Klášterní hudební slavnosti 2021 se v pondělí 13. 9. uzavřely Mozartovým Requiem d moll a premiérovaným Oratoriem Václava Horálka v provedení festivalového rezidenčního souboru Musica Florea, sboru Collegium Floreum a sólistů pod taktovkou Marka Štryncla. Slavné Requiem, veledílo evropské duchovní hudby, se do Šumperka vrátilo po osmi letech a je to víc než dobře: akustika klášterního kostela nechává složitou skladbu důstojně vyniknout a hlediště se zaplnilo téměř zcela.
Srovnání Horálkovy práce s Mozartovou, jež zaznělo v úvodu koncertu, bylo snad trochu přehnané. Dílo českého barokního autora, o němž máme jen minimum životopisných informací, samozřejmě mozartovské komplexity zdaleka nedosahuje – pouze se jí trochu přiblížilo v závěrečném chóru. Vzorové, jaksi školometské barokní pojednání tématu Duše, českojazyčně trápené Svědomím a Zoufalstvím a konečně nasměrované Naději na cestu pravé spásy, prokládané hudebně nepříliš ústrojnými recitativy, je dnes těžké doopravdy hudebně prožít. Spojení s Mozartem bylo přesto vhodné – porovnávat tato dvě díla by totiž byl žánrový omyl. Je-li Mozart superhvězda, pak nově v celek sestavený Horálek byl přednesen ve světové premiéře a uvedení tím získává v podstatě charakter odborného příspěvku. Jako knižní vydavatel si dovolím učinit paralelu z oboru: Uvést Requiem je jako znovu vydat Máchův Máj – dá se to udělat výtečně nebo mizerně, kvalitu rozpozná jen část publika a své zákazníky si kniha nejspíš najde. Uvést Horálka je jako publikovat nikdy nevydaný Máchův text nebo dopisy současníkům – pravděpodobně zůstane u jediného vydání, zaujati budou jen odborníci, ale snadno se to může stát větší oborovou událostí než dvěstěčtyřicáté vydání Máje.
Mozartovo Requiem patří pro mě k vrcholům intenzity, s níž je možno hudebně ztvárnit starý a závažný duchovní text. Je velmi vhodné vnímat skladbu spolu s textem, a oceňuji tedy, že se podle dobrého zvyku posluchačům dostalo i celého latinského textového znění spolu s českým překladem. Doporučuji jen napříště pečlivější korekturu latiny (řada překlepů v textu) a volil bych spíše překlad nebásnický. Ten, který se po vzoru originálu pokouší o trojité rýmy, se totiž v jednotlivých verších nutně odchyluje od významu originálu a posluchači tím občas ztěžuje rozpoznání míst, na nichž vrcholí dynamika hudební i významová – míst jako „cuncta stricte discussurus“ („[Bůh coby soudce] rozpráší, co je spojeno“), „ne perenni cremer igne“ („abych neshořel věčným plamenem“), „rex tremendae majestatis“ („králi hrůzné velebnosti“), „libera eas de ore leonis“ („vysvoboď je ze lví tlamy“ a konečné vroucné „lux aeterna luceat eis“ („ať jim svítí věčné světlo“). Sbor Collegium Floreum, poloprofesionální, spíše projektově sestavované a obměňované nežli stálé těleso, se s podobnými vypjatými místy, jakož i s obtížným mnohohlasem Kyrie vypořádal dosti přesně a znamenitě.
Pokud jsme výše, byť jen váhavě, srovnávali Horálka s Mozartem, je nutno zmínit i kvalitativní rozdíly v samém Requiem. Je totiž veřejným tajemstvím, že autor své dílo nestihl před smrtí dokončit. Běžně uváděná verze je ve skutečnosti dovedena k úplnosti Franzem X. Süssmayrem (s předchozím příspěním J. Eyblera) a jeho příspěvek není vůbec zanedbatelný. Tvoří nejméně třetinu rozsahu Requiem, a v detailní orchestraci (toho, co v základních rysech rozvrhl Mozart) dokonce ještě více. Snad je to dáno i pietním přístupem Süssmayra k dílu zemřelého mistra, ale rozdíl je skutečně ohromný: je-li Requiem strhující ve svém průběhu od Introitu až po Lacrimosu, okolo části Hostias nastává šeď bez nápadu. Sanctus, Benedictus i Agnus Dei, jakkoli liturgicky významné v pořadí mše, se mi zdají být jen výplňovou vatou. Následuje pouze mírné vzepětí závěrečné Communio, jež v obměnách opakuje úvodní, opět vlastní Mozartovy motivy; na grandiózní finále dlouhého koncertu to ale nestačí. Spíš nežli chyba dramaturgie nebo provedení je to chyba hudební tradice, jež si oblíbila jen jediné z neautorských dokončení slavné skladby.
Výkon orchestru, na rozdíl od sboru plně profesionálního, nedovedu jako laik docela posoudit, stojí však za zmínku, že Musica Florea usiluje o přiblížení dobové interpretaci a estetice uváděných děl. Souvisí s tím celkový měkký, „dřevěný“ zvuk s nepříliš průraznými dobovými žesti. Projev sólistů se mi zdál mírně nevyrovnaný, ani ne tak úrovní jako spíše stylem: soprán Michaely Šrůmové jako by akademicky přednášel, zatímco mezzosoprán/alt Anety Patrasové se vciťuje a posluchače objímá; podobně tenor Jaroslava Březiny tentokrát plně nestačil pevnějšímu basu Miloše Horáka. Prubířským kamenem sólistického obsazení v Requiem je basem otvíraná sekvence sól Tuba mirum; zde v Šumperku maxima dokonalosti dosaženo nebylo, to je však jen malý kaz na velmi zdařilém koncertu. Celý soubor odcestoval pozdním večerním autobusem, aby tentýž program mohl o následujících dvou večerech provést v Praze a Karlových Varech.
Radek Ocelák
Autor je sborový pěvec.
