Jak investovat do knih

Publikováno | Autor:

Pokud jako většina lidí kupujete knihy jen jako dárky k potěšení oslavence, tak tenhle článek číst nepotřebujete. Jestli někdo touží číst každého nového Hartla nebo Nesbøa a vy máte peněz dost, není asi důvod ho bestsellerem neoblažit. Přemýšlíte-li o vhodném uložení pro volné miliony, s tím vám nepomůžu. To je mimo moje měřítka. Ale pokud jste někde mezi tím, knihy máte rádi, kupujete si je pro sebe a uvažujete o nich jako jakémsi uchovateli hodnoty, jste tu správně. Možná opravdu hledáte, jak smysluplně ukládat nějaké to drobnější procento svého majetku a i prostřednictvím knih takzvaně diverzifikovat. Možná vás jen štve nakupovat reklamou nahoněné novinky po pětistovce a za pár let je vídat ve zlevněné nebo antikvární nabídce za třetinu, čtvrtinu ceny.

Jistoty desetinásobku ani stabilního desetiprocentního zhodnocení ročně samozřejmě nejsou, to bych vás klamal. Můžu jen nabídnout pár rozměrů, v nichž o tom přemýšlím já. Na jednu stranu celkový počet přečtených knih v populaci za poslední dekády silně poklesl. Můžete to samozřejmě viděl jako počátek zániku knižního žánru a jeho ekonomického významu. Na druhou stranu je kniha coby hmotný, do jisté míry elegantní nositel kulturního obsahu věc trvanlivá a odolná, a to v různých smyslech. Doba nízkého zájmu se tak může ukázat dobou příležitostí. Antikvární knihy jsou mnohdy k mání za hubičku, což je příležitost objevovat poklady v haldách hlušiny. Současné náklady kvalitní literatury se zas pohybují mnohdy jen ve stovkách kusů, skvělý potenciál ke zhodnocení… Každému co ho baví. Knihy jsou ekonomika a burza na talířku. Jak knihy ve správný čas prodat, zde řešit nebudu. Má-li věc svou hodnotu, nějaký prodejní kanál se už najde.

Jak to tedy s vývojem hodnoty vidím?

1) Zdaleka se vyhněte aktuálním bestsellerům. Knihy, o které je široký zájem v době vydání, časem prudce sjedou po křivce zájmu a nabídka už navždycky převýší poptávku. Že se nějaké vydání rychle vyprodalo, nic neznamená, dotisky rychle následují a o nějakých prvních vydáních přemýšlí bibliofilsky málokdo. V zásadě ale nechcete ani „ležák“, jen zanedbatelné procento takových titulů bude někdy někoho zajímat (navzdory Máchovu Máji). Vaším ideálem budiž titul, který vzbudí mírný zájem, udržuje si jisté jméno, během nějakých deseti let se jeho jediné vydání vyprodá. Poslední roky už je prodej jen v jednotkách kusů, dotisk by ale musel být minimálně ve stovkách a není naděje, že by se v pětiletém výhledu zaplatil… Tehdy, a v zásadě pouze tehdy, antikvární cena roste.

2) Význam dané knihy pro vás osobně je důležitý. Část kupní ceny vám ospravedlní on, a kdyby to jako investice nevyšlo, bude to o to míň bolet. Pokud jste se dočetli až sem a nevydali se nakupovat výtvarno nebo kryptoměny, asi si rozumíme v tom, že knihy spoluutváří naši identitu a dát někomu nahlédnout do své knihovny znamená otevřít mu tak trochu svoji intimitu. „Moje knihovna, můj jediný pravý rodokmen,“ říká se v jednom románu Ceese Nootebooma. Nezkoušejte spekulovat na hodnotu knih, ke kterým nemáte tematický vztah. Jejich kvalitu a potenciál těžko posoudíte.

3) Forma, úprava, zachovalost knihy jsou důležité, ale obecná sdělnost obsahu nejméně stejně tak. Nerozumím příliš klasickým bibliofilům, kteří si považují nádherných, intaktních knižních úprav dnes již naprosto nesdělných textů a kteří by i opatrnou četbu knihy považovali za její nepřípustné poškozování. Mám podezření, že investiční budoucnost toto odvětví nemá. Podobně se starými tisky, prakticky tedy s čímkoliv do poloviny 19. století, respektive co je už jazykem a písmem pro laiky předurčeno k nesrozumitelnosti. Knihami coby muzeálními kusy se tu zabývat nechci, ekonomice starožitností nerozumím.

4) Důležité budou do budoucna knihy, které si chrání určitý zlomek jinde nepřístupného know-how. Petr Koubský, jeden z nejvýznamnějších dnešních českých novinářů, nedávno zmínit, že dnešní umělá inteligence disponuje přístupem „k veškerým znalostem lidstva“. To, při vší úctě, není pravda. Netýká se to znalostí z knihy, která se nikdy nedostala na internet. A takové budou ještě dlouho, ačkoli přiznejme, že okruh v nich obsažených znalostí nejspíš nebude vyloženě rozsáhlý. Potenciál mají i knihy, které si úpravou i obsahem chrání určitou svébytnou estetiku (i když je těžko říct, jaké estetiky a žánry budou do budoucna lákavé). Nevěřím, že online svět všeobecně schopné umělé inteligence bude esteticky plně uspokojivý. Spousta našeho uspokojení v životě plyne z kontaktu omezených perspektiv. O čem si byste si chtěli povídat s někým, kdo ví víceméně všechno, nebo aspoň všechno ordinérní, a dívá se víceméně odevšad naráz? Ptát se ho zajisté můžete na leccos a bude to užitečné, ale na příjemný pokec u piva to nebude.

5) Nikoli nepodstatným rysem knihy je její přináležitost k určité edici (případně celému malému nakladatelství). Edice je jisté, byť samozřejmě nedokonalé, kvalitativní vodítko a zároveň estetický magnet. Málo platné, knihy v policích zkrátka nějak vypadají a po většinu našeho i jejich života z nich vidíme právě to. Obsahuje-li edice aspoň několik zajímavých knih, leckdo bude z čistě estetických nebo sběratelských pohnutek ochoten adoptovat i další kusy, pokud jen jsou z téže edice. Poslední dobou mě například takto zaujaly knihy odeonského Klubu čtenářů z konce 60. let, i když vzhledem k jejich nákladům je těžké vidět v nich podstatnou investici.

6) Spekulovat na hodnotu toho, co je už všeobecně rozpoznáno jako vzácné, je… prostě spekulace. Nemáte-li oborové, sociální a tržní znalosti plus kontakty umožňující dobře koupit i prodat, nejspíš se spálíte.

7) Prodejní ceny knih online nemusejí odrážet reálnou hodnotu. Odrážejí spíš jen prodejcovy ambice. Pokud největší český antikvární e-shop, ten s tím robotem, nabízí knihu za vysokou cenu a na téže stránce přiznává, že má v nabídce ještě šest nebo dvacet šest stejných, něco tu nehraje. Pokud vám agregátor muj-antikvariat.cz tutéž knihu zobrazuje v celé řádce antikvariátů a všude za podobnou vysokou cenu, spíš než zpráva o skutečně hodnotě to může být relikt toho, jak se cenová informace postupně kolem roku 2010 dostávala na internet a e-shopy opisovaly jeden od druhého.

8) Upřímně si nemyslím, že je dnes na internetu jedno místo, kam pro antikvární knihy chodit. Zkoušejte tržiště Aukro, Trhknih, zmíněný agregátor Muj-antikvariat. Z jednotlivých e-shopů jsou dočasně zajímavé ty, které u neprodaných kusů dynamickým tempem snižují ceny (aktuálně to dělá antikvariát A11, Knihobot to dělal dřív a teď už ne, zřejmě se to tak úplně nevyplatí). A hlavně choďte s očima otevřenýma všude tam, kde se knihy nabízejí. I offline. U nových knih je to jednodušší. Většinu malých nakladatelů potěšíte přímou objednávkou a promítnou to i do ceny, menší knihkupci si taky podporu zaslouží, obojí je příležitost udržovat smysluplné a peer-to-peer lidské vztahy. Ale není potřeba si tím zlomit hlavu. Pokud by nakladatel některým kanálem prodávat nechtěl, tak do něj své knihy zkrátka nepošle.

Jak nabídnout vydanou knihu do knihkupectví

Publikováno | Autor:

Tak jste si konečně vydali svou knihu a doma vám přistál celý náklad. Možná jedna pořádná paleta. Stovky nebo dokonce nízké tisíce kusů vaší srdeční záležitosti. A co teď? Jak je prodat? Pevně doufám, že tuhle otázku jste si položili už o něco dřív, totiž ve chvíli, kdy jste se rozhodovali o výši nákladu. I kdyby ne, ještě pořád vám můžou být k užitku tyto poznámky, nicméně bude to asi o dost těžší…

Vydat si tak či onak knihu je v posledních desetiletích čím dál snazší (nepotřebujete k tomu sázecí stroj ani tiskárnu, dokonce ani umět dobře pracovat s jazykem), a tak to mnozí dělají. Třeba s podporou výborných návodů Lucie Gramelové a Miroslava Pošty, kterými jsem se nechal před lety inspirovat já. Nakonec jde ale stejně o to, komu ji prodáte. Nejspíš máte jakousi základnu svých fanoušků, plus nějaké to spektrum blízkých, kteří o vaši práci projevují zájem. To všechno se postupně vyčerpává; počet knih, který lze těmito kanály udat, není nekonečný. (Pokud jste to vůbec neměli, tak opravdu nechápu, proč jste si na vlastní triko pořídili pět metráků svojí tištěné publikace.) Řekněme, že stejně jako většina lidí nejste marketingoví mágové a první stovkou exemplářů vypuštěných do světa se nespustila tsunami zájmu, která by vás už teď přiměla uvažovat o masivním dotisku a o skladovacích prostorech. Zkrátka, na krku vám zbývá ještě dost kusů a ubývají na váš vkus příliš pomalu. Chtělo by to někoho, kdo bude váš poklad prodávat za vás. Knihkupce.

Zařídit, aby si vaši vydavatelskou prvotinu vzal někdo do prodeje, není nemožné. Náročné je to ale dost. Je dobré si uvědomit, že taháte za mnohem kratší provaz. Většina kamenných knihkupectví spadá pod řetězce. Ty spolupracují s velkými distributory nebo pod ně přímo spadají a sami jste možná už učinili zkušenost, že s malými rybičkami se nikdo z nich bavit nebude. Jejich misí je – karikuju to jen trochu – prodat každý druhý rok aspoň padesát tisíc kusů dalšího románu od Hartla, Mornštajnové a Lednické. Nezávislých knihkupců, kteří by vůbec měli svobodu brát zboží od někoho, jako jste vy, je zoufale málo. Abyste se některým z nich vetřeli do nabídky, budete nejspíš potřebovat přinejmenším většinu následujících návnad. Ne-li všechny. A ani to nemusí stačit.

  • Kvalitu nakladatelského řemesla. To jsou všechny ty redakce, korektury, tiráže, ISBN, čárové kódy, kterými pokud jste se nezabývali, pravděpodobně nemusíte ani číst dál.
  • Prokazatelně nezanedbatelnou cílovou skupinu (respektive přímo základnu fanoušků) a zřetelnou relevanci vaší knihy. A ochotu propagovat si své zboží hlavně sám, neboť knihkupec nebude plýtvat dobrým, viditelným umístěním na to, po čem sama nepřichází poptávka.
  • Raději by nemělo jít o beletrii, dospělou ani dětskou. Upřímně, nové knihy se kupují hlavně jako dárek a v beletrii se sahá po zavedených značkách, především autorských. „Zkusila jsem napsat román a sama jsem si ho vydala“ nebo „Vymýšlel jsem pro své děti vyprávění o kouzelné pastelce a těm se to moc líbilo“ jsou celkem bezpečná červená. Taky by nemělo jít o vaši vlastní meditativní poezii, pardon. Obecně vypadá líp, když vydavatel slouží něčemu nebo někomu jinému než obrazu sebe sama jakožto autora.
  • Regionální rozměr knihy je plus – samozřejmě jen pro knihkupce v daném regionu, zatímco v těch vzdálených je přítěží.
  • Další vydavatelské vyhlídky. Zanést si do svého systému nového nakladatele je nezanedbatelný praktický náklad. Knihkupec bude o něco náchylnější to udělat, máte-li další zřetelné a smysluplné ediční plány, než když se vaše vydavatelské působení zjevně vyčerpává publikací vašeho autorského opusu vlastním nákladem.
  • Exkluzivitu. Učiňte daného knihkupce jediným široko daleko, kdo dané zboží má. A pokud už vám na nabídku přistoupil, propagujte ho do nějaké míry i mezi svými fanoušky. Větší zisk sice máte z přímé objednávky, ale zákazníci, které do knihkupectví pošlete, vylepší v počátcích vaše vztahy.
  • Slušný rabat. V řadě starších návodů se dočtete o typickém knihkupeckém rabatu 30 procent z pultové prodejní ceny. Tuhle informaci je třeba považovat za zastaralou. V dnešních tržních podmínkách se dá brát za jako zdvořilost, že knihkupci nabídnete přinejmenším 35 procent, ale spíš ke čtyřiceti. Dělení prodejní ceny je každopádně dobré nebrat jako přetahovanou, nýbrž jako hledání bodu, který oběma stranám umožní brát podíl z maximálního počtu prodaných kusů. A pozor, řeč je samozřejmě o komisním prodeji, dělí se až skutečně utržená cena. Za hotové od vás nebude brát prakticky nikdo, leda by si napřed výborně prověřil prodejnost vašeho zboží.
  • Maximální nápomocnost komunikace – zdvořilé, ale věcné a stručné. Velkorysost v praktických záležitostech: poštovné při zasílání knih v balíku, vyhovění požadavkům na dodací list, periodicita hlášení prodejů, splatnost faktur… Odhadněte nebo opatrně zjistěte, jak knihkupectví funguje, a přidělávejte mu co nejmíň práce i nákladů. Aspoň tak dlouho, než se spolupráce ukáže být výhodnou i pro druhou stranu, nejen pro vás.

Obce a instituce neumějí vydávat knihy

Publikováno | Autor:

Opakovaně se setkávám s tím, že veřejné instituce a obce se jako vydavatelé knih dopouštějí ekonomické chyby, kterou by si soukromý nakladatel nikdy nedovolil. Vydají knižní titul, zpravidla regionální, který se na daném území ukáže jako lákavý, což si samo o sobě zaslouží gratulaci. Jenomže vzápětí poškodí jeho šíření tím, že nejsou schopny nabídnout adekvátní marži těm, kteří by knihu dokázali prodat zájemcům mimo vydavatelův dosah.

Jste třeba muzeum v Kardašově Řečici anebo obecní úřad v Panenských Břežanech, vydáváte atraktivní monografii z historie obce a představujete si, že prodávat si ji budete sami ve svém infocentru, čímž vám zůstane sto procent prodejní ceny. Knihkupecké rabaty a jiné množstevní slevy nedáváte. Samozřejmě to jde. Je to ale byznysová chyba, a tím i provinění na solidní knize a jejím kulturním potenciálu.

Řada vašich rodáků se samozřejmě v minulosti vydala do světa, a přesto mají pořád k vašemu místu vztah. Třeba ještě jednou tolik, co se prodá “doma”, by rádi koupili čtenáři žijící v současnosti jinde, pokud byste na ně dosáhli. A čím větší jste celek, tím menší je v průměru vaše schopnost obsloužit celou místní poptávku – ne všechny zkrátka dokážete na knihu přilákat přímo do svého „íčka“. Tak nebo onak, pokud někdo (knihkupec, ale nejen on) dokáže titul prodat za hranicí vašeho vlastního dosahu, máte s ním společný zájem. Takový prodejce ale potřebuje pracovat typicky s 30-40procentní marží. Nemůžete si představovat, že bude váš titul odebírat za plnou cenu a před svým vlastním okruhem (na který má právě dosah on, a ne vy) se stavět do pozice vydřiducha, u něhož je totéž zboží k mání výrazně dráž než jinde. Musíte mu dopřát takové cenové podmínky, aby jeho výsledná cena byla víceméně konkurenční té vaší. Vaše volba není v prodejní ceně, ale v tom, komu za tuto cenu knihu nabídnete. A nabídnete ji samozřejmě tomu, kdo vám zařídí prodeje, na které byste sami nedosáhli. Jak to udělá, je už jeho věc, ale marže je férovým poplatkem za to, že to umí udělat a udělá.

Vůči této úvaze zaznívají dva druhy námitek. Zaprvé, „kvůli účetnictví musíme prodávat za stanovenou cenu“. Složitost tohoto vašeho problému neumím posoudit, ale jeho důsledky jsou zjevné, takže by to třeba přece jen nějak šlo. Ti, kdo ho vyřeší, budou každopádně své publikace prodávat úspěšněji. Zadruhé, „celý náklad knihy si rozprodáme sami, knihkupeckou spolupráci nepotřebujeme“. Ano, ve chvíli, kdy je náklad daný, prodeje běží určitým tempem a dotisk nevypadá rentabilně, může být ekonomickým faktem, že postupovat část výtisků se slevou na přeprodej se nevyplatí. Znamená to ale jen tolik, že výše nákladu byla nastavená špatně. S každým novým titulem nebo dotiskem staré knihy je rozumné zvažovat a zjišťovat i potenciál přeprodeje. Troufám si dokonce tvrdit, že to patří k „péči řádného hospodáře“.

K udržitelnosti literatury, ale taky tištěných periodik

Publikováno | Autor:

V jediném dni se mi ve schránce sešla tři malá kulturně-politická periodika. Jedno bylo i se složenkou pro platbu ročního předplatného, jedno z jistých důvodů neplatím a u dalšího vychází platba na jinou dobu ročního cyklu. To je dobře, na tolik předplatného naráz bych se v tuhle chvíli finančně necítil.

Jedním z periodik je literární obtýdeník Tvar a probíhá v něm zrovna polemika o tom, jaké odměňování si za svoji práci zaslouží spisovatelky a spisovatelé v oboru beletrie. Dorota Ambrožová tu v předchozím čísle požadovala důstojné odměňování těch, kteří se „rozhodli zasvětit život kultuře“. Oponuje jí teď Pavel Janoušek, a i když může mít v lecčems pravdu, nebude z toho žádné porozumění, protože jeho sarkastický styl se zcela míjí s diskusní kulturou mladé generace. (Nemám rád všechna ta generační označení písmenky Y, Z atd., protože vycházejí z odlišné, západní reality, a teprve pomalu se sbližují s tou českou.)

K jejich sporu chci doplnit jeden opomenutý moment. Píšících lidí je tolik, protože literární tvorba nabízí subjektivní smysluplnost, kontrolu jedince nad jakýmsi celkem. Takový román, sbírka povídek nebo básní, zkrátka vydaná kniha, totiž takovou jednotkou smyslu určitě je. Neřešme teď, kdy a pro koho je ten smysl skutečný nebo naopak iluzorní, srovnejme ale literaturu s jinými obory tvorby. Třeba film nebo herní software jsou žánry, kde dnes jedinec znamená poměrně málo. Jen nemnoha vyvoleným je dostupné spojit takový produkt pevně se svým jménem, třeba v roli režiséra. Vlastní autorská kniha je mnohem dostupnější, a tato možnost lidské seberealizace je taky značně viditelná, protože velká většina beletristických knih se dodnes na trhu označuje právě názvem a jménem autora. Pod beletrii se dodnes primárně nepodepisují týmy ani firmy, ale jednotliví lidé. Psaní představuje možnost spojit své jméno s jednotkou smyslu, a tak lidi píšou, přestože podle výzkumu citovaného v polemice si 80 procent spisovatelů psaním nevydělá ani pět tisíc měsíčně (údaj k roku 2022).

Materiální blahobyt nám tak nějak v průměru roste (i když možná ne v posledních pár letech a rozhodně ne všem), a tak prostoru na to, realizovat se psaním, lidem spíš přibývá. Jenže veřejné pozornosti k čistě psanému sdělení naopak ubývá. Celá potíž se v jádru redukuje na to, že mnozí chtějí psát, ale není dost těch, kteří by to všechno četli. Tahle situace se těžko napraví lepším nastavením mechanismů veřejné podpory pro tvorbu, to je spíš kosmetika. I když by se jistě dalo různě přispívat k tomu, aby valný díl ze zbývající dostupné čtenářské pozornosti (potažmo útraty) nespotřebovala hrstka českých bestselleristů a bestselleristek, jejichž knihy v masových nákladech se užitností tak trochu podobají jednorázovým plastům.

Vraťme se ale k tištěným společensko-kulturním periodikům, a abych byl konkrétní, z těch mnou alespoň trochu sledovaných jde o čtrnáctideníky A2 a Tvar, o dvouměsíčník Listy, o čtvrtletník Demokratický střed a ještě snad čtvrtletník Academix revue. Z jejich obsahu a komunikace je vesměs znát, že s jejich financováním je to povážlivé, vydávání je dlouhodobě ohroženo… a přesto se všechny redakce víceméně drží svého mustru. (Abych byl spravedlivý, olomoucké Listy letos podnikly výraznou změnu designovou, ne ovšem obsahovou.) Tuším, že tu figuruje něco podobného jako při beletristickém psaní: uspokojení z kontroly nad jednotkou smyslu. Jednotka je to sice malá (řádově myslím velmi nízké stovky až velmi nízké tisíce odběratelů), zato naše.

Jenže pozornost zkrátka už není k mání, to je zhruba řečeno danost. Mnozí autoři píšou do kteréhokoli periodika tak, jako by jeho četba byla málem čtenářův hlavní týdenní nebo měsíční úkol. Jednotlivá čísla jsou takto sestavována, ale kdo je dnes ochoten takto číst? Malým čtenářským dosahem časopis degraduje, je nucen vyplňovat stránky grafomanií. Hříchem dnes není jen užvaněnost a opakování banalit, ale doslova každé vyplňování prostoru tím, co by mohl napsat leckdo anebo, což je vlastně totéž, co by mohl napsat stroj. Zvláštní kategorií plytkosti se v průměru zdají být texty, jimiž se naplňuje nějaký grantový projekt nebo agenda v neziskovém sektoru. Přispívají snad ke krátkodobé udržitelnosti daného plátku, ale psát z jiného důvodu, než pisatel má co říct, je prostě cesta do pekel. Sám pak už ani necítím závazek něco takového podporovat předplatným, třebaže je jistě dost nízké v poměru k vynaložené práci.

Je zbytečné se utěšovat, že přijdou samy od sebe lepší časy. I v těch stávajících se prosazují další publicistické platformy a přebírají si pozornost. Fúzujte, hledejte čtenáře. Hledejte obsah, který bude pro ně hodnotou a ne jen stálým imperativem k podpoře čehosi prý důležitého.

Poslední podnik Madelon Lulofsové a Rozsypálkovo nakladatelství v Šumperku

Publikováno | Autor:

Zapomenutá kniha, k jaké se člověk dostane jen systémovým zájmem o něco jiného: o autora, edici, nebo v tomto případě o konkrétního nakladatele. Román z roku 1937 totiž v češtině vydal šumperský nakladatel Bohumil Rozsypálek roku 1946, v období krátkého pokusu o samostatný podnikatelský vzmach mezi převzetím Emmerova německého nakladatelství s knihkupectvím na jedné straně a brzkým znárodněním firmy na straně druhé. O komerčních ambicích nakladatele svědčí i lákavý, respektive křiklavý přebal (je to jen jedna ze dvou nabízených variant přebalu, druhá byla decentnější), který poněkud legračně už na záložkách odvypráví skoro celý děj knihy. Osobně mě zajímá Nizozemsko i Maďarsko, nějaké knihy jsem dokonce sám vydal, takže jestli tady v Šumperku někdo po válce vydával nizozemsko-maďarské romány (přesněji: nizozemský román autorky provdané za Maďara, situovaný do Budapešti), chci o tom samozřejmě vědět úplně všechno…

Kousek je to (samozřejmě s ohledem na dobu vzniku) až nečekaně čtivý. Přispívá k tomu víceméně věrohodná sociologicko-psychologická kresba (domácím ekvivalentem by byly možná romány Jaroslava Havlíčka) a zasazení do prostředí ekonomické krize 30. let v zemi, která se ještě tak úplně neoklepala z válečné porážky a zchudnutí. „Začala si prohlížet celou společnost. Snad to byli inženýři, lékaři, advokáti nebo obchodníci. Jedno bylo jisté: byli nezaměstnaní.“ Jak vyžít? Co ze svých zásad a nároků obětovat a jak obchodovat, když nouze a hlavně mizerná poptávka panuje všude kolem? Detaily, hmotná a mravní dilemata takové doby vás asi budou zajímat o to víc, oč méně je považujete za nevratnou historii. K tomu tři velmi odlišné, a přitom uvěřitelné hlavní postavy ve vztahovém nastavení, které se na přebalu radši moc nerozmazává – představuju si, že v té době jím mohl být u nás leckdo mravnostně šokován. I jazykem překladu působí kniha moderně. V záplavě moderní překladové prózy 60. let by mě asi ničím nepřekvapila, s těsně poválečnou datací se mi ale tento román zdá poměrně solitérní. Anebo tu máme slepou skvrnu a tehdejší literaturu vnímáme už jen prizmatem školní výuky a Nobelovek, ne dobových prodejních úspěchů. Neboť populární tato autorka ve své době nesporně byla, i když zrovna tento román v prvním českém vydání u zapadlého regionálního nakladatele zjevně neprorazil a dalších se nedočkal.

Svým zasazením do Maďarska je „Poslední podnik“ v díle Madelon Székely-Lulofsové asi ojedinělý, zbytek vypadá na koloniální indonéskou tematiku, s níž měla bohaté zkušenosti. Do „Hladové výpravy“ jsem se nezačetl, román „Guma klesá“ určitě ještě zkusím.

Vraťme se ale ještě k Rozsypálkovu nakladatelství. Jeho vazba na maďarskou literaturu (notabene vznikající mimo dobové Maďarsko) zjevně byla těsnější a pojítkem byl asi překladatel Arno Kraus. Ten byl nejen autorem shrnutí na přebalu „Posledního podniku“ (pod samotným překladem z nizozemštiny je podepsána Milada Šimsová), ale také překladatelem dalšího Rozsypálkova titulu, „Ulice rybařící kočky“ od maďarské autorky Jolán Földesové. V témže nakladatelství kromě toho vyšel i jeden jeho vlastní román. „Ulice rybařící kočky“ je o něco známější kniha než „Poslední podnik“ – jako dobový bestseller se dočkala několika českých vydání už před válkou, Rozsypálkovo tedy nebylo první. Věnuje se pařížské komunitě emigrantů z různých evropských zemí po roce 1920: spojují je starosti o obživu a pomalu mizející naděje, že jim politické změny v jejich domovinách umožní brzký návrat domů… Román není příliš dějový a nedočetl jsem ho, tematická aktuálnost je ale i po řadě desetiletí zřejmá.

Celkem stihl Bohumil Rozsypálek pod svou značkou vydat šest nebo sedm knih. Jaký měl přesně vztah s Arno Krausem a proč se jim zdálo perspektivní vydávat v Šumperku romány tohoto zaměření, není úplně jasné, můžeme se ale domýšlet. Rozsypálek prý před válkou pracoval v pražském nakladatelství Sfinx a „Ulice rybařící kočky“ už tehdy vyšla v Krausově překladu v Evropském literárním klubu, což byla právě předplatitelská edice podniku Sfinx. Pravděpodobná je tedy už předválečná známost. A proč Šumperk namísto nějakého většího literárního centra? Krausův doslov k románu „Bence, člověk s hor“ z roku 1941 ukazuje, že se překladatel nijak zvlášť nedistancoval od válečného maďarského režimu a jeho územních výpadů (zábor severního Sedmihradska). Snadno by se v tom dal vidět reputační škraloup, který zavedeného hungaristu přiměl uchýlit se do regionálního „závětří“ a spokojit se i s relativně nižším nákladem svých knih. Ale je to jen hypotéza. Nejasné jsou zatím taky okolnosti Rozsypálkova převzetí původního německého podniku a konečného znárodnění firmy. Kdybyste znali někoho z jeho potomků, kteří by mohli vědět víc, budu rád za kontakt.

 

Danubia a Germania

Publikováno | Autor:

Simon Winder: Danubia

Se svým povšechným zájmem o historii (a trochu konkrétnějším o Uhry a Sedmihradsko) jsem si v poslední době přečetl pět set stránek Winderovy Danubie a dalších pět set jeho Germanie a víceméně jsem si to užil. Autor je teda občas hodně upovídaný, lehkých cestopisných postřehů je až moc, dost je i ponorů do dobové hudby a občas se zřejmě připoohne nějaká nepodstatná reálie, aby bylo docíleno žádoucího vtipu nebo kontrastu. Ale je za tím vším znát hluboký vhled, láska k tématu i k celému tak heterogennímu, chaotickému prostoru, jaký tvoří někdejší Svatá říše římská a habsburská teritoria. A je možná zapotřebí právě britského autora, abychom svůj český školní dějepis a národní mýty nahlédli v kontextu větších státních útvarů, do kterých naše území po většinu novověku patřilo. Viz třeba nezvykle kritický pohled na bezručovskou tematiku nebo Janáčka coby „odpudivého slovanského nacionalistu“. To ale není jádro knihy, slouží to jen jako drobný doklad toho, jak se pohled na soudržnost říší coby osobního vlastnictví dynastií během 19. století nezadržitelně proměnil v logice nacionalismu, v důsledcích podobně ničivého. A v naprosté většině Danubie samozřejmě vůbec na českém území nejsme, pohybujeme se od Španělska a (dnešní) Belgie přes Rakousy a Halič po Bosnu a osmansko-habsurská území nikoho. Netřeba dodávat, že východ říše mě baví nejvíc. Osvěžující pro mě bylo číst o všech těch habsburských císařích (třeba o obou Leopoldech, obou Josefech a samozřejmě o celém závěru panující dynastie), jako o konkrétních lidech, na které lze mít konkrétní názor neredukovaný na jeden dva učebnicové fakty. Sympatické je, že Winder pobyl i v Olomouci (tamní trojiční sloup má podle něj „vzezření barokní verze rakety země-vzduch“). A potěšil mě rozkošně zlomyslný pohled na přetrvávající tradici lázeňství coby středoevropskou medicínskou ezoteriku.

Příliš nerozumím vztahu mezi vydáním v Euromedii roku 2015 a v Mapcards roku 2022, podle mě je to tatáž kniha s mírně pozměněným podtitulem. V Mapcards se ale chopili vydání celé Winderovy série, což jim určitě dává na takový posun právo.

Simon Winder: Germania

Pěkný, mírně upovídaný historický průvodce Německem. Autor nám důkladně předestírá základní, ne vždy vnímaný fakt, že až zhruba do poloviny 19. století tu – na rozdíl od Francie, Británie a mnohých dalších zemí – nebyl žádný celistvý a nebo jen mentálně přítomný stát, který by se dal nazvat Německem. Nýbrž jen tříšť území a územíček, od relativně velkých, avšak politicky poněkud neschopných království (typu Sasko, Bavorsko) až po desítky mini- a mikroútvarů, do jejichž bizarností se autor kdykoli s potěšením zavrtá. Nezávislé opatství, jehož jediná politická síla vyplývá z vlastnictví údajného Ježíšova sandálu. Sasko-kobursko-gothajské vévodstvíčko, které úspěšně dodalo následníky trůnu a královské manžel(k)y do půlky Evropy. To vše pod vágním dohledem císařů Svaté říše římské a časem pak pod pruskou dominancí. I ty pruské záchvěvy militantní velikosti byly pak časově dosti omezené a katastrofy, ke kterým pak ve 20. století vedly, se v autorově optice zdají spíš důsledkem smutných omylů, špatného hodnocení sil a možností. Vždyť ještě po celé 19. století se německé a habsburské země jevily jako přirozený spojenec Británie a společným antagonistou byla Francie. (Je každopádně těžké být v dějinách objektivní. Spravedlivý se nám obvykle zdá ten řád, který panuje už dlouho v relativním klidu. Ale ony i tradiční britské ctnosti a důstojnost, jak si je v naší kultuře představujeme, mají nemalý základ v někdejší militantní morálce, v brutálním prosazování imperiální moci. Jen je to zkrátka od těch dob, co se Britové námořně prosadili nad vší evropskou konkurencí, už dávno. Viz k tomu také Romancovovu knihu Námořní slepota.)

Našincům se dá každopádně doporučit začít spíš autorovou Danubií, která se českého a moravského území týká konkrétněji. A pokud přijdete na chuť jeho stylu, který občas uhýbá směrem k cestovnímu fejetonu, můžete směle pokračovat Germanií. Výhodou vám v tom případě bude i lepší předchůdné pochopení toho, jak přesně se ve středověku a ranějším novověku instituce Svaté říše římské kryla nebo nekryla s dynastickými državami Habsburků. A tedy jakými dějinnými oklikami se evropští mluvčí němčiny dobrali současných německy mluvících států.