Recenze k velmi zajímavému a málo známému románu ostravského autora Hnáta Daňka (1959–2017) Až budeme velcí. Vyšlo ve čtvrtletníku Demokratický střed:
http://www.demokratickystred.cz/az-budeme-velci-velky-moravsky-roman-devadesatych-let/
Archiv štítku: Sudety
Bú, znělo dolinou – Chtěl jsem mlčet – Zapadlí vlastenci 1932
Odpovědět
Jaroslav Černý: Bú, znělo dolinou.
Praha: Euromedia Group – Ikar, 2004.
Rychlá, spádná četba; část volné románové (?) trilogie; jeden z řady rodinných příběhů spjatých s poválečným pohraničím, vydaný – a zdá se i zapomenutý – ještě v době před vzedmutím současné české vlny beletristického zájmu o historii posledního století. Historie od začátku nepodařeného manželství, z jedné strany vytouženého, druhé straně vnuceného, jakož i rozporných představ o životě. O životě v konkrétním a násilném světě sudetského pohraničí, kam ústřední a ničím příliš nevybočující plebejský pár přichází z vnitrozemí, jako tolik jiných, hledat zajištěnější živobytí. To vše rámováno perspektivou potomka, obracejícího se do minulosti s klasickou potřebou porozumět čemusi zcela současnému.
Ke spádu příběhu, který se díky tomu stává prvotřídním, nepříliš náročným čtením k rychlému zhltnutí, nemálo přispívají baladicky stručné věty, archetypální podání lidských situací a reakcí. Jen tu a tam probleskne výraz, kterým je podání příběhu Jaroslava a Boženky pro čtenáře ukotveno do doby popřevratové – včetně surových erotických popisů, spíše okrajových, avšak beze všeho přesaditelných do kontextu řemeslné pornografie.
S pomocí jen malého vzepření se čtivému ději odhalíme i pár slabin knihy. Co je tu vlastně autentického a co je (jen?) umným sestavením zevšeobecnělých představ o pohraničním prostředí národních správců, pololegálních ozbrojených autorit, trpěných Němců, přídělů, cigaret, alkoholu, násilných zábav a tak dále? Proč se o pekárně provozované hlavním hrdinou dozvídáme v zásadě jen to, co už víme, totiž že se tam z mouky, vody, droždí, soli a kmína mísí těsto a peče chléb s houskami? Zmíněná archetypičnost a spád se v těchto ohledech posouvá na dohled určité prostomyslnosti a snad i kýče. Dlužno však říci, že do nich ve svém úhrnu nepřechází; knize z počátku tisíciletí můžeme také zřejmě odpustit o něco víc než současným variacím na tato témata. (Co jí ovšem odpouštíme hůře, jsou vypravěčova pseudobaladická a generalizující moudra, zvláště ta o milostném životě cikánek.)
Knihu s průměrnou antikvariátní cenou 40 Kč a dosti pochybným přebalem lze bez obav přibalit do letního zavazadla.
Sándor Márai: Chtěl jsem mlčet.
Praha: Academia, 2019.
Knížka vzpomínkových úvah, obhajob a obžalob z pera maďarského spisovatele, výsostného měšťanského intelektuála, z doby poválečného exilu v USA, pro mě cenným způsobem nasvěcuje komplikovanost meziválečných vztahů mezi státy střední a jihovýchodní Evropy. Konkrétněji: situaci jazykově izolovaného Maďarska v opozici k sousedům, z nichž Československo, Rumunsko i Jugoslávie si jako vítězně-nástupnické státy 1. sv. války Trianonskou smlouvou mocně ukously z těla maďarského národního živlu. Márai v českém překladu Adély Gálové nabízí obraz nesrovnatelně odstíněnější, než je běžná domácí představa o Maďarsku jako středoevropském klínu, vůči jehož nevraživosti se masarykovské a benešovské Československo chrání přes hlavy Maďarů spojenectvím v rámci tzv. Malé dohody. Jedná se přitom o obraz uvěřitelný, neboť tu národoveckému Československu nedává nic zadarmo právě Maďar sžíravě a zoufale kritický i vůči vlastnímu národu.
Maďarský revizionismus vůči rozsáhlým územím Slovenska a rumunského Sedmihradska se zde nezjevuje jako nepochopitelný nacionalistický relikt národa s nesrozumitelným jazykem, nýbrž jako zároveň logická i tragická pozice celé měšťanské třídy a liberální společenské vrstvy, jejíž hlavní vina spočívala v čemsi jiném: v připuštění toho, aby po celé meziválečné období zůstal v Maďarsku zachován zděděný polofeudální společenský řád. V tolerování společenského zřízení v pravém slova smyslu reakčního, protože paranoidně vytěsňujícího veškeré, třeba i ve smyslu liberalismu žádoucí, ideové připomínky krvavé a traumatické zkušenosti s maďarskou bolševickou republikou rad.
Rozhodně nezvykle, a snad i vratce, zní v našem prostředí například tvrzení, že útlak Slováků v rámci habsburských Horních Uher nebyl útlakem národnostním, nýbrž sociálním, útlakem celé sociální třídy v rámci uherského systému velkostatků. I takové teze si však zaslouží sluchu, přicházejí-li od autora, spravedlivě přiznávajícího, kterak mu radost ze slovenských a rumunských území navrácených Maďarsku druhou vídeňskou arbitráží roku 1940 vzápětí zhořkla: stalo se tak s poznáním, že Maďaři na těchto územích si v mezidobí stihli zvyknout na demokratismus neslučitelný s hulvátstvím vnitrozemských vztahů nad- a podřazenosti. Naplnění územně revizionistických tužeb formou daru z rukou německé říše bylo navíc jen krokem v posloupnosti neodvratné zkázy – ke konečnému nástupu sovětské nadvlády. K zániku maďarského měšťanstva jako kulturní třídy, za jehož svědka a snad i spoluviníka se Márai považuje.
Pro mě osobně jako člověka, jehož slovenští předkové ve 20. století – před poválečným příchodem do Československa – vlivem těchto dějin dvakrát vyměnili maďarskou státní příslušnost za rumunskou, aniž přitom opustili rodnou osadu, znamená české vydání těchto Máraiových textů podstatný objev a vhled.
Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.
Ostrava: Profil, 1982.
Román, prvně vydaný roku 1961, poslední životní a do značné míry autobiografické dílo poněkud neklasického socialistického autora, zemřelého roku 1933 na tuberkulózu v pouhých 24 letech. Název odráží autorovu polemiku s Raisovým pojetím vlastenectví ve změněných podmínkách první československé republiky, protežující českou národnost i v čistě německých oblastech. Je kritickým zachycením a zliterárněním zkušenosti učitele na menšinových českých školách v severomoravských německých obcích Štíty (v románu Arnau) a Řepová u Mírova (v románu Rašpava), jakož i v denním kontaktu s vlasteneckou – nebo spíš zištně vlastenčící – měšťanskou společností „na menšině“. Detailní výčet všeho, co knihu vzdaluje od vybroušeného románového tvaru, od pozice v literárních kánonech i od přijatelných pozic ideologických, by byl mnohořádkový. Najdeme ale i ohledy, v nichž je tato četba dodnes překvapivě relevantní.
Především: je to dílo sepsané horečně, bez škrtů a oprav, vyčerpaným a umírajícím autorem prý ani nepřečtené, natož zredigované. (Vydávání Kocourkova díla Miloslavem Jirdou a pozdějšími editory by bylo tématem pro samostatné pojednání.) Z toho nejspíš plyne mnoho dalších vad. Je tu spousta zbytečných slov, chrlení popisů, opisů, vnitřních stavů a nedořečeností, spojujících šrámkovskou rozcitlivělost s výrazovým siláctvím dobové levicové bohémy. Je to bezhlavá střelba výrazů a obrazů, která mnohokrát trefí a nejméně tolikrát i mine, série neproškrtaných okamžitých nápadů, tu a tam i dějových nejasností. Text se hemží žurnalistickými narážkami, ztrácejícími na srozumitelnosti nejpozději s mandátem vysmívaných poslanců národnědemokratických, národněsocialistických i agrárních. Vůbec je tu mnoho ideologie vytažené přímo z komunistických příruček a jen zběžně literárně maskované. Měšťané („paďouři“) masarykovského státu zploštění do pouhé parodie. O poznání životněji podaná je hrstka bohémských desperátů, která ve společnosti Národních jednot a Sokolů přežívá s cynickým odstupem, neschopna účastnit se kolektivního získávání národnostních ostruh.
A pak je tu jakási pevná vrstva, jejíž kousavost nelze přičíst sebevědomé ideologii a jež je příliš konkrétní i překvapivá na to, abychom ji podezřívali z napájení se něčím jiným nežli realitou výpomocných, řádných i definitivních učitelů „menšiny“. Menšiny v uvozovkách, neboť je do značné míry vyráběna: vesnické školy Zapadlých vlastenců 1932 jsou především prostředkem agresivního, systematicky motivovaného a dotovaného počešťování, ochotného napřít síly kdekoli, kde se dají třeba i za úplatu sehnat pro českou školu děti jedné nebo dvou lámaně mluvících rodin. Kocourek pak z první ruky nahlíží beznadějnost i nemravnost této praxe. První československá republika byla státem, který v první světové válce ani tak nezvítězil jako spíše spadl svému národu do klína, a přesto si troufl třetinu svých obyvatel podobnými prostředky postavit do národnostně druhořadé pozice a udržovat v ní. Internacionalismus dobových komunistů, byť i příručkový a se známými tragickými důsledky, je nepříjemným korektivem pro každé příliš ploché dojímání nad prvorepublikovým ideálem.
Severomoravské pohraničí počínajících 30. let je zároveň rejdištěm „hakenkrajzlerů“ a dějištěm vzdouvající se hospodářské krize, konkrétního hladu, nezaměstnanosti. Je scénou nepokojů v čele s tragickým „frývaldovským štrajkem“, střelbou do německých demonstrantů v Dolní Lipové u Jeseníka, událostí stejně tak skutečnou jako mnohokrát zneužitou. To vše je v Kocourkově textu živě, třebas místy plakátově a pamfletově, přítomno. V románu dopsaném v březnu 1933, který tedy můžeme těžko podezírat ze zpětných výkladů.
Komunismus té doby je dnes mrtvý, existuje jen jako skanzen, volební vzpomínka ne už ani důchodců jako celku, ale dokonce jen jejich starší vrstvy. Stojí však za připomínání, kterak jeho děsivá dravost vyrostla z hladu a pevné sebeorganizace jedné společenské vrstvy – právě z tohoto obojího.
Kdo je pohraničí: z minulosti jednoho etnika
Na jaře letošního roku Sudety, bývalé německé pohraničí českých zemí, opět vstoupily do mediálního prostoru jako téma. A to především téma ekonomické. Pohled na mapy ekonomických ukazatelů (nezaměstnanost, exekuce…) vypovídá o tom, že pohraniční kraje si svou historii poválečného vysídlování, osídlování a dosídlování nesou i po 70 letech dál s sebou jako zátěž. V diskusích se objevují náhodné i podloženější dohady o mechanismech, kterými se dávné události překlápějí do současné ekonomického zaostávání daných regionů. Volební mapy posledních parlamentních voleb palčivost tohoto tématu jen posilují.
V tomto článku chci přispět jen velmi částečnou, avšak daty podepřenou odpovědí na jednoduché otázky: Kdo jsou to dnes, v roce 2017, obyvatelé pohraničí? A jak toto dnešní obyvatelstvo souvisí s poválečnými procesy, jimiž v příslušných regionech došlo k téměř úplně výměně obyvatelstva? Opřu se o svůj dlouhodobý výzkum předválečné i poválečné historie jednoho z etnik, která se rozhodnutím vyšších míst důležitou měrou podílela na náhradě vyhnaného německého obyvatelstva: rumunských Slováků. Ze samotného tohoto etnického zaměření již plyne, že nepůjde o reprezentativní obraz poválečného obyvatelstva těchto krajů; pokouším se spíše o zachycení typické podoby jednoho extrému.
Zatímco etnická skupina banátských Čechů je dnes naší veřejnosti dobře známá, mnohem méně se ví o výrazně početnější skupině rumunských Slováků, jejíž velká část se po generacích života v Rumunsku zúčastnila poválečného osídlování a dosídlování českého a moravského pohraničí.
Do několika oblastí někdejšího Uherska, jež po roce 1918 připadly rumunskému království, slovenské rodiny přicházely většinou v 1. polovině 19. století. Žily pak většinou odděleně od maďarsko-rumunské majority, a tím si po celé generace zachovaly víceméně neporušenou slovenštinu i mnoho původních zvyků. Zhruba o jedno století později poválečnému československému státu akutně scházely pracovní síly pro vysídlené pohraničí. A tak se v letech 1946–49 na jeho výzvu vydalo na cestu přes 20 tisíc těchto rumunských Slováků – nejprve na vlastní pěst, později v rámci organizované „reemigrační“ akce. Navzdory slibům o „návratu“ na Slovensko jich valná většina byla odeslána do vylidněných pohraničních regionů Čech a Moravy a umístěna především v malých zemědělských vsích, osadách a samotách. Někteří na relativně soběstačných usedlostech, jiní v lesních podnicích, zemědělských a pastvinářských družstvech nebo na státních statcích. Přes velkou míru fluktuace a vnitřní migrace ještě hluboko do 50. let jich většina natrvalo zakotvila v českých zemích. (Menší počet rodin našel dodatečně útočiště na Slovensku, do Rumunska se nevrátil téměř nikdo.) Po volyňských Češích a maďarských Slovácích byli Slováci z Rumunska třetí největší krajanskou skupinou podílející se na osídlení pohraničí.
Mladé Slovenky v Rumunsku, Nová Huta (Șinteu), cca 1930.
Chudá slovenská rodina (vdova s dětmi) v rumunském Novém Šasteleku (Sacalaşău Nou), cca 1939.
V pátrání po těchto slovenských rodinách jsem za poslední čtyři roky procestoval slušnou část českého pohraničí, z toho některé regiony (Šumava, Jeseníky) takříkajíc křížem krážem. O některé poznatky a dojmy – zajímavé snad ne jen etnograficky, ale právě z hlediska dnešní obecnější sudetské situace – bych se rád podělil. Pro názornost si dovolím nejprve představit 6 konkrétních obcí. Nepůjde opět o reprezentativnost a průměr, ale spíš o jistý extrém rumunskoslovenského osídlení: o místa, kde pováleční reemigranti z Rumunska tvořili svého času velkou část (někde i naprostou většinu) obyvatelstva. Od příchodu osídlenců dnes tyto obce dělí 70 let a dvě až tři generace, které zažívaly snad bez výjimky kulturní despekt ostatního obyvatelstva (včetně opovržení od „vnitrozemských“ Slováků), odkládaly své specifické zvyklosti a snažily se většinou o rychlou asimilaci k „domácím“. Větší rozdíly jsou dnes setřeny, v drobnostech lze však dědictví tohoto původu pozorovat a předpokládat dodnes. Snad všechny uvedené obce, v prostoru široce rozprostřené, avšak obyvatelsky spřízněné, v minulosti spojovala hanlivá přezdívka „Rumunsko“ či „Rumunov“. Ani sedm desetiletí mnohde nestačilo k tomu, aby „domácí“ sousedé přestali rumunské Slováky nazývat nerespektujícím a etnicky mylným označením „Rumuni“.
Rodina rumunských Slováků na Prachaticku, 50. léta.
Šest obcí
Benešov nad Černou. 3631 obyvatel k roku 1930, 1764 k roku 1950, 1323 k roku 2011.1 Novohradské Hory, vůbec největší naše komunita rumunských Slováků, resp. jejich potomků. Podíl tohoto etnika na původu dnešních obyvatel Benešova – bez záruky a při vědomí všech úskalí takového počítání – odhaduji na 60 %.2
Stará Ves u Rýmařova. 1635 obyvatel k roku 1930, 908 k roku 1950, 534 k roku 2010. V minulosti jedna z největších komunit rumunských Slováků na severní Moravě (další např. v okolí Moravského Berouna, Javorníku, Vidnavy, Mikulovic…). Původní osídlenci přišli z Rumunska namnoze na vlastní pěst ještě před započetím organizovaných transportů. „Pohraničí“ je v případě Rýmařovska a celého Nízkého Jeseníku pochopitelně kategorií geograficky dosti nepřiléhavou. Odhad podílu rumunských Slováků (RS) na původu dnešního obyvatelstva Staré Vsi: 60 %.
Valtrovice. 607 obyvatel k roku 1930, 415 k roku 2007. Jedna z velkých komunit ve znojemském příhraničí. Rumunští Slováci sem přicházeli sekundárně odjinud z pohraničí, často za teplejším klimatem a příhodnějšími podmínkami k zemědělství. Odhad podílu RS: 70 %.
Šest vybraných obcí na mapě ČR, obloukem od Staré Vsi, přes Valtrovice, Benešov nad Černou, Malšín po Hošťku a Lesnou. S použitím http://mapy.cz.
Malšín. 154 obyvatel k 2016. Vylidňující se pozůstatek Ostrova-Malšína, někdejší dvojité spádové obce pro četné zemědělské osady a samoty v prostoru na severovýchod od pozdější lipenské přehradní nádrže. Tato oblast byla osídlena téměř výhradně rumunskými Slováky. Odhad podílu RS: 90 %.
Hošťka. 429 obyvatel k 2006. Součást izolovaného ostrůvku rumunskoslovenského osídlení na Tachovsku, téměř výhradně osídlená tímto etnikem. Odhad podílu RS: 90 %.
Lesná. 509 obyvatel k 2006. V blízkosti výše zmíněné Hošťky, avšak případ jen zdánlivě etnicky podobný. Obec osídlená v naprosté většině Rusíny z oblasti rumunského Tarna Mare, kteří roku 1947 využili příležitosti prohlásit se za Slováky a odcestovat v rámci reemigrace do ČSR. V okolí se dodnes mluví o obyvatelstvu Lesné jako o mimořádně soudržném uvnitř a nepřátelském navenek. Odhad podílu zmíněného původu u dnešního obyvatelstva: 90 %.
Kterákoli z těchto obcí nutí v mediálním kontextu posledních let k poznámce, že dlouhotrvajících případových studií integrace ekonomických migrantů je ve skutečnosti plné české i moravské pohraničí… (Majitel auta s výrazným polepem skupiny Ortel, symptomaticky parkujícího při mé letošní návštěvě na návsi v Lesné, by se mnou ovšem asi nesouhlasil.)
Kde žijí potomci rumunských Slováků?
Následující série grafů (vytvořených pomocí stránky Kdejsme.cz) nasvěcuje problém z jiného úhlu. Zobrazena je současná relativní četnost častých a zároveň typických příjmení rumunských Slováků v jednotlivých regionech (konkrétně v okruhu jednotlivých obcí s rozšířenou působností). Příjmení jsou anonymizována, aby článek nemohl přispívat případné další stigmatizaci tohoto etnického původu.3 Tmavší odstíny červené odpovídají výskytu 1 nositele příslušného příjmení (pouze v mužské podobě) na 1500 až 5000 obyvatel. Nejsvětlejší žlutý odstín odpovídá 1 výskytu příjmení na vyšší desítky až stovky tisíc obyvatel.
Příjmení 1 – 289 nositelů
Příjmení 2 – 129 nositelů
Příjmení 3 v pravopisné variantě a) – 147 nositelů
Příjmení 3 v pravopisné variantě b) – 103 nositelů
Příjmení 4 – 252 nositelů
Příjmení 5 – 195 nositelů
Příjmení 6 – 266 nositelů
Příjmení 7 – 114 nositelů
Příjmení 8 – 279 nositelů
Příjmení 9 – 268 nositelů
Příjmení 10 – 160 nositelů
Co nám tyto grafy říkají? Při počtu 103 až 289 nositelů u jednotlivých sledovaných příjmení pozorujeme pochopitelný rozptyl jejich výskytu po celé ČR. Světlejší žlutá pole často odrážejí výskyt jediné rodiny v daném (mikro)regionu, kteréžto výskyty můžeme považovat za více či méně náhodné. Některé regiony vystupují však z grafů vystupují jako dosti charakteristické výskytem rumunských Slováků, resp. jejich potomků (pochopitelně jen v linii předávání příjmení). Jde především o: Rýmařovsko, Jesenicko, Šumpersko, Králicko, Šternbersko (přesněji jde o oblast Moravského Berouna), Znojemsko, Mikulovsko, Trhovosvinensko, Kaplicko, Českokrumlovsko, Prachaticko, Sušicko, Chebsko, Ašsko, Mariánskolázeňsko, Sokolovsko, Broumovsko. Geografické rozmístění našeho vzorku potomstva rumunských Slováků se tak ve velké míře a nepříliš překvapivě kryje s tím, co víme o poválečném osídlování Sudet tímto etnikem. Není to překvapení, je to však nové, datově podložené (i když zatím jen zběžně) a zdaleka ne triviální poznání: potomstvo jedné početné a specifické skupiny osídlenců dnes, po 70 letech, stále z největší části žije v oblastech tehdejšího osídlování. (Je to, pravda, tvrzení poměrně vágní a vybízí k pokusům o upřesnění. Jak velká část přesně? A skutečně žije právě v konkrétním předky osídleném mikroregionu? A jakého druhu jsou sídla, do nichž se toto obyvatelstvo z původně osídlených osad a samot přesunulo? A jaké je dnes jeho typické postavení tam?)
Mladí Slováci z Rumunska, oblast vojenského újezdu Boletice, 50. léta. Pánská saka se v době nedostatku materiálu stala běžným doplňkem postupně zanikajícího ženského kroje.
Rumunští Slováci v oblasti Frymburka, 50. léta
Sedmdesátileté souvislosti
Máme-li se pokoušet o zkratkovité překlenutí mezi poválečným a dnešním obyvatelstvem Sudet, nabízí se logicky nejprve otázka: jaká je tedy historicko-ekonomická specifičnost slovenských osídlenců z Rumunska? Můžeme s jistotou – i když při pominutí mnoha etnografických detailů – říct, že jí byl majetkový a vzdělanostní deficit. Přicházeli většinou téměř s ničím a byli především v prvních letech hmotně zcela závislí na libovůli státu. (Ten z jejich tradičních orientací oceňoval tu na lesnictví nebo na sklářství, po Únoru však naprosto ne jejich touhu po soukromém zemědělství.) Ještě vážnější byla zřejmě zaostalost vzdělanostní. V době reemigrace v letech 1946–49 byli rumunští Slováci nejméně z poloviny negramotní. Ještě generace dorůstající do školního věku během školsky nejpokrokovějších třicátých let nechodila v Rumunsku do školy zčásti vůbec (pro velkou docházkovou vzdálenost); z větší části pak absolvovala několik málo roků nesoustavné školní docházky ustavičně omezované potřebami rodinného hospodářství; v případě osvícených rodičů absolvovala čtyři víceméně soustavné školní roky. (Vyšší vzdělání bylo již naprostou výjimkou.) I když v Československu se situace relativně rychle měnila (včetně doplňujícího vzdělávání mimoškolních ročníků), výchozí stav tím byl dán. Slovenští reemigranti vesměs přicházeli do pohraničí jako zástupci spodního decilu ekonomického i vzdělanostního rozvrstvení. Není vůbec přehnané mluvit o závanu devatenáctého století, který s těmito rodinami nakrátko do pohraničí přišel, a o vpravdě generačním zpoždění v mnoha ekonomicky relevantních ohledech. (Samozřejmě se tím nijak nepopírají jednotlivé světlé výjimky a rodiny vymykající se tomuto zobecňujícímu popisu.)
Alespoň v jistém segmentu poválečné „sudetské“ společnosti tak náš rozbor předběžně potvrzuje intuitivní souvislost stavu výchozího s různými projevy dnešního stavu daných regionů. Odtud mohou již docela přímo následovat úvahy o sociálně-geografické prostupnosti v posledním půlstoletí.
Jednou optikou můžeme tvrdit, že „kdo chce, může“, a i předložené grafy naznačují, že opuštění pohraničí jakožto existenčního východiska není v demografické skupině rumunských Slováků a jejich potomků nikterak výjimečným jevem.
V jiném vidění se budeme ptát, jaká je praktická váha onoho „může“, totiž jakou výjimečnost prokazuje ten, kdo na ně reálně dosáhne, a jaké přirozené stupně jsou na této cestě k dispozici. V této souvislosti se k přemýšlení nabízejí třeba aktuální případy rušení nebo postupného redukování mikroregionálních vzdělanostních center v zájmu výukové „efektivity“, viz gymnázia v Kaplici, Mikulově, Rýmařově.
Budeme se ptát, na čem ohledně tohoto „může“ se mohou a mají shodnout ti, jejichž děti jsou už při zápisu do školky více způsoby předurčeny ke studiu na prestižních metropolitních gymnáziích, s těmi, jejichž prarodiče měli zamlada boty jen na neděli a podepisovali se třemi křížky. (I při vědomí, že mezi těmito skupinami je nepochybně překryv.) Ti, jejichž děti znají základní domácí zvířectvo především z obrázkových knížek, agroparků a vánočních trhů, s těmi, pro které je zemědělství rodově i individuálně původní a možná dodnes jedinou kvalifikací. Kterých se bezprostředně a citelně dotýkají hluboké proměny, jimiž regionální zemědělství v posledních desetiletích prochází.
Budeme ptát na to, zda pro naše pohraničí existuje budoucnost bez obřích injekcí finančních a lidských, ještě větších, než je současné nemalé evropské rozvojové dotování regionů. Bez skutečného Marshallova plánu pro Sudety, bez plánovitého a masivního pumpování nové krve, bez dosídlovací agendy pobídek a náborových příspěvků, která by pamětníky upomenula na dobu dávno minulou.
1 Všechny údaje podle české Wikipedie k 26. 11. 2017.
2 Myšlen je skutečně podíl předků tohoto původu (na úrovni předválečné doby) pro jednotlivé obyvatele; představa neimplikuje biologický determinismus ani mystiku krve, ale má střízlivě aproximovat historický vliv rozdílných kulturních okruhů na současný život v daných místech.
3 Na základě údajů z oficiální reemigrační akce je zvoleno deset nejčastějších příjmení z oblasti tzv. sedmihradského Rudohoří (odkud pocházela největší část reemigrantů), která lze považovat pro toto etnikum za charakteristická – tj. příjmení, která jednoznačně odkazují na rumunskoslovenský původ nositele (v linii předávání příjmení). Vyloučena jsou tedy ta častá příjmení, která jsou běžná i mezi „domácím“ obyvatelstvem.