Jako genealog se specializuju jen na jednu konkrétní oblast a jednu technologii. Pokud ode mě budete chtít zpracovat cokoli jiného, obyčejně vás odmítnu s tím, že bych to na profesionální úrovni nezvládl.

Kdybych ale chtěl svůj rodokmen zadat jako zakázku někomu jinému, věděl bych, co od něj chtít a jak poznat, že odvádí kvalitní práci. Sám totiž vím, jaké jsou v  genealogii moje limity a čím vším je možné si ulehčit práci, když se nikdo nedívá (ne že bych to dělal, pochopitelně…!). Zde jsou tedy moje doporučení k výběru profesionála nebo profesionálky pro vaši genealogickou zakázku.

Co určitě chtít

Za posledních patnáct let se genealogický svět velmi proměnil skrze širokou internetovou dostupnost historického materiálu, především matričního. Svými rodovými stromy se na vlastní pěst zaobírá řada zájemců, a někteří se do toho ponoří natolik soustavně, že si pak přirozeně začínají přibírat i zakázkovou práci pro jiné. Nic proti tomu, se vším se musí nějak začít! Odborník či odbornice v rodopisu, kterým se nemusíte bát zadat placenou práci, by se ale měli vyznačovat některými vlastnostmi navíc.

Zaprvé, minimálně o třídu lépe než vy by se měli orientovat aspoň ve dvou z následujících tří témat:

• genealogie a existující prameny daného regionu (např. na úrovni Haná, Valašsko, východní Čechy; v případě ciziny konkrétní stát)
• jazyk a písmo zápisků dané doby a oblasti (podle okolností čeština, latina, němčina včetně laikům obtížně čitelného kurentního písma, na Slovensku maďarština…)
• dobové sociální, majetkové, hospodářské, rodinné zvyklosti

Schválně říkám jen „minimálně o třídu lépe“. Přesněji to totiž jako laik těžko posoudíte, ale není to vlastně ani potřeba. Radost z nového poznání je totiž relativní. Nepotřebujete nutně profesora pomocných věd historických. Je bezpochyby na místě platit coby odborníkovi někomu, kdo vám dokáže na vaše otázky dávat zajímavá a přesvědčivá vysvětlení bez logických rozporů.

Ochota vysvětlovat to, na co se budete doptávat, a schopnost dělat to přesvědčivě jsou naprosto zásadní. Dobrá genealožka bude mít z vašich dotazů radost. Budou pro ni známkou, že se zabývá něčím, co druhá strana chápe, oceňuje a co není jen položkou, prapředkem k odškrtnutí a uložení bez dalšího zájmu. Špatná genealožka se bude naopak bát, že svými dotazy odhalíte nekvalitu její práce.

K ochotě a schopnosti vysvětlovat patří i schopnost genealoga přiznat, že neví, zápisku nerozumí nebo ho nedokáže rozluštit. To není v historii ostuda. Pokud vám jako zákazníkovi zrovna na dané věci mimořádně záleží, měl by mít genealog v záloze ještě nějaké způsoby, jak ji stopovat a kde se o ní informovat.

Genealogičtí profesionálové by rozhodně měli být na požádání schopni konkrétními originálními záznamy doložit drtivou většinu zjištění. Ideálně by tyto záznamy měly v kopii být rovnou součástí dodávky, a to pro pohodlnou kontrolu v čase dodání i v budoucnu. Jen zcela okrajově a spíše v závěrečných než v úvodních fázích zkoumání, jako věc vybudované důvěry, lze připustit zjištění, která stojí na intuici a zkušenosti genealoga s konkrétní oblastí, záležitostí apod. spíše než na konkrétním důkazu. Mimo jiné proto, že chyba v počátcích zkoumání může celý následný proces odklonit na chybnou kolej.

U zjištění, která jsou vinou nedostatečných záznamů pouze pravděpodobná, by měla genealožka věrohodně popsat okolnosti a rozhodnutí o dalším pokračování na tomto základě přenechat klientovi. Vezměme si případ: hledáme praprapradědečka Alfonse Vomáčku, který se měl narodit kolem roku 1840 dosud neznámým rodičům; jediný Alfons Vomáčka mezi lety 1830–1850 se přitom v dané farnosti rodí roku 1837 Sebastianu Vomáčkovi a jeho ženě Filoméně. Ztotožníme ho s hledaným Alfonsem? Rozhodnutí pro/proti záleží na řadě věcí: jak časté je v okolí příjmení Vomáčka? Jak spolehlivý byl původní odhad narození kolem roku 1840? Z jakého záznamu vyplynul a jak chybové typicky jsou záznamy toho druhu?

Je na genealožce popsat záležitost a navrhnout klientovi řešení, a to vždy s respektem k principu, že u pochybných větví je na místě ukončit pátrání. Je pak na klientovi o záležitosti rozhodnout s vědomím rizika, které je v pokračování na daném základě obsaženo. Jen takovou otevřeností se dá vybalancovat konflikt zájmů, který mezi genealožkou a klientem zpravidla panuje. Totiž ten, který genealožce velí zajišťovat si další práci pokud možno hladkým pokračováním do minulosti, zatímco klienta nabádá neplatit za zkoumání rodů, které se ho ve skutečnosti netýkají.

Další požadavky na seriózního genealoga se týkají rozsahu pátrání a způsobu účtování. Ne nutně ceny – ta je na dohodě obou stran a podle okolností se může významně lišit. Profesionál jako zkušenější strana je ale zodpovědný za nekonfliktní a realistické nastavení klientova očekávání ohledně poskytnuté služby a její ceny. Měl by společně s klientem, s respektem k jeho preferencím a rozpočtu, jasněji definovat rozsah pátrání – pouhým slovem „rodokmen“ totiž různí lidé míní velmi různé věci. Solidní genealog vám neoznámí hned na úvod, že od něj zpracovaný rodokmen stojí třicet tisíc, nýbrž s respektem přistupuje i k těm, jejichž rozpočet je desetinový, a i jim je schopen dát konkrétní – byť pochopitelně omezenou – nabídku. Především pak má zavedený takový způsob prezentování výsledků práce, který zaručí, že jejich případné nevyhovování potřebám klienta se projeví dřív, než účet neúnosně naroste. Pokud jste jako klient již zavázáni k platbě přes 4–5 tisíc korun a netušíte ještě, co za ni dostanete, je načase zbystřit.

Konečně, české prostředí laické genealogie je poněkud nezdravě posedlé hledáním „modré krve“. Seriózní genealog ani genealožka toho nezneužívá, neslibuje vám šlechtický původ a tyto sklony ve vás nebude neopodstatněně živit. Ví totiž, že potomků vyšší aristokracie, kteří by o tomto původu nevěděli, je v populaci zanedbatelné procento a že vágní rodinné historky o šlechtických levobočcích se zpravidla zakládají spíše na lidské potřebě přikrášlování a romantizování všednosti, nežli na pravdě.

Co je na dohodě…

… resp. často spíš na fixní nabídce genealoga a na vaší ochotě ji přijmout, ber nebo nech být.

V prvé řadě je na dohodě cena zakázky, případně způsob, jak se k výsledné ceně postupně dospěje. Cena, za kterou jsme ochotni pracovat nebo si práci naopak kupovat, je u každého z nás jiná a je většinou zbytečné se o ni příliš handrkovat. Strana, které návrh nevyhovuje, se zkrátka poohlédne někde jinde. Cenu je možno počítat jak od času, tak od výsledku práce a obojí má nějakou nevýhodu:

Čas strávený prací se špatně vykazuje a snadno může být předmětem nedůvěry ze strany zákazníka. Negativní pocity může také vyvolávat optický rozdíl mezi hodinovým výdělkem zaměstnanců a hodinovou sazbou živnostníků. Kupříkladu zákazník, který v zaměstnání pobírá na hodinu 160 Kč, může obtížně přijímat hodinovou sazbu genealoga-živnostníka ve výši 400 Kč. Ta přitom vzhledem k celkové organizaci práce třeba vede ještě k nižším měsíčním příjmům, než na jaké je zvyklý zákazník ze zaměstnání; tyto souvislosti jsou ale méně na očích. – Účtování od hodiny genealoga chrání před neúspěšným hledáním; je však otázka, kolik neúspěšného hledání dokáže klient tolerovat a zda není účelnější, aby genealog vzal toto riziko na sebe, jako je tomu při následující možnosti.

Přinejmenším pro úvodní fáze vztahu se dá doporučit spíše účtování od výsledku – např. od každého zjištěného předka (na určité úrovni detailu). To klientovi poskytuje od začátku jasnější představu o tom, co si kupuje. Zde se genealožka nastavením cen potřebuje chránit před situací, kdy přes více záznamů a pramenů bude sledovat rodinnou situaci, nedá ji ale nakonec uspokojivě dohromady, a nedostane proto za práci zaplaceno. Jinými slovy, ceny budou takové, aby se neúspěchy a zádrhele v jedné části hledání pokryly úspěchem v jiné části. Levná práce od jednotky výsledku může genealožku motivovat, aby si vymýšlela neprokázané souvislosti a naopak zatajovala fakta, která na spolehlivost výsledku vrhají špatné světlo – není tedy v zájmu klienta, aby genealožka pracovala příliš lacino. Na druhou stranu vysoká sazba od jednotky není sama o sobě žádnou zárukou kvality. Důvěru v dobrou práci je třeba budovat všemi ostatními způsoby zmíněnými v tomto článku.

Věcí dohody je též finální rozsah a struktura pátrání. Jak už bylo řečeno, seriózní genealožka na vás nenahrne výsledky do 16. století za čtyřicet tisíc i s fakturou, pokud předem dostatečně jasně zaznělo, že váš limit je deset; nenaúčtuje vám rozpracování babiččina rodokmenu, pokud jste si jasně objednali dědečkův. Dále pak k dohodě patří použité metody. Ty se většinou odvíjí od schopností a možností genealožky. Bude za vás vystupovat i v jednání s matričními úřady, včetně plné moci k případnému dokládání příbuznosti? Bude pracovat se vzdáleně dostupnými zdroji, nebo pro vás – zpravidla nákladněji – vyrazí „do terénu“ a za fyzickými prameny v archivech? Omezíte se na matriční prameny, nebo bádání rozšíříte i na pozemkové prameny, sčítací operáty a další alternativní rodopisné zdroje? Bude vycházet jen z psaných záznamů, nebo jako novinku posledních let zapojíte i genetiku?

V neposlední řadě byste pak měli spolu s profesionálem mít jasno o formátu výsledků. Stačí vám výsledek ve formě textu o učiněných zjištěních, s přepisem záznamů a poučeným výkladem o tom, co pro váš rodinný původ znamenají? Potřebujete výsledky zanést do konkrétního genealogického programu nebo databáze? (Rozhodnutí o zveřejnění dat vašeho rodu, vámi placených, je pochopitelně čistě na vás.) Požadujete vizualizaci? Pokud ano, má být jen orientační pro lepší pochopení vztahů, nebo má jít o graficky reprezentativní – zpravidla nákladnější – rodový strom, který budete dávat veřejně na odiv?

Rada na závěr. Pokud to není řešeno přímo formátem výsledků dodaných genealogem, myslete vždy u těchto výsledků (které nejspíš mají být rodinným dokumentem pro celé generace) na zálohu a uchování. Každý počítač se jednou pokazí: může se to stát za deset let anebo hned zítra. Placená genealogická zjištění patří k datům, která byste pravděpodobně postrádali nejvíce. Pamatujte, že jedním z nejlepších datových formátů co do praktičnosti a srozumitelnosti napříč dlouhými časovými úseky je i ve 21. století – písmo na papíře.