Význam, tektogramatika, FGP

Následující text se kriticky otírá o teorii Funkčního generativního popisu, a zprostředkovaně tedy i o Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK, resp. jeho pracovníky a pracovnice relevantních specializací, zvláště na projektu závislostního korpusu PDT (k nimž musím ovšem zčásti počítat i sebe sama). Rád bych výslovně předeslal, že se navzdory nedostatku servítků má jednat o přátelskou a věcnou kritiku zaměřenou k naší mezinárodně nejvěhlasnější lingvistické instituci.

K povrchovějším rovinám jazykového popisu v rámci FGP toho nemohu říci mnoho. Rád bych se však vyjádřil k tomu, jak se v tomto teoretickém okruhu zachází se sémantikou, tj. oblastí, v níž se cítím do jisté míry oprávněn soudit. Moje zamyšlení se tak týká především tzv. roviny tektogramatické, o níž se v rámci FGP mluví též jako o rovině podkladové větné struktury nebo o rovině jazykového významu. Právě tektogramatické reprezentace jsou vrstvou Funkčního generativního popisu, která se nejblíže dotýká fenoménů, o nichž se běžně – mimo specifický kontext pražské školy – mluví jako o sémantických. Tyto fenomény ovšem tektogramatika nevyčerpává: mimo ni (nebo pod ní, budeme-li se držet tektonické metafory) se předpokládá rovina „(kognitivního, ontologického) obsahu“. (Sic: tuto formulaci se závorkami, prozrazujícími jistou bezradnost, doslova nalézáme v oficiálních formulacích přístupu.) Tato obsahová rovina však v rámci FGP zůstává právě jen předpokladem, nevypracovává se.

Je zarážející, jak neurčité a těžko postižitelné formulace jsou matematičtí a komputační lingvisté ochotni tolerovat v teoretických základech svého přístupu, jde-li o sémantiku. Udává se – s odkazem na starou strukturalistickou metaforu o významu jakožto „obsahu v zrcadlení jazykové formy“ – že tektogramatika je rovinou jazykově strukturovaného významu, v opozici k jazykově nezávislému, univerzálnímu obsahu. V době (a místě) ustavování FGP se toto dělení mohlo přirozeně nabízet, dnes se však zdá být značně problematické a obtížně srozumitelné. Dichotomie obsahu a významu ve své strukturalistické podobě je sotva obhajitelná před novější filosofii jazyka, v dnešním mezinárodním kontextu sémantiky jako lingvistické disciplíny je pak dosti osamocená. Názory vyšlé z módy není jistě třeba rovnou zavrhovat, je však otázka, zda na nich lze stavět bez průběžného promýšlení a obhajování.

V rámci FGP zřejmě dodnes platí dobový optimismus, s nímž se otázka obsahové roviny odsouvala z bezprostředního dohledu. Tektogramatické reprezentace mají být v principu interpretovatelné (ve smyslu rovinného funkčního pojetí, v němž se jednotky nižších rovin chápou jako označující jednotek rovin vyšších) pomocí „reprezentací konečného obsahu“, formulovaných aparátem tehdy aktuální intenzionální sémantiky. Vypracování těchto reprezentací je úkolem logiků, s nimiž si lingvisté takto úhledně rozdělili práci: tektogramatika má být jakousi styčnou plochou mezi nimi a logiky, poslední rovinou jazyka zajímavou pro lingvisty a první rovinou zajímavou pro logiky (bráno z opět z „tektonického“ hlediska, z hlediska postupu „hlouběji“). Po desetiletích vývojové stagnace intenzionální sémantiky (jejiž praktické napojení na ostatní lingvistické disciplíny se ukázalo být velmi obtížné) se nicméně dnes zdá zřejmé, že její užitečnost pro potřeby FGP je víceméně nulová a že připisovat právě tomuto směru úlohu komplementární k tektogramatice bylo spíše jen dobově nahodilou nadějí.

Nechci nikterak tvrdit, že fenomény v současnosti pojednávané na tektogramatické rovině si nezaslouží označení „sémantické“. Tektogramatické reprezentace FGP naopak podle mého soudu zachycují v jistém smyslu více reálné sémantiky než obvyklé reprezentace formálněsémantické. Zcela neuspokojivá jsou ale současná teoretická vymezení toho, co na tektogramatickou rovinu klademe, co přesně od tektogramatických reprezentací v sémantickém ohledu očekáváme, a co v nich – a proč – naopak není třeba zachycovat. Je mimo jiné zvláštní, že ačkoli strukturalistická sémantika aplikovala distinkci obsahu a jazykového významu především v lexikální doméně, právě význam lexikální jednotky se na tektogramatické úrovni FGP reprezentuje dosti triviálně a nezajímavě, totiž uvedením lemmatu (respektive tzv. t-lemmatu). Dlouho přehlížené pojmové nejasnosti ohledně přístupu FGP k sémantickým fenoménům se pak musejí nutně promítat i do sémantických oblastí pojednávaných na ÚFALu a v rámci PDT nověji, např. do studia sémanticky relevantních nadvětných textových vztahů, jako je koreference a mezivýpovědní vztahy.

Podobně základní úvahy se dnes, zdá se, v rámci FGP neodehrávají. Práce, probíhají-li ještě, se omezují na extenzivní popis v původním teoretickém rámci a na návazné anotace lingvistických dat, tj. na trpělivé rozvíjení někdejších vědeckých rozhodnutí, bez ochoty k zásadním, třeba i fatálním revizím. Zásadní roli nepochybně sehrává objem práce již investované – ta, obávám se, je pro zúčastněné závažím v dalším teoretickém rozletu.

Lze jistě namítnout, že teoretický rozlet není dnes pro matematické a komputační lingvisty na pořadu dne a v popisu práce. Autorovi tohoto textu se ovšem stýská – nakolik je to vzhledem k jeho věku možné – po dobách, kdy se malostranští lingvisté a lingvistky ještě pouštěli do nejobecnějších debat o povaze jazyka. Po dobách, kdy se jednalo o celkové nastavování shrnující teorie, a to v kontaktu s předními osobnostmi snažícími se ve světě o totéž. Od té doby se např. teorie GPSG proměnila v teorii HPSG, ta pak před nedávnem v tzv. Sign-based construction grammar. Těžko se oproti tomu domnívat, že FGP, nakolik je dnes ještě živým pojetím, se měnit nemusí, protože už od začátku „je správně“.

Fundamentální otázky je nanejvýš vhodné průběžně řešit, nemá-li se vůbec ztratit ponětí o tom, že stále nebyly vyřešeny. Teorii a – chcete-li – filosofii sémantiky se nelze vyhýbat, pokud chceme doufat v kvalitativní posun v pochopení fungování jazyka (a snad i v řešení praktických úloh ve chvíli, kdy se vyčerpá potenciál současného praktického odklonu od lingvistické teorie k sémantice založené na automatickém zpracování velkých objemů dat). Dobrá řešení nejsou nikterak nasnadě a vyplynou, troufám si tvrdit, jedině z důsledného moderního záběru přes relevantní disciplíny lingvistické, kognitivní, komputační a filosofické, upomínajícího svou šíří na raná léta FGP. Nebudou, bohužel, výsledkem trpělivé a extenzivní deskripce v zastaralém pojmovém rámci.

Autor vděčí Janu Hajičovi ml. za některé zásadní připomínky. Za výslednou podobu textu zodpovídá výhradně autor sám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *