V předchozí části článku jsme se zaměřili na smysl požadavku Open Access, na obvyklé způsoby jeho naplňování, a konečně na jeho roli v současných proměnách mezinárodního vědeckého a publikačního provozu.

Pokusme se nyní o zamyšlení, jaké důsledky by mohlo zavedení povinného publikování v režimu Open Access mít pro českou vědu. Vyjdeme přitom z této premisy: „Zelená cesta“ OA je krátkodobě a lokálně přímočarým řešením, a dokonce je v mezinárodním měřítku dnes již téměř nezbytností pro autora usilujícího o širokou viditelnost své práce. Je však zároveň řešením globálně nestabilním (viz předchozí část článku), a tedy dlouhodobě nespolehlivým; nelze na ně nakládat hlavní váhu otevřeného přístupu. Je proto třeba přemýšlet především o možnostech a podobách „zlaté cesty“ – tj. primárního publikování vědeckých výsledků jakožto otevřeně přístupných.

Co se týče publikací domácích, požadavek povinně otevřeného publikování by zřejmě nemusel představovat vážné komplikace. Vydávání téměř všech domácích odborných periodik a sborníků je zajišťováno vědecko-výzkumnými institucemi a financováno z veřejných prostředků. Stát tu tedy má pohodlnou vyjednávací pozici. Je téměř nepředstavitelné, že by v dnešní době vznikající publikace neprocházela fází elektronického dokumentu, byť se třeba nakonec jedná o publikaci tištěnou. Náklady na otevřené zpřístupnění takového dokumentu by byly zanedbatelné, zvláště v případě, že by technickou stránku celé věci stát sejmul z beder jednotlivých vydavatelů, např. formou centrálního repozitáře vědeckých výsledků.

Protože naprostá většina vědecky podřadných článků vykazovaných u nás coby výstupy vědecko-výzkumných projektů se ukrývá právě v domácích časopisech a sbornících, jednalo by se zajisté o prospěšný krok. Odhalení pochybných vědeckých výsledků samozřejmě není jen věcí jejich otevřeného zpřístupnění, nýbrž i vůle a v neposlední řadě odborné kompetence k tomuto posuzování nezbytné. Otevřený přístup, namísto (nebo spíše vedle) publikování v tištěných exemplářích, mnohdy obtížně dohledatelných již nedlouho po vydání, se však zdá být pro veřejnou kontrolu nad veřejně podporovanou vědou důležitým nástrojem. Leckterá univerzita dnes u nás otevřeně zpřístupňuje kvalifikační (bakalářské, diplomové) práce svých studentů, a v případě do očí bijící nekvality je tak vystavuje možnému veřejnému posměchu. Za této situace lze těžko obhájit myšlenku, že by práce profesionálních vědeckých pracovníků měla být před podobnou veřejnou kontrolou skryta.

Systémově mnohem problematičtější se zdá být otevřené publikování prací mezinárodního dosahu, o které by měli vědci jistě usilovat především. Mám obavu, že přenos publikačních nákladů „ze čtenáře na autora“, typicky spojený se „zlatou cestou“ OA, by mohl být za jistých okolností velmi kontraproduktivní.

Starý model placeného přístupu je z hlediska vědeckého provozu racionální v tom ohledu, že o způsobu publikování rozhoduje v prvé řadě kvalita práce. S originálním, objevným, inspirativním vědeckým výsledkem má autor či autorka naději na publikaci v prvotřídním mezinárodním časopisu, a pouze tyto charakteristiky – alespoň ideálně – rozhodují. Jsou bezpochyby mnohé lokální výkyvy, vlivy jiných faktorů, než je kvalita výsledku. Celkem vzato si však mezinárodní vědecká komunita udržuje dostatečně určité vědomí hierarchie periodik z daného vědního oboru, resp. jejich prestiže. O publikaci na určité úrovni této hierarchie se může autor pokoušet bez ohledu na to, jak bohatá je jeho země nebo instituce. (Finanční kondice autorovy instituce ovšem samozřejmě v některých oborech výrazně určuje jeho výzkumné možnosti; to je však problém jiný.) To je možné proto, že publikační náklady ve starém modelu nese strana čtenáře, nikoli strana autora. O návratnosti těchto nákladů a o případném vydavatelově zisku v principu rozhoduje poptávka po titulu ze strany institučních knihoven. Je tedy ve vydavatelově zájmu nabízet pod touto značkou co možná nejkvalitnější (resp. vědecky nejpřitažlivější) obsah, na jehož poskytování se autor může soustředit. (To však, nutno říci, nejspíše přestává platit, pokud vydavatelé jako Elsevier prakticky znemožňují knihovnám předplácet konkrétní tituly a nahrazují tuto možnost takzvanými “big deals”, jakýmisi balíky titulů za “výhodnou” cenu.)

“Zlatá cesta“ OA tento rozumně nastavený systém (dále) rozkládá a vnáší do rozhodování o způsobu publikování mimovědeckou motivaci. Předpokládejme, že autorův odborný článek může být vzhledem ke své kvalitě přijat v některém špičkovém nebo aspoň nadprůměrně prestižním žurnálu autorova oboru. V tom případě se bude s největší pravděpodobností jednat o „hybridní“ časopis z portfolia velkých evropských publikačních domů. Otevřené publikování je obvykle v těchto časopisech možné – je ovšem podmíněno uhrazením publikačního poplatku (APC) ve výši okolo 2000 EUR. (To je sice překvapivě vysoká částka, obrovské jsou však i částky, které za placený přístup k vědeckému obsahu vydávají instituční knihovny a které hnutí OA slibuje zredukovat – v tomto kontextu se tedy může jevit jako obhajitelná.)

Nebude-li autorova instituce mít tyto prostředky k dispozici, musí se autor – za předpokladu, že je pro něj otevřené publikování povinné – poohlédnout jinde. Další volbou zřejmě bude některý z plně otevřených mezinárodních časopisů, často nově vzniklých, dosud nepříliš zavedených, a tudíž málo prestižních, kde se poplatky pohybují od nuly (v případě institucionálně dotovaných časopisů) po stovky eur. Jindy se podaří článek prosadit do časopisu prestižnějšího, s přijatelnými poplatky, jenž však svým zaměřením nebude pro daný článek tak vhodný jako žurnál první volby. Nevýhoda tohoto nastavení je zřejmá: místo nerušeného usilování o prestižní publikaci s optimálním zacílením může být autor z mimovědeckých příčin nucen odmítnout první (druhou, třetí…) volbu a vzít zavděk některým z dostupných kompromisů.

Každopádně se s fenoménem OA úvahy o kvalitě vědeckého výsledku a místě jeho publikace komplikují; hierarchie možností se stává nepřehlednější. (Je dnes „uzavřená“ publikace v prvotřídním žurnálu stále dostatečně efektivní? Jak dlouho ještě bude?) Plně otevřené žurnály se do stávajících hierarchií začínají teprve zapojovat: dokud se nerozprostřou po celém jejich spektru, hrozí, že otevřené publikování bude pro autory vynuceným altruismem (případně pouhým apelem na altruismus dobrovolný). To je pro šíření OA zajisté méně příznivé, než kdyby bylo jejich primární volbou, racionálním krokem v budování vědecké kariéry.

Především však samotný princip, podle nějž o toku veřejných prostředků určených na publikační náklady rozhodují namísto dlouhodobě agregované „čtenářské“ poptávky sami autoři a autorky v jednotlivých konkrétních případech, vnímám jako povážlivý a náchylný ke zneužití. Jedná se o zřejmý konflikt zájmů. Obecným zájmem, jejž by tu autor měl zastupovat, je vydávat veřejné prostředky na účelné, zacílené zpřístupnění kvalitních vědeckých výstupů. Týž autor má však přirozeně motivaci utratit maximum veřejných prostředků výměnou za co možná nejlepší postavení svého příspěvku v rámci trhu odborné prestiže a v rámci hodnocení vědeckého výkonu, bez ohledu na skutečné kvality příspěvku a případně i bez ohledu na objektivní účelnost příslušného způsobu publikace.

V dostatečně prestižních žurnálech je naštěstí podle všeho víceméně vyloučeno, aby autorova ochota zaplatit APC ve výši stovek nebo tisíců eur měla vliv na rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí článku k publikaci. To je závislé výlučně na odborném posouzení a přijetí si – aspoň nakolik je obecně známo – nelze koupit.

Na opačném konci spektra ovšem nacházíme tzv. vydavatelské predátory. Ti se v posledních letech značně množí a bez skrupulí se obohacují na ochotě vědců utrácet institucionální prostředky za APC, která souvisí právě s postupným prosazováním požadavku na otevřený přístup. Publikování u těchto „predátorů“ mnohdy neznamená v podstatě nic jiného, než že si vědec za několik set eur nebo dolarů zakoupí otevřenou publikaci v některém z množství pochybných žurnálů s honosně znějícím titulem typu „International/European Journal of …“. Aniž o tom třeba autor ví, uhrazení těchto APC je jedinou podmínkou publikace; peer-review posouzení se nekoná nebo je zcela formální. Logická je pak existence těžko kontrolovatelné šedé zóny mezi solidními vědeckými periodiky a čistě predátorskými podniky. Posouzení, zda konkrétní žurnál hodnotí příspěvky skutečně nezávisle na vyhlídce publikačních poplatků, může být velmi obtížné.

Skokový nárůst publikací v predátorských žurnálech nám v případě zavedení povinně otevřeného publikování zřejmě nehrozí: současná metodika hodnocení české vědy uznává jako vykazatelné pouze zahraniční publikace v časopisech obsažených v žebříčcích Scopus a Thomson Reuters. Není nicméně vyloučeno, že i do nich, především do jejich spodních pater, budou do nějaké míry pronikat predátorské praktiky, a poskytovat tak domácím autorům možnost přímočarého „nákupu“ prestižních „výsledků“. Minimálně je třeba se mít v tomto ohledu na pozoru.

Tragickou chybou by ale podle mého soudu bylo vzdát se hierarchizace zahraničních odborných periodik, poskytované zmíněnými světově využívanými žebříčky nebo nějakou jejich alternativou, totiž pod tlakem námitky, že žurnály v nich obsažené nedávají dostatečný prostor otevřenému přístupu. Ta je sice do značné míry pravdivá, nivelizace zahraničních periodik pro účely hodnocení vědy by však bezpochyby vedla k rychlému a nesmyslnému odlivu prostředků právě do kapes publikačních predátorů. (Zárodek takové nivelizace snad obsahuje zmíněná politika britské vědecké rady, když stanoví, že se vědecké projekty hodnotí primárně podle kvality výzkumu, nikoli podle místa publikace výsledků. To sice vypadá na první pohled nekontroverzně, je ale třeba si uvědomit, že místo publikace je z principu významným indikátorem této kvality, kterou lze těžko posoudit jinak než prostřednictvím důkladné peer-review. Právě tu přitom informace o prestižním místě publikace implikuje. Odmítnutí tohoto indikátoru by s sebou neslo potřebu vlastních peer-review v rozsahu, jaký si sotva která vědecká grantová agentura může dovolit.)

Idea objektivního hodnocení vědeckého výkonu je sama o sobě na pováženou. Nelze-li se jí ovšem vyhnout – a to je ve společnosti, kde je věda prostě jedním z možných lidských zaměstnání, velice těžké –, pak žebříčky citovanosti a prestiže časopisů jsou vodítky, která je třeba brát s rezervou, kterých by však bylo bláhové se zcela zbavovat. Hierarchie jimi zachycované dávají domácím vědcům a vědkyním (mnohdy stále poněkud vyčleněným z mezinárodního kontextu) cennou orientaci v otázkách kvality vědecké práce a zacílenosti jejího publikování. To jsou právě ty vědecké hodnoty, jež by bezhlavé přijetí idejí otevřeného přístupu mohlo případně ohrožovat. Domnívám se proto, že povědomí a diskuse o výše načrtnutých, jistě však i dalších souvislostech Open Access jsou nanejvýš na místě.

Open Access, hnutí za otevřený přístup k vědeckým informacím, dnes nepominutelně patří k realitě mezinárodního vědeckého publikování. Jedná se o požadavek veřejného, okamžitého a bezplatného on-line přístupu k výsledkům vědeckého výzkumu financovaného z veřejných zdrojů. Domácí vědecké instituce s přijetím tohoto konceptu příliš nespěchají, o Open Access se u nás zatím mnoho nemluví. Jinak je tomu v západoevropském vědeckém světě, kde se pod tlakem požadavku na otevřený přístup v posledních letech zásadně proměňují zaběhané publikační a vydavatelské praktiky a politiky. Do čela změn se postavila Velká Británie: po několikaletém přechodném období, které začalo rokem 2013, bude povinně muset být 100 procent nových vědeckých výsledků vzniklých za veřejné podpory publikováno v režimu Open Access (OA).

Požadavek co nejotevřenějšího přístupu k vědeckým výsledkům (samozřejmě s výjimkou bezpečnostně citlivých materiálů apod.) je zřejmě rozumný a těžko lze proti němu jako takovému něco mít. Sotva a priori vymyslíme dobré důvody, proč by věda financovaná z veřejných prostředků měla být skrývána před kýmkoli, kdo se o její výsledky zajímá: ať už jde o skrývání za branami placených vědeckých žurnálů publikovaných dnes především on-line, nebo – v naši technicky pokročilé době – o publikování v nízkonákladových, nesnadno dostupných tištěných materiálech. (Stranou tu chci ponechat podmínky komerčního využití takových výsledků a související radikálnější podobu požadavku OA, tzv. Open Access Libre.)

Zároveň je ale třeba mít na paměti, že všeobecná dostupnost výsledků není jediným cílem vědeckého publikačního procesu, a není ani cílem nejdůležitějším. Je spíše třešničkou na dortu, jíž by nemělo být dosahováno na úkor kvality vědecké práce ani na úkor zacílenosti jejího publikování. K obecnému prospěchu vede jistě především zpřístupnění kvalitních vědeckých výsledků všem těm, kdo jich reálně mohou využít nebo na ně ve své práci navázat; zisk z jejich zpřístupnění komukoli jinému, třebas i miliardám lidí prostřednictvím internetu, je z principu mnohem spornější.

Požadavek Open Access vstupuje do komplexního prostředí. Není možno jej přímočaře naplňovat, aniž bychom zároveň toto prostředí ovlivňovali v dalších ohledech, které se mohou potenciálně obrátit v neprospěch ostatních oprávněných požadavků na vědecko-výzkumný provoz. V tomto příspěvku se nechci zabývat podrobnostmi dosavadního prosazování otevřeného přístupu u nás nebo jeho právním zarámováním. Rád bych ale naznačil některé důležité souvislosti mezi principem OA a obvyklými procedurami současného vědeckého publikování, a to s přihlédnutím k situaci české vědy (která dosud v naprosté většině oborů za západoevropskými standardy zaostává; absence širší diskuse o otevřeném přístupu je koneckonců jedním ze symptomů). Ve chvíli, kdy vznikne vůle k začlenění tohoto principu do domácích výzkumných, grantových aj. politik (nepochybuji, že se tak pod západním vlivem během příštích let stane), měli bychom být připraveni se s tímto požadavkem vyrovnat poučeně, nikoli jeho bezhlavým přijetím bez ohledu na jeho systémové souvislosti. To by totiž mohlo snadno způsobit turbulence v kvalitě a zacílenosti publikací podobné těm, které byly v minulosti vyvolány některými málo promyšlenými změnami v metodice hodnocení české vědy.

Úvodem ještě něco málo pojmových vymezení. Běžně se rozlišují dva hlavní způsoby naplňování požadavku Open Access, tzv. zlatá a zelená cesta. V obou případech se jedná o alternativu ke stavu dosud převládajícímu, kdy on-line obsah odborného periodika (vycházejícího v on-line a zbytkově i v tištěné podobě) je zájemci zpřístupněn pouze za úplatu, ať už jednorázovou, nebo v rámci předplaceného přístupu k produktům daného vydavatele, který si instituční knihovny v různém rozsahu individuálně zjednávají. (Místo periodika se může jednat také o knihu nebo o konferenční sborník; zde se však pro přehlednost omezím na publikace žurnálové, které jsou jak páteří mezinárodního vědeckého provozu, tak hlavní frontou prosazování otevřeného přístupu.)

Při „zlaté cestě“ otevřeného přístupu je za veřejné, bezplatné zpřístupnění obsahu zodpovědný vydavatel. V typickém případě se jedná o vydavatele komerčního – většina významných mezinárodních vědeckých žurnálů vychází pod křídly velkých vydavatelských domů, jako je Springer, Elsevier nebo Wiley. Náklady a zisk, které není v případě otevřeného přístupu možno pokrýt ze strany čtenářů, resp. jejich institucí a institučních knihoven, přenáší tak vydavatel na stranu autora, resp. jeho instituce, ve formě tzv. APC (Article Processing Charges, poplatky za zpracování publikace).

Oproti tomu při „zelené cestě“ OA je otevřené zpřístupnění publikované vědecké práce iniciativou autora, popř. jeho instituce. Vydavatel nadále poskytuje placený přístup k publikaci a refunduje tímto způsobem své náklady, autor nebo autorka však zároveň určitou verzi této publikace otevřeně zpřístupňuje prostřednictvím osobní webové stránky nebo institucionálního repozitáře (tzv. autoarchivace). V současnosti je obvyklé, že vydavatel drží práva k finální podobě publikace, autor je však oprávněn ihned nebo po určité době veřejně zpřístupnit její obsah v podobě, která byla přijata k publikaci, tzv. postprint. (Tato podoba se od výsledné publikace obvykle liší až na drobnosti jen ve formátování a především v absenci finálního stránkování. Tento rozdíl hraje minimální obsahovou roli, avšak významně ztěžuje korektní citování díla.)

Prvním poučením tedy je, že proces uveřejňování vědeckých výsledků není nikdy bezplatný, jde pouze o to, která strana nese jeho náklady. U základního výzkumu se samozřejmě všechno nebo téměř všechno děje vposledku za prostředky veřejné. Není ovšem lhostejné, zda jsou tyto prostředky do vědeckého publikování vkládány na straně čtenáře a jeho „poptávky“ (tj. na straně institučních knihoven platících za přístup k vědeckému obsahu), nebo na straně „nabídky“, tj. autora platícího náklady zveřejnění své práce. Tento rozdíl může mít značný vliv na dynamiku vědeckého a publikačního provozu.

Stranou zde ponechme problém přiměřeného zisku komerčního vydavatele, ačkoli i ten hraje v dění kolem Open Access svou roli. Současný vzestup tohoto hnutí souvisí s nedávno projevenými antipatiemi vědců zvláště vůči vydavatelskému domu Elsevier: jeho růst zisků spojený s přesunováním publikačních aktivit do on-line světa byl vnímán jako nemorální vzhledem k tomu, že v současnosti nejnáročnější část redakčních aktivit – peer-review posuzování – obstarává sama vědecká komunita bez nároku na honorář.

Poptávce po otevřeném přístupu vychází v posledních letech velké vydavatelské domy vstříc jednak ústupky v otázce „zelené cesty“ (především právě obecným umožněním autoarchivace postprintů), především pak nabídkou možností „zlaté cesty“ pro většinu ze svého portfolia žurnálů. Vznikají tzv. hybridní žurnály, k nimž dnes patří většina prestižních časopisů z jednotlivých oborů: přístup k jejich obsahu je placený jako dříve, s výjimkou článků, jejichž autoři se rozhodli uhradit náklady na jejich publikaci (APC) – tyto články jsou pak přístupné bez omezení. Tento stav přechodu od modelu placeného přístupu (subscription-based model) ke „zlaté cestě“ přístupu otevřeného je problematický, neboť z principu dochází k tzv. double-dipping na straně vydavatelů. Ti v této fázi inkasují jak poplatky za předplacený přístup k obsahu celého časopisu, tak nemalé APC za vybrané články. Instituční knihovny logicky nemohou vypovědět předplatné žádaného žurnálu, dokud není otevřeně dostupná dostatečná část jeho obsahu. Celkové publikační náklady se v této přechodné fázi zvyšují – „zlatá cesta“ není z hlediska cílů OA efektivní, dokud nemá v publikačním procesu výsadní postavení. Zatím tomu tak v mezinárodním měřítku ani zdaleka není.

Tlak ze strany britské výzkumné rady na rychlý přechod k otevřenému přístupu je proto pochopitelný. „Zlatá cesta“ je při něm preferována, byť nikoli nařízena. I to má zřejmě své důvody. Jednak je „zelená cesta“ poněkud problematická z hlediska garantované stálosti vědeckého obsahu a možnosti referovat k němu. Autoarchivovaný postprint se svými výše zmíněnými vlastnostmi nemusí být v praktickém ohledu plnou náhradou za svou oficiálně publikovanou verzi a nezaručuje ani podobnou neměnnost pro účely vědeckého odkazování. Především však „zelená cesta“, jakkoli krátkodobě lákavá i schůdná, není udržitelná jako hlavní pilíř otevřeného přístupu – obchází totiž potřebu vydavatele kompenzovat publikační náklady, ať už na straně čtenáře, nebo autora. Vydavatelé ji mohou obecně vzato tolerovat, jen nakolik je tímto způsobem zpřístupňován obsah, za který instituce (knihovny) tak jako tak v rámci žurnálového předplatného platí. Kdyby se však zpřístupňování „zelenou cestou“ rozrostlo do takové míry, která by umožnila institučním knihovnám masově omezovat výdaje za potřebný vědecký obsah, stala by se situace pro vydavatele neúnosnou. Nemohli by pak zřejmě udržet svůj v současnosti poměrně vstřícný postoj vůči autoarchivaci.

Je již také jasné, že současné proměny mezinárodního publikačního provozu přesahují hranice a působnost jednotlivých států. Zaujetím pozice v čele Open Access a souvisejícím přesouváním publikačních prostředků „od čtenáře k autorovi“ se Británie vystavuje možnému riziku, že zatímco výsledky britské vědy budou volně přístupné ve světě, přístup vědců k obsahu odjinud, dosud především placenému, bude ztížen. Opačný problém hrozí zemím na samém chvostu otevřeného přístupu, jakou se zatím zdá být ČR. Pokud tento model v západním vědeckém světě převládne, bude pro nás znamenat snadnější, lacinější přístup k zahraničnímu vědeckému obsahu. Zároveň však, nebudeme-li jeho součástí, hrozí, že se naše vědecká práce za stěnou dožívajícího placeného přístupu stane pro zahraničí „neviditelnou“. Mj. z tohoto důvodu se domnívám, že fenomén Open Access, ať již k němu máme jakýkoli vztah, nemůže českou vědu v delším horizontu minout.

(Pokračování zde.)