Faunovy názory Arno Schmidta

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Arno Schmidt (1914–1979) je jeden, patrně ten nejjedovatější, z německojazyčných solitérů průřezově vydávaných východočeským nakladatelstvím Opus. Jeho krátký román z roku 1953 Ze života fauna přináší sžíravý pohled na německou těsně předválečnou a válečnou společnost očima klasicky vzdělaného, nikoli však hrdinského hrdiny, ale také temně a originálně lyrické popisy přírodních dějů nad Lüneburským vřesovištěm, plochou krajinou slatí a močálů mezi Hannoverem a Hamburkem.

Faun z titulu knihy, vypravěč Düring s částečně autobiografickými rysy, je osobnost z vlastní vůle rozdělená na poloviny. Veřejná polovina je svědomitým drobným úředníkem, postarším manželem a otcem. Z té soukromé je Düring nenávistně kritickým intelektuálem, který se střeží projevit své vlohy, znalosti a úsudky tváří v tvář okolí, přibližujícímu se bodře a neodvratně spolu s celým národem nové ničivé válce. Místo toho se ukrývá do studia regionální historie a jako faun tu a tam mizí ve slatích s milenkou odnaproti, školačku Käthe. Nehrdinskost spočívá vlastně už v jeho přežití do doby zhroucení velkoněmeckého snu: je jistě jaksi defektní hluboká vzdělanost, která se v krizi v zájmu svého zachování neodvažuje konat.

Schmidtův jazyk činí z románu leccos, jen ne snadnou četbu. Vyhraněná až hypertrofovaná je především práce s interpunkcí: ta v podobě dvojteček, pomlček a závorek přebírá i syntaktické funkce a přispívá k mimořádné sevřenosti vět. Delších souvětí je vypravěčově řeči minimum; krátké větné konstrukce neodrážejí přímočarost děje, nýbrž hutnost představ a popisů. A klidně aktualizujme: V době tržní prodejnosti slov, copywriterů a manažerů obsahu, jejichž krédem je jeden příspěvek denně pro optimální dosah – jakkkoli není o čem –, se autorův konstruovaný jazyk zdá drsnou, ale nezbytnou školou; kamenitým řečištěm a stylistickým struhadlem. Stejně tak jím je i líčení Düringových periodických cest z domova do úřadu a zpět: prvotřídní, zlověstně lyrický katalog podnebních úkazů a podob měsíce – betonové, větrem splavované holé lebky nad sinalým šátkem luk. I tato lyrika při čtení drhne nesamozřejmostí a tíhou obrazů. Vše je nám zprostředkováno ve vynalézavém, výrazově nadmíru bohatém překladu Michaely Jacobsenové.

Nejméně stejným oříškem – ve skutečnosti pytlem ořechů k rozlouskání – musela být až drastická intertextovost románu, odkazujícího explicitně i aluzivně na tradici antickou, osvícenskou i romantickou, na literární podhoubí německé, francouzské i anglo-americké, zpravidla na texty těžce historické už za Schmidtových-Düringových časů. Značně nápomocna tu naštěstí byla díla německých vykladačů Schmidtova díla: poznámkový aparát tak množství těchto odkazů stopuje vyčerpávajícím způsobem, na vzdálenost místy až úsměvnou. Ke slovu každopádně přichází zadní klopa obálky coby záložka: předběžné a průběžné studium vysvětlivek umožňuje z románu vytěžit víc. Je to ovšem na úkor skromného dějového proudu, který – přiznejme si – v houštinách podobných textů může znamenat jedinou průchozí pěšinku pro čtenáře, nízkého literárního uživatele a – slovy Düringovými – pouhou „vlasatou káď z masa“. Ze všeho odkazování zbývá otázka bez odpovědi: je tahle literární tradice, korpus jmen jako Wieland nebo Chamisso, v jiných, přetavených podobách dosud s námi? Nebo můžeme u Schmidta nad těmito věkovitými referencemi mávnout rukou jako nad manýrou, která umírá nejpozději s ním?

Navzdory prošpikování odkazy se román skládá z poznámek jakoby deníkového charakteru; deníkové je i ojedinělé vložení delšího výpisku z četby, vlastního dopisu nebo delší úvahy. Leckterý z odstavců by se mohl bez podezření objevit v jiné knize i u jiného autora; v našem kontextu může jejich hořká stručnost upomenout třeba na poznámky Jana Hanče. Rozhodně se pak v dobách civilizačních krizí nabízejí další a přímočaré aktualizace: zkušenosti hroutících se společenských uspořádání jsou znepokojivé a nezastupitelné.

„23. 8. 1939 : Pakt se sovětským Ruskem : ? ! – : teď už je to jen otázka dní ! Přemýšlel jsem : co mělo v minulé válce stejnou cenu jako peníze ? : káva, čaj, kakao; tabák. Tak jsem to přivezl s sebou z Fallingbostelu a k tomu vzduchotěsnou plechovku s jemným tabákem. Cigarety v balení do tropů. Rum a kořalku. Ještě 2 400 ve spořitelně : vyzvedl jsem z toho dvě třetiny a nakupoval dál (projev nedůvěry vůči státu : Jawohl, mein Führer ! !) ! kůži na podrážky a gumové podpatky Conti. Drobnosti ze železářství; také novou hlavu sekyry a dva listy k obloukové pile. Tkaničky, zápalky : „Herr Pfeiffer ? : Můžete mi ještě dnes dodat 80 metráků uhlí ? […]“ Olej, cukr, dopisní obálky, papír; jádrové mýdlo. – Pozor: obutí na kolo […] „Všecko, všecko, všecko,” křičel jsem nervózně : „Boty, vložky, pasta na zuby : spolehni se : do 14 dnů bude všechno už je na lístky ! Ach ty nevíš, jak to bylo, Käthe!““

Arno Schmidt: Ze života fauna. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2013. Překlad a doslov Michaela Jacobsenová.

Narychlo sešitý slon – slovenské reportáže Andreje Bána

Publikováno | Autor:

Kniha Andreje Bána Slon na Zemplíně by byla výborným výkladem o Slovensku pro zvědavého a nepoučeného českého čtenáře, kdyby byla bývala v celém svém úhrnu dokázala udržet kvalitu a koncepci svých nejlepších částí.

Moje generace má nepochybně dluh v poznání toho, co oproti těm předchozím nedostávala už každodenním talíři zpravodajství a hospodářského provozu, totiž v samé historicko-kulturní geografii Slovenska. Zemplín, Spiš, Gemer, Liptov? Dychtivě sahám po svazku, který by mi tyto dávnověké názvy od sousedů ověsil náležitými znalostmi, a třeba zprvu jen stereotypy, jaké od mládí přirozeně nasávám ohledně regionů českých. Úvodní mapka Bánovy „roadmovie“ od Čierné nad Tisou po Bratislavu, s důkladným prokřižováním slovenského východu a středu, něco takového slibuje. Slib je ale splněn jen částečně.

Možná je to konjunkturou reportážní literatury, zprvu zejména polské, vydávané v nakladatelstvích Dokořán, Máj a Absynt; úspěchem, který velí kout železo zavčasu. Buď jak buď, Bánova kniha vyšla z mého pohledu dříve, než měla, dříve, než se redaktorka odhodlala do ní zakrojit a jinde si naopak vyžádat doplnění.

Nevadí, že to není jedna skutečná roadmovie, ale záznamy z Bánových třiceti let cestování po Slovensku. Prvním ohrožením soudržnosti knihy se stává teprve přidání třetí proměnné kromě geografie a času: totiž různorodosti tématu a přístupu. Ze Zemplína jsou to hlavně reportážní pohledy z „divokého východu“, rozparcelovaného za časů pozdního Směru na podvodně inkasované agrodotace; na Spiši a Gemeru nám Andrej Bán ukazuje etnickou realitu s jejími konflikty a vymíráním kdysi kvetoucích míst; méně „exotický“ západ Slovenska je tu trochu do počtu (jeho kapitolkám shodou okolností schází jakákoliv podstatnější místní vazba). Mezi tím vším se míhají krátké, tematicky zacílené pohledy orientované převážně historicky: Dukla, Andrej Hlinka, arizace, Jánošík…

Tematická různorodost ale ještě není hlavním úskalím. Tím jsou jednak reportážní drobty typu „na co si ještě autor vzpomněl“ (svazek místy skutečně připomíná soubor zbytků po prvotřídních reportážích, které jako by zůstaly otištěny jinde) , jednak po knize roztroušená nejčerstvější slovenská politika, namnoze jen pěna dní, která si v českém kontextu říká o vysvětlivky už teď – v druhém roce po vydání originálu. (Musím jako čtenář nutně už vědět, co je SDKÚ, kdo je Andrej Danko a co znamenala jakási epizoda s líbáním kapitánských výložek? A pokud to vím, je právě toto kniha pro mě?) Obojí ze Slona na Zemplíně činí dosti nahonem spíchnutého chobotnatce.

Kapitolka z Humenného je nevýznamný pohled „z druhé ruky“ na osobu místní primátorky, byť jistě politicky odpudivou. Následuje pár odstavců o stoupencích permakultury, o rusínských vesnicích zaplavených přehradou, o pytláctví v okolí Brezna, o rodném domě Andreje Hlinky, nepříliš souvisle o měšťanské tradici liptovské, o komunitním psu Ťapkovi a jazykových inspektorech v Partizánském a v Galantě (anebo naopak, anebo kdekoliv jinde). Po důkladném – vzhledem k vážnosti věci se nehodí napsat „zdlouhavém“ – vykreslení zemplínských agromachinací je to najednou čtení jako projížďka vlakem. Věci mizí dřív, než je stačíte postřehnout a zařadit si. Dorostenci z Jelšavy nastoupili k mistrovskému utkání v deseti a dostali nakládačku 7:0. No a co?

Slon na Zemplíně jako celek nesestává z nepodstatností – o současném Slovensku se tu nejspíš vypovídá hodně. Ten celek ale nedrží, neříká víc než jeho jednotlivosti. Jazykem empirických věd by se o tom dalo říct: poněkud řídká data přes příliš mnoho proměnných.

Andrej Bán: Slon na Zemplíně. Příběhy Slovenska. Absynt, 2019.

Logika domu: nad dílem Jiřího Škabrady

Publikováno | Autor:

Někdy předloni mi padla do ruky kniha Jiřího Škabrady Lidové stavby. Do týdnů následujících poté se datuje původ mého obdivu k starobylým vesnickým domům a především k jejich novodobému poznávání, jehož je dnes Škabrada nepochybným nestorem. Coby naprostý architektonický laik jsem se následně prokousal i dalším jeho bezmála monumentálním kusem Konstrukce historických staveb. Třetí knihu jsem si už vyžádal pod vánoční stromeček: je jí nová publikace Škabrady ve spolupráci se Zuzanou Syrovou–Anýžovou a kolektivem autorů, pod jménem Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Kniha poněkud děsivých rozměrů (zvlášť pokud žijete v paneláku na dvaceti čtverečních meterech) a nesmírně důkladného obsahu.

Skromná věda s velkými výsledky: tak by se dala charakterizovat historie lidové architektury za časů Jiřího Škabrady. Anebo ještě stručněji: logika domu. Domu vesnického, tj. základního životního útočiště mnoha generací našich předků. Škabradovy výzkumy od pozdních 70. let dál s přispěním dalších rozvíjejících se disciplín posunuly tuto vědu od popisné katalogizace půdorysů, konstrukcí, štítových a trámových datací úplně jinam. Posunuly ji do stavu, kdy je vývoj našeho vesnického domu od pozdního středověku nahlédnutelný v železné logice uspořádání vnitřního prostoru v závislosti na topném systému a na konstrukčních materiálech s jejich požárně-ochrannými vlastnostmi.

Zní to abstraktně? Tak si představte kvádr roubené obytné místnosti sesazený z kuláčů, třeba i nehraněných, a jimi i zaklopený. Zimu nemá rád nikdo, a tak je potřeba ho zaizolovat vymazáním spár. Nikdo nemá rád ani to, když mu shoří stavení nad hlavou, nabízí se tedy i izolace pohledového dřeva omazáním. Tak či onak, vrchnost postupně vynucuje v zahušťujících se vesnicích protipožární opatření, a tak se roubené domy ve svých hospodářských částech postupně přezdívají kamenným (ještě později cihlovým) zdivem. Dřevo s hlíno-slámovou mazaninou ale lépe tepelně izoluje, a co tak zpravidla zůstává poslední roubenou částí domu? Správně, kvádr obytné místnosti pod hliněným „kožichem“. Někdy se dokonce rozsáhlé stavební úpravy dějí při zachování stávajícího krovu. Takový dům pak může být třeba skládankou pozdně středověkého obytného srubu s barokním přezděním, plackovou klenbou stáje a dobovým hambalkovým krovem, s přistavěným výměnkem z období historických slohů a s úpravami dveří a oken od pozdně gotických po moderně funkční.

Vraťme se ale k omazanému kvádru obytné místnosti, teď totiž přichází to hlavní. V pozdním středověku se v něm topí a vaří ještě ohněm zpola otevřeným, zpola (nebo spíš nárazově) vyhřívajícím chlebovou pec. Oheň plodí kouř; kouř stoupá, neboť je teplý; teplo je vzácné. Kouř je tedy třeba jímat v horním prostoru místnosti, nechat uklidnit a předat teplo. V místnosti je zároveň třeba žít a pokud možno i chodit. Je tedy nutná přinejmenším třímetrová, spíše ještě větší výška místnosti a zároveň otvor ve stěně umístěný na hlavou stojícího, kudy může chladnoucí kouř z místnosti unikat po vzoru obráceného vodního přepadu. Hle, koncept tzv. dymné jizby.

Následuje zavedení kamen – tedy nového, „čistého“ topného zařízení, které se už neobsluhuje z obytné místnosti, nýbrž ze síně (kde tím vzniká kuchyň a stává se tak přirozeným prvním kandidátem z celého domu na požárně odolné zděné provedení). Právě tato změna vytápění umožnila obytné místnosti se časem snížit na úroveň známou z většiny skanzenů, kde se vzrostlejší člověk naší doby sotva narovná. Pro světlou, nezakouřenou místnost se pak namísto „jizby“ prosadil nový termín „světnice“.

Je fascinující, jak tato zprvu jen hypotetická interpretace stavebního vývoje postupně nacházela ve výzkumech Jiřího Škabrady a kolegů potvrzení za potvrzením. Těmito důkazy jsou výšky místností v objevovaných stavbách (ano, pozdně středověkou chalupu lze zřejmě dodnes objevit, nehledáme-li malebnou roubenou chaloupku s doškovou střechou, ale spíš archaické rysy na podivných, nesouměrných, během staletí naněkolikrát přestavovaných „barabiznách“), kouřové zadehtování trámů po sejmutí staré omazávky, ale především horní větrací okna, jež se po ukončení dymného provozu místností stala nežádoucími a jež jsou Škabradovými neomylnými stěnovými sondami po staletích znovu odkrývána.

Koření pak dodává archivní průzkum, dohledávající v gruntovních knihách dějiny usedlostí, především jejich předávání – ačkoli se záznam o prodeji usedlosti obtížně spojuje s hmotnou podstatou dnes dochované stavby, může být velmi instruktivní třeba to, že mezi dvěma předávkami hodnota usedlosti při zachování výměry pole prudce narostla. A korunou všeho je dendrochronologie – věda, která dnes z dostatečného vzorku dřeva (jaký dřevěné prvky stavební konstrukce obyčejně dokážou poskytnout) umí podle tloušťky letokruhů určit dobu kácení daného stromu. Nejstarší naše vesnické domy nebo jejich části byly takto datovány do první poloviny 16. století. Takové určení zas často dokáže s pomocí archivních pramenů ukázat na osobu stavebníka a dobové hmotné podmínky. Pokroky několika věd tu do sebe šťastným způsobem zapadly a výsledkem je poznání kvalitativně nesrovnatelné s dobou 70. let, kdy Škabrada se svojí přelomovou prací začínal.

Nová publikace Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách toto vše demonstruje na vyčerpávajícím textovém i obrazovém popisu několika desítek staveb regionu, který je zřejmě u nás co do dochování dřevěných chalup nejbohatší. Je skoro nemožné se tímto bohatstvím dokladů v úplnosti pročíst, je to však skvělý studijní materiál pro pochopení škabradovské logiky vesnického domu. Stavebněhistorická interpretace se tu vzpíná i k některým novým vrcholům. Zvláště působivý je rozbor usedlosti v obci Lezník: zde autoři z kombinace způsobu roubení, tvaru a stavu odřezaných trámů, z trámových rozměrů a dalších prvků přesvědčivě vyvozují, že dům v minulosti prodělal zvláštní, materiálově úspornou adaptaci, při které se posunuly všechny jeho obvodové stěny a na místě zůstaly jen dvě stěny vnitřní. V podání Škabrady, Syrové-Anýžové a kolegů se zkrátka nejeden „barák na odstřel“ stává uspokojivě čitelnou detektivkou.

Dílo také může být inspirací pro kohokoli, na kom z toho či onoho důvodu leží zodpovědnost za budoucí život některé staré stavby. Jak dokládají mnohé příklady v knize (některé dnes již neexistující, neboť dílo je kompendiem řady analytických zpráv z daného regionu, vzniklých v průběhu dekád), rozumný přistup k památkám tohoto druhu je často uměním možného. Až na nejvzácnější objekty, za něž se veškerou odpovědnost odhodlá převzít veřejná zpráva, se vynucování památkové ochrany bez patřičné doplňující podpory a bez ohledu na využití stavby stávajícím majitelem zdá bezpečně nefunkční. Realistickou cestou je nejspíše to, je-li v průniku stavebněhistorického poznání a majitelových zájmů definováno, co patří ke klíčovým historickým – a v částečné souvislosti i estetickým – hodnotám stavby, jež by budoucí úpravy a rekonstrukce měly zachovat. Díky typickému charakteru starých staveb jako historických slepenců se nestává, že by na objektu bylo nutné chránit úplně všechno.

Za pozornost stojí i odvážná Škabradova teze, že koncepční podpora historických vesnických staveb, dnes chybějící, by znamenala řádově efektivnější památkovou péči, než jsou stamiliony vkládané mnohdy bez jasné myšlenky do zámeckých a dalších podobných areálů.

Jiří Škabrada, Zuzana Syrová-Anýžová (eds.): Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Univerzita Pardubice, 2018.

POST: neslavný konec publikačního portálu

Publikováno | Autor:
Odpovědět

POST – Portál odborných studentských textů vznikl roku 2013 jako publikační platforma pro kvalitní odborné práce studentů a studentek. Jeho oborový profil (politologie, historie, sociologie, lingvistika…) byl dán složením dobrovolnické redakce různých oborů. Projekt se prezentoval záštitou Katedry amerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK a v letech 2013–2016 byly skutečně na stránkách http://postnito.cz publikovány desítky redigovaných odborných prací.

V letech 2016–2017 provoz POSTu postupně utichl, pravděpodobně především vinou vyčerpání dobrovolnických sil, na nichž fungování portálu stálo. Dnes, v prosinci 2019, jsou webové stránky portálu již delší dobu mimo provoz, na dané adrese nacházíme pouze reklamu na komerční pojištění. Odborné texty, jež autoři a autorky portálu poskytli, jsou ve své publikované podobě nedostupné a pravděpodobně ztracené.

I při vědomí, že zálohování vlastní práce má být v elektronickém prostředí samozřejmostí, a při respektu k minulé dobrovolnické práci pro chvályhodnou věc, je nutno tento konec portálu POST považovat za vážné selhání a porušení nepsaných závazků vydavatele vůči dalším stranám, především autorům publikovaných textů, ale také např. dobrovolnickým redaktorům, jejichž někdejší práce přichází takto vniveč.

Problémem tu není absence dalšího aktivního fungování portálu (ta je při vyčerpání zdrojů naprosto pochopitelná), ale skutečnost, že portál v současnosti nefunguje ani jako archiv dříve zveřejněných prací. Seriózní akademické publikování totiž bezpochyby obnáší určitý závazek dostupnosti textu do budoucna, na který není možné s přechodem od tištěných k elektronickým médiím rezignovat. Ukončení provozu POSTu staví autory a autorky do odborně nepříjemné situace: akademická etika zavazuje nepublikovat jeden text vícekrát, navíc i kdybychom to uznali v našem případě za přípustné, po více letech od vytvoření je publikování textu většinou už z řady důvodů bezpředmětné. Pominout nelze ani rozdíly mezi verzí textu, která byla podána k redakčnímu řízení (a jejíž zálohování je jistě zodpovědností autora samého), a výsledným publikovaným textem coby výstupem odborné a technické redakce – i tyto rozdíly končí bohužel v našem případě na elektronickém smetišti.

Někdejší tvůrce a provozovatel projektu Maxim Kucer, který dnes pracuje v komerčním sektoru, se při prvním oslovení k projektu s hrdostí přihlásil, po vyjasnění problému však přestal komunikovat. Katedra severoamerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK na e-mailový dotaz ohledně smyslu udělené záštity neodpověděla.

Případ POSTu – Portálu odborných studentských textů může posloužit jako varování před nepromyšlenými, byť idealistickými plány v oblasti odborného publikování (které v důsledku kazí značku přístupu Open Access), a zároveň před neuváženě udělovanými a přijímanými odbornými „záštitami“.

EDIT 26. 3. 2020: Tvůrce a provozovatel POSTu Maxim Kucer se podle vlastního vyjádření od neúspěšného projektu nedistancuje, avšak komunikuje málo vzhledem k pracovnímu vytížení. Na jeho prosbu doplňuji, že portál svého času podpořilo také nakladatelství Argo knižními odměnami autorům.

Bú, znělo dolinou – Chtěl jsem mlčet – Zapadlí vlastenci 1932

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Jaroslav Černý: Bú, znělo dolinou.

Praha: Euromedia Group – Ikar, 2004.

Rychlá, spádná četba; část volné románové (?) trilogie; jeden z řady rodinných příběhů spjatých s poválečným pohraničím, vydaný – a zdá se i zapomenutý – ještě v době před vzedmutím současné české vlny beletristického zájmu o historii posledního století. Historie od začátku nepodařeného manželství, z jedné strany vytouženého, druhé straně vnuceného, jakož i rozporných představ o životě. O životě v konkrétním a násilném světě sudetského pohraničí, kam ústřední a ničím příliš nevybočující plebejský pár přichází z vnitrozemí, jako tolik jiných, hledat zajištěnější živobytí. To vše rámováno perspektivou potomka, obracejícího se do minulosti s klasickou potřebou porozumět čemusi zcela současnému.

Ke spádu příběhu, který se díky tomu stává prvotřídním, nepříliš náročným čtením k rychlému zhltnutí, nemálo přispívají baladicky stručné věty, archetypální podání lidských situací a reakcí. Jen tu a tam probleskne výraz, kterým je podání příběhu Jaroslava a Boženky pro čtenáře ukotveno do doby popřevratové – včetně surových erotických popisů, spíše okrajových, avšak beze všeho přesaditelných do kontextu řemeslné pornografie.

S pomocí jen malého vzepření se čtivému ději odhalíme i pár slabin knihy. Co je tu vlastně autentického a co je (jen?) umným sestavením zevšeobecnělých představ o pohraničním prostředí národních správců, pololegálních ozbrojených autorit, trpěných Němců, přídělů, cigaret, alkoholu, násilných zábav a tak dále? Proč se o pekárně provozované hlavním hrdinou dozvídáme v zásadě jen to, co už víme, totiž že se tam z mouky, vody, droždí, soli a kmína mísí těsto a peče chléb s houskami? Zmíněná archetypičnost a spád se v těchto ohledech posouvá na dohled určité prostomyslnosti a snad i kýče. Dlužno však říci, že do nich ve svém úhrnu nepřechází; knize z počátku tisíciletí můžeme také zřejmě odpustit o něco víc než současným variacím na tato témata. (Co jí ovšem odpouštíme hůře, jsou vypravěčova pseudobaladická a generalizující moudra, zvláště ta o milostném životě cikánek.)

Knihu s průměrnou antikvariátní cenou 40 Kč a dosti pochybným přebalem lze bez obav přibalit do letního zavazadla.

Sándor Márai: Chtěl jsem mlčet.

Praha: Academia, 2019.

Knížka vzpomínkových úvah, obhajob a obžalob z pera maďarského spisovatele, výsostného měšťanského intelektuála, z doby poválečného exilu v USA, pro mě cenným způsobem nasvěcuje komplikovanost meziválečných vztahů mezi státy střední a jihovýchodní Evropy. Konkrétněji: situaci jazykově izolovaného Maďarska v opozici k sousedům, z nichž Československo, Rumunsko i Jugoslávie si jako vítězně-nástupnické státy 1. sv. války Trianonskou smlouvou mocně ukously z těla maďarského národního živlu. Márai v českém překladu Adély Gálové nabízí obraz nesrovnatelně odstíněnější, než je běžná domácí představa o Maďarsku jako středoevropském klínu, vůči jehož nevraživosti se masarykovské a benešovské Československo chrání přes hlavy Maďarů spojenectvím v rámci tzv. Malé dohody. Jedná se přitom o obraz uvěřitelný, neboť tu národoveckému Československu nedává nic zadarmo právě Maďar sžíravě a zoufale kritický i vůči vlastnímu národu.

Maďarský revizionismus vůči rozsáhlým územím Slovenska a rumunského Sedmihradska se zde nezjevuje jako nepochopitelný nacionalistický relikt národa s nesrozumitelným jazykem, nýbrž jako zároveň logická i tragická pozice celé měšťanské třídy a liberální společenské vrstvy, jejíž hlavní vina spočívala v čemsi jiném: v připuštění toho, aby po celé meziválečné období zůstal v Maďarsku zachován zděděný polofeudální společenský řád. V tolerování společenského zřízení v pravém slova smyslu reakčního, protože paranoidně vytěsňujícího veškeré, třeba i ve smyslu liberalismu žádoucí, ideové připomínky krvavé a traumatické zkušenosti s maďarskou bolševickou republikou rad.

Rozhodně nezvykle, a snad i vratce, zní v našem prostředí například tvrzení, že útlak Slováků v rámci habsburských Horních Uher nebyl útlakem národnostním, nýbrž sociálním, útlakem celé sociální třídy v rámci uherského systému velkostatků. I takové teze si však zaslouží sluchu, přicházejí-li od autora, spravedlivě přiznávajícího, kterak mu radost ze slovenských a rumunských území navrácených Maďarsku druhou vídeňskou arbitráží roku 1940 vzápětí zhořkla: stalo se tak s poznáním, že Maďaři na těchto územích si v mezidobí stihli zvyknout na demokratismus neslučitelný s hulvátstvím vnitrozemských vztahů nad- a podřazenosti. Naplnění územně revizionistických tužeb formou daru z rukou německé říše bylo navíc jen krokem v posloupnosti neodvratné zkázy – ke konečnému nástupu sovětské nadvlády. K zániku maďarského měšťanstva jako kulturní třídy, za jehož svědka a snad i spoluviníka se Márai považuje.

Pro mě osobně jako člověka, jehož slovenští předkové ve 20. století – před poválečným příchodem do Československa – vlivem těchto dějin dvakrát vyměnili maďarskou státní příslušnost za rumunskou, aniž přitom opustili rodnou osadu, znamená české vydání těchto Máraiových textů podstatný objev a vhled.

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

Ostrava: Profil, 1982.

Román, prvně vydaný roku 1961, poslední životní a do značné míry autobiografické dílo poněkud neklasického socialistického autora, zemřelého roku 1933 na tuberkulózu v pouhých 24 letech. Název odráží autorovu polemiku s Raisovým pojetím vlastenectví ve změněných podmínkách první československé republiky, protežující českou národnost i v čistě německých oblastech. Je kritickým zachycením a zliterárněním zkušenosti učitele na menšinových českých školách v severomoravských německých obcích Štíty (v románu Arnau) a Řepová u Mírova (v románu Rašpava), jakož i v denním kontaktu s vlasteneckou – nebo spíš zištně vlastenčící – měšťanskou společností „na menšině“. Detailní výčet všeho, co knihu vzdaluje od vybroušeného románového tvaru, od pozice v literárních kánonech i od přijatelných pozic ideologických, by byl mnohořádkový. Najdeme ale i ohledy, v nichž je tato četba dodnes překvapivě relevantní.

Především: je to dílo sepsané horečně, bez škrtů a oprav, vyčerpaným a umírajícím autorem prý ani nepřečtené, natož zredigované. (Vydávání Kocourkova díla Miloslavem Jirdou a pozdějšími editory by bylo tématem pro samostatné pojednání.) Z toho nejspíš plyne mnoho dalších vad. Je tu spousta zbytečných slov, chrlení popisů, opisů, vnitřních stavů a nedořečeností, spojujících šrámkovskou rozcitlivělost s výrazovým siláctvím dobové levicové bohémy. Je to bezhlavá střelba výrazů a obrazů, která mnohokrát trefí a nejméně tolikrát i mine, série neproškrtaných okamžitých nápadů, tu a tam i dějových nejasností. Text se hemží žurnalistickými narážkami, ztrácejícími na srozumitelnosti nejpozději s mandátem vysmívaných poslanců národnědemokratických, národněsocialistických i agrárních. Vůbec je tu mnoho ideologie vytažené přímo z komunistických příruček a jen zběžně literárně maskované. Měšťané („paďouři“) masarykovského státu zploštění do pouhé parodie. O poznání životněji podaná je hrstka bohémských desperátů, která ve společnosti Národních jednot a Sokolů přežívá s cynickým odstupem, neschopna účastnit se kolektivního získávání národnostních ostruh.

A pak je tu jakási pevná vrstva, jejíž kousavost nelze přičíst sebevědomé ideologii a jež je příliš konkrétní i překvapivá na to, abychom ji podezřívali z napájení se něčím jiným nežli realitou výpomocných, řádných i definitivních učitelů „menšiny“. Menšiny v uvozovkách, neboť je do značné míry vyráběna: vesnické školy Zapadlých vlastenců 1932 jsou především prostředkem agresivního, systematicky motivovaného a dotovaného počešťování, ochotného napřít síly kdekoli, kde se dají třeba i za úplatu sehnat pro českou školu děti jedné nebo dvou lámaně mluvících rodin. Kocourek pak z první ruky nahlíží beznadějnost i nemravnost této praxe. První československá republika byla státem, který v první světové válce ani tak nezvítězil jako spíše spadl svému národu do klína, a přesto si troufl třetinu svých obyvatel podobnými prostředky postavit do národnostně druhořadé pozice a udržovat v ní. Internacionalismus dobových komunistů, byť i příručkový a se známými tragickými důsledky, je nepříjemným korektivem pro každé příliš ploché dojímání nad prvorepublikovým ideálem.

Severomoravské pohraničí počínajících 30. let je zároveň rejdištěm „hakenkrajzlerů“ a dějištěm vzdouvající se hospodářské krize, konkrétního hladu, nezaměstnanosti. Je scénou nepokojů v čele s tragickým „frývaldovským štrajkem“, střelbou do německých demonstrantů v Dolní Lipové u Jeseníka, událostí stejně tak skutečnou jako mnohokrát zneužitou. To vše je v Kocourkově textu živě, třebas místy plakátově a pamfletově, přítomno. V románu dopsaném v březnu 1933, který tedy můžeme těžko podezírat ze zpětných výkladů.

Komunismus té doby je dnes mrtvý, existuje jen jako skanzen, volební vzpomínka ne už ani důchodců jako celku, ale dokonce jen jejich starší vrstvy. Stojí však za připomínání, kterak jeho děsivá dravost vyrostla z hladu a pevné sebeorganizace jedné společenské vrstvy – právě z tohoto obojího.

Proč k Zeleným

Publikováno | Autor:

Na začátku letošního roku jsem vstoupil do Strany zelených. Zde je nástin toho, co mě k tomu vedlo a co mě dosud udržuje v přesvědčení, že to nebyl špatný nápad.

Nevstoupil jsem s obzvláštní chutí, s nadšením do drobné politické každodennosti. Spíše z dlouhodobého pocitu, měnícího se pomalu v přesvědčení, že zodpovědnosti za veřejné věci se člověk s relativně stálými názory nemá natrvalo vyhýbat. Že politika není nutně synonymem špíny – že se jím jen stává přímo úměrně k tomu, jak se našinec vyhýbá každému bližšímu kontaktu s ní, snad vyjma účast ve volbách. (Chceme samozřejmě věřit, že právě my jsme ti slušní, bez nichž to v posledku nepůjde.) Vstoupil jsem i z přesvědčení, že je žádoucí, aby se do přiznané a skutečně politické politiky postupně překlápěly myšlenkové světy nezávislých iniciativ a občanských hnutí (z mně blízkých třeba Rekonstrukce státu, Milion chvilek a sólovější agenda Visegradského jezdce). I když tím poněkud ztratí na přitažlivosti – jenže to by s časem nejspíš ztratily stejně, a v tu chvíli už nadarmo.

Přestože mám uznání a v některých případech i obdiv pro osoby a počiny ze stáje různých dalších politických stran (totiž pirátů, topky, starostů, sociálních demokratů a lidovců; jinde by bylo hledání mnohem těžší), vstup právě k Zeleným neměl pro mě vlastně nikdy vážnou alternativu. Zelené chápu jako ty, kteří se snaží dohlédnout dál než na vlastní dvorek, brát v rozhodování o našem společném světě v potaz víc než pouhé „já, tady a teď“. Jako ty, kteří by si na rozdíl od jiných měli „budoucnost pro naše děti“ opravdu dávat na plakáty. Jako skupinu lidí, kteří mají v úhrnu poměrně jednoznačné a poměrně konzistentní postoje – ne jen marketing a ne jen nesoustředěný zápal či hněv. Chápu je jako stranu, která z minulosti vychází snad poškozena občasnou naivitou, nepřipraveností nebo osobními ambicemi jedinců, ne ale korupcí a chamtivostí. A to je přece jen rozdíl. Jako stranu, jejíž (přinejmenším) dvě křídla mají pro mě každé svůj kus pravdy. (Jaký to luxus ve stranických luzích a hájích, kde jinak člověk najde stěží jednu pro sebe přijatelnou stranu sporů!) Chápu Zelené jako stranu inteligentních a schopných lidí, kteří dokážou vážit možnosti na základě postojů i faktického poznání a hájit většinou ty rozumnější z nich. Jako stranu, která v nepřipravené společnosti otvírá důležitá témata, kazí jí to preference – a po nějakém čase pak o daném tématu mluví celá republika.

Pod hlavičkou „Konec stagnace“ Zelení v těchto měsících vedou otevřenou programovou diskusi. Forma je jednoduchá, z výčtu navržených témat vyřaď ta, která nepovažuješ za součást zelené politiky, a zvýrazni ta pro sebe nejdůležitější. Zde je moje troška do mlýna:

biodiverzita
boj proti korupci
bezpečná migrace
čisté životní prostředí
daňová spravedlnost
inkluzivní společnost
kvalitnější a modernější vzdělávání + mediální gramotnost
lepší péče o krajinu + změny klimatu + sucho
lidská práva
ochrana přírodního dědictví
ochrana svobody
podmínky pro rodiny
práva menšin
práva zvířat
příležitosti a hrozby digitalizace
rovné postavení mužů a žen
rozvoj demokracie
společná budoucnost Evropy
spravedlivá společnost + solidární společenství
udržitelná doprava
zdravé lesy

K tomuto seznamu zelených témat připojuji jedno vlastní:

Sudety: kvalita života na periferiích ČR