Science not competition

Publikováno | Autor:
2

People like to talk about crises rather often, so I’m not going to call what we now experience “the crisis of academia”. Instead I’ll mention just a handful of symptoms and the reader can pick his or her own term for what is going on. All the following points are admittedly very vague and could be (or better, have been) inspected, supported and opposed in much greater detail; also, field-specific differences are neglected. Even so, I believe there is a whole to notice, be it from a particular perspective, and to draw conclusions from. In this post, the term “science” is used very broadly, also to include humanities.

  • Ever-growing numbers of people, motivated by scholarly teaching, project their career ambitions in the Euro-American academic world. The academic budgets, in general, are not growing. As a result, competition is running out of control.
  • For any postgraduate academic position that comes with at least remotely decent funding, hundreds of applications are apparently standard nowadays.
  • It has become more or less a rule that a young scientist spends a couple of project intervals in various places around the world, each spanning over a couple of years, before a lucky few find a tenured position. (Often this mobility is phrased as an actual intellectual benefit, of which I am more or less skeptical, personally preferring life in a community in whose life I can genuinely participate, not being merely a guest. In my understanding such engagement is an important part of being a decent person, and at least for the disciplines I know, I doubt one can be a decent scientist without being that.) For many academic pairs (and of course for a scientist academia is often the primary milieu for seeking a life partner) the above involves virtual impossibility of coordinating their life and career so that it can be spent in one chosen place by both persons.
  • Severe distortions introduced into science by current publication mechanisms are well-known. Despite loud warnings, little seems to be happening. Novel results go on being preferred and hunted for in tricky ways, because behavior is not likely to change when the incentives don’t. (In my opinion it is merely an illusion that peer review, even very thorough, can reveal all inadequacies in the work of an author whose motivations are systematically crooked.)
  • Open Access does not permeate as we optimistically thought it would. Most of the publicly funded scientific production, in most of the influential publication venues, is still officially hidden behind paywalls. After two decades of the Internet, we still cannot freely access the scientific results we fund with our taxes. The broad access offered by SciHub is illegal – and bound to stay this way, unless we agree that what should be illegal in the first place is for a scientist to give up copyright to publicly funded work in exchange for the prestige associated with publishing in a particular journal. Given SciHub, a massive change from Reader Pay to Author Pay publishing model may be inevitable. However, the position of commercial publishers and the extent to which scientists depend on the prestigious brands owned by these publishers leave little hope that the resulting model will be a reasonable one.
  • Vast majority of scientific papers nowadays do not get read by anyone except at best the circle of people whose careers depend on producing papers on the same problematic. (Again one could argue this is a natural state of science, but I would instead ask the radical question whether what we are left with under such conditions is science at all. At least, science as a social effort aimed at gaining knowledge in the interest of our common welfare, in the widest sense. The open-hearted reader can perhaps think of esoteric fields in which such a definition of science is very hard to apply.)

Provided that you agree there is a lot to cure in the current academic science, there is only one cure I can see. The other would be an enormous increase in finance allotted to science by the public. As we are talking hundreds of percents, amounts that would ensure a reasonable income for at least a majority of those who have been led to seek their future in academic science, we can consider it a given that this is not going to happen.

My only cure is a simple and very painful one: do not compete. Refuse all sorts of competition in science that bear on how the limited budgets are split. Knowing that true science has never ceased to be a cooperative effort, and knowing where excessive competition leads, refuse to compete with your peers and colleagues. Find the dignity not to struggle for sources the public is not willing to provide you with; in particular not against someone who you think is every bit as good a scientist as yourself.

To be clear, in most if not all cases this involves leaving academic science. In case you happen to enjoy some sort of institutional funding, not competing for extra grants is not enough. Permanent positions are positions in the competition just as well: peers against peers, the old against the young. (And the young are beginning to note, mind you.)

Leaving academic science, surely within the philosophically and language-oriented fields I am personally acquainted with, is not the same as leaving science altogether. On the contrary, my idealistic claim would be that what a scientist leaves when leaving academic positions might not have been science at all: for real science is not so easy to give up. Without our won share of public budget, we will certainly produce much less in quantity. But maybe that is the only science that actually counts in the end.

I dare claim that competition for drastically restricted sources is the root of all major troubles we experience with academic publishing. Once we deprive publications of their career implications, all current incentives for publishing against the interests of science itself disappear as if by magic. There is no more need to speed up publishing before results are ripe, or to publish pieces with no content disguised as content, or to clash with our peers in the unfriendly setting of anonymous peer review, or to publish in venues that in 2017 still do not make their scientific content universally available at a single mouse-click. One could object that depriving publications of their implications for careers does not necessarily involve canceling those careers. But I am skeptical of this, since it was precisely the preconditioning of careers by publications that was devised in order to guarantee the fair and objective management of careers under the conditions of increased competition.

The commitment of not competing in science is perhaps naive, but can be very real. Taking advantage of the fact that I have neither children to feed nor a mortgage to pay up, I decided to give up my (admittedly rather early-stage) academic career. Give up academic science and competition, not science altogether. For I believe science and academia have now got further away from each other than ever before. And neither in this belief, nor in the commitment am I alone. In a sense, me and my companions have been doing you, the other academics, a tiny, infinitesimal amount of good by not competing for the same funding you do. It will be great if you can pass this good forward in whichever way is available to you.

Jděte mi k šípku se svými zážitky

Publikováno | Autor:

„Vychutnejte si luxusní prožitek ve značkových obchodech galerie Myslbek.“

Už poněkolikáté toto čtu na eskalátorech pražského metra a upřímně řečeno vůbec nevím, proč by slovní zvratky tohoto druhu měly ve veřejném prostoru požívat více naší tolerance než reklama na drogovou závislost nebo na holocaust.

Aniž jsme si toho všimli, zážitek se v posledních několika letech stal univerzální prodejní mantrou; hlavní berličkou copywriterů a sloganistů. (Sama existence těchto povolání by možná v biblických časech stačila na zkázu příslušného velkoměsta.) Schválně si zkuste jeden den všímat, co vše je vám dnes i těmi nejserióznějšími aktéry nabízeno pod hlavičkou zážitku: od oběda přes automobil po muzejní prohlídku a cestu vlakem. Ne funkčnost vzhledem k účelu, ne prosté nasycení nebo jiné naplnění existující potřeby, ne krása mající ospravedlnění sama v sobě, ne rozšíření rozhledu a obohacení intelektu. Zážitek.

Nejen to: zážitek se stává, pomaleji než v reklamě, ale přesto jistě, hlavním majákem našeho svobodného liberálně městského života. Společnost, která se zbavila jak Boha v podobě veřejné i soukromé religiozity, tak Národa v podobě nacionalismu i nepodmíněné služby vlasti, nenašla nic lepšího než – prožitek. Místo povinnosti – rumpsteak z argentinského býčka. Místo věrnosti – víkend ve wellness hotelu. Místo poznání a chápání – Maledivy. Místo duchovní péče – lyžování v Alpách. Místo služby bližnímu – Paříž. Místo pokory – Milán. Místo zvelebování obce – Londýn. (Paříž, Milán, Londýn jsou totiž pochopitelně každé úplně jiný zážitek.) Místo smyslu – pohodička na festivalu. Místo víry výběrová etiopská káva, místo naděje rozšířená nabídka jamajských rumů, místo lásky čtyřchodové degustační menu. Honba za zážitkem se z dřívější soukromé úchylky stává veřejnou normou a v některých případech i naší pýchou ve světě, kde jsme pro sebe neobjevili nic lepšího na práci. Užijte si, vychutnejte si, dopřejte si.

Prožitek je z definice to, co ihned po odeznění přestává platit. Požitek, který už není, má přibližně takovou váhu, jako by nebyl nikdy. Snad proto ta zoufalá selfíčka a focení všeho, to tisíceré zmnožování světa; zážitky, které prožíváme rovnou už skrze jejich zaznamenávání v naději, že jejich digitální ozvěna za oslňování přátel přehluší inherentní marnost celé věci. Jenže nepřehluší. Na vaše zážitky sere pes. Ze zážitku zůstává to, čím nás proměňuje; zážitky seřazené na týdenním programu ale nikoho neproměňují, mimo jiné proto, že většinou v takovém případě není moc co proměňovat. Náš nový hédonismus dělá svým způsobem z měst Sodomu blízkou té, jakou má sklon v nich vidět venkov, i když většinou z důvodů dosti pomýlených.

Zážitek se patří vykázat do pozice „guilty pleasure“, provinilé radosti. Něčeho, čeho snad není nutno ani žádoucí se docela vzdávat, avšak jen – a to je neméně důležité – v nekončícím hledání náhrad za veliké a moderní době již obtížně přístupné pojmy minulosti. Povýšení zážitků do pozice těchto náhrad samých je prohra, kterou bychom před Čapky, Masaryky, Palachy a jinými veřejnými idoly této země snad ani nemohli chtít vážně hájit.

Mezi bibliometrií a peer-review (poznámky z konference)

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Konference “Mezi bibliometrií a peer-review”, pořádaná 18. 11. 2016 Sociologickým ústavem AV ČR, naznačila, že v reflexi organizace vědy, jejího hodnocení a financování jsme v ČR do velké míry ostrovem pro sebe sama. Ten i ve svých rozumných a progresivních projevech přednostně řeší bezprostřední obtíže svého vnitřního uspořádání. Jen omezeně se vztahuje k mezinárodnímu vědeckého kontextu a jeho globálním potížím.

Program konference začal zvanou přednáškou “Responsible research evaluation: lessons and perspectives” Paula Wouterse, který podle mého soudu nabídl vzorek kvalitního současného myšlení o situaci mezinárodní akademické vědy. Mají na tohle myšlení koneckonců v nizozemském Leidenu celé samostatné centrum… Wouters si všímá kritických momentů dnešní organizované euroamerické vědy, mj.:

  • produkce vysoce kvalifikovaných specialistů v počtech nesrovnatelných s počtem odpovídajících pozic v akademické i soukromé sféře;
  • související hyperkompetitivnosti tohoto prostředí – stále intenzívnější soutěže o výzkumné zdroje a o samu možnost akademické existence, vedoucí k tomu, že “time for reflection is a disappearing luxury”;
  • globálně zaběhlých metod hodnocení, které se zcela míjí s úkolem hodnotit to, co by se od vědy ve vztahu k celku společnosti mělo požadovat;
  • plynoucích motivací k takovému publikačnímu jednání, jímž je fatálně deformován kooperativní proces vědeckého poznávání;
  • nezvládnutého přechodu do věku přemíry dat všeho druhu, jež jsou vědeckému procesu k dispozici.

Od těchto obecných charakteristik se Wouters přesunul ke konkrétnější otázce hodnocení vědy, jehož pole je dnes prakticky vymezeno oběma pojmy z titulu konference: “objektivní” a mechanickou, byť třeba vynalézavou, bibliometrií (dosud především citační analýzy jednotlivých prací, autorů a žurnálů), a potenciálně adekvátnější, avšak z principu hůře kontrolovatelnou peer-review. Razí tezi, sám jsa mj. právě designérem bibliometrických technik, že bibliometrie je obecně silně nadužívána v hodnocení vědecké produkce osob a institucí, a naopak nedostatečně využita ve svých možnostech vypovídání o vědecké a publikační praxi. Tvrdí dosti jednoznačně, že ve zodpovědném hodnocení vědy může být bibliometrie vždy jen informativním podkladem pro věci a oboru znalou posuzující osobu; na bibliometrii není radno přenášet váhu celého hodnocení a s ním spojenou zodpovědnost. Wouters je také jedním z autorů Leidenského manifestu zodpovědných bibliometrických metod. K jím propagovaným principům patří kromě striktně podpůrné role bibliometrie mj. též:

  • průhlednost konstrukce těchto metrik a podkladových dat
  • pochopení, že způsob měření proměňuje realitu prostřednictvím na něj navázaných motivací k jednání
  • diverzita hodnocení zohledňující rozdílné cíle institucí (i z jiných příspěvků na konferenci se zdá, že klíčovým slovem pro příští roky bude instituční “mission”, mise) a rozdílné typy společenské relevance na různých úrovních lokálnosti (“protect excellence in locally relevant research”)

Omezený čas věnoval Wouters i dalším mezinárodně živým otázkám, těm souvisejícím s ideou otevřené vědy (jejíž výsledky mají být maximálně přístupné všem, pro které jsou relevantní), jakož i zkušenostem s aktuálním nizozemským modelem hodnocení. Jeho příspěvek ale zanechal také otázky. Navzdory svorně vyjádřovanému optimismu Woutersovu i pozdějších mluvčích mám vážné pochybnosti o jejich řešitelnosti v rámci stávajícího vědecko-institučního prostředí. Lze smířit princip transparentnosti s principem diverzity hodnocení? (Vyžadujeme-li pro legitimitu hodnocení to, aby bylo měřeno všem stejně, jak zajistíme legitimitu rozhodnutí o tom, komu se má měřit jak?) Jak zaručit, že obec expertů peer-recenzujících si vzájemně svou činnost, jimž má dle Wouterse bibliometrie jako dobrý sluha pomáhat, se ve svých partikulárních zájmech neodchýlí od zájmů společnosti, na jejíž objednávku pracují? A zcela zeširoka: lze nastavit férové a nejobecněji prospěšné hodnocení vědy tam, kde není vyřešen zásadní fakt rostoucí a stále masivněji deformující soutěživosti vědeckého provozu?

Po přednášce zahraničního hosta následovaly dva diskusní panely (Eva Zažímalová, Petr Dvořák, Mirjam Friedová; Kateřina Miholová, Daniel Münich, Jitka Moravcová), jimiž se debata vrátila mezi praktické hranice domácího hodnocení a financování. Dáno to bylo odborností a zkušenostmi mluvčích, jimiž jsou – mimo samu konkrétní vědu – jednak řízení českých vědeckovýzkumných institucí, jednak práce v komisích a úředních orgánech připravujících nové podoby řízení a financování české institucionální vědy. Dojem ztráty globální perspektivy byl bohužel – a snad nevyhnutelně – dosti výrazný. Domácím problémem k řešení je mezinárodní konkurenceschopnost české vědy a s ní různými způsoby spjatá otázka financování institucí; silná je potřeba odlišení schopného zrna od vědecky okrajových, podvádějících a jinak se “vezoucích” plev. Tato defektní složka vědy se pociťuje, asi nikoli neprávem, jako závažná, a jí úměrná je potřeba vyrovnat se v tomto ohledu západnímu vědeckému prostředí, které chápeme jako pokročilejší. O to méně prostoru ovšem pak zůstává pro pozornost k aktuálním nástrahám právě tohoto prostředí, k němuž se orientujeme. Naše věda se nachází v opravdu nezáviděníhodné situaci: jako by se těm schopným a úspěšným dařilo z domácího couráčku přestupovat na západní rychlovlak, aniž jsme se však dosud stihli ptát, kam přesně se řítí ten.

Optikou pro posouzení toho, jak si v mezinárodním měřítku stojíme, jsou nám metriky a ukazatele, nad nimiž se v tomtéž měřítku začíná smrákat. V promluvách panelistů bylo možno zaznamenat např. vyjádření, že více publikací je lépe než méně publikací (což se dá dnes tvrdit leda ve velmi dobře vymezeném kontextu); že ti vědecky nejzdatnější jsou i těmi nejzaneprázdněnějšími (neznáme snad všichni dostatek vysoce zaneprázdněných pitomců? srov. též Woutersův výrok o potřebě času na reflexi, výše) nebo že stanoveným cílem procesu hodnocení je posun českých univerzit ve světových žebříčcích (s vědomím možných výhrad, přesto takto jednoznačně). Navzdory všobecnému přisvědčování Woutersovu tvrzení o bibliometrii jakožto dobrém sluhovi a špatném pánu se zdá, že nová ministerská metodika hodnocení 2017+ ponechá bibliometrii roli pána nad částí vědeckých výstupů – totiž nad těmi “bibliometrizovatelnými”. (Pokud ovšem tyto plány s nejbližšími volbami nespadnou pod stůl, jak skepticky předpokládá D. Münich.)

Horizontem české vědy je dosud úspěch v kritériích, která globálně ztrácejí na kreditu (získané grantové prostředky, ulovené “impakty” a umístění v žebříčcích, které je stále těžší brát vážně). Není bohužel přitom vůbec jisté, zda si v našich podmínkách můžeme dovolit nádavkem i reflexi toho, co tento úspěch obnáší (např. s pomocí zrcadla nabídnutého Woutersem). Víme, že vědecké výsledky k vykazování lze fixlovat nebo lovit nečestně. Bude potřeba postupně dorůst také k pochopení, že i “prvojakostní” výsledky, které bychom z takového původu ani ve snu nechtěli obvinit, můžou koneckonců vyrůstat z pokřiveného vědeckého provozu a ztrácet na hodnotě s ním jako celkem. Těžko však cílit na druhý, rafinovanější problém, dokud ten první – relativně přímočarý – pociťujeme jako palčivý. Vnucuje se v tomto smyslu otázka, jestli má země na periferii vědeckého dění jinou možnost než se zpožděním opakovat vývoj těch centrálnějších, včetně opětovného procházení jeho slepých uliček.

Jsme studenti, jsme tu, nic moc vlastně nechceme

Publikováno | Autor:
4

Studenti a studentky humanitních fakult jsou v mnoha civilizovaných krajích nejen předvojem společnosti, ale i nadějí akademického světa na světlejší zítřky – viz role studentů v současném demokratizačním hnutí na nizozemských univerzitách. Nakolik se angažují v akademickém dění FF UK, nejvýznamnější humanitní fakulty v zemi, je ovšem jejich hlas v daných podmínkách paradoxně spíše hlasem konzervativním – dost možná nevědomky, platí-li jinak skoro z definice, že se mládí vrhá za každým pokrokem v dohledu.

Mohli by chtít moderní otevřenou evropskou fakultu. Fakultu, kde pedagogové jsou zároveň respektovanými vědci, jejichž práce zajímá i leckoho mimo naše hranice, mimo okruh spřízněných odborníků od Ostravy po Plzeň, a kteří považují za přirozené k takovéto práci obecného dosahu přivádět ostatní. Jejichž práce jsou plodem životního zápalu spíše než pachtění za výsledky podle aktuálně platného katalogu. Kteří výstupy své práce zcela samozřejmě zveřejňují v takové formě, aby oslovili co možná nejvíc čtenářů, nikoli co nejméně. Kteří dokáží student(k)y vést v odborné činnosti tak, že se její úroveň s každým dalším stupněm studia zásadně promění; že disertační práce nebude (zaměřením ani kvalitou) pouhou nadvakrát rozšířenou prací bakalářskou. Kteří dovedou svým budoucím pokračovatelům vštípit, že ne každý popis nahodilých empirických uspořádání je už sám o sobě relevantní vědeckou prací, jakož i to, že uzavírání oboru do sebe sama, odmítání posouzení a argumentačního tlaku zvnějšku, vede častěji k parodii na vědu než k vynikající vědecké specializaci. Mohli by chtít fakultu, kde výukové zatížení pedagogů odpovídá tomu, že jsou ve stejné míře i vědci a vědkyněmi, jejichž odborná činnost se neobejde bez příslušného času a adekvátních pracovních podmínek. Kde vybrané kvalitní obory jsou akreditovány a vyučovány v angličtině a zahraničním zájemcům mohou nabídnout solidní evropský standard vzdělání při zlomku západoevropských nákladů. Kde se přiměřeně zajištění doktorandi a doktorandky věnují náročnému a výběrovému doktorskému studiu ze všech sil (nikoli po večerech vedle plného úvazku mimo odbornou sféru), a do tohoto studia lze tedy reálně přilákat i podstatnější množství zahraničních uchazečů. Fakultu, kde se odborné pozice obsazují bez výjimky v otevřených výběrových řízeních, neboť jde o místa zřizovaná z veřejných zdrojů a jejich kvalitní obsazení je ve veřejném zájmu. Fakultu, kde existenční jistoty zasloužilých pracovníků jsou v rovnováze s existenčními přiležitostmi pro ty, kteří do akademického života vstupují – perspektiva, která se části studentek a studentů bezprostředně týká. Kde definitiva je nejvyšším stupněm akademické kariéry, jehož se dosahuje v konkurzu, ne jinak a ne ani privilegiem z minulých dob (leda snad v nepočetných a dobře odůvodněných případech); kde na katedrách působí nezanedbatelný počet zahraničních odborníků, jež fakulta dokáže svými podmínkami přitáhnout a udržet; kde významnou část pedagogického sboru tvoří někdo jiný než odchovanci fakulty samé.

Že by takovou fakultu chtěli, se ale nezdá – nevědí možná, že by mohli. Chtějí tu, kterou znají, a ty, které znají; především za jejich jistoty se berou. (Suplují tak vlastně roli odborů, jež jediné jsou jednoznačně tím, komu mají být zájmy stávajících zaměstnanců drahé nade vše ostatní. Nefungující odbory jsou ale přirozeně problémem zaměstnanců, nikoli studentů.) Jsou hrdí na svou přináležitost k akademické obci a na její práva a svobody, citliví na omezování nezávislosti univerzit. Mlhavější je ale možná jejich představa o tom, jak tuto akademickou svobodu naplňovat, aby nebyla pro obec především svobodou ke stagnaci a k udržování příjemně nízkých nároků, svobodou od čerstvého vzduchu a vší nejistoty, již s sebou otvírání pomyslných oken nese.

Za co si humanitní vědy mohou samy

Publikováno | Autor:
1

Většina veřejnosti a jejích volených zástupců povážlivě nedoceňuje význam humanitních a společenských věd pro dnešní svět a společnost. Naše pohoršení nad tímto faktem přechází v průběhu času z chronických stesků do akutních nářků a zpět, především v souvislosti s tím, jak se ono nepochopení aktuálně promítá do rozhodnutí o financování vědeckého provozu v příslušných disciplínách. Jak hlasitě bychom si ale měli stěžovat, jestliže si v těchto vědách tak málo dovedeme zamést před vlastním prahem?

Možná že potíž není ani tak v nezájmu společnosti o ideje a hodnoty, které se jí naše disciplíny snaží nabízet. Zabývaje se již menší řádku let filosofií, mohu ze své zkušenosti říct, že na přiznání tohoto podivného zájmu mnozí lidé spíše než výrazem pohrdání reagují s jakýmsi nezasvěceným, nicméně chápavým přitakáním ve smyslu „já taky občas přemýšlím, o čem to všechno je…“. Jiní téměř omluvně přiznávají, že jen nával prozaičtějších pracovních povinností u nich pohřbil někdejší touhu věnovat se skutečně podstatným lidským záležitostem. V „nejateističtějším národě světa“ jsou desítky procent lidí ochotny připustit víru v „něco“ (i když se často neobtěžují ono „něco“ jasněji definovat). Nezdá se, že by tu vážné zaobírání se smyslem věcí, od básní přes historické události až po společenské instituce, mělo až tak špatnou živnou půdu.

Možná že problém tkví spíše v obrazu humanitních a společenských věd, jehož vybudování jsme dopustili a na kterém je bohužel zřejmě o trochu víc pravdy než jen příslovečné zrnko. Je to obraz těchto věd jako pole, kde lze říkat cokoliv a kde vše má stejnou váhu – totiž žádnou váhu. Pole, kde si člověk pouhým osvojením dovednosti říkat ve správných chvílích (a na správných místech věty) slova jako „paradigma“ a „interpretace“ zajistí na zbytek života solidní, veřejně dotovanou obživu a úkryt před skutečností. Pole, v němž odborná práce namnoze spočívá v psaní nesrozumitelných textů čtených pouze těmi, kdo na jejich základě píší další nesrozumitelné texty na tatáž pitoreskní témata. Pole, na které jsme se v životě pustili poté, co jsme zjistili, že nám „nejde matematika“.

O skutečném vědeckém provozu v našich disciplínách toho veřejnost mnoho netuší. Kdyby ale tušila, sotva by to její stereotypy změnilo. Realita za nimi totiž leckdy příliš nezaostává. Píšeme články a pohříchu celé knihy na témata, jejichž důležitost v kulturním nebo vědeckém ohledu bychom nemohli obhájit před nikým, kdo není na jejím předstírání podobně jako my existenčně zainteresován. Své příspěvky na obecněji zajímavá specializovaná témata publikujeme v češtině, kde mohou mnohdy najít pouhé jednotky čtenářů, a v informačním věku je ukrýváme do zastrčených tištěných publikací, jejichž dostupnost pro domácí publikum je nevalná, pro mimočeské pak v podstatě nulová. O dopad své práce se tedy příliš nestaráme – možná vlastně ani moc nestojíme o to, aby ji po nás někdo četl. („Národní význam“ našeho výzkumu je tak někdy jen eufemismem pro skutečnost, že naše práce na obecně významná témata nedosahuje úrovně, na níž by mohla oslovit čtenáře v mezinárodním měřítku.) Sjíždíme se na konferencích, od nichž nečekáme nic odborně podnětného, neboť ani my sami se nechystáme kolegům nic podstatného sdělit – chceme jen připomenout vlastní existenci a utratit dostupné výjezdní prostředky. Z dob státně organizované vědy jsme zdědili vědecké instituce, v nichž kromě jiných sedí i množství lidí s nulovou motivací a nulovými schopnostmi ke společensky relevantnímu vědeckému výkonu, a to s trochou štěstí a loajality i po desítky let. Část u nás udělovaných docentur a profesur zdaleka neodpovídá nárokům kladeným na odpovídající pozice v zahraničí, aniž se to ovšem odráží na straně kariérních možností a jistot, jež s sebou tyto vědecké hodnosti nesou.

Na všech těchto nešvarech se ani zdaleka aktivně nepodílejí všichni humanitní vědci a vědkyně. Mnozí a mnohé z nich odvádějí vynikající odbornou práci, jež má pozitivní dopad na život domácí společnosti nebo úspěšně vstupuje do mezinárodní vědecké diskuse, přispívajíc k lidskému poznání i výkladu světa. Humanitní kolegialita, s níž zmíněné negativní jevy vespolek tolerujeme, je však únavná a ubírá na legitimitě všem našim apelům na vyšší ocenění našich disciplín ze strany společnosti a jejích reprezentantů.

Tato loajalita k oborovému provozu je zároveň do značné míry pochopitelná: od kolegů a kolegyň, jejichž platové a další pracovní podmínky jsou ve srovnání s jinými vědními obory nevalné až mizerné, je těžko požadovat špičkové, mezinárodně srovnatelné odborné výkony. Dnešní diskutabilní podmínky vědeckého hodnocení a financování, běžné fungování od jednoho grantu k druhému atd. pak k odborně nedůstojným ústupkům vybízejí, ba dokonce snad jimi někdy přímo podmiňují pracovníkovu další vědeckou existenci. Pokud si ale humanitní vědy opravdu nárokují společenské ocenění a morální kredit, o jaké se často verbálně hlásí, nemohou svůj vývoj k žádoucím způsobům vědeckého obcování prostě odkládat na dobu, kdy pro odbornou činnost nastanou ideální podmínky. (Pokud pak v daném prostředí jednoduše není možno existovat důstojně, je nejdůstojnější z něj vůbec vystoupit. Takové je alespoň poučení někdejšího disentu, který byl nucen vyrovnávat se s podmínkami o mnoho složitějšími.)

Naše apely k veřejnosti i politické reprezentaci musejí být kryty vlastním úsilím o zlepšení stavu i veřejného obrazu našich disciplín, a to tak nerozlučně, jako je líc kryt rubem. V humanitních a společenských vědách bychom měli aktivněji přijmout a vyžadovat určité standardy, pro ně samé i v zájmu naší veřejné důvěryhodnosti.

Z absence přímočarých metod k potvrzení hypotézy či ke zhodnocení výsledku výzkumu, jakými jsou v jiných disciplínách objektivní měření nebo třeba posouzení prosté funkčnosti produktu, nevyplývá, že je v humanitních vědách dovoleno říkat cokoliv. Oč prchavější jsou objekty, jimiž se v nich zkoumavě zabýváme, o to větší důležitost mají – nikoli překvapivě – odvěké ctnosti rozumového souzení: korektní zdůvodňování a argumentace. Dospívat k netriviálním, originálním, a zároveň dobře zdůvodněným závěrům je v humanitních vědách, stejně jako kdekoliv jinde, obtížná a kvalifikovaná práce. Tak jako by nikoho nenapadlo popírat, že práce projektanta nebo obkladače může být prvotřídní, obstojná, ale také mizerná, nelze ani v zájmu oborové kolegiality přehlížet to, že existující příspěvky k humanitním oborům mají různou váhu. V jejich mase nacházíme práce průlomové a zásadní, práce provokativní a kontroverzní, příspěvky, které představují solidní rozšíření smysluplných vědeckých projektů, ale také množství nesmyslného, nebo aspoň v každém rozumném ohledu nepotřebného balastu. Je možná lokálně a krátkodobě výhodné, dlouhodobě však rozhodně kontraproduktivní tuto rozrůzněnost relativizovat nebo ji navenek tajit.

Význam, tektogramatika, FGP

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Následující text se kriticky otírá o teorii Funkčního generativního popisu, a zprostředkovaně tedy i o Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK, resp. jeho pracovníky a pracovnice relevantních specializací, zvláště na projektu závislostního korpusu PDT (k nimž musím ovšem zčásti počítat i sebe sama). Rád bych výslovně předeslal, že se navzdory nedostatku servítků má jednat o přátelskou a věcnou kritiku zaměřenou k naší mezinárodně nejvěhlasnější lingvistické instituci.

K povrchovějším rovinám jazykového popisu v rámci FGP toho nemohu říci mnoho. Rád bych se však vyjádřil k tomu, jak se v tomto teoretickém okruhu zachází se sémantikou, tj. oblastí, v níž se cítím do jisté míry oprávněn soudit. Moje zamyšlení se tak týká především tzv. roviny tektogramatické, o níž se v rámci FGP mluví též jako o rovině podkladové větné struktury nebo o rovině jazykového významu. Právě tektogramatické reprezentace jsou vrstvou Funkčního generativního popisu, která se nejblíže dotýká fenoménů, o nichž se běžně – mimo specifický kontext pražské školy – mluví jako o sémantických. Tyto fenomény ovšem tektogramatika nevyčerpává: mimo ni (nebo pod ní, budeme-li se držet tektonické metafory) se předpokládá rovina „(kognitivního, ontologického) obsahu“. (Sic: tuto formulaci se závorkami, prozrazujícími jistou bezradnost, doslova nalézáme v oficiálních formulacích přístupu.) Tato obsahová rovina však v rámci FGP zůstává právě jen předpokladem, nevypracovává se.

Je zarážející, jak neurčité a těžko postižitelné formulace jsou matematičtí a komputační lingvisté ochotni tolerovat v teoretických základech svého přístupu, jde-li o sémantiku. Udává se – s odkazem na starou strukturalistickou metaforu o významu jakožto „obsahu v zrcadlení jazykové formy“ – že tektogramatika je rovinou jazykově strukturovaného významu, v opozici k jazykově nezávislému, univerzálnímu obsahu. V době (a místě) ustavování FGP se toto dělení mohlo přirozeně nabízet, dnes se však zdá být značně problematické a obtížně srozumitelné. Dichotomie obsahu a významu ve své strukturalistické podobě je sotva obhajitelná před novější filosofii jazyka, v dnešním mezinárodním kontextu sémantiky jako lingvistické disciplíny je pak dosti osamocená. Názory vyšlé z módy není jistě třeba rovnou zavrhovat, je však otázka, zda na nich lze stavět bez průběžného promýšlení a obhajování.

V rámci FGP zřejmě dodnes platí dobový optimismus, s nímž se otázka obsahové roviny odsouvala z bezprostředního dohledu. Tektogramatické reprezentace mají být v principu interpretovatelné (ve smyslu rovinného funkčního pojetí, v němž se jednotky nižších rovin chápou jako označující jednotek rovin vyšších) pomocí „reprezentací konečného obsahu“, formulovaných aparátem tehdy aktuální intenzionální sémantiky. Vypracování těchto reprezentací je úkolem logiků, s nimiž si lingvisté takto úhledně rozdělili práci: tektogramatika má být jakousi styčnou plochou mezi nimi a logiky, poslední rovinou jazyka zajímavou pro lingvisty a první rovinou zajímavou pro logiky (bráno z opět z „tektonického“ hlediska, z hlediska postupu „hlouběji“). Po desetiletích vývojové stagnace intenzionální sémantiky (jejiž praktické napojení na ostatní lingvistické disciplíny se ukázalo být velmi obtížné) se nicméně dnes zdá zřejmé, že její užitečnost pro potřeby FGP je víceméně nulová a že připisovat právě tomuto směru úlohu komplementární k tektogramatice bylo spíše jen dobově nahodilou nadějí.

Nechci nikterak tvrdit, že fenomény v současnosti pojednávané na tektogramatické rovině si nezaslouží označení „sémantické“. Tektogramatické reprezentace FGP naopak podle mého soudu zachycují v jistém smyslu více reálné sémantiky než obvyklé reprezentace formálněsémantické. Zcela neuspokojivá jsou ale současná teoretická vymezení toho, co na tektogramatickou rovinu klademe, co přesně od tektogramatických reprezentací v sémantickém ohledu očekáváme, a co v nich – a proč – naopak není třeba zachycovat. Je mimo jiné zvláštní, že ačkoli strukturalistická sémantika aplikovala distinkci obsahu a jazykového významu především v lexikální doméně, právě význam lexikální jednotky se na tektogramatické úrovni FGP reprezentuje dosti triviálně a nezajímavě, totiž uvedením lemmatu (respektive tzv. t-lemmatu). Dlouho přehlížené pojmové nejasnosti ohledně přístupu FGP k sémantickým fenoménům se pak musejí nutně promítat i do sémantických oblastí pojednávaných na ÚFALu a v rámci PDT nověji, např. do studia sémanticky relevantních nadvětných textových vztahů, jako je koreference a mezivýpovědní vztahy.

Podobně základní úvahy se dnes, zdá se, v rámci FGP neodehrávají. Práce, probíhají-li ještě, se omezují na extenzivní popis v původním teoretickém rámci a na návazné anotace lingvistických dat, tj. na trpělivé rozvíjení někdejších vědeckých rozhodnutí, bez ochoty k zásadním, třeba i fatálním revizím. Zásadní roli nepochybně sehrává objem práce již investované – ta, obávám se, je pro zúčastněné závažím v dalším teoretickém rozletu.

Lze jistě namítnout, že teoretický rozlet není dnes pro matematické a komputační lingvisty na pořadu dne a v popisu práce. Autorovi tohoto textu se ovšem stýská – nakolik je to vzhledem k jeho věku možné – po dobách, kdy se malostranští lingvisté a lingvistky ještě pouštěli do nejobecnějších debat o povaze jazyka. Po dobách, kdy se jednalo o celkové nastavování shrnující teorie, a to v kontaktu s předními osobnostmi snažícími se ve světě o totéž. Od té doby se např. teorie GPSG proměnila v teorii HPSG, ta pak před nedávnem v tzv. Sign-based construction grammar. Těžko se oproti tomu domnívat, že FGP, nakolik je dnes ještě živým pojetím, se měnit nemusí, protože už od začátku „je správně“.

Fundamentální otázky je nanejvýš vhodné průběžně řešit, nemá-li se vůbec ztratit ponětí o tom, že stále nebyly vyřešeny. Teorii a – chcete-li – filosofii sémantiky se nelze vyhýbat, pokud chceme doufat v kvalitativní posun v pochopení fungování jazyka (a snad i v řešení praktických úloh ve chvíli, kdy se vyčerpá potenciál současného praktického odklonu od lingvistické teorie k sémantice založené na automatickém zpracování velkých objemů dat). Dobrá řešení nejsou nikterak nasnadě a vyplynou, troufám si tvrdit, jedině z důsledného moderního záběru přes relevantní disciplíny lingvistické, kognitivní, komputační a filosofické, upomínajícího svou šíří na raná léta FGP. Nebudou, bohužel, výsledkem trpělivé a extenzivní deskripce v zastaralém pojmovém rámci.

Autor vděčí Janu Hajičovi ml. za některé zásadní připomínky. Za výslednou podobu textu zodpovídá výhradně autor sám.