Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka.
K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností.
Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století.
Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“.
Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být… Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde.
Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení.
V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.
