Mám v ruce druhý, obrazový díl Hronovy publikace z roku 1999, a je to bezesporu zásadní kniha do jesenického kánonu, bohužel asi dnes značně zapomenutá. Nepodařilo se mi o autorovi mnoho dohledat, prý už nežije. Pochopil jsem, že byl navrátilec z emigrace, který měl ambici svým dílem podnítit veřejnou diskusi (mimo jiné v kontextu rodícího se kapitalistického cestovního ruchu) a nastavovat či usměrňovat jesenickou krajinotvornou regulaci. A že se ve své době nejspíš nesetkal s velkým pochopením. Ať už ale přímo nebo nepřímo, mnoho z jím zastávaných principů se promítlo do toho, co dnes Správa CHKO Jeseníky vymáhá jako přijatelnou podobu zástavby na svém území. “Jsme mu (…) vděční za velký přínos k pochopení pojmů krajinný ráz a co znamená tradiční jesenická architektura,” vyjádřili se ze Správy na můj dotaz.
Kniha stojí na důkladném studiu tradiční jesenické lidové architektury. Tedy tzv. jednotného (sudetského) domu, který v daných klimatických podmínkách slučuje většinu hospodářských funkcí pod jednou střechou. Funkční pochopení těchto staveb Hronovi dovoluje postřehnout a hodnotit širokou škálu toho, co se s nimi zhruba od 60. let při úpravách a rekonstrukcích děje.
Z poznávacího hlediska je publikace fascinující, stylově je poněkud problematická. Mnohá negativní hodnocení jsou brutální způsobem, jaký za čtvrt století od publikace přece jen už vyšel z módy, a možná že ani dobové recepci tento styl zrovna neposloužil. Estetický odsudek je jedna věc, řada zachycených staveb si ho snadno zaslouží. Autor ale často s kritickou vervou přechází do nesmyslné, nepodložené psychologizace jejich tvůrců i obyvatel (což je v tomto vesnickém žánru mnohdy totéž). A upřímně, naše obydlí tak trochu patří k naší intimitě: sepsout někomu nevybíravě dům, i kdyby se z estetiky nevyvozovalo nic etického a psychologického, často prostě znamená si ho znepřátelit. (Autorovo oblíbené pejorativum na adresu domu je “zmrsklý”, “zmrsklina”.) Dnes by doufám nikoho nenapadlo takto psát. A koneckonců toto pojetí ublížilo i odborné hodnotě knihy: při brutalitě některých soudů je sice logické, že obrazově zachycené stavby zůstaly anonymní, geografické reference by ale pro pozdější práci s knihou byly bývaly cenné.
Jinak je každý snímek důkladně okomentován, což je didakticky cenné, ale protože se klady i zápory na stavbách samozřejmě opakují, je i sama kniha při pečlivějším pročítání mírně repetitivní. Při tom opakování by bylo opravdu těžké přehlédnout, co Pavel Hron v jesenické krajině oceňuje (např. dvoudílná okna s vnitřním členěním, podlomenice, komíny při hřebenu střechy, plaňkové ploty, světlé nátěry, přírodně stárnoucí dřevo…) a co naopak odsuzuje (trojdílná a paneláková okna, černohnědé nátěry dřevěných prvků, zahloubení oken do fasády, vysoké podezdívky, masivní ploty, většinu přístavků, balkonů, schodišť a dalších zásahů do tradičně jednolité plochy stěn a střechy). Většinu toho spojuje jeden princip: stará a materiálově skromná řešení dospěla k významné funkčnosti při daných povětrnostních podmínkách. Pozdější tvárné a materiálové experimenty, zvláště ze strany laiků, nejen rozvrací typickou krajinnou estetiku, ale vedou leckdy i k rychlé degradaci zatékáním a mrazem.
Klíčovou otázkou je, kde dnes po pětadvaceti letech od vydání knihy jsme. Zasloužila by možná nějaké neformální symposium. Hronovy pohledy na jesenickou zástavbu jsou nějakým způsobem dodnes živé, zdaleka se ale neprosadily univerzálně. Pod krajinotvornou regulaci CHKO totiž spadá jen velmi malá část lidských sídel, intravilánů jesenických obcí, a jiné regulační orgány se jesenickou estetikou nezabývají. Volný trh nabídl řadu dalších materiálů a těžko je možné je všechny šmahem zavrhnout s dogmatickým odkazem na dřevo, kámen a vápno (ačkoliv ekologie musí samozřejmě hrát roli v každém novém posuzování). Ledacos se už stihlo proměnit k nepoznání, včetně naší citlivosti. Já osobně, těsně předlistopadový ročník narození, jsem třeba už nezažil dobu, kdy by trojdílná okna nebo natírané ploty z kovových ořezů a prefabrikátů byly vnímány jako nežádoucí novum. Na intuitivní úrovni je to pro mě prakticky tradiční vesnický kolorit. Zatímco Hronem prosazované plaňkové ploty jsou spíš už něco jako skanzen.
Podobné časové odvíjení je přirozené, ale zároveň je škoda se o něm nebavit. Nežli nechat starou jesenickou sídelní estetiku tiše rozpadnout, bylo by lépe ji realisticky revidovat a propagovat.
Pavel Hron: Původní venkovská zástavba v oblastí Jeseníků, její zachování a rozvoj. Domov – kolébka lidskosti. 2 díly, Moravský Beroun: Moravská expedice, 1999.