Po letech úvah, vyčkávání a aktivní snahy o zenový klid navzdory tržním turbulencím, informacím a manipulacím jsme si s manželkou pořídili vlastní byt. Bez hypotéky, jen za pomoci menších půjček. Krátce zde popíšu náš příběh a zvolený přístup, který dnes není zrovna ortodoxní.

Přesídlit z Prahy do okresního města na severní Moravě, nedaleko mého místa původu, jsme se rozhodli začátkem roku 2020. Bylo to v domnění, že při třetinových cenách tamních nemovitostí dosáhneme na vlastní byt s převahou vlastních úspor a život bude o to snazší. Před covidovým nárůstem cen jsme už nic koupit nestihli a pak to přestalo dávat smysl – neměli bychom ani na dvě třetiny ceny něčeho, co by nám přitom do budoucna pro rodinnou potřebu stejně ani nevyhovovalo. V novém bydlišti jsme zůstali v nájmu.

Už předtím jsme se s manželkou dohodli na tom, že hypotéku nechceme. Vzhledem ke svým živnostem bychom ji možná vůbec nedostali, hlavně ale ani jeden z nás nemá jistotu, že mu nevyschnou příjmy z měsíce na měsíc. Jako přijatelnou úroveň zadlužení jsme si stanovili 25 % z ceny zakoupené nemovitosti. Ne 25 % vlastních prostředků, jak je běžné u hypoték, ale skutečně tři čtvrtiny vlastních prostředků oproti jedné čtvrtině dluhu. Praha s cenovkami začínajícími tehdy na pěti, šesti milionech byla tedy mimo naše zorné pole od začátku, ale i v novém bydlišti jsme si nadlouho museli nechat zajít chuť a usilovně praktikovat zenový klid, stoickou neotřesitelnost ducha.

Mediální prostor je totiž dlouhodobě zválcovaný realitními společnostmi a hypotečními makléři. Ti nikdy nepřiznají, že nejlepší doba je koupi by snad mohla být jindy než právě teď a že vzít si obrovitou hypotéku v ten moment, kdy na ni člověk u banky dosáhne, není jediná možná životní dráha. Na jejich rétoriku naskakuje i řada solidních médií, když například zaměňuje dostupnost bydlení s dostupností nemovitostního vlastnictví a jásá nad poklesem úrokových sazeb, jako by to nebyl jen parametrický pohyb, který v ekonomice některým prospívá a některým škodí. Konkrétně naše rodina by si bez předchozího nárůstu sazeb byla nemohla za vlastní peníze žádnou relevantní nemovitost pořídit, protože by úroveň našich úspor trvale zaostávala za vypůjčenými penězi jiných.

V létě 2022 ceny v úzké souvislosti s propadem hypoteční aktivity lehce poklesly a pak zamrzly. Bublina nepraskla, ale začala se mírně vyfukovat. Kdo měl další dva roky z čeho odkládat a nezačínal přitom od nuly, mohl se tím významně přiblížit k vlastnickému cíli. Inflace sice úsporám ubrala významně na hodnotě, co se týče téměř všeho, ne ale co se týče nemovitostí. Úroky z vkladů navíc pracovaly aspoň trochu proti ní. Tak jsme se i my s přelomem roku 2023/2024 dostali na dohled vytčeného kritéria, jímž byl zhruba vyhovující byt při celkovém zadlužení do 25 % jeho ceny. Vzhledem k narození syna přitom naše nároky na velikost a stav bytu oproti původnímu plánu mírně vzrostly. Přesto se v květnu letošního roku objevila vhodná nemovitost a rozhodnutí bylo v tu chvíli už téměř automatické.

Většinu chybějících prostředků nám půjčila rodina, 80 tisíc jsme si vzali jako řádný úvěr ze stavebního spoření. Nebyl tak podstatný, vzali jsme si ho tak trochu na just – dvacet let si ukládáme na stavební spoření, tak proč teď nevyužít zákonný nárok na levný úvěr, i když jen do výše cílové částky? Byli jsme za exoty, finanční poradkyně ani neměla příliš nacvičeno, jak takový úvěr zprocesovat: řádné úvěry ze stavebního spoření si dnes nikdo nebere, protože jejich výše dávno na nemovitosti nestačí. Stavební spoření je jako finanční produkt beznadějně zastaralé.

„Neberte si hypotéku, kupte za hotové“ bude samozřejmě znít jako knížecí rada někomu, kdo horko těžko splňuje alespoň podmínky pro to, aby si směl prostřednictvím hypotéky půjčit. Kdo ale v takové situaci zrovna je, měl by uvážit, že rozhodnutí splatit za třicet let při pětiprocentním úroku dvojnásobek vypůjčené částky nečiní primárně kvůli bydlení, ale kvůli vlastnění. Bydlet je možno i jinak. Já s manželkou jsme žili v poměrně skromných nájmech do svých 36, respektive 30 let. Šetřili jsme i v řadě dalších oblastí. Výhody a nevýhody si už musí zvážit každý sám. Netvrdím taky, že tu nabízím cestu pro každého. Jsou životní situace, v nichž není reálné opustit metropoli ve prospěch něčeho levnějšího, navíc takový přístup v regionech zvedá cenovou hladinu pro místní a to generuje další problémy. Jsou rovněž profese, v nichž na důstojnou vlastní nemovitost neušetříte, ani kdybyste se rozkrájeli. A cenový vývoj do budoucna vám stejně jako v minulosti nikdo nezaručí. To všechno je kapitalismus, ve kterém žijeme.