Wenzel Jaksch (1896–1966) byl v mládí sociálnědemokratickým novinářem a později předsedou německé sociálně demokratické strany v Československu, díky svým antinacistickým postojům asi nejuznávanějším z oponentů nacionální politiky exilového prezidenta Beneše a poválečné Národní fronty. Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší jeho sociálně laděné, výrazně agitační reportáže z německého pohraničí prvorepublikových Čech, a to konkrétně z let 1924–1928. V některých svých rozměrech je to nanejvýš současné čtení.

Na knize zaujímá především dvojí. Tím prvním je pochopitelně národnostní rozměr všude tam, kde brutální bída, ignorance postavení nezaměstnaných či paběrkujicích německy mluvících rodin a ukrajování z pracovních práv nízkokvalifikovaných dělníků vyplývaly kromě obecné hospodářské situace tak či onak i ze státní preference českého národního živlu. Tento motiv není v knize dominantní a Jaksch ho ani nestaví do popředí; je však trvalou poznámkou na okraj všech idealizací československé první republiky a jejích pravicových vlád.

Ještě zajímavější a originálnější ale pro mě na celém svazku je, co vypovídá o dopadech abstraktních ekonomických principů a dějů do nejhmatatelnější reality pracovníků, pracovních podmínek, výdělků a zaměstnanosti. Kdo by v reportážích z nejzazšího čtyřročí před vypuknutím velké hospodářské krize roku 1929 očekával obraz konjunktury, kvetoucího průmyslu všude po vlastech, bude překvapen. Velkou roli pochopitelně hraje výběr levicového reportéra a agitátora. I s tím vědomím však pohraniční podhorský pás od jihu po východ Čech z líčení vychází jako řetězec neuralgických bodů chudoby, které i v „předkrizových“ letech jen stěží dokázaly reagovat na turbulentní obchodní změny vyvolané rozpadem mocnářství.

Výčet odvětví, které v pohraničí stagnují nebo se hroutí vlivem tržních změn, u Jaksche sahá od hornictví a sklářství přes tkalcovství a přadláctví po archaickou domáckou výrobu dřevěných škatulek, nitěných knoflíků a paličkovaných krajek. Vyjevuje se v tom tragika lidského postavení na volném trhu, který je namnoze nejefektivnější organizací ekonomických vztahů, avšak z téhož důvodu vždy kohosi nechává bez varování na holičkách. Jaksch pochopitelně ukazuje především to druhé, je však třeba fixovat zrakem obojí bez rozdílu a vytrvale. Zájem trhu o paličkovanou krajku, lněné textilie, o vinuté skleněné perle nebo o vrtané knoflíčky z perleťových lastur opadl – a co tedy se má dít tam, kde jedno z těchto odvětví, jakkoli groteskních, jakž takž živilo několik tisíc rodin (v tomto případě německých)? Wenzel Jaksch snad málo vidí, že produkce zboží, které nikdo nechce, sotva může někoho živit; stejně tak málo ale jím vyzývané pravicové měšťanstvo je ochotno připustit, že škatulkáři, paličkářky a horníci byli po léta a desetiletí právě tam, kde byl o jejich práci zájem a kde se jí dokázali živit sami, bez nároků na ostatní. Rada „nevyráběj nitěné knoflíky, když je nikdo nechce“ je málo účinná tam, kde se dlouho a různými způsoby (v neposlední řadě vzděláváním či spíše nevzděláváním a zanedbáváním dopravní infrastruktury) optimalizovalo právě na domáckou výrobu nitěných knoflíků.

Čtenář s prediktivními sklony se tu může zamýšlet, která odvětví ekonomické činnosti pro roky nyní očekávané ekonomické krize stihne osud nového paličkářství, rukavičkářství a lamačství lnu. Pomyšlení na průmysl spalovacích motorů je tu nasnadě. Jsme-li ale stále více ekonomikou služeb, nebude snad příští velká krize především krizí jejich? Dnes je ještě obtížné si představit úpadek v donedávna se prudce rozvíjejících oborech webdesignu, copywritingu, e-marketingu; v programátorství, které má už několik roků pověst nového útočiště pro kohokoli, kdo je schopen a ochoten naučit se základy některého z programovacích jazyků. Zákon nabídky a poptávky se ale netýká jen nitěných knoflíků.

Rovněž téma dostupného a důstojného bydlení je z Jakschových reportáží možno přes téměř stoletý odstup, s příslušným zjemněním přenášet do čiré současnosti. „Mnoho vlastníků své činžovní domky raději zbourá nebo je nechává zchátrat, než by je pronajali za únosnou cenu.“ – Jak aktuálně to zní v době, kdy se volný kapitál s oblibou a více než dříve ukládá do nemovitostí určených – původně – k bydlení!

A ještě cosi k pracovním podmínkám. Zní to vpravdě matoucně a ironicky dnes, kdy se „home office“ pojímá v prvé řadě jako benefit solidnějších zaměstnání: „V [krušnohorských rukavičkářských] podnicích vládnou relativně volné poměry, neboť mzda se počítá od kusu a práci je možno si brát i domů. Odbory však v těchto patriarchálních vztazích, které znemožňují dodržování osmihodinové pracovní doby, vidí nevýhody. […] chtějí skončit s odnášením materiálu a doděláváním různých dílčích prací doma, chtějí koncentrovat práci v továrnách a dosáhnout tak lepší kontroly nad pracovní dobou.“

Aktuálnost Jakschových stoletých reportáží nám znovu staví před oči, co je trvale podnětného na mezinárodní sociálnědemokratické myšlence, navzdory tuposti a mizivému rozhledu řady jejích domácích představitelů. Obecněji se v tom vyjevuje rozdíl mezi stranami stojícími na skutečné politické myšlence (sociální demokracie, zelení), která jim umožňuje přežít i dlouholetá oslabení, a stranami či hnutími stavěnými na nepolitických univerzáliích slušnosti, výkonnosti nebo správních a technologických schopností (viz i aktuální sbližování STAN a Pirátů). Každé skutečné politické zastoupení je totiž zastoupením někoho proti ostatním.

Pro zájemce o téma rumunských Slováků dodávám, že v knize se mezi jinými ne náhodou mluví o celé řádce pohraničních míst, která se coby ta nejzapadlejší a hospodářsky nejproblematičtější po válce dočkala právě osídlení krajany z Rumunska. Tedy těmi, kdo přicházeli nejpozději, s nejslabším zázemím a nejméně si mohli vybírat. Posuďte: Rokytnice v Orlických Horách, Nebeská Rybná, Kraslice, Rotava, Plesná, Luby, Hora sv. Šebestiána, Železná Ruda, Nýrsko, Hamry, Hojsova Stráž… V některých z nich – týká se to hlavně Orlicka a Chomutovska – dokonce ani oni nevydrželi.

Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé. Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Praha, Academia, 2017.