Archiv štítku: osobní

Proč k Zeleným

Publikováno | Autor:

Na začátku letošního roku jsem vstoupil do Strany zelených. Zde je nástin toho, co mě k tomu vedlo a co mě dosud udržuje v přesvědčení, že to nebyl špatný nápad.

Nevstoupil jsem s obzvláštní chutí, s nadšením do drobné politické každodennosti. Spíše z dlouhodobého pocitu, měnícího se pomalu v přesvědčení, že zodpovědnosti za veřejné věci se člověk s relativně stálými názory nemá natrvalo vyhýbat. Že politika není nutně synonymem špíny – že se jím jen stává přímo úměrně k tomu, jak se našinec vyhýbá každému bližšímu kontaktu s ní, snad vyjma účast ve volbách. (Chceme samozřejmě věřit, že právě my jsme ti slušní, bez nichž to v posledku nepůjde.) Vstoupil jsem i z přesvědčení, že je žádoucí, aby se do přiznané a skutečně politické politiky postupně překlápěly myšlenkové světy nezávislých iniciativ a občanských hnutí (z mně blízkých třeba Rekonstrukce státu, Milion chvilek a sólovější agenda Visegradského jezdce). I když tím poněkud ztratí na přitažlivosti – jenže to by s časem nejspíš ztratily stejně, a v tu chvíli už nadarmo.

Přestože mám uznání a v některých případech i obdiv pro osoby a počiny ze stáje různých dalších politických stran (totiž pirátů, topky, starostů, sociálních demokratů a lidovců; jinde by bylo hledání mnohem těžší), vstup právě k Zeleným neměl pro mě vlastně nikdy vážnou alternativu. Zelené chápu jako ty, kteří se snaží dohlédnout dál než na vlastní dvorek, brát v rozhodování o našem společném světě v potaz víc než pouhé „já, tady a teď“. Jako ty, kteří by si na rozdíl od jiných měli „budoucnost pro naše děti“ opravdu dávat na plakáty. Jako skupinu lidí, kteří mají v úhrnu poměrně jednoznačné a poměrně konzistentní postoje – ne jen marketing a ne jen nesoustředěný zápal či hněv. Chápu je jako stranu, která z minulosti vychází snad poškozena občasnou naivitou, nepřipraveností nebo osobními ambicemi jedinců, ne ale korupcí a chamtivostí. A to je přece jen rozdíl. Jako stranu, jejíž (přinejmenším) dvě křídla mají pro mě každé svůj kus pravdy. (Jaký to luxus ve stranických luzích a hájích, kde jinak člověk najde stěží jednu pro sebe přijatelnou stranu sporů!) Chápu Zelené jako stranu inteligentních a schopných lidí, kteří dokážou vážit možnosti na základě postojů i faktického poznání a hájit většinou ty rozumnější z nich. Jako stranu, která v nepřipravené společnosti otvírá důležitá témata, kazí jí to preference – a po nějakém čase pak o daném tématu mluví celá republika.

Pod hlavičkou „Konec stagnace“ Zelení v těchto měsících vedou otevřenou programovou diskusi. Forma je jednoduchá, z výčtu navržených témat vyřaď ta, která nepovažuješ za součást zelené politiky, a zvýrazni ta pro sebe nejdůležitější. Zde je moje troška do mlýna:

biodiverzita
boj proti korupci
bezpečná migrace
čisté životní prostředí
daňová spravedlnost
inkluzivní společnost
kvalitnější a modernější vzdělávání + mediální gramotnost
lepší péče o krajinu + změny klimatu + sucho
lidská práva
ochrana přírodního dědictví
ochrana svobody
podmínky pro rodiny
práva menšin
práva zvířat
příležitosti a hrozby digitalizace
rovné postavení mužů a žen
rozvoj demokracie
společná budoucnost Evropy
spravedlivá společnost + solidární společenství
udržitelná doprava
zdravé lesy

K tomuto seznamu zelených témat připojuji jedno vlastní:

Sudety: kvalita života na periferiích ČR

 

Jděte mi k šípku se svými zážitky

Publikováno | Autor:

„Vychutnejte si luxusní prožitek ve značkových obchodech galerie Myslbek.“

Už poněkolikáté toto čtu na eskalátorech pražského metra a upřímně řečeno vůbec nevím, proč by slovní zvratky tohoto druhu měly ve veřejném prostoru požívat více naší tolerance než reklama na drogovou závislost nebo na holocaust.

Aniž jsme si toho všimli, zážitek se v posledních několika letech stal univerzální prodejní mantrou; hlavní berličkou copywriterů a sloganistů. (Sama existence těchto povolání by možná v biblických časech stačila na zkázu příslušného velkoměsta.) Schválně si zkuste jeden den všímat, co vše je vám dnes i těmi nejserióznějšími aktéry nabízeno pod hlavičkou zážitku: od oběda přes automobil po muzejní prohlídku a cestu vlakem. Ne funkčnost vzhledem k účelu, ne prosté nasycení nebo jiné naplnění existující potřeby, ne krása mající ospravedlnění sama v sobě, ne rozšíření rozhledu a obohacení intelektu. Zážitek.

Nejen to: zážitek se stává, pomaleji než v reklamě, ale přesto jistě, hlavním majákem našeho svobodného liberálně městského života. Společnost, která se zbavila jak Boha v podobě veřejné i soukromé religiozity, tak Národa v podobě nacionalismu i nepodmíněné služby vlasti, nenašla nic lepšího než – prožitek. Místo povinnosti – rumpsteak z argentinského býčka. Místo věrnosti – víkend ve wellness hotelu. Místo poznání a chápání – Maledivy. Místo duchovní péče – lyžování v Alpách. Místo služby bližnímu – Paříž. Místo pokory – Milán. Místo zvelebování obce – Londýn. (Paříž, Milán, Londýn jsou totiž pochopitelně každé úplně jiný zážitek.) Místo smyslu – pohodička na festivalu. Místo víry výběrová etiopská káva, místo naděje rozšířená nabídka jamajských rumů, místo lásky čtyřchodové degustační menu. Honba za zážitkem se z dřívější soukromé úchylky stává veřejnou normou a v některých případech i naší pýchou ve světě, kde jsme pro sebe neobjevili nic lepšího na práci. Užijte si, vychutnejte si, dopřejte si.

Prožitek je z definice to, co ihned po odeznění přestává platit. Požitek, který už není, má přibližně takovou váhu, jako by nebyl nikdy. Snad proto ta zoufalá selfíčka a focení všeho, to tisíceré zmnožování světa; zážitky, které prožíváme rovnou už skrze jejich zaznamenávání v naději, že jejich digitální ozvěna za oslňování přátel přehluší inherentní marnost celé věci. Jenže nepřehluší. Na vaše zážitky sere pes. Ze zážitku zůstává to, čím nás proměňuje; zážitky seřazené na týdenním programu ale nikoho neproměňují, mimo jiné proto, že většinou v takovém případě není moc co proměňovat. Náš nový hédonismus dělá svým způsobem z měst Sodomu blízkou té, jakou má sklon v nich vidět venkov, i když většinou z důvodů dosti pomýlených.

Zážitek se patří vykázat do pozice „guilty pleasure“, provinilé radosti. Něčeho, čeho snad není nutno ani žádoucí se docela vzdávat, avšak jen – a to je neméně důležité – v nekončícím hledání náhrad za veliké a moderní době již obtížně přístupné pojmy minulosti. Povýšení zážitků do pozice těchto náhrad samých je prohra, kterou bychom před Čapky, Masaryky, Palachy a jinými veřejnými idoly této země snad ani nemohli chtít vážně hájit.