Lidová architektura na Šumpersku aneb Jak se tu kdysi stavělo

Publikováno | Autor:

V šumperském Vlastivědném muzeu od června do září probíhá výstava „Lidová architektura na Šumpersku“, kterou ve dnech 9.–10. června doplnil workshop „Tváře venkova“ s přednáškovou a praktickou částí. Praktické části jsem se bohužel zúčastnit nemohl, o tom ostatním tu ale rád podávám zprávu doplněnou o pár osobnějších úvah.

Přednáškovou část workshopu bylo možno vnímat jako zhuštěnou, dynamičtější prezentaci témat výstavy, tu a tam s jinými důrazy. Skladba přednášejících přinesla podnětnou konfrontaci tří odlišných pohledů na ochranu lidového architektonického dědictví: z veřejných institucí tu Jiří Kaláb zastupoval olomoucké pracoviště Národního památkového ústavu, Jakub Černoch Správu CHKO Jeseníky, Jan Tomíček pak ztělesňoval občanský podnik jménem Společnost Isidora Korgera.

Přístupy k ochraně lidové architektury

 

Památkáři jako Jiří Kaláb vyhlašují kulturní památky či památkové zóny a svádějí boje s rozpočty, projekty a někdy i vlastníky nemovitostí o to, aby památková ochrana smysluplně udržovala kulturní hodnoty vtělené v dochovaných stavbách minulosti. Vesnické památkové zóny jsou v bývalém šumperském okrese čtyři: Jakubovice, Dlouhomilov, Palonín a Třeština. Solitérních chráněných památek lidové architektury je několik desítek, více než jedna se nachází třeba v Bludově, Kosově, Sudkově a v Rovensku.

Správa CHKO se v rámci ochrany přírody věnuje i ochraně kulturní krajiny. Vzhledem k omezenému rozsahu CHKO se to jednak týká jen části Šumperska, jednak na rozdíl od památkářů tato instituce nedbá o uchování konkrétní historické matérie, nýbrž se pokouší vymáhat to, aby se nová výstavba v krajině držela v hrubých výrazových mantinelech tradičních jesenických staveb. A to svým umístěním v intravilánu, proporcemi domu i vzhledem použitých materiálů. (Nabízejí se zde různé kulturně-ekologické úvahy, a to zvlášť v kontextu aktuální energetické krize. Tradice zpravidla v historii nebývala dodržována samoúčelně, proměňovala se pod tlakem okolností. Ovlivní současná energetika třeba to, jakým způsobem v naší krajinné estetice přijímáme fotovoltaiku nebo větrníky?)

Tradiční stavební materiály Jeseníků – kámen, dřevo – na odkryté stěně. Sobotín.

Korgerovská společnost v sobě zčásti spojuje obé, zčásti se liší. Spojuje předchozí pohledy v tom, že je schopna jak přísného památkářského restaurování historických pozůstatků, tak z nich zároveň pečlivým probádáním destiluje dobovou regionální estetiku. Tu neváhá znovu uplatnit v nové, „volné“ tvorbě – ve fasádových realizacích na starších stavbách v památkově nechráněném terénu, případně i na novostavbách. Styl tedy v podání korgerovců překračuje historickou materii. Jan Tomíček, zjevný spiritus agens Společnosti, svůj program označil jako „realizaci reminiscencí s tvorbou vlastního rukopisu navazujícího na lokální vzory“. Nejikoničtějšími vzory jsou právě práce stavebního mistra Isidora Korgera a jeho zednické party, která v době kolem roku 1840 intenzivně stavěla a fasádničila v okruhu Sudkova, Kolšova, Dlouhomilova, Postřelmova i v širším okolí.

Zásadní rozdíl mezi Společností a prvně jmenovanými dvěma institucemi je právě v jejich institučním charakteru, oproti aktivismu a nadšenectví Tomíčka a spol. Domnívám se, a mám to podložené zkušenostmi z různých oborů, že obojí je nezastupitelné a doplňuje se. Nadšení aktivistů dokáže netušené věci právě po tu dobu, po kterou z omezených lidských zdrojů trvá. Instituce jsou od přírody pomalé, zkostnatělé, neefektivní – ale obyčejně nás všechny přečkají. Bez institucí by věci nepřetrvávaly, bez aktivismu by nevznikaly. Právě hluboké prozkoumání tématu a zaujetí přeměněné v čin (spíše než neúčinný konzervativní moralismus v duchu „zpytujme svědomí, co po nás jednou zůstane“) jsou tím nejpřesvědčivějším ospravedlněním pro Společnost a její pracné replikování vesnické estetiky poloviny 19. století. (Jak zaznělo z úst Jana Tomíčka: „18 metrů obloučkového vlysu. Bylo to nekonečné.“)

Nová realizace štukové fasády podle vzoru Isidora Korgera. Bludov.

Typologie domů na Šumpersku

 

Tradiční národopisný výklad spatřuje v šumperském okrese rozhraní tří typů vesnického domu, související též s národnostní hranicí. Ve všech třech oblastech během 18. a 19. století probíhá posun od dřevěného ke zděnému stavitelství, daný požadavky na požární odolnost. Od severu tak vzniká typ „jesenického domu“ (s typickým soustředěním obytných i hospodářských prostor pod jednu střechu a s relativně největším dochováním roubených konstrukcí), od jihu „hornohanácký dům“ (od klasického hanáckého se liší štítovou orientací do ulice a často sloupovými arkádami v podélné linii), od jihozápadu „hřebečský dům“ (typická je zde usedlost v podobě uzavřeného čtverce obytných a hospodářských staveb). I toto členění korgerovská společnost poněkud přemazává poznatkem (s odkazem na historika Drahomíra Polácha), že rozvinuté fasádní tvarosloví Isidora Korgera, jakož i jeho žáků a konkurentů, takovou hranici nerespektuje a do nějaké míry přesáhlo do všech zmíněných oblastí.

Mladší, zděná podoba jesenického „jednotného“ domu – obydlí i hospodářské prostory (chlév, stáj) pod společnou střechou. Vernířovice.

Hospodářská část téhož domu.

Hornohanácký arkádový dům – „Divišův“ statek v Bludově.

Sama výstava, sestavená kurátorkou Márií Kudelovou za vydatného přispění výše jmenovaných lidí a institucí, přináší ohromující množství obrazového materiálu s detailním popisem. Tříděn je s dobrým porozuměním podle jednotlivých témat regionální architektury (tvar usedlosti, stavební materiály, střecha, podoba štítu, štuková výzdoba…). Pro laika nepolíbeného tímto tématem bude objem materiálu v monotónní struktuře „foto stavby, lokace, terminologický popis“ pravděpodobně poněkud ubíjející. Mně osobně – prohlásil bych se za laika mírně poučeného – však výstava ve spojení s worskhopem naplnila dlouhodobé přání podrobněji se seznámit s regionální lidovou architekturou.

Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší „zapadákov“, tím hodnotnější stavební doklady minulosti. Právě na periferiích byly totiž staré formy nejméně převálcovány novými potřebami ekonomiky a bydlení. Nejarchaičtější vesnické domy byly svého času objevovány na chudém, zastrčeném Valašsku, v nedávnější minulosti třeba na Vysočině, kde dendrochronologické sondy v některých nenápadných stavbách překvapivě ukázaly na rané 17. století. Takové „štěstí“ na Šumpersku, které ekonomicky rozkvetlo především během 19. století, nemáme – nejstarší dochované domy jsou tu aspoň o sto let mladší, typicky už zděné. Přesto by měly být hýčkány. Není toho jinak moc, co by zpohodlnělého měšťana přimělo navštívit Dlouhomilov, Svébohov nebo Jedlí…

Psáno pro Olomouckou Drbnu.

 

V Šumperku padla ulice vzrostlých stromů. Bez upozornění, v zájmu parkování

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Část rodin s dětmi odjela na jarní prázdniny. Ostatní obyvatele Erbenovy ulice v Šumperku čekalo v pondělí 21. února nemilé překvapení. Bez předchozího upozornění – vyhlášen byl pouze zákaz parkování – se do vzrostlých a zjevně zdravých stromů před jejich okny zakously motorové pily. Během tří dnů jich padlo přes dvacet, tedy všechny stromy z obou uličních stran. Jak uvádí město, vše se děje v rámci další etapy revitalizace sídliště Sever.

Pro řadu místních obyvatel bylo šokující dozvídat se o tomto masovém kácení teprve za běhu, případně až z pařezů. „Dva dny jsem brečela. Tady byly stromy překrásně kvetoucí, a to zdravé,“ říká 83letá žena z přilehlé Šumavské. „Lidé chodili kolem a koukali, ptali se jeden druhého, co se děje, že oni zde stromy sázeli a teď na to museli koukat, jak se ničí,“ dodává další dlouholetá obyvatelka.

Jistě, nejsme v centru Prahy. V Temenici, kde je na obě strany v dohledu rozsáhlý les, si nemusíme hrát zrovna na to, že jsou všechny stromy posvátné a že při úpravách veřejných prostranství na ně nelze sáhnout. Od města to ale vyžaduje jiný, mnohem citlivější přístup. Asi pro všechny obyvatele bez výjimky je sídlištní zeleň obohacením prostoru, který je jinak stále ještě málo lákavý (ačkoliv se postoj společnosti k panelovým sídlištím postupně proměňuje). Někteří mají ke stromům ve svém okolí blízký vztah, stejně jako ho jiní mají třeba ke svým psům nebo autům. Město by se tomu nemělo smát, mělo by tyto potřeby vnímat a pracovat s nimi. Skácet desítky zdravých stromů dříve, než si někdo stihne stěžovat a nedejbože tuto nevratnou akci pozdržet, je technokratické řešení, které do moderního a přívětivého města nepatří. Dobrou praxí je oznamovat podobné záměry v místě předem. Nejen někde na úřední desce, ale opravdu v místě – třeba přímo na dotčených stromech. Že to může celý proces zpomalit? Ano – ale reálná možnost žádat o přezkum rozhodnutí, které nás hrozí negativně ovlivnit, je přece jedním z pilířů právního státu.

Automobily nejsou v předchozím odstavci zmíněny náhodou. Jádrem sporu jsou totiž ve skutečnosti parkovací místa, jejichž tvorba mnoha obyvatelům v zásadě vyhovuje i na úkor veřejné zeleně a která stojí v centru takzvané revitalizace. Vizualizace stavebních úprav v Erbenově ulici, poskytnutá městem na jeho facebookové stránce, potvrzuje, že v jejím rámci má vzniknout několik desítek nových parkovacích míst. Cizí slovo „revitalizace“ lze přeložit českým „oživení“. Akci, jejímž hlavním cílem je tvorba dalšího parkování na sídlišti, lze ale takto nazývat leda v uvozovkách. Zaskládat prostor větším množstvím aut než dřív může třeba být z určité perspektivy potřebné, k jeho oživení to ale v žádném případě nepovede.

O charakteru budoucí prostorové úpravy nám může napovědět předchozí etapa „revitalizace“ uskutečněná přes silnici o kus dál, mezi Šumavskou a koupalištěm. Na šedesát nových parkovacích míst tu připadla – jedna dětská skluzavka a kolotoč v koutě u komína… Oproti někdejší územní studii se tu plocha pro dětské hřiště ve finále zmenšila na necelou třetinu (!). Zvláštní představa oživení, zvláštní představa o životě na sídlišti: totiž, hlavně z něj rychle vypadnout pryč. Dlužno říci, že je to představa sdílená mnoha občany, jež město nabídkou nového parkování takto odrazuje od smělejších požadavků na veřejný prostor.

Problémem individuálního parkování zdarma je, že ho nikdy nebude dost. Města na západ od našich hranic už to většinou pochopila. Veřejný prostor nově vyčleněný pro auta zásadně přivádí pouze další a další auta. Dostatek parkování si obyvatelé Erbenovy ulice užijí možná prvních pár měsíců. Pak se tu naučí parkovat přespolní a část místních si do rodiny pořídí druhé auto „pro manželku“. Proč ne, když ho konečně bude kam odložit? Těžko si to ještě představujeme, ale ve světle klimatických i ekonomických proměn naší doby není vyloučeno, že budeme časem volat po zrušení přebujelých parkovacích ploch a po skutečné revitalizaci daného prostoru. Mimo jiné výsadbou stromů.

Radek Ocelák

Autor je členem krajské rady Zelených.

 

Literární buřiči na Mírově. Kocourek, Mareš, Sonnenschein

Publikováno | Autor:

Mírov, kdysi městys, pak už jen hradem ozvláštněná vesnice na jedné z vnitřních periferií severozápadní Moravy, postupně ve svých zdech „hostil“ tři pozoruhodné literáty. Tři někdejší bohémy anarchisticko-komunistické scény, z nichž ani jeden se navzdory jasné levicové orientaci nekvalifikoval na čítankového autora československého státního socialismu. Snad proto – další, co tyto tři spojuje – že verbální internacionalismus tohoto režimu přesáhli svojí vlastní, každodenní česko-německou realitou. Josef Kocourek, Michal Mareš, Hugo Sonnenschein. Na to, aby tyto tři, v různém poměru světácky protřelé i chlapecky naivní spisovatelské postavy prošly toutéž „dírou“ čtyři kilometry za Mohelnicí, musely se náhoda a nutnost promísit způsobem, jakým to umělo zařídit asi jen prekérní a děsivé 20. století. Náhoda to byla potud, že tu Kocourek za první republiky byl na čas pomocným učitelem. Nutnost potud, že Mareš a Sonnenschein se tu později sešli jako nucení, komunistickému režimu nepohodlní obyvatelé zdejší známé trestnice.

Josef Kocourek (1909–1933), zemřelý na tuberkulózu v pouhých čtyřiadvaceti letech, je už pro sám tento smutný fakt odsouzen být jakousi opožděnou variantou Wolkera. Je variantou méně pražskou, s menším darem tělesné přitažlivosti i horším hmotným zázemím, a úměrně tedy s větší dávkou životní syrovosti. Ale také s košatou bohémskou sebestylizací a temným juvenilním erotismem, díky nimž je Kocourek pro jisté tvůrčí kruhy dodnes – anebo dnes znovu – téměř kultovní inspirací. (Viz loňské vydání jeho raných próz pod titulem „Jensen a lilie“ i několik dalších polistopadových reedicí a publikací z pozůstalosti, od deníků „Marto…“ po román „Srdce“.) Na severní Moravu Josefa Kocourka zavála jeho nevalná kariéra jako učitele „na menšině“, rozuměj na českých menšinových školách v převážně německém pohraničí, resp. v německém jazykovém ostrově, k němuž patřil mj. právě Mírov. V místní škole Kocourek působil půl roku. Následovaly dva roky ve vzdálenějším Šilperku (dnes Štíty; za kulturou odsud zajížděl do Šumperka, kde je dnes také uložena jeho literární pozůstalost). Na poslední, prý nejhorší, nejbezútěšnější štaci se vrátil k Mírovu, do sousední Řepové. Situace státně protežovaných českých škol v nevlídném prostředí chudé německé periferie je z perspektivy vyděděnce, bohéma a internacionálně smyšlejícího socialistického radikála zpodobena v Kocourkově polemickém románu „Zapadlí vlastenci 1932“.

„Nediv se ničemu, to neznáš menšiny. Tady se nežije tak jako u nás. Tady žijí jenom ti, kteří jsou honorováni za vůdcovství národního života. Co my? Jsi dobrý, hraješ-li jim zadarmo v kině, oddřeš všechna divadla, přispěješ-li na každou volovinu. […] To není život, to je mrzačení všeho. […] A tady v Arnau, tady to ještě jde. Ale kdybys znal Bukovany, Hrabišín, Schwarzwald, Schumwald a podobná pekla, takové liščí pelechy v lesích nebo v ryze německých územích, to bys plakal. A taky tam jsou přidělováni učitelé.“ […] „Proč se tam zakládají školy, vzdyť tam nemůže být ani minimální počet českých dětí?“ – „Nemusí být. Stačí, aby v ryze českém městě byl disciplinárně potrestán třebas poštmistr, přeloží ho do německého území, má náhodou dvě děti, a aby si to nahoře spravil, začne agitovat pro českou školu. […] Přemluví dvě nebo tři indiferentní rodiny, sepíše se seznam patnácti dětí, i kdyby česky mluvily právě jen ty poštmistrovy, předá se Ústředí Národní jednoty a po prázdninách můžeš být jist, že bude škola otevřena. Ve Schwarzwaldě udělali školu pro tři děti pana lesního a několik dřevařských rodin, usedlých jen na několik sezón. Byl tam ustanoven jakýsi Kalina, mladý kluk, mluvil jsem s ním nedávno. […] A vyučovat děti, které česky nikdy nemluvily a zoufale se bránily naučit se několika větám a číslicím! A ten člověk tam žil dva roky! […] Mohl bys už vědět, že na menšinu se hlásí ti nejmenší, anebo se tam překládá z trestu. […] Ten, kdo je na krajíčku, nebude si kazit budoucnost, však oni ho zas vrátí, až sehraje na menšině čtyři divadla a deset akademií na oslavu republiky.“

Řepová u Mírova, předobraz Kocourkovy Rašpavy ze „Zapadlých vlastenců 1932“. Samotný Mírov čtenář v románu najde pod jménem Arnoštov, Štíty jako Arnau, Mohelnici jako Lochenici, Šumperk jako Sonnenburg.

O Josefu Kocourkovi se v Řepové ví.

Navzdory své nedopracovanosti a literární i myšlenkové nevyrovnanosti tato kniha, podepřená palčivě konkrétní zkušeností, představuje dodnes otazník k národnostní politice první československé republiky.

Michal Mareš (1893–1971) se na rozdíl od Kocourka dožil věku stařeckého, dlouhý závěr jeho života lze však těžko považovat za výhru nad osudem a severomoravské období patřilo bezpochyby k těm nejhorším. Mareš byl od raného mládí jedním z aktivních anarchistů ve společnosti Jaroslava Haška, S. K. Neumanna či Michala Káchy – oč méně školsky vzdělaný (za své aktivity byl roku 1909 vyloučen ze všech rakouských škol), o to podle vzpomínek srdečnější i činorodější. Po 1. světové válce a dělnicko-bohémských toulkách Evropou se nadále zapojoval do pražské levicově orientované literatury, především však se stal novinářem v „Tribuně“ Ferdinanda Peroutky a ve 30. letech pak v demokratickém deníku pražských Němců „Prager Tagblatt“. Německé kontakty odtud se mu staly osudnými. Když jej hned v květnu 1945 zatkla v Praze sovětská NKVD, dokázal to ještě obhájit jako omyl a na rozdíl od většiny jiných byl – coby průkazně zasloužilý soudruh z předválečných časů – po dvouměsíčních útrapách propuštěn. Nový rozsudek si ale podepsal svou až naivně neohroženou novinařinou v Peroutkově „Dnešku“, kde v letech 1946–47 otiskl sérii reportáží o nespravedlnostech, násilí, vraždách a samozvaných místních diktátorech v pohraničí i vnitrozemí.

„Nejde jen o to, že byl odstraněn tento národní výbor a že jeho členové byli nejen zesměšňováni, ale i surově týráni; ale jde hlavně o to, že tím byla instituce […] odstraněna čistě nacistickým způsobem, pomocí gestapáckých metod. Jako na výsměch naší demokracii byla v České Kamenici nastolena diktatura, jejíž představitel zahájil úřad při prvním zasedání, třímaje v ruce býkovec, slovy „Pánové, toto je naše lidová demokracie a touto budu zde vládnout!“ Tento svůj slib pak také doslova plnil.“

Poté, co Mareš takto pošlapal kuří oka své „staré milence“ – komunistické straně, byl hned na podzim 1948 oživen jeho případ válečných německých styků a po zmanipulovaném procesu byl odsouzen k 7 letům vězení. „Z Pankráce byl odvezen do Šumperku (pobočka velitelství trestního ústavu pro muže na Mírově), odkud jej s ostatními vězni posílali na těžkou práci do skláren v R[a]potíně. V žáru pecí začal trpět vážnou oční chorobou a musel se podrobit operaci na oční klinice v Olomouci. V roce 1950 byl přeložen na Mírov, kde žil pod vězeňským číslem 3381 a až do zimy pracoval na poli.“ V mírovském vězení Mareš zůstal do roku 1953. Krátce předtím, než jej znovu přeložili, „zde pohřbil do jámy, kterou sám vykopal, dávného kolegu Hugo Sonnenscheina“. (Viz dále). Dožíval pak pod tíhou ztráty občanských práv. Teprve v roce 1991 při posmrtném přezkumu byl původní rozsudek v plném rozsahu zrušen jakožto nezákonný. Roku 1999 vyšly jeho masivně kompilované, z různých zdrojů a jazyků edičně skládané memoáry („Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince“). O dekádu později byl pak vydán objemnější soubor jeho reportáží pod originálním titulem „Přicházím z periferie republiky“. (Zcela původně šlo ovšem o název Marešovy sbírky sociální poezie, později takto recyklovaný.) Shodou okolností je editor svazku Michal Jareš, jehož jméno se od autora odlišuje v jediném písmeni, zároveň i editorem nejnověji vydané knihy Josefa Kocourka.

Hugo Sonnenschein (1889–1953): tulák po Evropě jako Mareš, sebetvůrce jako Kocourek, solitér a socialistický buřič jako oba dva jmenovaní, to vše pod značkou „bratr Sonka“ (odkaz na sv. Františka z Assisi a jeho modlitbu Píseň bratra Slunce). Na rozdíl od předešlých však také playboy a cynik, česko-německo-židovský (podle vlastních slov) „kulturní bastard“: ze všech tří mírovských nešťastníků je Hugo Sonnenschein rozhodně tím nejzáhadnějším zjevem. A i zde za to namísto „pouhé“ literatury nese odpovědnost jeho poslední životní etapa, situovaná z největší části do mírovského vězení. Přeživší osvětimský vězeň, jehož manželka zahynula v plynové komoře – a konfident gestapa? S tímto obviněním byl alespoň hned po válce zatčen a v dubnu 1947 odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Přežil z nich jen šest. V životopisné literatuře se k tomu objevují divoké historky – Sonnenschein byl prý takto umlčen coby nepohodlný svědek selhání budoucího vzorového hrdiny Julia Fučíka… Asi to tak nebylo. Pravda je zřejmě dodnes ukrytá v sovětských archivech. Že nevíme, kam literáta Sonku ze závěru jeho života zařadit – zda mezi viníky, oběti, nebo prostě jen ty, kteří neunesli tíhu svojí doby –, je jedním z dráždivých kulturních tajemství naší země. Poněkud komplikované je však i řazení jeho dřívějších, tehdy ještě dokonale svobodných, básnických počinů.

Ti ubožáci jsou jak čísla, která sami psali –

já, já jsem zůstal tak, jak jste mě znali:

Sonka,

pošetilec, jemuž je cizí každá zem,

běs v boží ruce jsem.

Je rodákem z Kyjova a jeho tvorba se napájí především z českého prostředí, píše ale ve své mateřštině, německy, a pro koho tedy vlastně? Výrazově a tematicky čerpá z anarchisticko-buřičského prostředí, ale také prý z březinovské spirituality, sverázně „říznuté“ Slováckem a socialismem. V časově řadě jeho sbírek a básní nacházíme výrazové propojení s Friedrichem Nietzschem i Jaroslavem Durychem, s Adolfem Heydukem i Karlem Hlaváčkem. Z dnešního pohledu jistě nevyrovnaný mišmaš – jak ale vyčítat tvůrci, že nepronikl do kánonu, na jehož pozadí ho dnes čteme? Dlouho bylo vše pohřbeno v těžko dostupných původních vydáních, po oživení zájmu prvotně v Německu přišel roku 2009 též výběr básní v českém překladu Radka Malého a v elegantní úpravě básnického nakladatelství dybbuk. Překlad z pera olomouckého básníka, z něhož je zde citováno, nezapře souvislost s jeho oblíbeným německým expresionismem; zároveň jako by tu z prvních básní výboru po více než sto letech na čtenáře pomrkával František Gellner.

Já nemám nic než svoje skřipky

a matku, co mě proklíná;

nic nehledal jsem – těch pár přátel?

Sami mi spadli do klína.

Nehledám nic, vždy potkám štěstí

a vedu život tuláka.

Mě líbá čas, já líbám děvky

a studuji si oblaka.

Na druhé straně oblouku stvořeného putováním bratra Sonky se pak nachází sevřená a svíravá vězeňská poezie, k níž bychom v poválečné době našli opět řadu paralel.

Ztracený svět, jejž šest stěn drtí

ve tmě a v mrazu. Život – zeď.

Rozežrán nouzí, líbán smrtí.

Život, v němž chybí slůvko „teď“.

[…]

Zdi šedé jako krysy v kleci;

beton, prach, prkna – to je zem.

A přesně šestadvacet věcí:

židle – jak jinak – se stolem,

železná kostra s roštem z drátů,

slamník a polštář – krásný byt.

Dobře se vyspí, kdo to zná tu,

kdo deku má a nemá cit.

Oč romantičtější je zmizet jako Gellner navždy v blátě Haliče nežli dožívat ve stínu mírovských zdí.

Autor je knižní nakladatel, vystudovaný bohemista. Psáno pro Olomouckou drbnu.

Silueta dnešního Mírova.

Knižní zdroje:

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

  • Vydání Praha, Mladá fronta, 1961, v edici Miloslava Jirdy a s doslovem Zdeňka Filipa.
  • Vydání Ostrava, Profil, 1982, v edici a s doslovem Jiřího Skaličky.

Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy. V překladu a s doslovem Radka Malého. Praha, dybbuk, 2009.

Michal Mareš: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. S předmluvou Pavla Koukala a překlady Jany Zoubkové. Praha, Prostor, 1999.

 

Podezření na účelové dělení zakázky krajský úřad odmítl. A to je všechno?

Publikováno | Autor:
Odpovědět

O podezření, že olomoucký krajský úřad pod předchozím politickým vedením účelově rozdělil zakázku na akci Dny kraje 2020, aby se vyhnul povinnosti vést výběrové řízení s více uchazeči, se v minulosti už psalo. Čtyři akce ve čtyřech okresních městech se odehrály v rámci dvou navazujících víkendů (bylo tehdy krátce před krajskými volbami), dodávala je tatáž agentura, měly velmi podobný program i společnou propagaci a stály každá 397 tisíc Kč bez DPH. Jednotlivě se tím vešly do limitu 400 tisíc, nad který už podle vlastní směrnice kraje nebylo možné zadat akci „z ruky“ vybranému dodavateli.

Celá záležitost nyní konečně prošla kontrolním výborem krajského zastupitelstva a je postoupena v rámci podkladů na jeho zasedání 14. února. (Jde o zápis z 6. zasedání kontrolního výboru dne 8. 12. 2021, předposlední dokument na odkazované stránce.) Pro kraj se tedy jedná o šanci zaujmout vlastní stanovisko, pojmenovat pochybení – pokud k němu došlo – a vyvodit z něj případně zodpovědnost. Kontrolní skupina, která se věcí zabývala, svojí většinou zopakovala podezření na účelové rozdělení zakázky. Krajský úřad, který standardně dostává příležitost se k výsledkům kontrol vyjádřit, vznesené podezření ústy svého ředitele Lubomíra Baláše odmítl. Učinil tak s rozvláčným, ale chabým odůvodněním, vycházejícím v zásadě jen z toho, že 1) akce byly plánovány postupně, 2) neměly místní souvislost, a tudíž prý nemusely být zadávány společně. Postupnému plánování hned čtyř skoro identických akcí je dokonce i v prvním covidovém roce těžko uvěřit. Místní souvislost tyto události jistě neměly (těžko ji také mohly mít, měl-li se hejtman Ladislav Okleštěk ukázat občanům ve čtyřech okresních městech Olomouckého kraje), časová a funkční souvislost akcí je zato zřejmá.

Předseda současného kontrolního výboru Vladimír Lichnovský (ANO), shodou okolností tehdejší tajemník hejtmana Oklešťka, se postaral o to, aby byly nejkřiklavější skutečnosti v těle zápisu potlačeny. Viz bod 4.2 výše odkazovaného zápisu; moje námitky v tomto smyslu předseda výboru odmítl zohlednit. Přílohy č. 11 a 12 daného dokumentu, tedy sám kontrolní zápis a vyjádření úřadu k němu, ale celou věc nasvěcují dostatečně. Když ji rozebereme až na samý základ, zbude nám asi toto: Krajští úředníci se v minulém období na zadání politiků jednoznačně dopustili pochybení. Ti samí úředníci je teď s podporou týchž politiků zametají pod koberec. Jednání zastupitelstva 14. 2. je pravděpodobně poslední příležitostí se s tímto stavem věcí nesmířit.

Autor je člen Kontrolního výboru Zastupitelstva Olomouckého kraje, nominovaný za koalici Spojenci, a člen krajské rady Zelených.

Programy čtyř „samostatných kulturních akcí“, které podle úřadu „neměly žádné funkční propojení“. Najděte sedm rozdílů.