Simon Winder: Danubia
Se svým povšechným zájmem o historii (a trochu konkrétnějším o Uhry a Sedmihradsko) jsem si v poslední době přečetl pět set stránek Winderovy Danubie a dalších pět set jeho Germanie a víceméně jsem si to užil. Autor je teda občas hodně upovídaný, lehkých cestopisných postřehů je až moc, dost je i ponorů do dobové hudby a občas se zřejmě připoohne nějaká nepodstatná reálie, aby bylo docíleno žádoucího vtipu nebo kontrastu. Ale je za tím vším znát hluboký vhled, láska k tématu i k celému tak heterogennímu, chaotickému prostoru, jaký tvoří někdejší Svatá říše římská a habsburská teritoria. A je možná zapotřebí právě britského autora, abychom svůj český školní dějepis a národní mýty nahlédli v kontextu větších státních útvarů, do kterých naše území po většinu novověku patřilo. Viz třeba nezvykle kritický pohled na bezručovskou tematiku nebo Janáčka coby „odpudivého slovanského nacionalistu“. To ale není jádro knihy, slouží to jen jako drobný doklad toho, jak se pohled na soudržnost říší coby osobního vlastnictví dynastií během 19. století nezadržitelně proměnil v logice nacionalismu, v důsledcích podobně ničivého. A v naprosté většině Danubie samozřejmě vůbec na českém území nejsme, pohybujeme se od Španělska a (dnešní) Belgie přes Rakousy a Halič po Bosnu a osmansko-habsurská území nikoho. Netřeba dodávat, že východ říše mě baví nejvíc. Osvěžující pro mě bylo číst o všech těch habsburských císařích (třeba o obou Leopoldech, obou Josefech a samozřejmě o celém závěru panující dynastie), jako o konkrétních lidech, na které lze mít konkrétní názor neredukovaný na jeden dva učebnicové fakty. Sympatické je, že Winder pobyl i v Olomouci (tamní trojiční sloup má podle něj „vzezření barokní verze rakety země-vzduch“). A potěšil mě rozkošně zlomyslný pohled na přetrvávající tradici lázeňství coby středoevropskou medicínskou ezoteriku.
Příliš nerozumím vztahu mezi vydáním v Euromedii roku 2015 a v Mapcards roku 2022, podle mě je to tatáž kniha s mírně pozměněným podtitulem. V Mapcards se ale chopili vydání celé Winderovy série, což jim určitě dává na takový posun právo.
Simon Winder: Germania
Pěkný, mírně upovídaný historický průvodce Německem. Autor nám důkladně předestírá základní, ne vždy vnímaný fakt, že až zhruba do poloviny 19. století tu – na rozdíl od Francie, Británie a mnohých dalších zemí – nebyl žádný celistvý a nebo jen mentálně přítomný stát, který by se dal nazvat Německem. Nýbrž jen tříšť území a územíček, od relativně velkých, avšak politicky poněkud neschopných království (typu Sasko, Bavorsko) až po desítky mini- a mikroútvarů, do jejichž bizarností se autor kdykoli s potěšením zavrtá. Nezávislé opatství, jehož jediná politická síla vyplývá z vlastnictví údajného Ježíšova sandálu. Sasko-kobursko-gothajské vévodstvíčko, které úspěšně dodalo následníky trůnu a královské manžel(k)y do půlky Evropy. To vše pod vágním dohledem císařů Svaté říše římské a časem pak pod pruskou dominancí. I ty pruské záchvěvy militantní velikosti byly pak časově dosti omezené a katastrofy, ke kterým pak ve 20. století vedly, se v autorově optice zdají spíš důsledkem smutných omylů, špatného hodnocení sil a možností. Vždyť ještě po celé 19. století se německé a habsburské země jevily jako přirozený spojenec Británie a společným antagonistou byla Francie. (Je každopádně těžké být v dějinách objektivní. Spravedlivý se nám obvykle zdá ten řád, který panuje už dlouho v relativním klidu. Ale ony i tradiční britské ctnosti a důstojnost, jak si je v naší kultuře představujeme, mají nemalý základ v někdejší militantní morálce, v brutálním prosazování imperiální moci. Jen je to zkrátka od těch dob, co se Britové námořně prosadili nad vší evropskou konkurencí, už dávno. Viz k tomu také Romancovovu knihu Námořní slepota.)
Našincům se dá každopádně doporučit začít spíš autorovou Danubií, která se českého a moravského území týká konkrétněji. A pokud přijdete na chuť jeho stylu, který občas uhýbá směrem k cestovnímu fejetonu, můžete směle pokračovat Germanií. Výhodou vám v tom případě bude i lepší předchůdné pochopení toho, jak přesně se ve středověku a ranějším novověku instituce Svaté říše římské kryla nebo nekryla s dynastickými državami Habsburků. A tedy jakými dějinnými oklikami se evropští mluvčí němčiny dobrali současných německy mluvících států.