimiž regionální zemědělství v posledních desetiletích prochází.

Budeme ptát na to, zda pro naše pohraničí existuje budoucnost bez obřích injekcí finančních a  lidských, ještě větších, než je současné nemalé evropské rozvojové dotování regionů. Bez skutečného Marshallova plánu pro Sudety, bez plánovitého a masivního pumpování nové krve, bez dosídlovací agendy pobídek a náborových příspěvků, která by pamětníky upomenula na dobu dávno minulou.

1 Všechny údaje podle české Wikipedie k 26. 11. 2017.

2 Myšlen je skutečně podíl předků tohoto původu (na úrovni předválečné doby) pro jednotlivé obyvatele; představa neimplikuje biologický determinismus ani mystiku krve, ale má střízlivě aproximovat historický vliv rozdílných kulturních okruhů na současný život v daných místech.

3 Na základě údajů z oficiální reemigrační akce je zvoleno deset nejčastějších příjmení z oblasti tzv. sedmihradského Rudohoří (odkud pocházela největší část reemigrantů), která lze považovat pro toto etnikum za charakteristická – tj. příjmení, která jednoznačně odkazují na rumunskoslovenský původ nositele (v linii předávání příjmení). Vyloučena jsou tedy ta častá příjmení, která jsou běžná i mezi „domácím“ obyvatelstvem.

Když predátoři chtějí výš: k volbě děkanky FSV UK

Publikováno | Autor:

Akademická věda v našem domácím měřítku trpí bezpochyby větším množstvím neduhů, snad nejvážnějším je ale ten následující. Při vysoké soutěživosti a silném požadavku na objektivitu každého hodnocení je toto hodnocení nuceno stavět na standardizovaných, dobře měřitelných „kusech“ vědecké produkce – typicky na časopiseckých publikacích. Při rozsahu hodnocení, které je z různých stran požadováno, není reálné hodnotit vlastní obsah publikací, a ten se pro tyto účely nahrazuje charakteristikami „nádoby“, ve které se objevuje – typicky jde o časopisecký titul a jeho postavení v rozličných žebříčcích a databázích. Nádoba a obsah nejsou totéž, a hodnotíme-li obsah trvale jen podle nádoby, pochopitelně to tvůrce obsahu motivuje ne tvořit kvalitní obsah, nýbrž jen opatřit dobře hodnocenou nádobu jakémukoli obsahu, který je zrovna po ruce. Každý lidmi nastavený systém je také lidmi zneužitelný. V případě systému hodnocení vědy a veřejného financování vědy založeného na posuzování „nádob“ spíše než obsahů je takovým zneužitím každá systematická výroba publikací, jejichž hlavním účelem namísto vědeckého poznání je vykazatelnost ve správné kolonce. Je konkrétněji řečeno zneužitím vzájemné důvěry vědecké obce a především zneužitím důvěry veřejnosti, z jejíhož pověření a prostředků je akademická věda provozována.

Potřebou „dobře“ opublikovat, cokoli je možno, je dnešní akademické prostředí prostoupeno. „Dobré“ (rozuměj dobře vykazatelné) publikace mají bezprostřední vliv na akademické přežití jednotlivců a institucí. Na hraně se tu do nějaké míry pohybuje téměř každý. Šedý a tolerovatelný akademický průměr se snaží na hraně přijatelnosti balancovat a nesklouznout za ni, jakkoli to pro něj občas má citelné existenční dopady. Úctyhodní vědci a úctyhodné vědkyně se této logice publikačního vykazování nepřizpůsobují: provozují vědu i publikování jejích výsledků způsobem odpovídajícím potřebám věci samé, kterou lze těžko svázat apriorními regulemi. (Tento segment se ovšem může vyskytnout tak leda na úrovni trvalých profesorských míst, v ostatních věkových a kariérních kategoriích pro něj akademický systém skutečně mnoho prostoru nedává.)

Jedním z extrémů v opačném duchu je tzv. predátorské publikování. Z perspektivy akademika jde o možnost zaplatit si internetovou prezentaci článku tvořící dojem publikace v seriózním, recenzovaném (byť internetovém) periodiku. Účelem je zpravidla vykázání článku v některé z použitelných kolonek, a tím získání relativní výhody při hodnocení vědeckého výkonu a dělení budoucích zdrojů. Vědomé predátorské publikování znamená v kontextu veřejně financované vědy podvod, nic více a nic méně. Není to zdaleka jediný způsob, jak ve vědě podvádět kolegy, kolegyně a veřejnost; není ani z těch nejnebezpečnějších, protože je aspoň relativně dobře viditelný. Z toho důvodu také u nás není (aspoň podle dostupných studií z okruhu CERGE-EI) predátorské publikování nijak zvlášť rozsáhlým  fenoménem. Dalo by se dokonce spekulovat, že je predátorské téma uměle „přifukováno“ zájmy velkých tradičních komerčních vydavatelů (Elsevier aj.) – pro ty totiž znamená vítanou diskreditaci hnutí Open Access ohrožujícího jejich solidní zisky plynoucí z veřejných rozpočtů.

Přesto je systematické zapletení do predátorských praktik deliktem povážlivým a neobvykle křiklavým. Co jiného totiž potřebujete o svém vědeckém kolegovi vědět, než že v zájmu získání bezprostřední výhody pro sebe a okruh spolupracovníků byl ochoten jednoznačně podvodným vykazováním výsledků upozadit principy vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti. (Veřejnosti, která, zopakujme to, je zřizovatelem i konečným adresátem výstupů akademické vědy.)

Děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy byla minulý týden zvolena Alice Němcová Tejkalová, vědkyně a pedagožka nikoli nepodstatným způsobem v druhé polovině roku 2015 „namočená“ do známé predátorské kauzy Wadima Strielkowského. Tedy do zaběhlého systému vykazování podvodných publikací, z nichž na domovskou instituci za tichého souhlasu spoluautorů a nadřízených plynuly nemalé prostředky.

Neznám jinak dr. Němcovou Tejkalovou ani její působení na FSV a dovoluji si to přiznat, neboť vzhledem k její pouze pobočné úloze ve Strielkowského kauze pro ni také nežádám nic na způsob akademického zatracení. Mezi zatracením a draním se výš je však celá škála stupňů. Ohrazuji se proti nepřítomnosti vědeckého studu a soudnosti zúčastněných, již dopustili, aby se osoba prokazatelně v posledních letech zatažená do křiklavé akademické nevychovanosti, do naprostého opaku vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti, do extrémní podoby jednoho z nejvážnějších problémů dnešní akademické vědy (viz úvod blogu), ujala vedení společenskovědní fakulty univerzity, jíž jsem absolventem. Absolventem dosud přece jen po většinu času hrdým.

Podle mého názoru tato volba děkanky představuje výsměch veřejnosti, útok na křehký a dlouhodobě narušený vztah důvěry mezi společností a jejími společensko- a humanitněvědnými institucemi. Dopad podobného rozhodnutí sahá nepochybně dál než na samu FSV UK. Až zase budou vědci a vědkyně těchto oborů vznášet svůj periodický apel na navýšení veřejného financování vědy a výzkumu, možná že si veřejnost vzpomene – a nelze koneckonců než jí to doporučit.

P. S. – V diskusi kolem Strielkowského kauzy se místy jako argument zmiňuje, že na podzim roku 2015 v ČR o predátorských praktikách „nikdo nic nevěděl“. Dovoluji si k tomu podotknout, že predátorským vydavatelům jsem osobně věnoval několik odstavců už ve svém blogu z 8. 1. 2015, přičemž si v tomto nečiním žádný nárok na prvenství.