Archiv rubriky: Věda

Mezi bibliometrií a peer-review (poznámky z konference)

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Konference “Mezi bibliometrií a peer-review”, pořádaná 18. 11. 2016 Sociologickým ústavem AV ČR, naznačila, že v reflexi organizace vědy, jejího hodnocení a financování jsme v ČR do velké míry ostrovem pro sebe sama. Ten i ve svých rozumných a progresivních projevech přednostně řeší bezprostřední obtíže svého vnitřního uspořádání. Jen omezeně se vztahuje k mezinárodnímu vědeckého kontextu a jeho globálním potížím.

Program konference začal zvanou přednáškou “Responsible research evaluation: lessons and perspectives” Paula Wouterse, který podle mého soudu nabídl vzorek kvalitního současného myšlení o situaci mezinárodní akademické vědy. Mají na tohle myšlení koneckonců v nizozemském Leidenu celé samostatné centrum… Wouters si všímá kritických momentů dnešní organizované euroamerické vědy, mj.:

  • produkce vysoce kvalifikovaných specialistů v počtech nesrovnatelných s počtem odpovídajících pozic v akademické i soukromé sféře;
  • související hyperkompetitivnosti tohoto prostředí – stále intenzívnější soutěže o výzkumné zdroje a o samu možnost akademické existence, vedoucí k tomu, že “time for reflection is a disappearing luxury”;
  • globálně zaběhlých metod hodnocení, které se zcela míjí s úkolem hodnotit to, co by se od vědy ve vztahu k celku společnosti mělo požadovat;
  • plynoucích motivací k takovému publikačnímu jednání, jímž je fatálně deformován kooperativní proces vědeckého poznávání;
  • nezvládnutého přechodu do věku přemíry dat všeho druhu, jež jsou vědeckému procesu k dispozici.

Od těchto obecných charakteristik se Wouters přesunul ke konkrétnější otázce hodnocení vědy, jehož pole je dnes prakticky vymezeno oběma pojmy z titulu konference: “objektivní” a mechanickou, byť třeba vynalézavou, bibliometrií (dosud především citační analýzy jednotlivých prací, autorů a žurnálů), a potenciálně adekvátnější, avšak z principu hůře kontrolovatelnou peer-review. Razí tezi, sám jsa mj. právě designérem bibliometrických technik, že bibliometrie je obecně silně nadužívána v hodnocení vědecké produkce osob a institucí, a naopak nedostatečně využita ve svých možnostech vypovídání o vědecké a publikační praxi. Tvrdí dosti jednoznačně, že ve zodpovědném hodnocení vědy může být bibliometrie vždy jen informativním podkladem pro věci a oboru znalou posuzující osobu; na bibliometrii není radno přenášet váhu celého hodnocení a s ním spojenou zodpovědnost. Wouters je také jedním z autorů Leidenského manifestu zodpovědných bibliometrických metod. K jím propagovaným principům patří kromě striktně podpůrné role bibliometrie mj. též:

  • průhlednost konstrukce těchto metrik a podkladových dat
  • pochopení, že způsob měření proměňuje realitu prostřednictvím na něj navázaných motivací k jednání
  • diverzita hodnocení zohledňující rozdílné cíle institucí (i z jiných příspěvků na konferenci se zdá, že klíčovým slovem pro příští roky bude instituční “mission”, mise) a rozdílné typy společenské relevance na různých úrovních lokálnosti (“protect excellence in locally relevant research”)

Omezený čas věnoval Wouters i dalším mezinárodně živým otázkám, těm souvisejícím s ideou otevřené vědy (jejíž výsledky mají být maximálně přístupné všem, pro které jsou relevantní), jakož i zkušenostem s aktuálním nizozemským modelem hodnocení. Jeho příspěvek ale zanechal také otázky. Navzdory svorně vyjádřovanému optimismu Woutersovu i pozdějších mluvčích mám vážné pochybnosti o jejich řešitelnosti v rámci stávajícího vědecko-institučního prostředí. Lze smířit princip transparentnosti s principem diverzity hodnocení? (Vyžadujeme-li pro legitimitu hodnocení to, aby bylo měřeno všem stejně, jak zajistíme legitimitu rozhodnutí o tom, komu se má měřit jak?) Jak zaručit, že obec expertů peer-recenzujících si vzájemně svou činnost, jimž má dle Wouterse bibliometrie jako dobrý sluha pomáhat, se ve svých partikulárních zájmech neodchýlí od zájmů společnosti, na jejíž objednávku pracují? A zcela zeširoka: lze nastavit férové a nejobecněji prospěšné hodnocení vědy tam, kde není vyřešen zásadní fakt rostoucí a stále masivněji deformující soutěživosti vědeckého provozu?

Po přednášce zahraničního hosta následovaly dva diskusní panely (Eva Zažímalová, Petr Dvořák, Mirjam Friedová; Kateřina Miholová, Daniel Münich, Jitka Moravcová), jimiž se debata vrátila mezi praktické hranice domácího hodnocení a financování. Dáno to bylo odborností a zkušenostmi mluvčích, jimiž jsou – mimo samu konkrétní vědu – jednak řízení českých vědeckovýzkumných institucí, jednak práce v komisích a úředních orgánech připravujících nové podoby řízení a financování české institucionální vědy. Dojem ztráty globální perspektivy byl bohužel – a snad nevyhnutelně – dosti výrazný. Domácím problémem k řešení je mezinárodní konkurenceschopnost české vědy a s ní různými způsoby spjatá otázka financování institucí; silná je potřeba odlišení schopného zrna od vědecky okrajových, podvádějících a jinak se “vezoucích” plev. Tato defektní složka vědy se pociťuje, asi nikoli neprávem, jako závažná, a jí úměrná je potřeba vyrovnat se v tomto ohledu západnímu vědeckému prostředí, které chápeme jako pokročilejší. O to méně prostoru ovšem pak zůstává pro pozornost k aktuálním nástrahám právě tohoto prostředí, k němuž se orientujeme. Naše věda se nachází v opravdu nezáviděníhodné situaci: jako by se těm schopným a úspěšným dařilo z domácího couráčku přestupovat na západní rychlovlak, aniž jsme se však dosud stihli ptát, kam přesně se řítí ten.

Optikou pro posouzení toho, jak si v mezinárodním měřítku stojíme, jsou nám metriky a ukazatele, nad nimiž se v tomtéž měřítku začíná smrákat. V promluvách panelistů bylo možno zaznamenat např. vyjádření, že více publikací je lépe než méně publikací (což se dá dnes tvrdit leda ve velmi dobře vymezeném kontextu); že ti vědecky nejzdatnější jsou i těmi nejzaneprázdněnějšími (neznáme snad všichni dostatek vysoce zaneprázdněných pitomců? srov. též Woutersův výrok o potřebě času na reflexi, výše) nebo že stanoveným cílem procesu hodnocení je posun českých univerzit ve světových žebříčcích (s vědomím možných výhrad, přesto takto jednoznačně). Navzdory všobecnému přisvědčování Woutersovu tvrzení o bibliometrii jakožto dobrém sluhovi a špatném pánu se zdá, že nová ministerská metodika hodnocení 2017+ ponechá bibliometrii roli pána nad částí vědeckých výstupů – totiž nad těmi “bibliometrizovatelnými”. (Pokud ovšem tyto plány s nejbližšími volbami nespadnou pod stůl, jak skepticky předpokládá D. Münich.)

Horizontem české vědy je dosud úspěch v kritériích, která globálně ztrácejí na kreditu (získané grantové prostředky, ulovené “impakty” a umístění v žebříčcích, které je stále těžší brát vážně). Není bohužel přitom vůbec jisté, zda si v našich podmínkách můžeme dovolit nádavkem i reflexi toho, co tento úspěch obnáší (např. s pomocí zrcadla nabídnutého Woutersem). Víme, že vědecké výsledky k vykazování lze fixlovat nebo lovit nečestně. Bude potřeba postupně dorůst také k pochopení, že i “prvojakostní” výsledky, které bychom z takového původu ani ve snu nechtěli obvinit, můžou koneckonců vyrůstat z pokřiveného vědeckého provozu a ztrácet na hodnotě s ním jako celkem. Těžko však cílit na druhý, rafinovanější problém, dokud ten první – relativně přímočarý – pociťujeme jako palčivý. Vnucuje se v tomto smyslu otázka, jestli má země na periferii vědeckého dění jinou možnost než se zpožděním opakovat vývoj těch centrálnějších, včetně opětovného procházení jeho slepých uliček.

Za co si humanitní vědy mohou samy

Publikováno | Autor:
1

Většina veřejnosti a jejích volených zástupců povážlivě nedoceňuje význam humanitních a společenských věd pro dnešní svět a společnost. Naše pohoršení nad tímto faktem přechází v průběhu času z chronických stesků do akutních nářků a zpět, především v souvislosti s tím, jak se ono nepochopení aktuálně promítá do rozhodnutí o financování vědeckého provozu v příslušných disciplínách. Jak hlasitě bychom si ale měli stěžovat, jestliže si v těchto vědách tak málo dovedeme zamést před vlastním prahem?

Možná že potíž není ani tak v nezájmu společnosti o ideje a hodnoty, které se jí naše disciplíny snaží nabízet. Zabývaje se již menší řádku let filosofií, mohu ze své zkušenosti říct, že na přiznání tohoto podivného zájmu mnozí lidé spíše než výrazem pohrdání reagují s jakýmsi nezasvěceným, nicméně chápavým přitakáním ve smyslu „já taky občas přemýšlím, o čem to všechno je…“. Jiní téměř omluvně přiznávají, že jen nával prozaičtějších pracovních povinností u nich pohřbil někdejší touhu věnovat se skutečně podstatným lidským záležitostem. V „nejateističtějším národě světa“ jsou desítky procent lidí ochotny připustit víru v „něco“ (i když se často neobtěžují ono „něco“ jasněji definovat). Nezdá se, že by tu vážné zaobírání se smyslem věcí, od básní přes historické události až po společenské instituce, mělo až tak špatnou živnou půdu.

Možná že problém tkví spíše v obrazu humanitních a společenských věd, jehož vybudování jsme dopustili a na kterém je bohužel zřejmě o trochu víc pravdy než jen příslovečné zrnko. Je to obraz těchto věd jako pole, kde lze říkat cokoliv a kde vše má stejnou váhu – totiž žádnou váhu. Pole, kde si člověk pouhým osvojením dovednosti říkat ve správných chvílích (a na správných místech věty) slova jako „paradigma“ a „interpretace“ zajistí na zbytek života solidní, veřejně dotovanou obživu a úkryt před skutečností. Pole, v němž odborná práce namnoze spočívá v psaní nesrozumitelných textů čtených pouze těmi, kdo na jejich základě píší další nesrozumitelné texty na tatáž pitoreskní témata. Pole, na které jsme se v životě pustili poté, co jsme zjistili, že nám „nejde matematika“.

O skutečném vědeckém provozu v našich disciplínách toho veřejnost mnoho netuší. Kdyby ale tušila, sotva by to její stereotypy změnilo. Realita za nimi totiž leckdy příliš nezaostává. Píšeme články a pohříchu celé knihy na témata, jejichž důležitost v kulturním nebo vědeckém ohledu bychom nemohli obhájit před nikým, kdo není na jejím předstírání podobně jako my existenčně zainteresován. Své příspěvky na obecněji zajímavá specializovaná témata publikujeme v češtině, kde mohou mnohdy najít pouhé jednotky čtenářů, a v informačním věku je ukrýváme do zastrčených tištěných publikací, jejichž dostupnost pro domácí publikum je nevalná, pro mimočeské pak v podstatě nulová. O dopad své práce se tedy příliš nestaráme – možná vlastně ani moc nestojíme o to, aby ji po nás někdo četl. („Národní význam“ našeho výzkumu je tak někdy jen eufemismem pro skutečnost, že naše práce na obecně významná témata nedosahuje úrovně, na níž by mohla oslovit čtenáře v mezinárodním měřítku.) Sjíždíme se na konferencích, od nichž nečekáme nic odborně podnětného, neboť ani my sami se nechystáme kolegům nic podstatného sdělit – chceme jen připomenout vlastní existenci a utratit dostupné výjezdní prostředky. Z dob státně organizované vědy jsme zdědili vědecké instituce, v nichž kromě jiných sedí i množství lidí s nulovou motivací a nulovými schopnostmi ke společensky relevantnímu vědeckému výkonu, a to s trochou štěstí a loajality i po desítky let. Část u nás udělovaných docentur a profesur zdaleka neodpovídá nárokům kladeným na odpovídající pozice v zahraničí, aniž se to ovšem odráží na straně kariérních možností a jistot, jež s sebou tyto vědecké hodnosti nesou.

Na všech těchto nešvarech se ani zdaleka aktivně nepodílejí všichni humanitní vědci a vědkyně. Mnozí a mnohé z nich odvádějí vynikající odbornou práci, jež má pozitivní dopad na život domácí společnosti nebo úspěšně vstupuje do mezinárodní vědecké diskuse, přispívajíc k lidskému poznání i výkladu světa. Humanitní kolegialita, s níž zmíněné negativní jevy vespolek tolerujeme, je však únavná a ubírá na legitimitě všem našim apelům na vyšší ocenění našich disciplín ze strany společnosti a jejích reprezentantů.

Tato loajalita k oborovému provozu je zároveň do značné míry pochopitelná: od kolegů a kolegyň, jejichž platové a další pracovní podmínky jsou ve srovnání s jinými vědními obory nevalné až mizerné, je těžko požadovat špičkové, mezinárodně srovnatelné odborné výkony. Dnešní diskutabilní podmínky vědeckého hodnocení a financování, běžné fungování od jednoho grantu k druhému atd. pak k odborně nedůstojným ústupkům vybízejí, ba dokonce snad jimi někdy přímo podmiňují pracovníkovu další vědeckou existenci. Pokud si ale humanitní vědy opravdu nárokují společenské ocenění a morální kredit, o jaké se často verbálně hlásí, nemohou svůj vývoj k žádoucím způsobům vědeckého obcování prostě odkládat na dobu, kdy pro odbornou činnost nastanou ideální podmínky. (Pokud pak v daném prostředí jednoduše není možno existovat důstojně, je nejdůstojnější z něj vůbec vystoupit. Takové je alespoň poučení někdejšího disentu, který byl nucen vyrovnávat se s podmínkami o mnoho složitějšími.)

Naše apely k veřejnosti i politické reprezentaci musejí být kryty vlastním úsilím o zlepšení stavu i veřejného obrazu našich disciplín, a to tak nerozlučně, jako je líc kryt rubem. V humanitních a společenských vědách bychom měli aktivněji přijmout a vyžadovat určité standardy, pro ně samé i v zájmu naší veřejné důvěryhodnosti.

Z absence přímočarých metod k potvrzení hypotézy či ke zhodnocení výsledku výzkumu, jakými jsou v jiných disciplínách objektivní měření nebo třeba posouzení prosté funkčnosti produktu, nevyplývá, že je v humanitních vědách dovoleno říkat cokoliv. Oč prchavější jsou objekty, jimiž se v nich zkoumavě zabýváme, o to větší důležitost mají – nikoli překvapivě – odvěké ctnosti rozumového souzení: korektní zdůvodňování a argumentace. Dospívat k netriviálním, originálním, a zároveň dobře zdůvodněným závěrům je v humanitních vědách, stejně jako kdekoliv jinde, obtížná a kvalifikovaná práce. Tak jako by nikoho nenapadlo popírat, že práce projektanta nebo obkladače může být prvotřídní, obstojná, ale také mizerná, nelze ani v zájmu oborové kolegiality přehlížet to, že existující příspěvky k humanitním oborům mají různou váhu. V jejich mase nacházíme práce průlomové a zásadní, práce provokativní a kontroverzní, příspěvky, které představují solidní rozšíření smysluplných vědeckých projektů, ale také množství nesmyslného, nebo aspoň v každém rozumném ohledu nepotřebného balastu. Je možná lokálně a krátkodobě výhodné, dlouhodobě však rozhodně kontraproduktivní tuto rozrůzněnost relativizovat nebo ji navenek tajit.

Význam, tektogramatika, FGP

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Následující text se kriticky otírá o teorii Funkčního generativního popisu, a zprostředkovaně tedy i o Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK, resp. jeho pracovníky a pracovnice relevantních specializací, zvláště na projektu závislostního korpusu PDT (k nimž musím ovšem zčásti počítat i sebe sama). Rád bych výslovně předeslal, že se navzdory nedostatku servítků má jednat o přátelskou a věcnou kritiku zaměřenou k naší mezinárodně nejvěhlasnější lingvistické instituci.

K povrchovějším rovinám jazykového popisu v rámci FGP toho nemohu říci mnoho. Rád bych se však vyjádřil k tomu, jak se v tomto teoretickém okruhu zachází se sémantikou, tj. oblastí, v níž se cítím do jisté míry oprávněn soudit. Moje zamyšlení se tak týká především tzv. roviny tektogramatické, o níž se v rámci FGP mluví též jako o rovině podkladové větné struktury nebo o rovině jazykového významu. Právě tektogramatické reprezentace jsou vrstvou Funkčního generativního popisu, která se nejblíže dotýká fenoménů, o nichž se běžně – mimo specifický kontext pražské školy – mluví jako o sémantických. Tyto fenomény ovšem tektogramatika nevyčerpává: mimo ni (nebo pod ní, budeme-li se držet tektonické metafory) se předpokládá rovina „(kognitivního, ontologického) obsahu“. (Sic: tuto formulaci se závorkami, prozrazujícími jistou bezradnost, doslova nalézáme v oficiálních formulacích přístupu.) Tato obsahová rovina však v rámci FGP zůstává právě jen předpokladem, nevypracovává se.

Je zarážející, jak neurčité a těžko postižitelné formulace jsou matematičtí a komputační lingvisté ochotni tolerovat v teoretických základech svého přístupu, jde-li o sémantiku. Udává se – s odkazem na starou strukturalistickou metaforu o významu jakožto „obsahu v zrcadlení jazykové formy“ – že tektogramatika je rovinou jazykově strukturovaného významu, v opozici k jazykově nezávislému, univerzálnímu obsahu. V době (a místě) ustavování FGP se toto dělení mohlo přirozeně nabízet, dnes se však zdá být značně problematické a obtížně srozumitelné. Dichotomie obsahu a významu ve své strukturalistické podobě je sotva obhajitelná před novější filosofii jazyka, v dnešním mezinárodním kontextu sémantiky jako lingvistické disciplíny je pak dosti osamocená. Názory vyšlé z módy není jistě třeba rovnou zavrhovat, je však otázka, zda na nich lze stavět bez průběžného promýšlení a obhajování.

V rámci FGP zřejmě dodnes platí dobový optimismus, s nímž se otázka obsahové roviny odsouvala z bezprostředního dohledu. Tektogramatické reprezentace mají být v principu interpretovatelné (ve smyslu rovinného funkčního pojetí, v němž se jednotky nižších rovin chápou jako označující jednotek rovin vyšších) pomocí „reprezentací konečného obsahu“, formulovaných aparátem tehdy aktuální intenzionální sémantiky. Vypracování těchto reprezentací je úkolem logiků, s nimiž si lingvisté takto úhledně rozdělili práci: tektogramatika má být jakousi styčnou plochou mezi nimi a logiky, poslední rovinou jazyka zajímavou pro lingvisty a první rovinou zajímavou pro logiky (bráno z opět z „tektonického“ hlediska, z hlediska postupu „hlouběji“). Po desetiletích vývojové stagnace intenzionální sémantiky (jejiž praktické napojení na ostatní lingvistické disciplíny se ukázalo být velmi obtížné) se nicméně dnes zdá zřejmé, že její užitečnost pro potřeby FGP je víceméně nulová a že připisovat právě tomuto směru úlohu komplementární k tektogramatice bylo spíše jen dobově nahodilou nadějí.

Nechci nikterak tvrdit, že fenomény v současnosti pojednávané na tektogramatické rovině si nezaslouží označení „sémantické“. Tektogramatické reprezentace FGP naopak podle mého soudu zachycují v jistém smyslu více reálné sémantiky než obvyklé reprezentace formálněsémantické. Zcela neuspokojivá jsou ale současná teoretická vymezení toho, co na tektogramatickou rovinu klademe, co přesně od tektogramatických reprezentací v sémantickém ohledu očekáváme, a co v nich – a proč – naopak není třeba zachycovat. Je mimo jiné zvláštní, že ačkoli strukturalistická sémantika aplikovala distinkci obsahu a jazykového významu především v lexikální doméně, právě význam lexikální jednotky se na tektogramatické úrovni FGP reprezentuje dosti triviálně a nezajímavě, totiž uvedením lemmatu (respektive tzv. t-lemmatu). Dlouho přehlížené pojmové nejasnosti ohledně přístupu FGP k sémantickým fenoménům se pak musejí nutně promítat i do sémantických oblastí pojednávaných na ÚFALu a v rámci PDT nověji, např. do studia sémanticky relevantních nadvětných textových vztahů, jako je koreference a mezivýpovědní vztahy.

Podobně základní úvahy se dnes, zdá se, v rámci FGP neodehrávají. Práce, probíhají-li ještě, se omezují na extenzivní popis v původním teoretickém rámci a na návazné anotace lingvistických dat, tj. na trpělivé rozvíjení někdejších vědeckých rozhodnutí, bez ochoty k zásadním, třeba i fatálním revizím. Zásadní roli nepochybně sehrává objem práce již investované – ta, obávám se, je pro zúčastněné závažím v dalším teoretickém rozletu.

Lze jistě namítnout, že teoretický rozlet není dnes pro matematické a komputační lingvisty na pořadu dne a v popisu práce. Autorovi tohoto textu se ovšem stýská – nakolik je to vzhledem k jeho věku možné – po dobách, kdy se malostranští lingvisté a lingvistky ještě pouštěli do nejobecnějších debat o povaze jazyka. Po dobách, kdy se jednalo o celkové nastavování shrnující teorie, a to v kontaktu s předními osobnostmi snažícími se ve světě o totéž. Od té doby se např. teorie GPSG proměnila v teorii HPSG, ta pak před nedávnem v tzv. Sign-based construction grammar. Těžko se oproti tomu domnívat, že FGP, nakolik je dnes ještě živým pojetím, se měnit nemusí, protože už od začátku „je správně“.

Fundamentální otázky je nanejvýš vhodné průběžně řešit, nemá-li se vůbec ztratit ponětí o tom, že stále nebyly vyřešeny. Teorii a – chcete-li – filosofii sémantiky se nelze vyhýbat, pokud chceme doufat v kvalitativní posun v pochopení fungování jazyka (a snad i v řešení praktických úloh ve chvíli, kdy se vyčerpá potenciál současného praktického odklonu od lingvistické teorie k sémantice založené na automatickém zpracování velkých objemů dat). Dobrá řešení nejsou nikterak nasnadě a vyplynou, troufám si tvrdit, jedině z důsledného moderního záběru přes relevantní disciplíny lingvistické, kognitivní, komputační a filosofické, upomínajícího svou šíří na raná léta FGP. Nebudou, bohužel, výsledkem trpělivé a extenzivní deskripce v zastaralém pojmovém rámci.

Autor vděčí Janu Hajičovi ml. za některé zásadní připomínky. Za výslednou podobu textu zodpovídá výhradně autor sám.

Co je kognitivní a jak

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Adjektivum kognitivní je v kontextu naší lingvistiky slovem poněkud promiskuitním. Jeho neutrálním pojmovým jádrem si leckdo není jist; o to snadněji se k němu připojují různé pozitivní i negativní přídechy. Toto slovo bude ve vědeckých úvahách nadále vadným a nespolehlivým nástrojem, nakolik se budeme držet dojmu, že znamená jedinou věc; že tu jednomu termínu odpovídá jediný určitý pojem, i když si sami třeba nejsme docela jisti, jaký.

Paradox je tento: jak může být lingvista Noam Chomsky se svou teorií jazykové struktury uznáván za iniciátora kognitivní revoluce, jednoho z otců kognitivní vědy, je-li zároveň kognitivní lingvistika všeobecně pokládána za odmítavou reakci na chomskyánskou lingvistiku a za její antitezi? Tento rozpor zřejmě nevyřešíme jinak než připuštěním, že se tu nemluví týmž slovem o tomtéž.

Na jedné straně máme kognitivní revoluci coby zrod obecné kognitivní vědy. Její esencí bylo prolomení metodologických restrikcí tehdy vládnoucího psychologického behaviorismu a obnovený zájem o skryté kognitivní procesy, resp. dění v lidské mysli. Problematickým dogmatem behaviorismu byla teze, že mysl/kognice, cosi nepozorovatelného dostupnými vědeckými metodami, je vědecky uchopitelná nanejvýš jakožto přímočarý, a tedy teoreticky nezajímavý mechanismus propojování vstupů s výstupy, vjemů s chováním organismu. Kognitivní revoluce se do tohoto black boxu mysli/kognice vlamuje s pomocí oprávněné připomínky, že mentální propojování vstupů s výstupy může být ledasjaké, jen ne triviálně přímočaré, resp. že při vysvětlování behaviorálních fenoménů nemůžeme s předpokladem triviálního spojení vystačit (tolik Chomského kritika Skinnerova behavioralistického pojetí jazyka) a neobejdeme se v něm bez hypotéz o netriviálních mentálních strukturách.

Odtud současné podoby kognitivní vědy jako kognitivní neurověda a kognitivní psychologie, pro něž kognitivní znamená asi tolik co „zajímající se o nesnadno přístupné procesy, které je nutno předpokládat pro účinné vysvětlení inteligentního chování a jednání lidských bytostí“. S tímto užitím adjektiva kognitivní, s důrazem na skryté předpoklady inteligentních projevů jazykových, se zároveň setkáme v některých disciplínách specificky lingvistických, především v psycholingvistice a neurolingvistice. Pro kognitivní vědu je charakteristické, že se tyto skryté předpoklady pokouší odhalovat v úzké návaznosti na pozorovatelné podmínky a projevy individua, např. konstrukcí teoretického modelu předpokládaného procesu a vyhodnocováním přiměřenosti jeho výstupů. Ony problematické mentální entity a procesy, přímo nepozorovatelné, tu nevystupují jako danost, ale jako hypotéza umožňující do nějaké míry úspěšně predikovat empiricky pozorovatelné dění.

V tomto kontextu se zdá terminologicky nešťastné, že se probírané adjektivum uchytilo také v označení lingvistického směru běžně známého pod názvem kognitivní lingvistika, jehož významnými postavami jsou G. Lakoff, L. Talmy nebo R. Langacker. Je hodné pozornosti, že kognitivní lingvistice nejde jednosměrně o odhalování struktur mentálního dění či jeho neurofyziologického podkladu na základě pozorování řečového chování. Často se v ní naopak jedná o vysvětlování jazykových struktur a rysů řečového chování pomocí odkazu na přijaté a v rámci této disciplíny nepříliš problematizované představy o mentálních stavech, procesech a entitách v nich vystupujících. Pokud se pak kognitivní lingvistika přece na základě jazykových projevů pokouší o popis organizace určité mentální domény, vnáší do popisu množství neempirických předpokladů, které jsou vůči jejím možným empirickým zjištěním imunní – předpokladů, s jakými disciplíny kognitivní vědy ve svém východisku v pozorovatelném šetří, nebo by šetřit měly. K pojmovému aparátu kognitivní lingvistiky patří, zřejmě bez možnosti revize, koncepty využívané v řeči o mysli a mentálních dějích odedávna: kategorie a kategorizace, pojem a konceptualizace, mentální reprezentace, zkušenost a doména zkušenosti, znalost apod.

Na straně jedné, kognitivní věda není v principu předem omezena ve svých hypotézách o tom, jaké skryté procesy určují či umožňují naše vizuální vnímání vertikálních linií v kontrastu s horizontálními nebo třeba naše zacházení s flexivní morfologií češtiny. Vytvoří-li kognitivní vědec elegantní model určitého kognitivního procesu, korektně propojující vstupy a výstupy a odpovídající našim částečným psycho- a neurologickým znalostem o průběhu tohoto procesu v lidské kognici, není povinen navíc ukazovat, kde se v tomto modelu „nachází“ např. pojem určité věci nebo konkrétní znalost o ní. Naproti tomu od kognitivní lingvistiky nelze čekat, že by pod tíhou empirie pocítila např. potřebu pojednat strukturovanost naší jazykově formované zkušenosti s nábytkem jinak než v termínech vztahů mezi pojmy/mentálními reprezentacemi židle, stolu, skříně atd. Ačkoli předpokládané typy entit a procesů (pojem, např. pojem stolu; konceptualizace, např. konceptualizace diskusního sporu podle lakoffovského argument is war) náleží jednoznačně do sféry mentálního, nejsou do kognitivní lingvistiky přijaty jako výdobytek kognitivní vědy, v principu revidovatelný na základě jejích nových výsledků. Tvoří naopak pevný, intuitivní rámec, do kterého se veškerá empirická zjištění zařazují – tato zjištění mají vliv jen na chápání vztahů mezi instancemi těchto typů, nikoli na chápání těchto typů samých. Žádná empirická evidence, domnívám se, nemůže přimět kognitivní lingvistky a lingvisty, aby přestali chápat pojmy (pojem stolu, pojem demokracie, pojem létání) jako mentální entity, mezi nimiž platí ony komplikované vztahy a z nichž jakýmsi způsobem sestávají mentální stavy či postoje jako přesvědčení, touhy nebo obavy.

Je třeba zdůraznit, že to není nutně špatně. Tradiční způsoby řeči o obsazích mysli v termínech pojmů, přesvědčení, obav atd. se dávno před vznikem kognitivních věd osvědčovaly jako vysoce efektivní nástroj vysvětlování a předpovídání lidského jednání. Vím například o svém příteli XY, že jeho pojem cti má charakteristiky a a b, že je tento přítel přesvědčen, že p a q, že si přeje r, ale zároveň se obává, že s – a z této znalosti se slušnou pravděpodobností úspěchu vyvodím, že tento můj přítel bude zítra ráno v 6 hodin stát uprostřed Václavského náměstí, nesa v levé ruce růži, v pravé tiskna revolver. Tato efektivita obvyklého mentálního pojmosloví zdaleka není triviální. Kognitivní věda se svými nejpokročilejšími neurozobrazovacími technikami, předhodíme-li jí onoho přítele k prozkoumání, není takové předpovědi žádným způsobem schopna, a podle všeho ještě velmi dlouho nebude. Máme tedy kognitivní lingvistice vyčítat, že se opírá o tradiční mentální pojmosloví (které v tomto smyslu můžeme považovat za soubor dobře osvědčených, byť i velmi tradičních hypotéz), aniž je ochotna je případně pod tlakem empirických zjištění revidovat? Nikoli nezbytně – může s oporou v tomto celkově důvěryhodném repertoáru sledovat jiné cíle, např. věnovat se otázce konkrétní organizace určité pojmové domény.

Osobně mám ovšem s kognitivní lingvistikou problém tam, kde s některými tradičními mentálními termíny nakládá naivně, způsobem, který ignoruje lekce poskytované angloamerickou filosofií jazyka posledního století. Můj vztah k tomuto lingvistickému směru je rozporný, neboť ve výčtu jeho hlavních předpokladů a tezí se nerušeně setkávají body, které bych klidně po boku kognitivních lingvistů a v opozici k jiným směrům podepsal, s body, které jsou z mého pohledu značně naivní. Ano, jazyk využívá podobných nebo týchž kognitivních mechanismů jako jiné inteligentní projevy. Ano, významy jazykových prostředků jsou (spolu)utvářeny naší tělesností, naším přírodním i kulturním prostředím. Ano, naše pojmy mohou být různými způsoby konstruovány a re-konstruovány. Ne, jazykový význam není produktem individuální mysli/mozku; nedává smysl bez dalšího ztotožňovat význam slova „stůl“, pojem stolu a „mentální reprezentaci“ jedinečného či obecného stolu; mysl není nádoba, ve které by se jako kuličky hromadily, seskupovaly a přeskupovaly pojmy coby jakési abstraktní otisky stolů, židlí a skříní. Hlouběji tu jít nechci; primárně mi šlo opravdu jen o poukázání na rozdílné způsoby, jimiž se s přívlastkem kognitivní v domácím i zahraničním lingvistickém kontextu nakládá.

V českém prostředí se navíc pojmové nejasnosti komplikují o skutečnost, že pražský výzkum prováděný pod hlavičkou kognitivní lingvistiky náleží spíše k slovanské (polsko-česko-ruské) nežli k anglosaské větvi tohoto lingvistického směru; tuto slovanskou větev přitom charakterizuje přerůstání do oblasti etnologie či kulturní antropologie. Řečeno krátce a v této krátkosti snad příliš kategoricky: Oproti kognitivní vědě, kognitivní lingvistika podstatně posunuje smysl slova kognitivní. Česká kognitivní lingvistika tento posunutý smysl zachovává; v části svých projevů ovšem opouští obor lingvistiky.

Vyšlo v SALi (Studie z aplikované lingvistiky) 2/2014.

Souvislosti Open Access (2)

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V předchozí části článku jsme se zaměřili na smysl požadavku Open Access, na obvyklé způsoby jeho naplňování, a konečně na jeho roli v současných proměnách mezinárodního vědeckého a publikačního provozu.

Pokusme se nyní o zamyšlení, jaké důsledky by mohlo zavedení povinného publikování v režimu Open Access mít pro českou vědu. Vyjdeme přitom z této premisy: „Zelená cesta“ OA je krátkodobě a lokálně přímočarým řešením, a dokonce je v mezinárodním měřítku dnes již téměř nezbytností pro autora usilujícího o širokou viditelnost své práce. Je však zároveň řešením globálně nestabilním (viz předchozí část článku), a tedy dlouhodobě nespolehlivým; nelze na ně nakládat hlavní váhu otevřeného přístupu. Je proto třeba přemýšlet především o možnostech a podobách „zlaté cesty“ – tj. primárního publikování vědeckých výsledků jakožto otevřeně přístupných.

Co se týče publikací domácích, požadavek povinně otevřeného publikování by zřejmě nemusel představovat vážné komplikace. Vydávání téměř všech domácích odborných periodik a sborníků je zajišťováno vědecko-výzkumnými institucemi a financováno z veřejných prostředků. Stát tu tedy má pohodlnou vyjednávací pozici. Je téměř nepředstavitelné, že by v dnešní době vznikající publikace neprocházela fází elektronického dokumentu, byť se třeba nakonec jedná o publikaci tištěnou. Náklady na otevřené zpřístupnění takového dokumentu by byly zanedbatelné, zvláště v případě, že by technickou stránku celé věci stát sejmul z beder jednotlivých vydavatelů, např. formou centrálního repozitáře vědeckých výsledků.

Protože naprostá většina vědecky podřadných článků vykazovaných u nás coby výstupy vědecko-výzkumných projektů se ukrývá právě v domácích časopisech a sbornících, jednalo by se zajisté o prospěšný krok. Odhalení pochybných vědeckých výsledků samozřejmě není jen věcí jejich otevřeného zpřístupnění, nýbrž i vůle a v neposlední řadě odborné kompetence k tomuto posuzování nezbytné. Otevřený přístup, namísto (nebo spíše vedle) publikování v tištěných exemplářích, mnohdy obtížně dohledatelných již nedlouho po vydání, se však zdá být pro veřejnou kontrolu nad veřejně podporovanou vědou důležitým nástrojem. Leckterá univerzita dnes u nás otevřeně zpřístupňuje kvalifikační (bakalářské, diplomové) práce svých studentů, a v případě do očí bijící nekvality je tak vystavuje možnému veřejnému posměchu. Za této situace lze těžko obhájit myšlenku, že by práce profesionálních vědeckých pracovníků měla být před podobnou veřejnou kontrolou skryta.

Systémově mnohem problematičtější se zdá být otevřené publikování prací mezinárodního dosahu, o které by měli vědci jistě usilovat především. Mám obavu, že přenos publikačních nákladů „ze čtenáře na autora“, typicky spojený se „zlatou cestou“ OA, by mohl být za jistých okolností velmi kontraproduktivní.

Starý model placeného přístupu je z hlediska vědeckého provozu racionální v tom ohledu, že o způsobu publikování rozhoduje v prvé řadě kvalita práce. S originálním, objevným, inspirativním vědeckým výsledkem má autor či autorka naději na publikaci v prvotřídním mezinárodním časopisu, a pouze tyto charakteristiky – alespoň ideálně – rozhodují. Jsou bezpochyby mnohé lokální výkyvy, vlivy jiných faktorů, než je kvalita výsledku. Celkem vzato si však mezinárodní vědecká komunita udržuje dostatečně určité vědomí hierarchie periodik z daného vědního oboru, resp. jejich prestiže. O publikaci na určité úrovni této hierarchie se může autor pokoušet bez ohledu na to, jak bohatá je jeho země nebo instituce. (Finanční kondice autorovy instituce ovšem samozřejmě v některých oborech výrazně určuje jeho výzkumné možnosti; to je však problém jiný.) To je možné proto, že publikační náklady ve starém modelu nese strana čtenáře, nikoli strana autora. O návratnosti těchto nákladů a o případném vydavatelově zisku v principu rozhoduje poptávka po titulu ze strany institučních knihoven. Je tedy ve vydavatelově zájmu nabízet pod touto značkou co možná nejkvalitnější (resp. vědecky nejpřitažlivější) obsah, na jehož poskytování se autor může soustředit. (To však, nutno říci, nejspíše přestává platit, pokud vydavatelé jako Elsevier prakticky znemožňují knihovnám předplácet konkrétní tituly a nahrazují tuto možnost takzvanými “big deals”, jakýmisi balíky titulů za “výhodnou” cenu.)

“Zlatá cesta“ OA tento rozumně nastavený systém (dále) rozkládá a vnáší do rozhodování o způsobu publikování mimovědeckou motivaci. Předpokládejme, že autorův odborný článek může být vzhledem ke své kvalitě přijat v některém špičkovém nebo aspoň nadprůměrně prestižním žurnálu autorova oboru. V tom případě se bude s největší pravděpodobností jednat o „hybridní“ časopis z portfolia velkých evropských publikačních domů. Otevřené publikování je obvykle v těchto časopisech možné – je ovšem podmíněno uhrazením publikačního poplatku (APC) ve výši okolo 2000 EUR. (To je sice překvapivě vysoká částka, obrovské jsou však i částky, které za placený přístup k vědeckému obsahu vydávají instituční knihovny a které hnutí OA slibuje zredukovat – v tomto kontextu se tedy může jevit jako obhajitelná.)

Nebude-li autorova instituce mít tyto prostředky k dispozici, musí se autor – za předpokladu, že je pro něj otevřené publikování povinné – poohlédnout jinde. Další volbou zřejmě bude některý z plně otevřených mezinárodních časopisů, často nově vzniklých, dosud nepříliš zavedených, a tudíž málo prestižních, kde se poplatky pohybují od nuly (v případě institucionálně dotovaných časopisů) po stovky eur. Jindy se podaří článek prosadit do časopisu prestižnějšího, s přijatelnými poplatky, jenž však svým zaměřením nebude pro daný článek tak vhodný jako žurnál první volby. Nevýhoda tohoto nastavení je zřejmá: místo nerušeného usilování o prestižní publikaci s optimálním zacílením může být autor z mimovědeckých příčin nucen odmítnout první (druhou, třetí…) volbu a vzít zavděk některým z dostupných kompromisů.

Každopádně se s fenoménem OA úvahy o kvalitě vědeckého výsledku a místě jeho publikace komplikují; hierarchie možností se stává nepřehlednější. (Je dnes „uzavřená“ publikace v prvotřídním žurnálu stále dostatečně efektivní? Jak dlouho ještě bude?) Plně otevřené žurnály se do stávajících hierarchií začínají teprve zapojovat: dokud se nerozprostřou po celém jejich spektru, hrozí, že otevřené publikování bude pro autory vynuceným altruismem (případně pouhým apelem na altruismus dobrovolný). To je pro šíření OA zajisté méně příznivé, než kdyby bylo jejich primární volbou, racionálním krokem v budování vědecké kariéry.

Především však samotný princip, podle nějž o toku veřejných prostředků určených na publikační náklady rozhodují namísto dlouhodobě agregované „čtenářské“ poptávky sami autoři a autorky v jednotlivých konkrétních případech, vnímám jako povážlivý a náchylný ke zneužití. Jedná se o zřejmý konflikt zájmů. Obecným zájmem, jejž by tu autor měl zastupovat, je vydávat veřejné prostředky na účelné, zacílené zpřístupnění kvalitních vědeckých výstupů. Týž autor má však přirozeně motivaci utratit maximum veřejných prostředků výměnou za co možná nejlepší postavení svého příspěvku v rámci trhu odborné prestiže a v rámci hodnocení vědeckého výkonu, bez ohledu na skutečné kvality příspěvku a případně i bez ohledu na objektivní účelnost příslušného způsobu publikace.

V dostatečně prestižních žurnálech je naštěstí podle všeho víceméně vyloučeno, aby autorova ochota zaplatit APC ve výši stovek nebo tisíců eur měla vliv na rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí článku k publikaci. To je závislé výlučně na odborném posouzení a přijetí si – aspoň nakolik je obecně známo – nelze koupit.

Na opačném konci spektra ovšem nacházíme tzv. vydavatelské predátory. Ti se v posledních letech značně množí a bez skrupulí se obohacují na ochotě vědců utrácet institucionální prostředky za APC, která souvisí právě s postupným prosazováním požadavku na otevřený přístup. Publikování u těchto „predátorů“ mnohdy neznamená v podstatě nic jiného, než že si vědec za několik set eur nebo dolarů zakoupí otevřenou publikaci v některém z množství pochybných žurnálů s honosně znějícím titulem typu „International/European Journal of …“. Aniž o tom třeba autor ví, uhrazení těchto APC je jedinou podmínkou publikace; peer-review posouzení se nekoná nebo je zcela formální. Logická je pak existence těžko kontrolovatelné šedé zóny mezi solidními vědeckými periodiky a čistě predátorskými podniky. Posouzení, zda konkrétní žurnál hodnotí příspěvky skutečně nezávisle na vyhlídce publikačních poplatků, může být velmi obtížné.

Skokový nárůst publikací v predátorských žurnálech nám v případě zavedení povinně otevřeného publikování zřejmě nehrozí: současná metodika hodnocení české vědy uznává jako vykazatelné pouze zahraniční publikace v časopisech obsažených v žebříčcích Scopus a Thomson Reuters. Není nicméně vyloučeno, že i do nich, především do jejich spodních pater, budou do nějaké míry pronikat predátorské praktiky, a poskytovat tak domácím autorům možnost přímočarého „nákupu“ prestižních „výsledků“. Minimálně je třeba se mít v tomto ohledu na pozoru.

Tragickou chybou by ale podle mého soudu bylo vzdát se hierarchizace zahraničních odborných periodik, poskytované zmíněnými světově využívanými žebříčky nebo nějakou jejich alternativou, totiž pod tlakem námitky, že žurnály v nich obsažené nedávají dostatečný prostor otevřenému přístupu. Ta je sice do značné míry pravdivá, nivelizace zahraničních periodik pro účely hodnocení vědy by však bezpochyby vedla k rychlému a nesmyslnému odlivu prostředků právě do kapes publikačních predátorů. (Zárodek takové nivelizace snad obsahuje zmíněná politika britské vědecké rady, když stanoví, že se vědecké projekty hodnotí primárně podle kvality výzkumu, nikoli podle místa publikace výsledků. To sice vypadá na první pohled nekontroverzně, je ale třeba si uvědomit, že místo publikace je z principu významným indikátorem této kvality, kterou lze těžko posoudit jinak než prostřednictvím důkladné peer-review. Právě tu přitom informace o prestižním místě publikace implikuje. Odmítnutí tohoto indikátoru by s sebou neslo potřebu vlastních peer-review v rozsahu, jaký si sotva která vědecká grantová agentura může dovolit.)

Idea objektivního hodnocení vědeckého výkonu je sama o sobě na pováženou. Nelze-li se jí ovšem vyhnout – a to je ve společnosti, kde je věda prostě jedním z možných lidských zaměstnání, velice těžké –, pak žebříčky citovanosti a prestiže časopisů jsou vodítky, která je třeba brát s rezervou, kterých by však bylo bláhové se zcela zbavovat. Hierarchie jimi zachycované dávají domácím vědcům a vědkyním (mnohdy stále poněkud vyčleněným z mezinárodního kontextu) cennou orientaci v otázkách kvality vědecké práce a zacílenosti jejího publikování. To jsou právě ty vědecké hodnoty, jež by bezhlavé přijetí idejí otevřeného přístupu mohlo případně ohrožovat. Domnívám se proto, že povědomí a diskuse o výše načrtnutých, jistě však i dalších souvislostech Open Access jsou nanejvýš na místě.

Souvislosti Open Access (1)

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Open Access, hnutí za otevřený přístup k vědeckým informacím, dnes nepominutelně patří k realitě mezinárodního vědeckého publikování. Jedná se o požadavek veřejného, okamžitého a bezplatného on-line přístupu k výsledkům vědeckého výzkumu financovaného z veřejných zdrojů. Domácí vědecké instituce s přijetím tohoto konceptu příliš nespěchají, o Open Access se u nás zatím mnoho nemluví. Jinak je tomu v západoevropském vědeckém světě, kde se pod tlakem požadavku na otevřený přístup v posledních letech zásadně proměňují zaběhané publikační a vydavatelské praktiky a politiky. Do čela změn se postavila Velká Británie: po několikaletém přechodném období, které začalo rokem 2013, bude povinně muset být 100 procent nových vědeckých výsledků vzniklých za veřejné podpory publikováno v režimu Open Access (OA).

Požadavek co nejotevřenějšího přístupu k vědeckým výsledkům (samozřejmě s výjimkou bezpečnostně citlivých materiálů apod.) je zřejmě rozumný a těžko lze proti němu jako takovému něco mít. Sotva a priori vymyslíme dobré důvody, proč by věda financovaná z veřejných prostředků měla být skrývána před kýmkoli, kdo se o její výsledky zajímá: ať už jde o skrývání za branami placených vědeckých žurnálů publikovaných dnes především on-line, nebo – v naši technicky pokročilé době – o publikování v nízkonákladových, nesnadno dostupných tištěných materiálech. (Stranou tu chci ponechat podmínky komerčního využití takových výsledků a související radikálnější podobu požadavku OA, tzv. Open Access Libre.)

Zároveň je ale třeba mít na paměti, že všeobecná dostupnost výsledků není jediným cílem vědeckého publikačního procesu, a není ani cílem nejdůležitějším. Je spíše třešničkou na dortu, jíž by nemělo být dosahováno na úkor kvality vědecké práce ani na úkor zacílenosti jejího publikování. K obecnému prospěchu vede jistě především zpřístupnění kvalitních vědeckých výsledků všem těm, kdo jich reálně mohou využít nebo na ně ve své práci navázat; zisk z jejich zpřístupnění komukoli jinému, třebas i miliardám lidí prostřednictvím internetu, je z principu mnohem spornější.

Požadavek Open Access vstupuje do komplexního prostředí. Není možno jej přímočaře naplňovat, aniž bychom zároveň toto prostředí ovlivňovali v dalších ohledech, které se mohou potenciálně obrátit v neprospěch ostatních oprávněných požadavků na vědecko-výzkumný provoz. V tomto příspěvku se nechci zabývat podrobnostmi dosavadního prosazování otevřeného přístupu u nás nebo jeho právním zarámováním. Rád bych ale naznačil některé důležité souvislosti mezi principem OA a obvyklými procedurami současného vědeckého publikování, a to s přihlédnutím k situaci české vědy (která dosud v naprosté většině oborů za západoevropskými standardy zaostává; absence širší diskuse o otevřeném přístupu je koneckonců jedním ze symptomů). Ve chvíli, kdy vznikne vůle k začlenění tohoto principu do domácích výzkumných, grantových aj. politik (nepochybuji, že se tak pod západním vlivem během příštích let stane), měli bychom být připraveni se s tímto požadavkem vyrovnat poučeně, nikoli jeho bezhlavým přijetím bez ohledu na jeho systémové souvislosti. To by totiž mohlo snadno způsobit turbulence v kvalitě a zacílenosti publikací podobné těm, které byly v minulosti vyvolány některými málo promyšlenými změnami v metodice hodnocení české vědy.

Úvodem ještě něco málo pojmových vymezení. Běžně se rozlišují dva hlavní způsoby naplňování požadavku Open Access, tzv. zlatá a zelená cesta. V obou případech se jedná o alternativu ke stavu dosud převládajícímu, kdy on-line obsah odborného periodika (vycházejícího v on-line a zbytkově i v tištěné podobě) je zájemci zpřístupněn pouze za úplatu, ať už jednorázovou, nebo v rámci předplaceného přístupu k produktům daného vydavatele, který si instituční knihovny v různém rozsahu individuálně zjednávají. (Místo periodika se může jednat také o knihu nebo o konferenční sborník; zde se však pro přehlednost omezím na publikace žurnálové, které jsou jak páteří mezinárodního vědeckého provozu, tak hlavní frontou prosazování otevřeného přístupu.)

Při „zlaté cestě“ otevřeného přístupu je za veřejné, bezplatné zpřístupnění obsahu zodpovědný vydavatel. V typickém případě se jedná o vydavatele komerčního – většina významných mezinárodních vědeckých žurnálů vychází pod křídly velkých vydavatelských domů, jako je Springer, Elsevier nebo Wiley. Náklady a zisk, které není v případě otevřeného přístupu možno pokrýt ze strany čtenářů, resp. jejich institucí a institučních knihoven, přenáší tak vydavatel na stranu autora, resp. jeho instituce, ve formě tzv. APC (Article Processing Charges, poplatky za zpracování publikace).

Oproti tomu při „zelené cestě“ OA je otevřené zpřístupnění publikované vědecké práce iniciativou autora, popř. jeho instituce. Vydavatel nadále poskytuje placený přístup k publikaci a refunduje tímto způsobem své náklady, autor nebo autorka však zároveň určitou verzi této publikace otevřeně zpřístupňuje prostřednictvím osobní webové stránky nebo institucionálního repozitáře (tzv. autoarchivace). V současnosti je obvyklé, že vydavatel drží práva k finální podobě publikace, autor je však oprávněn ihned nebo po určité době veřejně zpřístupnit její obsah v podobě, která byla přijata k publikaci, tzv. postprint. (Tato podoba se od výsledné publikace obvykle liší až na drobnosti jen ve formátování a především v absenci finálního stránkování. Tento rozdíl hraje minimální obsahovou roli, avšak významně ztěžuje korektní citování díla.)

Prvním poučením tedy je, že proces uveřejňování vědeckých výsledků není nikdy bezplatný, jde pouze o to, která strana nese jeho náklady. U základního výzkumu se samozřejmě všechno nebo téměř všechno děje vposledku za prostředky veřejné. Není ovšem lhostejné, zda jsou tyto prostředky do vědeckého publikování vkládány na straně čtenáře a jeho „poptávky“ (tj. na straně institučních knihoven platících za přístup k vědeckému obsahu), nebo na straně „nabídky“, tj. autora platícího náklady zveřejnění své práce. Tento rozdíl může mít značný vliv na dynamiku vědeckého a publikačního provozu.

Stranou zde ponechme problém přiměřeného zisku komerčního vydavatele, ačkoli i ten hraje v dění kolem Open Access svou roli. Současný vzestup tohoto hnutí souvisí s nedávno projevenými antipatiemi vědců zvláště vůči vydavatelskému domu Elsevier: jeho růst zisků spojený s přesunováním publikačních aktivit do on-line světa byl vnímán jako nemorální vzhledem k tomu, že v současnosti nejnáročnější část redakčních aktivit – peer-review posuzování – obstarává sama vědecká komunita bez nároku na honorář.

Poptávce po otevřeném přístupu vychází v posledních letech velké vydavatelské domy vstříc jednak ústupky v otázce „zelené cesty“ (především právě obecným umožněním autoarchivace postprintů), především pak nabídkou možností „zlaté cesty“ pro většinu ze svého portfolia žurnálů. Vznikají tzv. hybridní žurnály, k nimž dnes patří většina prestižních časopisů z jednotlivých oborů: přístup k jejich obsahu je placený jako dříve, s výjimkou článků, jejichž autoři se rozhodli uhradit náklady na jejich publikaci (APC) – tyto články jsou pak přístupné bez omezení. Tento stav přechodu od modelu placeného přístupu (subscription-based model) ke „zlaté cestě“ přístupu otevřeného je problematický, neboť z principu dochází k tzv. double-dipping na straně vydavatelů. Ti v této fázi inkasují jak poplatky za předplacený přístup k obsahu celého časopisu, tak nemalé APC za vybrané články. Instituční knihovny logicky nemohou vypovědět předplatné žádaného žurnálu, dokud není otevřeně dostupná dostatečná část jeho obsahu. Celkové publikační náklady se v této přechodné fázi zvyšují – „zlatá cesta“ není z hlediska cílů OA efektivní, dokud nemá v publikačním procesu výsadní postavení. Zatím tomu tak v mezinárodním měřítku ani zdaleka není.

Tlak ze strany britské výzkumné rady na rychlý přechod k otevřenému přístupu je proto pochopitelný. „Zlatá cesta“ je při něm preferována, byť nikoli nařízena. I to má zřejmě své důvody. Jednak je „zelená cesta“ poněkud problematická z hlediska garantované stálosti vědeckého obsahu a možnosti referovat k němu. Autoarchivovaný postprint se svými výše zmíněnými vlastnostmi nemusí být v praktickém ohledu plnou náhradou za svou oficiálně publikovanou verzi a nezaručuje ani podobnou neměnnost pro účely vědeckého odkazování. Především však „zelená cesta“, jakkoli krátkodobě lákavá i schůdná, není udržitelná jako hlavní pilíř otevřeného přístupu – obchází totiž potřebu vydavatele kompenzovat publikační náklady, ať už na straně čtenáře, nebo autora. Vydavatelé ji mohou obecně vzato tolerovat, jen nakolik je tímto způsobem zpřístupňován obsah, za který instituce (knihovny) tak jako tak v rámci žurnálového předplatného platí. Kdyby se však zpřístupňování „zelenou cestou“ rozrostlo do takové míry, která by umožnila institučním knihovnám masově omezovat výdaje za potřebný vědecký obsah, stala by se situace pro vydavatele neúnosnou. Nemohli by pak zřejmě udržet svůj v současnosti poměrně vstřícný postoj vůči autoarchivaci.

Je již také jasné, že současné proměny mezinárodního publikačního provozu přesahují hranice a působnost jednotlivých států. Zaujetím pozice v čele Open Access a souvisejícím přesouváním publikačních prostředků „od čtenáře k autorovi“ se Británie vystavuje možnému riziku, že zatímco výsledky britské vědy budou volně přístupné ve světě, přístup vědců k obsahu odjinud, dosud především placenému, bude ztížen. Opačný problém hrozí zemím na samém chvostu otevřeného přístupu, jakou se zatím zdá být ČR. Pokud tento model v západním vědeckém světě převládne, bude pro nás znamenat snadnější, lacinější přístup k zahraničnímu vědeckému obsahu. Zároveň však, nebudeme-li jeho součástí, hrozí, že se naše vědecká práce za stěnou dožívajícího placeného přístupu stane pro zahraničí „neviditelnou“. Mj. z tohoto důvodu se domnívám, že fenomén Open Access, ať již k němu máme jakýkoli vztah, nemůže českou vědu v delším horizontu minout.

(Pokračování zde.)