Šumperský slovníček míst

Šumperk se už řadu let pomalu vylidňuje. Ale pro ten nepravděpodobný případ, že byste do něj naopak přibyli, stejně jako před časem já s rodinou, možná vám přijde k užitku následující tahák. Jsou v něm zdejší místní označení. Na mapě je zpravidla nenajdete, vycházejí často z historických reálií a používají je jen domorodci v běžném hovoru. Přidávám k nim oficiální název, případně vysvětlení.

Česká čtvrť: část města za nádražím, kterou v předválečném německém Šumperku obývaly české rodiny. Od zbytku města je oddělena železniční tratí, průmyslovými provozy a silničním průtahem Jesenická.

Čtyřka: ZŠ Sluneční

Dvojka: dnes již neexistující ZŠ, viz budova Komín.

Hluchák: ZŠ 8. května, též Trojka.

Krenišov: kdysi samostatná vesnice při dnešní výpadovce směrem na severovýchod, na rozhraní šumperského a rapotínského katastru.

Gotvalďák: náměstí Republiky, dříve Gottwaldovo.

Hokejka: panelový blok Čajkovského 214, zahnutý do tupého úhlu.

Jednička: ZŠ na třídě Dr. E. Beneše.

Kasárna: dříve se nacházela v prostoru mezi dnešními ulicemi Gen. Krátkého, Gen. Svobody, Žižkova a Vítězná. Objekty vojenských ubytoven byly městem rekonstruovány na bytové domy a privatizovány.

Komín: budova SVČ Doris na rohu Komenského a Dr. E. Beneše.

Kotel: dnes už zaniklý motokrosový areál v prostoru mezi dnešními ulicemi Reisova a Vyhlídka.

Kotelna: objekt u kruhového objezdu Temenická-Šumavská-Prievidzská. Vysoký komín s reklamou Holba.

Luže: prostor zahrádkářské kolonie u přejezdu Vikýřovické přes železniční trať.

Mototechna: objekt Žerotínova 2, severní okraj Smetanových sadů.

Obchoďák: starší, dnes poloprázdný obchodní dům u křižovatky Hlavní třídy s Fialovou.

Pětka: ZŠ Vrchlického

Pracák (bývalý): objekt Starobranská 17.

Slovan: bývalý hotel Schneider, později Slovanský dům, na dnešní Hlavní třídě č. 3.

Šenkes: rybník Benátky.

Šestka: ZŠ Šumavská

Točák: Dnes oficiálně nepojmenované, ale rušné náměstíčko na styku Hlavní třídy a ulice Generála Svobody. V dobách, kdy tudy procházela hlavní městská silnice, tu prý byl kruhový objezd, otáčely se autobusy nebo tak něco. Místo se dříve jmenovalo Eichelbrennerovo náměstí a soudím, že by mu dnes velmi slušelo jméno „náměstí Marie Knitschke“!

Trojka: ZŠ 8. května, též Hluchák.

U Grandu: náměstí Svobody, bývalý hotel Grand (nově Perk), křižovatka je oblíbeným místem instruktorů autoškol a zkušebních komisařů.

U koně: fontána se sochou hříběte v Sadech 1. máje.

U sovy: kašna před Vlastivědným muzeem (též Pavlínin dvůr) s plastikou sovy.

U Stalina: náměstí Svobody, dříve se sochou diktátora.

Výprodej na Sněžníku i pod ním

Moje aktualizované shrnutí problematické výstavby v okolí Králického Sněžníku vyšlo v Listech, dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, v čísle 4/2022.

Časopis Listy je ke koupi např. v Olomouci v prodejně Vydavatelství UP nebo v Praze v knihkupectvích Karolinum, Academia, Ostrov a v Infocentru Kampus Hybernská.

Lidová architektura na Šumpersku aneb Jak se tu kdysi stavělo

V šumperském Vlastivědném muzeu od června do září probíhá výstava „Lidová architektura na Šumpersku“, kterou ve dnech 9.–10. června doplnil workshop „Tváře venkova“ s přednáškovou a praktickou částí. Praktické části jsem se bohužel zúčastnit nemohl, o tom ostatním tu ale rád podávám zprávu doplněnou o pár osobnějších úvah.

Přednáškovou část workshopu bylo možno vnímat jako zhuštěnou, dynamičtější prezentaci témat výstavy, tu a tam s jinými důrazy. Skladba přednášejících přinesla podnětnou konfrontaci tří odlišných pohledů na ochranu lidového architektonického dědictví: z veřejných institucí tu Jiří Kaláb zastupoval olomoucké pracoviště Národního památkového ústavu, Jakub Černoch Správu CHKO Jeseníky, Jan Tomíček pak ztělesňoval občanský podnik jménem Společnost Isidora Korgera.

Přístupy k ochraně lidové architektury

 

Památkáři jako Jiří Kaláb vyhlašují kulturní památky či památkové zóny a svádějí boje s rozpočty, projekty a někdy i vlastníky nemovitostí o to, aby památková ochrana smysluplně udržovala kulturní hodnoty vtělené v dochovaných stavbách minulosti. Vesnické památkové zóny jsou v bývalém šumperském okrese čtyři: Jakubovice, Dlouhomilov, Palonín a Třeština. Solitérních chráněných památek lidové architektury je několik desítek, více než jedna se nachází třeba v Bludově, Kosově, Sudkově a v Rovensku.

Správa CHKO se v rámci ochrany přírody věnuje i ochraně kulturní krajiny. Vzhledem k omezenému rozsahu CHKO se to jednak týká jen části Šumperska, jednak na rozdíl od památkářů tato instituce nedbá o uchování konkrétní historické matérie, nýbrž se pokouší vymáhat to, aby se nová výstavba v krajině držela v hrubých výrazových mantinelech tradičních jesenických staveb. A to svým umístěním v intravilánu, proporcemi domu i vzhledem použitých materiálů. (Nabízejí se zde různé kulturně-ekologické úvahy, a to zvlášť v kontextu aktuální energetické krize. Tradice zpravidla v historii nebývala dodržována samoúčelně, proměňovala se pod tlakem okolností. Ovlivní současná energetika třeba to, jakým způsobem v naší krajinné estetice přijímáme fotovoltaiku nebo větrníky?)

Tradiční stavební materiály Jeseníků – kámen, dřevo – na odkryté stěně. Sobotín.

Korgerovská společnost v sobě zčásti spojuje obé, zčásti se liší. Spojuje předchozí pohledy v tom, že je schopna jak přísného památkářského restaurování historických pozůstatků, tak z nich zároveň pečlivým probádáním destiluje dobovou regionální estetiku. Tu neváhá znovu uplatnit v nové, „volné“ tvorbě – ve fasádových realizacích na starších stavbách v památkově nechráněném terénu, případně i na novostavbách. Styl tedy v podání korgerovců překračuje historickou materii. Jan Tomíček, zjevný spiritus agens Společnosti, svůj program označil jako „realizaci reminiscencí s tvorbou vlastního rukopisu navazujícího na lokální vzory“. Nejikoničtějšími vzory jsou právě práce stavebního mistra Isidora Korgera a jeho zednické party, která v době kolem roku 1840 intenzivně stavěla a fasádničila v okruhu Sudkova, Kolšova, Dlouhomilova, Postřelmova i v širším okolí.

Zásadní rozdíl mezi Společností a prvně jmenovanými dvěma institucemi je právě v jejich institučním charakteru, oproti aktivismu a nadšenectví Tomíčka a spol. Domnívám se, a mám to podložené zkušenostmi z různých oborů, že obojí je nezastupitelné a doplňuje se. Nadšení aktivistů dokáže netušené věci právě po tu dobu, po kterou z omezených lidských zdrojů trvá. Instituce jsou od přírody pomalé, zkostnatělé, neefektivní – ale obyčejně nás všechny přečkají. Bez institucí by věci nepřetrvávaly, bez aktivismu by nevznikaly. Právě hluboké prozkoumání tématu a zaujetí přeměněné v čin (spíše než neúčinný konzervativní moralismus v duchu „zpytujme svědomí, co po nás jednou zůstane“) jsou tím nejpřesvědčivějším ospravedlněním pro Společnost a její pracné replikování vesnické estetiky poloviny 19. století. (Jak zaznělo z úst Jana Tomíčka: „18 metrů obloučkového vlysu. Bylo to nekonečné.“)

Nová realizace štukové fasády podle vzoru Isidora Korgera. Bludov.

Typologie domů na Šumpersku

 

Tradiční národopisný výklad spatřuje v šumperském okrese rozhraní tří typů vesnického domu, související též s národnostní hranicí. Ve všech třech oblastech během 18. a 19. století probíhá posun od dřevěného ke zděnému stavitelství, daný požadavky na požární odolnost. Od severu tak vzniká typ „jesenického domu“ (s typickým soustředěním obytných i hospodářských prostor pod jednu střechu a s relativně největším dochováním roubených konstrukcí), od jihu „hornohanácký dům“ (od klasického hanáckého se liší štítovou orientací do ulice a často sloupovými arkádami v podélné linii), od jihozápadu „hřebečský dům“ (typická je zde usedlost v podobě uzavřeného čtverce obytných a hospodářských staveb). I toto členění korgerovská společnost poněkud přemazává poznatkem (s odkazem na historika Drahomíra Polácha), že rozvinuté fasádní tvarosloví Isidora Korgera, jakož i jeho žáků a konkurentů, takovou hranici nerespektuje a do nějaké míry přesáhlo do všech zmíněných oblastí.

Mladší, zděná podoba jesenického „jednotného“ domu – obydlí i hospodářské prostory (chlév, stáj) pod společnou střechou. Vernířovice.

Hospodářská část téhož domu.

Hornohanácký arkádový dům – „Divišův“ statek v Bludově.

Sama výstava, sestavená kurátorkou Márií Kudelovou za vydatného přispění výše jmenovaných lidí a institucí, přináší ohromující množství obrazového materiálu s detailním popisem. Tříděn je s dobrým porozuměním podle jednotlivých témat regionální architektury (tvar usedlosti, stavební materiály, střecha, podoba štítu, štuková výzdoba…). Pro laika nepolíbeného tímto tématem bude objem materiálu v monotónní struktuře „foto stavby, lokace, terminologický popis“ pravděpodobně poněkud ubíjející. Mně osobně – prohlásil bych se za laika mírně poučeného – však výstava ve spojení s worskhopem naplnila dlouhodobé přání podrobněji se seznámit s regionální lidovou architekturou.

Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší „zapadákov“, tím hodnotnější stavební doklady minulosti. Právě na periferiích byly totiž staré formy nejméně převálcovány novými potřebami ekonomiky a bydlení. Nejarchaičtější vesnické domy byly svého času objevovány na chudém, zastrčeném Valašsku, v nedávnější minulosti třeba na Vysočině, kde dendrochronologické sondy v některých nenápadných stavbách překvapivě ukázaly na rané 17. století. Takové „štěstí“ na Šumpersku, které ekonomicky rozkvetlo především během 19. století, nemáme – nejstarší dochované domy jsou tu aspoň o sto let mladší, typicky už zděné. Přesto by měly být hýčkány. Není toho jinak moc, co by zpohodlnělého měšťana přimělo navštívit Dlouhomilov, Svébohov nebo Jedlí…

Psáno pro Olomouckou Drbnu.