Archiv štítku: Šumperk

V Šumperku padla ulice vzrostlých stromů. Bez upozornění, v zájmu parkování

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Část rodin s dětmi odjela na jarní prázdniny. Ostatní obyvatele Erbenovy ulice v Šumperku čekalo v pondělí 21. února nemilé překvapení. Bez předchozího upozornění – vyhlášen byl pouze zákaz parkování – se do vzrostlých a zjevně zdravých stromů před jejich okny zakously motorové pily. Během tří dnů jich padlo přes dvacet, tedy všechny stromy z obou uličních stran. Jak uvádí město, vše se děje v rámci další etapy revitalizace sídliště Sever.

Pro řadu místních obyvatel bylo šokující dozvídat se o tomto masovém kácení teprve za běhu, případně až z pařezů. „Dva dny jsem brečela. Tady byly stromy překrásně kvetoucí, a to zdravé,“ říká 83letá žena z přilehlé Šumavské. „Lidé chodili kolem a koukali, ptali se jeden druhého, co se děje, že oni zde stromy sázeli a teď na to museli koukat, jak se ničí,“ dodává další dlouholetá obyvatelka.

Jistě, nejsme v centru Prahy. V Temenici, kde je na obě strany v dohledu rozsáhlý les, si nemusíme hrát zrovna na to, že jsou všechny stromy posvátné a že při úpravách veřejných prostranství na ně nelze sáhnout. Od města to ale vyžaduje jiný, mnohem citlivější přístup. Asi pro všechny obyvatele bez výjimky je sídlištní zeleň obohacením prostoru, který je jinak stále ještě málo lákavý (ačkoliv se postoj společnosti k panelovým sídlištím postupně proměňuje). Někteří mají ke stromům ve svém okolí blízký vztah, stejně jako ho jiní mají třeba ke svým psům nebo autům. Město by se tomu nemělo smát, mělo by tyto potřeby vnímat a pracovat s nimi. Skácet desítky zdravých stromů dříve, než si někdo stihne stěžovat a nedejbože tuto nevratnou akci pozdržet, je technokratické řešení, které do moderního a přívětivého města nepatří. Dobrou praxí je oznamovat podobné záměry v místě předem. Nejen někde na úřední desce, ale opravdu v místě – třeba přímo na dotčených stromech. Že to může celý proces zpomalit? Ano – ale reálná možnost žádat o přezkum rozhodnutí, které nás hrozí negativně ovlivnit, je přece jedním z pilířů právního státu.

Automobily nejsou v předchozím odstavci zmíněny náhodou. Jádrem sporu jsou totiž ve skutečnosti parkovací místa, jejichž tvorba mnoha obyvatelům v zásadě vyhovuje i na úkor veřejné zeleně a která stojí v centru takzvané revitalizace. Vizualizace stavebních úprav v Erbenově ulici, poskytnutá městem na jeho facebookové stránce, potvrzuje, že v jejím rámci má vzniknout několik desítek nových parkovacích míst. Cizí slovo „revitalizace“ lze přeložit českým „oživení“. Akci, jejímž hlavním cílem je tvorba dalšího parkování na sídlišti, lze ale takto nazývat leda v uvozovkách. Zaskládat prostor větším množstvím aut než dřív může třeba být z určité perspektivy potřebné, k jeho oživení to ale v žádném případě nepovede.

O charakteru budoucí prostorové úpravy nám může napovědět předchozí etapa „revitalizace“ uskutečněná přes silnici o kus dál, mezi Šumavskou a koupalištěm. Na šedesát nových parkovacích míst tu připadla – jedna dětská skluzavka a kolotoč v koutě u komína… Oproti někdejší územní studii se tu plocha pro dětské hřiště ve finále zmenšila na necelou třetinu (!). Zvláštní představa oživení, zvláštní představa o životě na sídlišti: totiž, hlavně z něj rychle vypadnout pryč. Dlužno říci, že je to představa sdílená mnoha občany, jež město nabídkou nového parkování takto odrazuje od smělejších požadavků na veřejný prostor.

Problémem individuálního parkování zdarma je, že ho nikdy nebude dost. Města na západ od našich hranic už to většinou pochopila. Veřejný prostor nově vyčleněný pro auta zásadně přivádí pouze další a další auta. Dostatek parkování si obyvatelé Erbenovy ulice užijí možná prvních pár měsíců. Pak se tu naučí parkovat přespolní a část místních si do rodiny pořídí druhé auto „pro manželku“. Proč ne, když ho konečně bude kam odložit? Těžko si to ještě představujeme, ale ve světle klimatických i ekonomických proměn naší doby není vyloučeno, že budeme časem volat po zrušení přebujelých parkovacích ploch a po skutečné revitalizaci daného prostoru. Mimo jiné výsadbou stromů.

Radek Ocelák

Autor je členem krajské rady Zelených.

 

Literární buřiči na Mírově. Kocourek, Mareš, Sonnenschein

Publikováno | Autor:

Mírov, kdysi městys, pak už jen hradem ozvláštněná vesnice na jedné z vnitřních periferií severozápadní Moravy, postupně ve svých zdech „hostil“ tři pozoruhodné literáty. Tři někdejší bohémy anarchisticko-komunistické scény, z nichž ani jeden se navzdory jasné levicové orientaci nekvalifikoval na čítankového autora československého státního socialismu. Snad proto – další, co tyto tři spojuje – že verbální internacionalismus tohoto režimu přesáhli svojí vlastní, každodenní česko-německou realitou. Josef Kocourek, Michal Mareš, Hugo Sonnenschein. Na to, aby tyto tři, v různém poměru světácky protřelé i chlapecky naivní spisovatelské postavy prošly toutéž „dírou“ čtyři kilometry za Mohelnicí, musely se náhoda a nutnost promísit způsobem, jakým to umělo zařídit asi jen prekérní a děsivé 20. století. Náhoda to byla potud, že tu Kocourek za první republiky byl na čas pomocným učitelem. Nutnost potud, že Mareš a Sonnenschein se tu později sešli jako nucení, komunistickému režimu nepohodlní obyvatelé zdejší známé trestnice.

Josef Kocourek (1909–1933), zemřelý na tuberkulózu v pouhých čtyřiadvaceti letech, je už pro sám tento smutný fakt odsouzen být jakousi opožděnou variantou Wolkera. Je variantou méně pražskou, s menším darem tělesné přitažlivosti i horším hmotným zázemím, a úměrně tedy s větší dávkou životní syrovosti. Ale také s košatou bohémskou sebestylizací a temným juvenilním erotismem, díky nimž je Kocourek pro jisté tvůrčí kruhy dodnes – anebo dnes znovu – téměř kultovní inspirací. (Viz loňské vydání jeho raných próz pod titulem „Jensen a lilie“ i několik dalších polistopadových reedicí a publikací z pozůstalosti, od deníků „Marto…“ po román „Srdce“.) Na severní Moravu Josefa Kocourka zavála jeho nevalná kariéra jako učitele „na menšině“, rozuměj na českých menšinových školách v převážně německém pohraničí, resp. v německém jazykovém ostrově, k němuž patřil mj. právě Mírov. V místní škole Kocourek působil půl roku. Následovaly dva roky ve vzdálenějším Šilperku (dnes Štíty; za kulturou odsud zajížděl do Šumperka, kde je dnes také uložena jeho literární pozůstalost). Na poslední, prý nejhorší, nejbezútěšnější štaci se vrátil k Mírovu, do sousední Řepové. Situace státně protežovaných českých škol v nevlídném prostředí chudé německé periferie je z perspektivy vyděděnce, bohéma a internacionálně smyšlejícího socialistického radikála zpodobena v Kocourkově polemickém románu „Zapadlí vlastenci 1932“.

„Nediv se ničemu, to neznáš menšiny. Tady se nežije tak jako u nás. Tady žijí jenom ti, kteří jsou honorováni za vůdcovství národního života. Co my? Jsi dobrý, hraješ-li jim zadarmo v kině, oddřeš všechna divadla, přispěješ-li na každou volovinu. […] To není život, to je mrzačení všeho. […] A tady v Arnau, tady to ještě jde. Ale kdybys znal Bukovany, Hrabišín, Schwarzwald, Schumwald a podobná pekla, takové liščí pelechy v lesích nebo v ryze německých územích, to bys plakal. A taky tam jsou přidělováni učitelé.“ […] „Proč se tam zakládají školy, vzdyť tam nemůže být ani minimální počet českých dětí?“ – „Nemusí být. Stačí, aby v ryze českém městě byl disciplinárně potrestán třebas poštmistr, přeloží ho do německého území, má náhodou dvě děti, a aby si to nahoře spravil, začne agitovat pro českou školu. […] Přemluví dvě nebo tři indiferentní rodiny, sepíše se seznam patnácti dětí, i kdyby česky mluvily právě jen ty poštmistrovy, předá se Ústředí Národní jednoty a po prázdninách můžeš být jist, že bude škola otevřena. Ve Schwarzwaldě udělali školu pro tři děti pana lesního a několik dřevařských rodin, usedlých jen na několik sezón. Byl tam ustanoven jakýsi Kalina, mladý kluk, mluvil jsem s ním nedávno. […] A vyučovat děti, které česky nikdy nemluvily a zoufale se bránily naučit se několika větám a číslicím! A ten člověk tam žil dva roky! […] Mohl bys už vědět, že na menšinu se hlásí ti nejmenší, anebo se tam překládá z trestu. […] Ten, kdo je na krajíčku, nebude si kazit budoucnost, však oni ho zas vrátí, až sehraje na menšině čtyři divadla a deset akademií na oslavu republiky.“

Řepová u Mírova, předobraz Kocourkovy Rašpavy ze „Zapadlých vlastenců 1932“. Samotný Mírov čtenář v románu najde pod jménem Arnoštov, Štíty jako Arnau, Mohelnici jako Lochenici, Šumperk jako Sonnenburg.

O Josefu Kocourkovi se v Řepové ví.

Navzdory své nedopracovanosti a literární i myšlenkové nevyrovnanosti tato kniha, podepřená palčivě konkrétní zkušeností, představuje dodnes otazník k národnostní politice první československé republiky.

Michal Mareš (1893–1971) se na rozdíl od Kocourka dožil věku stařeckého, dlouhý závěr jeho života lze však těžko považovat za výhru nad osudem a severomoravské období patřilo bezpochyby k těm nejhorším. Mareš byl od raného mládí jedním z aktivních anarchistů ve společnosti Jaroslava Haška, S. K. Neumanna či Michala Káchy – oč méně školsky vzdělaný (za své aktivity byl roku 1909 vyloučen ze všech rakouských škol), o to podle vzpomínek srdečnější i činorodější. Po 1. světové válce a dělnicko-bohémských toulkách Evropou se nadále zapojoval do pražské levicově orientované literatury, především však se stal novinářem v „Tribuně“ Ferdinanda Peroutky a ve 30. letech pak v demokratickém deníku pražských Němců „Prager Tagblatt“. Německé kontakty odtud se mu staly osudnými. Když jej hned v květnu 1945 zatkla v Praze sovětská NKVD, dokázal to ještě obhájit jako omyl a na rozdíl od většiny jiných byl – coby průkazně zasloužilý soudruh z předválečných časů – po dvouměsíčních útrapách propuštěn. Nový rozsudek si ale podepsal svou až naivně neohroženou novinařinou v Peroutkově „Dnešku“, kde v letech 1946–47 otiskl sérii reportáží o nespravedlnostech, násilí, vraždách a samozvaných místních diktátorech v pohraničí i vnitrozemí.

„Nejde jen o to, že byl odstraněn tento národní výbor a že jeho členové byli nejen zesměšňováni, ale i surově týráni; ale jde hlavně o to, že tím byla instituce […] odstraněna čistě nacistickým způsobem, pomocí gestapáckých metod. Jako na výsměch naší demokracii byla v České Kamenici nastolena diktatura, jejíž představitel zahájil úřad při prvním zasedání, třímaje v ruce býkovec, slovy „Pánové, toto je naše lidová demokracie a touto budu zde vládnout!“ Tento svůj slib pak také doslova plnil.“

Poté, co Mareš takto pošlapal kuří oka své „staré milence“ – komunistické straně, byl hned na podzim 1948 oživen jeho případ válečných německých styků a po zmanipulovaném procesu byl odsouzen k 7 letům vězení. „Z Pankráce byl odvezen do Šumperku (pobočka velitelství trestního ústavu pro muže na Mírově), odkud jej s ostatními vězni posílali na těžkou práci do skláren v R[a]potíně. V žáru pecí začal trpět vážnou oční chorobou a musel se podrobit operaci na oční klinice v Olomouci. V roce 1950 byl přeložen na Mírov, kde žil pod vězeňským číslem 3381 a až do zimy pracoval na poli.“ V mírovském vězení Mareš zůstal do roku 1953. Krátce předtím, než jej znovu přeložili, „zde pohřbil do jámy, kterou sám vykopal, dávného kolegu Hugo Sonnenscheina“. (Viz dále). Dožíval pak pod tíhou ztráty občanských práv. Teprve v roce 1991 při posmrtném přezkumu byl původní rozsudek v plném rozsahu zrušen jakožto nezákonný. Roku 1999 vyšly jeho masivně kompilované, z různých zdrojů a jazyků edičně skládané memoáry („Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince“). O dekádu později byl pak vydán objemnější soubor jeho reportáží pod originálním titulem „Přicházím z periferie republiky“. (Zcela původně šlo ovšem o název Marešovy sbírky sociální poezie, později takto recyklovaný.) Shodou okolností je editor svazku Michal Jareš, jehož jméno se od autora odlišuje v jediném písmeni, zároveň i editorem nejnověji vydané knihy Josefa Kocourka.

Hugo Sonnenschein (1889–1953): tulák po Evropě jako Mareš, sebetvůrce jako Kocourek, solitér a socialistický buřič jako oba dva jmenovaní, to vše pod značkou „bratr Sonka“ (odkaz na sv. Františka z Assisi a jeho modlitbu Píseň bratra Slunce). Na rozdíl od předešlých však také playboy a cynik, česko-německo-židovský (podle vlastních slov) „kulturní bastard“: ze všech tří mírovských nešťastníků je Hugo Sonnenschein rozhodně tím nejzáhadnějším zjevem. A i zde za to namísto „pouhé“ literatury nese odpovědnost jeho poslední životní etapa, situovaná z největší části do mírovského vězení. Přeživší osvětimský vězeň, jehož manželka zahynula v plynové komoře – a konfident gestapa? S tímto obviněním byl alespoň hned po válce zatčen a v dubnu 1947 odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Přežil z nich jen šest. V životopisné literatuře se k tomu objevují divoké historky – Sonnenschein byl prý takto umlčen coby nepohodlný svědek selhání budoucího vzorového hrdiny Julia Fučíka… Asi to tak nebylo. Pravda je zřejmě dodnes ukrytá v sovětských archivech. Že nevíme, kam literáta Sonku ze závěru jeho života zařadit – zda mezi viníky, oběti, nebo prostě jen ty, kteří neunesli tíhu svojí doby –, je jedním z dráždivých kulturních tajemství naší země. Poněkud komplikované je však i řazení jeho dřívějších, tehdy ještě dokonale svobodných, básnických počinů.

Ti ubožáci jsou jak čísla, která sami psali –

já, já jsem zůstal tak, jak jste mě znali:

Sonka,

pošetilec, jemuž je cizí každá zem,

běs v boží ruce jsem.

Je rodákem z Kyjova a jeho tvorba se napájí především z českého prostředí, píše ale ve své mateřštině, německy, a pro koho tedy vlastně? Výrazově a tematicky čerpá z anarchisticko-buřičského prostředí, ale také prý z březinovské spirituality, sverázně „říznuté“ Slováckem a socialismem. V časově řadě jeho sbírek a básní nacházíme výrazové propojení s Friedrichem Nietzschem i Jaroslavem Durychem, s Adolfem Heydukem i Karlem Hlaváčkem. Z dnešního pohledu jistě nevyrovnaný mišmaš – jak ale vyčítat tvůrci, že nepronikl do kánonu, na jehož pozadí ho dnes čteme? Dlouho bylo vše pohřbeno v těžko dostupných původních vydáních, po oživení zájmu prvotně v Německu přišel roku 2009 též výběr básní v českém překladu Radka Malého a v elegantní úpravě básnického nakladatelství dybbuk. Překlad z pera olomouckého básníka, z něhož je zde citováno, nezapře souvislost s jeho oblíbeným německým expresionismem; zároveň jako by tu z prvních básní výboru po více než sto letech na čtenáře pomrkával František Gellner.

Já nemám nic než svoje skřipky

a matku, co mě proklíná;

nic nehledal jsem – těch pár přátel?

Sami mi spadli do klína.

Nehledám nic, vždy potkám štěstí

a vedu život tuláka.

Mě líbá čas, já líbám děvky

a studuji si oblaka.

Na druhé straně oblouku stvořeného putováním bratra Sonky se pak nachází sevřená a svíravá vězeňská poezie, k níž bychom v poválečné době našli opět řadu paralel.

Ztracený svět, jejž šest stěn drtí

ve tmě a v mrazu. Život – zeď.

Rozežrán nouzí, líbán smrtí.

Život, v němž chybí slůvko „teď“.

[…]

Zdi šedé jako krysy v kleci;

beton, prach, prkna – to je zem.

A přesně šestadvacet věcí:

židle – jak jinak – se stolem,

železná kostra s roštem z drátů,

slamník a polštář – krásný byt.

Dobře se vyspí, kdo to zná tu,

kdo deku má a nemá cit.

Oč romantičtější je zmizet jako Gellner navždy v blátě Haliče nežli dožívat ve stínu mírovských zdí.

Autor je knižní nakladatel, vystudovaný bohemista. Psáno pro Olomouckou drbnu.

Silueta dnešního Mírova.

Knižní zdroje:

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

  • Vydání Praha, Mladá fronta, 1961, v edici Miloslava Jirdy a s doslovem Zdeňka Filipa.
  • Vydání Ostrava, Profil, 1982, v edici a s doslovem Jiřího Skaličky.

Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy. V překladu a s doslovem Radka Malého. Praha, dybbuk, 2009.

Michal Mareš: Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. S předmluvou Pavla Koukala a překlady Jany Zoubkové. Praha, Prostor, 1999.

 

Dočasné struktury Jana Balabána

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Narození v Šumperku, po němž za pouhý rok následovalo stěhování do Ostravy, asi nestačí na to, abychom Jana Balabána (1961–2010) prohlásili za šumperského spisovatele. Jeho dílo je skutečně spjato především s Ostravskem. Záminka k tomu, abychom v Šumperku o jednom z nejvýznamnějších českých prozaiků posledních dekád mluvili, je to ale dobrá.

Balabánovy povídky a romány, jež všechny vyšly během posledních 15 let autorova života, se zpravidla odehrávají na neutěšeně vykresleném Ostravsku s jeho narušenou přírodou i mezilidskými vztahy. Hrdinové, jako i Balabán sám, často pocházejí ze starého evangelického prostředí: víra a domnělá neochvějnost starších generací je v těchto postavách naředěná, je podemílána bezútěšnou denní realitou, vzájemným nepochopením členů rodin, nepodnětnou pracovní rutinou, každodenním zápasem o existenci v podmínkách, jež jsou dány – zatímco ona sama je s trvalým otazníkem. Smysl toho všeho lze zahlédnout jen zřídkakdy, jako slunce v náhodné trhlině mezi mraky.

„S tímhle mužem jsem vždycky na dosah úzkosti. Když jsem s ním, vždycky se ptám, jak může být vůbec něco v pořádku. A když to konečně na chvíli do pořádku dáme a obemkneme to svýma rukama, tak ten ničemný chlap řekne něco tak hnusného jako: dočasná struktura. U něho smrt předchází životu. Jako by nikdy nemohlo jít o nic jiného než o rozchod. Každý den a každá hodina by měly být jen dalším opuštěným tábořištěm. Kam tě to, Jeny, ten Emil táhne? Jen do dalších vystěhovaných prostor, kde domov nebyl nalezen nebo přestal být. (…) – To jsi celý ty. Ty vidíš konec už na začátku. Jak můžeš takhle žít? – Jedině tak.“

Není to oddechová četba, není to vzpruha do časů mizérie (to je pak lepší se Balabánovi obloukem vyhnout), není ani napínavá – děje se v ní toho jen málo. Je to spíš rozjímání četbou, zacílení na to podstatné v našem životě – možný ekvivalent návštěvy kostela v neděli dopoledne; zvyku, jehož se většina z nás vzdala už před generacemi.

Jana Balabána je třeba znovu a znovu oceňovat za odvahu, se kterou vynechává všechny hlučné iluze a nepodstatnosti, jimiž mají naše životy sklon se zaplňovat. V jeho knihách není nic o kariérách, technologiích, statusech, hypotékách, požitcích, zážitcích, sexu a investicích, ale dokonce ani o historii (jíž česká próza v poslední době překypuje a místy jako by si tím něco ulehčovala). Anebo lépe, to vše je tam připuštěno jen tak na okraj, je u Balabána podřízeno holému a nechráněnému žití, které se snaží být k samo k sobě pravdivé. Zlomy a překračování mezí probíhají kdesi uvnitř.

„Magda si sedne na plastikovou židli, kterou tu nechal předchozí nájemník. Zapálí si cigaretu a celá se schoulí do intimního prostoru ohraničeného rameny a koleny, klíčními kostmi, malými prsy, klínem a pažemi. Tady jsem doma. Tady ti ustelu postýlku, chlapečku. Kouří a trochu brečí. Nakupovat spolu budeme chodit do discontu v bývalém hangáru, ty oblouky se ti budou líbit. A na procházku si zajdeme tady do toho dubového lesíka, který tu mezi paneláky celý olámaný a poničený zůstal. Tam nás nikdo nenajde.“

Za povídkovou sbírku Možná že odcházíme (2004) a posmrtně vydaný román Zeptej se táty (2010), z nichž pochází výše uvedené úryvky, obdržel Balabán dvojí ocenění Magnesia Litera. Ale i to by sám asi řadil k nepodstatnostem.

Článek vyšel v Šumperském Reji.

Mozartovo Requiem po letech v Šumperku (recenze koncertu)

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Klášterní hudební slavnosti 2021 se v pondělí 13. 9. uzavřely Mozartovým Requiem d moll a premiérovaným Oratoriem Václava Horálka v provedení festivalového rezidenčního souboru Musica Florea, sboru Collegium Floreum a sólistů pod taktovkou Marka Štryncla. Slavné Requiem, veledílo evropské duchovní hudby, se do Šumperka vrátilo po osmi letech a je to víc než dobře: akustika klášterního kostela nechává složitou skladbu důstojně vyniknout a hlediště se zaplnilo téměř zcela.

Srovnání Horálkovy práce s Mozartovou, jež zaznělo v úvodu koncertu, bylo snad trochu přehnané. Dílo českého barokního autora, o němž máme jen minimum životopisných informací, samozřejmě mozartovské komplexity zdaleka nedosahuje – pouze se jí trochu přiblížilo v závěrečném chóru. Vzorové, jaksi školometské barokní pojednání tématu Duše, českojazyčně trápené Svědomím a Zoufalstvím a konečně nasměrované Naději na cestu pravé spásy, prokládané hudebně nepříliš ústrojnými recitativy, je dnes těžké doopravdy hudebně prožít. Spojení s Mozartem bylo přesto vhodné – porovnávat tato dvě díla by totiž byl žánrový omyl. Je-li Mozart superhvězda, pak nově v celek sestavený Horálek byl přednesen ve světové premiéře a uvedení tím získává v podstatě charakter odborného příspěvku. Jako knižní vydavatel si dovolím učinit paralelu z oboru: Uvést Requiem je jako znovu vydat Máchův Máj – dá se to udělat výtečně nebo mizerně, kvalitu rozpozná jen část publika a své zákazníky si kniha nejspíš najde. Uvést Horálka je jako publikovat nikdy nevydaný Máchův text nebo dopisy současníkům – pravděpodobně zůstane u jediného vydání, zaujati budou jen odborníci, ale snadno se to může stát větší oborovou událostí než dvěstěčtyřicáté vydání Máje.

Mozartovo Requiem patří pro mě k vrcholům intenzity, s níž je možno hudebně ztvárnit starý a závažný duchovní text. Je velmi vhodné vnímat skladbu spolu s textem, a oceňuji tedy, že se podle dobrého zvyku posluchačům dostalo i celého latinského textového znění spolu s českým překladem. Doporučuji jen napříště pečlivější korekturu latiny (řada překlepů v textu) a volil bych spíše překlad nebásnický. Ten, který se po vzoru originálu pokouší o trojité rýmy, se totiž v jednotlivých verších nutně odchyluje od významu originálu a posluchači tím občas ztěžuje rozpoznání míst, na nichž vrcholí dynamika hudební i významová – míst jako „cuncta stricte discussurus“ („[Bůh coby soudce] rozpráší, co je spojeno“), „ne perenni cremer igne“ („abych neshořel věčným plamenem“), „rex tremendae majestatis“ („králi hrůzné velebnosti“), „libera eas de ore leonis“ („vysvoboď je ze lví tlamy“ a konečné vroucné „lux aeterna luceat eis“ („ať jim svítí věčné světlo“). Sbor Collegium Floreum, poloprofesionální, spíše projektově sestavované a obměňované nežli stálé těleso, se s podobnými vypjatými místy, jakož i s obtížným mnohohlasem Kyrie vypořádal dosti přesně a znamenitě.

Pokud jsme výše, byť jen váhavě, srovnávali Horálka s Mozartem, je nutno zmínit i kvalitativní rozdíly v samém Requiem. Je totiž veřejným tajemstvím, že autor své dílo nestihl před smrtí dokončit. Běžně uváděná verze je ve skutečnosti dovedena k úplnosti Franzem X. Süssmayrem (s předchozím příspěním J. Eyblera) a jeho příspěvek není vůbec zanedbatelný. Tvoří nejméně třetinu rozsahu Requiem, a v detailní orchestraci (toho, co v základních rysech rozvrhl Mozart) dokonce ještě více. Snad je to dáno i pietním přístupem Süssmayra k dílu zemřelého mistra, ale rozdíl je skutečně ohromný: je-li Requiem strhující ve svém průběhu od Introitu až po Lacrimosu, okolo části Hostias nastává šeď bez nápadu. Sanctus, Benedictus i Agnus Dei, jakkoli liturgicky významné v pořadí mše, se mi zdají být jen výplňovou vatou. Následuje pouze mírné vzepětí závěrečné Communio, jež v obměnách opakuje úvodní, opět vlastní Mozartovy motivy; na grandiózní finále dlouhého koncertu to ale nestačí. Spíš nežli chyba dramaturgie nebo provedení je to chyba hudební tradice, jež si oblíbila jen jediné z neautorských dokončení slavné skladby.

Výkon orchestru, na rozdíl od sboru plně profesionálního, nedovedu jako laik docela posoudit, stojí však za zmínku, že Musica Florea usiluje o přiblížení dobové interpretaci a estetice uváděných děl. Souvisí s tím celkový měkký, „dřevěný“ zvuk s nepříliš průraznými dobovými žesti. Projev sólistů se mi zdál mírně nevyrovnaný, ani ne tak úrovní jako spíše stylem: soprán Michaely Šrůmové jako by akademicky přednášel, zatímco mezzosoprán/alt Anety Patrasové se vciťuje a posluchače objímá; podobně tenor Jaroslava Březiny tentokrát plně nestačil pevnějšímu basu Miloše Horáka. Prubířským kamenem sólistického obsazení v Requiem je basem otvíraná sekvence sól Tuba mirum; zde v Šumperku maxima dokonalosti dosaženo nebylo, to je však jen malý kaz na velmi zdařilém koncertu. Celý soubor odcestoval pozdním večerním autobusem, aby tentýž program mohl o následujících dvou večerech provést v Praze a Karlových Varech.

Radek Ocelák

Autor je sborový pěvec.

Dona nobis pacem: nahrávka šumperských Motýlů vybalená po 27 letech

Publikováno | Autor:

Během posledního nešťastného roku je v Šumperku snadné podlehnout dojmu kulturní pouště, zvlášť v některých ohledech, mezi něž patří i ten hudební. Ti, kdo se za mimořádně složitých podmínek snaží nerezignovat na umělecké aktivity, prominou a pochopí. Pohled na plakátovací plochy, na nichž se slibuje jen pár mírně zašlých hudebních veličin – a i k těm zpravidla přibývá cedulka „Odloženo“ – zkrátka není zrovna optimistický. Taková chvíle je ale příležitostí k obrácení nazpět.

Když jsem se začátkem minulého roku do města stěhoval, přátelé v Čechách mi k Šumperku zmiňovali různé své asociace. Některé byly lichotivé a některé ne, jedna z nich mi ale utkvěla zvlášť: „Mají tam vynikající dětský sbor.“ Trvalo nějakou dobu, než se mi dostal do ruky důkazní materiál, a to v podobě cédéčka Dona nobis pacem z roku 1994, které z nějakého důvodu přežilo čtvrtstoletí v originální folii. Byl trochu problém nosič po takové době přehrát, ale povedlo se a původní poznámce teď musím přisvědčit.

Motýli Šumperk – CD „Dona nobis pacem“, 1994.

Častým omezením dětských uměleckých aktivit je to, že vystoupení navštěvujeme především kvůli dětem samotným, ne tolik kvůli umění. Taková výhrada tady ale není na místě. Bez ohledu na to, zda ve sboru někoho z rodiny máte; bez ohledu na to, že zavedený pěvecký sbor je i forma setkávání a navazování mezilidských vztahů, které jsou možná důležitější než umělecký výkon; bez ohledu na to, že Motýli se svými několika věkovými odděleními jsou jako celek víc než jen jejich nejpokročilejší, koncertní sbor; tedy bez ohledu na to vše – Dona nobis pacem je nahrávka velmi vysoké hudební úrovně. Je radost ji opakovaně poslouchat a nemuselo by se za ni stydět ani dospělejší těleso z mnohem většího města nežli zrovna šumperští Motýli.

Nahrávku lze rozdělit na čtvrtiny, z nichž opakovaný poslech se u mě popravdě týká především té první a poslední (prostředek tvoří české a evropské koledy, na které ve velikonočním čase nějak nemám „morál“ a nechám si je radši na zimu). Uvádějí ji skladby Otmara Máchy („Hymnus, Cantata Piccola“, Francise Poulenca („Litanies à la Vierge Noire“) a Jana Nováka („Gloria“) s varhanním doprovodem Kamily Klugarové. Uzavírá ji naopak slavný cyklus „A Ceremony of Carols“ Benjamina Brittena na texty staroanglické duchovní lyriky, v doprovodu Jany Bouškové na harfu. Obé pod taktovkou Tomáše Motýla.

Volba to byla pro vyspělejší dětský sbor jednoduše skvělá – skladby technicky dostupné, ale nepodbízivé, obohacující interpreta i posluchače lecčím z rejstříku novější vážné hudby i ochutnávkou z historie evropských jazyků. Provedení pak za volbou skladeb nijak nezaostává. Melodická intonace je perfektní, harmonie „zařezávají“, disonance bolí přesně tak, jak se to od nich očekává, jednohlasy jsou skutečně jednohlasné. Výslovnost je pečlivá a dokonale načasovaná, takže texty nezanikají v beztvarém hláskovém „amarounu“. (Slitá výslovnost je častá bolest amatérských sborů a lze se jí vyhnout hlavně dokonalým nacvičením skladby tak, aby pěvci a pěvkyně během výkonu mohli namísto not plně sledovat sbormistra. Motýli to zjevně dokážou.) Škoda snad jen toho, že sólisté z jednotlivých čísel Brittena zůstali tehdy na obalu cédéčka anonymní!

Ano, Motýli jsou opravdu sborová špička. Nebo byli? CD vypovídá o první polovině 90. let, naživo jsem ještě s nimi neměl tu čest. Novější záznamy na YouTube ale naznačují, že jejich koncertní sbor, logicky za tu dobu vícekrát obměněný a pod novou taktovkou, z tehdejší kvality nikam neuhnul. Brittena by možná vystřihli ještě dnes, dávali ho prý od té doby ještě nejméně jednou. Těším se na další živou příležitost – na zazelenání naší současné pandemické pouště.

Psáno pro kulturní přílohu Šumperského zpravodaje, duben 2021.