Otvírám si malý antikvariát v Šumperku, bude to zároveň moje kancelář, kde se za mnou můžete zastavit na kus řeči. Pro začátek bude pravidelně otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale dá se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.
Archiv štítku: Šumperk
Jiří Jílek: Jak by se vrátil čas… (výstava v Šumperku)
Ještě tři týdny je v Šumperku k vidění shrnující výstava ke sto letům od narození Jiřího Jílka, sochaře, který se ze středních Čech hned po studiích odstěhoval do jedné zastrčené vsi na Šumpersku a strávil tu zbytek života. Je to v prvé řadě idylik na pohled místy až inzitního projevu, který si ale se svým zdravím a nemocí protrpěl tolik, že mu jeho idylu věřím. Do náležitého kontextu ji staví jednak temnější řada plastik z nejhorších životních období (uspokojivě ji prezentuje i dlouhodobá expozice v místní Galerii Jiřího dílka, pokud byste snad aktuální výstavu nestihli), jednak autorovy sofistikované texty vydané roku 1999 v knize „Stýskání mé je vývěr vod“. Z přírodních a pohádkových idyl mě baví zvláště Jílkovy jezinky, bludičky a jiné podhorské potvory! Dojemná je pak archetypální hlava Evy N., jinak též jeho ženy, prostupující dílem od rané bysty tu i onde.
Helmut Kopetzky: Byl jsem Sudeťák
Recenzi knihy Helmuta Kopetzkého s podtitulem “Příběh dlouhého návratu domů” najdete tady.
Petr Palma: Brouci v hlavě, Šumperk 2023
Výstava linorytů Petra Palmy (*1957) v soukromé šumperské Eagle Gallery stojí za vidění, i když do pozítří to už asi nestihnete… Linoryt mám rád, je to technika, která na sebe nabalila významy brakové literatury, dryáčnictví, absurdity, exprese. Nálady a jemné pastelové přechody v linorytu neuděláte. V žánru, který tato technika předurčuje, Palma bezpečně zůstává. Zčásti jsou to symbolické a expresivní výjevy, zčásti asi poznámky k osobní situaci, zčásti dobře vyrytý a prokreslený humor, mnohdy v parodii křiklavých inzerátů z doby před sto lety (podobně jako třeba v Nedokončeném kalendáři Eberhardta Hauptbahnhofa). Možná že je to „jen“ humor – teprve čas posoudí, zda okamžitému vtipnému nápadu poctivým materiálním propracováním něco přibude. Svou soustavnou vkusností mě oslovilo seřazení autorových péefek z poslední dekády. Svědčí o autorovi staré školy, který většinu aktivního života strávil v občanském povolání, a nemá tedy zapotřebí být ustavičně přítomen online jako kustod a manažer svých vlastních výtvarných aktivit. Má-li komu svá péefka posílat – a věřím že ano –, rok za rokem tím spřádá a udržuje sociální síť. Tu v jednotném čísle, která se na sociálních platformách v lepším případě aspoň manifestuje.
(Zdá se mimochodem, že výtvarníků jménem Petr Palma je víc. Tohle je ten s knírem a ne ten s vousem.)
O výstavě v šumperském Muzejíčku: Afrika stereotypně
Můj kritický ohlas na dětskou expozici v místním muzeu: https://olomoucka.drbna.cz/drbna/blogy-a-komentare/27006-o-vystave-v-sumperskem-muzejicku-afrika-stereotypne.html
Carmina Burana v Šumperku
Závěrečný koncert Klášterních hudebních slavností 2022 v Šumperku přinesl velmi důstojné provedení kantáty Carla Orffa Carmina Burana, pod taktovkou dirigenta Marka Šedivého. Oproti původnímu Orffovu dílu se jednalo o provedení koncertní (nikoli scénické, což je však dnes skoro pravidlem), v redukovaném obsazení pro dva klavíry a perkusní sekci namísto plného orchestru, spolu s dvěma sbory a sólisty. (Sluší se tedy k Orffovi uvést i jméno autora úpravy Wilhelma Killmayera.)
Už zvukové vyvážení tohoto komplexního tělesa v podmínkách klášterního kostela představuje nemalý úkol a účinkující se ho zhostili se ctí. I na kraji jedné ze zadních řad jsem pozoroval jen málo momentů vzájemného přehlušení některých partů (část In taberna quando sumus). Výborně spolu naopak jednotlivé sekce komunikovaly zejména v druhé části kantáty, v částech Circa mea pectora, Tempus est iocundum, Ave formosissima. Ale také ve vstupní i závěrečné O Fortuna. Bylo pro mě až překvapivé, jak ohromujícím zvukem tato skladba, chronicky nadužívaná Holywoodem, a tedy stále balancující na pokraji kýče, zazněla posledního zářijového večera v Šumperku. Přispělo k tomu nasvícení, ale především perfektní přesnost, nejen intonační, ale i výslovnostní, v podání obou sborů – Českého filharmonického sboru z Brna a koncertního sboru šumperských Motýlů. Především Motýli, třebaže tentokrát byli spíše tělesem pobočným, předvedli dokonale nacvičenou, vycepovanou výslovnost – právě tu, která je nutná k tomu, aby slova zpívaná dobrou stovkou mluvidel zazněla srozumitelně. Z výkonu dospělejšího sboru lze pak vyzvednout třeba suverénní, rytmicky nekompromisní Swaz hie gat umbe, nebo mužskou část sboru v zařezávajících trojhlasech Si puer cum puellula.
Zdařilý byl rovněž jak výběr, tak projev sólistů. Za excelentní bych označil baryton Martina Bárty, který po mírně nevýrazném úvodu rozepjal svůj výraz do šíře odpovídající tematickému rozpětí díla a jeho namnoze parodickému ladění. Právě do této polohy dobře zapadá i záměrné falzetové „trápení“ v částech jako Dies, nox et omnia. Věhlasnému kontratenoru Jana Mikuška bohužel Orffovo dílo poskytuje pouze jedinou, byť výraznou úlohu v podobě žalozpěvu pečené labutě (Olim lacus colueram). Povedené byly i lyrické party v podání sopránu Lucie Silkenové, s výjimkou – na můj vkus – silového a neladně zakončeného Dulcissime. Výkon instrumentalistů (klavíry Martin a Kristina Kasíkovi, bicí sekce Moravské filharmonie Olomouc) si jako obvykle neosobuju nijak hodnotit.
Jedinou zásadnější výtku jsem tak nucen směrovat za odbytou přípravou brožurky s textovým libretem pro potřebu posluchače. Zda text poskytovat i v originále, jen v překladu, anebo vůbec; zda v překladu rýmovat, nebo jít přesněji po významu latinského originálu – pro všechny tyto možnosti se dají najít legitimní důvody. Avšak okopírovat existující básnický překlad z prvního odkazu poskytnutého vyhledávačem a neobtěžovat se ani s dohledáním a uvedením autora, to by se u koncertu této třídy opravdu dít nemělo. Důkazem nedbalostního přečinu budiž překlep převzatý v názvu jedné z částí (In trutina). Doplňme proto poprávu, že autorem použitého rýmovaného (a významově poměrně věrného) překladu byl Rudolf Mertlík (1913–1985).
Autor je amatérský sborový pěvec.