Archiv štítku: osobní

Investice 2025

Publikováno | Autor:

Poznamenám si sem, co si v září 2025 myslím o osobním investování v drobném měřítku.

Moje měřítko je genealogické, takže extrémně dlouhodobé. Dolní mez úspěšného životního investování je pro mě dost skromná: s rezervami vytvořenými během aktivního života vystačit v jeho neaktivním závěru a umožnit dobrý životní start jedné generaci potomků. To znamená o mnoho míň než stabilní zhodnocení o 10 procent p. a., na takové nevěřím. Tradiční sedlák taky velkou většinu své úrody sní a úspěchem je odložit aspoň něco.

Bohatnutí všech a pořád je zvláštní představa: kdyby nám všem úspory ve zlatě každoročně rostly, jak dlouho by trvalo společné uvědomění, že si za tisíc zlaťáků nic nekoupíme, protože je nikdo nepotřebuje? Tyhle selské úvahy samozřejmě nenahrazují seriózní ekonomii. Na druhou stranu ekonomie není fyzika: na rozdíl od ní proměňuje prostředí, které se snaží popsat. Firmy nebudou výkonnější jen proto, že do nich teď půlka populace touží vkládat prostředky s vidinou rentiérství. Dlouhodobý fakt, že akciové trhy v dlouhodobém měřítku stále rostou, může snadno být zrušen právě tím, že se z něj v nějaké chvíli stane všeobecné přesvědčení.

Jazyk má v sémantickém poli okolo investic i jiné termíny, některé z nich teď zrovna nemoderní. Je vhodné si připomínat jejich pojmové odlišnosti, i když já to tady teď znova vypisovat nebudu, vezměte si to kdyžtak za domácí úkol. Úspory, vklady, spekulace, loterie, šmelina… Můžete se zamyslet nad vztahem toho posledního k současné bytové situaci. A spolu s ní i bydlení (o tom jsem psal hodně dřív), zajištění, domov, a dál zdraví, výživa, teplo, pohodlí, vzdělání…

Vkládat úspory do něčeho, čemu nerozumím, pro mě skoro z definice není investice, ale něco jiného, například sázka. Naopak pokud něčemu rozumím, racionální je v tom oboru sám podnikat: vložené prostředky jsou pak skutečnou investici, rizikovou nebo ne, každopádně ale námi kontrolovanou.

Mediální hvězdou posledních let a prý už standardem jsou majetkové nástroje pod zkratkou ETF. Představa, že by konzervativním investičním produktem mělo být něco, co ještě nedávno prakticky neexistovalo, je legrační. Položte si otázku, zda rozumíte aspoň té zkratce. Jestli ne, silně pochybuju, že byste do té věci měli lít své peníze. (Mimochodem co je to proboha „exchange traded“?)

Hvězdným pojmem poslední dekády, který pravděpodobně souvisí s potřebou vkládat někam čísi nezadržitelně rostoucí bohatství, je taky start-up. Podnikání, které raketově neroste na dluh, jako by dnes bylo druhořadé, póvl, na odpis. Ponechám na vaší představivosti, jestli může tenhle obecný módní přístup vydržet nastálo.

Protože i já žiju v drsné bytové realitě dneška a nějak se v ní s rodinou zařizuju, volných prostředků vyloženě nepřebývá. Něco málo nechávám v klasických bankovních produktech, preferenčně se státním posvěcením. (Stádnost je jakási bazální ochrana, demokratická politika nikdy nenechá úplně vybouchnout něco, v čem mají svoje zajištění masy, i kdyby to fungovalo úplně idiotsky.) Spořicí účty, penzijní spoření (ne však to staré transformované), stavební spoření (dobíhá a je to brutálně zastaralý produkt), podílové fondy. Poslední dobou mi ale nedává smysl posílat cokoliv takto zprostředkovaně do amerických akcií – do ekonomiky impéria, kterému nestačil měkký kulturní vliv a bude si nás připoutávat silově.

A jsme u bolavé paty drobného a víceméně konzervativního „investora“. Leckdo dnes už chápe, že doporučovaný investiční přístup je neochvějná kontinuita. Ale navzdory všemu pochopení, udržte ji, když se životní podmínky a postoje mění, předpoklady vyvracejí. Jestli nejsem modelově úspěšný investor do odvážnějších nástrojů, zajisté je to tím, že jsem za cca 12 let svojí zkušeností už dvakrát třikrát z velmi různých důvodů prostě neodolal tomu, vybrat si radši „své jisté“. Nechávám na vás, zda budete ve svých původních rozhodnutích pevnější.

Netřeba dodávat, že jsem konzervativní ohledně kryptoaktiv neplnících žádné platební nebo jiné reálné potřeby a nezosobňujících žádnou státní moc (stát je pro mě jednoznačně dobrá věc) a zvláštní pifku mám na sběratelství věcí v tomtéž čase, ve kterém jsou za „sběratelským“ účelem produkovány. Například pozornost, kterou ekonomický deník E15 v nedávné minulosti s vážnou tváří věnoval bizarním fenoménům NFT (podobnost se zkratkou ETF je náhodná, ale přesto možná návodná…) a tzv. investičních tenisek, ho v mých očích značně diskredituje.

Zvláštně zkreslená optika se tu a tam projevuje i v Hospodářkách, tam ve prospěch statusového spotřebního zboží a pravicových až žraločích přístupů k bytovému trhu. Vzpomeňme opět šmeliny aneb neetického obchodu, který v jistých dobách byl trestně stíhán. Nevnímáním tohoto rozměru věci se možná podobným časům opět přibližujeme.

Antikvariát Pomalá kniha

Publikováno | Autor:

Otvírám si malý antikvariát v Šumperku, bude to zároveň moje kancelář, kde se za mnou můžete zastavit na kus řeči. Pro začátek bude pravidelně otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale dá se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.

Knížky atd.

Publikováno | Autor:

Odkazy na pár mých nedávných textů:

Není před čím smekat – recenze jedné špatné odborné publikace na téma historických fotografií

V kulturně-politickém obtýdeníku A2 poznámka o starší dětské literatuře.

Pustil jsem se do občasného komentování starších titulů na Databázi knih. Jednotlivé komentáře a recenze sem asi moc kopírovat nebudu, pospolu všechno najdete tady.

Ve dvouměsíčníku Listy 4/2024 je moje recenze na knihu Jana Hýska „Obrazový knihopis českých erotic“. Online to zatím není, kupte si je.

Stěhujeme se v Šumperku na jinou adresu. Kdo si z mojí Edice Sedmihradsko objedná nějaké knížky dřív, než je budu muset přestěhovat, udělá mi radost a možná dostane i slevu.

 

Tak jsme si koupili byt

Publikováno | Autor:

Po letech úvah, vyčkávání a aktivní snahy o zenový klid navzdory tržním turbulencím, informacím a manipulacím jsme si s manželkou pořídili vlastní byt. Bez hypotéky, jen za pomoci menších půjček. Krátce zde popíšu náš příběh a zvolený přístup, který dnes není zrovna ortodoxní.

Přesídlit z Prahy do okresního města na severní Moravě, nedaleko mého místa původu, jsme se rozhodli začátkem roku 2020. Bylo to v domnění, že při třetinových cenách tamních nemovitostí dosáhneme na vlastní byt s převahou vlastních úspor a život bude o to snazší. Před covidovým nárůstem cen jsme už nic koupit nestihli a pak to přestalo dávat smysl – neměli bychom ani na dvě třetiny ceny něčeho, co by nám přitom do budoucna pro rodinnou potřebu stejně ani nevyhovovalo. V novém bydlišti jsme zůstali v nájmu.

Už předtím jsme se s manželkou dohodli na tom, že hypotéku nechceme. Vzhledem ke svým živnostem bychom ji možná vůbec nedostali, hlavně ale ani jeden z nás nemá jistotu, že mu nevyschnou příjmy z měsíce na měsíc. Jako přijatelnou úroveň zadlužení jsme si stanovili 25 % z ceny zakoupené nemovitosti. Ne 25 % vlastních prostředků, jak je běžné u hypoték, ale skutečně tři čtvrtiny vlastních prostředků oproti jedné čtvrtině dluhu. Praha s cenovkami začínajícími tehdy na pěti, šesti milionech byla tedy mimo naše zorné pole od začátku, ale i v novém bydlišti jsme si nadlouho museli nechat zajít chuť a usilovně praktikovat zenový klid, stoickou neotřesitelnost ducha.

Mediální prostor je totiž dlouhodobě zválcovaný realitními společnostmi a hypotečními makléři. Ti nikdy nepřiznají, že nejlepší doba je koupi by snad mohla být jindy než právě teď a že vzít si obrovitou hypotéku v ten moment, kdy na ni člověk u banky dosáhne, není jediná možná životní dráha. Na jejich rétoriku naskakuje i řada solidních médií, když například zaměňuje dostupnost bydlení s dostupností nemovitostního vlastnictví a jásá nad poklesem úrokových sazeb, jako by to nebyl jen parametrický pohyb, který v ekonomice některým prospívá a některým škodí. Konkrétně naše rodina by si bez předchozího nárůstu sazeb byla nemohla za vlastní peníze žádnou relevantní nemovitost pořídit, protože by úroveň našich úspor trvale zaostávala za vypůjčenými penězi jiných.

V létě 2022 ceny v úzké souvislosti s propadem hypoteční aktivity lehce poklesly a pak zamrzly. Bublina nepraskla, ale začala se mírně vyfukovat. Kdo měl další dva roky z čeho odkládat a nezačínal přitom od nuly, mohl se tím významně přiblížit k vlastnickému cíli. Inflace sice úsporám ubrala významně na hodnotě, co se týče téměř všeho, ne ale co se týče nemovitostí. Úroky z vkladů navíc pracovaly aspoň trochu proti ní. Tak jsme se i my s přelomem roku 2023/2024 dostali na dohled vytčeného kritéria, jímž byl zhruba vyhovující byt při celkovém zadlužení do 25 % jeho ceny. Vzhledem k narození syna přitom naše nároky na velikost a stav bytu oproti původnímu plánu mírně vzrostly. Přesto se v květnu letošního roku objevila vhodná nemovitost a rozhodnutí bylo v tu chvíli už téměř automatické.

Většinu chybějících prostředků nám půjčila rodina, 80 tisíc jsme si vzali jako řádný úvěr ze stavebního spoření. Nebyl tak podstatný, vzali jsme si ho tak trochu na just – dvacet let si ukládáme na stavební spoření, tak proč teď nevyužít zákonný nárok na levný úvěr, i když jen do výše cílové částky? Byli jsme za exoty, finanční poradkyně ani neměla příliš nacvičeno, jak takový úvěr zprocesovat: řádné úvěry ze stavebního spoření si dnes nikdo nebere, protože jejich výše dávno na nemovitosti nestačí. Stavební spoření je jako finanční produkt beznadějně zastaralé.

„Neberte si hypotéku, kupte za hotové“ bude samozřejmě znít jako knížecí rada někomu, kdo horko těžko splňuje alespoň podmínky pro to, aby si směl prostřednictvím hypotéky půjčit. Kdo ale v takové situaci zrovna je, měl by uvážit, že rozhodnutí splatit za třicet let při pětiprocentním úroku dvojnásobek vypůjčené částky nečiní primárně kvůli bydlení, ale kvůli vlastnění. Bydlet je možno i jinak. Já s manželkou jsme žili v poměrně skromných nájmech do svých 36, respektive 30 let. Šetřili jsme i v řadě dalších oblastí. Výhody a nevýhody si už musí zvážit každý sám. Netvrdím taky, že tu nabízím cestu pro každého. Jsou životní situace, v nichž není reálné opustit metropoli ve prospěch něčeho levnějšího, navíc takový přístup v regionech zvedá cenovou hladinu pro místní a to generuje další problémy. Jsou rovněž profese, v nichž na důstojnou vlastní nemovitost neušetříte, ani kdybyste se rozkrájeli. A cenový vývoj do budoucna vám stejně jako v minulosti nikdo nezaručí. To všechno je kapitalismus, ve kterém žijeme.

Moje pozdní začátky za volantem aneb fenomenologie řidičáku

Publikováno | Autor:

Můj nový blogový příspěvek na Aktuálně.cz: https://blog.aktualne.cz/blogy/radek-ocelak.php?itemid=42698

[edit 30. 8. 2025 – server Aktuálně celou starou blogovou sekci navzdory slibům znepřístupnil, odkazy již nejsou funkční. Pro archivní účely sem kopíruju aspoň pracovní verze textů; shoda s původně publikovanou verzí není zaručena především co do formátování, odkazů a kontroly překlepů.]

Moje pozdní začátky za volantem aneb Carsharing? Skillsharing!

V záchvatu pragmatismu jsem si loni ve svých 33 letech, po změně životní a rodinné situace, pořídil řidičské oprávnění. Tento pozdní začátek mi pravděpodobně znemožňuje stát se tak dobrým řidičem, jako kdybych s řízením začínal v době před maturitou. Na druhou stranu mi dává možnost prohloubené reflexe toho, jak člověku vstupuje do života řízení osobního automobilu. Filosofickým jazykem by se to dalo nazvat „fenomenologií řidičáku“.

Výchozí okolnost: svěřil jsem se do rukou autoškoly. To je pro nastávající řidiče sice povinnost, jenže leckdo k tomu má navrch ještě neformální rodinnou průpravu na polňačkách a příjezdovkách. Ta v mém případě chyběla; instruktor mé první jízdy dokonce pozdvihl obočí při sdělení, že za volantem sedím skutečně prvně. Nevadí. Víceméně mi to i v mém věku šlo a z výuky jsem měl – až na zcela odfláknutou tzv. zdravotní přípravu – dobrý pocit. Autoškole zjevně šlo nejen o přípravu na konkrétní zákonem vyžadovanou zkoušku, ale taky o výchovu k racionálnímu a bezpečnému řízení.

Je asi samozřejmé, že autoškola za předepsaný počet hodin připraví adepta jen na něco. Zčásti dobrovolně, zčásti vynuceně jsem si těch hodin připlatil skoro jednou tolik. Stejně se ale až v ostrém provozu, pro nějž si půjčuji auto od rodiny, dozvídám, co zůstalo nepokryto, a není to v tu chvíli zrovna příjemné. Trochu to souvisí s tím, že výcvik probíhal mezi jarem a létem, zpravidla za světla, a na některé situace v něm prostě nedošlo.

V běžném životě nevyhledávám fyzické riziko a jedu takříkajíc na dvě pojistky, co kdyby jedna z nich selhala: po neznámém žebříku lezu s třemi končetinami pevně na příčkách (a to každou na jiné z nich); hrnek vřelého čaje přenáším kolem dítěte velkým obloukem (zpravidla čaj nerozlévám, ale když už, tak raději ne vřelý anebo ne na dítě). V posledním roce jsem nicméně za volantem zažil řádku dosud nepoznaných situací, které jako by mezi mnou a neštěstím nechávaly už jen jednu pojistku:

  • pokus najít otvírání okénka či klimatizace na úzké silnici ve vysoké rychlosti – ze začátku si jen těžko představíte, jak rychle může být při osmdesátce vůz mimo vozovku
  • chybějící návyk přeblikávat v noci dálková světla na potkávací dřív, než bude oslněn protijedoucí řidič
  • okénka namražená vlhkostí z dechu cestujících, zrádně se objevující až nějakou dobu po vyjetí, a tedy v plném provozu
  • potřeba správného odhadu rychlosti v přípojném pruhu u dálnice (na kterou jsem se v rámci autoškoly vůbec nedostal)

Zkušený řidič si řekne, že jsem v těch chvílích dělal blbosti, a bude mít pravdu. Chci říct jen tolik, že absolvovaný zákonný výcvik mě nenaučil, a myslím ani nenaznačil, jak právě tyto blbosti nedělat. Jistou dobu mě frekvence těchto situací měla k tomu, před každou tréninkovou vyjížďkou se zamýšlet, zda své milé nevidím v tu chvíli naposledy. (Ve svém širším okolí toho mám bohužel z minulosti několik příkladů.) To už přešlo, ale možná by nemělo. Nestačí bezpečně dojet jen někdy, je to potřeba pokaždé.

Dva principy lidského automobilového počínání ve mně vzbuzují velký odstup, ne-li odpor. Zaprvé spojení bezpečnosti s velikostí a hmotností. V okamžiku střetu je vhodné být tím těžším. Ukázka toho, jak racionalita volby z hlediska jednotlivce může vést k řešení nesmyslnému pro celek. Starší drobná auta velikosti Renaultu Twingo, Fordu Ka, Fiatu Punto, vídaná před patnácti dvaceti lety běžně, nám dnes přijdou neuvěřitelně malá. Část obecného vývoje k větším vozům je samozřejmě dána snahou o pasivní bezpečnost posádky, jenže marná sláva – větší a těžší musíte s ohledem na své přežití být už proto, že větší a těžší jsou všichni okolo. Mimochodem – to už se ale trochu odchyluju od fenomenologie svého vlastního řízení – klimatický přínos rozšíření elektromobility za rok 2020 byl prý smazán masivním prodejním nárůstem aut typu SUV. Jezdit po silnicích poloterénním vozidlem je možná pro někoho skutečná potřeba, pro většinu ale jen móda posílená zvýšeným dojmem bezpečnosti posádky – mj. na úkor chodců, kteří mají v případě srážky s vyšším vozidlem menší šanci přežít. Na takových silnicích je hnusno se pohybovat.

Druhým povážlivým principem je nutnost soustavného cviku po léta od nabytí řidičského oprávnění. Dozvíte se to za své přípravy nesčetněkrát: Musíš jezdit. Musíš se vyjezdit. Je na tom mnoho pravdy, a to je problém. Pro generaci mladých dospělých (mezi které se pořád ještě počítám) bude stále větším problémem, že autem „nelze jezdit jen trochu“.

My si totiž ve svém mladistvém idealismu něco takového představujeme: Nechceme v autě každý den trávit hodiny života, je nám protivný svět, kde se tisíce lidí pohybují v zácpách každý den týmiž směry, každý sám ve svém voze. Tušíme, že na planetě není pro tohle dost místa ani zdrojů. Dokud žijeme ve městech s fungující vnitřní hromadnou dopravou a dobrým napojením na tu meziměstskou, je pro nás osobní auto sporadickou potřebou: chceme jím jet tak možná na nákup do Ikey, na koupačku do zatopeného lomu, přestěhovat svých pět švestek z jednoho podnájmu do druhého.

To ale tak úplně nejde. Dostupnost automobilu pro případ potřeby už leckde zajišťuje carsharing – co je ale mnohem hůře přenositelné, je řidičské umění, schopnost přepravit se bezpečně na místo určení za komplexních podmínek dnešního provozu. To je asi jeden z důvodů, proč jsou mnozí už pár let po pořízení auta mentálně neschopni popojít dvě stě metrů pěšky. Pohodlnost se totiž snoubí s racionální potřebou průběžného výcviku. Autem bohužel nelze jezdit bezpečně a přitom jen trochu, aspoň ne v prvních letech.

Osobně mě to dost deptá. Oškliví se mi jezdit a smradit s autem po městě i po krajině jen tak kvůli tréninku, kterého mám ale přitom značně zapotřebí. Nerad vyjíždím s autem za potřebami, které se dají obstarat pomocí rozumnějšího vehiklu nebo prostou pochůzkou. Následkem toho se pohybuju s autem po silnici málo a buď po nacvičených trasách, nebo chaoticky a blbě. Není asi radost mě na silnici potkat, ale bude nás takových čím dál víc, nejspíš tedy na někoho z nás tu a tam narazíte.

Sdílení řidičských schopností, alias skillsharing, přece jen v nějakém smyslu možné je, a já vás o ně prosím. Svoje dovednosti můžete nabídnout ostatním na téže silnici formou předvídání, tolerance, rezerv a pojistek, které budete pro jistotu zachovávat i za ně. Možná že ten nebo ta před vámi jede jako hňup, šine se jako šnek, „plave“ na silnici a bliká na všechny strany. Pravděpodobně ale neukládá o život vám ani vašemu oblíbenému štěňátku – asi to jen aktuálně jinak neumí. Možná ani umět nebude, protože se na silnici vydává jen v případě nezbytí. Jinak ji celou, celičkou nechává opravdovým řidičům…

Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Publikováno | Autor:

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.