V Revolver Revue č. 120 spojuje Lukáš Holeček do jednoho kritického článku své komentáře k rozhovoru Vojtěcha Filipa pro ruský armádní deník Krasnaja Zvezda a k číslu 11/2020 časopisu A2, které se věnuje protinacistickému odboji. První část jsem v detailu nečetl, druhá se vymezuje vůči obecné touze přispěvatelů A2 revidovat historii z pozice levicové kritiky vůči polistopadovému režimu. Zaměřme se tu jen na část posledního odstavce: „Tvrzení, že „dějiny píší vítězové“ [chybí čárka] je velmi komfortní a zbavuje jakékoliv odpovědnosti, umožňuje libovolně si dezinterpretovat minulost k vlastnímu obrazu světa a předem diktovat nejen otázky, ale i okamžité odpovědi. V dnešní společnosti však nejsou vítězové, ani poražení [kurzíva R. O.], a pokud se historik domnívá, že je nějakému tématu věnováno málo pozornosti, měl by se nejprve zamyslet sám nad sebou a přijmout vlastní odpovědnost.“

Nehodlám tu zkoumat, kde přesně se dnes pohybuje míč pravdy na hřišti dlouhodobé historiografické debaty. Jaký má ale proboha smysl uzavřít polemiku s levicovou A2 tvrzením o neexistenci vítězů a poražených, kterému se každý správný levicový intelektuál vysměje a které se i pro řadu těch ostatních bude blížit faktické nepravdě (třeba s poukazem na exekuce, digitální globalizaci a vzdělávací nerovnosti v regionech)? Jaká je to pak polemika a tříbení pozic, namísto pouhého víření vody v předem určených nádobách?

Přivádí mě to k myšlence, že by se společensko-politicko-kulturní časopisy měly inspirovat soudobým vývojem na politické scéně a podobně jako strany se před zánikem chránit tvorbou koalic. Zatím si ty spřízněné navzájem aspoň přetiskují inzerci, možná by to ale chtělo užší integraci. Ze zavedených tištěných časopisů a revuí stíhám alespoň občas pročíst asi tři: právě Ádvojku s Revolverkou a ještě olomoucké Listy. Ani jedno z periodik netoužím sledovat soustavně, neboť mě vždy znovu překvapí podíl řídkého, ideologického psaní při nutnosti naplnit číslo. Psaní z profese (v Ádvojce je to tedy někdy spíš získávání ostruh), jež za štítem grantů a jiných veřejných podpor ani příliš neusiluje oslovit čtenáře a předplatitele, pro které by sledování těchto textů nebylo opět – profesní záležitostí.

V případě Ádvojky a Listů je spojení málem nabíledni. Opravdu by se při současném stavu české levice měli mladí socialisté a starší socialisté (obojí v mých očích poměrně solidní, na rozdíl od postkomunistických konzerv reprezentovaných Vojtěchem Filipem) jedni od druhých izolovat na svých tištěných platformách? Revolverce ženicha nenabízím, třeba by se ale nějaký našel v seznamu domácích literárně-kulturních periodik, z nichž některá jsem ke své – ale nejen ke své – škodě nezvládl v životě dosud ani prolistovat a některá asi už docela zanikla: Souvislosti, Prostor, Pandora, Weles, Babylon, Analogon, Aluze, Tvar, Plav, Host, Psí víno, Lógr… nevím ani. Že je to nesmysl? Že by to bolelo? Ano, tak jako v politice, smysluplné spojování bolí a vyžaduje oběti od všech zúčastněných. Nabízí ale prémii v podobě protříděného obsahu a sečteného, možná i znásobeného čtenářského zájmu. To vše pro dobu, kdy veřejného nenárokového financování kultury bude se vší pravděpodobností jen ubývat.