Investice 2025

Publikováno | Autor:

Poznamenám si sem, co si v září 2025 myslím o osobním investování v drobném měřítku.

Moje měřítko je genealogické, takže extrémně dlouhodobé. Dolní mez úspěšného životního investování je pro mě dost skromná: s rezervami vytvořenými během aktivního života vystačit v jeho neaktivním závěru a umožnit dobrý životní start jedné generaci potomků. To znamená o mnoho míň než stabilní zhodnocení o 10 procent p. a., na takové nevěřím. Tradiční sedlák taky velkou většinu své úrody sní a úspěchem je odložit aspoň něco.

Bohatnutí všech a pořád je zvláštní představa: kdyby nám všem úspory ve zlatě každoročně rostly, jak dlouho by trvalo společné uvědomění, že si za tisíc zlaťáků nic nekoupíme, protože je nikdo nepotřebuje? Tyhle selské úvahy samozřejmě nenahrazují seriózní ekonomii. Na druhou stranu ekonomie není fyzika: na rozdíl od ní proměňuje prostředí, které se snaží popsat. Firmy nebudou výkonnější jen proto, že do nich teď půlka populace touží vkládat prostředky s vidinou rentiérství. Dlouhodobý fakt, že akciové trhy v dlouhodobém měřítku stále rostou, může snadno být zrušen právě tím, že se z něj v nějaké chvíli stane všeobecné přesvědčení.

Jazyk má v sémantickém poli okolo investic i jiné termíny, některé z nich teď zrovna nemoderní. Je vhodné si připomínat jejich pojmové odlišnosti, i když já to tady teď znova vypisovat nebudu, vezměte si to kdyžtak za domácí úkol. Úspory, vklady, spekulace, loterie, šmelina… Můžete se zamyslet nad vztahem toho posledního k současné bytové situaci. A spolu s ní i bydlení (o tom jsem psal hodně dřív), zajištění, domov, a dál zdraví, výživa, teplo, pohodlí, vzdělání…

Vkládat úspory do něčeho, čemu nerozumím, pro mě skoro z definice není investice, ale něco jiného, například sázka. Naopak pokud něčemu rozumím, racionální je v tom oboru sám podnikat: vložené prostředky jsou pak skutečnou investici, rizikovou nebo ne, každopádně ale námi kontrolovanou.

Mediální hvězdou posledních let a prý už standardem jsou majetkové nástroje pod zkratkou ETF. Představa, že by konzervativním investičním produktem mělo být něco, co ještě nedávno prakticky neexistovalo, je legrační. Položte si otázku, zda rozumíte aspoň té zkratce. Jestli ne, silně pochybuju, že byste do té věci měli lít své peníze. (Mimochodem co je to proboha „exchange traded“?)

Hvězdným pojmem poslední dekády, který pravděpodobně souvisí s potřebou vkládat někam čísi nezadržitelně rostoucí bohatství, je taky start-up. Podnikání, které raketově neroste na dluh, jako by dnes bylo druhořadé, póvl, na odpis. Ponechám na vaší představivosti, jestli může tenhle obecný módní přístup vydržet nastálo.

Protože i já žiju v drsné bytové realitě dneška a nějak se v ní s rodinou zařizuju, volných prostředků vyloženě nepřebývá. Něco málo nechávám v klasických bankovních produktech, preferenčně se státním posvěcením. (Stádnost je jakási bazální ochrana, demokratická politika nikdy nenechá úplně vybouchnout něco, v čem mají svoje zajištění masy, i kdyby to fungovalo úplně idiotsky.) Spořicí účty, penzijní spoření (ne však to staré transformované), stavební spoření (dobíhá a je to brutálně zastaralý produkt), podílové fondy. Poslední dobou mi ale nedává smysl posílat cokoliv takto zprostředkovaně do amerických akcií – do ekonomiky impéria, kterému nestačil měkký kulturní vliv a bude si nás připoutávat silově.

A jsme u bolavé paty drobného a víceméně konzervativního „investora“. Leckdo dnes už chápe, že doporučovaný investiční přístup je neochvějná kontinuita. Ale navzdory všemu pochopení, udržte ji, když se životní podmínky a postoje mění, předpoklady vyvracejí. Jestli nejsem modelově úspěšný investor do odvážnějších nástrojů, zajisté je to tím, že jsem za cca 12 let svojí zkušeností už dvakrát třikrát z velmi různých důvodů prostě neodolal tomu, vybrat si radši „své jisté“. Nechávám na vás, zda budete ve svých původních rozhodnutích pevnější.

Netřeba dodávat, že jsem konzervativní ohledně kryptoaktiv neplnících žádné platební nebo jiné reálné potřeby a nezosobňujících žádnou státní moc (stát je pro mě jednoznačně dobrá věc) a zvláštní pifku mám na sběratelství věcí v tomtéž čase, ve kterém jsou za „sběratelským“ účelem produkovány. Například pozornost, kterou ekonomický deník E15 v nedávné minulosti s vážnou tváří věnoval bizarním fenoménům NFT (podobnost se zkratkou ETF je náhodná, ale přesto možná návodná…) a tzv. investičních tenisek, ho v mých očích značně diskredituje.

Zvláštně zkreslená optika se tu a tam projevuje i v Hospodářkách, tam ve prospěch statusového spotřebního zboží a pravicových až žraločích přístupů k bytovému trhu. Vzpomeňme opět šmeliny aneb neetického obchodu, který v jistých dobách byl trestně stíhán. Nevnímáním tohoto rozměru věci se možná podobným časům opět přibližujeme.

Před volbami 2025

Publikováno | Autor:

Vystoupil jsem ze Strany zelených. Zelení podle mého v posledních letech implodovali, nedá se to vyčítat nikomu zevnitř, ale schopnost přilákat někoho nového tu už není, mimo Prahu a Brno strana existuje jen sporadicky. Svůj zbývající voličský dosah jsme víceméně zadarmo odevzdali Pirátům, to podle mě není špatně, v rámci bránění nejhoršímu je to vlastně úctyhodná oběť. Výsledek Pirátů tímto Zelení mohou přifouknout o dva procentní body lidí, kteří o jejich volbě někdy v minulých letech uvažovali, ale s ohledem na volební práh si netroufli. A zastoupení těchto hlasů v budoucí sněmovně, kde se bude opět hrát o základní směřování státu, se nepochybně počítá. Nicméně tvářit se do budoucna jako mocensky relevantní subjekt už podle mě pro Zelené nedává smysl. Pokud Piráti nenabídli volitelná místa teď a za svoji úzkoprsost budou navíc odměněni, není důvod očekávat větší vstřícnost v budoucnu, od kohokoli.

Piráty budu letos volit (s využitím příležitosti kroužkovat Zelené); je to poprvé a předpokládám taky naposled. Ta strana je přetrvávající relikt raných internetových let, na který časem spadla úloha toho nejlevicovějšího prozápadního z celé nabídky; vzhledem ke svému ideologicko-personálnímu základu ale tuto úlohu nemůže nikdy dobře naplňovat. Piráti, dodnes tak trochu strana ajťáků, například rozhodně nesáhnou na švarc systém, který dovoluje stabilnímu kontraktorovi v IT odvést státu stejně málo jako včelaři nebo kadeřnici v Osoblaze se čtyřikrát menšími příjmy…

Před minulými volbami jsem kdesi veřejně říkal, že ty příští už nebudou o Babišovi. Do nějaké míry se to nenaplnilo, ale do nějaké ano. Navzdory zahraniční politice a kultuře vystupování je těžké stavět dnes nějakou opravdovou dichotomii mezi středopravým konzervatismem s jeho myšlenkovými dinosaury plus regionálními kmotrovskými strukturami a mezi oportunním, ale stále relativně proevropským konzervatismem Babišova subjektu (taktéž včetně regionálních kmotrů). Přerytí stávajících společenských příkopů v nějaké formě společné vlády ANO 2011 (reprezentovaného spíš Havlíčkem než Babišem) a části dosavadních koaličních stran by podle mě nebylo nejhorším z možných výstupů nadcházejících voleb.

Na facebooku se k tomu vyjadřovat nebudu. Myslím si, že ustavičná, prvoplánová těžba lidské pozornosti, kterou jsme si všichni na sociálních platformách osvojili, je nebezpečný zlozvyk a hřích, kterým je zatížena i řada postav progresivnějšího politického křídla. Není potřeba všechny pořád o něčem přesvědčovat.

Staré blogy na Aktuálně.cz už nenajdete

Publikováno | Autor:

Server Aktuálně.cz nejenže k poslednímu lednu 2024 uzamknul svoji veřejnou blogovou sekci, ale někdy asi v průběhu letoška (?) dokonce celou její historii navzdory slibům znepřístupnil pro čtení.

Byly to odhadem tisíce autorů, desetitisíce textů, zaslaných v dobré víře k publikaci. A pár let poté – vše nedostupné. Ani by tak nešlo o moji maličkost, ale publikovalo tam velké množství politiků (myslím třeba Luděk Niedermeyer, Libor Michálek, Magdalena Davis, a ano, taky Feri, Paroubek nebo Vondra) , z často čtených osobností mimo politiku si vybavuju třeba Margit Slimákovou, Jana Urbana, Radkina Honzáka. Ten byl za tento svůj blog nominován na Magnesii Literu 2018, dnes tam ty texty nenajdete. To jen na ilustraci, co může zmizet, pokud smažete takový kus české internetové historie. (Zrovna Honzáka si server jako jednoho z mála v rubrice Názory nechal, takže jeho nové příspěvky tam jsou, ne ale ty před rokem 2024.)

„Vážené blogerky, vážení blogeři, vážíme si toho, že jste si v minulosti pro publikování svých názorů a myšlenek vybrali Aktuálně.cz. Blogy na Aktuálně.cz k 31. lednu 2024 končí. Po tomto datu již na našem webu nebudete moci publikovat. Vámi zveřejněné texty však zůstanou čtenářům Aktuálně.cz i nadále přístupné.“ Tak zněl slib, rozeslaný autorům a autorkám při ukončení provozu blogové sekce. Nesplněno. Považuju to za flagrantní porušení autorsko-vydavatelské důvěry a praktickou připomínku, že publikační onlinové „napořád“ je někdy proklatě krátké.

Jak investovat do knih

Publikováno | Autor:

Pokud jako většina lidí kupujete knihy jen jako dárky k potěšení oslavence, tak tenhle článek číst nepotřebujete. Jestli někdo touží číst každého nového Hartla nebo Nesbøa a vy máte peněz dost, není asi důvod ho bestsellerem neoblažit. Přemýšlíte-li o vhodném uložení pro volné miliony, s tím vám nepomůžu. To je mimo moje měřítka. Ale pokud jste někde mezi tím, knihy máte rádi, kupujete si je pro sebe a uvažujete o nich jako jakémsi uchovateli hodnoty, jste tu správně. Možná opravdu hledáte, jak smysluplně ukládat nějaké to drobnější procento svého majetku a i prostřednictvím knih takzvaně diverzifikovat. Možná vás jen štve nakupovat reklamou nahoněné novinky po pětistovce a za pár let je vídat ve zlevněné nebo antikvární nabídce za třetinu, čtvrtinu ceny.

Jistoty desetinásobku ani stabilního desetiprocentního zhodnocení ročně samozřejmě nejsou, to bych vás klamal. Můžu jen nabídnout pár rozměrů, v nichž o tom přemýšlím já. Na jednu stranu celkový počet přečtených knih v populaci za poslední dekády silně poklesl. Můžete to samozřejmě viděl jako počátek zániku knižního žánru a jeho ekonomického významu. Na druhou stranu je kniha coby hmotný, do jisté míry elegantní nositel kulturního obsahu věc trvanlivá a odolná, a to v různých smyslech. Doba nízkého zájmu se tak může ukázat dobou příležitostí. Antikvární knihy jsou mnohdy k mání za hubičku, což je příležitost objevovat poklady v haldách hlušiny. Současné náklady kvalitní literatury se zas pohybují mnohdy jen ve stovkách kusů, skvělý potenciál ke zhodnocení… Každému co ho baví. Knihy jsou ekonomika a burza na talířku. Jak knihy ve správný čas prodat, zde řešit nebudu. Má-li věc svou hodnotu, nějaký prodejní kanál se už najde.

Jak to tedy s vývojem hodnoty vidím?

1) Zdaleka se vyhněte aktuálním bestsellerům. Knihy, o které je široký zájem v době vydání, časem prudce sjedou po křivce zájmu a nabídka už navždycky převýší poptávku. Že se nějaké vydání rychle vyprodalo, nic neznamená, dotisky rychle následují a o nějakých prvních vydáních přemýšlí bibliofilsky málokdo. V zásadě ale nechcete ani „ležák“, jen zanedbatelné procento takových titulů bude někdy někoho zajímat (navzdory Máchovu Máji). Vaším ideálem budiž titul, který vzbudí mírný zájem, udržuje si jisté jméno, během nějakých deseti let se jeho jediné vydání vyprodá. Poslední roky už je prodej jen v jednotkách kusů, dotisk by ale musel být minimálně ve stovkách a není naděje, že by se v pětiletém výhledu zaplatil, navíc možná nakladateli vypršela zakoupená práva… Tehdy, a v zásadě pouze tehdy, antikvární cena roste.

2) Význam dané knihy pro vás osobně je důležitý. Část kupní ceny vám ospravedlní on, a kdyby to jako investice nevyšlo, bude to o to míň bolet. Pokud jste se dočetli až sem a nevydali se nakupovat výtvarno nebo kryptoměny, asi si rozumíme v tom, že knihy spoluutváří naši identitu a dát někomu nahlédnout do své knihovny znamená otevřít mu tak trochu svoji intimitu. „Moje knihovna, můj jediný pravý rodokmen,“ říká se v jednom románu Ceese Nootebooma. Nezkoušejte spekulovat na hodnotu knih, ke kterým nemáte tematický vztah. Jejich kvalitu a potenciál těžko posoudíte.

3) Forma, úprava, zachovalost knihy jsou důležité, ale obecná sdělnost obsahu nejméně stejně tak. Nerozumím příliš klasickým bibliofilům, kteří si považují nádherných, intaktních knižních úprav dnes již naprosto nesdělných textů a kteří by i opatrnou četbu knihy považovali za její nepřípustné poškozování. Mám podezření, že investiční budoucnost toto odvětví nemá. Podobně se starými tisky, prakticky tedy s čímkoliv do poloviny 19. století, respektive co je už jazykem a písmem pro laiky předurčeno k nesrozumitelnosti. Knihami coby muzeálními kusy se tu zabývat nechci, ekonomice starožitností nerozumím.

4) Důležité budou do budoucna knihy, které si chrání určitý zlomek jinde nepřístupného know-how. Petr Koubský, jeden z nejvýznamnějších dnešních českých novinářů, nedávno zmínit, že dnešní umělá inteligence disponuje přístupem „k veškerým znalostem lidstva“. To, při vší úctě, není pravda. Netýká se to znalostí z knihy, která se nikdy nedostala na internet. A takové budou ještě dlouho, ačkoli přiznejme, že okruh v nich obsažených znalostí nejspíš nebude vyloženě rozsáhlý. Potenciál mají i knihy, které si úpravou i obsahem chrání určitou svébytnou estetiku (i když je těžko říct, jaké estetiky a žánry budou do budoucna lákavé). Nevěřím, že online svět všeobecně schopné umělé inteligence bude esteticky plně uspokojivý. Spousta našeho uspokojení v životě plyne z kontaktu omezených perspektiv. O čem si byste si chtěli povídat s někým, kdo ví víceméně všechno, nebo aspoň všechno ordinérní, a dívá se víceméně odevšad naráz? Ptát se ho zajisté můžete na leccos a bude to užitečné, ale na příjemný pokec u piva to nebude.

5) Nikoli nepodstatným rysem knihy je její přináležitost k určité edici (případně celému malému nakladatelství). Edice je jisté, byť samozřejmě nedokonalé, kvalitativní vodítko a zároveň estetický magnet. Málo platné, knihy v policích zkrátka nějak vypadají a po většinu našeho i jejich života z nich vidíme právě to. Obsahuje-li edice aspoň několik zajímavých knih, leckdo bude z čistě estetických nebo sběratelských pohnutek ochoten adoptovat i další kusy, pokud jen jsou z téže edice. Poslední dobou mě například takto zaujaly knihy odeonského Klubu čtenářů z konce 60. let, i když vzhledem k jejich nákladům je těžké vidět v nich investici.

6) Spekulovat na hodnotu toho, co je už všeobecně rozpoznáno jako vzácné, je… prostě spekulace. Nemáte-li oborové, sociální a tržní znalosti plus kontakty umožňující dobře koupit i prodat, nejspíš se spálíte.

7) Prodejní ceny knih online nemusejí odrážet reálnou hodnotu. Odrážejí spíš jen prodejcovy ambice. Pokud největší český antikvární e-shop, ten s tím robotem, nabízí knihu za vysokou cenu a na téže stránce přiznává, že má v nabídce ještě šest nebo dvacet šest stejných, něco tu nehraje. Pokud vám agregátor muj-antikvariat.cz tutéž knihu zobrazuje v celé řádce antikvariátů a všude za podobnou vysokou cenu, spíš než zpráva o skutečně hodnotě to může být relikt toho, jak se cenová informace postupně kolem roku 2010 dostávala na internet a e-shopy opisovaly jeden od druhého.

8) Upřímně si nemyslím, že je dnes na internetu jedno místo, kam pro antikvární knihy chodit. Zkoušejte tržiště Aukro, Trhknih, zmíněný agregátor Muj-antikvariat. Z jednotlivých e-shopů jsou dočasně zajímavé ty, které u neprodaných kusů dynamickým tempem snižují ceny (aktuálně to dělá antikvariát A11, Knihobot to dělal dřív a teď už ne, zřejmě se to tak úplně nevyplatí). A hlavně choďte s očima otevřenýma všude tam, kde se knihy nabízejí. I offline. U nových knih je to jednodušší. Většinu malých nakladatelů potěšíte přímou objednávkou a promítnou to i do ceny, menší knihkupci si taky podporu zaslouží, obojí je příležitost udržovat smysluplné a peer-to-peer lidské vztahy. Ale není potřeba si tím zlomit hlavu. Pokud by nakladatel některým kanálem prodávat nechtěl, tak do něj své knihy zkrátka nepošle.

Jak nabídnout vydanou knihu do knihkupectví

Publikováno | Autor:

Tak jste si konečně vydali svou knihu a doma vám přistál celý náklad. Možná jedna pořádná paleta. Stovky nebo dokonce nízké tisíce kusů vaší srdeční záležitosti. A co teď? Jak je prodat? Pevně doufám, že tuhle otázku jste si položili už o něco dřív, totiž ve chvíli, kdy jste se rozhodovali o výši nákladu. I kdyby ne, ještě pořád vám můžou být k užitku tyto poznámky, nicméně bude to asi o dost těžší…

Vydat si tak či onak knihu je v posledních desetiletích čím dál snazší (nepotřebujete k tomu sázecí stroj ani tiskárnu, dokonce ani umět dobře pracovat s jazykem), a tak to mnozí dělají. Třeba s podporou výborných návodů Lucie Gramelové a Miroslava Pošty, kterými jsem se nechal před lety inspirovat já. Nakonec jde ale stejně o to, komu ji prodáte. Nejspíš máte jakousi základnu svých fanoušků, plus nějaké to spektrum blízkých, kteří o vaši práci projevují zájem. To všechno se postupně vyčerpává; počet knih, který lze těmito kanály udat, není nekonečný. (Pokud jste to vůbec neměli, tak opravdu nechápu, proč jste si na vlastní triko pořídili pět metráků svojí tištěné publikace.) Řekněme, že stejně jako většina lidí nejste marketingoví mágové a první stovkou exemplářů vypuštěných do světa se nespustila tsunami zájmu, která by vás už teď přiměla uvažovat o masivním dotisku a o skladovacích prostorech. Zkrátka, na krku vám zbývá ještě dost kusů a ubývají na váš vkus příliš pomalu. Chtělo by to někoho, kdo bude váš poklad prodávat za vás. Knihkupce.

Zařídit, aby si vaši vydavatelskou prvotinu vzal někdo do prodeje, není nemožné. Náročné je to ale dost. Je dobré si uvědomit, že taháte za mnohem kratší provaz. Většina kamenných knihkupectví spadá pod řetězce. Ty spolupracují s velkými distributory nebo pod ně přímo spadají a sami jste možná už učinili zkušenost, že s malými rybičkami se nikdo z nich bavit nebude. Jejich misí je – karikuju to jen trochu – prodat každý druhý rok aspoň padesát tisíc kusů dalšího románu od Hartla, Mornštajnové a Lednické. Nezávislých knihkupců, kteří by vůbec měli svobodu brát zboží od někoho, jako jste vy, je zoufale málo. Abyste se některým z nich vetřeli do nabídky, budete nejspíš potřebovat přinejmenším většinu následujících návnad. Ne-li všechny. A ani to nemusí stačit.

  • Kvalitu nakladatelského řemesla. To jsou všechny ty redakce, korektury, tiráže, ISBN, čárové kódy, kterými pokud jste se nezabývali, pravděpodobně nemusíte ani číst dál.
  • Prokazatelně nezanedbatelnou cílovou skupinu (respektive přímo základnu fanoušků) a zřetelnou relevanci vaší knihy. A ochotu propagovat si své zboží hlavně sám, neboť knihkupec nebude plýtvat dobrým, viditelným umístěním na to, po čem sama nepřichází poptávka.
  • Raději by nemělo jít o beletrii, dospělou ani dětskou. Upřímně, nové knihy se kupují hlavně jako dárek a v beletrii se sahá po zavedených značkách, především autorských. „Zkusila jsem napsat román a sama jsem si ho vydala“ nebo „Vymýšlel jsem pro své děti vyprávění o kouzelné pastelce a těm se to moc líbilo“ jsou celkem bezpečná červená. Taky by nemělo jít o vaši vlastní meditativní poezii, pardon. Obecně vypadá líp, když vydavatel slouží něčemu nebo někomu jinému než obrazu sebe sama jakožto autora.
  • Regionální rozměr knihy je plus – samozřejmě jen pro knihkupce v daném regionu, zatímco v těch vzdálených je přítěží.
  • Další vydavatelské vyhlídky. Zanést si do svého systému nového nakladatele je nezanedbatelný praktický náklad. Knihkupec bude o něco náchylnější to udělat, máte-li další zřetelné a smysluplné ediční plány, než když se vaše vydavatelské působení zjevně vyčerpává publikací vašeho autorského opusu vlastním nákladem.
  • Exkluzivitu. Učiňte daného knihkupce jediným široko daleko, kdo dané zboží má. A pokud už vám na nabídku přistoupil, propagujte ho do nějaké míry i mezi svými fanoušky. Větší zisk sice máte z přímé objednávky, ale zákazníci, které do knihkupectví pošlete, vylepší v počátcích vaše vztahy.
  • Slušný rabat. V řadě starších návodů se dočtete o typickém knihkupeckém rabatu 30 procent z pultové prodejní ceny. Tuhle informaci je třeba považovat za zastaralou. V dnešních tržních podmínkách se dá brát za jako zdvořilost, že knihkupci nabídnete přinejmenším 35 procent, ale spíš ke čtyřiceti. Dělení prodejní ceny je každopádně dobré nebrat jako přetahovanou, nýbrž jako hledání bodu, který oběma stranám umožní brát podíl z maximálního počtu prodaných kusů. A pozor, řeč je samozřejmě o komisním prodeji, dělí se až skutečně utržená cena. Za hotové od vás nebude brát prakticky nikdo, leda by si napřed výborně prověřil prodejnost vašeho zboží.
  • Maximální nápomocnost komunikace – zdvořilé, ale věcné a stručné. Velkorysost v praktických záležitostech: poštovné při zasílání knih v balíku, vyhovění požadavkům na dodací list, periodicita hlášení prodejů, splatnost faktur… Odhadněte nebo opatrně zjistěte, jak knihkupectví funguje, a přidělávejte mu co nejmíň práce i nákladů. Aspoň tak dlouho, než se spolupráce ukáže být výhodnou i pro druhou stranu, nejen pro vás.

Obce a instituce neumějí vydávat knihy

Publikováno | Autor:

Opakovaně se setkávám s tím, že veřejné instituce a obce se jako vydavatelé knih dopouštějí ekonomické chyby, kterou by si soukromý nakladatel nikdy nedovolil. Vydají knižní titul, zpravidla regionální, který se na daném území ukáže jako lákavý, což si samo o sobě zaslouží gratulaci. Jenomže vzápětí poškodí jeho šíření tím, že nejsou schopny nabídnout adekvátní marži těm, kteří by knihu dokázali prodat zájemcům mimo vydavatelův dosah.

Jste třeba muzeum v Kardašově Řečici anebo obecní úřad v Panenských Břežanech, vydáváte atraktivní monografii z historie obce a představujete si, že prodávat si ji budete sami ve svém infocentru, čímž vám zůstane sto procent prodejní ceny. Knihkupecké rabaty a jiné množstevní slevy nedáváte. Samozřejmě to jde. Je to ale byznysová chyba, a tím i provinění na solidní knize a jejím kulturním potenciálu.

Řada vašich rodáků se samozřejmě v minulosti vydala do světa, a přesto mají pořád k vašemu místu vztah. Třeba ještě jednou tolik, co se prodá „doma“, by rádi koupili čtenáři žijící v současnosti jinde, pokud byste na ně dosáhli. A čím větší jste celek, tím menší je v průměru vaše schopnost obsloužit celou místní poptávku – ne všechny zkrátka dokážete na knihu přilákat přímo do svého „íčka“. Tak nebo onak, pokud někdo (knihkupec, ale nejen on) dokáže titul prodat za hranicí vašeho vlastního dosahu, máte s ním společný zájem. Takový prodejce ale potřebuje pracovat typicky s 30-40procentní marží. Nemůžete si představovat, že bude váš titul odebírat za plnou cenu a před svým vlastním okruhem (na který má právě dosah on, a ne vy) se stavět do pozice vydřiducha, u něhož je totéž zboží k mání výrazně dráž než jinde. Musíte mu dopřát takové cenové podmínky, aby jeho výsledná cena byla víceméně konkurenční té vaší. Vaše volba není v prodejní ceně, ale v tom, komu za tuto cenu knihu nabídnete. A nabídnete ji samozřejmě tomu, kdo vám zařídí prodeje, na které byste sami nedosáhli. Jak to udělá, je už jeho věc, ale marže je férovým poplatkem za to, že to umí udělat a udělá.

Vůči této úvaze zaznívají dva druhy námitek. Zaprvé, „kvůli účetnictví musíme prodávat za stanovenou cenu“. Složitost tohoto vašeho problému neumím posoudit, ale jeho důsledky jsou zjevné, takže by to třeba přece jen nějak šlo. Ti, kdo ho vyřeší, budou každopádně své publikace prodávat úspěšněji. Zadruhé, „celý náklad knihy si rozprodáme sami, knihkupeckou spolupráci nepotřebujeme“. Ano, ve chvíli, kdy je náklad daný, prodeje běží určitým tempem a dotisk nevypadá rentabilně, může být ekonomickým faktem, že postupovat část výtisků se slevou na přeprodej se nevyplatí. Znamená to ale jen tolik, že výše nákladu byla nastavená špatně. S každým novým titulem nebo dotiskem staré knihy je rozumné zvažovat a zjišťovat i potenciál přeprodeje. Troufám si dokonce tvrdit, že to patří k „péči řádného hospodáře“.