Archiv autora: Radek Ocelák

Autor: Radek Ocelák

Nezávislý badatel, historik a genealog genealog rumunských Slováků, nakladatel, aspirující antikvář, sběratel starých fotografií.

Původní venkovská zástavba v oblasti Jeseníků, její zachování a rozvoj: nad knihou Pavla Hrona

Publikováno | Autor:

Mám v ruce druhý, obrazový díl Hronovy publikace z roku 1999, a je to bezesporu zásadní kniha do jesenického kánonu, bohužel asi dnes značně zapomenutá. Nepodařilo se mi o autorovi mnoho dohledat, prý už nežije. (Edit: zemřel roku 2008.) Pochopil jsem, že byl navrátilec z emigrace, který měl ambici svým dílem podnítit veřejnou diskusi (mimo jiné v kontextu rodícího se kapitalistického cestovního ruchu) a nastavovat či usměrňovat jesenickou krajinotvornou regulaci. A že se ve své době nejspíš nesetkal s velkým pochopením. Ať už ale přímo nebo nepřímo, mnoho z jím zastávaných principů se promítlo do toho, co dnes Správa CHKO Jeseníky vymáhá jako přijatelnou podobu zástavby na svém území. “Jsme mu (…) vděční za velký přínos k pochopení pojmů krajinný ráz a co znamená tradiční jesenická architektura,” vyjádřili se ze Správy na můj dotaz.

Kniha stojí na důkladném studiu tradiční jesenické lidové architektury. Tedy tzv. jednotného (sudetského) domu, který v daných klimatických podmínkách slučuje většinu hospodářských funkcí pod jednou střechou. Funkční pochopení těchto staveb Hronovi dovoluje postřehnout a hodnotit širokou škálu toho, co se s nimi zhruba od 60. let při úpravách a rekonstrukcích děje.

Z poznávacího hlediska je publikace fascinující, stylově je poněkud problematická. Mnohá negativní hodnocení jsou brutální způsobem, jaký za čtvrt století od publikace přece jen už vyšel z módy, a možná že ani dobové recepci tento styl zrovna neposloužil. Estetický odsudek je jedna věc, řada zachycených staveb si ho snadno zaslouží. Autor ale často s kritickou vervou přechází do nesmyslné, nepodložené psychologizace jejich tvůrců i obyvatel (což je v tomto vesnickém žánru mnohdy totéž). A upřímně, naše obydlí tak trochu patří k naší intimitě: sepsout někomu nevybíravě dům, i kdyby se z estetiky nevyvozovalo nic etického a psychologického, často prostě znamená si ho znepřátelit. (Autorovo oblíbené pejorativum na adresu domu je “zmrsklý”, “zmrsklina”.) Dnes by doufám nikoho nenapadlo takto psát. A koneckonců toto pojetí ublížilo i odborné hodnotě knihy: při brutalitě některých soudů je sice logické, že obrazově zachycené stavby zůstaly anonymní, geografické reference by ale pro pozdější práci s knihou byly bývaly cenné.

Jinak je každý snímek důkladně okomentován, což je didakticky cenné, ale protože se klady i zápory na stavbách samozřejmě opakují, je i sama kniha při pečlivějším pročítání mírně repetitivní. Při tom opakování by bylo opravdu těžké přehlédnout, co Pavel Hron v jesenické krajině oceňuje (např. dvoudílná okna s vnitřním členěním, podlomenice, komíny při hřebenu střechy, plaňkové ploty, světlé nátěry, přírodně stárnoucí dřevo…) a co naopak odsuzuje (trojdílná a paneláková okna, černohnědé nátěry dřevěných prvků, zahloubení oken do fasády, vysoké podezdívky, masivní ploty, většinu přístavků, balkonů, schodišť a dalších zásahů do tradičně jednolité plochy stěn a střechy). Většinu toho spojuje jeden princip: stará a materiálově skromná řešení dospěla k významné funkčnosti při daných povětrnostních podmínkách. Pozdější tvárné a materiálové experimenty, zvláště ze strany laiků, nejen rozvrací typickou krajinnou estetiku, ale vedou leckdy i k rychlé degradaci zatékáním a mrazem.

Klíčovou otázkou je, kde dnes po pětadvaceti letech od vydání knihy jsme. Zasloužila by možná nějaké neformální symposium. Hronovy pohledy na jesenickou zástavbu jsou nějakým způsobem dodnes živé, zdaleka se ale neprosadily univerzálně. Pod krajinotvornou regulaci CHKO totiž spadá jen velmi malá část lidských sídel, intravilánů jesenických obcí, a jiné regulační orgány se jesenickou estetikou nezabývají. Volný trh nabídl řadu dalších materiálů a těžko je možné je všechny šmahem zavrhnout s dogmatickým odkazem na dřevo, kámen a vápno (ačkoliv ekologie musí samozřejmě hrát roli v každém novém posuzování). Ledacos se už stihlo proměnit k nepoznání, včetně naší citlivosti. Já osobně, těsně předlistopadový ročník narození, jsem třeba už nezažil dobu, kdy by trojdílná okna nebo natírané ploty z kovových ořezů a prefabrikátů byly vnímány jako nežádoucí novum. Na intuitivní úrovni je to pro mě prakticky tradiční vesnický kolorit. Zatímco Hronem prosazované plaňkové ploty jsou spíš už něco jako skanzen.

Podobné časové odvíjení je přirozené, ale zároveň je škoda se o něm nebavit. Nežli nechat starou jesenickou sídelní estetiku tiše rozpadnout, bylo by lépe ji realisticky revidovat a propagovat.

edit 1. 4. 2025: Rád zjišťuju, že práce Pavla Hrona není až tak zapomenutá; připomněl ji krátký film z roku 2002, aktualizovaný 2013.

 

Pavel Hron: Původní venkovská zástavba v oblastí Jeseníků, její zachování a rozvoj. Domov – kolébka lidskosti. 2 díly, Moravský Beroun: Moravská expedice, 1999.

Antikvariát Pomalá kniha

Publikováno | Autor:

Otvírám si malý antikvariát v Šumperku, bude to zároveň moje kancelář, kde se za mnou můžete zastavit na kus řeči. Pro začátek bude pravidelně otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale dá se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.

Jiří Jílek: Jak by se vrátil čas… (výstava v Šumperku)

Publikováno | Autor:

Ještě tři týdny je v Šumperku k vidění shrnující výstava ke sto letům od narození Jiřího Jílka, sochaře, který se ze středních Čech hned po studiích odstěhoval do jedné zastrčené vsi na Šumpersku a strávil tu zbytek života. Je to v prvé řadě idylik na pohled místy až inzitního projevu, který si ale se svým zdravím a nemocí protrpěl tolik, že mu jeho idylu věřím. Do náležitého kontextu ji staví jednak temnější řada plastik z nejhorších životních období (uspokojivě ji prezentuje i dlouhodobá expozice v místní Galerii Jiřího dílka, pokud byste snad aktuální výstavu nestihli), jednak autorovy sofistikované texty vydané roku 1999 v knize „Stýskání mé je vývěr vod“. Z přírodních a pohádkových idyl mě baví zvláště Jílkovy jezinky, bludičky a jiné podhorské potvory! Dojemná je pak archetypální hlava Evy N., jinak též jeho ženy, prostupující dílem od rané bysty tu i onde.

Knížky atd.

Publikováno | Autor:

Odkazy na pár mých nedávných textů:

Není před čím smekat – recenze jedné špatné odborné publikace na téma historických fotografií

V kulturně-politickém obtýdeníku A2 poznámka o starší dětské literatuře.

Pustil jsem se do občasného komentování starších titulů na Databázi knih. Jednotlivé komentáře a recenze sem asi moc kopírovat nebudu, pospolu všechno najdete tady.

Ve dvouměsíčníku Listy 4/2024 je moje recenze na knihu Jana Hýska “Obrazový knihopis českých erotic”. Online to zatím není, kupte si je.

Stěhujeme se v Šumperku na jinou adresu. Kdo si z mojí Edice Sedmihradsko objedná nějaké knížky dřív, než je budu muset přestěhovat, udělá mi radost a možná dostane i slevu.

 

Tak jsme si koupili byt

Publikováno | Autor:

Po letech úvah, vyčkávání a aktivní snahy o zenový klid navzdory tržním turbulencím, informacím a manipulacím jsme si s manželkou pořídili vlastní byt. Bez hypotéky, jen za pomoci menších půjček. Krátce zde popíšu náš příběh a zvolený přístup, který dnes není zrovna ortodoxní.

Přesídlit z Prahy do okresního města na severní Moravě, nedaleko mého místa původu, jsme se rozhodli začátkem roku 2020. Bylo to v domnění, že při třetinových cenách tamních nemovitostí dosáhneme na vlastní byt s převahou vlastních úspor a život bude o to snazší. Před covidovým nárůstem cen jsme už nic koupit nestihli a pak to přestalo dávat smysl – neměli bychom ani na dvě třetiny ceny něčeho, co by nám přitom do budoucna pro rodinnou potřebu stejně ani nevyhovovalo. V novém bydlišti jsme zůstali v nájmu.

Už předtím jsme se s manželkou dohodli na tom, že hypotéku nechceme. Vzhledem ke svým živnostem bychom ji možná vůbec nedostali, hlavně ale ani jeden z nás nemá jistotu, že mu nevyschnou příjmy z měsíce na měsíc. Jako přijatelnou úroveň zadlužení jsme si stanovili 25 % z ceny zakoupené nemovitosti. Ne 25 % vlastních prostředků, jak je běžné u hypoték, ale skutečně tři čtvrtiny vlastních prostředků oproti jedné čtvrtině dluhu. Praha s cenovkami začínajícími tehdy na pěti, šesti milionech byla tedy mimo naše zorné pole od začátku, ale i v novém bydlišti jsme si nadlouho museli nechat zajít chuť a usilovně praktikovat zenový klid, stoickou neotřesitelnost ducha.

Mediální prostor je totiž dlouhodobě zválcovaný realitními společnostmi a hypotečními makléři. Ti nikdy nepřiznají, že nejlepší doba je koupi by snad mohla být jindy než právě teď a že vzít si obrovitou hypotéku v ten moment, kdy na ni člověk u banky dosáhne, není jediná možná životní dráha. Na jejich rétoriku naskakuje i řada solidních médií, když například zaměňuje dostupnost bydlení s dostupností nemovitostního vlastnictví a jásá nad poklesem úrokových sazeb, jako by to nebyl jen parametrický pohyb, který v ekonomice některým prospívá a některým škodí. Konkrétně naše rodina by si bez předchozího nárůstu sazeb byla nemohla za vlastní peníze žádnou relevantní nemovitost pořídit, protože by úroveň našich úspor trvale zaostávala za vypůjčenými penězi jiných.

V létě 2022 ceny v úzké souvislosti s propadem hypoteční aktivity lehce poklesly a pak zamrzly. Bublina nepraskla, ale začala se mírně vyfukovat. Kdo měl další dva roky z čeho odkládat a nezačínal přitom od nuly, mohl se tím významně přiblížit k vlastnickému cíli. Inflace sice úsporám ubrala významně na hodnotě, co se týče téměř všeho, ne ale co se týče nemovitostí. Úroky z vkladů navíc pracovaly aspoň trochu proti ní. Tak jsme se i my s přelomem roku 2023/2024 dostali na dohled vytčeného kritéria, jímž byl zhruba vyhovující byt při celkovém zadlužení do 25 % jeho ceny. Vzhledem k narození syna přitom naše nároky na velikost a stav bytu oproti původnímu plánu mírně vzrostly. Přesto se v květnu letošního roku objevila vhodná nemovitost a rozhodnutí bylo v tu chvíli už téměř automatické.

Většinu chybějících prostředků nám půjčila rodina, 80 tisíc jsme si vzali jako řádný úvěr ze stavebního spoření. Nebyl tak podstatný, vzali jsme si ho tak trochu na just – dvacet let si ukládáme na stavební spoření, tak proč teď nevyužít zákonný nárok na levný úvěr, i když jen do výše cílové částky? Byli jsme za exoty, finanční poradkyně ani neměla příliš nacvičeno, jak takový úvěr zprocesovat: řádné úvěry ze stavebního spoření si dnes nikdo nebere, protože jejich výše dávno na nemovitosti nestačí. Stavební spoření je jako finanční produkt beznadějně zastaralé.

„Neberte si hypotéku, kupte za hotové“ bude samozřejmě znít jako knížecí rada někomu, kdo horko těžko splňuje alespoň podmínky pro to, aby si směl prostřednictvím hypotéky půjčit. Kdo ale v takové situaci zrovna je, měl by uvážit, že rozhodnutí splatit za třicet let při pětiprocentním úroku dvojnásobek vypůjčené částky nečiní primárně kvůli bydlení, ale kvůli vlastnění. Bydlet je možno i jinak. Já s manželkou jsme žili v poměrně skromných nájmech do svých 36, respektive 30 let. Šetřili jsme i v řadě dalších oblastí. Výhody a nevýhody si už musí zvážit každý sám. Netvrdím taky, že tu nabízím cestu pro každého. Jsou životní situace, v nichž není reálné opustit metropoli ve prospěch něčeho levnějšího, navíc takový přístup v regionech zvedá cenovou hladinu pro místní a to generuje další problémy. Jsou rovněž profese, v nichž na důstojnou vlastní nemovitost neušetříte, ani kdybyste se rozkrájeli. A cenový vývoj do budoucna vám stejně jako v minulosti nikdo nezaručí. To všechno je kapitalismus, ve kterém žijeme.