KV ZOK 2020–2024 I

Včera se sešel Kontrolní výbor Zastupitelstva Olomouckého kraje. Byla to už třetí schůze tohoto období, což je pomalu příležitost k prvnímu shrnutí. Předsedovi výboru dr. Lichnovskému za opoziční ANO, Michalu Drozdovi a sám sobě (on z TOP09, já ze Zelených, oba v rámci Spojenci – Koalice pro Olomoucký kraj) si troufám připsat většinu zásluh o to, že výbor už od svého jmenování něco reálného probíral a nezabili jsme první půlrok pouhou organizací. Ne že by tomu bezprostředně odpovídaly výstupy, ale i diskuse se počítá…
Trvale přítomným politickým tématem se zdá být to, jak hluboko do akcí minulého vedení kraje má kontrolní výbor sahat. Pan předseda opakovaně zmiňuje a hájí „úzus“, že kontrolní výbor kontroluje především akce z období toho zastupitelstva, které ho ustavilo – s umírněnou výjimkou, že nás má zajímat i závěr minulého období, jenž by jinak z časové logiky nepodléhal kontrole výboru. V tom má, zdá se, podporu většiny. Já jsem naopak na včerejším jednání upozornil, že ze zákona bez dalšího omezení kontrolujeme plnění usnesení rady a zastupitelstva plus dodržování právních předpisů krajským úřadem na úseku samostatné působnosti. O časových nebo funkčních obdobích zákon nemluví. Tvrzení, že se máme omezovat na současné období (případně závěr minulého), tedy považuji prostě za politický postoj (byť i většinový), přirozený především pro strany zúčastněné v minulých vedeních kraje.
Prvním projevem těchto principů v praxi výboru je starší případ dotace pro spolek Odpady Olomouckého kraje, která byla udělena v roce 2017 na právní služby a pořízení prováděcí studie k nakládání s odpady. Dotaci kontroloval již minulý výbor a vzhledem ke zvláštním podmínkám jejího udělení formuloval některá doporučení pro budoucí administraci dotací. Zastupitelstvo vzalo tehdy zápis na vědomí a nic dalšího se nestalo. Novou kontrolu v této věci náš stávající výbor odmítl. Na včerejším zasedání byl s oporou v názoru krajských úřednic odmítnut rovněž můj návrh na úpravu dotačních pravidel, který by zohlednil poučení z někdejší dotace pro spolek Odpady. Záležitost je tím zřejmě u konce – výbor se nepřiklonil k mému názoru, že by kraj měl lépe než v roce 2017 kontrolovat, kdo bude dodavatelem zakázek, na které přispívá svými dotačními statisíci nebo miliony. Na tomto postoji jsme bohužel nenašli shodu dokonce ani v rámci nominantů za Spojence. Dopady rozhodnutí jsou zmírněny skutečností, že v nastávajících „hubených letech“ bude balík prostředků na individuální dotace tak jako tak velmi redukovaný.
Výbor také včera schválil provedení prvních tří kontrol ve svém funkčním období a jmenoval kontrolní skupiny, první výsledky lze čekat na dalším zasedání začátkem června.

Nizozemští zelení a jejich volební neúspěch

Nizozemští zelení (GroeneLinks) v předvčerejších volbách do sněmovny (Tweede Kamer) výrazně ztratili (ze 14 na 8 mandátů).

O nic lépe nedopadla ani levice jako celek – podobně ztratila SP (socalistická strana) a PvdA (sociální demokracie) se sice udržela na stejném počtu mandátů, který ale přestavuje historické minimum. Nepolepšily si ani PvdD (strana za zvířata) a DENK (etnicky profilovaná strana). Objevují se nové drobné strany nalevo; jediným limitem pro vstup do sněmovny je totiž procento odpovídající jednomu ze 150 poslaneckých mandátů a nová sněmovna bude čítat rekordních 17 subjektů.

V Nizozemsku je hlavní zelená strana GroeneLinks jednoznačně levicového zařazení, plyne to už z její geneze – nevznikla v 90. letech z ekologických kruhů, ale fúzí socialistických pacifistů, reformních komunistů a radikálních kalvinistů.

Vítězem voleb jsou vládní strany VVD (umírněná pravice premiéra Rutteho) a především progresivně liberální D66. Protest/populismus/antisystém mírně posílil, rozdělen ovšem rovnoměrně do dvou stran (Wildersova PVV, a nová FvD, více napravo a s významnou agendou proti covidovým opatřením).

Co nejspíš uškodilo zelené straně:

  • malé programové a prezentační rozdíly mezi ní, SP a PvdA – všechny subjekty hodně mluvily o bydlení, rovném vzdělávání, prekérní práci, dostupném zdravotnictví
  • schopnost progresivních liberálů D66 osvojit si klimatické, vzdělávací téma, možná i zdravotnictví a bydlení, a to při větším koaličním potenciálu resp. vnímané akceschopnosti a vládní zkušenosti. I Rutteho VVD je na hlavní pravicovou stranu v těchto věcech překvapivě umírněná.
  • nejvíce získaly strany vyhraněné ve věci pandemie – D66 jako jediná jednoznačně pro očkovací průkazy; FvD jako popírači a uvolňovači
  • středopravá vláda podala dva měsíce před volbami demisi kvůli vlastní aféře s přídavky na děti (přílišná tvrdost a etnické profilování v kontrole příjemců) – ostentativní vyvození zodpovědnosti ve chvíli, kdy už reálně nešlo o pád vlády; ukázalo se, že většinu Nizozemců nespravedlnost vůči obyvatelům většinově cizího původu zas tak nevyburcovala.

Dá se tedy říct, že tyto volby v bohaté zemi dál umenšují roli ekonomické levice, pravice, environmentalismu i konfesionálních stran, a to řekněme ve prospěch fúzního progresivismu a naopak protestního konzervativismu.

Je facebooková stránka Hnutí ducha jen přejmenovaný Greenpiss?

Na dlouhou otázku krátká odpověď: ano, je.

Facebooková stránka Greenpiss se před časem mocně navážela do ekologických aktivit a hnutí všeho druhu. S konzistencí argumentů si hlavu příliš nelámala, ráda si zakoketovala s dezinformačními zdroji, vše pokud možno k očernění všeho “zeleného”. Zpětně se prokázal uhelný charakter tohoto očerňování: krátkodobá chyba Facebooku totiž ukázala, že stránka Greenpiss je přímo personálně propojena s hnědouhelnou elektrárnou Chvaletice, vlastněnou miliardářem Pavlem Tykačem. Stránka podporovaná někým, kdo má eminentní zájem na co nejdelším provozu uhelné energetiky u nás, se tím pochopitelně diskvalifikovala jako zdroj informací i místo pro seriózní diskusi.

Tvůrci však nelenili a přikročili k “rebrandingu”. Nová stránka “Hnutí ducha”, názvem odkazující na ekologickou organizaci, vystupuje na pohled o něco kultivovaněji. Neuráží přímočaře, dokáže si udržet i seriózní zájemce o diskusi např. nad jadernou energetikou, na přímé dotazy po tykačovském zázemí odpovídá zásadně v hraném žertu o tryskajících penězích uhlobaronů. Že to je legrace, ovšem neznamená, že to není zároveň pravda. Tedy že na přejmenované stránce neprobíhá stále tatáž PR aktivita fosilní společnosti Severní energetická. Podle známé strategie většiny dezinformátorů nejde ani tak o ražení pozitivního obrazu, jako spíš o mnohostranný, chaotický útok na veškeré ekologické aktivity. A obecněji pak na představy o čistějším, spravedlivějším, méně konzumním a vzájemně více spolupracujícím světě, spojené například s evropskou integrací.

Jednoduchým důkazem o původu stránky jsou některé odkazy v původních článcích věnujících se Greenpissu: vedou totiž na videa youtubeového kanálu, přejmenovaného mezitím na Hnutí ducha. V dnešním zobrazení článku z 10. 6. 2019 se to projeví třeba takto:

Dnešní (14. 1. 2021) zobrazení zpravodajského článku o aktivitách facebookové stránky Greenpiss odkazuje na mezitím přejmenovaný youtubeový kanál. Bez přímé návaznosti projektů Greenpiss a Hnutí ducha by takové zobrazení bylo těžko vysvětlitelné.

 

Jak jsme odcházeli od ČEZu

Jsme elektřina, jsme teplo. Jsme lidé.

Letos v květnu jsme se nastěhovali do nájemního bytu v novém bydlišti. Součástí nájemní smlouvy bylo přepsat si na sebe dodávky elektřiny a plynu, o což jsme se neprodleně, a dosud zcela nepoučeně, začali snažit. Nastalo několikatýdenní martyrium, způsobené tím, že jsme si na rozdíl od všech předchozích nájemníků dovolili nechtít odebírat elektřinu od společnosti ČEZ Prodej. A to na takzvaně liberalizovaném trhu s energiemi.

Následující příběh bude mít hned šest aktérů:

  • my, tedy mladí manželé v cizím městě;
  • majitelka bytu;
  • předchozí nájemník, který z bytu odešel několik týdnů před naším nastěhováním;
  • společnost ČEZ Prodej, s.r.o., jako jeden z prodejců energie, mezi nimiž si zákazník může – aspoň na papíře – svobodně volit; s touto společností jsme jednali prostřednictvím zaměstnanců jejích zákaznických linek a především kamenné pobočky v Šumperku
  • nový dodavatel, tedy prodejce energie, k němuž jsme si usmysleli přejít
  • společnost ČEZ Distribuce, a.s., coby distributor energie (provozovatel distribuční sítě, který je ustanoven pro dané území, a kterého si tak zákazník zvolit nemůže).

ČEZ Prodej a ČEZ Distribuce jsou tak trochu odlišné podniky, tak trochu ale ne. Oba totiž patří pod obří energetickou skupinu ČEZ, a.s., a to také zákazník v jednání ČEZ Prodej může na vlastní kůži zakusit.

Jistá neobvyklost naší situace, určitě však ne zásadní mimořádnost, spočívala v tom, že jsme se rozhodli přejít k jinému dodavateli elektřiny s bytem, který jsme právě přebírali. Náš důvod pro tuto změnu byl především ekologický, nehraje zde však v zásadě roli: zákazník-odběratel by měl mít možnost přiměřeně jednoduché změny dodavatele, i kdyby motivací k ní měl být třeba dárek v podobě plyšové žirafy. Náš přechod by pravděpodobně skutečně býval byl jednoduchý, kdybychom se rozhodli k novému dodavateli přejít v situaci našeho vlastního smluvního vztahu s dosavadním dodavatelem. V takovém případě by nový dodavatel na základě naší plné moci zřejmě bez problémů dokázal vyřídit všechny náležitosti (pochopitelně s ohledem na naše stávající smluvní závazky, fixace apod.). Situace, kdy jsme se stávajícím dodavatelem sami žádnou smlouvu neměli ani ji nehodlali uzavřít, se však ukázala být Achillovou patou údajně plně liberalizovaného systému.

Následující odstavce popisují celý proces z perspektivy těch, kdo jím už prošli a aspoň přibližně se v jeho praktických a právních stránkách zorientovali. Podávají ho tedy relativně přehledně a redukovaný na jádro problémů. Autentickým zážitkem z procesu ale bylo několik dní naprostého komunikačního chaosu, naší dezorientace, neschopnosti se dobrat spolehlivých informací, neschopnosti nového dodavatele za nás problém plně převzít, jakož i aktivní snahy ČEZ Prodej nám přechod k jinému dodavateli ztížit. Po těchto několika dnech pak následovaly týdny nejistoty, zda nás naše trvání na možnosti volby náhodou nebude stát tisíce nebo desítky tisíc korun navíc oproti situaci, kdy bychom s odběrem elektřiny poslušně zůstali u ČEZu.

Zájmem majitelky bytu bylo mít se záležitostí co nejméně starostí, jak by tomu bezpochyby bylo, kdybychom se drželi stávajícího dodavatele. U dodávek plynu, na rozdíl od elektřiny, jsme také po jistém zvažování učinili přesně to. Ukončení smlouvy předchozího nájemníka a uzavření naší smlouvy k danému odběrnému místu se na pobočce ČEZ Prodej odehrálo téměř lusknutím prstu. Společnost získávala nového zákazníka namísto starého zákazníka a nebyl důvod cokoli komplikovat. Jinak tomu ale bylo s elektřinou.

Nový dodavatel se po našem vyjádření zájmu o přechod choval vstřícně, jak se u nového a perspektivního zákazníka patří. Aby však mohl u distributora vznést nárok na dané odběrné místo, žádal od nás doklad o tom, že stávající smlouva s prodejcem je ukončena. V tom byl kámen úrazu.

My jako noví obyvatelé bytu jsme totiž se společností ČEZ Prodej ve smluvním vztahu nebyli. Jakmile se ukázalo, že nám jde o přechod k jinému dodavateli, nebyla nám společnost ochotna k dosavadní smlouvě cokoliv jasného sdělit ústně, natož vystavit potvrzení. To je snad pochopitelné, nakolik jsme nebyli smluvní stranou, ne však nakolik jsme byli novými uživateli odběrného místa, k němuž se smlouva vázala. Ze strany zaměstnanců společnosti, někdy různých a někdy dokonce týchž, zaznívaly protichůdné údaje o stavu smlouvy, zpravidla ale s ujištěním, že když si s vyřízením převodu odběrného místa k novému dodavateli značně nepospíšíme, nejspíš nám distributor brzy odpojí elektroměr.

Samo odkazování na předchozího odběratele jako na toho, komu jedině může ČEZ Prodej o smlouvě poskytnout informace, bylo značně absurdní. Předchozího nájemníka k nám jakožto novým nájemníkům neváže zhola nic, a my tedy neměli, jak se domoci kontaktu – natož spolupráce a sdílení informací. Jen díky ochotě majitelky a předchozího nájemníka ke spolupráci přece jen došlo. Když si ovšem předchozí nájemník na naši prosbu na šumperské pobočce ČEZ Prodej osobně požádal o informaci a doklad k ukončení smlouvy, nebylo mu vyhověno a vymohl si jen potvrzení o tom, že výpověď smlouvy byla z jeho strany podána před třemi týdny. Pracovníci pobočky nedokázali nebo nebyli ochotni ani předchozímu nájemníkovi, jakožto druhé smluvní straně, sdělit, kdy byla/bude smlouva fakticky ukončena. Zároveň však předchozího nájemníka a zároveň přítomnou majitelku bytu sugestivně, z našeho pohledu nátlakově, přesvědčovali, že okamžitě po ukončení smlouvy nastává odmontování elektroměru se všemi důsledky (přerušení dodávky, nemalý poplatek za opětovné namontování a za související revizi).

V situaci informačního zmatku jsme se rozhodli důvěřovat informaci nového dodavatele, že 1) na ukončení smlouvy z důvodu stěhování odběratele má prodejce lhůtu 30 dní od odběratelova podání výpovědi, 2) k odmontování elektroměru distributorem podle zkušenosti nedochází hned s okamžikem ukončení smlouvy na odběrné místo, nýbrž až během 2–3 týdnů a po písemném upozornění. Majitelce bytu, která byla nátlakem prodejce rozrušena a připravena přepsat odběr elektřiny na sebe se zachováním stávajícího dodavatele ČEZ Prodej, jsme se v tu chvíli zavázali vzít riziko následných komplikací s elektroměrem na sebe. Vedlo nás odhodlání dokončit převod odběrného místa k novému dodavateli, teď už z důvodů nejen ekologických, ale zejména v reakci na predátorské jednání společnosti ČEZ Prodej. Pokud by informace nového dodavatele nebyly pravdivé, náklady pro nás se snadno mohly vyšplhat do nižších desítek tisíc korun, a to vzhledem k tomu, že pro novou revizi by byla pravděpodobně nutná úprava elektroinstalace v bytě.

Po našem doložení, že smlouva předchozího nájemníka byla před třemi týdny vypovězena, vyvození, že podle zákona musí tedy být přibližně do týdne ukončena, a prohlášení, že nemáme žádnou možnost ukončení smlouvy doložit přesněji, nový dodavatel záležitost konečně převzal. Byť ji za tohoto stavu přebíral neochotně, nenastaly pro nás další komplikace, elektroměr zůstal na svém místě a asi po dvou týdnech jsme začali oficiálně odebírat elektřinu od nového dodavatele.

Z jednání se společností ČEZ Prodej jsme si odnesli nejhorší možnou zkušenost. Bezproblémovost střídání nájemníků v odběrném místě a termíny, k nimž se má něco stát (evidentně termíny interní a nezávazné), přestávají platit, jakmile se nový nájemník u dodavatele rozhodně nesetrvat. Zaměstnanci a zaměstnankyně šumperské pobočky se nás systematicky snažili znejistit a přimět k domněnce, že přechod k jinému dodavateli je v naší situaci objektivně spojen s vysokým rizikem. Chytře přitom využívali dvojakého vztahu prodejce a distributora, zde dvou různých společností („My vám chceme pomoct, ale distributor vám ten elektroměr odmontuje…“) z téže skupiny ČEZ („My dobře víme, že vám to kolegové z distribuce odmontují“ – do čehož si zákazník může snadno vložit: „a dovedeme to uspíšit“). To vše pod slupkou vstřícného vystupování („máte svobodu si vybrat, my vás jen informujeme“) a se žoviální třešničkou na dortu: „Máme demokracii, každý si může dodavatele zvolit podle chuti.“ (!)

Můžeme příběh uzavřít. V celkem běžné situaci přebírání bytu po jiném nájemníkovi, předchozím odběrateli, jsme jako vysokoškolsky vzdělaný pár nedokázali změnit dodavatele elektřiny snadněji než

  • po několikadenním studiu nepřehledné situace,
  • za cenu komunikace se čtyřmi dalšími stranami, včetně nepříjemných lidských interakcí, a při spolupráci někoho, kdo nám jí nebyl povinován,
  • za cenu podrobení se riziku desetitisícové ztráty, jakkoli už reálné nebo nereálné toto riziko objektivně bylo.

Není těžké si domyslet, že velká většina rodin by si tyto těžkosti raději ušetřila a zůstala v naší situaci u dosavadního dodavatele, navzdory případným motivacím k odchodu. Náš případ je svědectvím, že trh s energiemi má přinejmenším v některých situacích k praktické liberalizaci velmi daleko.

Radek a Zuzana Ocelákovi

Proč k Zeleným

Na začátku letošního roku jsem vstoupil do Strany zelených. Zde je nástin toho, co mě k tomu vedlo a co mě dosud udržuje v přesvědčení, že to nebyl špatný nápad.

Nevstoupil jsem s obzvláštní chutí, s nadšením do drobné politické každodennosti. Spíše z dlouhodobého pocitu, měnícího se pomalu v přesvědčení, že zodpovědnosti za veřejné věci se člověk s relativně stálými názory nemá natrvalo vyhýbat. Že politika není nutně synonymem špíny – že se jím jen stává přímo úměrně k tomu, jak se našinec vyhýbá každému bližšímu kontaktu s ní, snad vyjma účast ve volbách. (Chceme samozřejmě věřit, že právě my jsme ti slušní, bez nichž to v posledku nepůjde.) Vstoupil jsem i z přesvědčení, že je žádoucí, aby se do přiznané a skutečně politické politiky postupně překlápěly myšlenkové světy nezávislých iniciativ a občanských hnutí (z mně blízkých třeba Rekonstrukce státu, Milion chvilek a sólovější agenda Visegradského jezdce). I když tím poněkud ztratí na přitažlivosti – jenže to by s časem nejspíš ztratily stejně, a v tu chvíli už nadarmo.

Přestože mám uznání a v některých případech i obdiv pro osoby a počiny ze stáje různých dalších politických stran (totiž pirátů, topky, starostů, sociálních demokratů a lidovců; jinde by bylo hledání mnohem těžší), vstup právě k Zeleným neměl pro mě vlastně nikdy vážnou alternativu. Zelené chápu jako ty, kteří se snaží dohlédnout dál než na vlastní dvorek, brát v rozhodování o našem společném světě v potaz víc než pouhé „já, tady a teď“. Jako ty, kteří by si na rozdíl od jiných měli „budoucnost pro naše děti“ opravdu dávat na plakáty. Jako skupinu lidí, kteří mají v úhrnu poměrně jednoznačné a poměrně konzistentní postoje – ne jen marketing a ne jen nesoustředěný zápal či hněv. Chápu je jako stranu, která z minulosti vychází snad poškozena občasnou naivitou, nepřipraveností nebo osobními ambicemi jedinců, ne ale korupcí a chamtivostí. A to je přece jen rozdíl. Jako stranu, jejíž (přinejmenším) dvě křídla mají pro mě každé svůj kus pravdy. (Jaký to luxus ve stranických luzích a hájích, kde jinak člověk najde stěží jednu pro sebe přijatelnou stranu sporů!) Chápu Zelené jako stranu inteligentních a schopných lidí, kteří dokážou vážit možnosti na základě postojů i faktického poznání a hájit většinou ty rozumnější z nich. Jako stranu, která v nepřipravené společnosti otvírá důležitá témata, kazí jí to preference – a po nějakém čase pak o daném tématu mluví celá republika.

Pod hlavičkou „Konec stagnace“ Zelení v těchto měsících vedou otevřenou programovou diskusi. Forma je jednoduchá, z výčtu navržených témat vyřaď ta, která nepovažuješ za součást zelené politiky, a zvýrazni ta pro sebe nejdůležitější. Zde je moje troška do mlýna:

biodiverzita
boj proti korupci
bezpečná migrace
čisté životní prostředí
daňová spravedlnost
inkluzivní společnost
kvalitnější a modernější vzdělávání + mediální gramotnost
lepší péče o krajinu + změny klimatu + sucho
lidská práva
ochrana přírodního dědictví
ochrana svobody
podmínky pro rodiny
práva menšin
práva zvířat
příležitosti a hrozby digitalizace
rovné postavení mužů a žen
rozvoj demokracie
společná budoucnost Evropy
spravedlivá společnost + solidární společenství
udržitelná doprava
zdravé lesy

K tomuto seznamu zelených témat připojuji jedno vlastní:

Sudety: kvalita života na periferiích ČR