Archiv štítku: osobní

Knížky atd.

Publikováno | Autor:

Odkazy na pár mých nedávných textů:

Není před čím smekat – recenze jedné špatné odborné publikace na téma historických fotografií

V kulturně-politickém obtýdeníku A2 poznámka o starší dětské literatuře.

Pustil jsem se do občasného komentování starších titulů na Databázi knih. Jednotlivé komentáře a recenze sem asi moc kopírovat nebudu, pospolu všechno najdete tady.

Ve dvouměsíčníku Listy 4/2024 je moje recenze na knihu Jana Hýska “Obrazový knihopis českých erotic”. Online to zatím není, kupte si je.

Stěhujeme se v Šumperku na jinou adresu. Kdo si z mojí Edice Sedmihradsko objedná nějaké knížky dřív, než je budu muset přestěhovat, udělá mi radost a možná dostane i slevu.

 

Tak jsme si koupili byt

Publikováno | Autor:

Po letech úvah, vyčkávání a aktivní snahy o zenový klid navzdory tržním turbulencím, informacím a manipulacím jsme si s manželkou pořídili vlastní byt. Bez hypotéky, jen za pomoci menších půjček. Krátce zde popíšu náš příběh a zvolený přístup, který dnes není zrovna ortodoxní.

Přesídlit z Prahy do okresního města na severní Moravě, nedaleko mého místa původu, jsme se rozhodli začátkem roku 2020. Bylo to v domnění, že při třetinových cenách tamních nemovitostí dosáhneme na vlastní byt s převahou vlastních úspor a život bude o to snazší. Před covidovým nárůstem cen jsme už nic koupit nestihli a pak to přestalo dávat smysl – neměli bychom ani na dvě třetiny ceny něčeho, co by nám přitom do budoucna pro rodinnou potřebu stejně ani nevyhovovalo. V novém bydlišti jsme zůstali v nájmu.

Už předtím jsme se s manželkou dohodli na tom, že hypotéku nechceme. Vzhledem ke svým živnostem bychom ji možná vůbec nedostali, hlavně ale ani jeden z nás nemá jistotu, že mu nevyschnou příjmy z měsíce na měsíc. Jako přijatelnou úroveň zadlužení jsme si stanovili 25 % z ceny zakoupené nemovitosti. Ne 25 % vlastních prostředků, jak je běžné u hypoték, ale skutečně tři čtvrtiny vlastních prostředků oproti jedné čtvrtině dluhu. Praha s cenovkami začínajícími tehdy na pěti, šesti milionech byla tedy mimo naše zorné pole od začátku, ale i v novém bydlišti jsme si nadlouho museli nechat zajít chuť a usilovně praktikovat zenový klid, stoickou neotřesitelnost ducha.

Mediální prostor je totiž dlouhodobě zválcovaný realitními společnostmi a hypotečními makléři. Ti nikdy nepřiznají, že nejlepší doba je koupi by snad mohla být jindy než právě teď a že vzít si obrovitou hypotéku v ten moment, kdy na ni člověk u banky dosáhne, není jediná možná životní dráha. Na jejich rétoriku naskakuje i řada solidních médií, když například zaměňuje dostupnost bydlení s dostupností nemovitostního vlastnictví a jásá nad poklesem úrokových sazeb, jako by to nebyl jen parametrický pohyb, který v ekonomice některým prospívá a některým škodí. Konkrétně naše rodina by si bez předchozího nárůstu sazeb byla nemohla za vlastní peníze žádnou relevantní nemovitost pořídit, protože by úroveň našich úspor trvale zaostávala za vypůjčenými penězi jiných.

V létě 2022 ceny v úzké souvislosti s propadem hypoteční aktivity lehce poklesly a pak zamrzly. Bublina nepraskla, ale začala se mírně vyfukovat. Kdo měl další dva roky z čeho odkládat a nezačínal přitom od nuly, mohl se tím významně přiblížit k vlastnickému cíli. Inflace sice úsporám ubrala významně na hodnotě, co se týče téměř všeho, ne ale co se týče nemovitostí. Úroky z vkladů navíc pracovaly aspoň trochu proti ní. Tak jsme se i my s přelomem roku 2023/2024 dostali na dohled vytčeného kritéria, jímž byl zhruba vyhovující byt při celkovém zadlužení do 25 % jeho ceny. Vzhledem k narození syna přitom naše nároky na velikost a stav bytu oproti původnímu plánu mírně vzrostly. Přesto se v květnu letošního roku objevila vhodná nemovitost a rozhodnutí bylo v tu chvíli už téměř automatické.

Většinu chybějících prostředků nám půjčila rodina, 80 tisíc jsme si vzali jako řádný úvěr ze stavebního spoření. Nebyl tak podstatný, vzali jsme si ho tak trochu na just – dvacet let si ukládáme na stavební spoření, tak proč teď nevyužít zákonný nárok na levný úvěr, i když jen do výše cílové částky? Byli jsme za exoty, finanční poradkyně ani neměla příliš nacvičeno, jak takový úvěr zprocesovat: řádné úvěry ze stavebního spoření si dnes nikdo nebere, protože jejich výše dávno na nemovitosti nestačí. Stavební spoření je jako finanční produkt beznadějně zastaralé.

„Neberte si hypotéku, kupte za hotové“ bude samozřejmě znít jako knížecí rada někomu, kdo horko těžko splňuje alespoň podmínky pro to, aby si směl prostřednictvím hypotéky půjčit. Kdo ale v takové situaci zrovna je, měl by uvážit, že rozhodnutí splatit za třicet let při pětiprocentním úroku dvojnásobek vypůjčené částky nečiní primárně kvůli bydlení, ale kvůli vlastnění. Bydlet je možno i jinak. Já s manželkou jsme žili v poměrně skromných nájmech do svých 36, respektive 30 let. Šetřili jsme i v řadě dalších oblastí. Výhody a nevýhody si už musí zvážit každý sám. Netvrdím taky, že tu nabízím cestu pro každého. Jsou životní situace, v nichž není reálné opustit metropoli ve prospěch něčeho levnějšího, navíc takový přístup v regionech zvedá cenovou hladinu pro místní a to generuje další problémy. Jsou rovněž profese, v nichž na důstojnou vlastní nemovitost neušetříte, ani kdybyste se rozkrájeli. A cenový vývoj do budoucna vám stejně jako v minulosti nikdo nezaručí. To všechno je kapitalismus, ve kterém žijeme.

Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Publikováno | Autor:

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.

Proč k Zeleným

Publikováno | Autor:

Na začátku letošního roku jsem vstoupil do Strany zelených. Zde je nástin toho, co mě k tomu vedlo a co mě dosud udržuje v přesvědčení, že to nebyl špatný nápad.

Nevstoupil jsem s obzvláštní chutí, s nadšením do drobné politické každodennosti. Spíše z dlouhodobého pocitu, měnícího se pomalu v přesvědčení, že zodpovědnosti za veřejné věci se člověk s relativně stálými názory nemá natrvalo vyhýbat. Že politika není nutně synonymem špíny – že se jím jen stává přímo úměrně k tomu, jak se našinec vyhýbá každému bližšímu kontaktu s ní, snad vyjma účast ve volbách. (Chceme samozřejmě věřit, že právě my jsme ti slušní, bez nichž to v posledku nepůjde.) Vstoupil jsem i z přesvědčení, že je žádoucí, aby se do přiznané a skutečně politické politiky postupně překlápěly myšlenkové světy nezávislých iniciativ a občanských hnutí (z mně blízkých třeba Rekonstrukce státu, Milion chvilek a sólovější agenda Visegradského jezdce). I když tím poněkud ztratí na přitažlivosti – jenže to by s časem nejspíš ztratily stejně, a v tu chvíli už nadarmo.

Přestože mám uznání a v některých případech i obdiv pro osoby a počiny ze stáje různých dalších politických stran (totiž pirátů, topky, starostů, sociálních demokratů a lidovců; jinde by bylo hledání mnohem těžší), vstup právě k Zeleným neměl pro mě vlastně nikdy vážnou alternativu. Zelené chápu jako ty, kteří se snaží dohlédnout dál než na vlastní dvorek, brát v rozhodování o našem společném světě v potaz víc než pouhé „já, tady a teď“. Jako ty, kteří by si na rozdíl od jiných měli „budoucnost pro naše děti“ opravdu dávat na plakáty. Jako skupinu lidí, kteří mají v úhrnu poměrně jednoznačné a poměrně konzistentní postoje – ne jen marketing a ne jen nesoustředěný zápal či hněv. Chápu je jako stranu, která z minulosti vychází snad poškozena občasnou naivitou, nepřipraveností nebo osobními ambicemi jedinců, ne ale korupcí a chamtivostí. A to je přece jen rozdíl. Jako stranu, jejíž (přinejmenším) dvě křídla mají pro mě každé svůj kus pravdy. (Jaký to luxus ve stranických luzích a hájích, kde jinak člověk najde stěží jednu pro sebe přijatelnou stranu sporů!) Chápu Zelené jako stranu inteligentních a schopných lidí, kteří dokážou vážit možnosti na základě postojů i faktického poznání a hájit většinou ty rozumnější z nich. Jako stranu, která v nepřipravené společnosti otvírá důležitá témata, kazí jí to preference – a po nějakém čase pak o daném tématu mluví celá republika.

Pod hlavičkou „Konec stagnace“ Zelení v těchto měsících vedou otevřenou programovou diskusi. Forma je jednoduchá, z výčtu navržených témat vyřaď ta, která nepovažuješ za součást zelené politiky, a zvýrazni ta pro sebe nejdůležitější. Zde je moje troška do mlýna:

biodiverzita
boj proti korupci
bezpečná migrace
čisté životní prostředí
daňová spravedlnost
inkluzivní společnost
kvalitnější a modernější vzdělávání + mediální gramotnost
lepší péče o krajinu + změny klimatu + sucho
lidská práva
ochrana přírodního dědictví
ochrana svobody
podmínky pro rodiny
práva menšin
práva zvířat
příležitosti a hrozby digitalizace
rovné postavení mužů a žen
rozvoj demokracie
společná budoucnost Evropy
spravedlivá společnost + solidární společenství
udržitelná doprava
zdravé lesy

K tomuto seznamu zelených témat připojuji jedno vlastní:

Sudety: kvalita života na periferiích ČR

 

Jděte mi k šípku se svými zážitky

Publikováno | Autor:

„Vychutnejte si luxusní prožitek ve značkových obchodech galerie Myslbek.“

Už poněkolikáté toto čtu na eskalátorech pražského metra a upřímně řečeno vůbec nevím, proč by slovní zvratky tohoto druhu měly ve veřejném prostoru požívat více naší tolerance než reklama na drogovou závislost nebo na holocaust.

Aniž jsme si toho všimli, zážitek se v posledních několika letech stal univerzální prodejní mantrou; hlavní berličkou copywriterů a sloganistů. (Sama existence těchto povolání by možná v biblických časech stačila na zkázu příslušného velkoměsta.) Schválně si zkuste jeden den všímat, co vše je vám dnes i těmi nejserióznějšími aktéry nabízeno pod hlavičkou zážitku: od oběda přes automobil po muzejní prohlídku a cestu vlakem. Ne funkčnost vzhledem k účelu, ne prosté nasycení nebo jiné naplnění existující potřeby, ne krása mající ospravedlnění sama v sobě, ne rozšíření rozhledu a obohacení intelektu. Zážitek.

Nejen to: zážitek se stává, pomaleji než v reklamě, ale přesto jistě, hlavním majákem našeho svobodného liberálně městského života. Společnost, která se zbavila jak Boha v podobě veřejné i soukromé religiozity, tak Národa v podobě nacionalismu i nepodmíněné služby vlasti, nenašla nic lepšího než – prožitek. Místo povinnosti – rumpsteak z argentinského býčka. Místo věrnosti – víkend ve wellness hotelu. Místo poznání a chápání – Maledivy. Místo duchovní péče – lyžování v Alpách. Místo služby bližnímu – Paříž. Místo pokory – Milán. Místo zvelebování obce – Londýn. (Paříž, Milán, Londýn jsou totiž pochopitelně každé úplně jiný zážitek.) Místo smyslu – pohodička na festivalu. Místo víry výběrová etiopská káva, místo naděje rozšířená nabídka jamajských rumů, místo lásky čtyřchodové degustační menu. Honba za zážitkem se z dřívější soukromé úchylky stává veřejnou normou a v některých případech i naší pýchou ve světě, kde jsme pro sebe neobjevili nic lepšího na práci. Užijte si, vychutnejte si, dopřejte si.

Prožitek je z definice to, co ihned po odeznění přestává platit. Požitek, který už není, má přibližně takovou váhu, jako by nebyl nikdy. Snad proto ta zoufalá selfíčka a focení všeho, to tisíceré zmnožování světa; zážitky, které prožíváme rovnou už skrze jejich zaznamenávání v naději, že jejich digitální ozvěna za oslňování přátel přehluší inherentní marnost celé věci. Jenže nepřehluší. Na vaše zážitky sere pes. Ze zážitku zůstává to, čím nás proměňuje; zážitky seřazené na týdenním programu ale nikoho neproměňují, mimo jiné proto, že většinou v takovém případě není moc co proměňovat. Náš nový hédonismus dělá svým způsobem z měst Sodomu blízkou té, jakou má sklon v nich vidět venkov, i když většinou z důvodů dosti pomýlených.

Zážitek se patří vykázat do pozice „guilty pleasure“, provinilé radosti. Něčeho, čeho snad není nutno ani žádoucí se docela vzdávat, avšak jen – a to je neméně důležité – v nekončícím hledání náhrad za veliké a moderní době již obtížně přístupné pojmy minulosti. Povýšení zážitků do pozice těchto náhrad samých je prohra, kterou bychom před Čapky, Masaryky, Palachy a jinými veřejnými idoly této země snad ani nemohli chtít vážně hájit.