Závěrečný koncert Klášterních hudebních slavností 2022 v Šumperku přinesl velmi důstojné provedení kantáty Carla Orffa Carmina Burana, pod taktovkou dirigenta Marka Šedivého. Oproti původnímu Orffovu dílu se jednalo o provedení koncertní (nikoli scénické, což je však dnes skoro pravidlem), v redukovaném obsazení pro dva klavíry a perkusní sekci namísto plného orchestru, spolu s dvěma sbory a sólisty. (Sluší se tedy k Orffovi uvést i jméno autora úpravy Wilhelma Killmayera.)

Už zvukové vyvážení tohoto komplexního tělesa v podmínkách klášterního kostela představuje nemalý úkol a účinkující se ho zhostili se ctí. I na kraji jedné ze zadních řad jsem pozoroval jen málo momentů vzájemného přehlušení některých partů (část In taberna quando sumus). Výborně spolu naopak jednotlivé sekce komunikovaly zejména v druhé části kantáty, v částech Circa mea pectora, Tempus est iocundum, Ave formosissima. Ale také ve vstupní i závěrečné O Fortuna. Bylo pro mě až překvapivé, jak ohromujícím zvukem tato skladba, chronicky nadužívaná Holywoodem, a tedy stále balancující na pokraji kýče, zazněla posledního zářijového večera v Šumperku. Přispělo k tomu nasvícení, ale především perfektní přesnost, nejen intonační, ale i výslovnostní, v podání obou sborů – Českého filharmonického sboru z Brna a koncertního sboru šumperských Motýlů. Především Motýli, třebaže tentokrát byli spíše tělesem pobočným, předvedli dokonale nacvičenou, vycepovanou výslovnost – právě tu, která je nutná k tomu, aby slova zpívaná dobrou stovkou mluvidel zazněla srozumitelně. Z výkonu dospělejšího sboru lze pak vyzvednout třeba suverénní, rytmicky nekompromisní Swaz hie gat umbe, nebo mužskou část sboru v zařezávajících trojhlasech Si puer cum puellula.

Zdařilý byl rovněž jak výběr, tak projev sólistů. Za excelentní bych označil baryton Martina Bárty, který po mírně nevýrazném úvodu rozepjal svůj výraz do šíře odpovídající tematickému rozpětí díla a jeho namnoze parodickému ladění. Právě do této polohy dobře zapadá i záměrné falzetové „trápení“ v částech jako Dies, nox et omnia. Věhlasnému kontratenoru Jana Mikuška bohužel Orffovo dílo poskytuje pouze jedinou, byť výraznou úlohu v podobě žalozpěvu pečené labutě (Olim lacus colueram). Povedené byly i lyrické party v podání sopránu Lucie Silkenové, s výjimkou – na můj vkus – silového a neladně zakončeného Dulcissime. Výkon instrumentalistů (klavíry Martin a Kristina Kasíkovi, bicí sekce Moravské filharmonie Olomouc) si jako obvykle neosobuju nijak hodnotit.

Jedinou zásadnější výtku jsem tak nucen směrovat za odbytou přípravou brožurky s textovým libretem pro potřebu posluchače. Zda text poskytovat i v originále, jen v překladu, anebo vůbec; zda v překladu rýmovat, nebo jít přesněji po významu latinského originálu – pro všechny tyto možnosti se dají najít legitimní důvody. Avšak okopírovat existující básnický překlad z prvního odkazu poskytnutého vyhledávačem a neobtěžovat se ani s dohledáním a uvedením autora, to by se u koncertu této třídy opravdu dít nemělo. Důkazem nedbalostního přečinu budiž překlep převzatý v názvu jedné z částí (In trutina). Doplňme proto poprávu, že autorem použitého rýmovaného (a významově poměrně věrného) překladu byl Rudolf Mertlík (1913–1985).

Autor je amatérský sborový pěvec.