Archiv autora: Radek Ocelák

Autor: Radek Ocelák

Donedávna doktorand FF UK s odbornými zájmy na pomezí filosofie a lingvistiky, v současnosti rádoby vědec na volné noze se zájmem mj. o genealogii, starou fotografii a Open Access. Především z těchto hledisek se zde chci příležitostně vyjadřovat k odborným a společenským tématům.

V Šumperku padla ulice vzrostlých stromů. Bez upozornění, v zájmu parkování

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Část rodin s dětmi odjela na jarní prázdniny. Ostatní obyvatele Erbenovy ulice v Šumperku čekalo v pondělí 21. února nemilé překvapení. Bez předchozího upozornění – vyhlášen byl pouze zákaz parkování – se do vzrostlých a zjevně zdravých stromů před jejich okny zakously motorové pily. Během tří dnů jich padlo přes dvacet, tedy všechny stromy z obou uličních stran. Jak uvádí město, vše se děje v rámci další etapy revitalizace sídliště Sever.

Pro řadu místních obyvatel bylo šokující dozvídat se o tomto masovém kácení teprve za běhu, případně až z pařezů. „Dva dny jsem brečela. Tady byly stromy překrásně kvetoucí, a to zdravé,“ říká 83letá žena z přilehlé Šumavské. „Lidé chodili kolem a koukali, ptali se jeden druhého, co se děje, že oni zde stromy sázeli a teď na to museli koukat, jak se ničí,“ dodává další dlouholetá obyvatelka.

Jistě, nejsme v centru Prahy. V Temenici, kde je na obě strany v dohledu rozsáhlý les, si nemusíme hrát zrovna na to, že jsou všechny stromy posvátné a že při úpravách veřejných prostranství na ně nelze sáhnout. Od města to ale vyžaduje jiný, mnohem citlivější přístup. Asi pro všechny obyvatele bez výjimky je sídlištní zeleň obohacením prostoru, který je jinak stále ještě málo lákavý (ačkoliv se postoj společnosti k panelovým sídlištím postupně proměňuje). Někteří mají ke stromům ve svém okolí blízký vztah, stejně jako ho jiní mají třeba ke svým psům nebo autům. Město by se tomu nemělo smát, mělo by tyto potřeby vnímat a pracovat s nimi. Skácet desítky zdravých stromů dříve, než si někdo stihne stěžovat a nedejbože tuto nevratnou akci pozdržet, je technokratické řešení, které do moderního a přívětivého města nepatří. Dobrou praxí je oznamovat podobné záměry v místě předem. Nejen někde na úřední desce, ale opravdu v místě – třeba přímo na dotčených stromech. Že to může celý proces zpomalit? Ano – ale reálná možnost žádat o přezkum rozhodnutí, které nás hrozí negativně ovlivnit, je přece jedním z pilířů právního státu.

Automobily nejsou v předchozím odstavci zmíněny náhodou. Jádrem sporu jsou totiž ve skutečnosti parkovací místa, jejichž tvorba mnoha obyvatelům v zásadě vyhovuje i na úkor veřejné zeleně a která stojí v centru takzvané revitalizace. Vizualizace stavebních úprav v Erbenově ulici, poskytnutá městem na jeho facebookové stránce, potvrzuje, že v jejím rámci má vzniknout několik desítek nových parkovacích míst. Cizí slovo „revitalizace“ lze přeložit českým „oživení“. Akci, jejímž hlavním cílem je tvorba dalšího parkování na sídlišti, lze ale takto nazývat leda v uvozovkách. Zaskládat prostor větším množstvím aut než dřív může třeba být z určité perspektivy potřebné, k jeho oživení to ale v žádném případě nepovede.

O charakteru budoucí prostorové úpravy nám může napovědět předchozí etapa „revitalizace“ uskutečněná přes silnici o kus dál, mezi Šumavskou a koupalištěm. Na šedesát nových parkovacích míst tu připadla – jedna dětská skluzavka a kolotoč v koutě u komína… Oproti někdejší územní studii se tu plocha pro dětské hřiště ve finále zmenšila na necelou třetinu (!). Zvláštní představa oživení, zvláštní představa o životě na sídlišti: totiž, hlavně z něj rychle vypadnout pryč. Dlužno říci, že je to představa sdílená mnoha občany, jež město nabídkou nového parkování takto odrazuje od smělejších požadavků na veřejný prostor.

Problémem individuálního parkování zdarma je, že ho nikdy nebude dost. Města na západ od našich hranic už to většinou pochopila. Veřejný prostor nově vyčleněný pro auta zásadně přivádí pouze další a další auta. Dostatek parkování si obyvatelé Erbenovy ulice užijí možná prvních pár měsíců. Pak se tu naučí parkovat přespolní a část místních si do rodiny pořídí druhé auto „pro manželku“. Proč ne, když ho konečně bude kam odložit? Těžko si to ještě představujeme, ale ve světle klimatických i ekonomických proměn naší doby není vyloučeno, že budeme časem volat po zrušení přebujelých parkovacích ploch a po skutečné revitalizaci daného prostoru. Mimo jiné výsadbou stromů.

Radek Ocelák

Autor je členem krajské rady Zelených.

 

Literární buřiči na Mírově. Kocourek, Mareš, Sonnenschein

Publikováno | Autor:

Mírov, kdysi městys, pak už jen hradem ozvláštněná vesnice na jedné z vnitřních periferií severozápadní Moravy, postupně ve svých zdech „hostil“ tři pozoruhodné literáty. Tři někdejší bohémy anarchisticko-komunistické scény, z nichž ani jeden se navzdory jasné levicové orientaci nekvalifikoval na čítankového autora československého státního socialismu. Snad proto – další, co tyto tři spojuje – že verbální internacionalismus tohoto režimu přesáhli svojí vlastní, každodenní česko-německou realitou. Josef Kocourek, Michal Mareš, Hugo Sonnenschein. Na to, aby tyto tři, v různém poměru světácky protřelé i chlapecky naivní spisovatelské postavy prošly toutéž „dírou“ čtyři kilometry za Mohelnicí, musely se náhoda a nutnost promísit způsobem, jakým to umělo zařídit asi jen prekérní a děsivé 20. století. Náhoda to byla potud, že tu Kocourek za první republiky byl na čas pomocným učitelem. Nutnost potud, že Mareš a Sonnenschein se tu později sešli jako nucení, komunistickému režimu nepohodlní obyvatelé zdejší známé trestnice.

Josef Kocourek (1909–1933), zemřelý na tuberkulózu v pouhých čtyřiadvaceti letech, je už pro sám tento smutný fakt odsouzen být jakousi opožděnou variantou Wolkera. Je variantou méně pražskou, s menším darem tělesné přitažlivosti i horším hmotným zázemím, a úměrně tedy s větší dávkou životní syrovosti. Ale také s košatou bohémskou sebestylizací a temným juvenilním erotismem, díky nimž je Kocourek pro jisté tvůrčí kruhy dodnes – anebo dnes znovu – téměř kultovní inspirací. (Viz loňské vydání jeho raných próz pod titulem „Jensen a lilie“ i několik dalších polistopadových reedicí a publikací z pozůstalosti, od deníků „Marto…“ po román „Srdce“.) Na severní Moravu Josefa Kocourka zavála jeho nevalná kariéra jako učitele „na menšině“, rozuměj na českých menšinových školách v převážně německém pohraničí, resp. v německém jazykovém ostrově, k němuž patřil mj. právě Mírov. V místní škole Kocourek působil půl roku. Následovaly dva roky ve vzdálenějším Šilperku (dnes Štíty; za kulturou odsud zajížděl do Šumperka, kde je dnes také uložena jeho literární pozůstalost). Na poslední, prý nejhorší, nejbezútěšnější štaci se vrátil k Mírovu, do sousední Řepové. Situace státně protežovaných českých škol v nevlídném prostředí chudé německé periferie je z perspektivy vyděděnce, bohéma a internacionálně smyšlejícího socialistického radikála zpodobena v Kocourkově polemickém románu „Zapadlí vlastenci 1932“.

„Nediv se ničemu, to neznáš menšiny. Tady se nežije tak jako u nás. Tady žijí jenom ti, kteří jsou honorováni za vůdcovství národního života. Co my? Jsi dobrý, hraješ-li jim zadarmo v kině, oddřeš všechna divadla, přispěješ-li na každou volovinu. […] To není život, to je mrzačení všeho. […] A tady v Arnau, tady to ještě jde. Ale kdybys znal Bukovany, Hrabišín, Schwarzwald, Schumwald a podobná pekla, takové liščí pelechy v lesích nebo v ryze německých územích, to bys plakal. A taky tam jsou přidělováni učitelé.“ […] „Proč se tam zakládají školy, vzdyť tam nemůže být ani minimální počet českých dětí?“ – „Nemusí být. Stačí, aby v ryze českém městě byl disciplinárně potrestán třebas poštmistr, přeloží ho do německého území, má náhodou dvě děti, a aby si to nahoře spravil, začne agitovat pro českou školu. […] Přemluví dvě nebo tři indiferentní rodiny, sepíše se seznam patnácti dětí, i kdyby česky mluvily právě jen ty poštmistrovy, předá se Ústředí Národní jednoty a po prázdninách můžeš být jist, že bude škola otevřena. Ve Schwarzwaldě udělali školu pro tři děti pana lesního a několik dřevařských rodin, usedlých jen na několik sezón. Byl tam ustanoven jakýsi Kalina, mladý kluk, mluvil jsem s ním nedávno. […] A vyučovat děti, které česky nikdy nemluvily a zoufale se bránily naučit se několika větám a číslicím! A ten člověk tam žil dva roky! […] Mohl bys už vědět, že na menšinu se hlásí ti nejmenší, anebo se tam překládá z trestu. […] Ten, kdo je na krajíčku, nebude si kazit budoucnost, však oni ho zas vrátí, až sehraje na menšině čtyři divadla a deset akademií na oslavu republiky.“

Řepová u Mírova, předobraz Kocourkovy Rašpavy ze „Zapadlých vlastenců 1932“. Samotný Mírov čtenář v románu najde pod jménem Arnoštov, Štíty jako Arnau, Mohelnici jako Lochenici, Šumperk jako Sonnenburg.

O Josefu Kocourkovi se v Řepové ví.

Navzdory své nedopracovanosti a literární i myšlenkové nevyrovnanosti tato kniha, podepřená palčivě konkrétní zkušeností, představuje dodnes otazník k národnostní politice první československé republiky.

Michal Mareš (1893–1971) se na rozdíl od Kocourka dožil věku stařeckého, dlouhý závěr jeho života lze však těžko považovat za výhru nad osudem a severomoravské období patřilo bezpochyby k těm nejhorším. Mareš byl od raného mládí jedním z aktivních anarchistů ve společnosti Jaroslava Haška, S. K. Neumanna či Michala Káchy – oč méně školsky vzdělaný (za své aktivity byl roku 1909 vyloučen ze všech rakouských škol), o to podle vzpomínek srdečnější i činorodější. Po 1. světové válce a dělnicko-bohémských toulkách Evropou se nadále zapojoval do pražské levicově orientované literatury, především však se stal novinářem v „Tribuně“ Ferdinanda Peroutky a ve 30. letech pak v demokratickém deníku pražských Němců „Prager Tagblatt“. Německé kontakty odtud se mu staly osudnými. Když jej hned v květnu 1945 zatkla v Praze sovětská NKVD, dokázal to ještě obhájit jako omyl a na rozdíl od většiny jiných byl – coby průkazně zasloužilý soudruh z předválečných časů – po dvouměsíčních útrapách propuštěn. Nový rozsudek si ale podepsal svou až naivně neohroženou novinařinou v Peroutkově „Dnešku“, kde v letech 1946–47 otiskl sérii reportáží o nespravedlnostech, násilí, vraždách a samozvaných místních diktátorech v pohraničí i vnitrozemí.

„Nejde jen o to, že byl odstraněn tento národní výbor a že jeho členové byli nejen zesměšňováni, ale i surově týráni; ale jde hlavně o to, že tím byla instituce […] odstraněna čistě nacistickým způsobem, pomocí gestapáckých metod. Jako na výsměch naší demokracii byla v České Kamenici nastolena diktatura, jejíž představitel zahájil úřad při prvním zasedání, třímaje v ruce býkovec, slovy „Pánové, toto je naše lidová demokracie a touto budu zde vládnout!“ Tento svůj slib pak také doslova plnil.“

Poté, co Mareš takto pošlapal kuří oka své „staré milence“ – komunistické straně, byl hned na podzim 1948 oživen jeho případ válečných německých styků a po zmanipulovaném procesu byl odsouzen k 7 letům vězení. „Z Pankráce byl odvezen do Šumperku (pobočka velitelství trestního ústavu pro muže na Mírově), odkud jej s ostatními vězni posílali na těžkou práci do skláren v R[a]potíně. V žáru pecí začal trpět vážnou oční chorobou a musel se podrobit operaci na oční klinice v Olomouci. V roce 1950 byl přeložen na Mírov, kde žil pod vězeňským číslem 3381 a až do zimy pracoval na poli.“ V mírovském vězení Mareš zůstal do roku 1953. Krátce předtím, než jej znovu přeložili, „zde pohřbil do jámy, kterou sám vykopal, dávného kolegu Hugo Sonnenscheina“. (Viz dále). Dožíval pak pod tíhou ztráty občanských práv. Teprve v roce 1991 při posmrtném přezkumu byl původní rozsudek v plném rozsahu zrušen jakožto nezákonný. Roku 1999 vyšly jeho masivně kompilované, z různých zdrojů a jazyků edičně skládané memoáry („Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince“). O dekádu později byl pak vydán objemnější soubor jeho reportáží pod originálním titulem „Přicházím z periferie republiky“. (Zcela původně šlo ovšem o název Marešovy sbírky sociální poezie, později takto recyklovaný.) Shodou okolností je editor svazku Michal Jareš, jehož jméno se od autora odlišuje v jediném písmeni, zároveň i editorem nejnověji vydané knihy Josefa Kocourka.

Hugo Sonnenschein (1889–1953): tulák po Evropě jako Mareš, sebetvůrce jako Kocourek, solitér a socialistický buřič jako oba dva jmenovaní, to vše pod značkou „bratr Sonka“ (odkaz na sv. Františka z Assisi a jeho modlitbu Píseň bratra Slunce). Na rozdíl od předešlých však také playboy a cynik, česko-německo-židovský (podle vlastních slov) „kulturní bastard“: ze všech tří mírovských nešťastníků je Hugo Sonnenschein rozhodně tím nejzáhadnějším zjevem. A i zde za to namísto „pouhé“ literatury nese odpovědnost jeho poslední životní etapa, situovaná z největší části do mírovského vězení. Přeživší osvětimský vězeň, jehož manželka zahynula v plynové komoře – a konfident gestapa? S tímto obviněním byl alespoň hned po válce zatčen a v dubnu 1947 odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Přežil z nich jen šest. V životopisné literatuře se k tomu objevují divoké historky – Sonnenschein byl prý takto umlčen coby nepohodlný svědek selhání budoucího vzorového hrdiny Julia Fučíka… Asi to tak nebylo. Pravda je zřejmě dodnes ukrytá v sovětských archivech. Že nevíme, kam literáta Sonku ze závěru jeho života zařadit – zda mezi viníky, oběti, nebo prostě jen ty, kteří neunesli tíhu svojí doby –, je jedním z dráždivých kulturních tajemství naší země. Poněkud komplikované je však i řazení jeho dřívějších, tehdy ještě dokonale svobodných, básnických počinů.

Ti ubožáci jsou jak čísla, která sami psali –

já, já jsem zůstal tak, jak jste mě znali:

Sonka,

pošetilec, jemuž je cizí každá zem,

běs v boží ruce jsem.

Je rodákem z Kyjova a jeho tvorba se napájí především z českého prostředí, píše ale ve své mateřštině, německy, a pro koho tedy vlastně? Výrazově a tematicky čerpá z anarchisticko-buřičského prostředí, ale také prý z březinovské spirituality, sverázně „říznuté“ Slováckem a socialismem. V časově řadě jeho sbírek a básní nacházíme výrazové propojení s Friedrichem Nietzschem i Jaroslavem Durychem, s Adolfem Heydukem i Karlem Hlaváčkem. Z dnešního pohledu jistě nevyrovnaný mišmaš – jak ale vyčítat tvůrci, že nepronikl do kánonu, na jehož pozadí ho dnes čteme? Dlouho bylo vše pohřbeno v těžko dostupných původních vydáních, po oživení zájmu prvotně v Německu přišel roku 2009 též výběr básní v českém překladu Radka Malého a v elegantní úpravě básnického nakladatelství dybbuk. Překlad z pera olomouckého básníka, z něhož je zde citováno, nezapře souvislost s jeho oblíbeným německým expresionismem; zároveň jako by tu z prvních básní výboru po více než sto letech na čtenáře pomrkával František Gellner.

Já nemám nic než svoje skřipky

a matku, co mě proklíná;

nic nehledal jsem – těch pár přátel?

Sami mi spadli do klína.

Nehledám nic, vždy potkám štěstí

a vedu život tuláka.

Mě líbá čas, já líbám děvky

a studuji si oblaka.

Na druhé straně oblouku stvořeného putováním bratra Sonky se pak nachází sevřená a svíravá vězeňská poezie, k níž bychom v poválečné době našli opět řadu paralel.

Ztracený svět, jejž šest stěn drtí

ve tmě a v mrazu. Život – zeď.

Rozežrán nouzí, líbán smrtí.

Život, v němž chybí slůvko „teď“.

[…]

Zdi šedé jako krysy v kleci;

beton, prach, prkna – to je zem.

A přesně šestadvacet věcí:

židle – jak jinak – se stolem,

železná kostra s roštem z drátů,

slamník a polštář – krásný byt.

Dobře se vyspí, kdo to zná tu,

kdo deku má a nemá cit.

Oč romantičtější je zmizet jako Gellner navždy v blátě Haliče nežli dožívat ve stínu mírovských zdí.

Autor je knižní nakladatel, vystudovaný bohemista. Psáno pro Olomouckou drbnu.

Silueta dnešního Mírova.

Knižní zdroje:

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

  • Vydání Praha, Mladá fronta, 1961, v edici Miloslava Jirdy a s doslovem Zdeňka Filipa.
  • Vydání Ostrava, Profil, 1982, v edici a s doslovem Jiřího Skaličky.

Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy. V překladu a s doslovem Radka Malého. Praha, dybbuk, 2009.

Michal Mareš: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. S předmluvou Pavla Koukala a překlady Jany Zoubkové. Praha, Prostor, 1999.

 

Podezření na účelové dělení zakázky krajský úřad odmítl. A to je všechno?

Publikováno | Autor:
Odpovědět

O podezření, že olomoucký krajský úřad pod předchozím politickým vedením účelově rozdělil zakázku na akci Dny kraje 2020, aby se vyhnul povinnosti vést výběrové řízení s více uchazeči, se v minulosti už psalo. Čtyři akce ve čtyřech okresních městech se odehrály v rámci dvou navazujících víkendů (bylo tehdy krátce před krajskými volbami), dodávala je tatáž agentura, měly velmi podobný program i společnou propagaci a stály každá 397 tisíc Kč bez DPH. Jednotlivě se tím vešly do limitu 400 tisíc, nad který už podle vlastní směrnice kraje nebylo možné zadat akci „z ruky“ vybranému dodavateli.

Celá záležitost nyní konečně prošla kontrolním výborem krajského zastupitelstva a je postoupena v rámci podkladů na jeho zasedání 14. února. (Jde o zápis z 6. zasedání kontrolního výboru dne 8. 12. 2021, předposlední dokument na odkazované stránce.) Pro kraj se tedy jedná o šanci zaujmout vlastní stanovisko, pojmenovat pochybení – pokud k němu došlo – a vyvodit z něj případně zodpovědnost. Kontrolní skupina, která se věcí zabývala, svojí většinou zopakovala podezření na účelové rozdělení zakázky. Krajský úřad, který standardně dostává příležitost se k výsledkům kontrol vyjádřit, vznesené podezření ústy svého ředitele Lubomíra Baláše odmítl. Učinil tak s rozvláčným, ale chabým odůvodněním, vycházejícím v zásadě jen z toho, že 1) akce byly plánovány postupně, 2) neměly místní souvislost, a tudíž prý nemusely být zadávány společně. Postupnému plánování hned čtyř skoro identických akcí je dokonce i v prvním covidovém roce těžko uvěřit. Místní souvislost tyto události jistě neměly (těžko ji také mohly mít, měl-li se hejtman Ladislav Okleštěk ukázat občanům ve čtyřech okresních městech Olomouckého kraje), časová a funkční souvislost akcí je zato zřejmá.

Předseda současného kontrolního výboru Vladimír Lichnovský (ANO), shodou okolností tehdejší tajemník hejtmana Oklešťka, se postaral o to, aby byly nejkřiklavější skutečnosti v těle zápisu potlačeny. Viz bod 4.2 výše odkazovaného zápisu; moje námitky v tomto smyslu předseda výboru odmítl zohlednit. Přílohy č. 11 a 12 daného dokumentu, tedy sám kontrolní zápis a vyjádření úřadu k němu, ale celou věc nasvěcují dostatečně. Když ji rozebereme až na samý základ, zbude nám asi toto: Krajští úředníci se v minulém období na zadání politiků jednoznačně dopustili pochybení. Ti samí úředníci je teď s podporou týchž politiků zametají pod koberec. Jednání zastupitelstva 14. 2. je pravděpodobně poslední příležitostí se s tímto stavem věcí nesmířit.

Autor je člen Kontrolního výboru Zastupitelstva Olomouckého kraje, nominovaný za koalici Spojenci, a člen krajské rady Zelených.

Programy čtyř „samostatných kulturních akcí“, které podle úřadu „neměly žádné funkční propojení“. Najděte sedm rozdílů.

Jestřabice Heleny Pěnčíkové aneb kus sousedské historie

Publikováno | Autor:

Jestřabice jsou malá vesnička na rozhraní Chřibů a Ždánického lesa, na severním Kyjovsku, v blízkosti městečka Koryčan. Jako většina míst jsou důležité asi jen pro ty, kdo s nimi mají nebo někdy měli co do činění, a právě pro ně letos vyšla kniha místní rodačky Heleny Pěnčíkové nazvaná jednoduše Jestřabice (střípky z historie). Můžeme ji z knihovědného hlediska charakterizovat jako soukromý tisk – objemná brožura nemá tiráž, ISBN ani uvedeného nakladatele (podle internetu jím je město Koryčany spolu s místní knihovnou). Svou obsahovou úrovní ale většinu podobných amatérských publikací předčí. Distribuce jistě nebude široká; chcete-li svůj vlastní výtisk, ptejte se prostě v Jestřabicích (anebo zkuste koryčanskou knihovnu, už mají ale asi rozebráno).

Paní Helena Pěnčíková je v historii samouk (rovnou však řekněme, že dosti talentovaný) a píše pro sousedy a rodáky. To jest pro tu skupinu, která má k paměti tohoto konkrétního místa dostatečný vztah na to, aby tvorba knižní publikace dávala autorsko-čtenářský smysl i mimo struktury odborných institucí. Tomu je do velké míry přizpůsoben její charakter.

V mém případě byl rodákem děda; po 2. sv. válce z Jestřabic odešel osídlovat severomoravské pohraničí. Přestávají tak pro mě být zajímavé celé dlouhé pasáže k novější historii a její četné fotografické doklady. Jiní ale bezpochyby studují především tyto. Takový už je úděl komunitní historie – někteří příjemci se závratí zírají do hloubky času, další raději hledají na fotkách své známé současníky.

Nároky čistě odborné publikace byl z celé velké brožury o pěti stech stranách splňovalo jen několik málo desítek. Jenže čistě odbornou publikaci by asi málokdo ze sousedů chtěl číst. Helena Pěnčíková spojuje historii místa, někdy jen spoře doloženou, s populárním a obecnějším historickým poučením, které si vzala odjinud a které poctivě tlumočí. Píše-li o jestřabickém (správně místňácky ale: jestřabském!) znaku, začíná obecným heraldickým poučením, a své tázání po místním kroji obšírně zakládá v Josefu Klvaňovi a jeho klasifikaci slováckých krojů. Místy je to až úsměvné: jestřabický hasičský sbor je pojednán i se stručnou historií ohně od antiky dále… Autorčino kusé odkazování na tištěné a internetové zdroje a přejímání obrázků bez starostí o případná autorská práva jsou pak tím hlavním, co publikaci drží v mezích soukromého tisku. Kdo z nás se ale pro praktický účel nespokojí s uvedením zdroje jen tak přesným, jaký situace žádá?

Důvěru, že jsou zdroje voleny dobře a zacházeno s nimi správně, budí výborný jazykový i myšlenkový styl knihy. Právě tím Helena Pěnčíková vysoce vyčnívá nad většinu historických amatérů, amatérských historiků, kteří jen tak pro své bližní něco napsali. A skutečnou historičkou se stává tím, jaké otázky si volí, jak pečlivě váží odpovědi na základě probádaných zdrojů, a v důsledku pak tím, že její odpovědi jsou obvykle ty nejlepší, které dosud k těmto otázkám máme. Svou velikosti jsou samozřejmě tyto otázky úměrné velikosti a významu vísky u Koryčan: jen váš osobní vztah k tomuto místu určuje, jaký budete mít zájem o původní umístění jestřabické tvrze, o původ obecní pečeti, o hypotetickou podobu a dobu zániku jestřabického kroje, o identitu světců vyobrazených v místním kostele nebo o první obyvatele vsi po třicetileté válce. Pokud ale takový vztah máte, kniha Heleny Pěnčíkové se stává nejlepším shrnujícím zdrojem informací, jinde jen velmi roztroušených. A zdaleka jím není jen proto, že je to o Jestřabicích kniha vůbec první. Každému lidmi obývanému místu můžeme upřímně přát dějepisce, jako je Jestřabicím paní Pěnčíková.

Přihřeju si svoji genealogickou polívčičku jednou jestřabickou fotografií, v knize paní Pěnčíkové neobsaženou. Svatbu zřejmě z rodiny Kovaříkových lze datovat do první poloviny 20. let minulého století. Můžeme jí ilustrovat autorčinu tezi, že v Jestřabicích na rozdíl od jiných míst jihovýchodní Moravy zanikl lidový kroj už před začátkem 20. století, asi v souvislosti s továrnou koryčanských Thonetů a modernizací, kterou s sebou přinášela. Pokud by někdo dokázal identifikovat někoho z účastníků svatby, nechť mě kontaktuje na e-mailu radioc@seznam.cz.

Jsme civilizace, která přetváří hory na lunapark

Publikováno | Autor:

Pozornost světa se už nějakou dobu upírá do Brazílie, kde v dlouho nebývalé míře dochází k likvidaci amazonského pralesa: k drancování přírodního dědictví s planetárně rozpoznatelnými důsledky. V malém českém měřítku se aktuálně cosi podobného děje v oblasti horského masivu Králický Sněžník. Jeho smůlou je, že kromě svých nejvyšších partií je před ambicemi turistických podnikatelů a jejich klientů chráněn pouze ve formě tzv. přírodního parku (tj. méně než CHKO). Oportunní ziskuchtivost se ovšem nevyhýbá ani dosud přísně chráněnému vrcholu. Sněžnicko se stalo divokým severovýchodem, odkud v poslední době přichází jedna chmurná zpráva za druhou.

Rozhledna na vrcholu Sněžníku, s despektem podle svého tvaru nazývaná „mixér“, už z větší části stojí. Projekt a výstavbu provází obcházení předpisů a lhaní o klíčových parametrech, zejména v režii polské strany, avšak s příspěvkem té české, jenž byl trefně označen za „perverzní dotaci“.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095913550-nedej-se/421235100161013-mlha-kolem-rozhledny/

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/miroslav-vinkler-navstivil-jsem-vrchol-kralickeho-snezniku-a-bylo-to-stejne-jako-koupit-si-vstupenku-do-pekla

Nelegálně započatá přehrada ve Velkém Vrbně pod známým turistickým střediskem Paprsek zdárně a bezpečně vzniká, likvidujíc kriticky ohrožené kapradiny a motýly. Za vydatné pomoci MěÚ Šumperk i krajského úřadu v Olomouci přitom střídá fáze legální s nelegálními. Investor nádrže s odporným cynismem prohlašuje zasněžování svých přilehlých sjezdovek za pouhý sekundární účel stavby, zatímco primárním účelem má být biodiverzita a zádrž vody v krajině. (Co koneckonců čekat, když si zaklínadlo vody v krajině přisvojila už i ODS?)

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095913550-nedej-se/221562248410026-prehrada-exekuce-prirody/

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/zeleni-nelegalni-prehrada-pod-paprskem-prosadi-si-exekutor-svou

Na blízkém vrchu Větrov letos tentýž stavitel, pyšnící se mj. celostátním titulem „bronzový Ropák 2020“, otevřel jinou rozhlednu, pojmenovanou skromně po sobě samém. Dalimilova rozhledna je zvnějšku replikou původní, zaniklé rozhledny z vrcholu Sněžníku, což jí ve srovnání s „mixérem“ u části návštěvníků přidává na popularitě. Zbytečně. Stavět dnešními technologiemi kopie něčeho, co bylo ve své době skutečným výkonem a turistickým fenoménem v kontextu velmi vzdáleném od toho dnešního, je jen historizující kýč. Z mohutné propagace, kterou si tato atrakce v letních měsících kupovala na sociálních sítích, lze vytušit nervozitu, že návštěvnost z úvodní sezóny se při povážlivě vysoko nasazeném vstupném nepovede v dalších letech zopakovat.

Nejnovější zprávy z oblasti Sněžníku pak mluví o rekordně dlouhém visutém mostě. Ten má v příští sezóně protnout hranici dvou krajů ve výšce až 95 metrů nad terénem a pro povyražení turistů spojit vrcholy Slamník a Chlum. Stavbu v pokročilé fázi realizace najdeme nedaleko obludné konstrukce tzv. stezky v oblacích v katastru obce Dolní Morava.

https://magazin.aktualne.cz/bydleni/architektura/dolni-morava-bude-mit-nejdelsi-visuty-most-na-svete-preklene/r~8cf5612a536011ec8a900cc47ab5f122/

Některé z těchto staveb v horské krajině jsou samy o sobě povážlivé, výrazně větší dopad na přírodní prostředí se však dá očekávat skrze jimi přilákané zástupy turistů. Atrakce zpravidla otevírají cestu infrastruktuře, kterou si naši turisté přece rovněž zaslouží. A tak v dalších sezónách zákonitě přibývají občerstvovny, toalety, příjezdové cesty, parkoviště, nabíječky na elektrokola. Nasnadě jsou pak i nějaké ty pobočné atrakce, třeba půjčovna koloběžek pro pořádný horský sešup.

„Běžní lidé a rodiny s dětmi nechtějí chodit po horách s batůžkem, chtějí něco zažít,“ vysvětluje místostarosta Dolní Moravy. „A my jim to umožníme, protože nám v tom zrovna nikdo nezabránil,“ můžeme dodat. Pak už v tom bude vše, celá bezohlednost naší civilizace, která pro své víkendové pobavení neváhá dál a dál ukrajovat ze zbytků toho, co nevytvořila. K atrakci ať se dá pokud možno dojet dvoutunovým SUV (základem bezpečí na silnici je totiž být těžší než ostatní) a z parkoviště budiž blízko i na sjezdovku a horské kolo. Pak je outdoor úplný.

„Díky cestovnímu ruchu se několikanásobně zvedly ceny nemovitostí,“ kvituje rovněž místostarosta třísethlavé obce, která výprodej hor statisícům návštěvníků považuje za své přirozené právo na rozvoj. Můžeme tedy Dolnomoravským přát aspoň takovou tržní spokojenost jako v nedalekém Starém Městě s jeho chatovými satelity, městě s nadbytkem osobních exekucí, kde je možno bydlet za věru slušných 65 tisíc za čtvereční metr a WC přitom sdílet se sousedy na chodbě.

Doufejme, že přejmenovaný Facebook už brzo představí svůj virtuální vesmír Metaverse, aby se do něj lovci zážitků konečně mohli natrvalo zanořit. Příroda Králického Sněžníku to má stále více zapotřebí.

Autor je člen krajské rady Zelených v Olomouckém kraji a kontrolního výboru krajského zastupitelstva.