Kdo tady reformuje ten pravopis

Publikováno | Autor:

Minulý týden se zase jednou na pár hodin do popředí mediálního zájmu dostala otázka možného zjednodušování českého pravopisu. Konkrétně tvrdého a měkkého i, které se v češtině už po několik stovek let výslovnostně nerozlišují. Dobrých argumentů pro i proti se pár najde. Na jedné straně je to především pociťovaná neúměrnost úsilí, které v jisté fázi života vynakládáme na bezpečné osvojení něčeho tak nezávažného, jako je zápis jednoho standardního řečového zvuku (něco jako kdyby komplexní společenská pravidla ovládala, kdy na sebe při letmém setkání máme na pozdrav mávnout pravou rukou a kdy levou). Na druhé straně stojí ohled k tradici, který v lepším případě znamená nejen „když jsme si tím prošli my, tak ti mladí to zvládnou taky“, ale také ohled na srozumitelnost psaných sdělení přes více generací, na etymologickou průhlednost a příbuzenskou provázanost výraziva napříč jazyky.

Jeden aspekt věci zůstal ale myslím obecně nepochopen. Jsem přesvědčen, že osud této změny dnes není v rukou jazykovědců. Je v rukou autoritativních jazykových uživatelů, jimiž dnešní jazykovědci jsou čím dál méně (a čím dál méně jakožto jazykovědci chtějí být, ostatně podle mého soudu velmi správně). Je v rukou těch, kteří s psanou češtinou zacházejí natolik aktivně, že tím ovlivňují i ostatní v jejich nakládání s jazykem.

Nová reforma „jotı a ıpsılonu“, proběhne-lı, bude ďīlem autorů, redaktorů a vıdavatelů, kteřī a které jı na svīch bedrech budou ochotňı pronést skrz předem spočītané zıskı a ztrátı na majetku, reputacı, čtenářské přīzňı. Vlastně bıch se dıvıl, kdıbı tuto rukavıcı v přīšťīch letech někdo nesebral a nevıdal některī z bestsellerů na zkoušku ı v „reformovaném pravopıse“. Kontroverze prodává a technıckı vzato nejde o moc vīc než o edıtačňī funkcı Najīt –> Nahraďıt vše. Se zbıtkem (zatrolené ďı ťı ňı) už lıngvısté a lıngvıstkı bezpochıbı ráďı poraďī, to hlavňī se ale stane bez ňıch.

 

Za starý New York – reportážní příběhy Josepha Mitchella

Publikováno | Autor:

Metropole mrakodrapů a světel, která nespí? Světová finanční hřídel zalidněná burziány a odosobněným provozem korporací? Aktuálně snad dystopické centrum prázdných ulic a zahlcených nemocničních příjmů? New York v reportážích Josepha Mitchella ze 40. a 50. let 20. století je ještě něco jiného: je to město, v němž se dá tu a tam ještě vyškrábnout vzpomínka na dobu, kdy jeho rozměr byl naposled přehlédnutelný a lidský. Na dobu, kdy po ulicích chodili stálí obyvatelé od nuzáků po nejlepší rodiny odvozující svůj původ od samých zakladatelů někdejšího „Nového Amsterdamu“. Kdy se pohostinské podniky provozovaly půlku života a jejich malá tajemství si dřívější majitelé odnášeli s sebou do hrobu.

Je to zvláštní opravdu hlavně tím, že jde o New York, takřka druhé jméno moderní euroamerické civilizace, o překot se vyvíjející pořád kamsi jinam. Mohlo se v něm opravdu někdy žít jako někde v Olomouci, Havlíčkově Brodě nebo Vodňanech (to jen z nedostatku přímořštějších příměrů u nás doma)? I kdyby to dnes byla už jen po sedmdesáti letech vydaná vzpomínka starce na vyprávění starců o sběru ústřic v časech po osvobození otroků?

Joseph Mitchell (1908–1996) byl zakladatel americké „feature story“, tedy beletristické, fakty a výzkumem podložené reportáže. Sám sběratel relikvií starého New Yorku, v šesti textech svazku Nahoře ve starém hotelu stopuje právě tyto hmotné i nehmotné zbytky minulých podob pulsující megalopole. Přeložila je Tereza Límanová, vydalo nakladatelství Opus – překlad i vydání jsou veskrze vkusné. Bez ohledu na náš vztah k místům, jako je New York, lze kterémukoli z nich popřát, aby vedle obyvatel starajících se o místně přiměřený výdělek nalezlo i takové, kteří budou dychtivi sledovat a spřádat vlákna tamní minulosti podobně jako novinář Mitchell.

Joseph Mitchell: Nahoře ve starém hotelu. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2015. Přeložila Tereza Límanová.

Faunovy názory Arno Schmidta

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Arno Schmidt (1914–1979) je jeden, patrně ten nejjedovatější, z německojazyčných solitérů průřezově vydávaných východočeským nakladatelstvím Opus. Jeho krátký román z roku 1953 Ze života fauna přináší sžíravý pohled na německou těsně předválečnou a válečnou společnost očima klasicky vzdělaného, nikoli však hrdinského hrdiny, ale také temně a originálně lyrické popisy přírodních dějů nad Lüneburským vřesovištěm, plochou krajinou slatí a močálů mezi Hannoverem a Hamburkem.

Faun z titulu knihy, vypravěč Düring s částečně autobiografickými rysy, je osobnost z vlastní vůle rozdělená na poloviny. Veřejná polovina je svědomitým drobným úředníkem, postarším manželem a otcem. Z té soukromé je Düring nenávistně kritickým intelektuálem, který se střeží projevit své vlohy, znalosti a úsudky tváří v tvář okolí, přibližujícímu se bodře a neodvratně spolu s celým národem nové ničivé válce. Místo toho se ukrývá do studia regionální historie a jako faun tu a tam mizí ve slatích s milenkou odnaproti, školačku Käthe. Nehrdinskost spočívá vlastně už v jeho přežití do doby zhroucení velkoněmeckého snu: je jistě jaksi defektní hluboká vzdělanost, která se v krizi v zájmu svého zachování neodvažuje konat.

Schmidtův jazyk činí z románu leccos, jen ne snadnou četbu. Vyhraněná až hypertrofovaná je především práce s interpunkcí: ta v podobě dvojteček, pomlček a závorek přebírá i syntaktické funkce a přispívá k mimořádné sevřenosti vět. Delších souvětí je vypravěčově řeči minimum; krátké větné konstrukce neodrážejí přímočarost děje, nýbrž hutnost představ a popisů. A klidně aktualizujme: V době tržní prodejnosti slov, copywriterů a manažerů obsahu, jejichž krédem je jeden příspěvek denně pro optimální dosah – jakkkoli není o čem –, se autorův konstruovaný jazyk zdá drsnou, ale nezbytnou školou; kamenitým řečištěm a stylistickým struhadlem. Stejně tak jím je i líčení Düringových periodických cest z domova do úřadu a zpět: prvotřídní, zlověstně lyrický katalog podnebních úkazů a podob měsíce – betonové, větrem splavované holé lebky nad sinalým šátkem luk. I tato lyrika při čtení drhne nesamozřejmostí a tíhou obrazů. Vše je nám zprostředkováno ve vynalézavém, výrazově nadmíru bohatém překladu Michaely Jacobsenové.

Nejméně stejným oříškem – ve skutečnosti pytlem ořechů k rozlouskání – musela být až drastická intertextovost románu, odkazujícího explicitně i aluzivně na tradici antickou, osvícenskou i romantickou, na literární podhoubí německé, francouzské i anglo-americké, zpravidla na texty těžce historické už za Schmidtových-Düringových časů. Značně nápomocna tu naštěstí byla díla německých vykladačů Schmidtova díla: poznámkový aparát tak množství těchto odkazů stopuje vyčerpávajícím způsobem, na vzdálenost místy až úsměvnou. Ke slovu každopádně přichází zadní klopa obálky coby záložka: předběžné a průběžné studium vysvětlivek umožňuje z románu vytěžit víc. Je to ovšem na úkor skromného dějového proudu, který – přiznejme si – v houštinách podobných textů může znamenat jedinou průchozí pěšinku pro čtenáře, nízkého literárního uživatele a – slovy Düringovými – pouhou „vlasatou káď z masa“. Ze všeho odkazování zbývá otázka bez odpovědi: je tahle literární tradice, korpus jmen jako Wieland nebo Chamisso, v jiných, přetavených podobách dosud s námi? Nebo můžeme u Schmidta nad těmito věkovitými referencemi mávnout rukou jako nad manýrou, která umírá nejpozději s ním?

Navzdory prošpikování odkazy se román skládá z poznámek jakoby deníkového charakteru; deníkové je i ojedinělé vložení delšího výpisku z četby, vlastního dopisu nebo delší úvahy. Leckterý z odstavců by se mohl bez podezření objevit v jiné knize i u jiného autora; v našem kontextu může jejich hořká stručnost upomenout třeba na poznámky Jana Hanče. Rozhodně se pak v dobách civilizačních krizí nabízejí další a přímočaré aktualizace: zkušenosti hroutících se společenských uspořádání jsou znepokojivé a nezastupitelné.

„23. 8. 1939 : Pakt se sovětským Ruskem : ? ! – : teď už je to jen otázka dní ! Přemýšlel jsem : co mělo v minulé válce stejnou cenu jako peníze ? : káva, čaj, kakao; tabák. Tak jsem to přivezl s sebou z Fallingbostelu a k tomu vzduchotěsnou plechovku s jemným tabákem. Cigarety v balení do tropů. Rum a kořalku. Ještě 2 400 ve spořitelně : vyzvedl jsem z toho dvě třetiny a nakupoval dál (projev nedůvěry vůči státu : Jawohl, mein Führer ! !) ! kůži na podrážky a gumové podpatky Conti. Drobnosti ze železářství; také novou hlavu sekyry a dva listy k obloukové pile. Tkaničky, zápalky : „Herr Pfeiffer ? : Můžete mi ještě dnes dodat 80 metráků uhlí ? […]“ Olej, cukr, dopisní obálky, papír; jádrové mýdlo. – Pozor: obutí na kolo […] „Všecko, všecko, všecko,” křičel jsem nervózně : „Boty, vložky, pasta na zuby : spolehni se : do 14 dnů bude všechno už je na lístky ! Ach ty nevíš, jak to bylo, Käthe!““

Arno Schmidt: Ze života fauna. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2013. Překlad a doslov Michaela Jacobsenová.

Narychlo sešitý slon – slovenské reportáže Andreje Bána

Publikováno | Autor:

Kniha Andreje Bána Slon na Zemplíně by byla výborným výkladem o Slovensku pro zvědavého a nepoučeného českého čtenáře, kdyby byla bývala v celém svém úhrnu dokázala udržet kvalitu a koncepci svých nejlepších částí.

Moje generace má nepochybně dluh v poznání toho, co oproti těm předchozím nedostávala už každodenním talíři zpravodajství a hospodářského provozu, totiž v samé historicko-kulturní geografii Slovenska. Zemplín, Spiš, Gemer, Liptov? Dychtivě sahám po svazku, který by mi tyto dávnověké názvy od sousedů ověsil náležitými znalostmi, a třeba zprvu jen stereotypy, jaké od mládí přirozeně nasávám ohledně regionů českých. Úvodní mapka Bánovy „roadmovie“ od Čierné nad Tisou po Bratislavu, s důkladným prokřižováním slovenského východu a středu, něco takového slibuje. Slib je ale splněn jen částečně.

Možná je to konjunkturou reportážní literatury, zprvu zejména polské, vydávané v nakladatelstvích Dokořán, Máj a Absynt; úspěchem, který velí kout železo zavčasu. Buď jak buď, Bánova kniha vyšla z mého pohledu dříve, než měla, dříve, než se redaktorka odhodlala do ní zakrojit a jinde si naopak vyžádat doplnění.

Nevadí, že to není jedna skutečná roadmovie, ale záznamy z Bánových třiceti let cestování po Slovensku. Prvním ohrožením soudržnosti knihy se stává teprve přidání třetí proměnné kromě geografie a času: totiž různorodosti tématu a přístupu. Ze Zemplína jsou to hlavně reportážní pohledy z „divokého východu“, rozparcelovaného za časů pozdního Směru na podvodně inkasované agrodotace; na Spiši a Gemeru nám Andrej Bán ukazuje etnickou realitu s jejími konflikty a vymíráním kdysi kvetoucích míst; méně „exotický“ západ Slovenska je tu trochu do počtu (jeho kapitolkám shodou okolností schází jakákoliv podstatnější místní vazba). Mezi tím vším se míhají krátké, tematicky zacílené pohledy orientované převážně historicky: Dukla, Andrej Hlinka, arizace, Jánošík…

Tematická různorodost ale ještě není hlavním úskalím. Tím jsou jednak reportážní drobty typu „na co si ještě autor vzpomněl“ (svazek místy skutečně připomíná soubor zbytků po prvotřídních reportážích, které jako by zůstaly otištěny jinde) , jednak po knize roztroušená nejčerstvější slovenská politika, namnoze jen pěna dní, která si v českém kontextu říká o vysvětlivky už teď – v druhém roce po vydání originálu. (Musím jako čtenář nutně už vědět, co je SDKÚ, kdo je Andrej Danko a co znamenala jakási epizoda s líbáním kapitánských výložek? A pokud to vím, je právě toto kniha pro mě?) Obojí ze Slona na Zemplíně činí dosti nahonem spíchnutého chobotnatce.

Kapitolka z Humenného je nevýznamný pohled „z druhé ruky“ na osobu místní primátorky, byť jistě politicky odpudivou. Následuje pár odstavců o stoupencích permakultury, o rusínských vesnicích zaplavených přehradou, o pytláctví v okolí Brezna, o rodném domě Andreje Hlinky, nepříliš souvisle o měšťanské tradici liptovské, o komunitním psu Ťapkovi a jazykových inspektorech v Partizánském a v Galantě (anebo naopak, anebo kdekoliv jinde). Po důkladném – vzhledem k vážnosti věci se nehodí napsat „zdlouhavém“ – vykreslení zemplínských agromachinací je to najednou čtení jako projížďka vlakem. Věci mizí dřív, než je stačíte postřehnout a zařadit si. Dorostenci z Jelšavy nastoupili k mistrovskému utkání v deseti a dostali nakládačku 7:0. No a co?

Slon na Zemplíně jako celek nesestává z nepodstatností – o současném Slovensku se tu nejspíš vypovídá hodně. Ten celek ale nedrží, neříká víc než jeho jednotlivosti. Jazykem empirických věd by se o tom dalo říct: poněkud řídká data přes příliš mnoho proměnných.

Andrej Bán: Slon na Zemplíně. Příběhy Slovenska. Absynt, 2019.

Logika domu: nad dílem Jiřího Škabrady

Publikováno | Autor:

Někdy předloni mi padla do ruky kniha Jiřího Škabrady Lidové stavby. Do týdnů následujících poté se datuje původ mého obdivu k starobylým vesnickým domům a především k jejich novodobému poznávání, jehož je dnes Škabrada nepochybným nestorem. Coby naprostý architektonický laik jsem se následně prokousal i dalším jeho bezmála monumentálním kusem Konstrukce historických staveb. Třetí knihu jsem si už vyžádal pod vánoční stromeček: je jí nová publikace Škabrady ve spolupráci se Zuzanou Syrovou–Anýžovou a kolektivem autorů, pod jménem Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Kniha poněkud děsivých rozměrů (zvlášť pokud žijete v paneláku na dvaceti čtverečních meterech) a nesmírně důkladného obsahu.

Skromná věda s velkými výsledky: tak by se dala charakterizovat historie lidové architektury za časů Jiřího Škabrady. Anebo ještě stručněji: logika domu. Domu vesnického, tj. základního životního útočiště mnoha generací našich předků. Škabradovy výzkumy od pozdních 70. let dál s přispěním dalších rozvíjejících se disciplín posunuly tuto vědu od popisné katalogizace půdorysů, konstrukcí, štítových a trámových datací úplně jinam. Posunuly ji do stavu, kdy je vývoj našeho vesnického domu od pozdního středověku nahlédnutelný v železné logice uspořádání vnitřního prostoru v závislosti na topném systému a na konstrukčních materiálech s jejich požárně-ochrannými vlastnostmi.

Zní to abstraktně? Tak si představte kvádr roubené obytné místnosti sesazený z kuláčů, třeba i nehraněných, a jimi i zaklopený. Zimu nemá rád nikdo, a tak je potřeba ho zaizolovat vymazáním spár. Nikdo nemá rád ani to, když mu shoří stavení nad hlavou, nabízí se tedy i izolace pohledového dřeva omazáním. Tak či onak, vrchnost postupně vynucuje v zahušťujících se vesnicích protipožární opatření, a tak se roubené domy ve svých hospodářských částech postupně přezdívají kamenným (ještě později cihlovým) zdivem. Dřevo s hlíno-slámovou mazaninou ale lépe tepelně izoluje, a co tak zpravidla zůstává poslední roubenou částí domu? Správně, kvádr obytné místnosti pod hliněným „kožichem“. Někdy se dokonce rozsáhlé stavební úpravy dějí při zachování stávajícího krovu. Takový dům pak může být třeba skládankou pozdně středověkého obytného srubu s barokním přezděním, plackovou klenbou stáje a dobovým hambalkovým krovem, s přistavěným výměnkem z období historických slohů a s úpravami dveří a oken od pozdně gotických po moderně funkční.

Vraťme se ale k omazanému kvádru obytné místnosti, teď totiž přichází to hlavní. V pozdním středověku se v něm topí a vaří ještě ohněm zpola otevřeným, zpola (nebo spíš nárazově) vyhřívajícím chlebovou pec. Oheň plodí kouř; kouř stoupá, neboť je teplý; teplo je vzácné. Kouř je tedy třeba jímat v horním prostoru místnosti, nechat uklidnit a předat teplo. V místnosti je zároveň třeba žít a pokud možno i chodit. Je tedy nutná přinejmenším třímetrová, spíše ještě větší výška místnosti a zároveň otvor ve stěně umístěný na hlavou stojícího, kudy může chladnoucí kouř z místnosti unikat po vzoru obráceného vodního přepadu. Hle, koncept tzv. dymné jizby.

Následuje zavedení kamen – tedy nového, „čistého“ topného zařízení, které se už neobsluhuje z obytné místnosti, nýbrž ze síně (kde tím vzniká kuchyň a stává se tak přirozeným prvním kandidátem z celého domu na požárně odolné zděné provedení). Právě tato změna vytápění umožnila obytné místnosti se časem snížit na úroveň známou z většiny skanzenů, kde se vzrostlejší člověk naší doby sotva narovná. Pro světlou, nezakouřenou místnost se pak namísto „jizby“ prosadil nový termín „světnice“.

Je fascinující, jak tato zprvu jen hypotetická interpretace stavebního vývoje postupně nacházela ve výzkumech Jiřího Škabrady a kolegů potvrzení za potvrzením. Těmito důkazy jsou výšky místností v objevovaných stavbách (ano, pozdně středověkou chalupu lze zřejmě dodnes objevit, nehledáme-li malebnou roubenou chaloupku s doškovou střechou, ale spíš archaické rysy na podivných, nesouměrných, během staletí naněkolikrát přestavovaných „barabiznách“), kouřové zadehtování trámů po sejmutí staré omazávky, ale především horní větrací okna, jež se po ukončení dymného provozu místností stala nežádoucími a jež jsou Škabradovými neomylnými stěnovými sondami po staletích znovu odkrývána.

Koření pak dodává archivní průzkum, dohledávající v gruntovních knihách dějiny usedlostí, především jejich předávání – ačkoli se záznam o prodeji usedlosti obtížně spojuje s hmotnou podstatou dnes dochované stavby, může být velmi instruktivní třeba to, že mezi dvěma předávkami hodnota usedlosti při zachování výměry pole prudce narostla. A korunou všeho je dendrochronologie – věda, která dnes z dostatečného vzorku dřeva (jaký dřevěné prvky stavební konstrukce obyčejně dokážou poskytnout) umí podle tloušťky letokruhů určit dobu kácení daného stromu. Nejstarší naše vesnické domy nebo jejich části byly takto datovány do první poloviny 16. století. Takové určení zas často dokáže s pomocí archivních pramenů ukázat na osobu stavebníka a dobové hmotné podmínky. Pokroky několika věd tu do sebe šťastným způsobem zapadly a výsledkem je poznání kvalitativně nesrovnatelné s dobou 70. let, kdy Škabrada se svojí přelomovou prací začínal.

Nová publikace Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách toto vše demonstruje na vyčerpávajícím textovém i obrazovém popisu několika desítek staveb regionu, který je zřejmě u nás co do dochování dřevěných chalup nejbohatší. Je skoro nemožné se tímto bohatstvím dokladů v úplnosti pročíst, je to však skvělý studijní materiál pro pochopení škabradovské logiky vesnického domu. Stavebněhistorická interpretace se tu vzpíná i k některým novým vrcholům. Zvláště působivý je rozbor usedlosti v obci Lezník: zde autoři z kombinace způsobu roubení, tvaru a stavu odřezaných trámů, z trámových rozměrů a dalších prvků přesvědčivě vyvozují, že dům v minulosti prodělal zvláštní, materiálově úspornou adaptaci, při které se posunuly všechny jeho obvodové stěny a na místě zůstaly jen dvě stěny vnitřní. V podání Škabrady, Syrové-Anýžové a kolegů se zkrátka nejeden „barák na odstřel“ stává uspokojivě čitelnou detektivkou.

Dílo také může být inspirací pro kohokoli, na kom z toho či onoho důvodu leží zodpovědnost za budoucí život některé staré stavby. Jak dokládají mnohé příklady v knize (některé dnes již neexistující, neboť dílo je kompendiem řady analytických zpráv z daného regionu, vzniklých v průběhu dekád), rozumný přistup k památkám tohoto druhu je často uměním možného. Až na nejvzácnější objekty, za něž se veškerou odpovědnost odhodlá převzít veřejná zpráva, se vynucování památkové ochrany bez patřičné doplňující podpory a bez ohledu na využití stavby stávajícím majitelem zdá bezpečně nefunkční. Realistickou cestou je nejspíše to, je-li v průniku stavebněhistorického poznání a majitelových zájmů definováno, co patří ke klíčovým historickým – a v částečné souvislosti i estetickým – hodnotám stavby, jež by budoucí úpravy a rekonstrukce měly zachovat. Díky typickému charakteru starých staveb jako historických slepenců se nestává, že by na objektu bylo nutné chránit úplně všechno.

Za pozornost stojí i odvážná Škabradova teze, že koncepční podpora historických vesnických staveb, dnes chybějící, by znamenala řádově efektivnější památkovou péči, než jsou stamiliony vkládané mnohdy bez jasné myšlenky do zámeckých a dalších podobných areálů.

Jiří Škabrada, Zuzana Syrová-Anýžová (eds.): Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Univerzita Pardubice, 2018.

POST: neslavný konec publikačního portálu

Publikováno | Autor:
Odpovědět

POST – Portál odborných studentských textů vznikl roku 2013 jako publikační platforma pro kvalitní odborné práce studentů a studentek. Jeho oborový profil (politologie, historie, sociologie, lingvistika…) byl dán složením dobrovolnické redakce různých oborů. Projekt se prezentoval záštitou Katedry amerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK a v letech 2013–2016 byly skutečně na stránkách http://postnito.cz publikovány desítky redigovaných odborných prací.

V letech 2016–2017 provoz POSTu postupně utichl, pravděpodobně především vinou vyčerpání dobrovolnických sil, na nichž fungování portálu stálo. Dnes, v prosinci 2019, jsou webové stránky portálu již delší dobu mimo provoz, na dané adrese nacházíme pouze reklamu na komerční pojištění. Odborné texty, jež autoři a autorky portálu poskytli, jsou ve své publikované podobě nedostupné a pravděpodobně ztracené.

I při vědomí, že zálohování vlastní práce má být v elektronickém prostředí samozřejmostí, a při respektu k minulé dobrovolnické práci pro chvályhodnou věc, je nutno tento konec portálu POST považovat za vážné selhání a porušení nepsaných závazků vydavatele vůči dalším stranám, především autorům publikovaných textů, ale také např. dobrovolnickým redaktorům, jejichž někdejší práce přichází takto vniveč.

Problémem tu není absence dalšího aktivního fungování portálu (ta je při vyčerpání zdrojů naprosto pochopitelná), ale skutečnost, že portál v současnosti nefunguje ani jako archiv dříve zveřejněných prací. Seriózní akademické publikování totiž bezpochyby obnáší určitý závazek dostupnosti textu do budoucna, na který není možné s přechodem od tištěných k elektronickým médiím rezignovat. Ukončení provozu POSTu staví autory a autorky do odborně nepříjemné situace: akademická etika zavazuje nepublikovat jeden text vícekrát, navíc i kdybychom to uznali v našem případě za přípustné, po více letech od vytvoření je publikování textu většinou už z řady důvodů bezpředmětné. Pominout nelze ani rozdíly mezi verzí textu, která byla podána k redakčnímu řízení (a jejíž zálohování je jistě zodpovědností autora samého), a výsledným publikovaným textem coby výstupem odborné a technické redakce – i tyto rozdíly končí bohužel v našem případě na elektronickém smetišti.

Někdejší tvůrce a provozovatel projektu Maxim Kucer, který dnes pracuje v komerčním sektoru, se při prvním oslovení k projektu s hrdostí přihlásil, po vyjasnění problému však přestal komunikovat. Katedra severoamerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK na e-mailový dotaz ohledně smyslu udělené záštity neodpověděla.

Případ POSTu – Portálu odborných studentských textů může posloužit jako varování před nepromyšlenými, byť idealistickými plány v oblasti odborného publikování (které v důsledku kazí značku přístupu Open Access), a zároveň před neuváženě udělovanými a přijímanými odbornými „záštitami“.

EDIT 26. 3. 2020: Tvůrce a provozovatel POSTu Maxim Kucer se podle vlastního vyjádření od neúspěšného projektu nedistancuje, avšak komunikuje málo vzhledem k pracovnímu vytížení. Na jeho prosbu doplňuji, že portál svého času podpořilo také nakladatelství Argo knižními odměnami autorům.