Až bude pirát u vesla

Politické naděje mnoha lidí z mého okolí se v této době upínají ke koalici Pirátů a STAN. Vznáší se nevyřčená (někdy i vyřčená otázka), jaký smysl ještě mají samostatně kandidující Zelení? Neměli by v zájmu, řekněme, mocenské obrody v ČR, podpořit jim relativně blízkou koalici i přes to, že s nimi odmítla o spolupráci jednat? Moje odpověď je, že ne, a chci ji tady obhájit.

Jeden důvod je takříkajíc formální – politická strana z definice usiluje o podíl na moci, aby mohla do té či oné míry realizovat své názory na řízení veřejných věcí. Nabízet svou podporu bez mocenské protihodnoty jde proti smyslu politiky. Logičtější by v tu chvíli bylo hlasovat pro zánik strany, politická kapitulace s tím, že si Zelení dál půjdou každý a každá po svých.

Druhý důvod je podstatnější, týká se názorového ukotvení všech subjektů. Podle mě nejpravděpodobnější scénář podzimu je slavné vítězství tábora, který nebude stát o pokračování Babišovy vlády – a pak pomalé vystřízlivění. Babiš už nebude tématem, ale politika bude pokračovat, mj. nad vším tím, co jeho správa země natropila. Piráti se STAN budou působit přívětivě, občansky, jako svěží vítr, narazí ale na limity své „ekologie bez ideologie“ a v mnoha podstatných věcech dost možná couvnou – taková bude cena za aspoň částečné udržení voličské přízně.

Ano, mají některé vynikající lidi. Jejich letitý růst ale probíhá v relativním závětří opozice a jejich preference plynou spíš z dobrého dojmu a z kulturní identity části obyvatel, než z politických postojů, které by měly šanci přetrvat do doby pobabišovské a pozemanovské. Do jisté míry je to další hledání svěžího a nepošpiněného politického projektu. Tento je jistě lepší než leckteré „hnutí“ před tím. Jako k demokratickému ideálu k němu ale může vzhlížet jen ten, kdo neví, že STAN je exkluzivní mocenská organizace, která už svého času České republice jednoho ministra do vlády dodala. Byl jím směšný Jiří Besser, stomatolog v křesle ministra kultury.

Nemusíme na sebe nicméně navzájem vytahovat deset let staré vládní angažmá, na Zelené bychom v tomto duchu taky něco našli. Mluvme o tématech dneška, o těch skutečně politických – ne o těch, která jsou ideově už rozhodnuta a pouze mocensky ještě dobíhají (jako např. zajetí státu premiérovým podnikáním či nadbíhání nechutnému režimu Vladimira Putina). Bavme se o tom, zda koalice rozkročená od progresivních radikálů po konzervativní venkov (a to spíše v té lépe zajištěné části populace) je věrohodným garantem toho, že osobní svoboda nebude v budoucnu znamenat plnou svobodu k jednání zhoršujícímu naše sdílené prostředí, přírodní i společenské. Část věcí, které středostavovský občan bude považovat málem za útok na svá základní práva, se totiž dnes už zdá pro snesitelnou budoucnost nezbytná. Je otázkou, zda subjekt závislý na takovém množství neurčitých nadějí jako dnes koalice Pirátů a STAN bude mít dost síly je prosadit.

Stát pro budoucnost se nebude vyznačovat jen efektivní, digitalizovanou a přívětivou státní správou (tu by chtěli všichni), ale třeba taky tím, že

  • energie v něm nebudou levné jako dnes
  • segregace vzdělání (alias možnost oddělit své děti od dětí „lůzrů“ a předurčit je pro úspěch) se sníží
  • obrovská pandemická sekyra veřejných rozpočtů a problém s dostupností bydlení si společně vyžádají zásadní zdanění nemovitostí i zvýšení dědické daně
  • skladování vlastního majetku ve veřejném prostoru se nebude považovat za přirozené právo automobilisty

To vše bude ale téměř nemožné vysvětlit voličům, na které koalice ve svém současném růstu míří – zajištěné a prosystémové, nicméně apolitické střední třídě s jejím ideálem domku se zahradou v klidné lokalitě a dalším bytem ve městě na pronájem (do budoucna pak pro děti). Jakékoli radikálnější úvahy Pirátů, kteří byli pod tlakem absurdní nálepky „neomarxismu“ nuceni vycouvat i z myšlenky na identifikací prázdných bytů podle elektroměrů, se o tuto voličskou vrstvu rozbijí, a to paradoxně tím víc, čím větší napřed bude jejich volební úspěch.

Je velká šance, že hned s volebními výsledky zapomeneme na léta nevinnosti, kdy k progresivitě stačilo být proti dvojici podivných mužů okupujících funkce českého premiéra a prezidenta. Domnívám se, že v tu chvíli začnou být silní Zelení nanejvýš potřeba.

Příští období už nebude o těch dvou, a pokud k tomu bude jen trochu prostoru, ani volby by neměly být jen o nich. Respektuju ty, kteří to teď vidí jinak, ale na mém angažmá v Zelených to nezanechává ani stín pochybnosti. Nebyla by demokratická, ale jen „demokratická“.

Dona nobis pacem: nahrávka šumperských Motýlů vybalená po 27 letech

Během posledního nešťastného roku je v Šumperku snadné podlehnout dojmu kulturní pouště, zvlášť v některých ohledech, mezi něž patří i ten hudební. Ti, kdo se za mimořádně složitých podmínek snaží nerezignovat na umělecké aktivity, prominou a pochopí. Pohled na plakátovací plochy, na nichž se slibuje jen pár mírně zašlých hudebních veličin – a i k těm zpravidla přibývá cedulka „Odloženo“ – zkrátka není zrovna optimistický. Taková chvíle je ale příležitostí k obrácení nazpět.

Když jsem se začátkem minulého roku do města stěhoval, přátelé v Čechách mi k Šumperku zmiňovali různé své asociace. Některé byly lichotivé a některé ne, jedna z nich mi ale utkvěla zvlášť: „Mají tam vynikající dětský sbor.“ Trvalo nějakou dobu, než se mi dostal do ruky důkazní materiál, a to v podobě cédéčka Dona nobis pacem z roku 1994, které z nějakého důvodu přežilo čtvrtstoletí v originální folii. Byl trochu problém nosič po takové době přehrát, ale povedlo se a původní poznámce teď musím přisvědčit.

Motýli Šumperk – CD „Dona nobis pacem“, 1994.

Častým omezením dětských uměleckých aktivit je to, že vystoupení navštěvujeme především kvůli dětem samotným, ne tolik kvůli umění. Taková výhrada tady ale není na místě. Bez ohledu na to, zda ve sboru někoho z rodiny máte; bez ohledu na to, že zavedený pěvecký sbor je i forma setkávání a navazování mezilidských vztahů, které jsou možná důležitější než umělecký výkon; bez ohledu na to, že Motýli se svými několika věkovými odděleními jsou jako celek víc než jen jejich nejpokročilejší, koncertní sbor; tedy bez ohledu na to vše – Dona nobis pacem je nahrávka velmi vysoké hudební úrovně. Je radost ji opakovaně poslouchat a nemuselo by se za ni stydět ani dospělejší těleso z mnohem většího města nežli zrovna šumperští Motýli.

Nahrávku lze rozdělit na čtvrtiny, z nichž opakovaný poslech se u mě popravdě týká především té první a poslední (prostředek tvoří české a evropské koledy, na které ve velikonočním čase nějak nemám „morál“ a nechám si je radši na zimu). Uvádějí ji skladby Otmara Máchy („Hymnus, Cantata Piccola“, Francise Poulenca („Litanies à la Vierge Noire“) a Jana Nováka („Gloria“) s varhanním doprovodem Kamily Klugarové. Uzavírá ji naopak slavný cyklus „A Ceremony of Carols“ Benjamina Brittena na texty staroanglické duchovní lyriky, v doprovodu Jany Bouškové na harfu. Obé pod taktovkou Tomáše Motýla.

Volba to byla pro vyspělejší dětský sbor jednoduše skvělá – skladby technicky dostupné, ale nepodbízivé, obohacující interpreta i posluchače lecčím z rejstříku novější vážné hudby i ochutnávkou z historie evropských jazyků. Provedení pak za volbou skladeb nijak nezaostává. Melodická intonace je perfektní, harmonie „zařezávají“, disonance bolí přesně tak, jak se to od nich očekává, jednohlasy jsou skutečně jednohlasné. Výslovnost je pečlivá a dokonale načasovaná, takže texty nezanikají v beztvarém hláskovém „amarounu“. (Slitá výslovnost je častá bolest amatérských sborů a lze se jí vyhnout hlavně dokonalým nacvičením skladby tak, aby pěvci a pěvkyně během výkonu mohli namísto not plně sledovat sbormistra. Motýli to zjevně dokážou.) Škoda snad jen toho, že sólisté z jednotlivých čísel Brittena zůstali tehdy na obalu cédéčka anonymní!

Ano, Motýli jsou opravdu sborová špička. Nebo byli? CD vypovídá o první polovině 90. let, naživo jsem ještě s nimi neměl tu čest. Novější záznamy na YouTube ale naznačují, že jejich koncertní sbor, logicky za tu dobu vícekrát obměněný a pod novou taktovkou, z tehdejší kvality nikam neuhnul. Brittena by možná vystřihli ještě dnes, dávali ho prý od té doby ještě nejméně jednou. Těším se na další živou příležitost – na zazelenání naší současné pandemické pouště.

Psáno pro kulturní přílohu Šumperského zpravodaje, duben 2021.

 

Román a škvár (Vycpaný barbar; Deník šílené markraběnky)

Výšiny a dno maďarské literatury.

Historický román Vycpaný barbar Gergelye Péterfyho v pečlivém a nápaditém českém překladu Roberta Svobody stojí na autorově letitém výzkumu, bílá místa historie ale doplňuje svobodnou, barvitou, nanejvýš čtivou fikcí. (Ve svém doslovu pak obé na vysvětlenou rozhraničuje Evžen Gál.) Román je příběhem především dvou historických postav. První z nich je Angelo Soliman, vídeňský černoch, který v knížecích službách došel vysokého evropského vzdělání a společenských kontaktů, a přesto nikdy, ani po smrti, nepřestal být násilně využívanou kuriozitou a exponátem pro vídeňské zvědavce. Druhým je maďarský osvícenec Ferencz Kazinczy se svými vzdělaneckými kontakty i ambicemi a kontrastními útrapami života na maďarském venkově v kruhu odmítavé rodiny, v době reakčního potlačení osvícenských ideálů. Afrika. Vídeň. Horní Uhry. Drastické období cholery. Zednáři. Muzejní expozice. Kdo že je vlastně barbar? A komu patří lidská těla?

To Deník šílené markraběnky Zity Pallavicini je úkazem z úplně opačného konce spektra. Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie […] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost.Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“… Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já… […] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec… Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud… […] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela… Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.

Pak je tu ještě jeden, znepokojivější rozměr. Barbar vyšel s přispěním tří institucí, Markraběnka za vlastní. Opravdu to dnes už jinak nejde?

Gergely Péterfy: Vycpaný barbar. Praha, dybbuk: 2017.

Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Praha, Garamond: 2019.

KV ZOK 2020–2024 I

Včera se sešel Kontrolní výbor Zastupitelstva Olomouckého kraje. Byla to už třetí schůze tohoto období, což je pomalu příležitost k prvnímu shrnutí. Předsedovi výboru dr. Lichnovskému za opoziční ANO, Michalu Drozdovi a sám sobě (on z TOP09, já ze Zelených, oba v rámci Spojenci – Koalice pro Olomoucký kraj) si troufám připsat většinu zásluh o to, že výbor už od svého jmenování něco reálného probíral a nezabili jsme první půlrok pouhou organizací. Ne že by tomu bezprostředně odpovídaly výstupy, ale i diskuse se počítá…
Trvale přítomným politickým tématem se zdá být to, jak hluboko do akcí minulého vedení kraje má kontrolní výbor sahat. Pan předseda opakovaně zmiňuje a hájí „úzus“, že kontrolní výbor kontroluje především akce z období toho zastupitelstva, které ho ustavilo – s umírněnou výjimkou, že nás má zajímat i závěr minulého období, jenž by jinak z časové logiky nepodléhal kontrole výboru. V tom má, zdá se, podporu většiny. Já jsem naopak na včerejším jednání upozornil, že ze zákona bez dalšího omezení kontrolujeme plnění usnesení rady a zastupitelstva plus dodržování právních předpisů krajským úřadem na úseku samostatné působnosti. O časových nebo funkčních obdobích zákon nemluví. Tvrzení, že se máme omezovat na současné období (případně závěr minulého), tedy považuji prostě za politický postoj (byť i většinový), přirozený především pro strany zúčastněné v minulých vedeních kraje.
Prvním projevem těchto principů v praxi výboru je starší případ dotace pro spolek Odpady Olomouckého kraje, která byla udělena v roce 2017 na právní služby a pořízení prováděcí studie k nakládání s odpady. Dotaci kontroloval již minulý výbor a vzhledem ke zvláštním podmínkám jejího udělení formuloval některá doporučení pro budoucí administraci dotací. Zastupitelstvo vzalo tehdy zápis na vědomí a nic dalšího se nestalo. Novou kontrolu v této věci náš stávající výbor odmítl. Na včerejším zasedání byl s oporou v názoru krajských úřednic odmítnut rovněž můj návrh na úpravu dotačních pravidel, který by zohlednil poučení z někdejší dotace pro spolek Odpady. Záležitost je tím zřejmě u konce – výbor se nepřiklonil k mému názoru, že by kraj měl lépe než v roce 2017 kontrolovat, kdo bude dodavatelem zakázek, na které přispívá svými dotačními statisíci nebo miliony. Na tomto postoji jsme bohužel nenašli shodu dokonce ani v rámci nominantů za Spojence. Dopady rozhodnutí jsou zmírněny skutečností, že v nastávajících „hubených letech“ bude balík prostředků na individuální dotace tak jako tak velmi redukovaný.
Výbor také včera schválil provedení prvních tří kontrol ve svém funkčním období a jmenoval kontrolní skupiny, první výsledky lze čekat na dalším zasedání začátkem června.

Nizozemští zelení a jejich volební neúspěch

Nizozemští zelení (GroeneLinks) v předvčerejších volbách do sněmovny (Tweede Kamer) výrazně ztratili (ze 14 na 8 mandátů).

O nic lépe nedopadla ani levice jako celek – podobně ztratila SP (socalistická strana) a PvdA (sociální demokracie) se sice udržela na stejném počtu mandátů, který ale přestavuje historické minimum. Nepolepšily si ani PvdD (strana za zvířata) a DENK (etnicky profilovaná strana). Objevují se nové drobné strany nalevo; jediným limitem pro vstup do sněmovny je totiž procento odpovídající jednomu ze 150 poslaneckých mandátů a nová sněmovna bude čítat rekordních 17 subjektů.

V Nizozemsku je hlavní zelená strana GroeneLinks jednoznačně levicového zařazení, plyne to už z její geneze – nevznikla v 90. letech z ekologických kruhů, ale fúzí socialistických pacifistů, reformních komunistů a radikálních kalvinistů.

Vítězem voleb jsou vládní strany VVD (umírněná pravice premiéra Rutteho) a především progresivně liberální D66. Protest/populismus/antisystém mírně posílil, rozdělen ovšem rovnoměrně do dvou stran (Wildersova PVV, a nová FvD, více napravo a s významnou agendou proti covidovým opatřením).

Co nejspíš uškodilo zelené straně:

  • malé programové a prezentační rozdíly mezi ní, SP a PvdA – všechny subjekty hodně mluvily o bydlení, rovném vzdělávání, prekérní práci, dostupném zdravotnictví
  • schopnost progresivních liberálů D66 osvojit si klimatické, vzdělávací téma, možná i zdravotnictví a bydlení, a to při větším koaličním potenciálu resp. vnímané akceschopnosti a vládní zkušenosti. I Rutteho VVD je na hlavní pravicovou stranu v těchto věcech překvapivě umírněná.
  • nejvíce získaly strany vyhraněné ve věci pandemie – D66 jako jediná jednoznačně pro očkovací průkazy; FvD jako popírači a uvolňovači
  • středopravá vláda podala dva měsíce před volbami demisi kvůli vlastní aféře s přídavky na děti (přílišná tvrdost a etnické profilování v kontrole příjemců) – ostentativní vyvození zodpovědnosti ve chvíli, kdy už reálně nešlo o pád vlády; ukázalo se, že většinu Nizozemců nespravedlnost vůči obyvatelům většinově cizího původu zas tak nevyburcovala.

Dá se tedy říct, že tyto volby v bohaté zemi dál umenšují roli ekonomické levice, pravice, environmentalismu i konfesionálních stran, a to řekněme ve prospěch fúzního progresivismu a naopak protestního konzervativismu.