Archiv rubriky: Publikování

Staré blogy na Aktuálně.cz už nenajdete

Publikováno | Autor:

Server Aktuálně.cz nejenže k poslednímu lednu 2024 uzamknul svoji veřejnou blogovou sekci, ale někdy asi v průběhu letoška (?) dokonce celou její historii navzdory slibům znepřístupnil pro čtení.

Byly to odhadem tisíce autorů, desetitisíce textů, zaslaných v dobré víře k publikaci. A pár let poté – vše nedostupné. Ani by tak nešlo o moji maličkost, ale publikovalo tam velké množství politiků (myslím třeba Luděk Niedermeyer, Libor Michálek, Magdalena Davis, a ano, taky Feri, Paroubek nebo Vondra) , z často čtených osobností mimo politiku si vybavuju třeba Margit Slimákovou, Jana Urbana, Radkina Honzáka. Ten byl za tento svůj blog nominován na Magnesii Literu 2018, dnes tam ty texty nenajdete. To jen na ilustraci, co může zmizet, pokud smažete takový kus české internetové historie. (Zrovna Honzáka si server jako jednoho z mála v rubrice Názory nechal, takže jeho nové příspěvky tam jsou, ne ale ty před rokem 2024.)

„Vážené blogerky, vážení blogeři, vážíme si toho, že jste si v minulosti pro publikování svých názorů a myšlenek vybrali Aktuálně.cz. Blogy na Aktuálně.cz k 31. lednu 2024 končí. Po tomto datu již na našem webu nebudete moci publikovat. Vámi zveřejněné texty však zůstanou čtenářům Aktuálně.cz i nadále přístupné.“ Tak zněl slib, rozeslaný autorům a autorkám při ukončení provozu blogové sekce. Nesplněno. Považuju to za flagrantní porušení autorsko-vydavatelské důvěry a praktickou připomínku, že publikační onlinové „napořád“ je někdy proklatě krátké.

Jak nabídnout vydanou knihu do knihkupectví

Publikováno | Autor:

Tak jste si konečně vydali svou knihu a doma vám přistál celý náklad. Možná jedna pořádná paleta. Stovky nebo dokonce nízké tisíce kusů vaší srdeční záležitosti. A co teď? Jak je prodat? Pevně doufám, že tuhle otázku jste si položili už o něco dřív, totiž ve chvíli, kdy jste se rozhodovali o výši nákladu. I kdyby ne, ještě pořád vám můžou být k užitku tyto poznámky, nicméně bude to asi o dost těžší…

Vydat si tak či onak knihu je v posledních desetiletích čím dál snazší (nepotřebujete k tomu sázecí stroj ani tiskárnu, dokonce ani umět dobře pracovat s jazykem), a tak to mnozí dělají. Třeba s podporou výborných návodů Lucie Gramelové a Miroslava Pošty, kterými jsem se nechal před lety inspirovat já. Nakonec jde ale stejně o to, komu ji prodáte. Nejspíš máte jakousi základnu svých fanoušků, plus nějaké to spektrum blízkých, kteří o vaši práci projevují zájem. To všechno se postupně vyčerpává; počet knih, který lze těmito kanály udat, není nekonečný. (Pokud jste to vůbec neměli, tak opravdu nechápu, proč jste si na vlastní triko pořídili pět metráků svojí tištěné publikace.) Řekněme, že stejně jako většina lidí nejste marketingoví mágové a první stovkou exemplářů vypuštěných do světa se nespustila tsunami zájmu, která by vás už teď přiměla uvažovat o masivním dotisku a o skladovacích prostorech. Zkrátka, na krku vám zbývá ještě dost kusů a ubývají na váš vkus příliš pomalu. Chtělo by to někoho, kdo bude váš poklad prodávat za vás. Knihkupce.

Zařídit, aby si vaši vydavatelskou prvotinu vzal někdo do prodeje, není nemožné. Náročné je to ale dost. Je dobré si uvědomit, že taháte za mnohem kratší provaz. Většina kamenných knihkupectví spadá pod řetězce. Ty spolupracují s velkými distributory nebo pod ně přímo spadají a sami jste možná už učinili zkušenost, že s malými rybičkami se nikdo z nich bavit nebude. Jejich misí je – karikuju to jen trochu – prodat každý druhý rok aspoň padesát tisíc kusů dalšího románu od Hartla, Mornštajnové a Lednické. Nezávislých knihkupců, kteří by vůbec měli svobodu brát zboží od někoho, jako jste vy, je zoufale málo. Abyste se některým z nich vetřeli do nabídky, budete nejspíš potřebovat přinejmenším většinu následujících návnad. Ne-li všechny. A ani to nemusí stačit.

  • Kvalitu nakladatelského řemesla. To jsou všechny ty redakce, korektury, tiráže, ISBN, čárové kódy, kterými pokud jste se nezabývali, pravděpodobně nemusíte ani číst dál.
  • Prokazatelně nezanedbatelnou cílovou skupinu (respektive přímo základnu fanoušků) a zřetelnou relevanci vaší knihy. A ochotu propagovat si své zboží hlavně sám, neboť knihkupec nebude plýtvat dobrým, viditelným umístěním na to, po čem sama nepřichází poptávka.
  • Raději by nemělo jít o beletrii, dospělou ani dětskou. Upřímně, nové knihy se kupují hlavně jako dárek a v beletrii se sahá po zavedených značkách, především autorských. „Zkusila jsem napsat román a sama jsem si ho vydala“ nebo „Vymýšlel jsem pro své děti vyprávění o kouzelné pastelce a těm se to moc líbilo“ jsou celkem bezpečná červená. Taky by nemělo jít o vaši vlastní meditativní poezii, pardon. Obecně vypadá líp, když vydavatel slouží něčemu nebo někomu jinému než obrazu sebe sama jakožto autora.
  • Regionální rozměr knihy je plus – samozřejmě jen pro knihkupce v daném regionu, zatímco v těch vzdálených je přítěží.
  • Další vydavatelské vyhlídky. Zanést si do svého systému nového nakladatele je nezanedbatelný praktický náklad. Knihkupec bude o něco náchylnější to udělat, máte-li další zřetelné a smysluplné ediční plány, než když se vaše vydavatelské působení zjevně vyčerpává publikací vašeho autorského opusu vlastním nákladem.
  • Exkluzivitu. Učiňte daného knihkupce jediným široko daleko, kdo dané zboží má. A pokud už vám na nabídku přistoupil, propagujte ho do nějaké míry i mezi svými fanoušky. Větší zisk sice máte z přímé objednávky, ale zákazníci, které do knihkupectví pošlete, vylepší v počátcích vaše vztahy.
  • Slušný rabat. V řadě starších návodů se dočtete o typickém knihkupeckém rabatu 30 procent z pultové prodejní ceny. Tuhle informaci je třeba považovat za zastaralou. V dnešních tržních podmínkách se dá brát za jako zdvořilost, že knihkupci nabídnete přinejmenším 35 procent, ale spíš ke čtyřiceti. Dělení prodejní ceny je každopádně dobré nebrat jako přetahovanou, nýbrž jako hledání bodu, který oběma stranám umožní brát podíl z maximálního počtu prodaných kusů. A pozor, řeč je samozřejmě o komisním prodeji, dělí se až skutečně utržená cena. Za hotové od vás nebude brát prakticky nikdo, leda by si napřed výborně prověřil prodejnost vašeho zboží.
  • Maximální nápomocnost komunikace – zdvořilé, ale věcné a stručné. Velkorysost v praktických záležitostech: poštovné při zasílání knih v balíku, vyhovění požadavkům na dodací list, periodicita hlášení prodejů, splatnost faktur… Odhadněte nebo opatrně zjistěte, jak knihkupectví funguje, a přidělávejte mu co nejmíň práce i nákladů. Aspoň tak dlouho, než se spolupráce ukáže být výhodnou i pro druhou stranu, nejen pro vás.

Obce a instituce neumějí vydávat knihy

Publikováno | Autor:

Opakovaně se setkávám s tím, že veřejné instituce a obce se jako vydavatelé knih dopouštějí ekonomické chyby, kterou by si soukromý nakladatel nikdy nedovolil. Vydají knižní titul, zpravidla regionální, který se na daném území ukáže jako lákavý, což si samo o sobě zaslouží gratulaci. Jenomže vzápětí poškodí jeho šíření tím, že nejsou schopny nabídnout adekvátní marži těm, kteří by knihu dokázali prodat zájemcům mimo vydavatelův dosah.

Jste třeba muzeum v Kardašově Řečici anebo obecní úřad v Panenských Břežanech, vydáváte atraktivní monografii z historie obce a představujete si, že prodávat si ji budete sami ve svém infocentru, čímž vám zůstane sto procent prodejní ceny. Knihkupecké rabaty a jiné množstevní slevy nedáváte. Samozřejmě to jde. Je to ale byznysová chyba, a tím i provinění na solidní knize a jejím kulturním potenciálu.

Řada vašich rodáků se samozřejmě v minulosti vydala do světa, a přesto mají pořád k vašemu místu vztah. Třeba ještě jednou tolik, co se prodá „doma“, by rádi koupili čtenáři žijící v současnosti jinde, pokud byste na ně dosáhli. A čím větší jste celek, tím menší je v průměru vaše schopnost obsloužit celou místní poptávku – ne všechny zkrátka dokážete na knihu přilákat přímo do svého „íčka“. Tak nebo onak, pokud někdo (knihkupec, ale nejen on) dokáže titul prodat za hranicí vašeho vlastního dosahu, máte s ním společný zájem. Takový prodejce ale potřebuje pracovat typicky s 30-40procentní marží. Nemůžete si představovat, že bude váš titul odebírat za plnou cenu a před svým vlastním okruhem (na který má právě dosah on, a ne vy) se stavět do pozice vydřiducha, u něhož je totéž zboží k mání výrazně dráž než jinde. Musíte mu dopřát takové cenové podmínky, aby jeho výsledná cena byla víceméně konkurenční té vaší. Vaše volba není v prodejní ceně, ale v tom, komu za tuto cenu knihu nabídnete. A nabídnete ji samozřejmě tomu, kdo vám zařídí prodeje, na které byste sami nedosáhli. Jak to udělá, je už jeho věc, ale marže je férovým poplatkem za to, že to umí udělat a udělá.

Vůči této úvaze zaznívají dva druhy námitek. Zaprvé, „kvůli účetnictví musíme prodávat za stanovenou cenu“. Složitost tohoto vašeho problému neumím posoudit, ale jeho důsledky jsou zjevné, takže by to třeba přece jen nějak šlo. Ti, kdo ho vyřeší, budou každopádně své publikace prodávat úspěšněji. Zadruhé, „celý náklad knihy si rozprodáme sami, knihkupeckou spolupráci nepotřebujeme“. Ano, ve chvíli, kdy je náklad daný, prodeje běží určitým tempem a dotisk nevypadá rentabilně, může být ekonomickým faktem, že postupovat část výtisků se slevou na přeprodej se nevyplatí. Znamená to ale jen tolik, že výše nákladu byla nastavená špatně. S každým novým titulem nebo dotiskem staré knihy je rozumné zvažovat a zjišťovat i potenciál přeprodeje. Troufám si dokonce tvrdit, že to patří k „péči řádného hospodáře“.

K udržitelnosti literatury, ale taky tištěných periodik

Publikováno | Autor:

V jediném dni se mi ve schránce sešla tři malá kulturně-politická periodika. Jedno bylo i se složenkou pro platbu ročního předplatného, jedno z jistých důvodů neplatím a u dalšího vychází platba na jinou dobu ročního cyklu. To je dobře, na tolik předplatného naráz bych se v tuhle chvíli finančně necítil.

Jedním z periodik je literární obtýdeník Tvar a probíhá v něm zrovna polemika o tom, jaké odměňování si za svoji práci zaslouží spisovatelky a spisovatelé v oboru beletrie. Dorota Ambrožová tu v předchozím čísle požadovala důstojné odměňování těch, kteří se „rozhodli zasvětit život kultuře“. Oponuje jí teď Pavel Janoušek, a i když může mít v lecčems pravdu, nebude z toho žádné porozumění, protože jeho sarkastický styl se zcela míjí s diskusní kulturou mladé generace. (Nemám rád všechna ta generační označení písmenky Y, Z atd., protože vycházejí z odlišné, západní reality, a teprve pomalu se sbližují s tou českou.)

K jejich sporu chci doplnit jeden opomenutý moment. Píšících lidí je tolik, protože literární tvorba nabízí subjektivní smysluplnost, kontrolu jedince nad jakýmsi celkem. Takový román, sbírka povídek nebo básní, zkrátka vydaná kniha, totiž takovou jednotkou smyslu určitě je. Neřešme teď, kdy a pro koho je ten smysl skutečný nebo naopak iluzorní, srovnejme ale literaturu s jinými obory tvorby. Třeba film nebo herní software jsou žánry, kde dnes jedinec znamená poměrně málo. Jen nemnoha vyvoleným je dostupné spojit takový produkt pevně se svým jménem, třeba v roli režiséra. Vlastní autorská kniha je mnohem dostupnější, a tato možnost lidské seberealizace je taky značně viditelná, protože velká většina beletristických knih se dodnes na trhu označuje právě názvem a jménem autora. Pod beletrii se dodnes primárně nepodepisují týmy ani firmy, ale jednotliví lidé. Psaní představuje možnost spojit své jméno s jednotkou smyslu, a tak lidi píšou, přestože podle výzkumu citovaného v polemice si 80 procent spisovatelů psaním nevydělá ani pět tisíc měsíčně (údaj k roku 2022).

Materiální blahobyt nám tak nějak v průměru roste (i když možná ne v posledních pár letech a rozhodně ne všem), a tak prostoru na to, realizovat se psaním, lidem spíš přibývá. Jenže veřejné pozornosti k čistě psanému sdělení naopak ubývá. Celá potíž se v jádru redukuje na to, že mnozí chtějí psát, ale není dost těch, kteří by to všechno četli. Tahle situace se těžko napraví lepším nastavením mechanismů veřejné podpory pro tvorbu, to je spíš kosmetika. I když by se jistě dalo různě přispívat k tomu, aby valný díl ze zbývající dostupné čtenářské pozornosti (potažmo útraty) nespotřebovala hrstka českých bestselleristů a bestselleristek, jejichž knihy v masových nákladech se užitností tak trochu podobají jednorázovým plastům.

Vraťme se ale k tištěným společensko-kulturním periodikům, a abych byl konkrétní, z těch mnou alespoň trochu sledovaných jde o čtrnáctideníky A2 a Tvar, o dvouměsíčník Listy, o čtvrtletník Demokratický střed a ještě snad čtvrtletník Academix revue. Z jejich obsahu a komunikace je vesměs znát, že s jejich financováním je to povážlivé, vydávání je dlouhodobě ohroženo… a přesto se všechny redakce víceméně drží svého mustru. (Abych byl spravedlivý, olomoucké Listy letos podnikly výraznou změnu designovou, ne ovšem obsahovou.) Tuším, že tu figuruje něco podobného jako při beletristickém psaní: uspokojení z kontroly nad jednotkou smyslu. Jednotka je to sice malá (řádově myslím velmi nízké stovky až velmi nízké tisíce odběratelů), zato naše.

Jenže pozornost zkrátka už není k mání, to je zhruba řečeno danost. Mnozí autoři píšou do kteréhokoli periodika tak, jako by jeho četba byla málem čtenářův hlavní týdenní nebo měsíční úkol. Jednotlivá čísla jsou takto sestavována, ale kdo je dnes ochoten takto číst? Malým čtenářským dosahem časopis degraduje, je nucen vyplňovat stránky grafomanií. Hříchem dnes není jen užvaněnost a opakování banalit, ale doslova každé vyplňování prostoru tím, co by mohl napsat leckdo anebo, což je vlastně totéž, co by mohl napsat stroj. Zvláštní kategorií plytkosti se v průměru zdají být texty, jimiž se naplňuje nějaký grantový projekt nebo agenda v neziskovém sektoru. Přispívají snad ke krátkodobé udržitelnosti daného plátku, ale psát z jiného důvodu, než pisatel má co říct, je prostě cesta do pekel. Sám pak už ani necítím závazek něco takového podporovat předplatným, třebaže je jistě dost nízké v poměru k vynaložené práci.

Je zbytečné se utěšovat, že přijdou samy od sebe lepší časy. I v těch stávajících se prosazují další publicistické platformy a přebírají si pozornost. Fúzujte, hledejte čtenáře. Hledejte obsah, který bude pro ně hodnotou a ne jen stálým imperativem k podpoře čehosi prý důležitého.

Nemovitosti aj.

Publikováno | Autor:

Blogová sekce na Aktuálně.cz, kde se dala s obecně zaměřenými texty získat slušná čtenost, prý k dnešku končí. Možná se tedy budu zase o něco víc vystavovat tady. Zatím pár odkazů na mé tamní texty z posledních měsíců.

[edit 30. 8. 2025 – server Aktuálně celou starou blogovou sekci navzdory slibům znepřístupnil, odkazy již nejsou funkční. Pro archivní účely sem kopíruju aspoň pracovní verze textů; shoda s původně publikovanou verzí není zaručena především co do formátování, odkazů a kontroly překlepů.]

Trojice příspěvků k oblíbenému nemovitostnímu tématu:

Rádi vlastníme nemovistosti, ale starat se o ně nechceme

V jednom okresním městě stojí panelák o 16 bytech. V tom paneláku hledají domovního důvěrníka. Zručnost se prý nevyžaduje, měla by to být především dobře dostupná kontaktní osoba vybavená telefonem a seznamem užitečných čísel. Zájemce o funkci ale chybí. Vlastníci bytů v domě se zhruba řečeno dělí na: 1) ty, kteří už to dělali, 2) ty, po kterých to vzhledem k věku nikdo nemůže chtít, 3) ty, kteří v domě nebydlí a byty pronajímají.

Zkusili se zeptat dokonce i nájemníků. Nájemníci se jim pochopitelně ve vší zdvořilosti vysmáli. Ani po letech vám nejsme dost dobří na to, abychom dostali smlouvu na dobu neurčitou, ale budeme se vám starat o majetek?

Jako většina problémů, i tento je převoditelný na peníze. Odměna za domovnictví se patřičně navýší a nakonec se toho někdo chopí – možná to bude někdo z vedlejšího vchodu, v horším případě úplně odjinud. Každopádně je to další náklad spojený s vlastnictvím. Někdejší komunita družstevních nájemníků, střídajících se v úklidu chodeb a bez řečí přebírajících domovnictví (jakkoli neidylické toto uspořádání za socialismu bylo), už tu není. Místo ní je tu soubor jedinců, kteří využívají služby a prakticky se neznají. Za služby se samozřejmě platí.

Právě tuto zimu se ve stejném domě rozpadla dlouholetá praxe ohledně odklízení sněhu. V obvyklém rozpisu zjevně nemají být staří a nemohoucí. Nikdo si však tentokrát netroufl vyhodnotit, kdo přesně to je, a proto rozpis letos chybí.

Jsou to všechno jen drobnosti. Zvykáme si ale nemovitosti používat jako pokladničku a o to méně nám možná budou sloužit k bydlení.

Nemovitosti a stáří. Majetek jako břímě

V jednom paneláku na maloměstě žijí manželé, důchodci před sedmdesátkou. Žijí ve vlastním čtyřpokojovém bytě s devadesátimetrovou výměrou. Tři děti jsou dávno z domu, manželé tu žijí sami. Byt je neustále čistý jako klícka. Uklízí prakticky jen žena. Byla vychována v době, která zdědila buržoazní nároky na úroveň domácnosti i představy o rozdělení rodinných úloh, ale ne už příslušné množství domácího služebnictva. Sama tedy žehlí prostěradla, ponožky, utěrky, vysává koberce, pravidelně myje okna a pere záclony. K smrti ji to zmáhá. Stěhování do menšího ale není v plánu. Občas totiž přijedou vnoučata. To – zhruba jeden víkend za čtvrtletí – jsou jediné chvíle, kdy čtyřpokojový byt dochází plného využití.

Případnému stěhování stojí v cestě i další překážky – nejen zvyk, ale také množství nábytku a bezpočet dalších nahromaděných předmětů. O jednom každém z nich by bylo nutno rozhodnout a něco s ním fyzicky provést. A konečně neustálý stres z tržní situace – každý ví, že prodat se dá ve špatnou dobu, ale nikdo samozřejmě neví, zda je to právě teď. Možná že manželé z těchto důvodů ve své stále méně vyhovující nemovitosti dožijí. Majetek, s nímž nelze naložit jinak než jako s celkem, se stává břemenem.

Mohlo by to být ještě horší. Mohlo by tu být pár pragmatických potomků-dědiců, kteří by už za života starých rodičů považovali nemovitost prakticky za svou. Kteří by měli silné názory na to, jak má být jejich dědictví opatrováno.

Až 89 % českých občanů si prý myslí, že vlastní bydlení je ideální způsob, jak se zajistit na stáří. Inu, jak se to vezme.

Vlastní obývaná nemovitost má nesporně mnoho výhod. Tvoří-li ale ve stáří většinu vašeho majetku, znamená zároveň tu nejméně disponibilní investici, jakou si lze představit.

Válka, nemovitosti, Schillerová

Je známá věc, že nákup rezidenčních nemovitostí je rozdrobenější, individualizovanější než prodej. Domky a byty většinou nakupují jednotlivé rodiny, prodávají sice taky, ale za asistence větších ryb – realitních kanceláří. Větší ryby mají větší mediální výtlak a v zájmu prodejců je za každých okolností tvrdit, že slevy už byly, ceny porostou a dobrá doba k nákupu je právě teď. Obraz trhu v médiích bývá tedy poněkud pokřivený. (Asi jako když si pokles průměrné sazby z 5,78 na 5,74 %, tedy o čtyři setiny procenta, onehdy vysloužil na Novinkách.cz dramatický titulek „Úrokové sazby hypoték padají k pěti procentům“.)

Ne že by snižování úroků ze strany ČNB v principu nemělo vést ke zdražování. S předloňským rychlým vzestupem sazeb se extrémně snížil objem vypůjčených peněz, které za sebe obyvatelé vysílají na nemovitostní hon. Jinými slovy značně ubylo poptávky. Nyní se naopak počítá s centrálním poklesem sazeb. Ponechme teď stranou, jak rychlý tento pokles bude a jak velkou motivaci budou mít banky k tomu, aby se v hypotečních nabídkách hnaly někam do oblasti začínající vytouženou trojkou. Předpoklad pro růst poptávky to nesporně je. Jenže ne jediný.

Co se ve vyhlídkách na rychlý vzestup cen raději nezmiňuje, je válka. Velká válka vzdálená jen ve stovkách kilometrů od našich hranic, která se – a to je aspoň na úrovni veřejného sentimentu poměrně čerstvá novinka – nevyvíjí vůbec dobře. Válka, během níž se agresor stále jasněji vymezuje jako náš konkrétní budoucí protivník. Válka, kterou se náčelník generálního štábu Karel Řehka snaží i české veřejnosti postavit před oči jako velmi reálnou možnost. Válka se svými vojsky, bombardéry, raketami a dělostřelectvem je přitom ten nejhorší nepřítel nemovitostí, tedy pevných nepohyblivých objektů, a usedlého života v nich.

Německý výzkumný institut DGAP ve svém listopadovém rozboru odhaduje, že současné Rusko má schopnost plně obnovit své vojenské síly během 6 až 10 let po ukončení intenzivních bojů na Ukrajině. Pokud Rusům tato agrese projde s něčím, co bude možno prohlásit za úspěch (a územní zisk ho z jejich pohledu představuje skoro automaticky), je vhodné připustit, že nemovitosti ve středovýchodní Evropě mohou znamenat investici do pevných objektů v budoucí válečné zóně. Neznamená to nutně takový objekt nechtít. Znamená to ale počítat s tím, že v časovém výhledu, s jakým si rodina obvykle své definitivní bydlení pořizuje, nemusí nemovitost vůbec znamenat existenční zajištění, které si s ní dnes ještě spojujeme.

Do role Řehkovy hlavní veřejné oponentky se pasovala Alena Schillerová, stínová ministryně financí za nejsilnější sněmovní stranu, se slovy „my se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru“. Posouzení argumentačních výkonů obou jmenovaných nechám na vás, máte vlastní hlavu. Pokud ale v blízké době plánujete větší investici, doporučuji zahrnout do úvah následující zapeklitou otázku. Jak moc si vsadit na vlastnictví nemovitostí v zemi, kde do obranné politiky mluví Alena Schillerová?

A další jednotlivá témata:

Máte terénní auto? Čekejte terénní silnice

Silnice, sysel, SUVčka.

Nedávno médii proběhlo, že ochránci přírody ze Šumperka podaným rozkladem zbrzdili stavbu dvou úseků dálnice D35 na Svitavsku. Neznáme-li detaily případu – a já je jako sice zelený, ale nečlen místního ochranářského svazu neznám –, můžeme si k tomu aspoň vyměnit obvyklé floskule. „Ekomagoři zase kvůli nějakému syslovi znepříjemňují život obyčejným lidem.“ A proti tomu „Kdyby stavebník nezkoušel obcházet pravidla, nikdo by ho nezdržoval.“ Každopádně se spor odehrává v českém právním rámci, který definuje strany sporu i opravné prostředky, po kterých mohou v případě nespokojenosti sáhnout.

Někdy se právní a instituční rámec ukáže být nedostatečný (jako třeba v případě otrávené Bečvy). Někdy ve veřejné rozpravě natolik dominuje zájem některé strany, že se prosadí změna tohoto rámce. Dočasně zvítězí „příznivci sysla“, nebo naopak „fanoušci motorů“. Nebo jiné výstavby. I to se u nás, na rozdíl od některých nedalekých států, děje v rámci předvídatelného právního státu. (O sysla samozřejmě v aktuálním případě vůbec nejde, používám ho jen jako zkratku.)

Zrovna v otázce výstavby silnic ale, domnívám se, jeden posun v rovnováze nastává, a je to posun generační. Dnešní mladá generace oproti předchozím ve výrazně větší míře odmítá individuální automobilovou dopravu. A rovnou tu pomiňme motivaci ekologicko-ideologickou. Ta je sice nasnadě, ale k neochotě přepravovat se někam vlastním autem leckomu stačí i ekonomicko-bezpečnostní úvaha.

Hustota provozu na dnešních silnicích je nesouměřitelná s dobou normalizace, kdy si řidičské oprávnění pořizovala generace mých rodičů. Chyby se stávají každému, k ničivé nehodě není nikdy příliš daleko. A do toho absurdní trend tvarového i hmotnostního nafukování nových aut, z důvodů módy i pasivní bezpečnosti těch uvnitř. Na silnicích neustále roste podíl vozů SUV, což znamená nejen horší výfukové emise, spotřebu a otěr z pneumatik, ale také horší následky pro každou protistranu případné srážky. Zkuste si představit, v jaké oblasti těla se s nešťastným chodcem střetával starý favorit a v jaké dnešní luxusní poloterénní koráb. To první se děje někde u kolen, to druhé spíš ve výši pasu, při dvojnásobné hmotnosti auta…

K tomu ekonomika provozu vlastního auta v nejširším smyslu: osvojení řidičských dovedností, pořízení auta, péče o něj, parkování a stálá zodpovědnost za bezpečnost, to všechno představuje finanční a mentální náklady, které jsou pro mladou rodinu bez přehánění zařaditelné někam mezi pořízení velkého psa a další dítě do rodiny. Pokud si mladí mají na dnes pořízení vlastního bydlení vyhradit přinejmenším několik milionů, najde se ještě dalšího třičtvrtě milionu na auto, ve kterém nebudou méně těžcí a chránění než ostatní? (A vejde se ten vůbec ten krám do garáže, kterou předkové stavěli pro žigulíka?)

Ne každý chce tak mnoho obětovat pouhému pohodlí přepravy, pokud má ve svém okolí aspoň trochu přijatelnou veřejnou dopravu. A z naznačené spleti otázek bezpečnostních, ekonomických i – málo platné – ekologických snad ani jiné individuální východisko není. Aspoň ne pro mladou generaci ve městech, čímž dnes už zdaleka nemyslím jen ta největší.

V rovině veřejných silničních staveb, jejich povolování a financování to ovšem celé bude znamenat vychýlení ve prospěch zmíněných „příznivců sysla“. Kdo totiž po silnicích nejezdí pravidelně vlastním autem, ten jejich stav a kapacitu osobně nepociťuje jako prvořadou otázku. Svůj podíl na tom přitom mají všichni ti, kdo si jen důvodu prestiže na běžné silniční ježdění pořizují poloterénní auto (a řidiče slabších povah tak z provozu pomalu vytlačují). S trochou cynismu se dá tedy říct: Máte terénní vůz? Dostanete k němu terénní silnici.

Dlouhodobě nefunkční výtah na nádraží Zábřeh na Moravě