Pohraničí vždy znova ztracené a opuštěné: nad reportážemi Wenzela Jaksche

Publikováno | Autor:

Wenzel Jaksch (1896–1966) byl v mládí sociálnědemokratickým novinářem a později předsedou německé sociálně demokratické strany v Československu, díky svým antinacistickým postojům asi nejuznávanějším z oponentů nacionální politiky exilového prezidenta Beneše a poválečné Národní fronty. Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší jeho sociálně laděné, výrazně agitační reportáže z německého pohraničí prvorepublikových Čech, a to konkrétně z let 1924–1928. V některých svých rozměrech je to nanejvýš současné čtení.

Na knize zaujímá především dvojí. Tím prvním je pochopitelně národnostní rozměr všude tam, kde brutální bída, ignorance postavení nezaměstnaných či paběrkujicích německy mluvících rodin a ukrajování z pracovních práv nízkokvalifikovaných dělníků vyplývaly kromě obecné hospodářské situace tak či onak i ze státní preference českého národního živlu. Tento motiv není v knize dominantní a Jaksch ho ani nestaví do popředí; je však trvalou poznámkou na okraj všech idealizací československé první republiky a jejích pravicových vlád.

Ještě zajímavější a originálnější ale pro mě na celém svazku je, co vypovídá o dopadech abstraktních ekonomických principů a dějů do nejhmatatelnější reality pracovníků, pracovních podmínek, výdělků a zaměstnanosti. Kdo by v reportážích z nejzazšího čtyřročí před vypuknutím velké hospodářské krize roku 1929 očekával obraz konjunktury, kvetoucího průmyslu všude po vlastech, bude překvapen. Velkou roli pochopitelně hraje výběr levicového reportéra a agitátora. I s tím vědomím však pohraniční podhorský pás od jihu po východ Čech z líčení vychází jako řetězec neuralgických bodů chudoby, které i v „předkrizových“ letech jen stěží dokázaly reagovat na turbulentní obchodní změny vyvolané rozpadem mocnářství.

Výčet odvětví, které v pohraničí stagnují nebo se hroutí vlivem tržních změn, u Jaksche sahá od hornictví a sklářství přes tkalcovství a přadláctví po archaickou domáckou výrobu dřevěných škatulek, nitěných knoflíků a paličkovaných krajek. Vyjevuje se v tom tragika lidského postavení na volném trhu, který je namnoze nejefektivnější organizací ekonomických vztahů, avšak z téhož důvodu vždy kohosi nechává bez varování na holičkách. Jaksch pochopitelně ukazuje především to druhé, je však třeba fixovat zrakem obojí bez rozdílu a vytrvale. Zájem trhu o paličkovanou krajku, lněné textilie, o vinuté skleněné perle nebo o vrtané knoflíčky z perleťových lastur opadl – a co tedy se má dít tam, kde jedno z těchto odvětví, jakkoli groteskních, jakž takž živilo několik tisíc rodin (v tomto případě německých)? Wenzel Jaksch snad málo vidí, že produkce zboží, které nikdo nechce, sotva může někoho živit; stejně tak málo ale jím vyzývané pravicové měšťanstvo je ochotno připustit, že škatulkáři, paličkářky a horníci byli po léta a desetiletí právě tam, kde byl o jejich práci zájem a kde se jí dokázali živit sami, bez nároků na ostatní. Rada „nevyráběj nitěné knoflíky, když je nikdo nechce“ je málo účinná tam, kde se dlouho a různými způsoby (v neposlední řadě vzděláváním či spíše nevzděláváním a zanedbáváním dopravní infrastruktury) optimalizovalo právě na domáckou výrobu nitěných knoflíků.

Čtenář s prediktivními sklony se tu může zamýšlet, která odvětví ekonomické činnosti pro roky nyní očekávané ekonomické krize stihne osud nového paličkářství, rukavičkářství a lamačství lnu. Pomyšlení na průmysl spalovacích motorů je tu nasnadě. Jsme-li ale stále více ekonomikou služeb, nebude snad příští velká krize především krizí jejich? Dnes je ještě obtížné si představit úpadek v donedávna se prudce rozvíjejících oborech webdesignu, copywritingu, e-marketingu; v programátorství, které má už několik roků pověst nového útočiště pro kohokoli, kdo je schopen a ochoten naučit se základy některého z programovacích jazyků. Zákon nabídky a poptávky se ale netýká jen nitěných knoflíků.

Rovněž téma dostupného a důstojného bydlení je z Jakschových reportáží možno přes téměř stoletý odstup, s příslušným zjemněním přenášet do čiré současnosti. „Mnoho vlastníků své činžovní domky raději zbourá nebo je nechává zchátrat, než by je pronajali za únosnou cenu.“ – Jak aktuálně to zní v době, kdy se volný kapitál s oblibou a více než dříve ukládá do nemovitostí určených – původně – k bydlení!

A ještě cosi k pracovním podmínkám. Zní to vpravdě matoucně a ironicky dnes, kdy se „home office“ pojímá v prvé řadě jako benefit solidnějších zaměstnání: „V [krušnohorských rukavičkářských] podnicích vládnou relativně volné poměry, neboť mzda se počítá od kusu a práci je možno si brát i domů. Odbory však v těchto patriarchálních vztazích, které znemožňují dodržování osmihodinové pracovní doby, vidí nevýhody. […] chtějí skončit s odnášením materiálu a doděláváním různých dílčích prací doma, chtějí koncentrovat práci v továrnách a dosáhnout tak lepší kontroly nad pracovní dobou.“

Aktuálnost Jakschových stoletých reportáží nám znovu staví před oči, co je trvale podnětného na mezinárodní sociálnědemokratické myšlence, navzdory tuposti a mizivému rozhledu řady jejích domácích představitelů. Obecněji se v tom vyjevuje rozdíl mezi stranami stojícími na skutečné politické myšlence (sociální demokracie, zelení), která jim umožňuje přežít i dlouholetá oslabení, a stranami či hnutími stavěnými na nepolitických univerzáliích slušnosti, výkonnosti nebo správních a technologických schopností (viz i aktuální sbližování STAN a Pirátů). Každé skutečné politické zastoupení je totiž zastoupením někoho proti ostatním.

Pro zájemce o téma rumunských Slováků dodávám, že v knize se mezi jinými ne náhodou mluví o celé řádce pohraničních míst, která se coby ta nejzapadlejší a hospodářsky nejproblematičtější po válce dočkala právě osídlení krajany z Rumunska. Tedy těmi, kdo přicházeli nejpozději, s nejslabším zázemím a nejméně si mohli vybírat. Posuďte: Rokytnice v Orlických Horách, Nebeská Rybná, Kraslice, Rotava, Plesná, Luby, Hora sv. Šebestiána, Železná Ruda, Nýrsko, Hamry, Hojsova Stráž… V některých z nich – týká se to hlavně Orlicka a Chomutovska – dokonce ani oni nevydrželi.

Wenzel Jaksch: Ztracené vesnice, opuštění lidé. Reportáže z českého pohraničí 1924–1928. Přeložila Zuzana Schwarzová. Praha, Academia, 2017.

Jak jsme odcházeli od ČEZu

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Jsme elektřina, jsme teplo. Jsme lidé.

Letos v květnu jsme se nastěhovali do nájemního bytu v novém bydlišti. Součástí nájemní smlouvy bylo přepsat si na sebe dodávky elektřiny a plynu, o což jsme se neprodleně, a dosud zcela nepoučeně, začali snažit. Nastalo několikatýdenní martyrium, způsobené tím, že jsme si na rozdíl od všech předchozích nájemníků dovolili nechtít odebírat elektřinu od společnosti ČEZ Prodej. A to na takzvaně liberalizovaném trhu s energiemi.

Následující příběh bude mít hned šest aktérů:

  • my, tedy mladí manželé v cizím městě;
  • majitelka bytu;
  • předchozí nájemník, který z bytu odešel několik týdnů před naším nastěhováním;
  • společnost ČEZ Prodej, s.r.o., jako jeden z prodejců energie, mezi nimiž si zákazník může – aspoň na papíře – svobodně volit; s touto společností jsme jednali prostřednictvím zaměstnanců jejích zákaznických linek a především kamenné pobočky v Šumperku
  • nový dodavatel, tedy prodejce energie, k němuž jsme si usmysleli přejít
  • společnost ČEZ Distribuce, a.s., coby distributor energie (provozovatel distribuční sítě, který je ustanoven pro dané území, a kterého si tak zákazník zvolit nemůže).

ČEZ Prodej a ČEZ Distribuce jsou tak trochu odlišné podniky, tak trochu ale ne. Oba totiž patří pod obří energetickou skupinu ČEZ, a.s., a to také zákazník v jednání ČEZ Prodej může na vlastní kůži zakusit.

Jistá neobvyklost naší situace, určitě však ne zásadní mimořádnost, spočívala v tom, že jsme se rozhodli přejít k jinému dodavateli elektřiny s bytem, který jsme právě přebírali. Náš důvod pro tuto změnu byl především ekologický, nehraje zde však v zásadě roli: zákazník-odběratel by měl mít možnost přiměřeně jednoduché změny dodavatele, i kdyby motivací k ní měl být třeba dárek v podobě plyšové žirafy. Náš přechod by pravděpodobně skutečně býval byl jednoduchý, kdybychom se rozhodli k novému dodavateli přejít v situaci našeho vlastního smluvního vztahu s dosavadním dodavatelem. V takovém případě by nový dodavatel na základě naší plné moci zřejmě bez problémů dokázal vyřídit všechny náležitosti (pochopitelně s ohledem na naše stávající smluvní závazky, fixace apod.). Situace, kdy jsme se stávajícím dodavatelem sami žádnou smlouvu neměli ani ji nehodlali uzavřít, se však ukázala být Achillovou patou údajně plně liberalizovaného systému.

Následující odstavce popisují celý proces z perspektivy těch, kdo jím už prošli a aspoň přibližně se v jeho praktických a právních stránkách zorientovali. Podávají ho tedy relativně přehledně a redukovaný na jádro problémů. Autentickým zážitkem z procesu ale bylo několik dní naprostého komunikačního chaosu, naší dezorientace, neschopnosti se dobrat spolehlivých informací, neschopnosti nového dodavatele za nás problém plně převzít, jakož i aktivní snahy ČEZ Prodej nám přechod k jinému dodavateli ztížit. Po těchto několika dnech pak následovaly týdny nejistoty, zda nás naše trvání na možnosti volby náhodou nebude stát tisíce nebo desítky tisíc korun navíc oproti situaci, kdy bychom s odběrem elektřiny poslušně zůstali u ČEZu.

Zájmem majitelky bytu bylo mít se záležitostí co nejméně starostí, jak by tomu bezpochyby bylo, kdybychom se drželi stávajícího dodavatele. U dodávek plynu, na rozdíl od elektřiny, jsme také po jistém zvažování učinili přesně to. Ukončení smlouvy předchozího nájemníka a uzavření naší smlouvy k danému odběrnému místu se na pobočce ČEZ Prodej odehrálo téměř lusknutím prstu. Společnost získávala nového zákazníka namísto starého zákazníka a nebyl důvod cokoli komplikovat. Jinak tomu ale bylo s elektřinou.

Nový dodavatel se po našem vyjádření zájmu o přechod choval vstřícně, jak se u nového a perspektivního zákazníka patří. Aby však mohl u distributora vznést nárok na dané odběrné místo, žádal od nás doklad o tom, že stávající smlouva s prodejcem je ukončena. V tom byl kámen úrazu.

My jako noví obyvatelé bytu jsme totiž se společností ČEZ Prodej ve smluvním vztahu nebyli. Jakmile se ukázalo, že nám jde o přechod k jinému dodavateli, nebyla nám společnost ochotna k dosavadní smlouvě cokoliv jasného sdělit ústně, natož vystavit potvrzení. To je snad pochopitelné, nakolik jsme nebyli smluvní stranou, ne však nakolik jsme byli novými uživateli odběrného místa, k němuž se smlouva vázala. Ze strany zaměstnanců společnosti, někdy různých a někdy dokonce týchž, zaznívaly protichůdné údaje o stavu smlouvy, zpravidla ale s ujištěním, že když si s vyřízením převodu odběrného místa k novému dodavateli značně nepospíšíme, nejspíš nám distributor brzy odpojí elektroměr.

Samo odkazování na předchozího odběratele jako na toho, komu jedině může ČEZ Prodej o smlouvě poskytnout informace, bylo značně absurdní. Předchozího nájemníka k nám jakožto novým nájemníkům neváže zhola nic, a my tedy neměli, jak se domoci kontaktu – natož spolupráce a sdílení informací. Jen díky ochotě majitelky a předchozího nájemníka ke spolupráci přece jen došlo. Když si ovšem předchozí nájemník na naši prosbu na šumperské pobočce ČEZ Prodej osobně požádal o informaci a doklad k ukončení smlouvy, nebylo mu vyhověno a vymohl si jen potvrzení o tom, že výpověď smlouvy byla z jeho strany podána před třemi týdny. Pracovníci pobočky nedokázali nebo nebyli ochotni ani předchozímu nájemníkovi, jakožto druhé smluvní straně, sdělit, kdy byla/bude smlouva fakticky ukončena. Zároveň však předchozího nájemníka a zároveň přítomnou majitelku bytu sugestivně, z našeho pohledu nátlakově, přesvědčovali, že okamžitě po ukončení smlouvy nastává odmontování elektroměru se všemi důsledky (přerušení dodávky, nemalý poplatek za opětovné namontování a za související revizi).

V situaci informačního zmatku jsme se rozhodli důvěřovat informaci nového dodavatele, že 1) na ukončení smlouvy z důvodu stěhování odběratele má prodejce lhůtu 30 dní od odběratelova podání výpovědi, 2) k odmontování elektroměru distributorem podle zkušenosti nedochází hned s okamžikem ukončení smlouvy na odběrné místo, nýbrž až během 2–3 týdnů a po písemném upozornění. Majitelce bytu, která byla nátlakem prodejce rozrušena a připravena přepsat odběr elektřiny na sebe se zachováním stávajícího dodavatele ČEZ Prodej, jsme se v tu chvíli zavázali vzít riziko následných komplikací s elektroměrem na sebe. Vedlo nás odhodlání dokončit převod odběrného místa k novému dodavateli, teď už z důvodů nejen ekologických, ale zejména v reakci na predátorské jednání společnosti ČEZ Prodej. Pokud by informace nového dodavatele nebyly pravdivé, náklady pro nás se snadno mohly vyšplhat do nižších desítek tisíc korun, a to vzhledem k tomu, že pro novou revizi by byla pravděpodobně nutná úprava elektroinstalace v bytě.

Po našem doložení, že smlouva předchozího nájemníka byla před třemi týdny vypovězena, vyvození, že podle zákona musí tedy být přibližně do týdne ukončena, a prohlášení, že nemáme žádnou možnost ukončení smlouvy doložit přesněji, nový dodavatel záležitost konečně převzal. Byť ji za tohoto stavu přebíral neochotně, nenastaly pro nás další komplikace, elektroměr zůstal na svém místě a asi po dvou týdnech jsme začali oficiálně odebírat elektřinu od nového dodavatele.

Z jednání se společností ČEZ Prodej jsme si odnesli nejhorší možnou zkušenost. Bezproblémovost střídání nájemníků v odběrném místě a termíny, k nimž se má něco stát (evidentně termíny interní a nezávazné), přestávají platit, jakmile se nový nájemník u dodavatele rozhodně nesetrvat. Zaměstnanci a zaměstnankyně šumperské pobočky se nás systematicky snažili znejistit a přimět k domněnce, že přechod k jinému dodavateli je v naší situaci objektivně spojen s vysokým rizikem. Chytře přitom využívali dvojakého vztahu prodejce a distributora, zde dvou různých společností („My vám chceme pomoct, ale distributor vám ten elektroměr odmontuje…“) z téže skupiny ČEZ („My dobře víme, že vám to kolegové z distribuce odmontují“ – do čehož si zákazník může snadno vložit: „a dovedeme to uspíšit“). To vše pod slupkou vstřícného vystupování („máte svobodu si vybrat, my vás jen informujeme“) a se žoviální třešničkou na dortu: „Máme demokracii, každý si může dodavatele zvolit podle chuti.“ (!)

Můžeme příběh uzavřít. V celkem běžné situaci přebírání bytu po jiném nájemníkovi, předchozím odběrateli, jsme jako vysokoškolsky vzdělaný pár nedokázali změnit dodavatele elektřiny snadněji než

  • po několikadenním studiu nepřehledné situace,
  • za cenu komunikace se čtyřmi dalšími stranami, včetně nepříjemných lidských interakcí, a při spolupráci někoho, kdo nám jí nebyl povinován,
  • za cenu podrobení se riziku desetitisícové ztráty, jakkoli už reálné nebo nereálné toto riziko objektivně bylo.

Není těžké si domyslet, že velká většina rodin by si tyto těžkosti raději ušetřila a zůstala v naší situaci u dosavadního dodavatele, navzdory případným motivacím k odchodu. Náš případ je svědectvím, že trh s energiemi má přinejmenším v některých situacích k praktické liberalizaci velmi daleko.

Radek a Zuzana Ocelákovi

Snít o modré a oranžové zemi – Zbigniew Herbert

Publikováno | Autor:

Zprávy a úvahy Poláka Zbigniewa Herberta o řecké a nizozemské kulturní minulosti mi česká vydavatelka těchto textů vlastníma rukama zaslala z jedné zapadlé pošty v broumovském výběžku. V čase letadel připoutaných k zemi, prázdných hotelů po celém světě, ale zároveň už i nesmělých, „neodolatelných“ nabídek k opětovnému velikému roztočení turistického stroje mě Herbertovy texty ze svazků Labyrint u moře a Zátiší s udidlem mají k myšlence, že milovat cizí krajiny je lepší z povzdálí.

Autor, kterému se v předválečném Lvově ještě stihlo dostat ukázky klasického gymnaziálního vzdělání s jeho důstojností i nepraktičností, v Labyrintu u moře prochází se čtenářem kanonická místa řecké antiky. Coby osobní vykladač dějin a archeologických nálezů i coby zapisovatel svých vlastních cest a s nimi spjatých očekávání, postupuje v úhledně dějepisném pořadí od vzdušných krétských paláců přes kyklopské hrobky a kobky Mykén, přes posvátná místa archaického a klasického Řecka s athénskou Akropolí jako korunou až k Římany umlčeným Etruskům. Teprve nakonec, jakoby neochotně, vstupuje do své latinské intelektuální domoviny zprávou o tom, jak si římský řád s disciplínou na samém západním okraji světa podmaňovaly chladnou Británii.

Mít dávné Řecko za jeden ze svých kulturních domovů je skutečně možné zcela mimoběžně s tím, zda naše noha spočinula na půdě řeckých letišť, přístavů a muzeí. Jako Herbert, napjatě očekávající, zda se Akropole jeho letitých představ konečným fyzickým shledáním v kulisách rodícího se masového turismu podtrhne, dotvoří, anebo roztříští, tak i já nasávám touhu po Řecku s léty, od gymnaziálních, mírně snobských výběrových seminářů nad Sofoklem, přes povinnou a zároveň eticky vtahující antickou filosofii, a bez ohledu na to, zda a kolikrát se mi mezitím podařilo navštívit Athény, Delfy, Samothráké, Faistos a Délos. Samy tyto návštěvy znamenají málo, protože obcování s mytickou kulturní kolébkou se při nich odehrává jen v trhlinách praktického shonu cizinců v turistické destinaci: kudy tam, kde kdy být, co si zapamatovat prakticky, co jako zážitek a humanitní plod vytoužené dovolené, co k tomu jíst a pít a v neposlední řadě co za to dávat, aby nebyla uražena čest lidí ani bohů. Čas příběhů o Řecku je jiný než čas řecké turistiky. Mezi Akropolí doby bronzové, Perikleovy, Akropolí florentských kupců, Turků, západoevropských romantiků a archeologů se rozprostírají tři tisíciletí nacpaná přestavbami, dělovými výstřely, výbuchy a pasením koz. Evans se Schliemannem dodnes kopou, a to, co nalezli, nám předávají obalené v záhadách a interpretacích.

Herbert příběhy a interpretace nejen předává, ale také hodnotí znaménky. Je si současně vědom, že je to skutečně příběh, na co lepíme své kulturní posudky, neboť historická materie se kritickému pozorovateli často rozplývá v prstech na prach tak jako právě odkryté trámy Knóssu. Neokázalá, rozverně lidská kultura předřeckých Kréťanů, vyčítaná z palácových mozaik, dochází tak u Herberta ocenění v porovnání s mykénskými, některými athénskými a zvláště pak římskými projevy megalomanie a nezájmu o jedince. Některé mozaiky lze ale dokreslovat po libosti, sběrač šafránu může být ve skutečnosti opicí v zámecké zahradě a tenkostěnné mínojské paláce, nechráněné před útoky z moře, jsou podle jiného výkladu donekonečna slepovanými pohřebními síňkami, zdobenými městy mrtvých. Athéňané jsou hrdiny před východní despocii, a sami despoty vůči svéhlavému ostrovu Samu. „Okupanti vracející se z války přinášejí v záhybech uniforem, na podešvích bot – nákazu, která způsobí onemocnění jejich vlastní společnosti, jejich vlastní svobody,“ píše Herbert v 70. letech.

V tom, že neváhá poučení z antických příběhů přenášet do své současnosti, se Zbigniew Herbert shoduje s jiným polským milovníkem řeckých dějin, Ryszardem Kapuścińskim. Ten ve své pozdní knize Cesty s Hérodotem popisuje, kterak mu dílo řeckého dějepisce bylo po desetiletí průvodcem a zdrojem inspirací i úvah na reportérských cestách po Africe i Asii. Hérodotos v jeho aktualizujícím podání je ten, kdo vždy váží, ověřuje tvrzení lidí a zjišťuje, že jen v odhodlaném a metodickém pohybu za další a další horizonty spočívá naděje na obsáhnutí celé šíře známého světa. (V milé, interaktivní formě si to čtenář může vyzkoušet v jedné z epizod sofistikovaného komiksu Xkcd.)

Obracet se k Řecku, intelektuální kolébce, je snad jakousi přirozeností evropského intelektuála. Pohled do zlatého věku nizozemského měšťanstva, jemuž se – především prostřednictvím holandského malířství – věnuje Herbertovo Zátiší s udidlem, může být už vnímán jako cosi kulturně speciálnějšího, s cedulkou „pro vážné zájemce“. O „kolébku“ jde ale svým způsobem taky – po úspěšném odporu vůči silnějším uzurpátorům, za relativně tolerantního reformačního ducha a za stálého ohrožení ploché země vodami se tu v peřinkách kvetoucího obchodu rodí sebevědomé měšťanstvo, blahobytný občan nepokořeného státu, který se sám před nikým a ničím zbytečně nepokořuje, ale ani netouží po výpadech za hranice svého prostoru, obchodního klidu a každodennosti. I když není od věci mít na paměti, jako má i Herbert, čím vším – od obchodních ztroskotání, přes výlevy kalvínského fundamentalismu po koloniální krutosti v zámoří – je blahobyt holandského měšťanstva vykupován.

Obrazy jsou, zdá se, pro tuto třídu denní samozřejmostí. Malířství severního Nizozemí na rozdíl od vlámského není malířstvím božských věcí, mučedníků, mytologií a historii, ale malířstvím měšťanů, obchodnických a rodinných portrétů, solidních oděvů, nedalekých krajin, domácích a hospodských scének, náznakových milostných příběhů v interiérech, květin, potravin a předmětů. Předmět, hmatatelná věc každodenního použití, má v této kultuře plnoprávné a důstojné postavení; je-li však něco lepší než džbán a ryba, je to mistrovský obraz džbánu a ryby, po kterých se chce nevěřícně sáhnout. K mistrovství patří odedávna ocenění a obchod, k obchodu – šance, zisk a riziko. Malířů v 17. století neuvěřitelně přibývá, obrazy jsou artikl, který podle rozmarů trhu může vydělat sotva na své plátno anebo taky vynést zlaté tisícovky, to první ale spíš. Korelace mezi dobovým hmotným zajištěním malíře a jeho dnešním oceněním je nevelká. Vermeer zemřel v dluzích, Hals v chudobinci, od vyobcovaného buřiče Torrentia se dochoval jediný obraz – tajemné Zátiší s udidlem jako snad vážná a snad ironická apotéoza míry ve všech věcech.

Holandský „zlatý věk“ si můžeme představovat i podle historie slavné „tulpenwoede“, tulipánové horečky. Obchod s cibulkami exotických, ceněných tulipánů se tu ve 30. letech 17. století zcela vymkl mezím daným rozumnou potřebou tohoto luxusního zboží a stal se opojným hazardem. Cibule nejvzácnějšího druhu, jímž byl dle podivné, neosobní dohody trhu žíhaný „Semper Augustus“, se na vrcholu horečky prodávala za cenu domu se zahradou. Roku 1637 bublina splaskla. Šťastní držitelé cibulí, pořízených za výhodnou cenu na tajnůstkářském trhu, zjistili, že mají v ruce spekulativního černého petra, a utopili se v dluzích.

Také Nizozemsko, přívětivou zemi svých studií, se nyní nerozpakuji obdivovat z odstupu, připoután k struně rozepjaté mezi východočeským pohraničím, jež je adresou Herbertova českého vydavatele, a tím severomoravským, kde sídlí čtenář; zaujat myšlenkou, že cestování do cizích krajin nemusí být nezbytně denním chlebem pro zbytek našeho století. Jako přítomnost experimentátora mění podmínky pokusu, tak i turista mění svou destinaci. Necestovat do míst, která se přílivu turistů brání (jako Amsterdam, zvažující dnes zdanit hotely fixním poplatkem ve snaze odradit nejchudší z turistů) je nepochybně jednou z lepších věcí, jež můžeme dělat pro sebe i pro ně.

Zátiší s udidlem i Labyrint u moře přeložil Jan Linka a to, že jsem během čtení na jeho úlohu snad ani jedinkrát nepomyslel, mluví o ní bezpochyby jazykem chvály.

Zbigniew Herbert: Labyrint u moře. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2016.

Zbigniew Herbert: Zátiší s udidlem. Přeložil Jan Linka. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2012.

Kdo tady reformuje ten pravopis

Publikováno | Autor:

Minulý týden se zase jednou na pár hodin do popředí mediálního zájmu dostala otázka možného zjednodušování českého pravopisu. Konkrétně tvrdého a měkkého i, které se v češtině už po několik stovek let výslovnostně nerozlišují. Dobrých argumentů pro i proti se pár najde. Na jedné straně je to především pociťovaná neúměrnost úsilí, které v jisté fázi života vynakládáme na bezpečné osvojení něčeho tak nezávažného, jako je zápis jednoho standardního řečového zvuku (něco jako kdyby komplexní společenská pravidla ovládala, kdy na sebe při letmém setkání máme na pozdrav mávnout pravou rukou a kdy levou). Na druhé straně stojí ohled k tradici, který v lepším případě znamená nejen „když jsme si tím prošli my, tak ti mladí to zvládnou taky“, ale také ohled na srozumitelnost psaných sdělení přes více generací, na etymologickou průhlednost a příbuzenskou provázanost výraziva napříč jazyky.

Jeden aspekt věci zůstal ale myslím obecně nepochopen. Jsem přesvědčen, že osud této změny dnes není v rukou jazykovědců. Je v rukou autoritativních jazykových uživatelů, jimiž dnešní jazykovědci jsou čím dál méně (a čím dál méně jakožto jazykovědci chtějí být, ostatně podle mého soudu velmi správně). Je v rukou těch, kteří s psanou češtinou zacházejí natolik aktivně, že tím ovlivňují i ostatní v jejich nakládání s jazykem.

Nová reforma „jotı a ıpsılonu“, proběhne-lı, bude ďīlem autorů, redaktorů a vıdavatelů, kteřī a které jı na svīch bedrech budou ochotňı pronést skrz předem spočītané zıskı a ztrátı na majetku, reputacı, čtenářské přīzňı. Vlastně bıch se dıvıl, kdıbı tuto rukavıcı v přīšťīch letech někdo nesebral a nevıdal některī z bestsellerů na zkoušku ı v „reformovaném pravopıse“. Kontroverze prodává a technıckı vzato nejde o moc vīc než o edıtačňī funkcı Najīt –> Nahraďıt vše. Se zbıtkem (zatrolené ďı ťı ňı) už lıngvısté a lıngvıstkı bezpochıbı ráďı poraďī, to hlavňī se ale stane bez ňıch.

 

Za starý New York – reportážní příběhy Josepha Mitchella

Publikováno | Autor:

Metropole mrakodrapů a světel, která nespí? Světová finanční hřídel zalidněná burziány a odosobněným provozem korporací? Aktuálně snad dystopické centrum prázdných ulic a zahlcených nemocničních příjmů? New York v reportážích Josepha Mitchella ze 40. a 50. let 20. století je ještě něco jiného: je to město, v němž se dá tu a tam ještě vyškrábnout vzpomínka na dobu, kdy jeho rozměr byl naposled přehlédnutelný a lidský. Na dobu, kdy po ulicích chodili stálí obyvatelé od nuzáků po nejlepší rodiny odvozující svůj původ od samých zakladatelů někdejšího „Nového Amsterdamu“. Kdy se pohostinské podniky provozovaly půlku života a jejich malá tajemství si dřívější majitelé odnášeli s sebou do hrobu.

Je to zvláštní opravdu hlavně tím, že jde o New York, takřka druhé jméno moderní euroamerické civilizace, o překot se vyvíjející pořád kamsi jinam. Mohlo se v něm opravdu někdy žít jako někde v Olomouci, Havlíčkově Brodě nebo Vodňanech (to jen z nedostatku přímořštějších příměrů u nás doma)? I kdyby to dnes byla už jen po sedmdesáti letech vydaná vzpomínka starce na vyprávění starců o sběru ústřic v časech po osvobození otroků?

Joseph Mitchell (1908–1996) byl zakladatel americké „feature story“, tedy beletristické, fakty a výzkumem podložené reportáže. Sám sběratel relikvií starého New Yorku, v šesti textech svazku Nahoře ve starém hotelu stopuje právě tyto hmotné i nehmotné zbytky minulých podob pulsující megalopole. Přeložila je Tereza Límanová, vydalo nakladatelství Opus – překlad i vydání jsou veskrze vkusné. Bez ohledu na náš vztah k místům, jako je New York, lze kterémukoli z nich popřát, aby vedle obyvatel starajících se o místně přiměřený výdělek nalezlo i takové, kteří budou dychtivi sledovat a spřádat vlákna tamní minulosti podobně jako novinář Mitchell.

Joseph Mitchell: Nahoře ve starém hotelu. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2015. Přeložila Tereza Límanová.