Vydal jsem novou knihu: I. díl Transylvánské trilogie Mikuláše Bánffyho, pod titulem “Byli jste sečteni”. Soumrak monarchie, šlechta, plesy, lovy, hazard a hory. Romantika a politika. Více o ní tady: http://reemigranti.ocelak.cz/prvni-dil-transylvanske-trilogie-vysel/
Už na ni taky dorazila první recenze a je docela potěšující!
http://reemigranti.ocelak.cz/tento-svet-jaky-je-jiz-stejne-dlouho-nepotrva-recenze-knihy/
Jestřabice jsou malá vesnička na rozhraní Chřibů a Ždánického lesa, na severním Kyjovsku, v blízkosti městečka Koryčan. Jako většina míst jsou důležité asi jen pro ty, kdo s nimi mají nebo někdy měli co do činění, a právě pro ně letos vyšla kniha místní rodačky Heleny Pěnčíkové nazvaná jednoduše Jestřabice (střípky z historie). Můžeme ji z knihovědného hlediska charakterizovat jako soukromý tisk – objemná brožura nemá tiráž, ISBN ani uvedeného nakladatele (podle internetu jím je město Koryčany spolu s místní knihovnou). Svou obsahovou úrovní ale většinu podobných amatérských publikací předčí. Distribuce jistě nebude široká; chcete-li svůj vlastní výtisk, ptejte se prostě v Jestřabicích (anebo zkuste koryčanskou knihovnu, už mají ale asi rozebráno).
Paní Helena Pěnčíková je v historii samouk (rovnou však řekněme, že dosti talentovaný) a píše pro sousedy a rodáky. To jest pro tu skupinu, která má k paměti tohoto konkrétního místa dostatečný vztah na to, aby tvorba knižní publikace dávala autorsko-čtenářský smysl i mimo struktury odborných institucí. Tomu je do velké míry přizpůsoben její charakter.
V mém případě byl rodákem děda; po 2. sv. válce z Jestřabic odešel osídlovat severomoravské pohraničí. Přestávají tak pro mě být zajímavé celé dlouhé pasáže k novější historii a její četné fotografické doklady. Jiní ale bezpochyby studují především tyto. Takový už je úděl komunitní historie – někteří příjemci se závratí zírají do hloubky času, další raději hledají na fotkách své známé současníky.
Nároky čistě odborné publikace byl z celé velké brožury o pěti stech stranách splňovalo jen několik málo desítek. Jenže čistě odbornou publikaci by asi málokdo ze sousedů chtěl číst. Helena Pěnčíková spojuje historii místa, někdy jen spoře doloženou, s populárním a obecnějším historickým poučením, které si vzala odjinud a které poctivě tlumočí. Píše-li o jestřabickém (správně místňácky ale: jestřabském!) znaku, začíná obecným heraldickým poučením, a své tázání po místním kroji obšírně zakládá v Josefu Klvaňovi a jeho klasifikaci slováckých krojů. Místy je to až úsměvné: jestřabický hasičský sbor je pojednán i se stručnou historií ohně od antiky dále… Autorčino kusé odkazování na tištěné a internetové zdroje a přejímání obrázků bez starostí o případná autorská práva jsou pak tím hlavním, co publikaci drží v mezích soukromého tisku. Kdo z nás se ale pro praktický účel nespokojí s uvedením zdroje jen tak přesným, jaký situace žádá?
Důvěru, že jsou zdroje voleny dobře a zacházeno s nimi správně, budí výborný jazykový i myšlenkový styl knihy. Právě tím Helena Pěnčíková vysoce vyčnívá nad většinu historických amatérů, amatérských historiků, kteří jen tak pro své bližní něco napsali. A skutečnou historičkou se stává tím, jaké otázky si volí, jak pečlivě váží odpovědi na základě probádaných zdrojů, a v důsledku pak tím, že její odpovědi jsou obvykle ty nejlepší, které dosud k těmto otázkám máme. Svou velikosti jsou samozřejmě tyto otázky úměrné velikosti a významu vísky u Koryčan: jen váš osobní vztah k tomuto místu určuje, jaký budete mít zájem o původní umístění jestřabické tvrze, o původ obecní pečeti, o hypotetickou podobu a dobu zániku jestřabického kroje, o identitu světců vyobrazených v místním kostele nebo o první obyvatele vsi po třicetileté válce. Pokud ale takový vztah máte, kniha Heleny Pěnčíkové se stává nejlepším shrnujícím zdrojem informací, jinde jen velmi roztroušených. A zdaleka jím není jen proto, že je to o Jestřabicích kniha vůbec první. Každému lidmi obývanému místu můžeme upřímně přát dějepisce, jako je Jestřabicím paní Pěnčíková.
Přihřeju si svoji genealogickou polívčičku jednou jestřabickou fotografií, v knize paní Pěnčíkové neobsaženou. Svatbu zřejmě z rodiny Kovaříkových lze datovat do první poloviny 20. let minulého století. Můžeme jí ilustrovat autorčinu tezi, že v Jestřabicích na rozdíl od jiných míst jihovýchodní Moravy zanikl lidový kroj už před začátkem 20. století, asi v souvislosti s továrnou koryčanských Thonetů a modernizací, kterou s sebou přinášela. Pokud by někdo dokázal identifikovat někoho z účastníků svatby, nechť mě kontaktuje na e-mailu radioc@seznam.cz.
Výšiny a dno maďarské literatury.
Historický román Vycpaný barbar Gergelye Péterfyho v pečlivém a nápaditém českém překladu Roberta Svobody stojí na autorově letitém výzkumu, bílá místa historie ale doplňuje svobodnou, barvitou, nanejvýš čtivou fikcí. (Ve svém doslovu pak obé na vysvětlenou rozhraničuje Evžen Gál.) Román je příběhem především dvou historických postav. První z nich je Angelo Soliman, vídeňský černoch, který v knížecích službách došel vysokého evropského vzdělání a společenských kontaktů, a přesto nikdy, ani po smrti, nepřestal být násilně využívanou kuriozitou a exponátem pro vídeňské zvědavce. Druhým je maďarský osvícenec Ferencz Kazinczy se svými vzdělaneckými kontakty i ambicemi a kontrastními útrapami života na maďarském venkově v kruhu odmítavé rodiny, v době reakčního potlačení osvícenských ideálů. Afrika. Vídeň. Horní Uhry. Drastické období cholery. Zednáři. Muzejní expozice. Kdo že je vlastně barbar? A komu patří lidská těla?
To Deník šílené markraběnky Zity Pallavicini je úkazem z úplně opačného konce spektra. Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie […] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost. „Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla – být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“… Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já… […] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec… Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud… […] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela… Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.
Pak je tu ještě jeden, znepokojivější rozměr. Barbar vyšel s přispěním tří institucí, Markraběnka za vlastní. Opravdu to dnes už jinak nejde?
Gergely Péterfy: Vycpaný barbar. Praha, dybbuk: 2017.
Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Praha, Garamond: 2019.