Revolverem na á dvojku

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V Revolver Revue č. 120 spojuje Lukáš Holeček do jednoho kritického článku své komentáře k rozhovoru Vojtěcha Filipa pro ruský armádní deník Krasnaja Zvezda a k číslu 11/2020 časopisu A2, které se věnuje protinacistickému odboji. První část jsem v detailu nečetl, druhá se vymezuje vůči obecné touze přispěvatelů A2 revidovat historii z pozice levicové kritiky vůči polistopadovému režimu. Zaměřme se tu jen na část posledního odstavce: „Tvrzení, že „dějiny píší vítězové“ [chybí čárka] je velmi komfortní a zbavuje jakékoliv odpovědnosti, umožňuje libovolně si dezinterpretovat minulost k vlastnímu obrazu světa a předem diktovat nejen otázky, ale i okamžité odpovědi. V dnešní společnosti však nejsou vítězové, ani poražení [kurzíva R. O.], a pokud se historik domnívá, že je nějakému tématu věnováno málo pozornosti, měl by se nejprve zamyslet sám nad sebou a přijmout vlastní odpovědnost.“

Nehodlám tu zkoumat, kde přesně se dnes pohybuje míč pravdy na hřišti dlouhodobé historiografické debaty. Jaký má ale proboha smysl uzavřít polemiku s levicovou A2 tvrzením o neexistenci vítězů a poražených, kterému se každý správný levicový intelektuál vysměje a které se i pro řadu těch ostatních bude blížit faktické nepravdě (třeba s poukazem na exekuce, digitální globalizaci a vzdělávací nerovnosti v regionech)? Jaká je to pak polemika a tříbení pozic, namísto pouhého víření vody v předem určených nádobách?

Přivádí mě to k myšlence, že by se společensko-politicko-kulturní časopisy měly inspirovat soudobým vývojem na politické scéně a podobně jako strany se před zánikem chránit tvorbou koalic. Zatím si ty spřízněné navzájem aspoň přetiskují inzerci, možná by to ale chtělo užší integraci. Ze zavedených tištěných časopisů a revuí stíhám alespoň občas pročíst asi tři: právě Ádvojku s Revolverkou a ještě olomoucké Listy. Ani jedno z periodik netoužím sledovat soustavně, neboť mě vždy znovu překvapí podíl řídkého, ideologického psaní při nutnosti naplnit číslo. Psaní z profese (v Ádvojce je to tedy někdy spíš získávání ostruh), jež za štítem grantů a jiných veřejných podpor ani příliš neusiluje oslovit čtenáře a předplatitele, pro které by sledování těchto textů nebylo opět – profesní záležitostí.

V případě Ádvojky a Listů je spojení málem nabíledni. Opravdu by se při současném stavu české levice měli mladí socialisté a starší socialisté (obojí v mých očích poměrně solidní, na rozdíl od postkomunistických konzerv reprezentovaných Vojtěchem Filipem) jedni od druhých izolovat na svých tištěných platformách? Revolverce ženicha nenabízím, třeba by se ale nějaký našel v seznamu domácích literárně-kulturních periodik, z nichž některá jsem ke své – ale nejen ke své – škodě nezvládl v životě dosud ani prolistovat a některá asi už docela zanikla: Souvislosti, Prostor, Pandora, Weles, Babylon, Analogon, Aluze, Tvar, Plav, Host, Psí víno, Lógr… nevím ani. Že je to nesmysl? Že by to bolelo? Ano, tak jako v politice, smysluplné spojování bolí a vyžaduje oběti od všech zúčastněných. Nabízí ale prémii v podobě protříděného obsahu a sečteného, možná i znásobeného čtenářského zájmu. To vše pro dobu, kdy veřejného nenárokového financování kultury bude se vší pravděpodobností jen ubývat.

Je facebooková stránka Hnutí ducha jen přejmenovaný Greenpiss?

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Na dlouhou otázku krátká odpověď: ano, je.

Facebooková stránka Greenpiss se před časem mocně navážela do ekologických aktivit a hnutí všeho druhu. S konzistencí argumentů si hlavu příliš nelámala, ráda si zakoketovala s dezinformačními zdroji, vše pokud možno k očernění všeho “zeleného”. Zpětně se prokázal uhelný charakter tohoto očerňování: krátkodobá chyba Facebooku totiž ukázala, že stránka Greenpiss je přímo personálně propojena s hnědouhelnou elektrárnou Chvaletice, vlastněnou miliardářem Pavlem Tykačem. Stránka podporovaná někým, kdo má eminentní zájem na co nejdelším provozu uhelné energetiky u nás, se tím pochopitelně diskvalifikovala jako zdroj informací i místo pro seriózní diskusi.

Tvůrci však nelenili a přikročili k “rebrandingu”. Nová stránka “Hnutí ducha”, názvem odkazující na ekologickou organizaci, vystupuje na pohled o něco kultivovaněji. Neuráží přímočaře, dokáže si udržet i seriózní zájemce o diskusi např. nad jadernou energetikou, na přímé dotazy po tykačovském zázemí odpovídá zásadně v hraném žertu o tryskajících penězích uhlobaronů. Že to je legrace, ovšem neznamená, že to není zároveň pravda. Tedy že na přejmenované stránce neprobíhá stále tatáž PR aktivita fosilní společnosti Severní energetická. Podle známé strategie většiny dezinformátorů nejde ani tak o ražení pozitivního obrazu, jako spíš o mnohostranný, chaotický útok na veškeré ekologické aktivity. A obecněji pak na představy o čistějším, spravedlivějším, méně konzumním a vzájemně více spolupracujícím světě, spojené například s evropskou integrací.

Jednoduchým důkazem o původu stránky jsou některé odkazy v původních článcích věnujících se Greenpissu: vedou totiž na videa youtubeového kanálu, přejmenovaného mezitím na Hnutí ducha. V dnešním zobrazení článku z 10. 6. 2019 se to projeví třeba takto:

Dnešní (14. 1. 2021) zobrazení zpravodajského článku o aktivitách facebookové stránky Greenpiss odkazuje na mezitím přejmenovaný youtubeový kanál. Bez přímé návaznosti projektů Greenpiss a Hnutí ducha by takové zobrazení bylo těžko vysvětlitelné.

 

Nechovejte se tu jako na Facebooku. Komunikační etika FB stránky

Publikováno | Autor:

Ať už se to stalo jakkoli, neplačme nad rozlitým mlékem. Online prostor je důležitou součástí životního prostředí většiny z nás. Tak jako z fyzického světa volně přecházíme do onlinu a zpět, i naše komunikace s ostatními se hladce rozprostírá přes prostředí přírodní i virtuální. Nejsou tu dvojí odlišná pravidla slušného a seriózního vystupování, nýbrž stále více jediný, univerzální prostor lidské komunikace.

To, že určitá část tohoto prostoru, totiž sociální sítě, má soukromé provozovatele a správce, by nemělo znamenat, že si ji svými univerzálními principy nezabydlíme, třeba i jim navzdory. V různých ohledech se to úspěšně děje: i přes počáteční bolesti se například zmenšuje prostor pro nenávistné projevy a jejich recepci, pro anonymní vypouštění a šíření toxického obsahu.

Jako uživatel sociální sítě Facebook vím ale o místě, v němž toto myšlení dosud zcela selhává. Je to pozice admina facebookové stránky, jehož závazkem je zachovat a zvyšovat její dosah, a to navzdory stále novému konkurenčnímu obsahu a pozvolnému zastarávání toho vlastního.

Znám řadu skvělých lidí s mnohdy bohulibými projekty, pro něž správa příslušné FB stránky znamená (aspoň doufám, že znamená) ustavičný konflikt. Přísaháme na ekonomicko-ekologickou udržitelnost, ale jako správci stránek děláme v komunikačním ohledu všechno dlouhodobě neudržitelné: zvyšujeme frekvenci příspěvků, cpeme do lidí obsah „pod tlakem“, pereme se o pozornost pomocí vizuality stále silněji dominující nad textem, v placené propagaci utrácíme čím dál více peněz za čím dál menší dosah. Myslíme na soběstačnost, ale žijeme ze stále intenzivnějšího vynucování si pozornosti od okolí. Aktivně svým projevem tvoříme svět, ve kterém nechceme žít. I když jen virtuální.

Ačkoli bez získávání pozornosti to mnohdy nejde, následující kodex má sejmout z našich beder část dilematu tím, že pro FB stránku pojmenuje hranice komunikačně přijatelného chování.

Komunikační kodex facebookové stránky

Seriózní FB stránka nezneužívá dosahových mechanismů Facebooku k jednání, které by v běžné mezilidské komunikaci bylo vnímáno jako vtíravé, nátlakové či jinak komunikačně neudržitelné. Především:

  • Vyvaruje se příspěvků bez sdělení, jejichž jediným účelem je udržovat na stránce „živo“. (Pro většinu tematických stránek jsou čtyři příspěvky za týden až až.)
  • Nedoprovází své příspěvky nesouvisejícími a balastními obrázky kvůli zvýšení dosahu.
  • Střídmě zachází i s obrázky v textu, tzv. „emoji“. (Sociální síť není slabikář, uživatel za slovem „jablko“ zpravidla nepotřebuje obrázek jablíčka.)
  • Nepodkládá jednoduchá sdělení těžkotonážní grafikou.
  • Neprovozuje to, že by každého lajkujícího u příspěvku automaticky a bez vážnějšího důvodu zvala k lajkování stránky. (Uživatelé Facebooku nejsou idioti, lajk u příspěvku není vážný důvod se domnívat, že chtěl uživatel „vlastně“ lajkovat stránku.)
  • Stránka nezve k lajkování paušálně celý adminův friendlist, a už vůbec nevkládá za přátele lajky bez jejich souhlasu, i když to mechanika Facebooku umožňuje.
  • Necílí svou placenou propagaci na stávající publikum stránky. (Lajkování a sledování stránky je od uživatele výrazem primární ochoty odebírat její obsah. Placené doručování málo zajímavého obsahu, nota bene za finanční prostředky získané od podporovatelů, je zřetelně za hranou tohoto vztahu.)

Pravidla přívětivé komunikace je možno porušit ve výjimečné situaci – tak jako tonoucímu nevyčítáme, když na své okolí křičí. Mezi jednáním výjimečným a každodenním je podstatný rozdíl.

Pro adminy FB stránek:

Přihlaste svou stránku k tomuto komunikačnímu kodexu prostřednictvím jeho sdílení. Jestli chcete svůj závazek v některém bodě pozměnit, klidně to udělejte.

Pro všechny uživatele Facebooku:

Stránky, které se drží pravidel popsaných v tomto kodexu, Facebook svými dosahovými algoritmy znevýhodňuje. Vynahraďte jim to svou přízní, podporujte jejich dosah sdílením a interakcí. Vymezujte se proti stránkám, které se svým každodenním projevem agresivně vnucují. Informujte je o tomto kodexu, odhlašujte se z jejich odběru. Den je příliš krátký na to, abychom poslouchali ty, kdo křičí nejhlasitěji.

Vzpomínky na Koryčany, Kyjov, Vladivostok

Publikováno | Autor:

Paměti Františka Novotného (1886–1961) z Koryčan, gymnazisty, úředníka a československého legionáře v Rusku, vydalo nakladatelství Burian a Tichák roku 2015, tedy krátce po úmrtí Václava Buriana, který se ještě v předchozím roce podílel na redakční přípravě knihy. Jedná se o titul zajímavý zejména z hlediska každodenního života na Koryčansku a obecněji ve studentském a zemědělském prostředí jižní Moravy kolem přelomu 19. a 20. století.

Novotného vzpomínky a zápisky pokrývají dobu od nejzazších útržků z rodinné paměti, sahající k autorovým prarodičům, do roku 1925, tedy několik let po jeho návratu ze známé legionářské anabáze. Počátek i konec vzpomínek tvoří rám, který je zajímavý v podstatě jen úzce genealogicky, a i celkově kniha sestává z několika pasáží výrazně odlišných. Za podnětnější z nich považuji – samozřejmě i díky své rodové vazbě na daný mikroregion – zachycení autorových školských let a poměrů v Koryčanech, a blízkém okolí (Mouchnice, Blišice, Nemotice, Jestřabice…) a následujících roků gymnaziálního studia v Kyjově. Koryčany: městečko Thonetů (s jejich továrnou na slavný ohýbaný nábytek) a Wittgensteinů (velkostatkář Ludwig Wittgenstein, strýc slavného filosofa). Detailní, deníkově podložené vzpomínky stálého premianta Novotného z raných dekád kyjovského gymnázia jsou pro mě v knize tím nejzajímavějším: popis elitního českého vzdělávání okolo roku 1900 i pozice málo majetného studenta v tomto prostředí vybízejí ke srovnávání s našimi zkušenostmi o století pozdějšími.

Následuje etapa vysokého zemědělského studia v jinonárodních kruzích Vídně a po ní období prvního zaměstnání, poněkud deziluzivního, v pozici adjunkta (pomocného úředníka) na velkostatku ve zlínských Malenovicích. A tím se už schyluje k letům válečným, která Novotný stráví v řadách nejprve rakouských, brzy však v ruském zajetí a pak po tři roky v řadách československých legií (konkrétněji dělostřelectva).

V průběhu těchto válečných záznamů se poněkud mění žánr – ze vzpomínkového vyprávění autor v jistém momentě přechází do úsečného, kalendářně a mechanicky odpočítávaného výčtu frontových a cestovních událostí, jak je zachoval jeho deník. Přibývá obtížně srozumitelných reálií sibiřské fronty a vysvětlující poznámky nejsou k dispozici. Důležitost tohoto podání pro vojenskou historii nemůžu posoudit, z pozice čtenáře však vnímám tyto pasáže jako autorsky i edičně provizorní. Ke konci tohoto období se autor opět vrací k vyprávěcímu tónu, zbývají však již poznámky k několika letům víceméně tuctového začleňování do civilního života, podstatné jen z hlediska personální a rodinné historie.

Novotného lze chápat jako intelektuálního pěšáka své doby – člověka, který chápáním převyšuje své blízké okolí stejně tak bezpečně, jako nikterak nevyčnívá z roviny běžného dobového intelektu a morálky. Pozorovatelem svých kontextů se však zdá svědomitým, a můžeme ho tedy bez obav přibrat ke studiu kteréhokoli z nich.

Pozitivem je doplnění pamětí o jmenný rejstřík, který čtenářům-pátračům umožňuje probírat se řadou regionálně obvyklých jmen jako Budík, Cagášek, Jurčička, Kapounek, Klásek, Klvaňa, Kudlička, Profota, Sonevend, Stokláska, Vanderka, Všetička, Zbořil, Žižlavský.

František Novotný: Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány. Vzpomínky československého legionáře. Olomouc, Burian a Tichák, 2015.

Pohraničí vždy znova ztracené a opuštěné: nad reportážemi Wenzela Jaksche

Publikováno | Autor:

Wenzel Jaksch (1896–1966) byl v mládí sociálnědemokratickým novinářem a později předsedou německé sociálně demokratické strany v Československu, díky svým antinacistickým postojům asi nejuznávanějším z oponentů nacionální politiky exilového prezidenta Beneše a poválečné Národní fronty. Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší jeho sociálně laděné, výrazně agitační reportáže z německého pohraničí prvorepublikových Čech, a to konkrétně z let 1924–1928. V některých svých rozměrech je to nanejvýš současné čtení.

Na knize zaujímá především dvojí. Tím prvním je pochopitelně národnostní rozměr všude tam, kde brutální bída, ignorance postavení nezaměstnaných či paběrkujicích německy mluvících rodin a ukrajování z pracovních práv nízkokvalifikovaných dělníků vyplývaly kromě obecné hospodářské situace tak či onak i ze státní preference českého národního živlu. Tento motiv není v knize dominantní a Jaksch ho ani nestaví do popředí; je však trvalou poznámkou na okraj všech idealizací československé první republiky a jejích pravicových vlád.

Ještě zajímavější a originálnější ale pro mě na celém svazku je, co vypovídá o dopadech abstraktních ekonomických principů a dějů do nejhmatatelnější reality pracovníků, pracovních podmínek, výdělků a zaměstnanosti. Kdo by v reportážích z nejzazšího čtyřročí před vypuknutím velké hospodářské krize roku 1929 očekával obraz konjunktury, kvetoucího průmyslu všude po vlastech, bude překvapen. Velkou roli pochopitelně hraje výběr levicového reportéra a agitátora. I s tím vědomím však pohraniční podhorský pás od jihu po východ Čech z líčení vychází jako řetězec neuralgických bodů chudoby, které i v „předkrizových“ letech jen stěží dokázaly reagovat na turbulentní obchodní změny vyvolané rozpadem mocnářství.

Výčet odvětví, které v pohraničí stagnují nebo se hroutí vlivem tržních změn, u Jaksche sahá od hornictví a sklářství přes tkalcovství a přadláctví po archaickou domáckou výrobu dřevěných škatulek, nitěných knoflíků a paličkovaných krajek. Vyjevuje se v tom tragika lidského postavení na volném trhu, který je namnoze nejefektivnější organizací ekonomických vztahů, avšak z téhož důvodu vždy kohosi nechává bez varování na holičkách. Jaksch pochopitelně ukazuje především to druhé, je však třeba fixovat zrakem obojí bez rozdílu a vytrvale. Zájem trhu o paličkovanou krajku, lněné textilie, o vinuté skleněné perle nebo o vrtané knoflíčky z perleťových lastur opadl – a co tedy se má dít tam, kde jedno z těchto odvětví, jakkoli groteskních, jakž takž živilo několik tisíc rodin (v tomto případě německých)? Wenzel Jaksch snad málo vidí, že produkce zboží, které nikdo nechce, sotva může někoho živit; stejně tak málo ale jím vyzývané pravicové měšťanstvo je ochotno připustit, že škatulkáři, paličkářky a horníci byli po léta a desetiletí právě tam, kde byl o jejich práci zájem a kde se jí dokázali živit sami, bez nároků na ostatní. Rada „nevyráběj nitěné knoflíky, když je nikdo nechce“ je málo účinná tam, kde se dlouho a různými způsoby (v neposlední řadě vzděláváním či spíše nevzděláváním a zanedbáváním dopravní infrastruktury) optimalizovalo právě na domáckou výrobu nitěných knoflíků.

Čtenář s prediktivními sklony se tu může zamýšlet, která odvětví ekonomické činnosti pro roky nyní očekávané ekonomické krize stihne osud nového paličkářství, rukavičkářství a lamačství lnu. Pomyšlení na průmysl spalovacích motorů je tu nasnadě. Jsme-li ale stále více ekonomikou služeb, nebude snad příští velká krize především krizí jejich? Dnes je ještě obtížné si představit úpadek v donedávna se prudce rozvíjejících oborech webdesignu, copywritingu, e-marketingu; v programátorství, které má už několik roků pověst nového útočiště pro kohokoli, kdo je schopen a ochoten naučit se základy některého z programovacích jazyků. Zákon nabídky a poptávky se ale netýká jen nitěných knoflíků.

Rovněž téma dostupného a důstojného bydlení je z Jakschových reportáží možno přes téměř stoletý odstup, s příslušným zjemněním přenášet do čiré současnosti. „Mnoho vlastníků své činžovní domky raději zbourá nebo je nechává zchátrat, než by je pronajali za únosnou cenu.“ – Jak aktuálně to zní v době, kdy se volný kapitál s oblibou a více než dříve ukládá do nemovitostí určených – původně – k bydlení!

A ještě cosi k pracovním podmínkám. Zní to vpravdě matoucně a ironicky dnes, kdy se „home office“ pojímá v prvé řadě jako benefit solidnějších zaměstnání: „V [krušnohorských rukavičkářských] podnicích vládnou relativně volné poměry, neboť mzda se počítá od kusu a práci je možno si brát i domů. Odbory však v těchto patriarchálních vztazích, které znemožňují dodržování osmihodinové pracovní doby, vidí nevýhody. […] chtějí skončit s odnášením materiálu a doděláváním různých dílčích prací doma, chtějí koncentrovat práci v továrnách a dosáhnout tak lepší kontroly nad pracovní dobou.“

Aktuálnost Jakschových stoletých reportáží nám znovu staví před oči, co je trvale podnětného na mezinárodní sociálnědemokratické myšlence, navzdory tuposti a mizivému rozhledu řady jejích domácích představitelů. Obecněji se v tom vyjevuje rozdíl mezi stranami stojícími na skutečné politické myšlence (sociální demokracie, zelení), která jim umožňuje přežít i dlouholetá oslabení, a stranami či hnutími stavěnými na nepolitických univerzáliích slušnosti, výkonnosti nebo správních a technologických schopností (viz i aktuální sbližování STAN a Pirátů). Každé skutečné politické zastoupení je totiž zastoupením někoho proti ostatním.

Pro zájemce o téma rumunských Slováků dodávám, že v knize se mezi jinými ne náhodou mluví o celé řádce pohraničních míst, která se coby ta nejzapadlejší a hospodářsky nejproblematičtější po válce dočkala právě osídlení krajany z Rumunska. Tedy těmi, kdo přicházeli nejpozději, s nejslabším zázemím a nejméně si mohli vybírat. Posuďte: Rokytnice v Orlických Horách, Nebeská Rybná, Kraslice, Rotava, Plesná, Luby, Hora sv. Šebestiána, Železná Ruda, Nýrsko, Hamry, Hojsova Stráž… V některých z nich – týká se to hlavně Orlicka a Chomutovska – dokonce ani oni nevydrželi.

Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé. Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Praha, Academia, 2017.