Zprávy a úvahy Poláka Zbigniewa Herberta o řecké a nizozemské kulturní minulosti mi česká vydavatelka těchto textů vlastníma rukama zaslala z jedné zapadlé pošty v broumovském výběžku. V čase letadel připoutaných k zemi, prázdných hotelů po celém světě, ale zároveň už i nesmělých, „neodolatelných“ nabídek k opětovnému velikému roztočení turistického stroje mě Herbertovy texty ze svazků Labyrint u moře a Zátiší s udidlem mají k myšlence, že milovat cizí krajiny je lepší z povzdálí.

Autor, kterému se v předválečném Lvově ještě stihlo dostat ukázky klasického gymnaziálního vzdělání s jeho důstojností i nepraktičností, v Labyrintu u moře prochází se čtenářem kanonická místa řecké antiky. Coby osobní vykladač dějin a archeologických nálezů i coby zapisovatel svých vlastních cest a s nimi spjatých očekávání, postupuje v úhledně dějepisném pořadí od vzdušných krétských paláců přes kyklopské hrobky a kobky Mykén, přes posvátná místa archaického a klasického Řecka s athénskou Akropolí jako korunou až k Římany umlčeným Etruskům. Teprve nakonec, jakoby neochotně, vstupuje do své latinské intelektuální domoviny zprávou o tom, jak si římský řád s disciplínou na samém západním okraji světa podmaňovaly chladnou Británii.

Mít dávné Řecko za jeden ze svých kulturních domovů je skutečně možné zcela mimoběžně s tím, zda naše noha spočinula na půdě řeckých letišť, přístavů a muzeí. Jako Herbert, napjatě očekávající, zda se Akropole jeho letitých představ konečným fyzickým shledáním v kulisách rodícího se masového turismu podtrhne, dotvoří, anebo roztříští, tak i já nasávám touhu po Řecku s léty, od gymnaziálních, mírně snobských výběrových seminářů nad Sofoklem, přes povinnou a zároveň eticky vtahující antickou filosofii, a bez ohledu na to, zda a kolikrát se mi mezitím podařilo navštívit Athény, Delfy, Samothráké, Faistos a Délos. Samy tyto návštěvy znamenají málo, protože obcování s mytickou kulturní kolébkou se při nich odehrává jen v trhlinách praktického shonu cizinců v turistické destinaci: kudy tam, kde kdy být, co si zapamatovat prakticky, co jako zážitek a humanitní plod vytoužené dovolené, co k tomu jíst a pít a v neposlední řadě co za to dávat, aby nebyla uražena čest lidí ani bohů. Čas příběhů o Řecku je jiný než čas řecké turistiky. Mezi Akropolí doby bronzové, Perikleovy, Akropolí florentských kupců, Turků, západoevropských romantiků a archeologů se rozprostírají tři tisíciletí nacpaná přestavbami, dělovými výstřely, výbuchy a pasením koz. Evans se Schliemannem dodnes kopou, a to, co nalezli, nám předávají obalené v záhadách a interpretacích.

Herbert příběhy a interpretace nejen předává, ale také hodnotí znaménky. Je si současně vědom, že je to skutečně příběh, na co lepíme své kulturní posudky, neboť historická materie se kritickému pozorovateli často rozplývá v prstech na prach tak jako právě odkryté trámy Knóssu. Neokázalá, rozverně lidská kultura předřeckých Kréťanů, vyčítaná z palácových mozaik, dochází tak u Herberta ocenění v porovnání s mykénskými, některými athénskými a zvláště pak římskými projevy megalomanie a nezájmu o jedince. Některé mozaiky lze ale dokreslovat po libosti, sběrač šafránu může být ve skutečnosti opicí v zámecké zahradě a tenkostěnné mínojské paláce, nechráněné před útoky z moře, jsou podle jiného výkladu donekonečna slepovanými pohřebními síňkami, zdobenými městy mrtvých. Athéňané jsou hrdiny před východní despocii, a sami despoty vůči svéhlavému ostrovu Samu. „Okupanti vracející se z války přinášejí v záhybech uniforem, na podešvích bot – nákazu, která způsobí onemocnění jejich vlastní společnosti, jejich vlastní svobody,“ píše Herbert v 70. letech.

V tom, že neváhá poučení z antických příběhů přenášet do své současnosti, se Zbigniew Herbert shoduje s jiným polským milovníkem řeckých dějin, Ryszardem Kapuścińskim. Ten ve své pozdní knize Cesty s Hérodotem popisuje, kterak mu dílo řeckého dějepisce bylo po desetiletí průvodcem a zdrojem inspirací i úvah na reportérských cestách po Africe i Asii. Hérodotos v jeho aktualizujícím podání je ten, kdo vždy váží, ověřuje tvrzení lidí a zjišťuje, že jen v odhodlaném a metodickém pohybu za další a další horizonty spočívá naděje na obsáhnutí celé šíře známého světa. (V milé, interaktivní formě si to čtenář může vyzkoušet v jedné z epizod sofistikovaného komiksu Xkcd.)

Obracet se k Řecku, intelektuální kolébce, je snad jakousi přirozeností evropského intelektuála. Pohled do zlatého věku nizozemského měšťanstva, jemuž se – především prostřednictvím holandského malířství – věnuje Herbertovo Zátiší s udidlem, může být už vnímán jako cosi kulturně speciálnějšího, s cedulkou „pro vážné zájemce“. O „kolébku“ jde ale svým způsobem taky – po úspěšném odporu vůči silnějším uzurpátorům, za relativně tolerantního reformačního ducha a za stálého ohrožení ploché země vodami se tu v peřinkách kvetoucího obchodu rodí sebevědomé měšťanstvo, blahobytný občan nepokořeného státu, který se sám před nikým a ničím zbytečně nepokořuje, ale ani netouží po výpadech za hranice svého prostoru, obchodního klidu a každodennosti. I když není od věci mít na paměti, jako má i Herbert, čím vším – od obchodních ztroskotání, přes výlevy kalvínského fundamentalismu po koloniální krutosti v zámoří – je blahobyt holandského měšťanstva vykupován.

Obrazy jsou, zdá se, pro tuto třídu denní samozřejmostí. Malířství severního Nizozemí na rozdíl od vlámského není malířstvím božských věcí, mučedníků, mytologií a historii, ale malířstvím měšťanů, obchodnických a rodinných portrétů, solidních oděvů, nedalekých krajin, domácích a hospodských scének, náznakových milostných příběhů v interiérech, květin, potravin a předmětů. Předmět, hmatatelná věc každodenního použití, má v této kultuře plnoprávné a důstojné postavení; je-li však něco lepší než džbán a ryba, je to mistrovský obraz džbánu a ryby, po kterých se chce nevěřícně sáhnout. K mistrovství patří odedávna ocenění a obchod, k obchodu – šance, zisk a riziko. Malířů v 17. století neuvěřitelně přibývá, obrazy jsou artikl, který podle rozmarů trhu může vydělat sotva na své plátno anebo taky vynést zlaté tisícovky, to první ale spíš. Korelace mezi dobovým hmotným zajištěním malíře a jeho dnešním oceněním je nevelká. Vermeer zemřel v dluzích, Hals v chudobinci, od vyobcovaného buřiče Torrentia se dochoval jediný obraz – tajemné Zátiší s udidlem jako snad vážná a snad ironická apotéoza míry ve všech věcech.

Holandský „zlatý věk“ si můžeme představovat i podle historie slavné „tulpenwoede“, tulipánové horečky. Obchod s cibulkami exotických, ceněných tulipánů se tu ve 30. letech 17. století zcela vymkl mezím daným rozumnou potřebou tohoto luxusního zboží a stal se opojným hazardem. Cibule nejvzácnějšího druhu, jímž byl dle podivné, neosobní dohody trhu žíhaný „Semper Augustus“, se na vrcholu horečky prodávala za cenu domu se zahradou. Roku 1637 bublina splaskla. Šťastní držitelé cibulí, pořízených za výhodnou cenu na tajnůstkářském trhu, zjistili, že mají v ruce spekulativního černého petra, a utopili se v dluzích.

Také Nizozemsko, přívětivou zemi svých studií, se nyní nerozpakuji obdivovat z odstupu, připoután k struně rozepjaté mezi východočeským pohraničím, jež je adresou Herbertova českého vydavatele, a tím severomoravským, kde sídlí čtenář; zaujat myšlenkou, že cestování do cizích krajin nemusí být nezbytně denním chlebem pro zbytek našeho století. Jako přítomnost experimentátora mění podmínky pokusu, tak i turista mění svou destinaci. Necestovat do míst, která se přílivu turistů brání (jako Amsterdam, zvažující dnes zdanit hotely fixním poplatkem ve snaze odradit nejchudší z turistů) je nepochybně jednou z lepších věcí, jež můžeme dělat pro sebe i pro ně.

Zátiší s udidlem i Labyrint u moře přeložil Jan Linka a to, že jsem během čtení na jeho úlohu snad ani jedinkrát nepomyslel, mluví o ní bezpochyby jazykem chvály.

Zbigniew Herbert: Labyrint u moře. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2016.

Zbigniew Herbert: Zátiší s udidlem. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2012.