Narychlo sešitý slon

Kniha Andreje Bána Slon na Zemplíně by byla výborným výkladem o Slovensku pro zvědavého a nepoučeného českého čtenáře, kdyby byla bývala v celém svém úhrnu dokázala udržet kvalitu a koncepci svých nejlepších částí.

Moje generace má nepochybně dluh v poznání toho, co oproti těm předchozím nedostávala už každodenním talíři zpravodajství a hospodářského provozu, totiž v samé historicko-kulturní geografii Slovenska. Zemplín, Spiš, Gemer, Liptov? Dychtivě sahám po svazku, který by mi tyto dávnověké názvy od sousedů ověsil náležitými znalostmi, a třeba zprvu jen stereotypy, jaké od mládí přirozeně nasávám ohledně regionů českých. Úvodní mapka Bánovy „roadmovie“ od Čierné nad Tisou po Bratislavu, s důkladným prokřižováním slovenského východu a středu, něco takového slibuje. Slib je ale splněn jen částečně.

Možná je to konjunkturou reportážní literatury, zprvu zejména polské, vydávané v nakladatelstvích Dokořán, Máj a Absynt; úspěchem, který velí kout železo zavčasu. Buď jak buď, Bánova kniha vyšla z mého pohledu dříve, než měla, dříve, než se redaktorka odhodlala do ní zakrojit a jinde si naopak vyžádat doplnění.

Nevadí, že to není jedna skutečná roadmovie, ale záznamy z Bánových třiceti let cestování po Slovensku. Prvním ohrožením soudržnosti knihy se stává teprve přidání třetí proměnné kromě geografie a času: totiž různorodosti tématu a přístupu. Ze Zemplína jsou to hlavně reportážní pohledy z „divokého východu“, rozparcelovaného za časů pozdního Směru na podvodně inkasované agrodotace; na Spiši a Gemeru nám Andrej Bán ukazuje etnickou realitu s jejími konflikty a vymíráním kdysi kvetoucích míst; méně „exotický“ západ Slovenska je tu trochu do počtu (jeho kapitolkám shodou okolností schází jakákoliv podstatnější místní vazba). Mezi tím vším se míhají krátké, tematicky zacílené pohledy orientované převážně historicky: Dukla, Andrej Hlinka, arizace, Jánošík…

Tematická různorodost ale ještě není hlavním úskalím. Tím jsou jednak reportážní drobty typu „na co si ještě autor vzpomněl“ (svazek místy skutečně připomíná soubor zbytků po prvotřídních reportážích, které jako by zůstaly otištěny jinde) , jednak po knize roztroušená nejčerstvější slovenská politika, namnoze jen pěna dní, která si v českém kontextu říká o vysvětlivky už teď – v druhém roce po vydání originálu. (Musím jako čtenář nutně už vědět, co je SDKÚ, kdo je Andrej Danko a co znamenala jakási epizoda s líbáním kapitánských výložek? A pokud to vím, je právě toto kniha pro mě?) Obojí ze Slona na Zemplíně činí dosti nahonem spíchnutého chobotnatce.

Kapitolka z Humenného je nevýznamný pohled „z druhé ruky“ na osobu místní primátorky, byť jistě politicky odpudivou. Následuje pár odstavců o stoupencích permakultury, o rusínských vesnicích zaplavených přehradou, o pytláctví v okolí Brezna, o rodném domě Andreje Hlinky, nepříliš souvisle o měšťanské tradici liptovské, o komunitním psu Ťapkovi a jazykových inspektorech v Partizánském a v Galantě (anebo naopak, anebo kdekoliv jinde). Po důkladném – vzhledem k vážnosti věci se nehodí napsat „zdlouhavém“ – vykreslení zemplínských agromachinací je to najednou čtení jako projížďka vlakem. Věci mizí dřív, než je stačíte postřehnout a zařadit si. Dorostenci z Jelšavy nastoupili k mistrovskému utkání v deseti a dostali nakládačku 7:0. No a co?

Slon na Zemplíně jako celek nesestává z nepodstatností – o současném Slovensku se tu nejspíš vypovídá hodně. Ten celek ale nedrží, neříká víc než jeho jednotlivosti. Jazykem empirických věd by se o tom dalo říct: poněkud řídká data přes příliš mnoho proměnných.


Andrej Bán: Slon na Zemplíně. Příběhy Slovenska. Absynt, 2019.