Danubia a Germania

Simon Winder: Danubia

Se svým povšechným zájmem o historii (a trochu konkrétnějším o Uhry a Sedmihradsko) jsem si v poslední době přečetl pět set stránek Winderovy Danubie a dalších pět set jeho Germanie a víceméně jsem si to užil. Autor je teda občas hodně upovídaný, lehkých cestopisných postřehů je až moc, dost je i ponorů do dobové hudby a občas se zřejmě připoohne nějaká nepodstatná reálie, aby bylo docíleno žádoucího vtipu nebo kontrastu. Ale je za tím vším znát hluboký vhled, láska k tématu i k celému tak heterogennímu, chaotickému prostoru, jaký tvoří někdejší Svatá říše římská a habsburská teritoria. A je možná zapotřebí právě britského autora, abychom svůj český školní dějepis a národní mýty nahlédli v kontextu větších státních útvarů, do kterých naše území po většinu novověku patřilo. Viz třeba nezvykle kritický pohled na bezručovskou tematiku nebo Janáčka coby „odpudivého slovanského nacionalistu“. To ale není jádro knihy, slouží to jen jako drobný doklad toho, jak se pohled na soudržnost říší coby osobního vlastnictví dynastií během 19. století nezadržitelně proměnil v logice nacionalismu, v důsledcích podobně ničivého. A v naprosté většině Danubie samozřejmě vůbec na českém území nejsme, pohybujeme se od Španělska a (dnešní) Belgie přes Rakousy a Halič po Bosnu a osmansko-habsurská území nikoho. Netřeba dodávat, že východ říše mě baví nejvíc. Osvěžující pro mě bylo číst o všech těch habsburských císařích (třeba o obou Leopoldech, obou Josefech a samozřejmě o celém závěru panující dynastie), jako o konkrétních lidech, na které lze mít konkrétní názor neredukovaný na jeden dva učebnicové fakty. Sympatické je, že Winder pobyl i v Olomouci (tamní trojiční sloup má podle něj „vzezření barokní verze rakety země-vzduch“). A potěšil mě rozkošně zlomyslný pohled na přetrvávající tradici lázeňství coby středoevropskou medicínskou ezoteriku.

Příliš nerozumím vztahu mezi vydáním v Euromedii roku 2015 a v Mapcards roku 2022, podle mě je to tatáž kniha s mírně pozměněným podtitulem. V Mapcards se ale chopili vydání celé Winderovy série, což jim určitě dává na takový posun právo.

Simon Winder: Germania

Pěkný, mírně upovídaný historický průvodce Německem. Autor nám důkladně předestírá základní, ne vždy vnímaný fakt, že až zhruba do poloviny 19. století tu – na rozdíl od Francie, Británie a mnohých dalších zemí – nebyl žádný celistvý a nebo jen mentálně přítomný stát, který by se dal nazvat Německem. Nýbrž jen tříšť území a územíček, od relativně velkých, avšak politicky poněkud neschopných království (typu Sasko, Bavorsko) až po desítky mini- a mikroútvarů, do jejichž bizarností se autor kdykoli s potěšením zavrtá. Nezávislé opatství, jehož jediná politická síla vyplývá z vlastnictví údajného Ježíšova sandálu. Sasko-kobursko-gothajské vévodstvíčko, které úspěšně dodalo následníky trůnu a královské manžel(k)y do půlky Evropy. To vše pod vágním dohledem císařů Svaté říše římské a časem pak pod pruskou dominancí. I ty pruské záchvěvy militantní velikosti byly pak časově dosti omezené a katastrofy, ke kterým pak ve 20. století vedly, se v autorově optice zdají spíš důsledkem smutných omylů, špatného hodnocení sil a možností. Vždyť ještě po celé 19. století se německé a habsburské země jevily jako přirozený spojenec Británie a společným antagonistou byla Francie. (Je každopádně těžké být v dějinách objektivní. Spravedlivý se nám obvykle zdá ten řád, který panuje už dlouho v relativním klidu. Ale ony i tradiční britské ctnosti a důstojnost, jak si je v naší kultuře představujeme, mají nemalý základ v někdejší militantní morálce, v brutálním prosazování imperiální moci. Jen je to zkrátka od těch dob, co se Britové námořně prosadili nad vší evropskou konkurencí, už dávno. Viz k tomu také Romancovovu knihu Námořní slepota.)

Našincům se dá každopádně doporučit začít spíš autorovou Danubií, která se českého a moravského území týká konkrétněji. A pokud přijdete na chuť jeho stylu, který občas uhýbá směrem k cestovnímu fejetonu, můžete směle pokračovat Germanií. Výhodou vám v tom případě bude i lepší předchůdné pochopení toho, jak přesně se ve středověku a ranějším novověku instituce Svaté říše římské kryla nebo nekryla s dynastickými državami Habsburků. A tedy jakými dějinnými oklikami se evropští mluvčí němčiny dobrali současných německy mluvících států.

Původní venkovská zástavba v oblasti Jeseníků, její zachování a rozvoj: nad knihou Pavla Hrona

Mám v ruce druhý, obrazový díl Hronovy publikace z roku 1999, a je to bezesporu zásadní kniha do jesenického kánonu, bohužel asi dnes značně zapomenutá. Nepodařilo se mi o autorovi mnoho dohledat, prý už nežije. (Edit: zemřel roku 2008.) Pochopil jsem, že byl navrátilec z emigrace, který měl ambici svým dílem podnítit veřejnou diskusi (mimo jiné v kontextu rodícího se kapitalistického cestovního ruchu) a nastavovat či usměrňovat jesenickou krajinotvornou regulaci. A že se ve své době nejspíš nesetkal s velkým pochopením. Ať už ale přímo nebo nepřímo, mnoho z jím zastávaných principů se promítlo do toho, co dnes Správa CHKO Jeseníky vymáhá jako přijatelnou podobu zástavby na svém území. “Jsme mu (…) vděční za velký přínos k pochopení pojmů krajinný ráz a co znamená tradiční jesenická architektura,” vyjádřili se ze Správy na můj dotaz.

Kniha stojí na důkladném studiu tradiční jesenické lidové architektury. Tedy tzv. jednotného (sudetského) domu, který v daných klimatických podmínkách slučuje většinu hospodářských funkcí pod jednou střechou. Funkční pochopení těchto staveb Hronovi dovoluje postřehnout a hodnotit širokou škálu toho, co se s nimi zhruba od 60. let při úpravách a rekonstrukcích děje.

Z poznávacího hlediska je publikace fascinující, stylově je poněkud problematická. Mnohá negativní hodnocení jsou brutální způsobem, jaký za čtvrt století od publikace přece jen už vyšel z módy, a možná že ani dobové recepci tento styl zrovna neposloužil. Estetický odsudek je jedna věc, řada zachycených staveb si ho snadno zaslouží. Autor ale často s kritickou vervou přechází do nesmyslné, nepodložené psychologizace jejich tvůrců i obyvatel (což je v tomto vesnickém žánru mnohdy totéž). A upřímně, naše obydlí tak trochu patří k naší intimitě: sepsout někomu nevybíravě dům, i kdyby se z estetiky nevyvozovalo nic etického a psychologického, často prostě znamená si ho znepřátelit. (Autorovo oblíbené pejorativum na adresu domu je “zmrsklý”, “zmrsklina”.) Dnes by doufám nikoho nenapadlo takto psát. A koneckonců toto pojetí ublížilo i odborné hodnotě knihy: při brutalitě některých soudů je sice logické, že obrazově zachycené stavby zůstaly anonymní, geografické reference by ale pro pozdější práci s knihou byly bývaly cenné.

Jinak je každý snímek důkladně okomentován, což je didakticky cenné, ale protože se klady i zápory na stavbách samozřejmě opakují, je i sama kniha při pečlivějším pročítání mírně repetitivní. Při tom opakování by bylo opravdu těžké přehlédnout, co Pavel Hron v jesenické krajině oceňuje (např. dvoudílná okna s vnitřním členěním, podlomenice, komíny při hřebenu střechy, plaňkové ploty, světlé nátěry, přírodně stárnoucí dřevo…) a co naopak odsuzuje (trojdílná a paneláková okna, černohnědé nátěry dřevěných prvků, zahloubení oken do fasády, vysoké podezdívky, masivní ploty, většinu přístavků, balkonů, schodišť a dalších zásahů do tradičně jednolité plochy stěn a střechy). Většinu toho spojuje jeden princip: stará a materiálově skromná řešení dospěla k významné funkčnosti při daných povětrnostních podmínkách. Pozdější tvárné a materiálové experimenty, zvláště ze strany laiků, nejen rozvrací typickou krajinnou estetiku, ale vedou leckdy i k rychlé degradaci zatékáním a mrazem.

Klíčovou otázkou je, kde dnes po pětadvaceti letech od vydání knihy jsme. Zasloužila by možná nějaké neformální symposium. Hronovy pohledy na jesenickou zástavbu jsou nějakým způsobem dodnes živé, zdaleka se ale neprosadily univerzálně. Pod krajinotvornou regulaci CHKO totiž spadá jen velmi malá část lidských sídel, intravilánů jesenických obcí, a jiné regulační orgány se jesenickou estetikou nezabývají. Volný trh nabídl řadu dalších materiálů a těžko je možné je všechny šmahem zavrhnout s dogmatickým odkazem na dřevo, kámen a vápno. Ekologičnost materiálů musí samozřejmě hrát roli v každém novém posuzování, dalece se ale proměnil také energetický kontext a chtě nechtě se vyvíjí naše citlivost. Já osobně, těsně předlistopadový ročník narození, jsem třeba už nezažil dobu, kdy by trojdílná okna nebo natírané ploty z kovových ořezů a prefabrikátů byly vnímány jako nežádoucí novum. Na intuitivní úrovni je to pro mě prakticky tradiční vesnický kolorit. Zatímco Hronem prosazované plaňkové ploty jsou spíš už něco jako skanzen.

Podobné časové odvíjení je přirozené, ale zároveň je škoda se o něm nebavit. Nežli nechat starou jesenickou sídelní estetiku tiše rozpadnout, bylo by lépe ji realisticky revidovat a propagovat.

edit 1. 4. 2025: Rád zjišťuju, že práce Pavla Hrona není až tak zapomenutá; připomněl ji krátký film z roku 2002, aktualizovaný 2013.

 


Pavel Hron: Původní venkovská zástavba v oblastí Jeseníků, její zachování a rozvoj. Domov – kolébka lidskosti. 2 díly, Moravský Beroun: Moravská expedice, 1999.

Antikvariát Pomalá kniha

Otvírám si malý antikvariát v Šumperku, bude to zároveň moje kancelář, kde se za mnou můžete zastavit na kus řeči. Pro začátek bude pravidelně otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale dá se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.

Knížky atd.

Odkazy na pár mých nedávných textů:

Není před čím smekat – recenze jedné špatné odborné publikace na téma historických fotografií

V kulturně-politickém obtýdeníku A2 poznámka o starší dětské literatuře.

Pustil jsem se do občasného komentování starších titulů na Databázi knih. Jednotlivé komentáře a recenze sem asi moc kopírovat nebudu, pospolu všechno najdete tady.

Ve dvouměsíčníku Listy 4/2024 je moje recenze na knihu Jana Hýska “Obrazový knihopis českých erotic”. Online to zatím není, kupte si je.

Stěhujeme se v Šumperku na jinou adresu. Kdo si z mojí Edice Sedmihradsko objedná nějaké knížky dřív, než je budu muset přestěhovat, udělá mi radost a možná dostane i slevu.

 

Čevengur (recenze knihy)

Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka.

K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností.

Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století.

Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“.

Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být… Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde.

Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení.

V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.