Proč k Zeleným

Na začátku letošního roku jsem vstoupil do Strany zelených. Zde je nástin toho, co mě k tomu vedlo a co mě dosud udržuje v přesvědčení, že to nebyl špatný nápad.

Nevstoupil jsem s obzvláštní chutí, s nadšením do drobné politické každodennosti. Spíše z dlouhodobého pocitu, měnícího se pomalu v přesvědčení, že zodpovědnosti za veřejné věci se člověk s relativně stálými názory nemá natrvalo vyhýbat. Že politika není nutně synonymem špíny – že se jím jen stává přímo úměrně k tomu, jak se našinec vyhýbá každému bližšímu kontaktu s ní, snad vyjma účast ve volbách. (Chceme samozřejmě věřit, že právě my jsme ti slušní, bez nichž to v posledku nepůjde.) Vstoupil jsem i z přesvědčení, že je žádoucí, aby se do přiznané a skutečně politické politiky postupně překlápěly myšlenkové světy nezávislých iniciativ a občanských hnutí (z mně blízkých třeba Rekonstrukce státu, Milion chvilek a sólovější agenda Visegradského jezdce). I když tím poněkud ztratí na přitažlivosti – jenže to by s časem nejspíš ztratily stejně, a v tu chvíli už nadarmo.

Přestože mám uznání a v některých případech i obdiv pro osoby a počiny ze stáje různých dalších politických stran (totiž pirátů, topky, starostů, sociálních demokratů a lidovců; jinde by bylo hledání mnohem těžší), vstup právě k Zeleným neměl pro mě vlastně nikdy vážnou alternativu. Zelené chápu jako ty, kteří se snaží dohlédnout dál než na vlastní dvorek, brát v rozhodování o našem společném světě v potaz víc než pouhé „já, tady a teď“. Jako ty, kteří by si na rozdíl od jiných měli „budoucnost pro naše děti“ opravdu dávat na plakáty. Jako skupinu lidí, kteří mají v úhrnu poměrně jednoznačné a poměrně konzistentní postoje – ne jen marketing a ne jen nesoustředěný zápal či hněv. Chápu je jako stranu, která z minulosti vychází snad poškozena občasnou naivitou, nepřipraveností nebo osobními ambicemi jedinců, ne ale korupcí a chamtivostí. A to je přece jen rozdíl. Jako stranu, jejíž (přinejmenším) dvě křídla mají pro mě každé svůj kus pravdy. (Jaký to luxus ve stranických luzích a hájích, kde jinak člověk najde stěží jednu pro sebe přijatelnou stranu sporů!) Chápu Zelené jako stranu inteligentních a schopných lidí, kteří dokážou vážit možnosti na základě postojů i faktického poznání a hájit většinou ty rozumnější z nich. Jako stranu, která v nepřipravené společnosti otvírá důležitá témata, kazí jí to preference – a po nějakém čase pak o daném tématu mluví celá republika.

Pod hlavičkou „Konec stagnace“ Zelení v těchto měsících vedou otevřenou programovou diskusi. Forma je jednoduchá, z výčtu navržených témat vyřaď ta, která nepovažuješ za součást zelené politiky, a zvýrazni ta pro sebe nejdůležitější. Zde je moje troška do mlýna:

biodiverzita
boj proti korupci
bezpečná migrace
čisté životní prostředí
daňová spravedlnost
inkluzivní společnost
kvalitnější a modernější vzdělávání + mediální gramotnost
lepší péče o krajinu + změny klimatu + sucho
lidská práva
ochrana přírodního dědictví
ochrana svobody
podmínky pro rodiny
práva menšin
práva zvířat
příležitosti a hrozby digitalizace
rovné postavení mužů a žen
rozvoj demokracie
společná budoucnost Evropy
spravedlivá společnost + solidární společenství
udržitelná doprava
zdravé lesy

K tomuto seznamu zelených témat připojuji jedno vlastní:

Sudety: kvalita života na periferiích ČR

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Politicky a jeho autorem je Radek Ocelák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.